-bad-mad-wolf-

-bad-mad-wolf-

okres Domažlice
pozorovatel

103 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Vetřelec (1979)

    Vesmír nemusí být přeplněn pouze roztodivnými lodičkami a breberkami všech myslitelných tvarů a velikostí (Hvězdné války), ani nemusí tančit valčík v elegantních bílých barvách (2001: Vesmírná odysea). Koncem sedmdesátých let protrhlo plátna kin torpédo s názvem Vetřelec. Film, který místo okázalých triků nasadil propracované scenérie, přesvědčivé interiéry a biomechanicky vyhlížející kreatury, pod nimiž se podepsali mistři oboru H. R. Giger a Carlo Rambaldi, stále oslňuje potemnělými vizemi kosmu a ojedinělou zážitkovostí. Hrůzné skulptury, připerverznělé motivy a monumentálně sugestivní výjevy dodnes neztratily ani zrnko ze své působivosti, což se potvrdilo i po uvedení perfektně ošetřeného díla na Blu-ray. Vyjádření kosmu jako tichého, obrovského a odlidštěného prostoru, kde „nikdo neuslyší tvůj křik“, je vlastně jedním z nejreálnějších obrazů vesmíru vůbec. Kosmická loď Nostromo, nesoucí se temnotou v podobě neživého kusu kovu, příliš dobrých nadějí nevzbuzuje; výsledný dojem umocňuje kamera, libující si ve lhostejně statických záběrech a nervózně plíživém pohybu. Samostatnou kapitolou je návštěva nehostinné planety, na níž trůní proslulá mimozemská podkova s neméně proslulým Space Jockeyem. Scéna s jeho odhalením, doprovázená bizarními hudebními štěky, tvoří jeden z vrcholných okamžiků žánru. Nejproslulejším prvkem filmu je ovšem vetřelec sám. Netvor, jenž se svým brutálním životním cyklem dávno přesáhl filmový žánr, se na scéně téměř vůbec nevyskytuje, v čemž tkví jeho síla - schopnost děsit tušeným, avšak neviděným. Zneklidňující práce s hudbou a zvukem (cinkání řetězů ve scéně prvního útoku jsou stejně charakteristickým doprovodem, jako smyčce v koupelnové vraždě z Psycha) tvoří vizuálnu odpovídající kulisu. Scénář rozděluje příběh na dvě stejně dlouhé části, které shodně začínají pátráním, pokračují napětím a končí hrůzným adrenalinem (vetřelcův drastický zrod/thrillerové finále). Nezvyklým tahem bylo zvolení ženy jakožto hrdiny v žánru, který bývá považován za mužský – její úloha se navíc vyprofiluje až v průběhu filmu. Posádka Nostroma je ztvárněná jako skupina civilistů, jejichž rutina bez zbytečné efektnosti působí věrohodně i po třiceti letech; leccos zařídila částečná improvizace při natáčení. Z dnešního hlediska Vetřelec v některých disciplínách pochopitelně ztrácí (prehistorické počítače, místy okatě gumový vetřelec, klišovitý akční závěr, gore už nešokuje), přesto zůstává nejlepším sci-fi hororem všech dob. Pravda, nikdy neměl příliš početnou konkurenci...

  • poster

    Mrtvý muž (1995)

    "Jste William Blake?" "Ano, jsem. Znáte moje básně?" Jarmuschova filmová báseň, spojující dohromady westernovou neučesanost, černobílou obrazovou estetiku, poutavý trip s elektrickou kytarou a bizarní dějové momenty, je tak trochu přelud... nemám jasno v tom, zda mohu Mrtvého muže okamžitě katapultovat do top 10, či ho nechat plavat v kolonce zatraceně dobrých filmů, jež ve své přízračnosti praští diváka přes čumák přespříliš silně. O čem to bylo? Lyrická cesta za osudem i hezky vylíčená snadnost, kterak se shodit ze skály, ztratit a nechat zapomenout, nebo jen poutavě podané nic? Případně jakýsi hybrid obojího? Je jisté, že Jarmusch natočil western bez westernu, jehož hlavní hrdina nečekaně sešel z cesty a jen tak mimochodem vrostl do role hardcore psance, a že na jakákoliv žánrová pravidla zde nemá smysl hledět. William Blake přijel nikam, potkal Nikoho a stal se ničím. Nádhera. Nádhera s tunou hlášek i momentek, fetišisticky se vyžívajících ve své náhlé absurdnosti. A nemohu nezmínit fatální uhrančivost, místy rostoucí do hodnot, při kterých by se dalo kastrovat bez anestetik. 10/10

