Zóna

Míra scenáristické demence, kýčovitého patosu a především toho, jak režisér bere sám sebe vážně, dosahuje hodnot téměř emmerichovských...

Kdybych já byl replikantem - a netvrdím, že jím jsem! - na svého stvořitele bych se na rozdíl od Roye Battyho nezlobil. Ve Scottově snímku Blade Runner (1992) označuje termín replikant robota, jemuž je kvůli usnadnění jeho zvládání umělá identita zatajena a jehož "životnost" je (coby bezpečnostní pojistka) omezena na 4 roky. Replikantům jsou dokonce implantovány falešné lidské vzpomínky, aby o svém přiděleném "já" nepochybovali. "Světlo, které svítí dvakrát tak silně, svítí polovinu času," tak zní útěcha, jíž se Royovi dostane od svého strůjce, když k němu přijde žádat o prodloužení času, který mu byl pro pobyt "na světě" vymezen. Roye tím ještě víc rozzuří. Kdybych já byl replikantem, na svého stvořitele bych se nejen nezlobil, ale byl bych mu vděčný - na rozdíl od Roye Battyho totiž ve svých (implantovaných?) vzpomínkách nalézám i takové, v nichž se opakovaně smím kochat dokonalostí filmu Blade Runner. V jiných, ještě příjemnějších, o něm dokonce i píši a snažím se formulovat to, co mě na něm už léta fascinuje. Filmy, odehrávající se v budoucnosti, mají tendenci stávat se s přibývajícími roky od natočení směšnými, především co do "věrohodnosti" zobrazení budoucnosti. S uplývajícím časem od premiéry se totiž čím dál zřetelněji rozevírají nůžky mezi tím, jak si scenáristé budoucnost představovali a tím, jak doopravdy vypadá. Výjimečnost Blade Runnera je v tom, jak se ze standardního procesu "zesměšnění realitou" dokáže vymanit - on se naopak tím víc, čím se k "době děje" přibližuje (snímek se odehrává v listopadu 2019), stává reálnějším, protože chod a podoba světa jakoby se obrazům z filmu připodobňovaly. A nemám teď na mysli jen samu vizi chladné, špinavé a do smogu vnořené civilizace, kterou vykresluje, ale i stovky drobných detailů, od designu aut, interiérů, oblečení a účesů, přes hemžení lidí všech ras na ulicích až k překvapivě trefnému vystižení všudypřítomnosti monitorů, od těch počítačových až k obřím reklamním. Blade Runner je... vizionářský. "Všechny ty chvíle se ztratí v čase jako slzy v dešti," odříkává v závěru filmu Roy svůj smířený epitaf, konečně vysvobozený od dilemat své replikantské existence. Kdybych já byl člověkem - a netvrdím, že jím nejsem! - Royovi bych jeho replikantství vlastně záviděl. Nebylo by snad žití s některými našimi lidskými vzpomínkami snazší, kdyby byly jen implantované, a nezachycovaly tedy to, co se doopravdy stalo?

Démanty jsem poprvé viděl už před lety, ale syrovou sílu, dýchající na mě skrz póry filmového plátna, si s mrazením v zádech vybavím dodnes. Ne každý den má totiž člověk šanci potkat se - navíc v mém případě zcela nepřipraven - s otiskem génia... Němcův snímek je čistá, vyabstrahovaná filmařina, opus magnum, který by bez filmové kamery a střihačského pultu nemohl vzniknout. Jistě, povídka by zvládla zaznamenat příběh dvou kluků, uprchlých za války z transportu a pronásledovaných tlupou senilních sudeťáků v nedělních oblecích. Malířské plátno by dokázalo zachytit zoufalství vryté v jejich tvářích, promísené s démantovými jiskřičkami naděje v koutcích očí. Hudba by mohla tepem rytmiky a nervózními tahy smyčců zprostředkovat přerývanost jejich zoufalého běhu, čím dál hloub do temného lesa. Ale jen kinematografie dokáže spojit příběh, obraz i zvuk do výsostného zoufalého výkřiku o nešťastnosti bytí, kterým Démanty noci uhranou každého, kdo je ochoten o světě, v němž žijeme, přemýšlet. Je mi jedno, jak Němec dosáhl toho, že se mi o těch třesoucích se rukou, zvonících u dveří, jež nikdo neotvírá, občas i zdává. Nechci vědět, zda světelná aura, do níž se obě vychrtlé siluety noří, vznikla přeexponováním materiálu a už vůbec ne to, zda šílený dvouminutový běh o život, otevírající film, byl vážně natočen v jediném předlouhém záběru či byl spojen ze dvou částí střihačovou šikovností, jak mi o tom z DVD v přidaných rozhovorech vyprávějí pamětníci. Přemýšlím vlastně jen o jediném - jestli já, až přijde můj čas, budu tím běžícím, nebo jedním z těch s naleštěnou puškou. Takové jsou Démanty noci: šedesát čtyři minut, během kterých vaše duše zestárne o šedesát čtyři let.

