forsberg

Každodenní pozdně odpolední příjezd magistrálou na štvanický most mi poslední dobou zkazí náladu hned třikrát. Pokaždé je tam kolona, táhnoucí se od mostu do kopce k Václaváku a někam dál, zřejmě do nekonečna. Obrovská zející jáma po zbouraném stadionu vypadá jako vytržený zub v ústech matičky Prahy. A na mostě je veliká světelná cedule, zřejmě pořízena s bohulibým úmyslem, ale naprosto k ničemu. Jediné co na ní svítí je kolik je hodin (všichni máme hodiny v autě) a nápis - Směr centrum kolona (ano...přesně ta, která se před našimi zraky táhne do dáli). Informační hodnota nula. Taky by mohl autor těch sdělení projevit větší invenci. Třeba - Vítáme vás v koloně. Každý dvěstěpadesátý zoufalec dostane kávu zdarma. A nebo - Proč jsi nejela vlakem trubko?

Závidím lidem, jejichž nejranější vzpomínka patří něčemu pěknému. První narozeninový dort třeba. Nebo návštěva zoo. Autíčko na klíček. Já si dlouho myslela, že má první vzpomínka byl jenom zlý sen, který ne a ne dostat z hlavy. Ležím na studené dlažbě, je zima a mokro, nade mnou někdo stojí a obrovskou botu má přímo před mým obličejem. Pověděla jsem jednou svůj sen mé matce a ona byla velice udivena, jak si můžu takovou věc pamatovat. A vyprávěla...byly mi asi čtyři měsíce, když jeden z matčiných přátel pracoval na ročníkové práci pro katedru fotografie. Téma bylo Jekkyl & Hyde a on potřeboval obrázek, kdy zlotřilý Hyde vyrazí z domu, prudce kráčí po kamenné dlažbě a nehledíc napravo ani nalevo, zašlápne malou holčičku. I vzal matčin kamarád fotoaparát a má matka dodala malou holčičku, položili mě večer na dlažbu na starém Boršově, napodobili zašlápnutí a vyfotili. Pohoršila mě představa, že jsem se stala obětí umění dřív než mne naučili chodit a říkat bonbón, i pravila má matka (citlivá to duše a šéfredaktorka básnického serveru) -  Vždyť jsme pod tebe dali deku...

Tuhle přišla kolegyně do práce s elegantní modrou bandáží na zápěstí a vyprávěla, kterak si způsobila zranění v posilovně při vylepšování postavy. Proč taky nemůžu mít takové pěkné úrazy, které bych mohla dávat ve společnosti k lepšímu? Proč se mi vždycky musí stát něco trapného, co poukazuje na chybějící spojení mezi hlavou a zbytkem těla? Ještě na škole jsem si vyrazila do Optiky pro nové brýle. Bez brýlí. Chyba největší. Vrazila jsem hlavou do sloupu od značky Přechod pro chodce. Následky by nebyly tak fatální, kdybych se tenkrát nepokoušela být hippie a nenosila na hlavě kovový řetízek. Obtiskl se mi při nárazu do čela a výsledkem bylo cosi ve tvaru dvojité boule hrající všemi barvami. Být nablízku David Lynch, vypadal Sloní muž stokrát hůř. A pak, po letech, přišel mladší synek z družiny nadšen novou hrou. Princip spočíval v tom, udržet co nejdéle mezi palcem a ukazováčkem otevřený kolíček na prádlo. To mě zaujalo. Vydržela jsem osm minut, což vydalo na školní rekord, načež mi praskla šlacha. Doktor na chirurgii se bavil nesmírně, když mě objednával na šití a naděje, že v čekárně z té prekérní situace vyjdu s čistým štítem definitivně vzala za své ve chvíli, kdy vystrčila sestřička hlavu ze dveří a zahulákala zalykajíc se smíchy - Tak kdepak je ta s tím kolíčkem?

Vyrazila jsem  dnes do Palladia, abych si koupila něco na sebe, jenže do cesty se mi postavilo knihkupectví. I zakoupila jsem místo šatů a botek spisky pánů Okamury, Hnízdila a Lovecrafta a teď můžu ve volných chvílích mezi čtením přemýšlet, kdo by stál o sečtělé děvče v obnošené sukni, které před sporákem a žehličkou dává přednost cigárku s kávičkou.

