hanagi

Velké zklamání, protože jak téma týkající se tvůrčích pochybností, tak i nezvyklý způsob zpracování, to vše odpovídá mému vkusu. Přesto to na mě tentokrát vůbec nepůsobí! Charaktery jednotlivých postav jsou jasně dané a komunikace všech zúčastněných se téměř celou dobu nese v teatrální až hysterické rovině. Vlastně nám nepřináší žádné zásadnější informace. Přistihla jsem se, že je přestávám poslouchat a že to neustálé "poletování" kamery mě začíná celkem nudit. Pár scén mě sice pobavilo, ale myslím, že toto dílko mělo mnohem větší ambice. Ale netušila jsem, že až Oscarové...

Další hollywoodský hezoun, který totálně změnil svůj vzhled, držení těla i mimiku, a proměnil se v neuvěřitelně slizkou a odpornou postavu. Z prince na dokonalého úchyla. A to má velkou konkurenci ve všech ostatních postavách, protože svět, ve kterém se pohybuje, si vyžaduje jistý druh nátury - cynismus, bezcitnost a prospěchářství. Chvílemi jsem se neubránila tísnivému pocitu, kde se ještě jedná o nadsázku a kde už vlastně začíná realita...?!

Nevracejte se zpět do minulosti a už vůbec se nesnažte vyvětrat kostlivce tak hezky spící ve skříni. Nechte je být tam kde jsou!

Neorealismus mě nějak neoslovil, Visconti mě baví až svou pozdější okázale stylizovanou tvorbou.

Téměř antické drama v kulisách meziválečného Německa. Rozpad jedné bohaté aristokratické rodiny, jejíž členové se začnou v touze po moci systematicky požírat, je podán s krutou elegancí. Akceptování fašistické moci je zprvu nutností, pak hybnou silou jejich motivací a nakonec jejich zkázou. Viscontiho výprava jako vždy jedinečná, typově přesně odpovídající herci a nadčasové téma. Přes všechen ten chladný odstup mě Soumrak bohů zasáhl nejvíce z Viscontiho filmů.

Rodinný portrét jsem poprvé viděla v době, kdy mi bylo teprve šestnáct. Ale už tehdy jsem měla pocit, že bychom si mohli s Viscontim rozumět. Jeho téměř "divadelní" aranžmá - výpravnost interiérů i způsob vedení herců, výrazná gesta i emoce bublající pod povrchem, nejednoznačnost nutící použít mozek - tím vším mě nadchnul. Líbí se mi i to, jak je na jednu stranu milován a na druhou nepochopen - to je výsada géniů.

Tohle se mě hodně dotklo - obyčejný život, kdy je vám jasné, že vaše sny už se nesplní. Není to ale jen o hořkosti a zklamání, ale nakonec i o smíření se s tím, co ještě máme. Rozhodující je i způsob vyprávění - bez patosu a citového vydírání, zdánlivě realistické, s nádechem absurdna a snové imaginace. Ideální dílko pro "komplikovanější" povahy a pro ty, co už si něco odžili.

Nemůžu si pomoct - ta zvrácená část mého smyslu pro humor si prostě prosadila svou! Nad některými momenty s klidem přivřu oko, protože zbytek mi to vynahradil - nadsázka, která nešetří nic a nikoho.

Kurosawa měl vždy smysl pro humor, ale tentokrát se dokonale utrhl ze řetězu a střihl si vlastně takovou sebeparodii. Ovšem impozantně pojatou a promyšlenou do posledního detailu. Přiznám se, že jsem chvíli váhala, zaskočená tou přemírou srandy a naivity, ale pak mi došlo, že takový luxus - utahovat si sám ze sebe - si může dovolit jen skutečný Mistr. A nemůžu nevzpomenout závěrečný bleskový duel! I kvůli takovým momentům miluju film!

Velmi povedená adaptace, právě proto, že se přesně drží předlohy. Takhle nějak jsem si to kdysi představovala, když jsem četla knížku!