BloodyVamp

Postmoderní non stop akční jízda, kde se meze nekladou. Ač jsem původní trilogií nepolíben, oceňuji Millerův přístup nekompromisního akčňáku a mlčenlivého hrdiny, blížící se žánru westernu. Do plné spokojenosti chybí sympatická postava a alespoň náznak děje.

Inovativní, dynamické a proklatě zábavné ! Jurský svět strčil zbytečnou dvojku a trojku do kapsy a doposud neznámý Colin Trevorrow mile překvapil. Přestože jsem k dalšímu filmu o dinosaurech přistupoval s notnou dávkou nedůvěry (podobný typ filmů mě nechává roky chladným), s radostí konstatuji, že po odvázaných Kingsman se jedná o blockbuster roku. Nostalgie u mě fungovala na 100% s dravou režií koresponduje ještě dravější hudba z pera Michaela Giacchina a užití legendárního motivu Maestra Johna Williamse. Některé záběry ve spojení s Williamsovou a Giacchinovou hudbou dělají z tohoto "tuctového" rodinného dobrodružství úchvatný zážitek, počínaje opulentními záběry z helikoptéry na ostrov a grandiozním finále konče. A scény s nálety pterodaktylů rulez.

Bratři Nolanové natahují svou filmovou sérií snů bez zaškobrtnutí na rekordní devátý titul ! Jejich nejnovější počin Interstellar je scifi natolik ambiciózním, za jehož výpravou na samotné hranice samotného vědeckého poznání a existence všehomíra by se nemusela stydět ani ta nejodvážnější mise Star Treku. Co se týče technických parametrů, nemá smysl o ničem diskutovat, ale vynikající formě tentokrát zdatně sekunduje i šťavnatý obsah, jehož závěr beze zbytku naplňuje vysoká očekávání do něj vkládáná a nejen proto, že mě jakožto fanouška klasických scifi seriálů a filmů Star Trek, Stargate, Doctor Who (typické svými nezřídka šílenými až absurdními zápletkami a jejich vyústěními) pojmy dilatace času, červí a černé díry, horizont událostí či pět dimenzí říkají víc než dost, tak jsem se cítil při finálním rozuzlení jako doslova jako ryba ve vodě a na rozdíl od nich film nevymýšlí blbosti (ačkoliv podrobná vysvětlení jednotlivých jevů mě vzhledem k mé znalosti astrofyziky přišla trochu moc) a snaží se pracovat s dosavadními reálnými poznatky. Je velmi sympatické, že od jiných "rozjuchaných" scifi se film tváří nadmíru temně a co možná nejvíce realisticky a často drsně a bezvýchodně, což mi připomnělo to nejlepší z mé oblíbené Battlestar Galacticy. A navíc v průběhu nezaškobrtne, jako se to stalo například svého času zajímavému Horizontu událostí či Sunshine. Katarzní finále mě navíc tak emotivně odrovnalo, že nakonec ani téměř tříhodinová stopáž mi nakonec nepřijde zdlouhavá. Přesto Interstellar není Nolanovým nejlepším filmem, jelikož několik mušek a nesrovnalostí se pro hnidopichy jistě najde. Zimmerova hudba je opravdu dechberoucí a bez nadsázky je hlavní motiv hraný na varhany patří mezi to nejintenzivnější, co bylo letos v kině k slyšení.

