Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Dobrodružný
  • Sci-Fi

Deníček (134)

Pan Dokonalý

Jednou jsem ho potkala. Jdu si takhle naší ulicí a najednou šel proti mně. Vysoký, štíhlý, hezky oblečený...dokonalý. Minuli jsme se a já se (na mou duši, normálně tohle nedělám) ohlédla a vidím, že se ohlédl taky, usmál se a zamával mi. Letím domů a volám kamarádce - Holka to mi neuvěříš, právě jsem viděla nejkrásnějšího chlapa na světě. Tý jo, taky jsem ho jednou potkala - hlásila uchváceně - Usmál se na mě a zamával mi. Obvolala jsem ještě pár kamarádek. To samé v bleděmodrém. U nás byl jednou v antikvariátu. Potkala jsem ho v tramvaji. Šel proti mně v parku. Usmál se na mě a zamával mi. Takže je to jasné. Po světě chodí nejkrásnější chlap. Možná už takhle chodí tisíce let. A každé z nás se ukáže jen jednou jedinkrát. Snad proto abychom věděly, až zase budeme žehrat na ty, se kterými sdílíme své životy, že dokonalost existuje. A že nám zamávala a usmála se na nás. A že už jí nikdy nepotkáme.

Akášové na nebesích

Jakási nástupnická organizace stanice Ezo.tv nasadila do vysílání novou věštkyni. Myslela jsem, že mě po věštění z vody, máchání kouzelnou šiškou a sesílání rohu hojnosti už nemůže překvapit vůbec nic. Ale dáma se překonala. Pravila zaníceně, že je ve spojení s akášskou organizací usídlenou kdesi na nebesích a spravující obrovitánskou knihovnu, plnou našich skutků a minulých životů. Zavoláme-li prý do studia a nahlásíme své datum narození, napojí nás věštkyně na Akášana, který zalistuje v knize a sdělí nám všechna životní tajemství. Naskočila mi představa zeleného pidimužíka s tykadélky, listujícího tlustou knihu rychlostí Commandera Data a přimělo mne to k úvaze, jak tomuhle může někdo věřit. A pak mě napadla zdejší uživatelka Croft, posedlá žido-zednářským spiknutím. Měla by zavolat do Ezo.tv. Jistě by jí za drobný obolus Akášan sdělil, jak to s námi ti Rothschildové vlastně myslí.

Slogany

Agentura Marketing&Media dala na Facebook anketu o nejhorší reklamní slogan. S přehledem zvítězil mimozemšťan Alza, freneticky vykřikující Sto tabletů týdně, sto tabletů týdně, těsně následován žokejem Váňou - Já se vyznám v koni, Hoštice zas v hnoji. No nevím. Je spousta horších sloganů. Třeba Mersííííí za to že jsííííí, prozpěvovaný příšerně šťastnými lidmi s telecími výrazy. Hláška Bavím se i když mám své dny, pronášená děvčaty v upnutých bílých kalhotách. A nebo Radost se skrývá v Toffifee - šmarjá chutná to jako polystyren v karamelu, ale k radosti jsem se nikdy neprokousala. Ještě si nejsem jistá kam zařadit slogan, který jsem zahlédla onehdy cestou do práce. Z billboardu na mě shlížel manekýn v pěkném oblečku s rozepnutou košilí a nad byl ním velikánský nápis - Udělám tě šťastnou na nákupech v Letňanech. Marně si lámu hlavu...zaplatí za mě u pokladny? Vybere mi v regálu prvotřídní ředkvičky? Podrží mi nákupní košík? Nabídne mi rychlovku na záchodech v Globusu?