Už je to tu zase. Otevřu ledničku a ta potvora vykazuje tři položky. Olej, ocet a starou cibuli. A syn mi nakoukne přes rameno a řekne - Musíme jet nakoupit. Což znamená další porci utrpení při měsíčním nákupu v hypermarketu. Já se těch velikých věcí bojím. Pamatuji na svou první návštěvu téhle instituce. Bylo to Tesco, vešli jsme do něj s bratrem před lety koupit nějaký vánoční dárek a všude byly davy lidí a odněkud zhora se nesl hlas - Vážení zákazníci, v rámci urychlení provozu používejte prosím také pokladny padesát až padesátšest. Prchla jsem zbaběle. Čas běžel, naučila jsem se dokonce i použít pokladnu číslo padesátšest (kde vždy sedí unavená žena středních let, která nám vždy na zdvořilý pozdrav odpoví - ok, pin, ok). Při poslední návštěvě Globusu jsem pojala úmysl ukuchtit vajíčkovou pomazánku, i sáhla jsem po hořčici, načež synek pravil, že jí máme doma hromadu, ale že nám došel kečup. A pak doma uklízím nákup a nesu kečup do komory a vidím, že se na něj v poličce usmívají tři jeho starší bratříčci...ještě že mi sousedka půjčila hořčici.

Bydlím v rušném centru města a klid a ticho tu nemáme ani v noci. Ale čtvrteční ráno bylo jiné. Praha, ta stará dáma se rozhodla vybrat si volný den. Oděla se do svátečních šatů ze slunka a mlžného oparu, setřásla ze svých ulic a chodníků všechna auta, tramvaje, nervozitu a hluk, nadechla se čerstvého vzduchu, pustila na nábřeží a mosty cyklisty a vykouzlila lidem úsměv na tváři. A pak strávila celý den lenošením, posmívajíc se novinářům, zoufale hledajícím senzaci, která se nekonala. A večer požádala nebesa o déšť, aby spláchl jedovatou slinu těch pár desítek stávkujících, odložila sváteční šaty a než se uložila ke spánku řekla si - To byl ale pěkný den. 

Dnes jsem viděla jeden díl Babicových dobrot. Svatá prostoto, bylo to naprosté peklo. První recept byl šašlik. Dáma, která Babicovi asistovala, napatlala vepřové majonézou a pak tu příšernou šlichtu napíchala na jehly a strčila do grilu. Z toho by se obrátil v hrobě i báťuška Stalin. Načež nastoupil mistr Babica, smíchal suroviny, jejichž kombinace se vzpírala zdravému rozumu a jal se kuchtit něco, čemu říkal indiánská specialita. Jestli tohle bylo indiánské, pak je Gojko Mitič syn Vinnetoua a velké medvědice. Mistr to celé samozřejmě nezapomněl opepřit perlami typu - Todlenc dáme semdlenc a támdlecto strčíme do pánve, kupte si jí, je super. Jako zlatý hřeb večera následovalo cosi ve stylu Jak pejsek s kočičkou dělali dort, strašlivá patlanina obsahující brokolici, steaky, žampióny a sýr. Poblil by se z toho i bezdomovec pod vlivem. Přepnula jsem na Itala v kuchyni. Vařil šneky. Věřte mi pane Babico, než ochutnat něco z vaší pánve, snědla bych je i syrové.

Můj notebook je nevzdělaný. Evidentně nechodil do školy počítačové nesrozumitelnosti, supertajného ústavu, kam docházejí všechny počítače, aby se naučily jak nás, prosté uživatele, rozpálit vzteky do běla. Základními předměty jsou: Jak neočekávaně a bez uložení ukončit Excel poté, co se tři hodiny pinožíme s tabulkami pro šéfa. Jak vnucovat uživateli Bing a zatajovat existenci Google. Jak restartovat systém ve chvíli, kdy se v HOMAM pokoušíme porazit pohádkové draky. Pak jsou ještě taky předměty na vyšším stupni, vyznačující se osudovou neúprosností, jako třeba hláška - Probíhá cyklická redundantní kontrola a nebo (obzvlášť děsivé na noční šichtě v práci) - Sešit nelze uložit, neboť neznámý právě pracuje.  Můj notebook ale nic takového neumí. Je laskavý, milý a  při každém problému se zmůže tak maximálně na - Problém byl nalezen a opraven. Nic víc. Podezřívám ho silně, že jednou na mě pohlédne za záclonkou svých okének a řekne - Šťastná to žena...

