nash.

nash.

P. Beneš

okres Praha
ronin z vlastní vůle

homepage

59 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Dvanáct rozhněvaných mužů (1957)

    Jeden z mých "toptenových" filmů... 12 židlí, 12 mužů, jeden stůl a nefungující větrák... toť vše co je potřeba k vytvoření strhujícího dramatu nadupaného napětím...

  • poster

    Madisonské mosty (1995)

    Asi nejkrásnější, nejdojemnější lovestory, která se kdy objevila. A navíc tak opravdová, že z toho mrazí.

  • poster

    Vykoupení z věznice Shawshank (1994)

    Nádherné vyprávění o naději, životě, odhodlání. Dokonale propracovaná atmosféra, vyprávění i jednotlivé charaktery. Navzdory prostředí a brutalitě působivé, hluboce lidské, dojemné, povzbudivé... a nezapomenutelné.

  • poster

    Ima, ai ni yukimasu (2004)

    Přenádherný příběh, tak plný opravdové lásky, smutku i prchavého štěstí, že se hrdlo svírá dojetím a slzy kanou. A přitom jsem, na rozdíl od amerických romancí neměl pocit, že se mnou tvůrci hrají hru na slzy prostřednictvím herců, kteří hrají něco o citech. Krásný film, který jsem si zamiloval stejně jako jeho hrdiny, možná jeden z nelepších, jaké jsem kdy viděl..

  • poster

    Shiawase no kaori (2008)

    Poklidné, pomalu plynoucí a zdánlivě banální vyprávění na ohrané téma vztahu učedníka a mistra, které ze všeho nejvíc připomíná kuchyni pana Wanga. Pár jednoduchých ingrediencí zdánlivě jen tak hozených na pánev a za občasného promíchání osmahnutých, které však u diváka už při prvním soustu vyvolají blažené vydechnutí následované spokojeným úsměvem. V té jednoduchosti se totiž skrývá nádherný příběh o vaření a jídle, o životě, vzpomínkách, usmíření a štěstí, nalézaném na nečekaných místech. Příběh nabitý emocemi a moudrostí, plný nečekaně silných okamžiků, z nichž některé, přestože jsou tiché a vlastně se v nich nic dramatického neděje (Wangova návštěva u Takako), chytí za srdce tak, že člověku až vyhrknou slzy. Jak se přede mnou rozkrývala minulost obou hlavních postav, obě jsem si (i díky hereckým výkonům Miki Nakatani a Tatsuyi Fujiho) zamiloval, prožíval s nimi každou vtěřinu jejich příběhu až ke slavnostní večeři, o níž se dá říci jediné - už dlouho jsem neviděl scénu, která by byla tak nabitá emocemi, už dlouho mě žádná scéna tak nestrhla a nenadchla. A už dlouho mě tak nenadchl žádný film.

  • poster

    Blade Runner (1982)

    Dodnes vizuálně fascinující podívaná s podmanivou hudbou a naprosto neuvěřitelnou atmosférou. Scéna Battyho smrti patří k nejpůsobivějším a nejdojeměnším filmovým scénám , které se kdy na plátnech objevily, viděl jsem ji nesčetněkrát s stále stejně svírá dech...

  • poster

    Návrat do budoucnosti (1985)

    I po letech stále stejně dokonalá zábava, u níž mám tendenci vše prohlašovat za geniální. Ať už je to zápletka, scénář, herecké obsazení nebo hudba. Člověku nesmí uniknout jediné slovo, protože každé je vtipnou narážkou a nebo je na něj později vázán nějaký vtípek, každý moment roku 1985 má vtipnou pointu v roce 1955 a naopak, a provázanost obou časových rovin je tak hustá, že by jí nepropadl jediný záběr. Příběh je promyšlený, humor inteligentní a vtípky s hláškami mají neuvěřitelnou kadenci, aniž by měl člověk pocit, že jde o samoúčelný hláškovací tlak. Zábava přitom neustupuje narůstajícímu tempu, dokonce ani ve zběsilém bouřkovém finále. Dvojice Fox – Lloyd se dokonale doplňuje a Lea Thompson balící vlastního syna nemá chybu, stejně jako Brownův DeLorean, do kterého se tehdy musel zamilovat každý kluk. Film, který nezestárl ani o den a je stále stejně svěží, originální a zábavný, jako byl před pětadvaceti lety.

  • poster

    Svět podle Prota (2001)

  • poster

    Boku to tsuma no 1778 no monogatari (2011)

    Další nádherný japonský klenot, který mě dostal do kolen. Pozvolna plynoucí subtilní drama, které nenápadně mísí typická, pro někoho možná laciná, žánrová schémata s tak dokonale civilním pojetím, že občas vypadá jako okno jímž divák nahlíží do života skutečných lidí. Nádherné v každém záběru, úchvatné svou zdánlivou jednoduchostí, dojemné ve svém námětu i v každém jednotlivém okamžiku či gestu, podkreslené nádhernou hudbou a zesílené kontrastem s naivním vizuálním pojetím střípků Sakutarových povídek. Ty samy o sobě jsou přes svou často dětinskou atmosféru citově nečekaně silné, protože ač se je Sakutaro snaží psát veselé a Secuko se nad nimi často směje, vkrádá se do nich postupně onen smutný podtón, zrcadlící hrdinův žal, později zoufalství a nakonec odrážející skutečné autorovy prožitky. Přes pomalé tempo jsem ani na okamžik neměl pocit zbytečné zdlouhavosti, zejména, když mě každou chvíli zasáhla tak emotivně silná scéna jako poslední polibek za svitu měsíce, čtení příběhu č 1775, nebo scéna kdy Sakutaro píše svůj poslední příběh. Křehké, dojemné, až se svírá srdce, do očí se derou slzy a člověk si uvědomuje, že takhle nějak přes všechny posměšky cyniků, vypadá skutečná láska, obětavost a úcta k partnerovi i k životu samotnému.

  • poster

    Vetřelec (1979)

    Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let explodovala ve filmovém vesmíru supernova jménem Ridley Scott a vychrlila do prostoru dva filmy, které natrvalo ovlivnily několik filmových žánrů. Tím prvním byl právě Vetřelec. Úchvatný mix sci-fi a horroru, fenomenální svým vizuálním pojetím, tíživou atmosférou, neuvěřitelnou gradací napětí a monstrem, které děsí i když vlastně po většinu filmu není vůbec vidět. Film, který i po téměř třiceti letech, které od jeho natočená uplynuly, působí stále stejně působivě a současně. Film, který natrvalo ovlivnil také můj filmový vesmír a zasekl mi do paměti několik vzpomínek a pocitů tak silných, že i po třiceti letech jsou stále stejně živé.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace