Rozpačitý konec doposud skvělého triptychu. Linklaterovi se rozklížil původní intimní koncept vyprávění izolovaného na oba protagonisty a v první polovině snímku tak sledujeme velmi jalovou a nebetyčně zbytečnou "celospolečenskou" půtku, kde hlavní roli hraje "Skype" (bohužel jsem nepočítal, kolikrát) a celá se odehrává na ukázkově zploštělém pozadí současného Řecka. Druhá polovina filmu poněkud šroubovaně (ale zároveň naštěstí - tady je namístě požitek z nekoherence) najede na linku původních Before, tedy nastane toužebně očekávané verbální jiskření - tentokrát s pravdivě bolestnou katarzí.
No, jako přísně po desetiminutovkách sekvencovaný výplach už jsou Titáni o řád stravitelnější. Jenom příště místo těch příbuzenských pout (pozoruhodné, z čeho všeho se dá udělat rodinný film!) raději mrtvoly, lemující řádnou slasherskou jízdu. Přes všechnu tu epiku jich totiž - pokud odečteme Kronovo máchání - bylo ve filmu snad 9.
Zeus je Řek, je bůh a je bez Dia vztekem, kterak na něj byl ušit všerelativizující kabátek teplé, lidské průměrnosti (především) vyvolených. Inu, když jsou bohové malicherní, je třeba uspořádat pořádný krůmýtink. Napětí v záplavě zlatavého CGI raději uteklo i od Medůzy a nezachránil to ani třpytící se Ra's al Ghul.
Totálně zpackaná neo-wayneovka, která vás načne neskutečně utahanou expozicí, poté protáhne neschopností sledovat byť jen dvě jednoduché souběžné dějové linky v něčem alespoň připomínajícím tempo a dorazí topornou akcí proloženou vskutku svahilským humorem (čest holandským fotbalistům). To už letos raději tu kulku mezi oči, než se dočkat takovéhle Konečné bývalého akčního mastodonta.
Spolu s Trierovou Melancholií a Aronofskyho Black Swan nejdokonalejší film desátých (! je to tak) let. Cortex mi je vzájemně pojí objektivně nevysvětlitelnou linkou pocitů. Miller je rozhodně lepší scénárista, než herec. Chung-Chung má unikátní schopnost udělat z prostoru rovnocenného spoluhráče hereckých hvězd.
Proč, u všech nitroxidů, se Gina nemlátila s Rockem? Takřka vše, co šlo, Lin buď přepálil (zbytečně se zadrhující děj), nebo nedopekl (gravitace nám zůstala někde u g=6,7). Ale pořád je to svým způsobem skvělá žánrovka, kterou se dá velmi příjemně prosvištět - a to doslova, takový Rock se nalétá víc než kdejaký wu-xia geroj. Muscles pod kapotou, muscles pod trikama, ale starý dobrý bitky nějak atrofovaly. Inu, z Expensives se jen tak jednoduše Expendables nevyloupnou.
Lesk a bída velmi dlouhého, manýristického vyprávění. Cizelovaná forma, jejíž obsah se postupně rozpadá do sekvencí jednotlivých extatických vzdechů. Ach.
Po nesmělém začátku a velmi zbytečných epizodních vrazích, kombinovaných s nesnesitelně podávaným způsobem Grahamova "procítěného vyšetřování", se nakonec seriál dosti pevně usadí. Vztah Hannibala a Willa totiž funguje perfektně, zejména díky božskému Mikkelsenovi, který tak konečně dává zapomenout na pro mě nepochopitelně adorovaného Hopkinse. Rychle další chod, prosím!___Druhá řada znamená znatelný posun směrem k autorskému sebevědomí. Otěží se plně chápe Hannibal a místo zbytečných epizodních vrahů postupně nastupuje upřímné přiznání si: chtěli jsme točit (gastro)fetiš estetizovaného násilí.___Třetí série, zejména ve svém florentském uvodu pod taktovkou Vincenza Nataliho, sahá na samotný Olymp esence Harrisovy předlohy. Druhá polovina pak není o mnoho slabší, zejména díky dechberoucímu Drakovi Rcicharda Armitage. Pokud je toto konec, Hannibal odchází jako seriálová legenda a Hopkins může být konečně zapomenut.
Pokud chci vyprávět o nahodilosti, nesmím tak úzce tematizovat. Příliš mnoho je řečeno (nejen) o domech a drátech, aby na konci zůstala především otázka, proč o nich bylo vůbec v prvé řadě něco tvrzeno.