Služby navíc

Zase nám pošťačka v práci nabízela, zda si nechceme něco koupit. Cigarety už neprodává, ale potřebuje prý splnit měsíční limit a jestli bychom si nepořídili pár obálek, dobíjecích karet a nálepek s Krtečkem. S doplňkovými službami se evidentně roztrhl pytel. Na poště mi, zřejmě odměnou za to, že jsem jim vysypala půl výplaty za složenky, nabídli pojistky na auto, bydlení a život a jako bonus nejúžasnější účet na světě. Ve spořitelně se ke mě lísal mladík honosící se titulem Osobní bankéř, velice zklamán, když jsem trvala na tom, že nechci nic než novou kartu do bankomatu. Jestli tohle bude mít vzestupnou tendenci, úplně se bojím pozvat si třeba kominíka - Slečno, ten komín máte ouplně prošťouchnutej, ale máme teďkonc fungl nový služby, nepotřebujete třeba vyčistit uši?

Před soubojem

Překvapila mne tuhle fotografie zarostlého Jaromíra Jágra. Neznalá sportovních obyčejů, či rozdílu mezi pohárem Stanleyovým a pohárem zmrzlinovým, domnívala jsem se zprvu, že se zhlédl v postavě chůvy-motorkáře z Erin Brockovich. Načež mi vysvětlil synek, že se muži nechávají takhle obrůstat běžně v časech vypjatých, a že jsem snad mohla postřehnout jeho zarostlou tvář ve zkouškovém období. Postřehla, ale přikládala jsem ten zanedbaný vzhled stresu z učení. Líbí se mi tenhle rituál a říkám si, mají to ti chlapi jednoduché - Blíží se souboj kucíí...necháme si narůst vousy. Opačné pohlaví má v tomhle případě smůlu,leda že by - Blíží se bitka holky...vyrazíme na záchod ve třech.

Debata

Při nahazování biografií si pouštím hudbu do sluchátek a ztlumenou televizi sleduji jen po očku. Takhle potichu to v Událostech komentářích vypadá, že zúčastnění rozehrávají etudu na téma Star Wars. Pánové Kalousek a Pospíšil mají ve tváři výraz "použij sílu", ruce nechávají v klíně, to budou zřejmě Qui-Gon Jinn a Obi-Wan Kenobi. Pan Filip máchá tužkou tak vehementně, že málem vypíchl oko panu Haškovi - asi dostal roli Jar Jar Binkse. Pan Hašek - bojovně vysunutá brada kupředu, výraz sveřepý - jasný Anakin v přerodu v Darth Vadera. A pan Veselovský? Uklidňující situaci rozvážnými gesty - učiněný mistr Yoda. Celé se to moc hodí k dnešním politickým událostem. Bůůůůde bóóólet.

Domácí události

Televize a všelijaké servery jsou plné zpráv o jedné Nečasově babě, která nechala sledovat druhou Nečasovu babu. Ale jsou ještě horší věci na světě. Třeba když si náš soused z protějšího pozemku pustí o půlnoci k juchání u táboráku Ivetu Bartošovou tak nahlas, až se psi v celé vesnici rozštěkají hrůzou.

Městské legendy

Na Módním pekle se rozvinula veliká debata na téma Urban Legends. Mám moc ráda tyhle historky a diskuse přinesla některé notoricky známé - Naťukáme-li u bankomatu PIN obráceně, přijede policejní komando. Nikdy nesmíme vyvolávat ducha Boženy Němcové, protože by nás mohl uškrtit. Poslední číslo v občanském průkazu ukazuje, kolik máme dvojníků. Ale našla jsem i pověsti pro mne neznámé. Prodavačky v supermarketech prý fasují venušiny kuličky, aby se na zákazníky pořád usmívaly (proč mám smůlu na ty, které nenafasovaly?). A nejvíc mne uchvátil přísný zákaz česání se před zrcadlem o půlnoci - uvidíme prý za sebou ducha. Dnešní půlnoc už jsem prošvihla, ale zítra určitě vyzkouším.

