W.Goldfinch

Kde se to v tom milionáři z chatrče vzalo? Dev Patel z pozice režiséra, scénáristy, producenta a hlavního protagonisty servíruje zatraceně sebevědomý debut z prostředí exotické Indie. Ničím objevnou revenge story ozvláštňuje vymazleným vizuálem, živelnou akcí a pořádnou dávkou mystiky. Ne, tohle není indický John Wick, akce tady není cool a rozhodně není nonstop. Mimo krátké bitky z ringu jsou ve filmu dvě delší akční pasáže a každá rána, která v nich padne (či každé kousnutí do obličeje) zatraceně bolí. Přeji filmu úspěch a už teď se těším, co nám tenhle Indo-anglický šikula předvede příště.

Docela snesitelný ročník. Highlightem večera bylo Goslingovo entuziastické vystoupení.

Vypadá to, že Anderson už ztratil jakoukoli sebereflexi. Je jedno jestli si to někdo užije, hlavně ať je to co nejvíc auterský. A co ho jako režiséra, se kterým chtějí točit (a také točí) ty největší herecký esa, vedlo k tomu, dát tu největší roli Jasonu Schwartzmanovi nikdy nepochopím.

Now I am become Ken, the destroyer of horse.

Už u Austrálie mi přišlo, že se Luhrmann trochu snaží přiblížit Návratu krále. Zdála se mi totiž hrozně dlouhá, s přílišným množstvím konců (což teda u Jacksona nevadilo). Díky rozdělení na jednotlivé kapitoly tohle přestává být problém a vůbec to nepůsobí dojmem, že by byl film rozstříhán na náhodných místech. Faraway Downs je audiovizuálně nejméně agresivní Luhrmannovka, kde se ždímají emoce ještě trochu více než je u něj zvykem. Výsledkem je tak jeho asi nejslabjší dílo, které je ovšem pořád příjemné sledovat.

Lanthimos svůj styl konečně zpřístupnil běžnému publiku a svojí pohádkou o postupné emancipaci Frankesteinovy nevěsty předkládá svůj zdaleka nejlepší film. Neustoupil ovšem od svých poznávacích trademarků jako jsou podivné postavy pronášející zdánlivě nesmyslné věty, snímání okolí rybím okem a výrazná nelibozvučná hudba. Příběh situuje do jakési alternativní viktoriánské doby, vizuálně připomínající estetiku filmů Tima Burtona, Jeana-Pierra Jeuneta nebo Terryho Gilliama. Ovšem možná ještě větší pečlivost Yorgos věnoval postavám. Emma Stone, ztvárňující Bellu, je tu ve všech polohách jednoduše geniální a svůj herecký rejstřík posouvá zase o úroveň výš (tolik sexuálních scén jako zde neměla za celou kariéru). Mark Ruffalo si svého slizouna nehorázně užívá a znetvořený Willem Dafoe (který se vlastně nijak neliší od běžného Willema Dafoa) prostě nemůže zklamat. Film se vyjadřuje k mnoha sociálním problémům, ale vedle toho dokáže být neuvěřitelně zábavný. Doufám, že pobere co nejvíce cen a akademici jak je zvykem neupřednostní před tímhle unikátním dílem životopis (ano, dívám se na tebe, Oppenheimere). Silných devět z deseti.

Ještě před pár hodinami bych se vsadil, že není možné, aby vyšel film s Indianou Jonesem, který bude horší než Království křišťálové lebky. Nástroj osudu přestavuje přesně to, co je na Disneym špatně. Digitálně vyhnusnělé záběry, totální nezájem o to vyprávět něco zajímavého, ale jenom snaha vydojit pár doláčů na  známé značce, a absence jakékoli osobitosti tvůrce (proč na to proboha Mangold kývl?). Na konci jsem jenom přemýšlel o tom, jak dojemná mohla být finální scéna, kdyby jí nepředcházely dvě a půl hodiny bahna. Bolí mě to o to víc, že šlo o můj nejočekávanější letošní film.

Ridley dekonstruuje slavnou personu. Jeho (potažmo Phoenixův) Napoleon tak není charismatickým vůdcem, ale spíše vnitřně nejistým outsiderem s incelovskými sklony. Pro film je signifikantní nepříliš čitelný vztah s jeho první manželkou Josefínou, která zde figuruje jako častý katalyzátor Napoleonova chování. Je příjemné, že Phoenix po delší době předvádí na svoje poměry umírněnější výkon, jenž se vůbec nepodobá tomu, co předváděl ve svých posledních filmech. Všechny tři bitvy, které film ukáže (především osudové Waterloo), jsou správně velkolepé, kruté a dokáží prodat onu špínu boje. Největším problémem je, že i přes ne zrovna krátkou stopáž, působí velká část filmu příliš uspěchaně a spousta postav se zde jen objeví, aby zase zmizela a už se neukázala. Tyto nedostatky snad napraví teasovaná režisérská verze. To co prozatím vyšlo, má totiž náběh na film roku. Historičtí fanatici možná zapláčou, ale já jsem nadšen.

A24 si u mě po Velrybě spravilo reputaci a s Asterem přineslo tenhle tříhodinovej surrealnej trip s nonstop vyděšeným Phoenixem. Vždycky ocením, když má film svůj styl a nepodobá se ničemu předchozímu a tenhle film nabízí tolik bizarních černo humorných výjevů, kterých jsem ani nedoufal, že někdy uvidím. Dává to vůbec celý smysl nebo je to jenom režisérova masturbace? Who fucking cares? Je to především nehorázná zábava. Kdyby tam zaznělo Goodbye Stranger jako v traileru, asi bych šel do pětikvaltu.

Nemám slov...Strhující, komplexní, humanistická nádhera, která je i přes množství postav snadno čitelná. Tvůrci s ohromnou lehkostí dokáží v divákovi vzbudit emoce, aniž by se snížili k nějakému citovému vydírání. Seriál s každým dílem nabývá na intenzitě a samotný závěr jsem sledoval úplně bez dechu. Díky oldschoolově působící animaci a velkolepé hudbě je Pluto velice filmovým zážitkem a řadí se tak k jednomu z nejlepších anime, se kterými jsem měl tu čest.