Vesecký

Jedna z nejlepších komedií s Hugo Haasem, jíž však jistě přispěl výborný a vtipný scénář a režie Martina Friče, který už tehdy byl mistrem svého oboru. Svěží to nápad, jak touto satirickou formou karikovat falešnost toho, o čem lidé (v tehdejším chápání) říkalo mravopočestnost. Bylo to řečeno na samém začátku, když se bavily místní báby: "To je člověk sama mravnost a počestnost"... "A jak se mu to stalo?" - Rozhodně nejlepší vtip celého filmu. Zápletka jednoduchá, v různých obměnách v tehdejším filmu používaná, zde asi dospěla k tomu nejlepšímu a nejklasičtějšímu. Výborný také Saša Rašilov, Zdenička Baldová i na sebe nadprůměrná S. Svozilová. Také Adina byla lepší v rolích, kde hrála "obyčejné" dívky než nabubřelé měšťácké slečinky. Film znám nazpaměť a vždy si ho rád shlédnu znovu.

Asi do prostředka filmu to vypadalo aspoň průměrně, ale pak se z toho stal jakýsi "Vintentoua", jak jsme říkali jako malí. Příliš průhledný příběh, zvlášť od chvíle, kdy byl objeven plán v jeskyni opuštěné Rakušáky. Hned bylo zřejmé, že ten padouch je podlý kapitán, který si chce vynutit lásku Albertinu a že po řadě útrap, kdy Rocco asi padesátkrát jen tak tak unikne smrti (hotový Šetrhend), všechno dobře dopadne,m zlo bude potrestáno a láska zvítězí... Hodně špatný byl skript. Jak to, že Albertina byla i uprostřed fronty tak vyparáděná a do války táhla několikeré krásné šaty? Kde se Rocco v té stodole tak krásně oholil? A mohl bych pokračovat. Dvě hvězdičky jsem nakonec dal, protože to byla jasná romance pro paní a dívky, případně pro děti školou povinné, bojové scény (až na tu poslední, kdy všichni pogíbli, akorát šetrhend zůstal) byly udělané poměrně slušně, krásná příroda, slušná kamera.

Prostě klasika, co k tomu dodat, jedna z nejlepších komedií z doby okupace, role ušitá na tělo Nataši Gollové, typický milovník Oldřich Nový (jeho milostné vyznání Nataše ovšem považuji za nejslabší scénu filmu), stejně tak chladná Adina... Pak ovšem trojice squatterů - hele, ono to existovalo už tehdy - Pešek, Novotný, Pivec (i ten svazek Novotného a Mandlové byl trošku slabším místem, pokud o tom člověk víc uvažoval). Inka Zemánková a její Slunečnice. Opilý Ferenc Futurista na kluzkém ledě a ponocný (?) Kohout. Frič prostě tohle uměl a vznikl film, který je promítán často, ale s úspěchem.

Film, který musel v Sovětském svazu za Velkého Leonida skutečně narazit. V revolučním období během občanské války byla revoluce na místě nejpřednějším a osobní život na tom posledním. Zvlášť když se ukázalo, že komisařka čeká nemanželské dítě s bůhvíkým, to snad bylo na zastřelení. To je v té politické rovině. Jádrem příběhu však je její sblížení s rodinou klempíře, u níž byla ubytována, u níž porodila a jíž nakonec ponechala svého synka. Živnostník uvítal revoluci, ale přesto v očích revolucionářům zůstával jako maloburžuj podezřelým. Velmi citlivý snímek navíc s nádhernými lyrickými obrazy, které si labužník musel vychutnávat, běh koní, vytahování děla z písku pouště - prostě kamera a režie na Velkou jedničku!

Takoví jsme byli a bylo to pěkné. Jaroslav Papoušektu sice vtipnou formou ironizuje českou povahu, ale je to příběh ze života. Sestava Homolkových, to je jedna báseň - Husák, Šebánek, Růžičková, Motlová a kluci Formanovi, ovšem i pan Kolb a Pechlátová pomohli režiséru udělat svým způsobem nesmrtelný film. Právě v tomhle pokračování jsem se nikdy už nesoustřeďoval na samotné Homolkovy (i my jsme byli nadšeni, když jsme v roce 1961 měli první oktávku), v nichž bylo lze poznat některé naše příbuzné či sousedy, ale hlavně na tu dvojici stařečků. "Hostí přijeli..." Tak dostali po zásluze padavky, protože je nikdo nečekal. To přenádherné opakování "On už ani tu kozu neuhlídá" (chudák moje sklerotická maminka) a "do švestek nevydržím" (z toho se stalo obecné úsloví). A ovšem světová věta: "Život je krásnej, i když stojí za hovno." No, není to pravda?