"The big things have small beginnings". Tentokrát to Ridley Scott natřel divákům i kritikům. Řeč je o Prometheovi, jedním z nejočekávanějších filmů posledních let. Po značně chladných a odtažitých recenzích o mizerném scénáři, béčkovostí a nedomyšleností s návazností na alien universum jsem však ve skrytu duše nadále věřil, že mé čekání stálo za to. Upřímně nevím, co očekávali. Další milník v dějinách kinematografie? Ale kdeže. Jen celkem drzý projekt, který si má vystřelit z přespříliš natěšených fandů. Mně Lindelofův scénář sedl, všudypřítomnou lostovskou záhadovost a nedořečenost beru jako plus, nehledě na opravdu zajímavé zvraty (několik much a masařek by se našlo). Na scénáři Prometheus však nestojí. Stojí na vynikající Scottově režii, výpravě a celkově dechberoucími vizuálními orgiemi. A také nad nejistotou vyprávění protože asi v půli stopáže dojde ke změně žánru, která ale nemusí sednout každému. Já se u ní ale tetelil blahem a první konfrontace s mutacemi mi připomněly mé první setkání s Alienem před 15 lety- děsem, emocemi a všudypřítomnou brutalitou. Napojení na alien universum se podle mě povedlo, i když tvůrci zanechali spoustu otázek. Musím ještě vyzvednout vynikající hlavní téma Harryho Gregsona- Williamse, který požitek z opojných záběrů povyšuje ještě na vyšší úroveň a jeho hudba dosahuje ve filmu takřka hypnotických účinků. Streitenfeld mohl odvést zajímavější výkon, ale hudba funguje, plná deprese a beznaděje, stejně jako film sám. Musím pochválít ještě úžasný herecký výkon Michaela Fassbendera, jehož android David je nejlépe zahranou (a zároveň napsanou) postavou ve filmu. A taky roztomilou Naomi Rapace, jejíž proměnu v hrdinku jsem věřil. Prometheus mi po delší době připomněl, proč vlastně tak miluju filmy.

Pět let čekání na nový Jossův opus se vyplatilo, přestože jsem k němu zpočátku přistupoval veskrze kriticky. Dollhouse je na poli seriálů mimořádným zjevením a dosavadním Whedonovým nejambicioznějším, nejrafinovanějším, nejchladnějším a bezesporu nejvyzrálejším počinem. Pro běžného diváka však bude Dollhouse nejspíše těžce stravitelnou pochutinou. Seriál jde proti všem zaběhnutým klišé a seriálovým konceptům (hlavní hrdinka nemá po většinu seriálu vlastní osobnost atd.). Dollhouse je v těchto ohledech jedinečný a nemá konkurenci. Whedon stvořil auru takového tajemna, za které by se nemusel stydět ani Lost, servíruje nám šokující dějové zvraty (které by záviděl i Alias) a všechno je tu chladné a "nedořečené" (a zároveň neustále chytré). K prvním epizodám jsem sice přistupoval skepticky a "missions of the week" (stand- alone epizody) mě nechávaly chladnými, nicméně druhá polovina série vrcholící vynikajícím finále mi vytřela zrak (epilog Epitaph One z budoucnosti snad ještě víc). O poznání temnější a filozofičtější druhá série nabere od páté epizody neuvěřitelné tempo, děj až do konci za přibývající anarchie a chaosu, jež neodvratně směřují k apokalyptickému konci graduje. Dochází tak na precizní lámání charakterů (z nichž má většina svou psychologickou hloubku) rukou v ruce se zajímavou dějovou linií o postupném zneužívání technologie Rossumem. Bohužel nám z důvodů ukončení seriálu studiem Fox nebylo umožněno se dozvědět za jakých okolností vlastně k apokalypse došlo (mnoho vedlejších dějových linií uspokojivě uzavřeno nebylo, osudy mnoha postav neznáme), nicméně Jossem vynucené vynikající finále působí uzavřeně a nesmírně emotivně (poslední scéna je symbolickou tečkou za celým seriálem).

Velmi netradičně pojaté moderní zpracování na motivy biblického námětu krále Davida. Velkou roli zde hraje politika a s ní související pletichy na královském dvoře, kterou doplňuje romantická a lehce naivní dějová linie mezi Davidem a princeznou Michelle (záměrně se nese v duchu telenovel). Největším přínosem je zajímavý námět a na televizní poměry precizní technické zpracování (krásná kamera, vynikající triky a krásná, leč vykrádající Morrisova hudba) a velmi povedené obsazení (eragonovský Christopher Egan je překvapivě možná nejslabším článkem, excelují tu zejména Ian McShane v podání osvícené, později krutého monarchy Silase, Susanna Thompson, Sebastian Stan či velice sexy ale bohužel ve výsledku nevyužitá božská Leslie Bibb a celý seriál roztomilá Allison Miller v roli princezny. Největším překvapením je však Brian Cox v roli předchozího krále "tyrana". Na co Kings ale ve výsledku doplácí nejvíce, to je neukončenost příběhu. Přestože je je finále působivé a strhující, je velká škoda že se již neplánují další sezóny. Po zrušeném Dollhouse (kde ovšem studio dalo možnost Whedonovi seriál alespoň ukončit) se jedná o další potenciálně výbornou záležitost, která byla kvůli nízké sledovanosti zrušena.

