bierce

Vše plyne. Voda. Mraky. Světlo. Stín. Život. Čistá lyrika doprovázená vkusnou hudbou. Tentokrát střihová skladba v několika místech drhne, skvěle rytmicky vystavěné sekvence se však dají najít i zde. Ve srovnání s tematicky příbuzným, o rok starším, Spiegel van Holland vychází Panta Rhei jako slabší kus. Stejně tak nedosahuje kompoziční dokonalosti Haanstrova pozdějšího oscarového kraťasu Glas. I přesto se ale jedná o klenot zachycující vybroušenou filmovou řečí krásu a dokonalost přírody.

Ani ne dvacetiletý Jean Michel Basquiat hraje hlavní roli v tomto filmu odehrávajícím se v prostředí newyorkských undergroundových umělců. Označení filmu jako dokument není úplně pravdivé. Jedná se totiž zcela jednoznačně o hraný film s prvky fikce. Jeho dokumentárnost tkví především v ukázání zásadní umělecké komunity té doby a ve faktu, že většina účinkujících, včetně Basquiata, zde vystupuje sama za sebe. Film popisuje jeden den v Basquiatově životě. Ten je propuštěn z nemocnice a po zjištění, že přišel o střechu nad hlavou se toulá po ulicích, maluje po zdech a setkává se se známými. Díky tomu může být divák svědkem např. vystoupení new wave kapel Plastics a Tuxedomoon nebo legendární no-wave kapely DNA, jejichž video záznamy jsou značně sporadické. Největší hodnotou filmu jsou dnes bezesporu výše uvedené skutečnosti, na druhou stranu příběhová linie, ač není nijak zásadní nebo originální, má slušné zakončení a rozhodně nenudí. Film měl zvláštní osud, díky finančním problémům zůstal nedokončen a část materiálu se na dlouhá léta ztratila. Až v roce 1998 byl chybějící materiál objeven, díky čemuž mohl být film dokončen a následně v roce 2000 i uveden v Cannes pod názvem Downtown 81.

Podivnost, z které čiší dekadence na všechny strany. Páteř filmu tvoří sekvence s malířem a fotografem Pierrem Molinierem (který proslul mimo jiné svým výrokem, podle nějž měl sex se svou zesnulou sestrou). Ten je zde zachycen ve své obvyklé podobě, v dámském korzetu, s rudou škraboškou a děrovanou punčochou přes hlavu, přičemž olizuje a hladí polonahou dívku, která ho vzápětí zase štípe do prsou. Scény s Molinierem jsou prostříhány záběry na muže, vyndavajícího si v detailním záběru umělé oko, povalující se nahou zakrvácenou ženu nebo otevřené makety těl novorozenců, určené zřejmě k výuce anatomie. Nejzábavnější je asi montáž záběrů postupně se odhalujícíhího Moliniera a detailu mužského genitálu a v reakci na to ohromený pohled roztomilé holčičky. Celé to doprovází varhanní hudba, upomínající na lunaparkovou sekvenci ze Spalovače mrtvol. Režisér filmu, francouz Jean-Pierre Bouyxou je filmovým kritikem, hercem a občas i režisérem libujícím si v obskurních žánrech. O tom ostatně svědčí i jeho spolupráce s lidmi jako Jean Rollin nebo Alain Payet. Soudě podle tohoto filmu, v míře dekadence své známější kolegy dalece předčí.

