StaryMech

Výkladem opatřené obrázky jako z encyklopedie pro mládež spolu s odstrašující písní nás uvádějí do osudů postav, v jejichž povaze a pohybu prostorem se namnoze nevyzná možná ani sám režisér. Holden bude za pár let přesvědčivější v čele Divoké bandy než zde v úloze titulního antihrdiny - irsko-mexického rančera-světáka-džentlmena.

Bylo to možná na premiéře "Zuřícího býka", kdy se dnes už zesnulá slavná kritička při pohledu na bratry La Mottovy, častující se navzájem zasranými blbci, v duchu ptala, proč tu vlastně sedí a dívá se na ty dva zasrané blbce. Chápu ji. Jako průkazní materiál v procesu s italoamerickým mačismem by film posloužil výtečně ; vydržet s ním od začátku do konce a nepoložit si přitom podobnou otázku vyžaduje tak trochu hroší kůži. Ani Scorsese, ani De Niro - oba ukázkoví profesionálové - nikdy nepatřili k mým oblíbencům. Způsob, jakým zde (i leckde jinde) vypovídají o pilířích mužské totožnosti, mi připadá omezený a omezující. Klasickou hudbu v "Zuřícím býkovi", jakkoli pěknou, i závěrečný citát z Bible vnímám jako ozdoby, které se příčí (předstíranému ?) duchu díla, a vůbec - celý film k Čechovi ve mně moc nepromlouvá. Co se týče skutečnosti, že hvězda byla kvůli roli schopna přibrat pár desítek kilogramů, nevidím na ní nic obdivuhodného - takové hry patří k podstatě věci, zvlášť v prostředí, kde jde o víc než na nějaké okresní scéně.

Po čtyřech mušketýrech a Robinu Hoodovi si Lester šikovně a citlivě pohrál s dvojicí skutečných postav z dějin Divokého západu. "Butch a Sundance zamlada" je lehčí zboží, a ona lehkost je tím, co ho povznáší. Tvůrci si dali záležet na zevnějšku : Laszlo Kovacs vábně nasnímal, co bylo skvěle vybráno a vypraveno, režisér si neodpustil příznačné výstřední detaily, Patrick Williams napsal hudbu, která dělá ze svěžího ještě svěžejší. Dílko nadbytečné (dočetl jsem se, že jde o možná první z těch nešťastných zplozenců trhu, označovaných pojmem prequel) a veskrze roztomilé. Ne všechny Monetovy skici leknínů ovlivnily budoucnost.

Zasmušilé děvče s tváří madony a očima pohanské věštky rozhazuje z balkónu do větru papíry, popsané emo výlevy, které prozrazují talent z jiného času ; v pozadí dojímá klavír, brzy se přidá nadzemský ženský zpěv.... - Jak tohle skončí ? Tři roky po ploché a nudné lyrické báchorce o siréně Jordan předkládá jen o chlup méně plochou a nudnou epickou báchorku o upírkách, na pohled barvité dílo, v němž si jednotlivé prvky navzájem podrážejí nohy : hrátky kritického rozumu citovému vzletu (navzdory četným - vesměs nadbytečným - krvetokům působí "Byzanc" dost bezkrevně) ; lesklá akčnost a odkazy k jedné větvi romantismu, zběsile dojené trhem, existenciálně-feministickému ohledávání ženství a mateřství ; hloupý konec všemu předcházejícímu. Filmů na úrovni "Společenství vlků", "Mony Lisy" nebo "Hry na pláč" se od Jordana už nejspíš nedočkáme.

Něco jako filmový esej, špikovaný portréty podivínů a citacemi z autorových starších děl, hezky vypravený a opatřený milou hudbou ; pro mě nepřehledná až beztvará, těžko hodnotitelná směska poezie a sentimentálního / plakátového řečnění, popsurrealismu a ekologie, něžnosti, okázalosti, moudrosti, lacinosti, sebezahleděnosti a prostoty.... V polovině jsem se zaradoval, že režisér snad prohloubí vztah mezi roztomilým básnivým bloudem Ivem (Benigni, přehrávající méně, než jsem čekal) a vysloužilým prefektem Gonnellou (ještě zdrženlivější Villaggio) ; nestalo se. V závěru Ivo, prožvanivší půl filmu, vyzývá svět ke ztichnutí a naslouchání, a mě napadá otázka, na niž si nedokážu odpovědět : je z hlediska diváka Felliniho podpis "Hlasu luny" ku prospěchu, nebo na škodu ?

