StaryMech

Má to chyby, ale... "yeah!"

V tomhle filmu jsem kdysi poprvé uslyšel Pachelbelův "Kánon", skladbu, která mě dodnes spolehlivě rozcitliví třeba i ve vánočním velekrámu - nejen proto, že ji mám už napořád spojenu s osudem Kašpara Hausera. "Každý sám za sebe a Bůh proti všem" (prý citát z brazilského filmu "Macunaíma"), pro mě nejsilnější a nejlidštější Herzogovo dílo, zpracovává skutečné události, a zároveň pojednává téma vyvržence, tak drahé romantikům i dnešním filmařům - ať už jde o takzvané vlčí děti s ozvěnami v Mauglím a Tarzanovi ("Divoké dítě"), znetvořené a ponížené ("Chrám Matky Boží v Paříži", "Muž, který se směje", "Sloní muž", družinově "Zrůdy") nebo moderní golemy ("Frankenstein", "Střihoruký Edward", "Blade Runner"). Herzog má romantismus rád a navazuje na něj obsahem i formou. Poselství jeho snímku, podávané v místy přeludných obrazech, lze shrnout zhruba takto : 1. Zespolečenštění jedince prostřednictvím výchovy poskvrňuje a křiví ; 2. Navzdory vštípenému ( logika/náboženství/věda...) zůstává život nezbadatelný, náš osud / smysl života rozumem neuchopitelný ; kultura se vposledku má k přírodě jako ono obilí zmítané větrem sem a tam. Točeno v bavorském Dinkelsbuehlu, v hlavní úloze zcela mimořádný Bruno S(chleinstein).

Roeg, pro mě možná nejzajímavější anglický filmař své generace, si ve své (a Cammellově) výstřední prvotině "Představení" zažongloval s realistickými i přeludnými obrázky z londýnského podsvětí a (kulturního) podzemí, v druhém, neméně výstředním díle "Cesta" se vypravil do Austrálie, aby svůj záběr rozšířil a prohloubil ; nevznikl (jak před lety stálo v programu České televize) "milý a laskavý příběh", kde "není třeba hledat za příběhem symboly a metafory. Postačí vnímat laskavý příběh", nýbrž symboly a metaforami překypující básnivý esej o kultuře obecně a té naší zvlášť, o trvalé ztrátě nevinnosti a Ráje. Dr. Hnízdil (by) nad obsahem jistě zaplesal. Navíc nám Roeg nabízí řadu příjemných setkání : s rozmanitými dvou- i čtvernohými domorodci v čele s osmnáctiletým Davidem Gulpililem v jeho první roli, s verši A. E. Housmana, češtinou v rádiu.... Množství kladných ohlasů (namátkou třeba LIBOREK_) potvrzuje, že jsme v Čechách a na Slovensku ze stálého zvyšování životní úrovně ještě úplně nezpitoměli.

K dílu Jiřího Barty, obdivuhodnému pro svoji básnivost, osobitost, myšlenkovou celistvost a technickou zdatnost, mám blíže než k tvorbě podle mě přeceněného Jana Švankmajera ; dovolím si proto vyjádřit se k němu obšírněji. Dětsky roztomilý debut "Hádanky za bonbón" ještě nedává tušit váhu pozdějších, temnějších kousků . Následující "Diskjockey" a "Projekt", dílka nápaditá a přiměřeně provedená, se už dospěle vyjadřují k našemu světu, a mluví varovně : o životě uprostřed záplavy vynálezů a za nos vodících symbolů - výplodů lidského ducha, které tohoto ducha čím dál víc zplošťují ; vně i uvnitř nás "diskžokejů" a "projektantů" se vše připodobňuje zboží, na němž nevědomky stavíme své bytí, vedeni mandalami gramodesek z hracích skříní, papírovou geometrií příbytků... (Některým zahraničním recenzentům "Diskjockeye" příznačně připadalo podezřelé použití firemních značek - prý skrytá reklama !) Slavný průlomový "Krysař" je právem slavný, i přes svůj divácky náročný rozsah, mně se ale ještě víc líbí "Zaniklý svět rukavic". Ten báječně baví dějinami kina v kostce (hlas z ciziny oceňuje nápaditost : "All you need is glove"), a zároveň zvažuje osud uměleckého díla obecně : jednou vyhozeno na smetiště, může být náhodně nalezeno, aby ještě jednou letmo ožilo a pak se vrátilo tam, kde bude možná nadarmo čekat na další náhodu... Svérázné kouzlo má "Balada o zeleném dřevě" s hudebním doprovodem Vladimíra Merty namísto pravidelného Petra Skoumala. (Podle mě) těžko vyložitelný děj, expresivně obrazný, vyvolává představy pohanských obřadů sklánějících se před jednotou Přírody a věčnou vzájemnou návazností jejích projevů, zrození a zániku ; úlohu v tomto dramatu tvůrci přisoudili i lidské sekeře. Docela jinak působí hraný "Poslední lup". Podstatou starosvětská upírská historka vyvažuje tenkost obsahu atmosférou, která nemá daleko k dílům Kanaďana Guye Maddina. I zde se Barta vyjadřuje k české společenské skutečnosti. Odpudivá bytost, blíženec o pár let později se pomnoživších "zlatokopů", se tu ovšem nesměje naposled - přízraky zaniklého světa jí jaksepatří pustí žilou. "Klub odložených" z roku, kdy jsme sametově "vzali osud do svých rukou", má jistě i obecnou platnost (za hranicemi se připomínal třeba Camusův "Mýtus o Sisyfovi"), mě oslovuje vazba na onu určitou dějinnou situaci, kdy přeživší se loutkohra starého režimu balí kufry, pod Hradčany je navzdory přibývajícím světýlkům kramářů pořád tma a v bytech modro televize....