  • poster

    Příběh Alvina Straighta (1999)

    "Na stáří je nejhorší, že si pamatujete, jaký je to bejt mladej." Film, kterej je pro mě výjimečnej už od mých šestnácti, kdy jsem ho poprvé viděl; film, kterej vleze za srdce a odmítá vylézt, i kdybyste si chtěli hrát na sebetvrdší chlapáky. David Lynch občas opouští svý surreálnem prosáklý doupě a dokazuje, že umí kráčet po stejný planetě, jako všichni ostatní - a vždycky to stojí za to. Straight Story je mocnou poctou stáří a lidskýmu životu; je vyprávěnkou o skutečných hodnotách a dávných zraněních, volajících po léčení. Když Alvin při epizodních eskapádách a setkáních bilancuje a odhaluje vlastní příběh, je extrémně těžký s ním nesoucítit, přestože přetéká zlozvykem a neojedinělou chybou všeho druhu. A kdo ne? Kdo jinej ti popíše průser i způsob jak se ho vyvarovat, než ten, kdo se ho dopustil? Kdo ti líp řekne, o čem to je a co tě pak provází? Kór když jsou ty zmíněný eskapády a setkání skoro všechny ojediněle skvělý. Tu přetejkaj bizarním humorem (jelen! bráchové!), tu poučujou (stopařka), tu nostalgicky rozjímají (váleční veteráni). Když k tomu přidáš baladickou Badalamentiho hudbu a spoustu nádherných záběrů pozdně letní Iowy, neodoláš. Téměř osmdesátiletej bejvalej kaskadér Richard Farnsworth si po zásluze vybojoval oscarovou nominaci a Sissy Spacek v roli mírně zaostalý dcery nezůstává pozadu. Závěrečná kratičká anabáze Harryho Deana Stantona je pak monumentálním završením týhle ždímačky slz pro chlapy a důkazem, že dobrej herec dokáže sakra hodně i na minutový ploše. Když starý oči vzhlíží symbolicky ke hvězdám, kde už dávno nemůžou nic vidět, bude vám jasný, že některý věci prostě chcete udělat správně. Tak STRAIGHT, jak jen to půjde...

  • poster

    Dvanáct rozhněvaných mužů (1957)

    Čas od času se objeví film, který přebije konkurenci a poskytnutým zážitkem se snaží vetřít do okruhu divákovy dvorany slávy. Osobně se mi ale nestává příliš často, že by se nějaké dílo s razancí padajícího buldozeru okamžitě po vidění probouralo přímo do top 10. Stalo se a nepopírám, že jsem Dvanáct rozhněvaných mužů od začátku trochu hloupě podceňoval. Otázka trestu smrti byla odjakživa aktuální a pravděpodobně vždy někde aktuální bude. Kluk je obviněn z vraždy svého otce a tucet porotců má tři možnosti - buď ho jednohlasně pošlou na křeslo, nebo ho stejným způsobem zprostí viny. Třetí možnost je, že se shodnout nedokážou a osudný verdikt vynese někdo jiný. Prvotní situace nevypadá příliš nadějně. Pro nevinu je zdvižená jediná ruka a ani okolnosti možné záchraně mladého života příliš nenahrávají. Zhruba v této chvíli startuje velice zajímavé dialogové napětí. Co se týká stavby rozhovorů, argumentace a pointování, vážně jsem nečekal, že mi vyrazí dech film z padesátých let. Davis, hraný výtečným Henry Fondou, stojí proti přesile a bojovat může pouze slovy, přičemž v některých užaslých momentech by divák, pohlcený vývojem situace, nejraději zatleskal. Příkladem budiž překrásná chvíle, kdy muži, hlasující pro nevinu, donutí tlakem svých argumentů agresivního porotce číslo tři k protiřečení si. Vrcholů je několik, ale svůj terč najde každičké vypálené slovo. Není důvod nevěřit. V záplavě důvodů, pochybností, napadání i hájení se, se profilují charakterové karty jednotlivých postav, z nichž samozřejmě některé jsou vidět více, než druhé. Rivalita a schopnost strhávat pozornost na sebe je tu též vyjádřena výborně. Film vypovídá o zlu trestu smrti v případě justičního omylu, mnohem více ale nakonec řekne o schopnosti mluvit, obhajobě názoru a síle pohledu na věc, který není poskvrněn předsudky, lajdáckým posudkem ani přístupem aktuální společnosti.

  • poster

    Americká krása (1999)

    Pod pojmem "žít svůj život" si každý představí něco jiného. Kdekdo z nás však občas zažije facku, která dosavadní žití změní v pseudožití a náhle bychom chtěli žít jinak. Jinak? Jako kdysi? Někde jinde, s někým jiným? Nezáleží na tom, co by se stalo, kdyby Lester Burnham Angelu nepoznal, nebo kdyby se nepřistěhoval Ricky s rodinou, protože oni tu jsou a on je prostě poznal, spolu s náhlou potřebou renovovat svůj letargický život. Americká krása je možná trochu bizarní, ale jinak hořce bolestná a výstižná ukázka ztrát jistot průměrných maloměšťáků, jež ironicky započala v okamžiku opětovného nabytí určitých svobod a cílů. Jednoznačně největší plus jsou jednotlivé postavy filmu, ať už Lester, zoufale se snažící dostat z každodenního stereotypu, jeho po úspěchu lačnící žena Carolyn nebo dcera Jane, která rodiče (standartně pubescentně) nenávidí. Mimochodem, "generační střet" Jane a jejích rodičů je tu vykreslen maximálně věrohodně, aniž by se na něj film jakkoliv důvěrněji zaměřoval (rodiče cestou na Janeino vystoupení - Lester: "Nenávidí mě." Carolyn: "Je jen tvrdohlavá." Lester: "Tebe nenávidí taky."). Pár nahodilých hlášek a situací - funguje to. Dále je tu v sousedství žijící drogový dealer Ricky, čelící autoritě svého armádou nasáklého otce a oslovující osamělé čtyřicátníky na baru (haha). Je paradoxně asi nejnormálnější postavou celého filmu a stává se nenápadným středobodem, dávajícím věci do pohybu. Šablonovitost postavy Angely zase skvěle vykresluje povrchní pozlátko, které nás občas v náhlém poblouznění přivede na špatnou cestu. Proměnou a demolicí dosavadních stereotypů procházejí všichni. Film nikdy neztrácí lehkost, vtip ani kouzelnou formu, ačkoliv vypráví o pokrytectví, ztrátě soudnosti a mnoha lidských slabostech - to je monumentální vítězství. Scénář i režie jsou precizní a závěr filmu... je to happy end nebo ne? Vyberte si sami.

  • poster

    Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007)

    Je to už několik let, co jsem tenhle duši drancující filmový drahokam viděl poprvé a dosud mě nenapadají vhodná slova, jimiž bych ho obšírněji popsal. Dominikova podívaná vypráví o úloze slavných i ve stínu stojících, o přátelství a závisti, o zbabělosti a osudové úskočnosti. O zahořklosti a zradě... Pomalá a v každém detailu dokonalá balada, kterou stojí za to vidět už jen proto, že má jeden z nejlepších soundtracků všech dob. Totéž platí pro herecké obsazení.

  • poster

    Synecdoche, New York (2008)

    Příběh o muži, který se dychtivě, bezmocně snažil režírovat něco, čeho mohl být maximálně hercem. Málokdy se vidí tak přesné vykreslení jednoho života, mizícího pod nátlakem strachu z nicoty. Cadenovo pohlcení hrůzou z umírání se postupně mění v touhu vybudovat něco monumentálního, pravdivého a nezapomenutelného; staví repliku velkoměsta v životní velikosti a nutí stovky herců hrát šedivé myšky v jeho ulicích. Jenže nakolik jde Cadenovi o divadelní představení a nakolik o repliku méně útrpné podoby vlastního života? Nakolik dokáže být herec jeho samého skutečnější, než on sám? Jak může jeho dílo dosáhnout finální podoby, když taková logicky neexistuje? V samém závěru už pouhá troska titulní postavy bloumá mrtvými kulisami, naslouchá působivému řečnění "režiséra" a Synecdoche se hned po prvním vidění stává jedním z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Síla slov o životě graduje, vrcholí a máchá diváka ve fatalisticky silném ztvárnění zoufalství osamělosti. Krásný scénář, krásné nápady, dávka humoru, zajímavá symbolika (hořící dům), bezchybně umístěná hudba, pozoruhodné zacházení s dějovými rekvizitami a zvláštní, ale nezaměnitelní herci - to vše je filmu vlastní. Mysl zůstává zaměstnána od začátku až do konce... a vlastně i dlouho potom. A rozhodně má co zpracovávat... "Jak tě lidé, kteří tě obdivovali, přestávají obdivovat, jak umírají, jak jdou dál, jak se jich postupně zbavuješ, jak se zbavuješ své krásy, svého mládí, jak na tebe svět zapomíná, jak poznáváš svou pomíjivost, jak začínáš ztrácet své vlastnosti jednu po druhé, jak zjišťuješ, že tě nikdo nesleduje a nikdy nesledoval, přemýšlíš jen o jízdě. Ne o odjíždění odněkud, ne o přijíždění někam, jen o jízdě, o odpočítávání času. Teď jsi tady. Teď jsi... pryč." Mimochodem, znáte význam slova synekdocha? 10/10

  • poster

    Volný pád (1993)

    Zážitek z filmu regulérně dospívá spolu s divákem. Zatímco dříve si pubertální jedinec pošmákl na "týpkovi", který bez váhání trestá všechny možné delikty té zkažené doby, později si nutně uvědomuje cosi o lidských schopnostech snášet tlak. Dříve byla basebalová pálka cool, později se stává prvním varovným světýlkem... Skutečná povaha Williama Fostera, alias muže s označením D-FENS, není samozřejmě o nic lepší, než všechno potkávané zlo. Volný pád je gradující sondou do jednoho zkratovaného mozku, jenž mate svým vzezřením i jazykem. Je chybou hledat moment, kdy už není cesta zpět; po skončení filmu a sesbírání všech indicií je naprosto jasné, že D-FENS z cesty nesešel v průběhu filmu, ani nenašel cestu jinou, nýbrž pouze pokračoval v pádu. Tvůrci navenek jednoduchou story o chlápkovi, jemuž stres příliš dlouho tloukl na buben, nacpali do atmosféry sluncem rozžhaveného železobetonového pekla a každá vteřina se nese v příslibu totálního kolapsu. Tohohle dusna pak využívají k poněkud paradoxnímu, avšak chytrému tahu - D-FENS bředne do bahna právě ve chvilkách, které slibují oddech a zastavení. Ochlazování se plechovkou, procházka parkem, vybírání snídaně - nevinně začínající scény končí D-FENSovým přehřátím a výbuchy, které provázejí nejpůsobivější chvíle filmu. Přelomový moment, který Fostera přemění z padajícího šutru v odjištěný granát, se pro jistotu odehrává rovnou ve tmě jednoho zavšiveného skladu. Výborným protipólem je postava Martina Prendergasta (civilně hrající Robert Duvall). Policajt před důchodem a podpantoflák, bačkora. Naoko. Pokud Foster padá, Prendergast chce na poslední chvíli postavit pomníček svojí policejní cti. Příběh titulních dvou charakterů je dostatečně poutavý a tvoří neobvyklou chemii i přesto, že tváří v tvář se prakticky nesetkají. Možná proto, že Prendergast je prostě hodnej chlap, ačkoliv jsou neustále propírané jeho chyby a nedostatky; Foster už se jen řítí do záhuby, i tak mu ale občas fandíte. Chvályhodný je fakt, že v téhle two man show má prostor i několik vedlejších postaviček, které povětšinou nějakým způsobem ovlivňují charakter či jednání obou. Zmínil bych především Rachel Ticotin a Barbaru Hershey, přesvědčivé jsou i Tuesday Weld jako Prendergastova žena a Lois Smith v roli Fosterovi matky. Poslední dvě zmíněné mají málo prostoru, avšak je jim dopřána jedna vděčná paralela v kauze Prendergast; ostatně různých paralel lze ve filmu nalézt více. A víte co? Klidně se na to vybodněte. I s vypnutým mozkem je to zatraceně poutavá podívaná. Nepopírám, že na tomhle filmu miluju každičké okénko filmového materiálu. P.S. Po dlouhém hledání jsem konečně sehnal atmosférický soundtrack od Jamese Newtona Howarda, který vyšel v kombu s hudbou k filmu Flatliners. Nádhera.

