Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Pohádka
  • Krimi
  • Animovaný

Recenze (23)

plakát

Mortimer & Whitehouse: Gone Fishing (2018) (seriál) 

"Pohodový" - to přesně tenhle seriál je. Ono je vlastně dost jedno, co přesně se v něm děje. Celé se to především točí kolem toho, že ti dva jsou staří kamarádi. A tak se dovedou vzájemně podporovat a bavit se o vážných věcech, ale taky se jeden druhému vysmát, když upadne (většinou je to Bob). Jsou to dva staří pánové, kteří si dovedou vážit drobností. A jelikož jsou oba komici, většinou si i o těch vážných věcech aspoň trochu dělají legraci. A pak je tam ta pohoda u řeky a v různých obytovacích zařízeních, krásně podmalovaná kamerou a hudbou. Je to super lék na zlepšení nálady.

plakát

Úkolář (2015) (pořad) 

Jedna z věcí, co mě držely za lockdownů. A vlastně teď už pořád. Taskmaster se tyčí vysoko nad mnoha jinými pořady mimo jiné právě tím, že je volně legálně dostupný na YouTube. Tvůrci za lockdownů zadávali přes internet úkoly lidem zavřeným doma, a zřejmě někdy tehdy rychle pochopili, že mají fanoušky po celém světě. Ten model se jim vyplácí, protože dál vznikají mezinárodní verze pořadu po celém světě... včetně jedné fanouškovské. Taskmaster mimo jiné šíří po světě i slávu britských komiků - opakovaně lidi do komentářů píšou "Na začátku série jsem nikoho z těch lidí neznal a teď je miluju," a leckdy pak samozřejmě lidi hledají jinou jejich tvorbu - takže být v Taskmasteru se, přes tvrzení Taskmastera, že jim to zruinuje kariéru, nejspíš vyplácí i účastníkům. Když je divák z jiných pořadů zná, často je zase pozná z jiné stránky; člověk se do nich vžije, v duchu se diví, jak jsou pitomí, nebo si zas obráceně říká, že je dobře, že není sám jediný pitomec, jindy žasne, jaké bláznivosti jsou schopni vymyslet - a hlavně se skvěle baví. A tak trochu se, i u pořadu, který nekrotí dospělé žerty, vrací do dětství, kdy podobné věci dělal třeba na táboře. Je to ohromně zábavné a ohromně dobře udělané; už jen to, že každá série má svou vlastní vizuální identitu. Velká chvála všem, kdo na tom pracují, protože z táborového konceptu vytáhli fakt kvalitní televizní pořad. P.S. Ale jedna z nejlepších sérií fakt je druhá série novozélandské verze. :D Což je názorná ukázka toho, že ano, hodně záleží i na tom, jak se zrovna sejdou účastníci. Ale to je u takového pořadu tak nějak samozřejmé.

plakát

Orel Deváté legie (2011) 

Viděla jsem to před pár dny a došla k závěru, že je to pro mě jeden z nejlepších filmů z posledních deseti let. Což je trochu zvláštní tvrzení, protože bych ho objektivně vlastně ani nehodnotila tak vysoko. Má svoje mouchy. A navíc ho nemůžu s klidným svědomím doporučit slabším povahám (přece jen je násilný) nebo v případě, že chcete prostě zlepšit náladu (protože je to chvílemi docela dramatický záhul). Stejně tak na druhou stranu nedoporučuju těm, kdo hledají nějakou epickou akčňárnu, protože příběh je mnohem víc založený na vývoji postav a žádné strašně efektní scény se tu nedějí. Jenomže mi přijde, že za posledních deset, ne-li dvacet let je strašně těžké najít: Jednoznačný přímočarý dobrodružný film s nadějným koncem, který ale neuhýbá před složitostmi života. Film, který si na nic nehraje a nehraje na city (i když s nimi pěkně mává). Dobrodružný film, který není „blockbuster“ a není přeplněný mnohdy zbytečným dějem a efekty. Je to film, který dává ději a postavám čas a prostor a přitom mě vůbec nenudil. Vůbec jsem si neuvědomila, že má skoro dvě hodiny. Pokud máte rádi stará historická dramata, ale občas vám v nich chybí trocha toho víc moderního filmového řemesla, vřele doporučuju jako důkaz, že to jde.

plakát

Sedmero krkavců (2015) 

