majky19

Pokud nic jiného, tak konečně aspoň slušná, kultivovaná debata bez urážek a napadání, tak, jako tomu bylo v podstatě ve všech předchozích případech. Ze všech těch duelů před druhým kolem, tento vypadal asi nejlíp. Ať to dopadne jakkoliv, tak oceňuji, že se oba protikandidáti dnes k sobě chovali vesměs slušně, moc se neosočovali a ten duel svým způsobem byl i konstruktivní. Je to smutné, kolik nenávisti a negativity se vždycky kolem voleb strhne, a přejme si, až tento blázinec v sobotu skončí, ať se zase všechno vrátí do normálních kolejí.

Skvělý dokument věnovaný vynikajícímu českému herci Jaromíru Hanzlíkovi k jeho významnému životnímu jubileu. Tento medailon je velmi dobře zpracovaný a je to z mého pohledu takové důstojné ohlédnutí za skvělou filmovou a divadelní kariérou p. Hanzlíka. Když se člověk podívá, co všechno Jaromír Hanzlík natočil v televizi, ve filmu a kolik divadelních rolí (nutno podotknout že hlavních) ztvárnil, tak to opravdu musí i nezaujatý divák hluboce smeknout. Kromě divadelních a filmových ukázek jsou zde i postřehy jeho přátel, kolegů i členů rodiny a jsou zde zmapovány nejen stěžejní okamžiky jeho herecké kariéry, ale i momenty z naší historie, které se pochopitelně významně zapsaly i do kulturní branže - viz např. zkoušení Hamleta. Rád sleduji tyto životopisné dokumentární filmy a musím říct, že tento je opravdu velmi kvalitně zpracovaný a je to více než důstojné směrem k tak skvělému herci, kterým Jaromír Hanzlík bezesporu je. Navíc to nejen v mládí byl ohromný sympaťák a i stále i v pokročilejším věku je to velmi noblesní a kultivovaný člověk s jiskrou v oku. Alespoň tak na mě v tomto dokumentu působil. Přeji Jaromíru Hanzlíkovi k významnému životnímu jubileu všechno nejlepší, hlavně pevné zdraví, štěstí, spokojenost, dobrou životní pohodu a ještě mnoho spokojeně prožitých let.

Upřímně řečeno mám z tohoto snímku smíšené pocity. Ačkoliv jak název sám napovídá, má být snímek věnován osobnosti Františka Kriegla a jeho statečnému činu, ke kterému se nikdo jiný z intervenovaných představitelů KSČ neodvážil, přišlo mi, že jeho postava byla ve snímku bohužel spíš okrajová a upozaděná a daleko větší pozornost byla věnována triumvirátu Svoboda-Dubček-Husák. Zejména pak postava Husáka mi přišla v tomto případě až příliš protěžovaná, přičemž jeho osobnosti a jeho "kariéře" by spíš slušel samostatný film. Ale nutno dodat, že uvedený triumvirát byl herci ztvárněn výborně, velmi se mi líbil výkon Aloise Švehlíka v roli prezidenta Svobody, Daniela Heribana v roli Dubčeka a nakonec i Adrian Jastraban, ačkoliv dosud v historických snímcích ztvárňoval primárně Dubčeka, tak zde se velmi dobře vypořádal i s rolí Gustava Husáka. Jak však říkám, myslím si, že postavě Františka Kriegla zde bylo věnováno skutečně velmi málo prostoru, jeho osobnost a statečný čin by si jistě zasloužil více pozornosti, ale to už záleží na úhlu pohledu. Ačkoliv na osobnost Františka Kriegla můžeme nahlížet jakkoliv, je potřeba ocenit jeho čin, protože prokázal obrovskou statečnost v době, kdy odvaha v žádném případě nebyla levná, a svým gestem si dokázal zachovat rovnou páteř a svým způsobem odčinit i pochybení, jichž se dopustil v těch předchozích letech rané éry komunismu.  Je smutné, že stále i po těch více než 55 letech od Operace Dunaj náš národ není poučen z historie, a do nejvyšších pater politiky volí lidi, kteří byli oddanými sluhy tohoto zrůdného režimu, schvalovali okupaci a oddaně sloužili socialistické vlasti, A je docela k zamyšlení, že lidé o těchto skutečnostech vůbec nepřemýšlí, a takové lidi volí do nejvyšších ústavních funkcí. Jak by se na tohle František Kriegl asi díval?.... Ačkoliv mě snímek nezaujal tolik, jako epizoda TV filmu z cyklu České století od režiséra Roberta Sedláčka, která byla po všech stránkách srozumitelnější a propracovanější, v žádném případě tento film nehodnotím jako propadák, a dávám mu velmi solidních 60 %.

Suché a neupřímné.

Snímek Oppenheimer vzbudil obrovský divácký ohlas a upřímně, není se vůbec čemu divit. Tento film je opravdu strhující, dramatický, napínavý, vzbuzující u diváků silné emoce a filmového nadšence doslova pohltí. I když film trval skoro 3 hodiny, rozhodně ta podívaná stála za to, i když podruhé bych už takový maraton asi znovu neabsolvoval. Snímek nám v podstatě nabízí tři roviny, jednu, která mapuje Oppenheimerovu minulost, a sledujeme zde důležité okolnosti, které v konečném důsledku vedly ke konstrukci jaderné bomby, a to na pozadí nejen Oppenheimerových myšlenek a vizí, ale i v oblasti osobní, která s tím úzce souvisela, protože jeho okolí bylo s tímto děním bezprostředně propojeno. A ty další dvě roviny se nesou v duchu intrik zejména ze strany vědce a kandidáta na senátora Lewise Strausse a výslechů, kterým byl Oppenheimer a jeho nejbližší spolupracovníci, přátelé a rodina v poválečném období v období mccarthismu podrobeni. Osobnost Oppenheimera bezesporu rozdělila a možná i nadále rozděluje lidi na dva tábory. Na ty, kteří ho považují za hrdinu, který díky zkonstruování jaderné bomby ukončil další pokračování druhé světové války a umožnil na delší čas období relativního, a to je nutno zdůraznit, relativního míru, protože různé typy válek pokračovaly a pokračují v podstatě až do dnešních dnů, byť naštěstí ne v rámci celého světa. A pak tu máme druhý tábor, který může Oppenheimera odsuzovat, že aplikaci, resp. svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki zaplatily životem statisíce nevinných lidí, kteří zemřeli buď okamžitě, nebo se postupně "rozkládali" v důsledku radioaktivního ozáření. Ať tak či tak, tento vynález byl přelomový, a ať chceme nebo ne, jednoznačně přispěl k tomu, že skončila druhá světová válka. Herecké výkony byly famózní, Cilian Murphy i Emily Blunt v rolích Oppenheimerových byli skvělí a přesvědčiví a byla to skutečně jedinečná podívaná. Samozřejmě jde o velice náročnou a komplikovanou problematiku, která i po shlédnutí tohoto snímku jistě diváka donutí k zamyšlení a možná i studiu dalších souvislostí, ale musím říct, že snímek je vskutku vynikající a je skvělé, že si k němu nachází cestu fanoušci v podstatě všech věkových kategorií. I když ve snímku vystupuje dle mého názoru až příliš mnoho postav, a divák se v tom může snadno ztratit, myslím si, že i přesto je snímek poměrně srozumitelný a to jak pro laika, tak pro odborníka. Ve filmu je rovněž velmi dobře poukázáno na to, že i když jste svým způsobem jedinečný a geniální, sám nikdy nezmůžete nic. I proto je zapotřebí mít kolem sebe kvalitní kolektiv lidí, s nimiž ty myšlenky a ideály uvedete v život a díky společnému úsilí dojdete (nebo také třeba ne) k úspěšnému cíli. A myslím si, že to byl i případ Oppenheimera. Ačkoliv ve snímku byla řada scén, které ve mě vzbudily silné emoce a které ve mě svým způsobem rezonují ještě teď, zaujala mě zejména scéna v samém závěru, kdy je odtajněn obsah rozhovoru mezi Oppenheimerem a Albertem Einsteinem. Když Einstein předjímá, že Oppenheimer se dočká spravedlnosti, získá si znovu úctu a respekt, kterou si zaslouží, bude mu předána medaile, a všichni mu budou gratulovat a obdivovat ho. Bude to ale jen proto, že z toho sami budou cítit nějaký vlastní prospěch, nějaký vlastní profit. To si myslím, že tahle scéna byla velmi příznačná a dokreslující to, že lidé mají různé charaktery, které se vlivem různých a často kritických událostí mění, a bohužel ne často k tomu lepšímu. Film Oppenheimer hodnotím jako skvělý snímek, a oceňuji jej solidními 80 %. Přejme si jen, aby relativní mír, který zatím ještě máme, nám vydržel, a aby pánové, kteří tak rádi vyhrožují použitím jaderných zbraní, se nejprve zamysleli sami nad sebou a zejména nad tím, co by to znamenalo pro lidstvo, a tedy i pro ně samotné.

Moc hezká půlnoční mše a současně i důstojná pieta.

No, co se týče kandidátů, tak letos opravdu žádný zázračný výběr, a zřejmě to bude volba mezi špatným a ještě horším.

Tak tohle bylo opravdu velmi povedené. Myslím si, že snímku maličko uškodila nebývale dlouhá stopáž, ale i tak se jedná o vynikající film, mapující stěžejní okamžiky kariéry rokenrolového krále Elvise Presleyho. Oba protagonisté v titulních rolích, jmenovitě Austin Butler v roli Elvise, a Tom Hanks v roli proradného manažera, plukovníka Toma Parkera se zhostili svých úloh znamenitě, a výsledkem je vskutku skvělá podívaná. Sledujeme zde nejen raketový vzestup Elvisovy hvězdy, ale i jeho pády a peripetie, s nimiž se během své kariéry musel také umět vypořádávat. Sledujeme zde mj. jeho obdiv k černošské hudbě, potažmo B.B. Kingovi, který jeho kariéru rovněž velmi ovlivní. Registrujeme zde peripetie, s nimiž se mladý Elvis musel potýkat zejména díky svého exhibicionismu, který takřka pravidelně předváděl na svých koncertech, přičemž tyto kreace fanoušci (a hlavně tedy fanynky) milovali, ale politická scéna naopak nenáviděla a dávala to Elvisovi často pořádně najevo. Nesledujeme zde ovšem cestu plnou úspěchů, ale i osobní prohry a tragédie, když se např. Elvisova matka postupně upije k smrti a Elvis se z této rány v podstatě nikdy pořádně nevzpamatuje. Krátce zmíněna je zde i jeho služba vlasti v Západním Německu, konkrétně ve Friedbergu, kde se seznamuje i se svou budoucí ženou Priscillou. Tím, jak Elvis stoupal v žebříčku popularity, se stal postupně mj. nejlépe placeným hercem Hollywoodu, a jeho osobnost se začala dělit do několika kategorií - Elvis rebel, Elvis hvězda, Elvis marketingový produkt. Když je svého času jeho kariéru na určitém ústupu, (v čase "beatlemánie"), hledá cesty, kterými by se mohl vydat dál. Na pozadí těchto momentů se samozřejmě dějí i důležité historické momenty nejen v kontextu Spojených států, ale i celosvětově, kdy je při atentátu v Dallasu zavražděn prezident Jack Kennedy. Elvis rovněž touží o koncertním turné za mořem, namísto toho ovšem na popud svého manažera Parkera zpívá v hotelu International. Uspořádáno je rovněž turné po 15 městech USA, které má rovněž nebývalý úspěch, je organizován i satelitní koncert, který je přenášek do mnoha států světa, a Presley je v tomto směru rovněž průkopníkem. Ovšem úplně všechno šťastné není, a při jeho oddanosti hudbě a publiku je zanedbávaná a přehlížená zejména rodina, přičemž Elvise opouští jeho žena i s dcerkou. Elvis si postupně vytváří závislost na prášcích i alkoholu a začíná se ve svém světě ztrácet a postupně chřadnout. Vyvrcholí to jeho zdravotním kolapsem a následným rozchodem s manažerem Parkerem, o němž zjišťuje, že je podvodník, který ho dře z kůže a vydává se za někoho, kým vlastně ve skutečnosti vůbec není. V podstatě až na samém konci filmu Elvis i po rozhovoru s domnělým plukovníkem Parkerem zjišťuje, jaký z něj všichni po celou jeho bohatou kariéru měli profit a jak na něm "rejžovali" všichni, dokud to šlo. Ačkoliv byl Elvis již ke konci svého velmi mladého života velmi zesláblý, opotřebovaný a zničený všemi okolnostmi i divokým životním stylem, tak je úžasné, s jakým odhodláním, úctou a láskou k posluchačům odzpíval své poslední vystoupení. A ta závěrečná scéna je jedním slovem úchvatná. Ostatně jak to bylo i uvedeno v závěrečných titulcích "Král zemřel, ale jeho vliv trvá dál". Tolik tedy pár slov k samotnému snímku, a nyní tento film uzavřeme. Snímek Elvis mě velmi oslovil, a opět jednoznačně ukázal, že lidé, kteří mají úspěch, kteří žijí na první pohled pohádkový a ničím nenarušený život, tak jsou také jenom "obyčejní lidé", kteří mají svoje chyby, své starosti a problémy, s nimiž se každý z nás potýkáme dnes a denně. Současně rovněž velmi záleží na tom, kým se obklopujeme, koho si pustíme k tělu a jak náš život tito lidé obohatí (jak v pozitivním, tak negativním smyslu). A také tento film mj. ukázal to, že úspěch a sláva je jenom jedna z mnoha proměnných, které se v životě populárních a společensky známých lidí vyskytují. Zkrátka, že nic není a ani nemusí být tak ideální a skvělé, jak se to na první pohled může jevit. Tento film byl opravdu velmi kvalitní, slušela by mu možná trošku kratší stopáž, ale ani tak to diváka v žádném případě nebude nudit. Snímek hodnotím na 80 %.

Musím říct, že na tento film jsem se velmi těšil, už zveřejněné trailery na mě udělaly dobrý dojem a měl jsem od tohoto filmu poměrně vysoká očekávání a ta byla beze zbytku naplněna. Slovy Jana Kollera v tom památném rozhovoru s Vaškem Tittlebachem: "Byl to krásný zážitek a bylo to vyšperkovaný". Je to opravdu unikát, jak se Honza Koller dokázal prosadit, a dostat se ze Smetanovy Lhoty do profesionálního fotbalu, nejprve tedy do sparťanského béčka a následně i do A týmu. I přes nesnáze a ústrky, které ho následně ve sparťanském áčku potkaly, zejména v souvislosti s Horstem Sieglem, se mu podařilo všechny nepřízně osudu zlomit, klub zřejmě ve správný čas opustit a vydat se na zkušenou do zahraničí. A právě zde se začíná psát fenomenální příběh českého Honzy, který i přes veškeré počáteční problémy a peripetie se nevzdává, a i navzdory pochybnostem všem kritikům zavírá ústa a postupně ukazuje, jaký potenciál v něm vlastně je. Navíc se zlepšuje zápas od zápasu a stává se klíčovým hráčem, což předvede zejména hned na začátku zahraniční anabáze v Lokerenu a následně i v Anderlechtu Brusel. Jeho statistiky jsou ohromující, vévodí střeleckým tabulkám, sbírá cenu za cenou, a to nejen v Belgii, ale také coby nejlepší Fotbalista roku České republiky. Snímek evokuje nádherné emoce, jedná se o velmi zdařilý průřez Honzovou kariérou, kde sledujeme postupně všechny Kollerovy štace a významné okamžiky jeho fotbalového života. Nezapomíná se zde ovšem i na Kollerovu reprezentační kariéru, která byla rovněž ohromně úspěšná, o čemž svědčí fakt, že je jedná s 55 zásahy o nejlepšího střelce v historii české reprezentace, a upřímně moc nevěřím tomu, že tento rekord v dohledné době někdo dokáže překonat. I tyto mezníky jsou zpracované velmi hezky a přehledně a upřímně mě některé záběry alespoň na krátkou chvilku vrátily do bezstarostných dětských let, kdy jsme s mým otcem s nadšením sledovali každý zápas reprezentace, protože tehdy to ještě opravdu byla výborná podívaná, neboť naše mužstvo bylo tenkrát velmi silné a napěchované skvělými hráči, kteří byli navíc oporami ve svých klubech a byli tak tahouny i na té reprezentační úrovni. Člověk si najednou uvědomí, jak to krásné a bezstarostné období hrozně rychle uteklo a že realita toho dnešního světa už je zase úplně někde jinde (těžko říct jestli bohužel, nebo bohudík). Silné zážitky ve mě vyvolaly zejména záběry z evropského šampionátu v Portugalsku v roce 2004, které bylo ze strany české reprezentace to nejlepší, co přinesla "zlatá generace" pod vedením kouče Karla Brücknera, a v paměti dodnes zůstává (a určitě nejen mně) zejména ten fenomenální mač s Nizozemci, kde naši hráči dokázali nepříznivý vývoj zápasu otočit, a ze stavu 0:2 nakonec bylo ohromné vítězství 3:2. Tohle jsou zkrátka zážitky, na které se nezapomíná a které i dnes dokážou fotbalového fandu dojmout. Do dokumentu se podařilo zakomponovat celou řadu osobností, které byly pro Kollerovu kariéru stěžejní, a to nejen z okruhu jeho rodiny, ale setkáváme se zde i s jeho spoluhráči z reprezentace, s trenéry a spoluhráči z jednotlivých zahraničních angažmá, kde Honza Koller působil. Jediný, kdo mi v tomto dokumentu upřímně chyběl, byl reprezentační trenér Karel Brückner, který národní mužstvo dlouhou dobu vedl, a jehož výsledky patřily vůbec k těm nejlepším a fanoušci na ně jistě rádi dodnes vzpomínají již s určitou dávkou nostalgie. Reprezentační útočná dvojka Koller-Baroš byla svého času nezastavitelná, a není divu, že důležité zápasy stály a padaly právě na nich (viz právě třeba již zmíněné EURO 2004). Tohle už zřejmě dneska nikdo nepřekoná, ale rád bych se mýlil. Zkrátka a dobře, tento snímek je svým způsobem pohádkou o českém Honzovi, který dobyl fotbalový Olymp a i přes všechny ty velké úspěchy stále zůstal tím skromným a pokorným klukem ze Smetanovy Lhoty. A to je nejen v dnešní době velmi cenné, protože tyto dobré vlastnosti u lidí většinou buď vůbec nejsou a nebo postupně bohužel vyšumují do ztracena. Což je samozřejmě velká škoda. Tento film je zároveň svým způsobem poselstvím, že se člověk ani v nepříznivých situacích nesmí (nebo by se alespoň neměl) vzdávat, musí jít neúnavně a houževnatě za svým, a díky píli, poctivé práci, sebeobětování je možné dosáhnout kýžených cílů a výsledků. Hodnotím tento snímek jednoznačně stoprocentně a doporučuji zhlédnout všem, a to nejen fotbalovým fandům.