Brilantně dobroušená, s mírnou nadsázkou dalo by se říci tematická druhá strana mince Vinterbergovy slavné Oslavy. Tentokrát s vyzrálejším a uklidněnějším tahem na bránu, kdy divák není dosazen do dogmatické matrice všudypřítomné psychopatologie, což v důsledku umožňuje mnohem civilnější a intimnější prožitek. A Mikkelsen je už v současnosti zdaleka nejen severský bůh.
Gervaisova verze etické (r)evoluce, která i přes svou nedostatečně zabroušenou naivitu dokáže oslovit. Bohužel rozhodně ne řadového diváka, na to je Derek paradoxně až moc populistický a dojímavý - což dokazuje slabší pilotní díl, který ještě neobsahuje mnoho z později kontrastně peprné druhé strany mince. Co se nedá Rickymu upřít, je odvaha jít do podobného konceptu takřka na vrcholu své popularity. Jen ale aby své pozitivně-evoluční moralistické apelování, které od něj posledních pár let pozvolna probublává, nepřehnal. Krutý ironik v něm je mnohem cennější než populistický dobrozvěst.
Velice vtipně vymyšlený koncept "přechytralé" mladé autorky, který svojí (v rámci prezentovaného sociálního statusu protagonistek) všedností dráždí (nejen) konzumenty běžných magazine-glimmer vztahovek. Řeší se podvratná témata jako nechuť k ekonomickému osamostatnění, lidé svým vzezřením nezapadající do konzumního estetického kánonu zde beze všech skurpulí provozují sex. Lena Dunham ví co chce a ačkoliv ještě není zcela autorsky vyzrálá, dokáže se zhostit úlohy - slovy své postavy "hlasu své generace" - poměrně přesvědčivě. Pokud Sex and the CIty s určitou licencí vezmeme jako rozpustilý deníček dnešní buržoazie (bez pejorativního nádechu), Girls jsou takový společenský střed, koketující s realitou dejme tomu "stříbrné" mládeže. Samozřejmě se seriál v rámci intencí formátu nezbavuje veškeré povrchnosti, ale nazvat ho plytkým by byla chyba: reflexe přeci nemůže být o mnoho vznosnější, než její předobraz.
Atlas mraků není film složitý - tvůrci nechali divákovi drobků ke sledování dost. Zato je na své ambice, stopáž a přehršel narativních linek filmem povážlivě mělkým, zabalujícím nespočetněkrát přežvýkané téma osobní vzpoury a věčnosti lásky. No, to už jsem pársetkrát viděl. Atlas se snaží navodit dojem komplexní skládačky střihnuté východní moudrostí, kdy se Hanks a jemu podobní vrací v několika epochách, aby nám sdělili, že je třeba bojovat. Přes tuto epičnost šíře záběru je film ve výsledku vlastně velmi komorní, s na Wachowské velmi topornou a nezáživnou mizanscénou. Celé puzzle pak do sebe poměrně hladce zapadají, to všechna čest. Ovšem tři hodiny odůvodnění toho, že z Larryho je Lana...myslím, že poměr délky díla ku síle vyznění se dalo udělat i tak osumkrát lepší a možná i s velmi podobnou adaptací, kdyby nebyla tak rozpačitě rozkročená mezi dospělé publikum (občasné gejzíry různých tělesných tekutin) a zbývající umořené děti v sále (podivné pitvoření většiny postav). Film si zaslouží absolutorium za odvahu jej vůbec natočit. Selhává však ve vlastnosti, o které sám káže: je ve výsledku zase jenom konformním Hollywoodem.
Kontrast formy a obsahu tak silný, až místy sám sebe dusí. Ale opravdu jenom místy. Co mi vadilo více byl poněkud korálkovitý narativ jednotlivých mikroportrétů, kdy - ačkoliv se snaží takto nepůsobit - se ukazují všechny osudy pěkně jeden po druhém bez větších vzájemných otřesů.