Bez debat nejzábavnější film roku 2009. G. I. Joe patří do té kategorie filmů, u kterých je naprosto nutno vypnout mozek, jinak můžete filmu s klidným svědomím střelit "odpad!". Já to neudělám, protože jsem na pravidla v rámci možností přistoupil a v první půli film opravdu není tak strašně hloupý. To se nedá říct o půli druhé, kdy se G. I. Joe zvrhne v mimořádně bezhlavou, velmi tupou a fantasmagorickou akční smršť s velmi proměnlivou kvalitou triků (proboha co měla znamenat ta bitva pod vodou ?!!!). Že si logiku vzala ve většině scén volno, netřeba nijak rozebírat. Sommers se dokonale vyřádil, výsledek tak připomíná spíše videohru, kterou ovšem nemůžeme ovládat. Dále již jen zmíním účast několika známých seriálových herců (vedle "aliasovské" Rachel Nichols a "lostovského" Adewale Akinnuoye - Agbaje je tu skvělý Christopher Eccleston s cool skotským přízvukem). Pak tu máme ještě neskutečně sexy Siennu Miller a bombastickou hudbu Alana Silvestriho. Výsledné 3 jsou do jisté míry kompromisem. Případného pokračování se ovšem děsím.

Battlestar Galactica je v současnosti nejlepším scifi seriálem a jedním z nejlepších z přírůstků do mého nejoblíbenějšího žánru. Důvod je jednoznačný. Oproti jiným scifi seriálům pro masy (Stargate SG-1, Stargate Atlantis) je zde kladen důraz na postavy, které jsou podány nadmíru realisticky a mají nosnou psychologickou hloubku (někoho budete mít rádi, někoho nenávidět). Příbeh je tu komplexní, mytologie zajímavější než ve Stargate a vatových dílů minimum. Všechno v BSG má svou logiku, i filozoficko- religiozní motiv, táhnoucí se již od samotného začátku. Dále nelze než zaplesat nad vynikající roztřesenou kamerou, výbornými triky, výpravou, plastickými hereckými výkony, či excelentní hudbou Kanaďana Beara McRearyho, mixující etnickou hudbu s hudebním stylem západním. Hodnoceno po shlédnutí první série.