Když jsem někdy v březnu na jedné veřejnoprávní rozhlasové stanici poslouchal speciální pořad věnovaný sportovci Emerichu Rathovi, velmi mě jeho životní příběh zaujal a chtěl jsem se o něm dozvědět víc. Následně jsem si o něm přečetl některé dostupné informace, a velmi mě oslovilo a nadchlo nejen to, jak byl všestranně nadaný, a kolik sportů (nutno zdůraznit na profesionální úrovni) dokázal ovládat, a v podstatě úplně ve všech dosáhl nebývalých úspěchů. Krom toho to byl ale i nesmírně charakterní člověk, který, ač to byl vlastně Němec, se v pozdějších letech nepodvolil nacistické ideologii, nepřiklonil se na stranu kolaborantů a zrádců a naopak během druhé světové války pomáhal pronásledovaným. Ale to jenom tak na okraj. Nyní se pojďme zaměřit na snímek Poslední závod. Velmi jsem se těšil, až tento snímek uvidím, do kina jsem šel s velkým očekáváním a musím říct, že jsem po zhlédnutí filmu byl velmi nadšený. Dlouho jsem takový snímek neviděl, a myslím si, že režisér Tomáš Hodan tu laťku české tvorby nastavil hodně vysoko, protože v tomto snímku se dle mého názoru nevyskytují žádná slepá místa a ten film má všechno, co má mít. Kromě onoho závodu je zde velmi dobře zobrazeno historické pozadí, kde se Češi neustále střetávali s německým živlem, který český národ vůbec neuznával, a považoval Čechy pouze za něco méněcenného, za něco, co nemá právo na sebeurčení a nikdy nebude mít svůj vlastní stát. Důkazem toho budiž fakt, že Němci české závody bojkotovali, neúčastnili se jich a v podstatě jediným (pražským) Němcem, který se českých závodů účastnil, byl již zmíněný Emerich Rath. O to je asi pochopitelnější, že v onom závodě v březnu 1913, kde se poprvé vedle sebe postavili jak Češi, tak Němci, Čechům velmi záleželo na tom, aby titulní hrdina tohoto příběhu Bohumil Hanč dosáhl v tomto závodě vítězství a mohl tak v českém národě probudit pocit hrdosti. Není to ovšem film pouze o česko-německých sporech, o vynikajících sportovních výkonech, ale v tom snímku je i něco navíc. A to představuje právě postava Emericha Ratha. Je tam totiž vidět velký charakter, vůle a odhodlání pomoci svému kamarádovi, kterému se ovšem tento závod nakonec stal osudným a který společně s Vrbatou v tom nelidském počasí nakonec umrzl. Snímek rovněž ukazuje paradox takřka těch čtyř dekád, kdy zatímco Hanč s Vrbatou se stali legendami a na jejich jména se nikdy nezapomnělo, tak jméno Emericha Ratha mělo být v podstatě navždy z historie vymazáno a mělo upadnout v zapomnění. A také zde společně s tím můžeme vidět, jak se posunulo to vnímání a náhled na Němce, že i zde docházelo k velkému zjednodušování a v podstatě úplně na všechny se po druhé světové válce nahlíželo jako na zrádce a kolaboranty. I proto je moc dobře, že tento snímek vznikl, a poukázal právě mj. zejména na osobnost Emericha Ratha, na nějž by se nejen v souvislosti s oním závodem v žádném případě nemělo zapomínat. I za to patří režiséru Hodanovi velký dík.  Ačkoliv všichni herci předvedli skvělé výkony a nejen Kryštof Hádek se musel na tuto roli velmi důkladně připravit nejen po fyzické stránce, myslím si, že v tom herectví jej přece jen předčil skvělý Oldřich Kaiser, který zde ztvárňuje Emericha Ratha již v pokročilém věku, a který celý příběh vypráví a vrací se tak v čase k tomu osudnému závodu. Výkony Kryštofa Hádka a Oldřicha Kaisera zkrátka byly vynikající a myslím si, že pokud snímek Poslední závod bude dominovat na Českých lvech (a já předpokládám, že bude), tak oba dva si za své role tu sošku bezesporu zaslouží.  Film byl skvělý a hodnotím jej zcela po zásluze stoprocentně.