  • poster

    Vykoupení z věznice Shawshank (1994)

    Stephen King napsal krátkou, nenápadnou novelu s názvem Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank. Zrodilo se něco, co se mělo stát předlohou filmu, který v době svého vzniku odešel potupně poražen Forrest Gumpem, ale svou vynalézavě latentní krásou časem dobyl vrcholy mnoha žebříčků. Zatímco kniha se drží více při zemi, scénáristé zdravě vyhrotili klíčové chvíle, přidali něco nových postav, mírně pozměnili osudy těch původních a vůbec postavili vypravěčsky natolik pevný most, že by po něm projelo i dvacet Forrestů v tanku Maus. Shawshank ani náznakem nechce naturalisticky vypovídat o hnusu ve věznicích - je oslavou pozitivna, dobra a hřejivých odstínů citového spektra, což se snaží uvést do kontrastu s vězeňskou slupkou. Shawshank je navzdory Redovu tvrzení především pohádka. Smutek a ztracenost tu přeci jen přítomny jsou, a nemyslím tím těch několik drsnějších scén, občas chladících idylku zdánlivé pohodičky. Příběh starého Brookse je krapet sentimentální, je však potřebný minimálně pro působivý dialog s Redem a jako názorná ukázka faktu, že je zle - šeredně zle - pokud se Shawshank stane ve vašich očích něčím postačujícím. Krom toho, film je plný nádherných scén. Pokud pominu mou nejoblíbenější s dehtováním střechy, kde startuje Andyho sofistikovaný plán na dobytí vnitřních struktur věznice, je tu vězeňský daňový úřad, šikovně poskládaná závěrečná pasáž a ten jeden dialog, následující po Andyho návratu z díry za gramofonovou šou. Tak jednoduchý, tak přímočaře útočící na emoce, tak spolehlivě fungující. Pocitová působivost je individuální, ale závěr je prostě dokonalý. Red potřeboval své finále, a finále se nabízelo v zadaných parametrech jediné. Přemýšlel jsem, jestli je poslední záběr před koncem nutný - a nevím, každopádně novela si tenhle moment odpustila a ničemu to neuškodilo. Po technické stránce je vše v pořádku. Krom skvělého scénáře zmíním pro potřeby filmu nutnou neexhibující, do posledního detailu přesnou režii, překrásnou kameru a hudbu. Herecky lépe být rovněž nemohlo. Freeman, Robbins, Gunton, Sadler, Brown a další se typově pro Shawshank snad narodili a jejich výkony není třeba komentovat - především ústřední kombo Robbins-Freeman se nedopustilo jediného pochybení ve své přirozené přesvědčivosti - rozhovor o louce je jejich nejlepší moment. Věřil jsem každé gesto, každé cuknutí v obličeji. Vykoupení z věznice Shawshank je kolosální pocta klasickému vypravěčství, klasickému dramatu, naději a všemu pozitivnu, co v člověku je/bylo/může být. Srdcovka z nejsrdcovatějších.

  • poster

    Take Shelter (2011)

    "Musíš to udělat, abys s námi zůstal." Geniálně gradované sociální schízodrama s mistrem podivínských rolí Michaelem Shannonem. Ten chlap má patent na role v kritikou oceňovaných, nicméně diváky ignorovaných filmech (viz výtečný Friedkinův Brouk, který tu má smutných 47%). Doplňuje ho půvabná Jessica Chastain (Strom života) a bezchybný soundtrack, který ví, kdy přestat být pouhým minimalistickým podkresem. Permanentní psychóza, doplněná mysteriózními hádankami, je ukončená mocným závěrem, k němuž by se takový Shyamalan nedokopal ani za šestset let. SPOILER: Chvályhodné je, že právě závěr umocní nejednoznačnost filmu, jehož druhá rovina funguje jako převrácená metafora o hodnotách rodiny - neparafrázuje totiž obvyklý mustr s uslzeným happy endem, nýbrž nechává po zlomovém uklidnění situace všechny trnout ve vědomí, že je s sebou Curtis stáhl do pekla. Pekla, jemuž se snažil čelit, a do nějž je všechny přivedla právě touha zůstat spolu. Perla. Viděno zcela příhodně v podvečer za blížící se bouřky.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace