Težko hodnotit s odstupem 50 let. Jakožto vyznavač nové bondovské "vlny" (jestli se tak dají nazvat 2 filmy, minimálně je to ale šplouch) mi přece jen animálnost Davida Craiga chybí - i když Sean taky na tom není špatně, jenom ten scénář je prostě z jinačího soudku. Vtipné momenty jsou tu ovšem od prvopočátku, což je dobře, protože Jamesův britský humor byl (mělo by se tedy správně říct, že od tohoto prvního dílu bude) jednou z hlavních devíz bondovek. Co mě úplně nepřesvědčilo, byl herecký výkon Ursully Andress. Postavit si jí doma do výklenku v obýváku nebo k záhlaví postele jistě není špatný nápad, ale postavit ji před kameru je už horší. Její sborník mimických výrazů mi připomněl včerejší momentku s Ivanem Dragem.
James Stewart, připomínající svým bodrým bobrolovcem spíše vystoupení Erica Idlea, a spousta patosu kolem. Jinak ale velmi výpravné dílo, nacpané až po strop všemi myslitelnými hvězdami a hvězdičkami westernového žánru. Jako třešnička na dortu, se pak jeví jakákoliv akce, která je pokaždé uchopena velmi nápaditě a kvalitou i četností splňuje pravé šafránové parametry.
Okouzlující Audrey ála Paris Hilton 60.let (zpočátku vypadá, až na barvu vlasů, skutečně podobně oděná) bydlí v bytě ála Carrie Bradshaw (kde pořádá divoké mejdany ála výše dvě zmíněné) a je krásně bezstarostná...První 2/3 filmu jsou velmi svěží (pominu-li nízkorozpočtovou zrůdnost v podobě japonského fotografa hraného Američanem, který imituje předkus), závěrečná část, obsahující pro mně pochybnou pointu se nese v duchu poněkud vážnějším, což se mi do tohohle filmu zrovna nehodí.
Oproti konkurenčním alternativám jednooký mezi slepými králem. Ale podivuhodné prosazování některých okrajových sportů na úkor těch všeobecně velmi populárních (např. cyklistika a pinec versus basketbal) cedlo k mému postupnému nezájmu o tento pořad.
Kdy už se odhodlat ke shlédnutí tohoto veledíla, než o Vánocích. De Mille na to jde velmi divadelně již od úvodního autorského slova před oponou, kdy divákovi přislíbí pauzu. První polovina, zabývající se Mojžíšem - civilistou je mnohem více záživná, než když se Cecil pustí do svého afektovaného pojetí víry ála Amerika, kde všichni neustále padají na kolena, pronášejíce velká slova. A přibližně každých 30 minut se na obrazovce shromáždí neskutečný počet tanečnicc a předvedou nějaké číslo - záminky jsou různé:) Heston a Brynner jsou dobří, efekty na tu dobu asi celkem 2012kové. Délka překvapivě ani nevadí...ale Hebrejci teda chudáci dopadli komicky.
"To, že máš mužná ramena, ještě neznamená, že jsi muž." Klasicky až nevkusně idealistický western ze staré školy, se kterým každý morální clověk nemůže než souhlasit. Není tedy divu, že se v současnosti tento žánr těší masové neoblibě (navíc ten slavný západ se poněkud změnil). Člověku se po tomhle filmu nepříjemně nabízí otázka, kolik že to má vlastně přátel?
Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech.
Může skutečný spisovatel zastavit svůj psací stroj? Vynikající psychologická studie poločasu rozpadu notorického pijana. Láska je odsunuta pryč, alkohol si razí cestu vpřed a noční havěť se již blíží...Jen jeden člověk je schopen zapálit svíčku na konci temného tunelu.
Nacisticky přesná paralela k Chaplinovu legendárnímu vůdcovskému projevu: kolektivní vůle implikovaná jedním Hlasem. Dodnes je tento model vědomé omezenosti ve prospěch "pohody" velmi populární.
Doslova zjevení z budoucnosti, film vytržený svým zpracováním z technologického kontextu doby. Pak tu máme Fritze Langa: bývalého studenta architektury, jenž do filmu promítá své zaujetí pro "třeštící" New York a zároveň trvalostí hodnot gotiky. Také je v postavě falešné Marie fascinován strojem a jeho působením na čím dál odosobněnější dav. Dílo se pomocí metaforického vrstvení městské struktury na vznosný povrch bohatých a mechanické podzemí chudiny vypořádává s tehdejším (nejen) německým žhavým tématem: jak sblížit dělnickou vrstvu s buržoazií. Ve své podstatě technologii obžalovává i obhajuje (je bodem sváru, ale zároveň udržuje město v chodu), mísí do děje (dle autora) trvale platné křesťanské leitmotivy. Samostatnou kapitolou je technické zpracování: filmové efekty rozhodně nepůsobí přehnaně archaicky a ve své době určitě poskytovaly nervy drásající zážitek. Sečteno a podtrženo: vrstevnatost tohoto díla je bohatá, stejně jako město samo...
Velmi překvapivé, jak je Cesta v mnoha ohledech dnešní: ztvárnění Měsíčňanů mnoho nepokročilo, dramatický útěk do lodi...A samozřejmě naivita časů minulých, vykrystalizovaná v kouzelné scéně pochrupování si na Měsíci pod širákem, chumelenice nechumelenice.