Dave McKean je asi nejvíce znám coby comicsový výtvarník a především pak jako autor obálek fantaskní série Sandman. Trademarkem jeho tvorby jsou koláže kreseb, starých fotografií a různých předmětů, hojně poznamenané digitálními zásahy. Tento výtvarný, ryze osobitý a nezaměnitelný styl se pak silně promítá i do jeho filmové tvorby. Už na samém počátku McKeanovy profesionální dráhy stála spolupráce se spisovatelem Neilem Gaimanem, autorem výše zmíněného Sandmana, a ta s jistými pauzami trvá dodnes. Gaiman má coby literát podobně svébytný styl a jeho vliv je v tomto filmu silně cítit, i když v titulcích uveden není. Jednoduchý děj se odehrává v Benátkách, kterými se toulá stárnoucí muž, přemítající o svém životě. Na jednom náměstíčku však spatří přízrak nahé ženy a začne ho pravidelně sledovat. To ho dovede k činu, který mu navěky změní život. Město na laguně zde vyzařuje atmosféru smutku a pomíjivosti. Nabízí se srovnání např. s Roegovým Don''t Look Now, ale ten je spíše hrůzný, kdežto N[eon] je naopak melancholický a posmutnělý. V každém případě, mmj. i díky hudbě kapely Rachel''s, film způsobuje silnou touhu po návštěvě tohoto magického města, dříve než jej pohltí budoucí N[eon]y.

V tzv. Magdalénském období se v jeskynních komplexech po celé Evropě začaly objevovat z dnešního hlediska nejvýznamnější pravěké malby. Byly mezi nimi i malby rukou. Černé nebo modré, hledící z granitových skal na bouřící oceán. Lidé, kteří je vytvořili, žili jiným životem než dnešní člověk. V souladu s přírodou, oddáni jí na milost a nemilost. Prostřednictvím maleb se snad obraceli ke svým bohům, duchovnímu i okolnímu světu. Marguerite Duras, známější mezi veřejností spíše jako literátka, bývá řazena do avantgardního literárního směru známého jako Nový román. Netradiční experimentální styl se pak logicky promítl i do její filmové tvorby. Zvuk je ve filmu tvořen pouze pochmurnou smyčcovou hudbou a autorčiným, rozvážně deklamovaným textem, jehož přibližný obsah (ve značně lyričtějším podání) je úvodem tohoto textu. Obraz tvoří záběry Pařížských ulic, pořízených v brzkých ranních hodinách nejspíše z jedoucího auta. Toto zdánlivě nesourodé spojení však funguje výborně a disponuje zvláštně meditativní atmosférou. Osobně chápu toto dílo jako báseň, které ač vyjádřeno prostřednictvím filmové kamery, je filmem pouze zdánlivě. Nutno vidět a zažít na vlastní smysly.

Malá černobílá obskurnost, z který je ale cítit ohromný nadšení pro věc. Tipnul bych si, že to natočila parta kamarádů o víkendech na půjčenou 16 nebo super-8. Ve zkušebně pochybný surf-rockový kapely, složený z podivných existencí (hodně špatná zpěvačka, kytarista, stavící hluk nad vše ostatní a postarší pár, tj. chlapík s vizáží hraběte Draculy a tlustá saxofonistka se zablokovaným krkem), se koná konkurz na bubeníka. Nařvanýho chlápka s kompletníma bicíma, ale totálně převálcuje hubenej kluk s maximálně okleštěnou a nekompletní soupravou, kterej se zjevně narodil jenom pro bubnování. Poraženej typ to neunese a v nedalekým lomu ho umláti kufrem od auta a následně ještě usmaží pomocí startovacích kabelů a autobaterie. Klučinovo noví spoluhráči ho ale oživí elektrickým proudem a tak se může za pomoci paliček a činelů pomstít. Mezi největší klady, vyjma skvěle vybraných herců a dost černýho humoru, patří i dvě surfový pecky, první zahraná na konkurzu a druhá podbarvující závěrečný titulky. Zajímavostí je pak to, že zřejmě jediný oficiální vydání zažil tenhle film coby bonus na originální videokazetě Tetsuo: The Iron Man Shinya Tsukamoty.

