B4TM4N

Strhující film, který se dokonalosti vyhnul tím, že se lekl vlastního (domnělého) syžetového minimalismu. Bohužel, jedna mrtvá dcera přebývá.

Typický morálně-politický kýč, který je u nás zvykem o minulém režimu točit - tentokrát díky hostující režisérce dokonce svůdnější, než obvykle. Památka a nepopsatelné sebeobětování Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se coby dobrovolné lidské pochodně (či starozákonní hořící keř - nerozumím, proč tato symbolika) snažili alespoň na chvíli politicky emancipovat otupělé masy, je zde pošlapána lživě hřejivým překroucením do studentských nepokojů roku 89. Neboť pokud by tento oslí můstek ve filmu nezazněl, vyjevila by se teprve v celé své hrůze realita roku 69: a to sice naprostá apatie většinové společnosti, která o ní ovšem rozhodně nechce slyšet. Proto tvoří Palach pouze počáteční a konečné uvozovky filmu, je redukován do role nikdy neexistujícího fetiše boje za práva a svobodu kolektivního vědomí. Zbývající mezilehlé tři hodiny jsou pak vystaveny jako klasické soudní drama se sympatickou právničkou hollywoodského typu v čele solidního ansámblu našich předních herců. Opět můžeme sledovat souboj člověka se soukolím byrokracie podpírané jednou správnou stranou. Zde se však naneštěstí ukáže lichost všech těchto jednoduchých obžalob bolševismu: pokud jsme seznámeni se současnou situací v našem současném systému, a podíváme se třeba na výbornou Nemoc tretej moci od Piussi (pravda, mapující situaci na Slovensku - ale ono není vůbec kulturně vzdálené), zjistíme, že aparát za posledních 40 let ani nezměnil argumentaci (vykázání "nesedících" apod.). Hořící keř nepřináší do diskuze o naší minulosti vůbec nic, pouze ukazuje, že je možno točit lépe než Hřebejk. Divím se, že takový myšlenkový kastrát pozůstalí autorizovali, neboť opět pouze v symbolické rovině opakuje selhání mas jejich chlácholením, že to "nakonec přece dopadlo".

Možnosti re-prezentace, rámování a vy-pointování projekce. Pohyb poezií statického, dynamika zátiší. Nekonečnost možností virtuální re-produkce prostoru.

Kvazirurální rezignace na bídu naší společnosti bez naděje.

Možná je to vskutku Pervertova představa, ale naprosto dokonalý příklad ochotnického převedení demonstrativně marxistického kusu na český národní kastrát.

(Hodnocení po dvou dílech) Cirkus Bukowsky, ač se snaží působit sebesympatičtěji (to znamená současně), bohužel zůstává spíše v rovině technologického dema, které ukazuje, že "zdroje tu jsou". Atmosféra, kamera, zvuk - na naše poměry top class. Dokonce se seriál odehrává v opravdové české krajině! - je to zvláštní, ale kdy si naposledy vybavujete nějakou domácí tvorbu, zasazenou do reálného časoprostoru místo nostalgicky vykastrované bubliny? Pomineme li však řemeslnou stránku věci, dostáváme se na svrab námětu a scénáře, který ani celkem snesitelný herecký ansámbl nějak zvlášť nepozvedne: už jenom ta debilita používat v detektivce 2013 vnitřní monolog hlavní postavy je malá domů kopnutá navíc do autu. Stejně tak se rozhodně v severské škole nenosí neschopnost napsat ženskou postavu (či se vůbec obtěžovat nějakou alespoň deuteragonistku do děje zapojit), nebo usadit děj do aktuálního společenského rámce (cirkus? jako opravdu???). A takový zlojed jako Hanzlíkův devadesátkový kapitalista by si zasloužil aktualizaci minimálně do současného milénia.//////////////// (Po shlédnutí první série) Od třetího dílu se Cirkus scénáristicky přeci jen trochu stylově vyčistí a začne poměrně poctivá, zároveň však dosti klišoidní krimi. Oproti nepochopitelné světské selance úvodních dílů je to však poměrně pozitivní nakročení přes malý český rybníček alespoň někam k hranicím s Bundesrepublik Deutschland - ke konci už se Pachl tak rozjede, že sází rozpačité citace Pulp Fiction s něco-jako-akčními scénami. Technická úroveň zůstává nadále špičková, což vlastně seriálu zpětně škodí: očekávání zákonitě stoupá. Proto si myslím tento počin zaslouží jedině srovnání se zbytkem světa, do kterého chce zcela logicky patřit, ne v rámci našeho tvůrčího bahna: není přece horšího činu, než plácat po prdeli jasného underachievera.

Kdyby měli tvůrci větší koule, osekali by tuhle jízdu na ryzí urban-kinetiku a vytvořili cyklofetišistickej Raid. Takhle je to formálně skvěle zpřevodovaná jednohubka nesmyslně nacpaná hloupými klišé stereotypy, které navíc každou ťafkou svého výskytu sráží příjemnou hladinu přítomného adrenalinu na bod mrazu.

Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech.

Hollywood goes left.

Nutno říct, že ve zpracování svého vymezení Indie Game selhala: soustředí se na trojici tvůrců, kteří díky svému úspěchu již zase tak velcí indiáni nejsou: problematika nazírání na jakékoliv téma optikou "dějin vítězů" je poplatné perverzi dnešního ideologického rámce. Jenže: zatímco sliby vstupní premisy zůstávají neuspokojeny, zprostředkovává dokument zcela jinou kvalitu, a to sice tematizaci vztahu "autor - dílo". Pochopení, reakce, hodnocení, očekávání - střet osobního vkladu "tvůrce" s jeho přijetím "člověkem". /// V této souvislosti není bez zajímavosti, že nejsensibilnější a zároveň nejsebestřednější kreátor Phil Fish rozsupen opustil herní průmysl v důsledku internetových diskuzí.