bierce

Téměř čistá abstrakce, kde v barevných skvrnách místy prosvítají povědomé obrysy a tvary. Na chvíli se dost zřetelně objeví i Anaïs Nin, dávná múza Henryho Millera a jedna z průkopnic feministické erotické literatury, která film doprovází četbou své novely House of Incest. Nevím jestli by lepší porozumění onomu textu přispělo ke komplexnějšímu pochopení filmu, pravděpodobně ne. Takže nejvíc na mě zapůsobila hudba. Na dobu vzniku bych řekl, že poměrně revoluční elektronická kompozice, kterou bych tipoval nejdříve na polovinu let šedesátých.

Dokumentární esej o Bejrútu, městu zdevastovaném válečným konfliktem s Izraelem. Film otevře samotná režisérka, která provede diváka svým domem, toho času už pouhou skořápkou a ruinou, zničenou během obléhání. Pozornost se dále soustředí převážně na snahu obyvatel žít i nadále v rámci možností normální život. Krásná je v tomto ohledu např. scéna zobrazující starého muže zalévajícího záhony na rohu dvou ulic za ohlušujícího rachotu dělostřeleckého ostřelování. Kamera se nevyhýbá ani velmi explicitním a brutálním záběrům následků války na civilním obyvatelstvu, přičemž převažujícím pocitem vyvěrajícím z jeho tváří jakožto i z poetizujícího mluveného komentáře je zoufalost hraničící místy až s nihilismem. Jelikož film vznikal z větší části během probíhajícího konfliktu, zobrazuje tak onu dobu velmi čerstvě, což spolu s několika osobními a tragickými vzpomínkami autorky ještě zvyšuje jeho emocionální dopad. Krásná ukázka toho, jaká je válka svinstvo a jak to vždycky nejvíc odnesou ti nejkřehčí.

Tento film vznikl na motivy geniální povídky Guy de Maupassanta, Horla. Povídka doznala několika změn, což se dá pochopit. Těžko si lze představit, že by příběh fungoval v nezměněné podobě jako celovečerní film.. Ač mám Vincenta Price hodně rád, mám pocit, že jeho afektované herectví tomuto filmu spíše uškodilo. Ve spojení s nevýraznou režií a rozháraností, co se atmosféry týče, film působí poněkud mdle a nevýrazně. Pro mě zatím nejhorší Priceův film.

Komorní černobílý horor/chiller z pro tento žánr docela netypické země. Sympatické je, že si téměř celý film vystačí s dvěma postavami a liduprázdnou vesnicí. Méně sympatické už je pak to, že se dva hlavní hrdinové chovají po většinu stopáže jako totální hovada. Dóri a Helgi, postarší muži a soudě dle chování a oblečení dost nesnesitelní hejsci z města, si vyjedou na pár dní na opuštěný ostrov s jednoduchým cílem opít se a trochu si orazit. Oba jsou ve více či méně podroušeném stavu prakticky od začátku, ale teprve od příjezdu na ostrov na tom začnou skutečně vážně pracovat. Obnáší to mmj. oplzlé řeči, válení se po zemi i sobě navzájem, rozbíjení oken atd. Brzy však vyjde najevo, že Dóriho pohnutky k návštěvě tohoto pustého místa jsou mnohem hlubší a tkví v dávné minulosti. Neviditelný přízrak z jeho dětství, skrývající se v roky opuštěných rozpadlých domech, opanuje alkoholem opojenou mysl obou mužů a nezvratně tak změní jejich osud. Na to, že jde o výrazně nízko nákladový TV film je to hodně povedená věc, kterou kdybych viděl v dětství, způsobila by mi asi solidní noční můry. Bohužel mám trochu problém s chováním obou protagonistů příběhu.

Příběh o mladém lékaři, který je uvězněn na starém hradě společně s šíleným vědcem, který si pomocí krevních transfuzí prodlužuje život..Tento film oplývá nádhernou barevností, ale bohužel tu jaksi chybí děj, a tudíž se film docela vleče.Dalším velkým minusem je absence nadpřirozených prvků.Rozhodně nečekejte, že se setkáte s nějakými upíry, jak avizuje název.Ten nemá kromě úvodní sekvence s filmem nic společného.