Man with the Iron Fists má dva podstatný problémy. Prvním je samozřejmě RZA jako režisér. Jistě, co se týče kung-fu flicků je to odborník na slovo vzatý, ale skrze své abych tak řekl "black men's ego" se kromě řídící sesle ještě obsadil do většiny ostatních důležitých postů. A že hrát větší štěky neumí víme už z Californication, pokud se ještě začne ozývat v pozadí coby rapový doprovod a mezi tím kombinuje feudální Čínu s primitivní čakrově-karmově-emancipační černošskou linií, je toho už prostě i na jednoho fanouška moc. Ještě když navíc je hudebně asi 15 let za zenitem. Druhým problémem filmu je, že uvízl v těžké postmoderně. Je to gejzír nápadů (a to často velmi dobrých) a inspirací, ovšem bez onoho Quentinovského post-postmoderního kroku, kdy si všechny karty ze stolu trochu skryje a podusí je ve vlastní šťávě. RZA má pouze koláž umatlanou od asia-fusion black pride. Když se poté v pozdějších fázích přidá videoklipový střih a prolínačky, suplující neschopnost natočit jinak choreograficky nadprůměrnou akci, dostavuje se nutně zklamání z prokoučování potenciálně dobře odvyprávětelné žánrovky. JIstě, závěrečný sestřih od Eliho Rotha jistě taky nepřidal.
První půlhodiny Spielberg zdařile buduje napětí, aby následně vše zabil nesnesitelným emerickým tatíkem a naprosto katastrofální scénou epochálního setkání s emzáky ve stylu párty Michala Davida. Film ještě naivnější než myšlenka, že několik posunků !lidské! ruky je zcela univerzální intergalaktický nástroj míru. Nikoho nenapadne, že by to taky mohlo být "zabijte je všechny", nebo že prostě ti cizáci nebudou vůbec humanoidi s končetinama. To je ale neduh velmi tradiční. Co ovšem ve vší té břečce dělá chudák Truffaut, to opravdu netuším, protože jestli tímto chtěl nějak Spielberg v duchu filmu propojovat nejen galaxie, ale i kinematografie, tak to dokazuje pouze jeho nesoudnost a celkovou tvůrčí neschopnost vymanit se řemeslné konformnosti - a jsem zvědav, kterým svým dílem mě ještě kdy přesvědčí o oprávněnosti svého osobního kultu.
Nedotknutelní mají pekelné štěstí. Díky svému kontinentálnímu původu jaksi celou stopáž o vlásek unikají transatlantické limonádě ve stylu Forresta Gumpa a jiných ideologicko-sociálních konstruktů. Ale naštěstí balancují na správné straně té hrany a Audrey Fleurot balancuje s nimi.
Pěkně vypadající technologické demo (až na mlhu a elektrické světlo). Ale film to rozhodně není, Nebelův syžet snad ani nedosahuje délky textu distributora. Vlastně mi není vůbec jasné, proč je Nebel animovaný film. No, za ty prachy rána těžce mimo.
Vynikající WW2 film, pojatý osvěžujícím způsobem jako směska nadsázky dobrodružného filmu v kombinaci s objektivním pojmenováním všech zúčastněných stran. A jako třešnička na dortu úžasná Carice van Houten (a o něco méně přitažlivý Sebastian Koch). Podle mě nejlepší film o tomto temném období našich dějin, protože místo tradičního patosu tu dostanete skvělou filmovou jízdu, u které se budete celých dvě a půl hodiny opravdu bavit (ano, opravdu!).
Moje komentáře
Byl jsem při tom (1979)
Brilantní satirická personifikace mudrců všedního dne a jejich zuřivé masové adorace. Anti-Gump.
Kontakt (1997)
Skvělá premisa o poslouchání vesmírnýho noisu s poněkud neumětelsky přilepenou teologickou linkou ( a slizkým McConaughym)
Diktátor (1940)
I dnes velmi působivá groteskní freska, jejíž geniální myšlenka stojí a padá na jednom jediném Chaplinově pohledu.
Před půlnocí (2013)
Rozpačitý konec doposud skvělého triptychu. Linklaterovi se rozklížil původní intimní koncept vyprávění izolovaného na oba protagonisty a v první polovině snímku tak sledujeme velmi jalovou a nebetyčně zbytečnou "celospolečenskou" půtku, kde hlavní roli hraje "Skype" (bohužel jsem nepočítal, kolikrát) a celá se odehrává na ukázkově zploštělém pozadí současného Řecka. Druhá polovina filmu poněkud šroubovaně (ale zároveň naštěstí - tady je namístě požitek z nekoherence) najede na linku původních Before, tedy nastane toužebně očekávané verbální jiskření - tentokrát s pravdivě bolestnou katarzí.
