mirasul

Jeden z mých zasvěcujících filmů. Vzpomínám na to, jak ve mě žil ještě dlouhé měsíce po odchodu z projekce. Hudba a obraz se spojují v dokonalý zážitek. Příběhová linie nijak nevyčnívá nad ostatní dojmy, ale přitom je vše přesně propracované, právě tak jako každá z kreseb - včetně ironizujících detailů. Nechávám se unášet tou krásou a neřeším, jak se pán domu octl ve vodě, stejně jako to neřeší osazenstvo domu. Nejlepší soundtrack Michaela Nymana. Klidně bych vydržel ty původní tři hodiny.

Jasný vrchol Smoljakovy režie (a scénáristické práce dua Smoljak-Svěrák). Počínaje úvodními titulky je jasné, že jde o něco naprosto výjimečného. Originální námět. Geniální scénář plný skvělých hlášek, za nimiž se však skrývá hloubka postav ("Dá si někdo dobrou brazilskou kávu?" "A na tohle všechno já potřebuju dílnu"). Na oněch dvanácti domácnostech - včetně paní Jechové, dvojice Fliegr-Opatrná či mistra Bílka - je shrnuto mnoho zásadního o obyčejném životě v normalizovaném Československu. Mimochodem, Josef Abrhám je hvězda světového formátu a člověk si jen říká, kam až mohl dospět, nebýt nepřízně osudu, režimu, doby... Na závěr skvělá filosofická tečka za celým případem, a já se těším, až to uvidím znovu, a znovu, a znovu...

Nejlepší film. Pro mě zcela bez konkurence. Několik dalších má u mě 100%, ale u Přeletu je to prostě málo, je zcela mimo jakýkoliv žebříček. Chtěl bych ho někdy vidět na velkém plátně.

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance... Lynchův surrealistický mix thrilleru a satiry. Nekompromisní odsouzení Hollywoodu: na první pohled cosi spořádaného, kde je vše tak, jak to známe, nakonec však drsné probuzení do reality. Nejasná spiknutí, symbolické předměty a čísla, jejichž smysl je však nepříliš jasný. Příběh není vyprávěn obvyklým způsobem, ale je roztříštěn na malé kousky. Přitom není naším úkolem snažit se je poskládat zpět do jednoduché linie, ale vnímat celek. V tom je fim podobný výstavbě Joycova Finnegan's Wake. Postavy ze snu se stávají skutečností, vlastně si nejsme jisti, kde je sen a kde realita. Jeden z filmů jež výborně odrážejí naše lidské vnímání skutečnosti, zároveň je to skvělý obraz lásky, žárlivosti, svědomí, nevědomí a (hlavně) strachu.

Nevím, o čem mám psát dřív, těch témat je víc: 1. originální zpracování (Nejde však v pravém slova smyslu o adaptaci, neboť kniha je určena ke zfilmování, přesto ji doporučuji přečíst jakožto průvodce filmem pro ty, kteří se ztrácejí, nebo usnuli někde poblíž Jupitera) s výjimečnými záběry, které se staly legendou (kost, záběr na červené světélko Hala, běhání, ruka vztažená k monolitu); 2. filosofický námět - kdy se stal člověk pánem tvorstva? Když začal zabíjet. Ale kde se to v něm vzalo? Kdy se stane technika pánem člověka? Až mu začne ukádat o život. 3. přesně takhle si představuji, že by mohla mimozemská inteligence vypadat - ne žádný marťan (sorry, Vetřelče), žádné létající talíře, ale inteligence oproštěná od těla, jejíž úmysly nám jsou nedostupné, neboť existuje mimo prostor a čas. 4. Ty dlouhé záběry, při nichž vyčerpáte všechny své asociace a myšlenky, abyste se mohli nakonec ještě pokochat. 5. Neuvěřitelně působivý zvuk (dýchání) a hudba. Vše dohromady nezapomenutelný a neopakovatelný zážitek, který nestárne, naopak.