Romantický oldschool horror o probuzené egyptské mumii s tragickým vyústěním pro všechny účastníky bizarního milostného trojúhelníku. Hlavní protagonista, Dr. Morris D. Koshki, je extrémně přepálenou verzí tzv. "šíleného vědce", žijícího a tvořícího ve věži starého hradu, jehož zdi lemují ustavičně šlehající blesky a reje animovaných netopýrů. Trochu to vypadá jako krátkometrážní lowbudget underground verze nějakého starého Hammer filmu, s tím rozdílem, že herci zde působí jako členové ochotnického spolku sesbíraného v beatnickém baru. Ostatně, přesně v duchu většiny filmů obou bratrů Kucharových. Z těch několika děl, co jsem od nich zatím shlédl, mi tenhle přijde nejslabší. Nicméně závěrečný dada twist, který jsem se znalostí jiného Mikeova filmu mohl čekat, ale ve skutečnosti mě v dobrém šokoval svou absurditou a nečekaností, ho posouvá minimálně o stupeň výš.

Tenhle zapomenutý kousek mně zvládl spolehlivě nalákat díky lákavé synopsi, jakož i době a místu vzniku. Bohužel jeho potenciál nebyl ani zdaleka naplněn kvůli zcela rutinní až nudné režii. Rovněž žánrové zařazení do komedie není úplně pravdivé. Příběh je sice díky hlavní postavě děvkařského reportéra veden v relativně odlehčeném duchu, ale do komedie má dost daleko. V půlce filmu už se dostavovala únava, ale nakonec mě zvládly do konce udržet dva důvody. Jednak čistě subjektivní přitažlivost hlavní představitelky Ewy Swann, která mi v jistých momentech připomíná jednu konkrétní osobu z mého okolí a za druhé charismatický Bruno Cremer v záporné roli. Nejzajímavější věc však přichází až v samotném, poměrně nečekaném, závěru, kdy hrdinka zpozoruje u svého zachránce stejné majetnické sklony, před kterými se snažila prchnout a raději volí dobrovolný útěk i od něj.

Home video bez umělecké hodnoty zachycující nejprve černého pudla Maxe honícího dvě husy, následně fotosession černošského herce Carla Lee na střeše hotelu Chelsea a nakonec pohled skrze okno na další newyorkské budovy. Celé podbarveno příjemnou jazzovou hudbou. Zajímavé snad jen z historického hlediska.

Zběsilá jízda probouzející se Paříží. Přes Champs Elysses, široké magistrály až po úzké pařížské uličky bez ohledu na semafory a křižovatky. Podle jedné z legend řídil vůz sám Lelouch, podle jiné řidič Formule 1. Nicméně jde o velice adrenalinový a fascinující zážitek, i když vlastné vidíme jen ubíhající silnici (jediná kamera přidělaná na předku auta). Navíc podpořenou malou, ale typicky francouzskou pointou.

Amorální historka zajímavá spíše svým tématem než zpracováním. Ostatně sám Moravia se ke své jediné filmařské zkušenosti v pozdějších letech neznal, v jednom rozhovoru z roku 1979 dokonce popřel, že by někdy režíroval film. Jaké důvody ho k tomu vedly nevím, je však evidentní, že film z vícero úhlů působí trochu dřevěně, neobratně a dělá dojem studentského cvičení. Příběh je adaptací Moraviovy stejnojmenné povídky a zachycuje milenecký pár v nepříliš příjemném rozpoložení. Chladně a odtažitě působící žena odmítá veškeré snahy o bližší kontakt od svého milence, což se ovšem radikálně změní, poté co se stanou svědky chladnokrevné vraždy za oknem bytu. Myšlenka fascinace násilím vystupňované zde až k nepokrytě sexuálnímu vzrušení je ve filmovém zpracování oné doby poměrně unikátní a i z dnešního pohledu působí poněkud nepatřičně a pohoršlivě. Myslím, že takový markýz de Sade by měl z filmu radost.