Dnes jsme si pustili k obědu Otázky Václava Moravce, abychom shlédli obyklou dvouhodinovku přeboru politiků v disciplíně kdo dál dočůrá a pohled na odborářské předáky mi zkazil chuť na nedělní řízek. Nevím, na co si tyhle spolky vybírají tak divné zástupce. Proč musí být odborář upocený, příšerně ostříhaný člověk, nacpaný do ohavného nepadnoucího obleku, a který nota bene nedá dohromady souvislou větu (já bysem teda k tomu řek todle...)? Proč je vždy mluvčí ekologických organizací uhrovaté mládě s umaštěným culíkem a komunikačními schopnostmi tazmánského čerta? A proč jsou stoupenkyně učení reiki tvarohovitě bledé dámy, které vypadají, že by samy potřebovaly všechnu energii světa? Možná existuje nějaká agentura, která tyhle lidi vybírá a v duchu rčení čím je lék hnusnější tím víc chutná razí heslo, čím ošklivější mluvčí, tím víc ho budou lidi poslouchat. Škoda, že za stávkující nevystupuje třeba ten pěkný černoch z reklamy na Old Spice. Možná bych i začala sympatizovat s odbory.

Říká se, že závislost si lze vypěstovat na cokoli. Věřím. Jeden čas jsem totiž byla závislá na mrkvi. Mé trápení začalo naprosto nevinně. Zakoupily jsme s kamarádkou útlou knížku Ovocné a zeleninové šťávy. Napsal jí jistý doktor Walker, muž, který tvrdil, že pitím šťáv lze dosáhnout dlouhověkosti a pevného zdraví, což dokládal historkami o tom, jak ještě ve stočtyřiceti jezdil za pacienty na kole. Pustily jsme se do pití ovocných šťáv ve velkém. Nic nepomohlo internetové varování, že postava doktora Walkera je jen výmysl výrobců odšťavňovačů. Nezabral ani skeptický výrok kamarádčina manžela - Kdyby Walker žral hovna, žraly byste je taky. A jednoho dne se rozbil odšťavňovač a já začala jíst mrkev. Nejdřív pár kousků. Potom kilo denně. Ve finále jsem byla schopná utíkat do obchodu a chroupat mrkev ještě před zaplacením. Zežloutly mi dlaně. Taky obličej. Doktor Walker tvrdil, že je to jen uvolňování nahromaděné žluči (kecal, musela bych v sobě mít všechnu žluč od stvoření světa), ale jak to vysvětlit cestujícím v metru, kteří si ode mne odsedali? Synkové změnili způsob oznamovací (máma) na tázací (máma?). Nezbylo než přestat. Dnes jím mrkev jen v salátu, na kole nejezdím a jestli mám v sobě žluč celého všehomíra je mi, milý doktore Walkere, srdečně fuk.

"Okurková" sezóna vypukla v médiích letos trochu dřív. Postapokalyptické vize moderátorů o tom, co se stane až k nám dorazí "fekální džihád" mi připomněly plán B. Většina mužů má dva (k mému překvapení jsem zatím nenarazila na žádnou ženu s něčím podobným). První plán je pro případ nenadálého úprku od manželky a zahrnuje tajný účet v bance, potápěčský kurs a zbytek života pod palmou po boku krásné Thajky někde na ostrově Phi Phi. Ten druhý je pro případ vypuknutí třetí světové války a obsahuje evakuační plány, řinčení zbraní a hrdinské skutky. Jeden můj kamarád to dovedl do dokonalosti. Až válka vypukne, máme prý  prchat do jedné vesnice v Krušných horách (jméno neprozradím, kdyby to přeci jen nastalo, abychom neměli narváno) a cestou brát pouze nákladní auta, léky a zbraně - pro nás, čtenáře Malevilu nic nového pod sluncem. Asi se taky zamyslím nad osobním plánem B. Ještě nemá pevné obrysy, ale docela určitě bude obsahovat zákaz vydávání Blesku, atentát na budovy televizních stanic a kurzy selského rozumu pro přeživší obyvatelstvo.