České století (TV seriál) (2013)
Zatím velmi podivný kastrát, který se Sedláčkovi s Kosatíkem rozpadá pod rukama. Mohutné nakročení přesně mezi nicotu a ambice.
Sedmý kontinent (1989)
Velmi svůdně zlý film.
Pot a krev (2013)
Někde mezi raným Ritchiem a zkoksovaným Tarantinem se stalo, že MIchael Bay vyrobil třeskutý film. Zázrak, v který by snad ani The Rock nevěřil!
Hněv Titánů (2012)
No, jako přísně po desetiminutovkách sekvencovaný výplach už jsou Titáni o řád stravitelnější. Jenom příště místo těch příbuzenských pout (pozoruhodné, z čeho všeho se dá udělat rodinný film!) raději mrtvoly, lemující řádnou slasherskou jízdu. Přes všechnu tu epiku jich totiž - pokud odečteme Kronovo máchání - bylo ve filmu snad 9.
Souboj Titánů (2010)
Zeus je Řek, je bůh a je bez Dia vztekem, kterak na něj byl ušit všerelativizující kabátek teplé, lidské průměrnosti (především) vyvolených. Inu, když jsou bohové malicherní, je třeba uspořádat pořádný krůmýtink. Napětí v záplavě zlatavého CGI raději uteklo i od Medůzy a nezachránil to ani třpytící se Ra's al Ghul.
Konečná (2013)
Totálně zpackaná neo-wayneovka, která vás načne neskutečně utahanou expozicí, poté protáhne neschopností sledovat byť jen dvě jednoduché souběžné dějové linky v něčem alespoň připomínajícím tempo a dorazí topornou akcí proloženou vskutku svahilským humorem (čest holandským fotbalistům). To už letos raději tu kulku mezi oči, než se dočkat takovéhle Konečné bývalého akčního mastodonta.
Stoker (2013)
Spolu s Trierovou Melancholií a Aronofskyho Black Swan nejdokonalejší film desátých (! je to tak) let. Cortex mi je vzájemně pojí objektivně nevysvětlitelnou linkou pocitů. Miller je rozhodně lepší scénárista, než herec. Chung-Chung má unikátní schopnost udělat z prostoru rovnocenného spoluhráče hereckých hvězd.
Rychle a zběsile 6 (2013)
Proč, u všech nitroxidů, se Gina nemlátila s Rockem? Takřka vše, co šlo, Lin buď přepálil (zbytečně se zadrhující děj), nebo nedopekl (gravitace nám zůstala někde u g=6,7). Ale pořád je to svým způsobem skvělá žánrovka, kterou se dá velmi příjemně prosvištět - a to doslova, takový Rock se nalétá víc než kdejaký wu-xia geroj. Muscles pod kapotou, muscles pod trikama, ale starý dobrý bitky nějak atrofovaly. Inu, z Expensives se jen tak jednoduše Expendables nevyloupnou.
Anna Karenina (2012)
Lesk a bída velmi dlouhého, manýristického vyprávění. Cizelovaná forma, jejíž obsah se postupně rozpadá do sekvencí jednotlivých extatických vzdechů. Ach.
Hannibal (TV seriál) (2013)
Po nesmělém začátku a velmi zbytečných epizodních vrazích, kombinovaných s nesnesitelně podávaným způsobem Grahamova "procítěného vyšetřování", se nakonec seriál dosti pevně usadí. Vztah Hannibala a Willa totiž funguje perfektně, zejména díky božskému Mikkelsenovi, který tak konečně dává zapomenout na pro mě nepochopitelně adorovaného Hopkinse. Rychle další chod, prosím!___Druhá řada znamená znatelný posun směrem k autorskému sebevědomí. Otěží se plně chápe Hannibal a místo zbytečných epizodních vrahů postupně nastupuje upřímné přiznání si: chtěli jsme točit (gastro)fetiš estetizovaného násilí.___Třetí série, zejména ve svém florentském uvodu pod taktovkou Vincenza Nataliho, sahá na samotný Olymp esence Harrisovy předlohy. Druhá polovina pak není o mnoho slabší, zejména díky dechberoucímu Drakovi Rcicharda Armitage. Pokud je toto konec, Hannibal odchází jako seriálová legenda a Hopkins může být konečně zapomenut.
