Trpas

Big Lebowski je můj nejoblíbenější film. Poprvé jsem ho viděla v minulém (!) století a od té doby si ho pouštím zcela pravidelně 1 až 2x ročně. Říká se dobrého pomálu, ale v tomto případě výjimka potvrzuje pravidlo. Od začátku do konce se těším na hlášky hlavních postav (drž hubu Donny!). Taneční vystoupení - to se můžu fakt počůrat smíchy a nepřekonatená jízda autem s vajglem ležérně odhozeným do klína. Naprosto nejlepší a nepřekonatelný majsrtštyk bratří Coenů.

Chodila jsem do osmé třídy a naprosto si, i potěch dlouhých letech, vybavuji pocit, který jsem měla když jsem odcházela z kina. Byla jsem naprosto omámená. A také zamilovaná a nešťastná. Film jsem vstřebávala celý zbytek dne a druhý den jsem na něj šla znovu.Ten příběh a zpracování mě naprosto ohromil. Zpětně si uvědomuji, že to byl můj první velký filmový zážitek. Do Romea jsem se ihned zamilovala. A Julie! Ta byla tak překrásná a pro mě, 14-cti letou holku, naprosto nedostižná. Doteď vidím její rudé sametové šaty a krásné dlouhé hnědé vlasy. Byla jsem zamilovaná do obou. A vždy když ten film vidím, tak zcela irocionálně doufám, že se Romeo stihne vrátit a všechno dobře dopadne. Nedopadne. Tragédie byla, je a vždy bude dokonána. Vivat mistr Shakespeare a vivat mistr Zeffirelli!