Konverzace s mou kamarádkou po skype. M: Už jsem ti říkala, jak jsem vypila šumák? B: Takovej ten v pytlíčku, co ho dřív prodávali za dvacetník? M: Jo, ten. Byl v časáku jako příbal. B: A jakej byl? M: Hnusnej. Strašně. Tak jsem koukla na ten pytlíček z čeho to je a on to byl prášek, co se sype do vázy, aby kytky dýl vydržely. B: No...alespoň dýl vydržíš:-) M: To jo. Možná nasadím i na květ.

Čtrnáct dní nepřetržitého vysedávání u compu se na mě podepsalo. O kruhy pod očima už zakopávám. Lehnu si večer do postele, zavřu oči a vidím monitor (co asi vidí ti pouliční sběrači psích hovínek?). Rodina a přítelé se naučili volat mi ve dvě v noci - jediný čas, kdy už nepracuji a ještě nespím. Synové usoudili, že jsem robot a omezili své požadavky na jednoduché věty (Večeře kde je? Svačina kde je?), aby mi nezahltili paměťové kapacity (totálně přetížené termíny typu EDI komunikace, kompatibilita a nový zákon o DPH). Stojím u pračky a přemýšlím, zda mám do ní prádlo aplikovat či implementovat. Můj exmanžel říkával, ať nikdy neberu práci v kanceláři. Že se mi zplacatí zadek a vyrostou mi prsa. Hm...pravda je to bohužel jen poloviční.

Po dalších úmorných čtrnácti hodinách v práci (trvá to už přes týden) přijedu domů, pevně rozhodnuta po zbytek večera tupě zírat do zdi, ale zabrání mi v tom  tři dny neumyté nádobí, lednice zející prázdnotou a koucour, který se vykadil do krabice se synovými pexesy. Takže poučení z dnešního dne: a) čím víc se z hovnem sereš, tím víc smrdí, b) krupicová kaše z hladké mouky není tak špatná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Fanoušek hororů ze mě asi nikdy nebude. Tuhle jsem se dívala na jeden o manželském páru, který cestuje karavanem přes poušť (jeden by řekl, že letadlo bude pohodlnější, ale proti gustu...). Bůhvíproč s sebou vlečou papouška, novorozeně a párek zpruzelých puberťáků. Načež zastaví u jediné pumpy stovky kilometrů vůkol a majitel (stvoření evidentně velice páchnoucí a velice podezřelé) jim poradí zkratku. Já tedy nevím. Mně říct chlápek, kterému se visí zadek a roztéká se mu krk, ať jedu prima cestou, co není na mapě, ani ve snu mě nenapadne ho poslechnout a mažu si to k nejbližší dálnici. Ale kdepak rodinka - hurá zkratka mrtvou pouští, silnice na prd, mobilní signál naprd, jedeme tam. Samozřejmě uvíznou. Samozřejmě se rozdělí. Samozřejmě je potká to, co každého troubu, který se trousí do pouště sám, místo aby se držel pěkně s ostatními. Kupodivu jsou z toho celí zaražení (co čekali? Uvítací výbor?). Že já se radši nedívala na Za kačku svlíkačku. Taky horor. Ale naprosto reálný.

Občas se to stane. Zaslechneme někde písničku, která nám pak v hlavě bzučí pár dní, načež zmizí nebo jí nahradí nějaká jiná. Tuhle  jsme vzpomínali se synem na hudbu jeho dětství a samozřejmě přišla řeč na Šmoulí super disco šou, kazetu, kterou pouštěl tak často, až jí skoro prošoupal. I zabrouzdali jsme po youtube a čert mi napískal vybrat zrovna Šmoulí zimu. Nemůžu se jí zbavit už týden. Ráno sotva rozlepím oči a už mi zní v hlavě...vysázejí réééjži...Jedu do práce a ať si pustím v rádiu cokoli, stejně si pořád broukám...jó, to víš, hlad znajííí. Kolegyně se na něco zeptá a já místo odpovědi zapěji z plna hrdla...šmoulů je furt vííííc a vííííc. Ve snaze zbavit se té hrůzy, pokusila jsem se přebít jí něčím neméně chytlavým, ale všechny pokusy selhaly. Už, už to včera vypadalo, že snad zabrali Ledňáčci od Fixy, ale ráno vstanu, čistím si zuby...a je to tu zase. Jsem  v rejži. Vlastně v réééjži.