Módní okénko

Tady u nás v centru jsme s módou vždycky trochu napřed. Letos třeba frčí úzké kalhoty. Ne ledajaké. Tak úzké, že je zapotřebí je nejprve namočit, následně se do nich nasoukat, nechat doschnout a při chůzi pak neustále popotahovat nahoru, aby se neporoučely k zemi. Pánové je nosí proklatě nízko u pasu, aby vynikly parádní trencle. Dámy na to jdou jinak. Pořizují si kalhoty rovněž úzké, ale zásadně o dvě čísla menší, takže vypadají jako náš šestikilový kocour, když se nasouká do krabice od sušenek. Jen do městečka, kam dojíždím do práce, tahle vymoženost ještě nedorazila. Muži se drží zásady pěti pé (prestižky, pivní mozol a pásek pod pupkem) a ženy vyznávají svatou trojici tří nejošklivějších českých slov - blůzu, legíny a fiží.

O čuníkovi a vodě

Prší už třetí den a v práci se mě ptali, zda jsem zase nekoupila půlku prasete. Tenkrát bylo léto roku 2002, kolega dostal nabídku čerstvé zabijačky a pěkně jsme se podělili. Naporcovat čuníka a nacpat ho do mrazáku byla docela fuška, i sedli jsme večer k telce zrovna ve chvíli kdy nás primátor Němec nabádal ke klidu. Ráno přišla povodeň. Odvezla jsem syny do bezpečí a zůstala doma, rozhodnuta hájit byt a prase do poslední chvíle. Hrdinství mne opouštělo postupně, jak odpojovali elektřinu, plyn a telefon a k večeru jsem byla nucena prchnout ve velkém chvatu do bezpečí. Těch pár týdnů, než nás pustili domů, žilo vepřové svým vlastním životem. Zkapalnělo, páchlo jako výlevka v kafilerii, a když jsem otevřela mrazák, vyšlo mi úlisně naproti. Poučena nezdarem už nikdy nekoupím pašíka. A taky si příště lépe nachystám evakuační zavazadlo. Opravdu si neumím vysvětlit, proč mi tehdy přišly tak důležité letní šaty, baterka a osm zapalovačů.

Inzerát

Má kamarádka jednou přišla se zajímavou hrou. Jmenovala se upřímný inzerát. Pravidla jsou jednoduchá. Každý ze zúčastněných napíše seznamovací inzerát, obsahující pravdivé a stručné údaje, vystihující co nejlépe jeho osobnost. Kdepak VŠ 90/60/90. Žádné zajištěný muž s vyřešenou minulostí. Pěkně na férovku. Můj by vypadal asi takhle nějak: SŠ 167/55, lehce za zenitem, flegmatická, lenivá a věčně nevyspalá. Nežehlím, vařím jen v nouzi nejvyšší, pletu si pravou a levou a jím mouku. Hledám Rhetta Butlera, šmrncnutého Budem Whitem a nebo kohokoli, kdo není mdlého rozumu a umí použít ruce a mozek alespoň na to, aby mi uvařil kafe.

Seberealizace

Když byl můj synek malý, přál si být odstřelovačem - Mami to je dobrá práce, furt jenom ležíš a sem tam někoho zastřelíš. Jak já byla v tu chvíli ráda, že nemám dceru - Mami budu prostitutkou, to furt jenom ležíš a sem tam...Vzpomněla jsem si na synkovo přání při sledování Hydeparku s Ivo Tomanem, chlapíkem s Touretteovým syndromem. Ivo Toman přednáší o úspěchu a seberealizaci a reakce diváků byly dost rozporuplné. A pak se jeden z volajících tázal, zda by mu pan Toman poradil vhodné zaměstnání. Odpověď mne uchvátila. Máme prý dobře sledovat na co se nás lidé nejvíce ptají, protože v tom nás zřejmě považují za odborníky, a tomuto oboru se věnovat. Zamyslela jsem se velice a došlo mi, že většina otázek směřujících k mé osobě začíná - Hele, ty to budeš vědět...Mám jasno. Budu encyklopedií.