Poměrně neznámý kraťas japonského cyberpunkového klasika, tematicky řazený do druhého období Ishiiho tvory, zvaného Psychedelic years. Dle tvůrcových vlastních slov vznikl coby jakási mentální terapie. Základním tématem filmu je tradiční japonská masáž šiacu, jejímž účelem je dosažení energetické rovnováhy v těle pacienta prostřednictvím působení na akupunkturní body. Jednoduchý děj zachycuje masáž mladé ženy starým mistrem šiacu. Nahlédneme i přímo do těla ženy, kde se začínají probouzet jednotlivá nervová centra a vytvářejí tak pulsující energetickou síť. Následkem je pak Probuzení, přechod do jiných sfér. Konec je geniální a vryje se na dlouho do paměti. Na diváka film působí asi podobně jako zmíněná masáž na pacienta. Toho je dosaženo čistým filmovým jazykem, silně do modra laděnou výtvarnou stránkou a brilantním technickým provedením tzv. vnitřního světa čaker a aku bodů. Film, ke kterému se rád znovu vracím.

Tahle desetiminutová surrealistická hříčka je zajímavá z několika hledisek. Jednak jde o jednu ze vzácných režijních příležitostí scénáristy Jean-Claude Carrièra, známého především ze spoluprací s Buñuelem. A za druhé, u tohoto filmu se Carrière poprvé pracovně setkal s Milošem Formanem, který se zde podílel na scénáři. Jednoduchý příběh zachycuje příjezd muže (brilantně zahraný Michelem Lonsdalem) s partnerkou do luxusního hotelu. Po zapsání se do hotelové knihy a příchodu na pokoj začne série podivných událostí, kterou odstartuje záhadné zmizení nůžek na nehty (odtud anglický název filmu, The Nail-Clippers). Pointa ve výsledku není nikterak překvapivá, film však disponuje zvláštní znepokojivě-groteskní atmosférou a i díky ní stojí rozhodně za pozornost.

Zvláštní, téměř zapomenutý snímek podle předlohy new age sf klasika Michaela Moorcocka. I přes poměrně nízký rozpočet disponuje působivou výpravou a hlavně skvělými, psychedelickými kulisami. Právě díky tomuto způsobu vykreslení blízké budoucnosti The Final Programme (aka The Last Days of Man on Earth) připomíná Kubrickův Mechanický pomeranč. S tím má kromě sci-fi motivu a vizuální stránky společnou ještě přítomnost herce Patricka Mageeho. Pokud jde o příběh, The Final Programme je značně odlehčený a rozhodně není tak myšlenkově závažný jako Kubrickův film. Hlavní postava, Jerry Cornelius je v podání Jona Finche kombinací tajného agenta a rockové hvězdy se způsoby anglického lorda. Společně s Miss Brunner, která v průběhu milostných aktů zřejmě pojídá a kompletně absorbuje tělesné schránky svých milenců, pátrá po mikrofilmu zachycujícím cestu ke stvoření nadčlověka, schopného vlastní reprodukce. Finále se odehrává v podzemní nacistické pevnosti a obsahuje mrazivou a zároveň vtipnou pointu, díky které je film trnem v oku příznivcům literární předlohy. Zajímavostí je, že hlavní role byla nabídnuta Micku Jaggerovi, který ji však odmítl, údajně pro přílišnou podivnost. Tohle je myslim nejlepší charakteristika The Final Programme, ale na rozdíl od jiných ''divných'' filmů se na tenhle dobře kouká a hlavně nenudí.

Kolekce animovaných underground kraťasů mnoha různých animačních stylů a žánrů, známých (ve svém žánru) i neznámých autorů. Stáří jednotlivých filmů se datuje zhruba od začátku 80. let až po polovinu let 90. Jediným pojítkem je více než výrazná přítomnost sexu a násilí, přičemž občas je hranice vkusu průměrného diváka překračována astronomickými kroky. Tyhle dávky hnusu jsou ale vyvažovány dávkami silně návykového humoru. Fanoušci Roberta Crumba, Rena a Stimpyho, Celebrity Deatchmatch, Mlíko a sejra a podobných hovadin jistě ocení.