StaryMech

Tři důvody pro odebrání třetí hvězdičky:   1) Během předcházejících částí trilogie ve mně narůstala únava z amerikánského "kvantitativního kolosalismu" (termín ražený už v 30. letech 20. století sociologem Pitirimem Sorokinem), u posledního dílu pohár přetekl.   2) Bylo mi stydno, jak v některých okamžicích sám podléhám obrazům, v nichž krásní, ztepilí a udatní "muži Západu" (cituji Aragorna) válcují anonymní cizokrajné zrůdy a jejich neméně cizokrajnou jízdní zvěř. Tohle politováníhodné dědictví kolonialismu, bohužel přítomné už v Tolkienově předloze, Jackson ještě nafoukl a propojil s estetizací hromadného zabíjení, která nemá daleko k jeho oslavě.   3) Za slzodojný závěr na pokračování by si jmenovaný zasloužil na holou - tím spíš, že jistě dobře věděl, proč dělá to, co dělá.

Hvězda zámořské filmové kritiky Pauline Kael svého času označila za největší klad Lesterova snímku jeho dekorativnost. Já bych na roveň s ní postavil parodické znevažování postav i žánrových stereotypů, jehož autoři dosahují rozmanitými prostředky od ryzí grotesky až po výstřední anachronické detaily. Nadšení "Třemi mušketýry" i (o něco slabšími) "Čtyřmi mušketýry" ze mě od dob mládí zčásti vyprchalo: sekvence úvodních titulků už mi nepřipadá tak strhující, stejně tak Hobbsovy šermířské sestavy; tu a tam bych uvítal stručnější vyjádření, hudbu vnímám jako průběžně bezvýraznou a humor jako místy laciný... S lepší adaptací Dumasova bestselleru jsem se ale zatím nesetkal.

Psychologické drama, které působí tak trochu jako instruktážní/propagační snímek o psychoanalýze. S časovým odstupem se na ně lze dívat i jako na grotesku o křehkém mužském já. Bez výhrad: Werner Krauss, jeho sen a závěrečné šplouchnutí.

Pohled režiséra: Huelleho knížku přečetl, aniž pochopil, o čem vlastně je. Nemohl ji ale pustit z hlavy, a tak ji nakonec zfilmoval. Připadá mu, že čím je starší, tím méně je schopen rozumem uchopit život; chování ostatních lidí ho často překvapí a ani svému vlastnímu často nerozumí.    Pohled diváka: "Davídka Weisera" jsem nečetl a Marczewski má už dlouho mé sympatie jako filmař i člověk hledající. "Weiser" je slabší než jeho předchůdci "Noční můry", "Trauma" a "Útěk z kina ´Svoboda´", ale otevřenost příběhu a jeho atmosféra, zprostředkovaná obrazy občas podepřenými Preisnerovou hudbou, si mě podmanily. Má být zmizení titulní postavy metaforou odkazující do nedávné minulosti, kdy Židé houfně mizeli beze stopy? A mohl se Marczewski v něčem (akcenty červené, střih) inspirovat Roegovým "Teď se nedívej"?

V Jarmanově adaptaci lze leccos napadnout, na druhou stranu je třeba ocenit, že režisér nepodstrojuje divákovi ani nepřeceňuje své síly, jak se to stalo Greenawayovi a Taymorové. Film, údajně plný alchymistických a kabalistických symbolů (v Prosperovi Jarman viděl literární odraz Johna Deea), je jako obvykle silně stylizován s důrazem na výtvarnou stránku. Kalibán v podání herce, který léta předtím ztratil zrak, se myslím vysloveně povedl; Miranda ztělesněná tehdejší punkovou rebelkou, nejistou si svojí sexuální orientací, odpovídá mé představě "nehotové" dívky, vychované v nepřítomnosti žen. S kostýmem Ariela to ale tvůrci přehnali a nápadné zaujetí mužskými těly Shakespeara obohacuje stejně málo jako finále s mariňáky.

Hodně temný pozdrav z New Yorku roku 1971, navzdory své technické skromnosti zasluhující místo vedle "Půlnočního kovboje", "Paniky v Needle Parku" nebo "Taxikáře". Dávka mizérie, kterou přistěhovalec Passer propašoval do místního žánru gaunerské veselohry, je pozoruhodná. Humor má nevyrovnanou úroveň, Segal myslím víc než obstál v úloze jednoho z nejubožejších Odysseů protloukajících se filmovou Mekkou Západu.

Zábavná romantická veselohra, v níž se český divák mimo jiné dozví, že se lze společensky povyrazit dražbou bližního a že k tomu, abyste získali něčí úctu a lásku, nestačí chovat se slušně - musíte v slušném chování trumfnout všechny ostatní; proces urychlíte tím, že se naučíte vyřezávat elegantní sochy z ledu a ovládnete francouzštinu a hru na klavír. Motiv proměny povýšeného sobce v sympaťáka (s podmínkou nárůstu jeho společenského úspěchu, samozřejmě) je v Hollywoodu nadčasové zboží, Ramis ale ve své pastičce na diváky jako by přehlédl fakt, že Murray je nepoměrně přesvědčivější a zábavnější v té první fázi.

Velmi hezky vypravená a nasnímaná čechovština, trochu vleklá a místy tiše hysterická. Jiří Cieslar kdysi v zasvěcené recenzi napsal, že zjednodušením literární předlohy (redukcí děje i vnitřního světa hlavní postavy) Wajda nechybil; já, ačkoli jsem Iwaszkiewicze nečetl, tíhnu k opačnému dojmu.

Bezesporu nadprůměrná filmařina - všechno ostatní s čistým svědomím nechávám k posouzení Polákům a zájemcům o bližší ohledávání jejich národní nátury.

Tvůrci, jak se mi zdálo, upřednostnili smyslovo a výtvarno před duchovnem - pod jejich náladovými obrázky úchvatné prastaré krajiny, stříbra ikon ve světle svic/petrolejek a žhavých těl pod sutanou nenacházím víc než mělké přitakání renesanční radosti ze života tady a teď. Animace ve slohu byzantských rukopisů příjemně vyplňuje prostor, ve kterém jsme se mohli nořit do hlubin rozumu nebo citu.