Cestou domů

Můj autistický synek zbožňuje Coca-Colu. Báječně se po ní totiž krká. Což je jeho oblíbená činnost, obzvlášť v okamžicích, kdy se kolem vyskytují cizí lidé a naděje na naprosté společenské znemožnění vlastní matky tak prudce stoupá. Snažím se jeho spotřebu té nebezpečné věci omezit, ale tuhle bylo ohavné počasí, synek v náladě prachmizerné, i zželelo se mi ho a koupila mu malou lahvičku Coly na cestu domů. Spokojeně popíjel, mlčel, tělesných projevů se poslušně zdržel, inu selanka naprostá. A pak jsme vystoupili z auta, a zrovna míjíme dvě servírky, pokuřující cigárko před barem v naší ulici, když synek předvedl zvuk tak mocný, že se nesl ozvěnou mezi domy a skoro to vypadalo, že tlaková vlna vyrazí okna v horních patrech. A přísahám, nikdy, opravdu nikdy jsem si víc nepřála být neviditelná než v momentu, kdy se mé dítko otočilo se ke slečnám, oněmělým úžasem a nonšalatně pravilo - Jakej by krkanec? Malej nebyl.

Po letech

Přistála mi v mailu pozvánka na maturitní sraz. Kdepak, už nikdy. Já na jednom srazu byla. Po pěti letech. Zkušenost strašlivá. Chlapci zplešatěli. Děvčata přibrala - některá do rozměrů nevídaných. A každý z mých bývalých spolužáků měl u sebe peněženku naditou fotografiemi svých protějšků, pejsánků, kočiček a nových sedacích souprav do obýváku. Tolik nábytku najednou jsem neviděla ani v katalogu Ikea. Nemajíc u sebe žádné takové obrázky, byla jsem vyobcována ze společnosti coby stvoření bez budoucnosti a zbytek večera strávila na baru tlacháním se spolužákem, který se provinil stejným smrtelným hříchem. Rozhodnuta pozvánku odmítnout volám jediné mé spolužačce a dobré kamarádce, se kterou se dodnes vídám, a ta mi hned zatepla hlásila, že naše řady prořídly, neboť jeden z chlapců před pár dny zemřel. Zaváhaly jsme na chvilinku, zda se přeci jen nemáme zúčastnit té taškařice, ale zdravý rozum zvítězil. Hele, budou tam všichni staří a oškliví - povídám jí. A ta dobrá duše odvětila - Tak víš co, počkáme až umřou všichni a pak zajdem na kafe jen my dvě, jo?

Podnikání

Kolegové dnes probírali své podnikatelské záměry, do kterých by se dozajista pustili, kdyby nemuseli každé ráno do práce. První navrhoval rotopedy, které, napojeny na rozvodnou síť, vyráběly by elektrický proud, takže by jejich majitel hubnutím ještě vydělával. Další zamýšlel vydávat na CD hudbu k sexu. Jiný si plánuje otevřít dobíjecí stanici pro elektromobily. Mě nenapadlo nic, ale líbila se mi představa fitcentra, kde padesátka štíhlochtivých dam šlape urputně na rotopedu, zatím co z druhé strany za zdí je připojena ona dobíjecí stanice. Kolegové oponovali, že přijde-li málo šlapajících, budu čelit rozlíceným majitelům elektromobilů. Eh co. Pozvu je dovnitř a pustím jim hudbu k sexu.

Po ránu

Každý rok dostávám k svátku Kalendář krásné paní. Užitečná věcička. Je tam psáno, kdy je měsíc v úplňku, který den si umýt vlasy, posekat zahradu nebo si namasírovat palec u nohy. Jediná věc, která mě na Krásné paní rozpaluje doběla, je slogan "dnešek je krásnější než včerejšek", napsaný na každé její stránce. Jsem sova, noční tvor a po probuzení bývám dezorientovaná a značně nedůtklivá. I uvařím si pokaždé ráno čaj s mlékem, podívám se do kalendáře ve snaze zjistit co je ksakru vlastně za rok, měsíc a den, zrak mi padne na to šťastné motto a pronesu svou první ranní větu - Vyser si voko.

