Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný

Poslední recenze (195)

plakát

L'Affaire des divisions Morituri (1985) 

Výsostně politická levicová dystopie zasazená buď do nepříliš vzdálené budoucnosti nebo alternativní současnosti, v níž jednou z mála možností odporu vůči buržoazní společnosti je účast v moderní verzi gladiátorských zápasů, provozovaných na mezinárodní, ale přesto ilegální úrovni. Film se soustředí na Ettorea, jednoho z nepřizpůsobivých, z něhož se díky postavení šampiona stává celebrita tohoto undergroundového světa, což mu zároveň umožňuje projevit své revoluční tendence. To ale nevyhovuje jeho agentovi, který má díky němu problémy se státním aparátem. Jak to dopadne je poměrně zřejmé... revoluce je jako černá díra a mívá ve zvyku požírat své děti a vše v blízkém okolí. Tahle stručná synopse vypadá docela prostě, nicméně film samotný až tak přístupný není. Ossang je očividně experimentátor a solitér a ač bych film určitě necharakterizoval jako experimentální, jisté prvky tohoto přístupu jsou viditelně zřetelné, ať už v samotném řazení scén, nervním střihu nebo vynalézavé kameře, volící často netypické úhly. Barevné ladění obrazu s občasnými mezititulky upomene na období němého filmu, zároveň mi to však díky silné punkové stylizaci evokovalo japonský cyberpunk. Další asociací je použitá hudba, jež je výhradně industriálního a punkového směru. Ossang z takového hnutí vyšel, takže zde krom skladeb Tuxedomoon, Lucrate Milk, Cabaret Voltaire nebo Throbbing Gristle zazní i jeho vlastní kapela M.K.B. Fraction Provisoire. Do toho sází odkazy na RAF, filozofii a literaturu minoritních autorů, takže proč z toho nejsem nadšen tak, jak jsem očekával? Zřejmě proto že mi to přišlo až moc nesrozumitelné, a ve srovnání s pozdějším Docteur Chance ne tak vyzrálé. I přesto na 150% hodné doporučení a případný nosič zařadit na poličku vedle rané tvorby Sogo Ishiiho a Shinya Tsukamoty.

plakát

Pop Goes the Easel (1962) (TV film) 

Jeden z mnoha Russellových příspěvků do série filmů o umění, sdružených BBC pod hlavičkou Monitor. Z dnešního pohledu je Pop Goes the Easel poměrně důležitým titulem, jelikož významným způsobem nastartoval, případně potvrdil, pozici čtyř mladých výtvarných umělců (Peter Blake, Peter Phillips, Derek Boshier, Pauline Boty) na poli tehdy vzrůstajícího pop artu. Pravděpodobně i přičiněním černobílého filmu, který zrovna tomuto výtvarnému směru moc nesvědčí, jsem ale převážnou část tvorby většiny zúčastněných docela odzíval. Na první dobrou mě vlastně zaujala jen Pauline Boty. Ta se z celé čtveřice nejvíce vyjímá (zde zobrazené koláže bych se o několik dekád dřív nebál označit za surrealistické) a zároveň je paradoxně nejméně významná, příčinou čehož byl ale bezesporu mimořádně smutný osud. Její přirozené vystupování a nakažlivá energie jakoby nakoply i Russella a s jejím příchodem na obrazovku se původně docela fádní portrét překlápí do zábavného "putování" swingujícím Londýnem s bonusem v podobě pamětihodné pasáže dramatizující Botyin sen. Na tehdejší dobu nebývale tísnivá ale zároveň pro Russellovu pozdější tvorbu příznačná scéna zobrazuje Paulinu prchající nekončící chodbou s desítkami dveří před ženou na kolečkovém křesle. Grotesknost přízraku na vozíku navíc podtrhuje jeho očividně německý původ, což z něj dělá perfektní protějšek, možná nevlastní sestru, o něco mladšího Dr. Strangelove. Ken Russell rozhodně uměl zaujmout jako nikdo jiný, navíc na místech, kde by to nikdo nečekal.

plakát

Nel più alto dei cieli (1977) 

Existuje nějaký subžánr, zahrnující filmy odehrávající se ve výtahu? Napadá mě holandský De Lift nebo španělská středometrážní klasika La Cabina. Žádný z nich by ale v duelu o vůdčí místo s tímhle pseudo art exploitation podobenstvím neuspěl, jelikož neměl odvahu omezit se, s výjimkou cca prvních 5 minut, výhradně na prostor výtahové kabiny. Když to víc zobecním, jde samozřejmě o klasické schéma skupinky různých charakterů uzavřených proti své vůli v malém prostoru, jež se nedá opustit. Coby hodně blízký příbuzný mě napadá Buñuelův El ángel exterminador nebo s drobným odstupem Duvivierovo Marie-Octobre a Lumetovo 12 Angry Men. Schéma je tedy zřejmé, poměrně komorní, jenže jsme v Itálii druhé poloviny sedmé dekády. Ač nejsem příznivcem podobných soudů, zde se při sledování vkrádá poměrně výrazně do mysli jméno Marca Ferreriho a zároveň, paradoxně, ač film není překvapivě téměř vůbec graficky explicitní, i pocit (možná subjektivní) pokleslosti a špíny, jak ho v oné době zobrazovaly různé nazi, nun a jiné exploitationy. Mladistvý (pseudo)intelektuál se zálibou v bizarnosti si zde přijde na své, protože tenhle film nabídne i to, na co by se bál jen pomyslet. Koprofagie, nekrofilie, kanibalismus, konflikt mezi politickým a církevním přesvědčením a v neposlední řadě kritika katolické církve, zahrnující mmj. intimní styk kněze s nezletilou dívkou. To vše přímo na Vatikánské půdě. Výtah se skupinkou 12 "vyvolených" mířící původně na audienci k samotnému papeži tak sice stoupá do nebeských výšin, sv. Petr je nahoře ale určitě nečeká.

Poslední hodnocení (3 861)

L'oro di Roma (1961)

19.01.2023

Betty Boop's Bamboo Isle (1932)

16.01.2023

3 Directions in Australian Pop Music: Australian Colour Diary 43 (1972)

16.01.2023

Homeless Hare (1950)

16.01.2023

Good Old Czechs (2022)

11.01.2023

Betty: They Say I'm Different (2017)

08.01.2023

Au Père Lachaise (1986)

08.01.2023

Wavelength (1967)

07.01.2023

Parade of the Wooden Soldiers (1933)

03.01.2023

Reklama

Poslední deníček (1)

*

geniální psychedelická reklama na žvýkačky od Stevena ''TRON'' Lisbergera