Nedávno jsme s kolegy absolvovali pravidelnou prohlídku u závodního lékaře, i rozhořela se na odpoledním cigárku vášnivá debata, zda existuje něco potupnějšího, než být zanechán v čekárně s kalíškem plným moči mezi padesáti důchodci, kteří mají výraz a pohyby zombie, takže po deseti minutách propadneme děsivému pocitu, že nás hodlají sežrat a náš kalíšek vypít. Načež pravila kolegyně, že jsou horší věci pod sluncem, a že její rodiče museli v padesáti přinést doktorovi ještě vzorek stolice. Představa odběru vzorku nás notně vyděsila. Jak se taková věc provádí? Dokud bývaly takové ty záchody s mezipřistáním, ještě to šlo, ale co teď? Lovit ve vodě? Přičapnout na noviny? A pak nás napadlo spáchat podvod a podstrčit lékaři na ulici sebrané hovínko psí. Už slyším naší doktorku - Rakovinu zaplaťpánbůh nemáte, ale napsala jsem vám něco na odčervení.

Na hokeji mě nejvíc baví komentátoři, evidentně inspirováni Štěpánovým monologem z prvního dílu Básníků. Nastupují-li totiž k zápasu naši chlapci, jde o nástup impozantní, velkolepý či sebevědomý. Jedná-li se o totéž u soupeřů, bývá nástup nervózní a jejich výrazy sveřepé (skoro bych čekala onu slavnou - sveřepí šakali zavile vyli). Dojde-li k offsidu, bývá na naší straně milimetrový nebo decentní, ovšem u protivníka zásadně obrovský a neodpustitelný. Faulujeme-li my, dozvíme se zpravidla, že náš chlapec spoluhráče jemně přidržel, zatímco borec na opačné straně se dopustil zákroku brutálního a zákeřného a patří na trestnou lavici nejlépe do konce aktivní kariéry. A po zápasu navíc zjistíme, že komentátor s elektronickou tužkou zřejmě četl i pověst o Bivojovi, když tuto znalost zúročí ve výborné větě - Jágr si nasazuje soupeře na záda  jako batohy  a cestuje s nimi po třetině.

Nedávno přednesla na čt24 v pořadu Tah dámou nějaká vysoce postavená podnikatelka (jméno jsem zapomněla) zajímavou teorii. Řeč byla o umístění žen ve vysokých funkcích a většina pořadu se nesla v duchu žehrání na jejich malý počet v těchto funkcích. Načež ona dáma pravila, že problém není v kvótách, či snad v mužích, kteří by mezi sebe nechtěli dámy pustit. Chybu prý činí samotné ženy, které, usadí-li se na vysokém postu, odmítají přijímat další osoby ženského pohlaví, aby neměly uprostřed tokajících mužů konkurenci. A pak že nejsme vychováni televizí. Šmoulinka si může mnout své modré ručičky.

Ráda kupuji neozkoušená jídla, ale bojím se ochutnávat bez předchozí reakce někoho jiného. Pravidelně tedy přicházím domů ověšena balíčky a plechovkami s nesrozumitelnými nápisy v exotických jazycích, ve dveřích nasadím výraz starostlivé matky a halekám - pojďte ochutnat co jsem vám přinesla dobrýho. Jednou jsem ve vietnamském krámku objevila zlatou plechovku s vietnamštinou navrch (plus sotva znatelným nápisem Bird's Nest v angličtině) a lákavým obsahem uvnitř. Synovi se líbila, ihned otevřel a napil se. Načež zbledl. Načež se zatvářil...těžko popsat...asi jako Scratchy, kterého praštil Itchy něčím hodně velikým. Načež mi (s velice chabým pokusem o úsměv) podal plechovku a pravil - ochutnej, je to děsně dobrý. Vycouvat nepadalo v úvahu i napila jsem se zhluboka. Fuj tajbl. Translator napověděl, že Bird's Nest znamená ptačí hnízdo, či ptačí sliny. Nelhal...chutnalo to jako kdyby někdo poslintal hnízdo. Přísahala jsem svatosvatě, že s experimenty končím, ale tuhle se objevila v krámku lahvička se zvláštní tekutinou...uvnitř plavou průhledné kuličky s černými tečkami uprostřed. Pravděpodobně to budou semínka nějaké asijské rostlinky, ale co když jsou to žabí jikry s malými pulci? Syn odmítá spolupráci, ale mám ještě neteř...