Gamblerka

Uchvácena hraním Farmeramy občas zapomínám, že výrazy z ní mohou způsobit mezi mnou a lidmi, kteří jí nehrají, jisté komunikační problémy. A tak se mi povedlo pobavit velice mé kamarády, kterým jsem na návštěvě oznámila, že se potřebuji na chvilinku připojit na net, protože mi uzrál bobr. A synek už se radši neptá, proč tak jásám u compu. Bojí se, že by mohl zase uslyšet - Ále, vypadla mi báseň z osla. V práci tuhle mou dětinskou zálibu tajím. Nikoli proto, že by mi snad nedovolili občas sklidit mrkvičku, ale čistě pro zachování image. Radši zůstanu pro kolegy Bibi, jež hrála (a vyhrála) Travian, než Mandarinka, která pěstuje netopýří guáno.

V jahodách

V záhonu jahod se nám rozrostl podivný plevel. Kořeny té potvory vedou až do Austrálie, listy má slizké a vůbec vzhled nevábný. Stávila jsem dvě hodiny na netu, abych určila co je to za ohavnost. Nazývá se Šťovík tupolistý a atlas plevelů praví, že se jedná o dvouděložnou rostlinu s kořeny pět metrů hlubokými (autor atlasu se s délkou ovšem hluboce mýlí - a nebo ho po pěti metrech přestalo kopání bavit). Na stránkách zemědělského portálu jsem pak našla obsáhlý článek o hubení té mrchy, zahrnující několik variant kruté smrti. Likvidaci plynovým hořákem jsem zavrhla, kopání také (nemajíc svaly jako Arnold, dokonce ani jako Madonna). Hubení herbicidy se zdá snadné, ale agro rádce praví, že může způsobit (fakt si nevymýšlím) výnosovou depresi. A nýčko babo raď. Začít s posilovnou nebo mít záhon plný jahod v depresi?

O čtení

Stěžovala jsem si onehdy kamarádovi, že mám málo času na čtení. A že se Stronciem od Kulhánka prokousávám už pár týdnů. Poradil mi metodu rychločtení. Trénovala jsem poctivě, ale přiznávám bez mučení, výsledky jsou dost tristní. Nejen že
mám najednou pocit, že čtu docela jinou knihu. Ve snaze o zkratkovitost čtu úplné nesmysly. Na jídelním lístku v
restauraci vidím smažený obžalovaný sýr. V drogerii za výlohou lesklý ímejl. A ke vší té hrůze se mi to přestěhovalo i
do vnímání mluveného slova. Koukali jsme o Velikonocích na zprávy a ve chvíli, kdy nám moderátor sdělil, že papež
František provedl obřad tak, jak přikazuje nový zákon, rozčílila jsem se nesmírně - Do háje jakej novej zákon zase...to
musí ti podělaní zákonodárci vymýšlet nový zákony i pro Velikonoce?! Proč se můj synek tváří tak pobaveně mi došlo
vzápětí - Jo on je to TEN Nový zákon...

Vášeň pro kytičky

Stavil se onehdy můj bratr a zhnusen tím, co viděl na mém notebooku pravil, že v těch málo volných chvílích, které mám mezi prací a nahazováním biografií, bych neměla ztrácet čas hraním Farm Frenzy. Odvětila jsem, že mne Vyprodukujdvacet vajecadvěkrávy uklidňuje, ale bratr trval na tom, že se mám radši kulturně vzdělávat a doporučil mi server Proti šedi. Tak jo, říkám si, nakouknu a rozšířím si obzory. A první co mi padlo do oka, byla recenze na Plants vs Zombies. Chyba největší. Od toho dne jsem ztracená a víkend trávím sázením kytiček a vražděním příšerek. Že tím rodinu obtěžuji notně, mi došlo při večeři. Rozrušena zombíkem s motyčkou, který mi sežral střílející meloun, upustila jsem vidličku do talíře s notným rámusem a synek, zaujatě sledující v televizi technický popis Trabantu řekl otráveně - no...a teď nevím, jakej má výkon.

Reklama

Reklama