Doctor Who je britským originálním seriálem, který balancuje na hraně scifi/fantasy s prvky všudypřítomného černého humoru. Přechozí série jsem neviděl a začal tou první s Ecclestonem v roli Doktora. Jeho výkon byl vynikající, tak extecentrický jaký by Doktor měl být. Doktor, který si zachová svůj humor a nadhled i v těch nejdramatičtějších situacích, kdy jde o samotný osud Země (a že jsou takových epizod desítky). To se ale nedalo říct o jeho společnci Rose (Billie Piper), která prostě neumí hrát a její make-up ji prostě nesedí. Přesto se její role naivní Rose dá spolknout. To ale neplatí o její matce a příteli Mickym, kteří mě celé dvě série nesnesitelně iritovali. Není žádným překvapením, že má Doctor slabý začátek (pilot jsem přežil), ovšem druhý díl, kde se datuje letopočet 5 000 000 000 a koná se ceremonie spálení Země Sluncem a všechny rasy se přijely zúčastnit, dává tušit, že Doctor má potenciál. Pomáhá tomu také frajírek John Barrowman, kterému byl později dán spin off Torchwood. První série je na několik dílů velmi nezáživná, vyvažuje to naštěstí výborné dvoudílné finále se změnou Doktora. Objevují se zde také geniální záporáci Dalekové, jejichž EXTERMINATE ! budu mít v paměti hodně dlouho. V druhé sérii nastupuje David Tennant a neskrývám své nadšení. Právě on je tím dokonalým, sarkastickým Doktorem ! Mám ho také rád i proto, že je akčnější než Eccleston a v jeho očích je opravdu vidět ta moudrost věků. Druhá série má i o něco lepší zápletky jednotlivých epizod, poprvé je naznačen Face of Boe. Finále je dojemné, trikově lepší a konečně se loučíme s Rose a její rodinou Třetí série je ovšem jízdou. David Tennant se utrhává ze řetězu, exceluje a vydatně mu sekunduje společnice Martha (Zoe Wanamaker), která v sobě skrývá inteligenci i četný půvab. Definitivně je odhalen Face of Boe, jsou zde další skvělá dobrodružství s Daleky a závěrečné díly patří k tomu nejlepšímu v celém seriálu. Flashback na Gallifray, na který se čekalo tak dlouho, je úchvatný (i vynikajícím hudebním motivem). Postava Mastera (charizmatický John Simm) je skutečným protivníkem Doktora, je ještě více sarkastický, velkou pochvalu sklízí za to, že se neštítí zabít prezidenta USA...Čtvrtá série má asi nejvíce povedených dílů a nejspíše nejlepší hudbu. Samotné finále nabízí crossover s Torchwoodem a je skutečně šílené (scéna, kdy táhne Tardis Zemi přes celou Galaxii a nádherná Song of Freedom). Murray Gold složil vynikající epickou kompozici, kde hojně využívá sborů a většího symfonického tělesa.

Jeden z nejtemnějších a nejbolestivějších seriálů, co jsem kdy viděl. Jen velmi málo navazuje na Dr. Who, jehož je spin offem. Je zcela jinak laděn. Nejprve to podstatné- postavy. Na nich závisí naprosto vše. Nejsou ani zdaleka dokonalými hrdiny, ale lidmi z masa a kostí, což se velmi často v seriálu projevuje na faktu, v jednání neváhají zacházet do krajnosti, jsou- li přesvědčeni o své pravdě. V krajních situacích nadávají, bijí se či po sobě pbčas vystřelí. Charaktery jsou zkrátka napsány a zahrány bravurně, i když vám mnohdy nebudou sympatičtí (jednání Gwen, Owena...). Ale právě proto je Torchwood tolik jedinečný. Nikoliv pro slabší technické zázemí (triky, kamera), tady vše záleží na postavách. Že je seriál depresivní, netřeba zdůrazňovat. Velmi dobře se vyhýbá všem klišé v dosahu. První série je sice rozjezdová, pilot slabý a prvních několik dílů rovněž, ale je v tom vidět potenciál. Ten někdy 7. dílem dává pomalu tušit, co se za Torchwoodem skutečně skrývá. Druhá série se vyznačuje absencí slabšího dílu, je jízdou od začátku do konce a háže tu z fleku jednu zajímavou zápletku za druhou. Neřekl bych, že detektivní pátrání po mimozemšťanech, uprchlých skrze trhlinu v čase a prostoru může být tak zajímavé a poutavé. Musím ještě zdůraznit výborné herecké výkony všech zúčastněných (Jack Harkness má obrovské charizma, ale zároveň nevyhnutelně směřuje k tomu, aby se za 5 miliard let stal Face of Boe a já mu to skutečně věřím). Torchwood se také nevyhýbá tabuizovaných a pro Američany tak zaškatulkovaných témat, jako bisexuální orientací většiny týmu, sex s mimozemšťany atd... Bourá klišé na všech frontách. Třetí série- Children of the Earth působí v mnohém zcela jinak. Přeživší hrdinové Torchwoodu jsou upozaděni a hlavní důraz je zde kladen na postavy nové, všechno to působí jako originální politicko- konspirační scifi thriller s vysokým tempem a nervydrásající akcí. Mimozemšťani, které nikdy tvůrci neukážou celé, se jeví jako mimořádně mrazivé a pointa je dosti temná. Na připravovanou 4. sérii se rozhodně těším. Musím pochválit mimořádně energickou kompozici Murraye Golda a Bena Fostera, kteří odvedli skutečné maximum.