Moje komentáře
Vinnetou (1963)
V předškolním věku jsem se na to díval každý den odpoledne u kamaráda na videu. A pořád jsem se bavil. Navíc jsem si odnesl hodnotné morální vzory ^_^
Dr. No (1962)
Težko hodnotit s odstupem 50 let. Jakožto vyznavač nové bondovské "vlny" (jestli se tak dají nazvat 2 filmy, minimálně je to ale šplouch) mi přece jen animálnost Davida Craiga chybí - i když Sean taky na tom není špatně, jenom ten scénář je prostě z jinačího soudku. Vtipné momenty jsou tu ovšem od prvopočátku, což je dobře, protože Jamesův britský humor byl (mělo by se tedy správně říct, že od tohoto prvního dílu bude) jednou z hlavních devíz bondovek. Co mě úplně nepřesvědčilo, byl herecký výkon Ursully Andress. Postavit si jí doma do výklenku v obýváku nebo k záhlaví postele jistě není špatný nápad, ale postavit ji před kameru je už horší. Její sborník mimických výrazů mi připomněl včerejší momentku s Ivanem Dragem.
Jak byl dobyt Západ (1962)
James Stewart, připomínající svým bodrým bobrolovcem spíše vystoupení Erica Idlea, a spousta patosu kolem. Jinak ale velmi výpravné dílo, nacpané až po strop všemi myslitelnými hvězdami a hvězdičkami westernového žánru. Jako třešnička na dortu, se pak jeví jakákoliv akce, která je pokaždé uchopena velmi nápaditě a kvalitou i četností splňuje pravé šafránové parametry.
Snídaně u Tiffanyho (1961)
Okouzlující Audrey ála Paris Hilton 60.let (zpočátku vypadá, až na barvu vlasů, skutečně podobně oděná) bydlí v bytě ála Carrie Bradshaw (kde pořádá divoké mejdany ála výše dvě zmíněné) a je krásně bezstarostná...První 2/3 filmu jsou velmi svěží (pominu-li nízkorozpočtovou zrůdnost v podobě japonského fotografa hraného Američanem, který imituje předkus), závěrečná část, obsahující pro mně pochybnou pointu se nese v duchu poněkud vážnějším, což se mi do tohohle filmu zrovna nehodí.
Branky, body, vteřiny (TV pořad) (1956)
Oproti konkurenčním alternativám jednooký mezi slepými králem. Ale podivuhodné prosazování některých okrajových sportů na úkor těch všeobecně velmi populárních (např. cyklistika a pinec versus basketbal) cedlo k mému postupnému nezájmu o tento pořad.
Desatero přikázání (1956)
Kdy už se odhodlat ke shlédnutí tohoto veledíla, než o Vánocích. De Mille na to jde velmi divadelně již od úvodního autorského slova před oponou, kdy divákovi přislíbí pauzu. První polovina, zabývající se Mojžíšem - civilistou je mnohem více záživná, než když se Cecil pustí do svého afektovaného pojetí víry ála Amerika, kde všichni neustále padají na kolena, pronášejíce velká slova. A přibližně každých 30 minut se na obrazovce shromáždí neskutečný počet tanečnicc a předvedou nějaké číslo - záminky jsou různé:) Heston a Brynner jsou dobří, efekty na tu dobu asi celkem 2012kové. Délka překvapivě ani nevadí...ale Hebrejci teda chudáci dopadli komicky.
V pravé poledne (1952)
"To, že máš mužná ramena, ještě neznamená, že jsi muž." Klasicky až nevkusně idealistický western ze staré školy, se kterým každý morální clověk nemůže než souhlasit. Není tedy divu, že se v současnosti tento žánr těší masové neoblibě (navíc ten slavný západ se poněkud změnil). Člověku se po tomhle filmu nepříjemně nabízí otázka, kolik že to má vlastně přátel?
The Fountainhead (1949)
Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech.
Ztracený víkend (1945)
Může skutečný spisovatel zastavit svůj psací stroj? Vynikající psychologická studie poločasu rozpadu notorického pijana. Láska je odsunuta pryč, alkohol si razí cestu vpřed a noční havěť se již blíží...Jen jeden člověk je schopen zapálit svíčku na konci temného tunelu.
Diktátor (1940)
I dnes velmi působivá groteskní freska, jejíž geniální myšlenka stojí a padá na jednom jediném Chaplinově pohledu.
Triumf vůle (1935)
Nacisticky přesná paralela k Chaplinovu legendárnímu vůdcovskému projevu: kolektivní vůle implikovaná jedním Hlasem. Dodnes je tento model vědomé omezenosti ve prospěch "pohody" velmi populární.
Metropolis (1927)
Doslova zjevení z budoucnosti, film vytržený svým zpracováním z technologického kontextu doby. Pak tu máme Fritze Langa: bývalého studenta architektury, jenž do filmu promítá své zaujetí pro "třeštící" New York a zároveň trvalostí hodnot gotiky. Také je v postavě falešné Marie fascinován strojem a jeho působením na čím dál odosobněnější dav. Dílo se pomocí metaforického vrstvení městské struktury na vznosný povrch bohatých a mechanické podzemí chudiny vypořádává s tehdejším (nejen) německým žhavým tématem: jak sblížit dělnickou vrstvu s buržoazií. Ve své podstatě technologii obžalovává i obhajuje (je bodem sváru, ale zároveň udržuje město v chodu), mísí do děje (dle autora) trvale platné křesťanské leitmotivy. Samostatnou kapitolou je technické zpracování: filmové efekty rozhodně nepůsobí přehnaně archaicky a ve své době určitě poskytovaly nervy drásající zážitek. Sečteno a podtrženo: vrstevnatost tohoto díla je bohatá, stejně jako město samo...
Cesta na Měsíc (1902)
Velmi překvapivé, jak je Cesta v mnoha ohledech dnešní: ztvárnění Měsíčňanů mnoho nepokročilo, dramatický útěk do lodi...A samozřejmě naivita časů minulých, vykrystalizovaná v kouzelné scéně pochrupování si na Měsíci pod širákem, chumelenice nechumelenice.