Brilantní komedie, která asi má spoustu filmařských nedostatků (scriptka nejspíš měla běhavku, nebo nebyla vůbec), což však vyváží neuvěřitelnou smrští gagů, které s časem zrají jak víno. Kromě předlohy, scénáře a Skoumalovy hudby (housle Jana Hrubého slyším od té doby stále) je samozřejmě největší předností výkon dvojice Abrhám- Šafránková, ale téměř všichni ostatní herci mají skvělé štěky (jasně, zapojení neherců často vyznívá trochu prkeně, ale mě to baví!). Zejména roličky Smoljaka, Svěráka, Větrovce, Kodeta, Balounové a Skopečka jsou skvělé. A teď pozor: geniální (!) repliku tady má i (kdekoli jinde nemožný) Václav Vydra. Viděl jsem už asi 50x a nedokážu si představit, že by mě to někdy přestalo bavit.

Nepřekonatelný originál. Nezapomenutelné scény a gradující napětí u mě hrají prim před akčním nářezem a prvoplánovitostí sequelu. Hudba i kamera skvěle vykreslují atmosféru, úplně cítíte rostoucí samotu Ripleyové uprostřed přepravního kolosu uprostřed ničeho. A hlavně - to, že samotný objekt našeho strachu si nemáme možnost většinu filmu pořádně prohlédnout je to, co je na tom tak děsivý, ta neshopnost jej zkrotit alespoň obrazem. Plus je zde onen přesah k naší touze ovládnout jevy, jejichž síla nás fascinuje, co nás však zároveň dokáže velmi snadno zničit. Tenhle film by byl legendární i bez jakéhokoliv pokračování (Narozdíl od Terminátora).

Medemovy filmy jsou jiné. Vlastně nevím čím. Nejsou dokonalé, často postřehnete chyby v setupu mezi dvěma záběry, dialogy jsou zcela nerealistické, prostě taková standardní španělská filmařina. Bude to asi tou atmosférou, motivy náhody (Amantes), duševních úchylek (Tierra, Ardilla, Ana), krajiny určující povahu lidí (Vacas, Tierra). Magický realismus je škatulka, která zde přesně sedí. Tierra jsou Divoké včely po kastilsku. Příběh schizofrenního „muže odjinud“ Ángela, který jednoho dne vstoupí do „spořádaného“ života vinařského macha a poblázní mu obě jeho klisničky, by vlastně nebyl nic tak zvláštního. Kdyby vypravěčem nebyl Medem, pro kterého je Patricio (příznačné jméno) jen bezvýznamnou figurkou. Celý děj je nazírán z pohledu Ángela, kterého tedy zjevně vůbec nenapadá, že by třeba bylo něco nemravného na tom nadhánět dvě slečny naráz. Nejsem si jist, zda Ángelova schizofrenie není jen zástěrka. V životě se přece každý člověk občas musí rozhodnout, komu ze svých Já dá přednost, zda tomu snílkovi, nebo tomu realistovi. Problém je, když se člověk jednou rozhodne a po čase zjistí, že ne, že se spletl a že chce vlastně být tím druhým (ano, ideálně když má čtyřicet let a dvě děti). To už je lepší si to hnedka zkraje pořádně rozmyslet, tak jako Ángel. Hlavně pak ale to druhé já nechte tam kde je, a už se k němu nevracejte. Tedy popravdě, co se Emmy Suárez a Silke týče, taky bych nevěděl..

Přímočarý film s geniální kompozicí a hlubokým poselstvím, obsaženým již v samotném názvu. Čekal jsem dokonalou formu, ne však zároveň takhle konkrétní zvěst. Každý záběr, každé slovo, každý detail má své opodstatnění. Splněný slib, nalezení pokoje. Je lépe nechat přirozeně plynout a pokorně sloužit, nebo pyšně a okázale zasahovat a přizpůsobovat svému obrazu? Dokážeme vnímat cizíma očima? Křehkost materiálních hodnot. Štěstí bližních (nikoliv moje) je nejvyšším smyslem. Zdánlivá nesmyslnost Božího jednání v našich životech. Dokonalé vystižení evangelia. Buďme pokorným Človíčkem, zalévajícím suchý strom. Naděje.