Málokterý film je tak přesně vystižen svým názvem jakoTarkovského Zrcadlo. Název nelže - změť jeho scén se opravdu sype jak kousky rozbitého zrcadla, v nichž víří střípky ze života režiséra i jeho blízkých. Zrcadla, které ukazuje nejen obrazy, ale i odrazy - skutečnost, sama o sobě neexistující (skutečnost je přece vždy uložená jen v paměti, v duši!), se v nich přelévá a v tom mihotání splývá realita se snem i minulost s přítomností. Čím starší, tím jsou vzpomínky nespolehlivější, a tak matka může mít jednou tvář manželky, stejně jako váš syn ve vzpomínkách může mít tvář vaší - svět se přece točí kolem dokola, jako had zakouslý do svého ocasu, a unaveně opakuje to, co už bylo tisíckrát přemleto... Zrcadlo není vyprávěno jako příběh, ale vychrleno jako báseň, v níž slova slouží jen jako prostředek ke vstupu "za zrcadlo", kam člověk pohlédnout touží, a současně se toho pohledu bojí. Nemá klasický děj - je to shluk intenzivně "kreslených" obrazů, asociativně spojená tříšť okamžiků jednoho života, jednoho osudu. Zrcadlo má i scény, u nichž se vždy přistihnu, že se mi zastaví dech a sevře mě pocit, že najednou vím, oč v životě jde. Chvilky, v nichž se roztříštěné střepinky "slepí" v celistvou plochu a "dějové" motivy se prolnou a uzavřou. Třeba ten prosluněný záběr na matku, v němž se jí otec ptá, jestli by raději měla kluka nebo holčičku, a ona se tak zvláštně usměje, a v dlouhém detailu jejího obličeje je náhle vše - to, jak ve chvíli prozření dopředu vidí celý život, svůj i dětí, všechno své štěstí i neštěstí, a přijme to. A pak už jen vítr proplétající se travou, osamělá postava ženy ztrácející se v krajině, dětské zahalekání nesené ozvěnou, a kamera couvající do lesa, do šera, do tmy tmoucí...

Pan Čou vypráví: "Kdysi dávno, když měl někdo tajemství, našel strom, vydlabal do něj díru, do ní tajemství zašeptal, a otvor ucpal bahnem." Režisér Wong Kar-wai ve svém snímku Stvořeni pro lásku (2000) jeden z nejhlubších otvorů prozkoumává a v něm nalezenou minulost zachycuje v "okamžiku nehybnosti" - zaprášenou, ale intenzivní tak, až se propaluje skrz filmové plátno k divákově duši. Ne ale ke každé - úplné přijetí Stvořeni pro lásku je, obávám se, podmíněno divákovou životní zkušeností... Je to totiž film mimo jiné i o tom, jak zvláštně, zničehonic, se umí zrodit láska - den za dnem někoho potkáváte, mluvíte s ním, a aniž byste věděli proč a jak, v jedné vteřině se všechno změní, a vy si uvědomíte, že bez něj nemůžete být. Není k tomu žádný "důvod", nic se od předchozího okamžiku vlastně nezměnilo, oba jste stejní jako dřív, ale náhle stojíte paralyzovaní, a jediné, nač dokážete myslet, je ten druhý. A je to film bolavý, sycený nenaplněností od chvíle, kdy se oba hrdinové, ač svými pravoplatnými partnery podvádění, rozhodnou (vedeni až jakousi hyperionskou zdvořilostí) vzdorovat, a jejich láska se tak realizuje jen v pohledech a gestech. To vše Wong Kar-wai vypráví s nespornou - jak to jen říct - elegancí? Ta zvláštní snovost většiny scén, to, jak jsou hrdinové v záběrech sami, vždy snímáni přes okno, přes roh zdi, přes záclonu, to jejich míjení na schodech, na rozích ulic rozpitých deštěm, v rytmu zapomenuté hudby, která jejich jednání zposvátňuje, takže jejich každodenní gesta díky jejímu podkresu náhle působí sošně, svátečně, až máte pocit, že se díváte na něco osudového už jen kvůli tomu, jak je příběh vyprávěn... Stvořeni pro lásku - film pro ty, kdo už pár dutin ve stromech či zdech, plných kradmo zašeptaných tajemství, ucpali hlínou…

Nový svět jsem, vzhledem ke známé "patálii" s jeho neuvedením v českých kinech, viděl poprvé na jaře 2006 z britského DVD (za kanálem vyšel film na DVD v evropské premiéře) a poté několikrát z DVD s českými titulky, takže jsem nabyl přesvědčení, že ho znám málem nazpaměť. Stejně tak jsem se (před těmi, jimž jsem film pouštěl či se o s nimi o něm bavil) netajil jistou jemnou distancí k jeho "kompaktnosti" - Nový svět mi přišel jako kompromisní střihová verze (jeho první sestřih byl o čtvrthodinu delší), která mi zejména ve druhé polovině přišla ne úplně soudržná... Projekce z 35mm kinokopie (na semináři 70mm v Krnově) mě ale od prvního záběru šokovala tím, že z plátna se na mě "vyvalil" úplně jiný film, než jaký jsem znal z DVD - Nový svět se totiž až na plátně prezentuje ve své obrazové mohutnosti, v dokonalé promyšlenosti obrazové koncepce (horizontální panoramata krajiny, velké detaily tváří v popředí) a hlavně se spoustou drobných detailů, které jsou identifikovatelné právě až při "vyzvětšování" na plochu velkého plátna (na DVD jsem je vůbec nezaznamenal). Samozřejmě, je těžké opisovat "pocit", který jsem si z projekce odnesl (je nesdělitelný), na druhou stranu z rozhovorů s několika přáteli, kteří v onom krnovském sále též seděli, vím, že jejich ohromení bylo obdobné a já sám jsem z projekce odcházel nejen s přesvědčením, že jsem právě viděl nejnádhernější Malickův film, ale že bych to asi nikdy nezjistil, kdybych film znal jen z DVD a nikoliv z plátna...