RockChick

Těšila jsem se, že po giga dlouhé době zase uvidím sovětský film. Pak jsem si ale přečetla jméno režiséra onoho filmu. Fuck... PS: Byla jsem jediná, kdo si celou dobu myslel, že Ivanova teta je jeho bratranec a jeho bratranec je jeho teta? Jejich věky mi sice moc neštymovaly, "matka" vypadala o něco mladší než "syn" a trochu jí rostly vousy, ale, do prdele, já si to myslela asi až do druhého dílu. To byl teda plot twist!

Objektivně možná ne nejlepší, ale subjektivně asi můj úplně nejoblíbenější díl v celé historii seriálu. Nepamatuju si, že bych se u Mr. Robota někdy tolik smála (viz třeba komický závěr se Santou). Nepamatuju si ale ani, že bych u nějaké epizody Robota brečela tak jako u téhle. Hodně silný díl, jak jen díl o vánočním večeru několika ztroskotanců může být. O dalším vizuálním pornu ani nemluvím, obzvláště scény ze zasněženého lesa. Zvolnění děje mi nevadilo, naopak. Velké finále se blíží a podobně oddechové epizody jsou jen k mentálnímu dobru diváka. Ehm. "Oddechové". PS: v oblíbenosti byl tento díl samozřejmě už překonán!

Pohádka dnešní doby. Dva mladí lidé se milují a slibují si nehynoucí lásku. Pak je ale rozdělí válka. V mezičase si ona uvědomí, že nakonec bude přece jenom o něco víc rozumná než milující. A on se už poté ani moc nesnaží. A když se pak po letech potkají, je to jenom suché setkání cizinců, kteří se prý kdysi dávno znali. A venku padá snížek... THE END. Tak krásně cynické, že bych i přidala na hodnocení, ale jako... Ono se tam celou dobu zpívá! A nemluvím o takovém tom melodickém zpívání, které známe z muzikálů; tam se prostě zpívají běžné dialogy. Tohle mi už nikdy nedělejte, francouzští novovlnní režiséři.

Hm, pěkné obrázky. Ale dívat se na to dvě hodiny? Sorry jako! (pozdější dodatek bez emocí: Jako jo, chápu, že na svou dobu to bylo přelomové dílo. Fúze s hudbou a animací je nádherná, hlavně na začátku. A příběh s Myšákem se mi líbil. Čtyřicet minut tohohle audiovizuálního porna by ale klidně stačilo. Poslední dva příběhy byly už čirým utrpením.

Coolest suicide mission ever.

Takové to, když je něco vtipné tak moc, až to už vůbec vtipné není. Sorry.

Příběh filmu v kostce: Žena a muž se do sebe zabouchnou v hotelu a slíbí si, že se za rok zase sejdou. Prý. To nám aspoň tvrdí ten týpek. Za tu dobu, ale borka chytila Alzheimera a na nic si nepamatuje. Prý. Tak se náš hlavní hrdina rozhodne, že ji paměť zase všemi možnými způsoby osvěží. Výsledkem je divácká tortura, do sebe zahleděné umění pro umění, kdy musíme hodinu a půl přihlížet snažení děsivého creepa, kterej nedokáže pochopit, že o něho ta ženská asi tolik nestojí. Obávám, že tenhle film by v post Me Too éře už neprošel. :-(

Kvůli nedostatku času zhlédnuto na tři části. Kdo ale ten prostor má, ať se do devítihodinovky klidně pustí, nemyslím si, že by se to nedalo zvládnout. Naopak. Vyprávění přeživších je natolik sugestivní, že něco jako čas vůbec nevnímáte. Já jsem si projekci ještě prodlužovala neustálým odbíháním na Google, protože jsem do tématu celkem nerd a dokument byl plný jmen, která jsem neznala a hned v ten moment jsem o nich musela něco vědět. Hodně mě proto zaráželo, že mi během tohoto pátrání neustále vyjížděly články, které existenci holocaustu zpochybňovaly... Pro to asi nemám žádná použitelná slova. A děsí mě, že jak ubývá očitých svědků, bude přibývat i dalších takových... individuí. I z toho důvodu je počin jako Šoa neskutečně cenný a ani dalších stovek hodin ve stopáži navíc by nebylo dost. Jsou etapy v našich dějinách, které se prostě nedají vyměřit filmovými minutami.

Hodinu a čtyřicet minut nějaká ženská vypraví, co jí nějakej chlápek napsal. Zabijte mě.

Zvláštní film. Když ho sledujete, naprosto vás do sebe pohltí, ale když je po něm, nezanechá ve vás vůbec nic...