Romantika po americku, chytřeji a temněji než obvykle, díky scénáři Charlieho Kaufmana. Režisérovy kotrmelce hlavou ústředního hrdiny mě při vší nápaditosti a řemeslné zdatnosti napotřetí už trochu otravovaly, ostatně nebyl jsem sám, komu vadil nesoulad mezi nimi a křehkým milostným příběhem. Hlavní herecká dvojice v klišovitých rolích odvedla dobrou práci - svého času mě překvapilo, že Carrey je schopen zvládnout vážnou úlohu. Neviditelnou půlhvězdičku přidávám za vztahy mezi zaměstnanci společnosti Lacuna.

Nápodoba zákopové války nepatří k mým oblíbeným filmovým kratochvílím ; z těch nemnoha, které jsem zhlédl, na mě "Dřevěné kříže" zapůsobily asi nejsilněji. Přesvědčivý protiválečný postoj, úctyhodný realismus, výtvarno na vysoké úrovni.... Film trvá déle, než jsem očekával, ale má k tomu dobré důvody. Natáčelo se na skutečných bojištích, při vyhrabávání zákopů filmaři narazili na nepohřbené mrtvoly. V úloze vojína Vieublého Antonin Artaud.

Uvěřit oběma ústředním figurkám, jak je tvůrci vystřihli z lepenky a jak jimi (a dalšími) pohybují ve své operetě namíchané z romantického patosu, sentimentality a humoru, lze stěží, ale představení poutá a baví, mimo jiné díky kulisám Monument Valley a Joeovi MacDonaldovi za kamerou.  P.S. 2023: Po letech jsem se k drahouškovi Klementině (jak pěkný název pro western!) vrátil a za prvotřídní provedení přidávám čtvrtou hvězdičku.

Film je příjemně barevný, atmosféru má ale černou jako bota neboli jako případy majora Kalaše. Škoda že z vyšetřovačky se vyklube psychodrama ve tvaru tří stupňovaných hereckých soubojů, na můj vkus příliš zavánějících prkny, která znamenají svět.

Kamarád mě pozval na "ženský film", který mu až tak ženský nepřipadal. Těšil jsem se. Jsou ženy, které točí stejně dobré filmy jako muži ; některé z nich lze nazvat ženskými a myslet to pochvalně - mají v sobě něco, nač se muži chtě nechtě nezmohou. Jsou ale i ženské filmy, které jsou ženské nešťastným způsobem - protějšek mnohonásobně početnějších filmových letáků s rychlokresbou chlapství. "Mustang" posbíral ve světě kdejakou cenu a těší se přízni kritiků. Mě ve shodě s řadou zdejších přispěvatelů počínaje MARIGOLDem zklamal : zdál se mi (po žensku) placatý, černobílý, místy až nešikovně vyprávěný.... Už samotný název : co vedlo mladou rozhněvanou režisérku z Turecka k volbě oné nadživotní metafory, beze stopy ironie odkazující mimo čas i místo děje, navíc do prostoru obtěžkaného falešně romantickou symbolikou ? Zčásti pravdivý příběh o dospívání a zároveň satirický obraz utrpení tureckých žen nám autorka zprostředkuje namnoze šmírováním tváří a zadečků pěti děvčat jako lusk, v přiměřeně měkkém světle, v první polovině trousí vtípky pro celou rodinu (ačkoli se jim v kině smály jen ženy).... Skutečnost je nepochybně otřesná a záměr chvályhodný ; zpracování mu zůstává lecos dlužno. V "Sebevraždách panen" šlo o míň, ale jako divák jsem si užil (o trochu) víc. Třeba se ošklivě mýlím, přesto mám chuť napsat : nepodílí se na úspěchu "Mustanga" na Západě přiostřování vztahů mezi pravověrnými uctívači Proroka a námi sebestřednými nakupujícími bezvěrci ?