Realita byla zcela jiná. Těžko by někdo kvůli cvičení průzkumné roty dal do pohybu bezpečnostní složky širokého okolí, celé to bylo ujeté a směřovalo to k jedinému cíli - popularizaci armády, která tenkrát byla stejně mizivá jako bohudík i dnes. Jako pacifista nenávidějící války a armády celého světa jsem sice musel taky být rok u vojáků, ale filmy o vojně jsem nikdy nemiloval. A tohle bylo vůbec velmi cílené, však se tam objevily záměrně různé druhy zbraní, vojáčci byli celí nadšení a cele zaujati vojenskou službou, samozřejmě protknuté to bylo taky nějakou tou klukovinou, ale i ten Kouba byl v podstatě vzorný voják vědomý si své povinnosti k socialistické vlasti. Tučkovy filmy jsem taky nikdy neměl moc rád, byly dost šablonovité. Dívat se na to dalo s nadhledem, ale ten mi poněkud chyběl. Vlastička Meszárošová, škoda jí, vzpomeňme na její průvodčí v Slunci, seno...

Tento film se mě bohužel bytostně týká. Zaujal mě v kině už při své premiéře před třiceti lety a má stále co říci současníkům, protože problém zvaný rakovina není vyřešen, i když se procento úspěšnosti léčby zvyšuje. Je to film o lékařské etice, o tom, jak přistupovat k pacientovi, jehož může vědomí, že pravděpodobně umírá, pěkně rozházet. Lhát mu, když pravdu tuší? Nebo mu po americku říci, že za tři měsíce chcípne jako pes? Záleží skutečně na tom, jakým je lékař současně psychologem. Nebojím se smrti, bojím se umírání, ale ani do něho se mi moc nechce. A tak musím doufat, že dopadnu stejně jako profesor kunsthistorik Svozil. Je to film hluboce lidský a jeden z Jirešovým nejlepších, nemohu mu dát nic jiného než pět hvězdiček.

Precizně zpracovaný scénář a dobrá režie, jen na svou dobu už přece jen trošku přehrávané herectví; příležitost dostala opět řada předválečných hvězd - Jaroslav Vojta, Gustav Hilmar, Jan W. Speerger, Marie Blažková, vedle toho hvězdy nastupující (Kemr, Vrchota) i budoucí (L. Lipský). Herecký projev Vlasty Fialové mi ve filmu příliš neseděl. Také skript trošku pokulhával, zvlášť v noční scéně v hájence, když šla Bára se svíčkou přes chodbu, ale když jí před pokojem svíčka zhasla, tak docela dobře rozeznávala předměty. To však byly jen drobné chyby na kráse, film jasně demonstroval převahu rozumu nad pověrami. Rozmýšlel jsem se i o pěti hvězdičkách, dávám lepší čtyři.

Sentimentální romantické romány anglických spisovatelek první poloviny 19. století jsou stálým lákadlem i pro filmaře. Pokud se pak sejde plejáda výborných herců, pak vznikají díla, která zvláště naše paní a dívky ocení, ale ani pro mužské diváky nejde o nudnou podívanou. To je přesně případ tohoto dramatu, který v podstatě nemá slabinu od chvíle, kdy člověk pochopí, že ty tři věkem tak odlišné ženy jsou sestry. Myslím, že jedinou výtku bych mohl vznést nad obsazením hlavních rolí, kdy jedna ze sester (Kate Winslet) si bere muže o generaci staršího, a ta starší si zase bere úplně mladičce vzhlížejícího Hugha Granta. Ale protože jsem román četl před více než třiceti lety, tak si nevzpomínám, zda to nebyl náhodou autorčin záměr.

Na americké poměry to nebyl ani tak špatný film, nápad s homunkulem, který měl místo prstů u rukou nůžky, byl nekonvenční a vtipný, Winona Ryderová a Dianne Wiestová jsou herečky, které můžu. Ještě že Hollywood nepokračoval s nějakými dvojkami a trojkami, jak je jejich hloupým zvykem u komerčně úspěšných filmů. A teď bodové srážky: neskutečná sentimentalita zvláště ve druhé půlce filmu, tak typická pro americké "romantické" filmy, stejně tak ukázky amerického životního stylu - ta americká rodinná pohoda u jejich filmů mě tahá za nervy, routy na stojáka,,, Stokrát opakované klišé, americké město jako z vystřihovanky, ty domy, ulice, to vypadalo ohromně neskutečně, zámek tyčící se zpočátku vysoko nad městem, ale pak na jeho úrovni, řada nelogičností... Ale jak říkám, na rozdíl od většiny hollywoodské produkce se na tohle ještě dalo podruhé a naposled koukat.