Mám z toho rozporuplné pocity. Výprava celkově parádní, technicky dobré, příběh zajímavě ozvláštněný (u známé a již dříve natočené pohádky docela moudrý tah a provedené to bylo v logice příběhu). Proč ale, proč do háje musí i lidi v zapadlé horské vesnici a osoby královského původu mluvit odpornou nespisovnou pražštinou? Což je pro mě jeden výrazný vnejší projev celkového pocitu z filmu, že totiž je to celé, přes příznivý vnější dojem, nějak nedotažené a nevyrovnané a že se tady dál projevuje neschopnost českých tvůrců v dnešní době vytvořit pohádku *důstojnou*. Následkem toho se mi postavy nezapsaly pod kůži a nemá to ty grády, které by to mít mohlo (na rozdíl třeba od jinak mnohem televiznější trilogie Zkřížených, Zvonících a Zázračných mečů). Ty rádoby filosofické úvahy o příbězích na začátku a - obzvlášť ta - na konci mi v kontextu nějak úplně nedávaly smysl, takže to bohužel pro mě taky spíš táhnou dolů. (Jakožto osoba se zájmem o historické módy jsem měla podobně rozporuplné pocity i z kostýmů - některé krásné a stylové - zvlášť ty vesnické jsou nádherné; jiné podivně přehnané a/nebo při snaze vypadat historicky historii nevěrné. Což mi u pohádek až tak nevadí, ale ta nevyrovnanost stylů v jednom filmu mi byla nepříjemná - a zase to nějak vypovídalo o celkovém pocitu z filmu vůbec.) Příjemné překvapení bylo, jak moc mě bavila mimika a gestikulace "němé" Bohdanky Marthy Issové, a fakt, že tady i přes její mlčení vztah jí a prince dostane šanci se rozvinout nad rámec předlohy - to konečně bývá plus většiny dobrých českých filmových pohádek. :-) Celkově se mi momenty bez mluvení, ať už havrani létající krajinou, Bohdančina záchrana zraněného bratra a pod. velice líbily - mám ráda filmy, které dovedou vyprávět obrazem, a tenhle to naštěstí umí. Bohužel možná líp než vyprávění slovem. (Podsouvá se mi hned škodolibá poznámka, že bylo příjemnější koukat na mimiku mlčící Marthy Issové než poslouchat její pražštinu.)

plakát

Případy bratra Cadfaela (1994) (seriál) 

Poslední díl nemá s knižní předlohou skoro nic společného a nestojí ani moc za to sledovat, a za to má ode mě tenhle seriál o hvězdu míň, než by si podle mě jinak zasloužil. Mám velkou slabost pro Seana Pertweeho v roli Hugh Beringara; škoda, že vydržel jen jednu sérii (naštěstí jsou to díly o délce filmu :-). O tom, jak skvěle se Derek Jacobi sžil s Cadfaelem, ani nemluvě - už si ho neumím představit jinak a v tomhle případě ani nechci. Občas se tam, jak už to tak u britských seriálů bývá, mihnou jiní zajímaví herci... Díly jsou obvykle výborně vyvážené co do tempa, akce i klidných scén, detektivku provází milostné příběhy postav, takže si snad na své přijde skoro každý a přitom to vůbec není jen slátanina všeho. Výborná atmosféra, podmalovaná krásnou hudbou, podtržená i jazykově - no samozřejmě to není opravdová středověká angličtina, ale napsané je to krásně a působivě.

plakát

Říše hraček (2007) 

S překvapením jsem zjistila, že jsem tomu tady původně dala mnohem nižší hodnocení. S odstupem (a myslím po několikátém shlédnutí, navíc s lepší znalostí angličtiny) to hodnotím poměrně dost vysoko, protože na to ráda vzpomínám; protože druhý takový film jsem ještě neviděla. A dokonce ani jistá absence vnitřní logiky mi nakonec nevadí, naopak mi přjde spíš jako klad (asi jako u Trnkovy Zahrady). Tohle je film, který prostě je, a který si asi nejvíc užijou dospělí, co chtějí čas od času koukat na film jako děti. Prožít ho, aniž by o něm museli přemýšlet, čímž nemyslím totéž co bezmyšlenkovité sledování, nýbrž jakýsi zvláštní stav mysli... Má to tu nevýhodu, že se ten zážitek absolutně nedá sdělit slovy. Nedá se jednoduše popsat, o čem ten film vlastně je (nedávno jsem to zkoušela stručně předat sestře a ztroskotala jsem už někde v bodě, kde jsem se pokoušela vysvětlit ten obchod...). V podstatě je přesně o tomhle prožitku. O tom, jak je s vírou zjevný a přirozený, a jak snadno se přitom zakymácí nebo vytratí. Proto mě právě ten film tak fascinuje, že je vlastně... sám o sobě? O věcech nejvážnějších způsobem nejnevážnějším? Tak něco. Něco z toho. Takže ačkoli se to může tvářit jako rodinný film pro všechny, ve skutečnosti asi není vůbec pro všechny. V záplavě filmů, které se snaží oslovit co nejširší publikum, je hrozně milé najít film, který oslovuje zrovna mě.