Tohle by mohl být nejroztomilejší a nejnapínavější ze všech osvětových snímků, které mě v životě potkaly - nebo snad jediný roztomilý a napínavý ? Úchvatná forma. S chutí jsem si přečetl všechny zdejší příspěvky, většinou podobně nadšené ; zvlášť pěkný napsali FRAGRE, TROUFALKA... a nejpěknější VITEKPE !

Žili, byli Vinetú ... kapitán Nemo ... Rychlé šípy ... - a Sedm statečných ! Dlouhá léta se sebe sama ptám : nakolik jsou oni poslední (v původním názvu přímo "skvělí", nikoli jen "stateční") nadčasově výjimečnou zábavou a nakolik v ni vyrostli v očích nás náctiletých Čechoslováků ? K odpovědi mi není dáno dojít, a tak se omezím na prohlášení, že film určitě patří k nadprůměrným zástupcům žánru a pro nejednoho zúčastněného - od režiséra přes autora hudby a scénáristu po řadu herců - představuje dílo vrcholné. "Až tohle budu vyprávět doma Floře, nebude mi věřit ani slovo." Jak by také mohla .... Ale ten spád ! vtip ! patos ! Calvera netrouchniví.

Doposud září temně z Ridleyho rukou vzešlá hvězda, doposud nejeden adorant o zemi čelem bije... Jenom je třeba se vyhnout verzi s voiceoverem, ředícím atmosféru, a šťastným koncem.

Nejvyšší chvála je na místě, mluvíme-li o "Zázraku v Miláně" : spíš než o "drahokámek", často se vyskytující v zahraničních recenzích, jde o klenot v koruně světového humanistického filmu. Osobně cením tuto komedii výš než de Sicova/Zavattiniho vážnější a slavnější díla "Děti ulice", "Zloději kol" a "Umberto D." Tolik lidskosti - a filmařské bravury, inteligence, vkusu, vtipu.... Nadčasové ! V dvojznačném závěru se ukazuje lesk a bída pohádek, umění a lidského snění obecně : ten odlet na košťatech (nástrojích čarodějnic a proletářů !) je na jedné straně osvobozující, plný naděje, na druhé nadmíru smutný - vždyť není jiné cesty než KAMKOLI MIMO TENTO SVĚT ....

Z nemnoha tvůrců animovaných filmů, které jsem poznal, je Starewicz, původem litevský Polák činný v Rusku a posléze ve Francii, pro mě tím nejsvéráznějším, nejnápaditějším, nejbásnivějším, nejpodvratnějším, nejvtipnějším a technicky nejdokonalejším. Ve zdejších komentářích, jako v jazykových projevech naší doby obecně, se často vyskytuje nadužíváním znehodnocený výraz "geniální" - ve Starewiczově případě by byl nejspíš na místě. Líbilo se mi všechno, co jsem zhlédl, nejvíc ve shodě s obecným míněním Antibroučci "Pomsta kameramana" a orgie z řetězu urvané fantazie "Fetiš" (či "Maskot" nebo tak nějak) - odysea, legenda o světcově pokoušení a andersenovská pohádka v jednom.

Z nemnoha tvůrců animovaných filmů, které jsem poznal, je Starewicz, původem litevský Polák činný v Rusku a posléze ve Francii, pro mě tím nejsvéráznějším, nejnápaditějším, nejbásnivějším, nejpodvratnějším, nejvtipnějším a technicky nejdokonalejším. Ve zdejších komentářích, jako v jazykových projevech naší doby obecně, se často vyskytuje nadužíváním znehodnocený výraz "geniální" - ve Starewiczově případě by byl nejspíš na místě. Líbilo se mi všechno, co jsem zhlédl, nejvíc ve shodě s obecným míněním Antibroučci "Pomsta kameramana" a orgie z řetězu urvané fantazie "Fetiš" (či "Maskot" nebo tak nějak) - odysea, legenda o světcově pokoušení a andersenovská pohádka v jednom.