Medianeras (2011)
Pokud chci vyprávět o nahodilosti, nesmím tak úzce tematizovat. Příliš mnoho je řečeno (nejen) o domech a drátech, aby na konci zůstala především otázka, proč o nich bylo vůbec v prvé řadě něco tvrzeno.
Hon (2012)
Brilantně dobroušená, s mírnou nadsázkou dalo by se říci tematická druhá strana mince Vinterbergovy slavné Oslavy. Tentokrát s vyzrálejším a uklidněnějším tahem na bránu, kdy divák není dosazen do dogmatické matrice všudypřítomné psychopatologie, což v důsledku umožňuje mnohem civilnější a intimnější prožitek. A Mikkelsen je už v současnosti zdaleka nejen severský bůh.
Elitní jednotka (2007)
Fašounská rádobychlapárna. Tady a teď, v izolovaném dvouhodinovém mikrokosmu jednoho vnitřně nevyrovnaného snímku, prostá jakýchkoliv souvislostí.
Derek (TV seriál) (2013)
Gervaisova verze etické (r)evoluce, která i přes svou nedostatečně zabroušenou naivitu dokáže oslovit. Bohužel rozhodně ne řadového diváka, na to je Derek paradoxně až moc populistický a dojímavý - což dokazuje slabší pilotní díl, který ještě neobsahuje mnoho z později kontrastně peprné druhé strany mince. Co se nedá Rickymu upřít, je odvaha jít do podobného konceptu takřka na vrcholu své popularity. Jen ale aby své pozitivně-evoluční moralistické apelování, které od něj posledních pár let pozvolna probublává, nepřehnal. Krutý ironik v něm je mnohem cennější než populistický dobrozvěst.
Girls (TV seriál) (2012)
Velice vtipně vymyšlený koncept "přechytralé" mladé autorky, který svojí (v rámci prezentovaného sociálního statusu protagonistek) všedností dráždí (nejen) konzumenty běžných magazine-glimmer vztahovek. Řeší se podvratná témata jako nechuť k ekonomickému osamostatnění, lidé svým vzezřením nezapadající do konzumního estetického kánonu zde beze všech skurpulí provozují sex. Lena Dunham ví co chce a ačkoliv ještě není zcela autorsky vyzrálá, dokáže se zhostit úlohy - slovy své postavy "hlasu své generace" - poměrně přesvědčivě. Pokud Sex and the CIty s určitou licencí vezmeme jako rozpustilý deníček dnešní buržoazie (bez pejorativního nádechu), Girls jsou takový společenský střed, koketující s realitou dejme tomu "stříbrné" mládeže. Samozřejmě se seriál v rámci intencí formátu nezbavuje veškeré povrchnosti, ale nazvat ho plytkým by byla chyba: reflexe přeci nemůže být o mnoho vznosnější, než její předobraz.
Atlas mraků (2012)
Atlas mraků není film složitý - tvůrci nechali divákovi drobků ke sledování dost. Zato je na své ambice, stopáž a přehršel narativních linek filmem povážlivě mělkým, zabalujícím nespočetněkrát přežvýkané téma osobní vzpoury a věčnosti lásky. No, to už jsem pársetkrát viděl. Atlas se snaží navodit dojem komplexní skládačky střihnuté východní moudrostí, kdy se Hanks a jemu podobní vrací v několika epochách, aby nám sdělili, že je třeba bojovat. Přes tuto epičnost šíře záběru je film ve výsledku vlastně velmi komorní, s na Wachowské velmi topornou a nezáživnou mizanscénou. Celé puzzle pak do sebe poměrně hladce zapadají, to všechna čest. Ovšem tři hodiny odůvodnění toho, že z Larryho je Lana...myslím, že poměr délky díla ku síle vyznění se dalo udělat i tak osumkrát lepší a možná i s velmi podobnou adaptací, kdyby nebyla tak rozpačitě rozkročená mezi dospělé publikum (občasné gejzíry různých tělesných tekutin) a zbývající umořené děti v sále (podivné pitvoření většiny postav). Film si zaslouží absolutorium za odvahu jej vůbec natočit. Selhává však ve vlastnosti, o které sám káže: je ve výsledku zase jenom konformním Hollywoodem.
Tenkrát v Anatolii (2011)
Kontrast formy a obsahu tak silný, až místy sám sebe dusí. Ale opravdu jenom místy. Co mi vadilo více byl poněkud korálkovitý narativ jednotlivých mikroportrétů, kdy - ačkoliv se snaží takto nepůsobit - se ukazují všechny osudy pěkně jeden po druhém bez větších vzájemných otřesů.
Kouzla králů (TV film) (2008)
odpad!Technologické demo možností efektů v MS Word. Zapnutých na REPETE. A do toho neherci, neděj a neinteligence. Ne a ne a ne!
Pěsti ze železa (2012)
Man with the Iron Fists má dva podstatný problémy. Prvním je samozřejmě RZA jako režisér. Jistě, co se týče kung-fu flicků je to odborník na slovo vzatý, ale skrze své abych tak řekl "black men's ego" se kromě řídící sesle ještě obsadil do většiny ostatních důležitých postů. A že hrát větší štěky neumí víme už z Californication, pokud se ještě začne ozývat v pozadí coby rapový doprovod a mezi tím kombinuje feudální Čínu s primitivní čakrově-karmově-emancipační černošskou linií, je toho už prostě i na jednoho fanouška moc. Ještě když navíc je hudebně asi 15 let za zenitem. Druhým problémem filmu je, že uvízl v těžké postmoderně. Je to gejzír nápadů (a to často velmi dobrých) a inspirací, ovšem bez onoho Quentinovského post-postmoderního kroku, kdy si všechny karty ze stolu trochu skryje a podusí je ve vlastní šťávě. RZA má pouze koláž umatlanou od asia-fusion black pride. Když se poté v pozdějších fázích přidá videoklipový střih a prolínačky, suplující neschopnost natočit jinak choreograficky nadprůměrnou akci, dostavuje se nutně zklamání z prokoučování potenciálně dobře odvyprávětelné žánrovky. JIstě, závěrečný sestřih od Eliho Rotha jistě taky nepřidal.
Blízká setkání třetího druhu (1977)
První půlhodiny Spielberg zdařile buduje napětí, aby následně vše zabil nesnesitelným emerickým tatíkem a naprosto katastrofální scénou epochálního setkání s emzáky ve stylu párty Michala Davida. Film ještě naivnější než myšlenka, že několik posunků !lidské! ruky je zcela univerzální intergalaktický nástroj míru. Nikoho nenapadne, že by to taky mohlo být "zabijte je všechny", nebo že prostě ti cizáci nebudou vůbec humanoidi s končetinama. To je ale neduh velmi tradiční. Co ovšem ve vší té břečce dělá chudák Truffaut, to opravdu netuším, protože jestli tímto chtěl nějak Spielberg v duchu filmu propojovat nejen galaxie, ale i kinematografie, tak to dokazuje pouze jeho nesoudnost a celkovou tvůrčí neschopnost vymanit se řemeslné konformnosti - a jsem zvědav, kterým svým dílem mě ještě kdy přesvědčí o oprávněnosti svého osobního kultu.
Nedotknutelní (2011)
Nedotknutelní mají pekelné štěstí. Díky svému kontinentálnímu původu jaksi celou stopáž o vlásek unikají transatlantické limonádě ve stylu Forresta Gumpa a jiných ideologicko-sociálních konstruktů. Ale naštěstí balancují na správné straně té hrany a Audrey Fleurot balancuje s nimi.
Alois Nebel (2011)
Pěkně vypadající technologické demo (až na mlhu a elektrické světlo). Ale film to rozhodně není, Nebelův syžet snad ani nedosahuje délky textu distributora. Vlastně mi není vůbec jasné, proč je Nebel animovaný film. No, za ty prachy rána těžce mimo.
Víla (2011)
Francouzský Benigni v dětských letech a moc hezkých interierech. Poklidná roztomilost pro všechny občasné infantily.
Skyfall (2012)
Kruh se uzavřel. Dokonale.
Tam kde kluci nejsou 8 (1997)
Tehdá na gymplu snad ani jiný filmy než tohle a Pán prstenů v oběhu nebyly...
Černá kniha (2006)
Vynikající WW2 film, pojatý osvěžujícím způsobem jako směska nadsázky dobrodružného filmu v kombinaci s objektivním pojmenováním všech zúčastněných stran. A jako třešnička na dortu úžasná Carice van Houten (a o něco méně přitažlivý Sebastian Koch). Podle mě nejlepší film o tomto temném období našich dějin, protože místo tradičního patosu tu dostanete skvělou filmovou jízdu, u které se budete celých dvě a půl hodiny opravdu bavit (ano, opravdu!).