plakát

Tvoje, moje a naše (1968) 

Na tomhle filmu mě těší a) Henry Fonda, který snad úplně všechno dokázal zahrát s grácií; b) Lucille Ball, kterou jsem před tím neměla tu čest poznat, ale po tomhle jednom filmu jsem velice rychle pochopila, proč byla tak populární; c) skutečnost, že je to velice příjemná rodinná komedie, která při vší přehnanosti nesklouzává k trapnosti a při všem moralizování nesklouzává k přehnanému patosu a klišé (jimiž se všemi americká filmografie nedávnější doby jen hemží). Zvláštní a mně vlastně dost sympatické je na ní asi i to, že je tak nějak mimočasová - na šedesátá léta vlastně dost tradiční, na americký konzervatismus projevující se výše zmíněným patosem zase vlastně dost... moderní? - a zkrátka mi sedla asi i proto. / Jen mě, jakožto fanynku Tenkrát na Západě, hrozně pobavilo, že se tady Fondova postava taky jmenuje Frank. :D

plakát

Zpívání v dešti (1952) 

Vždycky mi zůstává rozum stát nad akrobatickými kousky Donalda O'Connora... Tenhle film ve mně vždycky zanechá tak úžasně pozitivní náladu, že je to až k nevíře (o to víc, když si tady teď čtu neveselé historky z natáčení...). Jediné, co bych filmu snad vytkla, je to, že píseň a číslo "Broadway Melody" je hooooodně hodně dlouhé na to, že v podstatě vůbec nesouvisí s dějem. Ve všech ostatních případech se ovšem tvůrcům podařilo písně a taneční čísla tak nádherně propojit s dějem, jak se to moc nevidí. A komedie je to tedy taky pořádná! Nejenom scénářem, ale i hereckými výkony.

plakát

Pravá blondýnka (2001) 

Když na to koukám v původním znění a se znalostmi všelijakých amerických reálií, je mi docela jasné, že tohle je parodie, která má zároveň pro objekt svého výsměchu slabost a pochopení - neboli hezky anglicky "affectionate parody". Když jsem si to zkusila srovnat v hlavě vzhledem k různým útrpným komentářům tady, naskočil mi Limonádový Joe - ten úplně stejným způsobem přehání, jeho postavy jednají jako pitomci a mluví v naprostých klišé, děj taky jede klišovitě, ale celé je to ve skutečnosti sranda a zároveň člověk prožívá příběh... Na kvality drajvu a invence Limonádového Joa ovšem tenhle film rozhodně přece jen nemá, navíc to, z čeho si to utahuje, je mnohdy samo o sobě tak pitomé, že se to paroduje samo, takže je asi o to těžší podchytit, kde je jedno končí a druhé začíná... a jako Gemini občas váhám, jestli to nestojí hlavně na hlavní představitelce a ze strany scénáře a režie nenastala kvalita tak trochu náhodou. Ovšem po scéně, v níž úctyhodný, plně mužský profesorský sbor zůstal zírat na Ellino video, mi nikdo nevymluví, že to parodie být měla. :D

plakát

Královna meče (2000) (seriál) 

Jedna hvězda za to, jak příšerně to používá všechna klišé, která se jen namanou (ale pořád celkem se ctí, takže to není úplný odpad), druhá hvězda za to, že někteří herci jsou dost slušní (ale představitelka hlavní hrdinky to zrovna úplně není - P.S. vyhrála za to nějakou cenu, asi mi prostě nesedí). / Hodnotila bych kladně i kostýmy (nedivila bych se, kdyby na ně byla padla velká část rozpočtu), leč jako zájemce o historickou módu nemůžu, protože na nich akorát názorně vidím, jak to opravdu jede jen a pouze v úrovni klišé a nikdo se při výrobě nezamyslel nad tím, proč to dělají právě tak, jak to dělají. Má se to odehrávat někdy na začátku 19. století, zatímco všechny dámy jsou oděné, od sukní až po korzety, do oblečení až z poloviny 19. století, které se od doby, v níž se to má odehrávat, dost výrazně liší... Přitom španělská móda té doby je stejně výrazná a nápaditá a krásná jako tahleta nejprofláklejší, stačí se podívat na obrazy od Goyi nebo do sbírek španělských muzeí. :P Highlander tohle zvládal mnohem líp. / V zásadě je to docela dobré na to, co to je, ale na druhou stranu velmi dobře vidím, že něco podobného se dalo udělat ještě mnohem, mnohem líp.