StaryMech

Školený operní hlas je něco, k čemu jsem nikdy nepřilnul. Pro Bartókův a Balázsův rýpanec do mužské (a v menší míře i ženské) duše, inspirovaný strašidelnou výchovnou báchorkou, mám ale velkou slabost, a v páté Modrovousově komnatě se dokonce cítím jako v sedmém nebi. Z filmových verzí znám Powellovu z roku 1963 a o čtvrtstoletí mladší zpracování Leslieho Megaheyho. První nabízí rozhodně pohlednější Juditu a sympatičtějšího Modrovouse; herecký projev dvojice je také výrazně civilnější, což umožňuje prohloubit jejich psychologii. Klíčovou úlohu ovšem hraje výtvarné řešení: Heckrothova scéna oplývající surrealistickými artefakty a nasvícená s až pouťovou expresivitou má nepopiratelné kouzlo. Přesto přese všechno na mě víc zapůsobila modernější, účinně strohá Megaheyho verze. A nadto se v ní zpívá v původní maďarštině - jazyce, který indoevropského posluchače spolehlivě vytrhne z všední skutečnosti.

Jak píše rivah: torzo příběhu s prvky staré lidové balady lze těžko hodnotit.

Triviální milostný příběh je podán velmi pohledně a živě, herci jsou ovšem dřevění; vyniká kresba prostředí včetně folklorních detailů, podložená písněmi tamního lidu.

Poeticky nasnímaná, ale místy nešikovně inscenovaná miniatura mezi pohádkou a naturalistickou črtou s neherci, neutuchající dramatickou hudbou a pro mě překvapivým happyendem. Poloviční rozměr bych považoval za přiměřenější.

"Mor-vran" (neboli česky "Moře havranů" - taky se divím jako rivah!) je album obrázků z pobřeží Bretaně s dramatickou vsuvkou. Svěží kamera, příjemný hudební doprovod.

Za pozornost stojí v téhle tenké historce s nadpřirozeným prvkem jen krajina, v níž se natáčelo, a záběry rozbouřeného moře, kterých je opravdu víc než dost. Motiv titulního "tišitele bouří" si možná vymyslel sám Epstein;  někde jsem četl nebo slyšel, že onou "věšteckou koulí" byla ve skutečnosti běžná rybářská pomůcka - takové skleněné plováky se prý kdysi přivazovaly k okrajím sítí nebo pastí.

Fanatik svého osobního realismu a možná nejpozoruhodnější z francouzských režisérů své generace se ve "Van Goghovi" vyhnul všem pastím, do kterých obvykle padají životopisné snímky. Hodnověrnost prostředí, postav a situací, které tu dosáhl, je malým zázrakem. Co kritici pokud vím neberou na vědomí: navzdory názvu je Pialat, v jistém smyslu pokračovatel literárních klasiků 19. století, takřka stejnou měrou zaujat slavným malířem jako ženami kolem něho. Godard prý nešetřil chválou.

Poválečné dějiny pařížského předměstí v kostce, očima rozhněvaného už ne tak mladého muže (že "láska existuje", jak praví název, se samo sebou nemyslí vážně). Pěkný poetický (částečně hraný) dokument může českému divákovi lecčím připomenout minulost jeho vlastní země.

Mistrovské ve všech ohledech.

V roce 1948 u nás ještě stihla vyjít knížka ruského emigranta a profesora sociologie na Harvardu Pitirima A. Sorokina "Krise našeho věku", vydaná ve Spojených státech poprvé o sedm let dřív. Dočteme se v ní (v překladu Františka D. Ondřeje) mimo jiné tohle: "Zcela pravidelným příznakem rozpadu v každém velkém kulturním systému je nahrazování znamenité kvality kvantitativním kolosalismem, vnitřní hodnoty vábnou vnějšností, věcí podstatných věcmi okázalými. Tak tomu bylo v minulosti a tak tomu je i v přítomnosti. (...) Řecko nejtvořivějšího údobí, šestého, pátého a čtvrtého století př. Kr., porovnáme-li je s pozdějším světem helenistickým a ještě pozdějším světem římským, nám dává klasický příklad. (...) Přejdeme-li k údobí helenistickému a pozdějšímu údobí římskému, obraz se mění. Znamenitost kvality se zhoršuje. Její místo zaujímá stále více kvantita (...) Vědy a umění byly nyní pěstovány v daleko větším měřítku. Ustavovala se masová výchova v uměních a vědách, ve filosofii a technologii. Byl zaváděn velmi široký a rozvětvený školský systém. Zájem davu o politiku se stal pravidlem. Rostla masová sdružení, mužské a ženské kluby s masovými estetickými zálibami, masové amatérství ve filosofii, masová divadla a dramata, masová náboženská shromáždění, masové produkce kulturních hodnot všech druhů - všechno v širokém měřítku. (...) Velikost a vnější zdání se staly měřítky jakosti. Choroba vnějškové obrovitosti a kvantitativní kolosalism pronikly helenistickou a pohelenistickou římskou kulturou. (...) Kvantitativní kolosalism pouze nahrazoval neschopnost vytvořit velké kvalitativní hodnoty. Byl to nejzazší ústupek nejprostřednějšímu vkusu. "Neschopni učinit je krásným, učinili je bohatým" - tak můžeme opakovat slova Pliniova o obrovských divadlech jeho doby. Čím více se zhoršovala tvůrčí jakost, tím více rostly až do nesmírnosti vytvářené hodnoty. Čím méně měly vnitřního obsahu, tím byly okázalejší. Čím byly vulgárnější, tím úspěšněji šly na odbyt. Čím větší byly chrámy, tím prázdnější bylo náboženství. Čím obecnějším se stávalo davové vzdělání, tím méně se objevovalo geniů. (...) Čím větší zástupy filosofů, tím menší filosofie. Vzdělání nahradilo tvořivého genia, technika nápady, mechanická rutina tvůrčí původnost. Naše (...) kultura je na tom také tak. Vnější lesk a kvantitativní kolosalism jí vládnou. "Čím větší, tím lepší," to je naše heslo: proto máme ty obrovské mrakodrapy, pomníky, chrámy, školní a kolejní budovy, nádraží a (...) veletržní paláce. (...) Nejlepší podívaná je ta, co k sobě přitahuje nejvíc lidí. Podobně tomu je s nejlepšími kazateli, učiteli, řečníky, profesory, ministry, a kdo ví s čím ještě. Největším učencem je ten, jemuž se nejvíc platí nebo má nejvíc posluchačů. (...) Veledíla  literatury, filosofie, umění, vědy, náboženství a politiky jsou ta, jež se dají dobře prodávat milionům kupců. (...) Co není kvantitativně veliké, nýbrž pouze skvělé kvalitou, přecházíme bez zájmu. Opravdová měřítka vybranosti a vulgárnosti, dobrého a špatného, mistrovského a nemotorného, krásného a ohyzdného, vnitřně moudrého a vnějšně chytrého stále více mizí jakožto měřítka jakosti a jsou nahrazována měřítky kvantitativními. I ve vědě "kvantitativní měřítka" vytlačila myšlenku, inspiraci, intuici a hluboce pronikavou kvalitativní analysu. Pliniovo "neschopni učinit své hodnoty krásnými, činíme je obrovskými" platí právě tak pro naši kulturu, jako platilo pro (...) kulturu římskou."