czejny

Moc příjemná záležitost, pokud vám nevadí olizovat žáby (v překladu reklamní kampaně wild thing=máte rádi přírodu). Je poněkud paradoxní, že ve snaze odpoutat děti od obrazovek televizí a všeho ostatního, se s tímto projektem seznamujeme opět skrze obrazovku. Ale nenapadá mě, jak by tomu mohlo být jinak. Vždyť nebýt obrazovek, nevznikl by tento problém. Projekt příroda je poutavou podívanou v hlavní roli s entuziastickým Davidem Bondem, který z toho občas dělá větší divadlo, než si téma zaslouží, ale pokud jsme přesvědčeni o tom, že jeho snažení má smysl, asi mu to i promineme. Je to ve výsledku takový britský Auto*mat, kde si místo kolařů dosaďte roztomile žvatlající děti a místo radních, kteří organizátorům hází klacky pod nohy, tak neskutečné množství lidí, kteří tomuto projektu vyšli vstříc a udělali pro něj spoustu věcí zadarmo. A co si budeme povídat, projekt wildthing je nápaditě a vtipně vymyšlen, tak snad nezbývá než zatleskat a doufat, že na děti opravdu zabere. PS: Po zhlédnutí dokumentu Štěstí bysme mohli Projekt příroda použít jako věštbu toho, jaké problémy budou v Bhútánu řešit za 10 let.

Vizuálně velmi působivě zachycené scenérie kdesi uprostřed hor jakési bhútánské vesničky s jakýmisi lidmi. Ono není ani tak podstatné, co tam ti lidé dělají. Důležité je, že se v těchto pustinách leccos mění, přes hory a údolí pánové v monterkách natahují dráty elektrického vedení, což znamená, že je čas na pořízení televizoru. S takto přelomovým okamžikem přichází ten pravý čas se zamyslet nad tím, co těmto obyvatelům ten neutichající proud televizní zábavy asi přinese. Na jedné straně máme pohled režiséra, z jehož podání cítíme jasný apel, že televizní zábava je zdrojem lecjakých podívaných, ale ne štěstí. Na straně druhé můžeme sledovat příběh malého chlapce (a zároveň už mnicha), který objevuje neonový svět města stejně tak jako televize. Asi by bylo trochu mylné usuzovat, že kdyby doma neměl televizi, byl by šťastnější. Stále by tu byl vliv městské civilizace, se kterou by se jednou tak jako tak musel setkat. Je tedy tím hledaným štěstím žít v horách a nenechat na sebe působit rakovinotvorné účinky civilizace? Možná. Rozhodně tím hlavním viníkem není televize, jak to tak nakrásně polopaticky vyznívá ze závěru filmu a výše uvedené anotace.

Na počátku se zrodil skvělý nápad na skvělý experiment. Zbavit se všech věcí a pak si každý den po dobu jednoho roku brát po jedné věci nazpět. Skoro to vypadalo, že bychom se hravým způsobem mohli dozvědět něco o tom, co ve skutečnosti potřebujeme k životu. Tak tomu ale není. Spíše zjišťujeme, že hlavní protagonista a zároveň režisér měl doma opravdu moc věcí, kterých se potřeboval zbavit, navíc se s ním rozešla přítelkyně, tak bylo třeba se zabavit nějak jinak. Na začátku to i funguje. Petri přespává v kabátu, z okna si dělá provizorní ledničku, navíc to tu a tam koření příjemným humorem. Ve chvíli kdy si zpět do bytu přinese dostatek věcí k životu, přestává ho tahle hra bavit a na scénu vstupuje jeho nová přítelkyně. Bohužel tato osobní rovina zastínila původní záměr a režisér se už moc nevěnuje hromadění věcí po tom, co jich má dostatek k "přežití". Spokojuje se s pouhým konstatováním, že těchto pár věcí mu stačí a další si vezme až s časovým odstupem. I přes vyprchání původního záměru je dokument vizuálně poutavý a ke konci má člověk pocit jako by sledoval osud hrdiny v hraném filmu. Ono v průběhu filmu mě kolikrát napadlo: Neni tohle už náhodou až moc inscenované? Režisér po filmu tvrdil, že nebylo. Dobrá, ale rozhodně to tak působilo.