filmfanouch

filmfanouch

Tomáš Bejvl

okres Chomutov
17-letý milovník filmů, Student SŠ- Michael- filmová tvorba


Facebook: tom.bejvl

32 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 14 21 27
    • 29.5.2020  11:30
    Ježek Sonic (2020)
    ****

    Kolem hraného zpracování Ježka Sonica už toho padlo dost a já hned na začátek řeknu, že žádnej fanda Sonica nejsem a nebyl jsem ani v předškolním věku. Možná jsem viděl dvě-tři epizody původního animovaného seriálu, jinak šli ale veškeré zpracování Sonica mimo mně a to především co se týče původních videoher. Jedná se tak třeba o úplně jiný vztah než, který mám k Pokémonům- ty už jsem opravdu sice časem začal nesnášet a beru je pomalu už jen jako lépe stravitelnější nastavovanou kaši ve stylu Ulice či Ordinace, přesto jsem se ale na film Detektiv Pikachu opatrně těšil a ve finále jsem s ním byl i spokojen. U Ježka Sonica jsem se ale spíše bál- Jima Carreyho mám sice rád, posledních 4 roky jsi dal ale od herectví pauzu a dalo se spekulovat o tom jestli by právě Sonic mohl nakopnout kariéru. Dále je tu obsazení režijního debutanta Jeffa Flowlera, což sice nemusí být na škodu (Tim Miller u Deadpoola byl taky zjevení a pak ještě přinesl Terminátora 6), dalo se ale nějak obvodit, že samotný Paramount projektu kdovíjak nevěří (což se dalo zase vyčíst z jistých zdrojů). Posledním hřebíčkem do rakve poté byl totálně odfláknutý design Sonica na kterém by snad ani tak nevadilo, že nevypadá jako v původních hrách.... ale vadil fakt, že vypadal prostě příšerně! V Paramountu se ale plácli přes kapsy a dodali Sonicovi nový, hrám věrnější a především hezčí design. Naděje to sice nějak nezvyšovalo, dávalo to ale alespoň, že by mohl film lépe vypadat. A ve finále mám dost možná už do konce roku obsazenou kategorii ,, překvapení roku´´, protože jsem si Ježka Sonica upřímně užil. Nutno ale opět dodat, že jsem nedostal žádnou filmařskou pecku, nýbrž jen zábavnou jednohubku, která je pouze zábavná, slušně natočená s funkčními akčními scénami a především slušnou dávkou popkulturních odkazů a zábavných hlášek, přičemž je hlavní hvězdou nakonec hlavně fakt ten Jim Carrey. Ježek Sonic je slušným rodinným filmem, protože by mohl bavit děti i dospělé. Ježek Sonic je sympaťák, který má ve svém hlasu Bena Schwartze navíc parádní hlášky. Sonic tu odkazuje na Star Wars či Flashe a funguje přitom jako zábavná postava i hlavní hrdina. Palec nahoru si také zaslouží James Mardsen jako lidský parťák Sonica. Mardsen se po Hopovi opět paktuje s digitálním hrdinou, na rozdíl od Hopa má ale Ježek Sonic nosnou hlavní zápletku, velmi funkčního digitálního protagonistu a i přátelství mezi Sonicem a šerifem Tomem se buduje výrazně lépe. Především je Mardsen ve finále sympaťák a má ve scénáři smysl, není to jen pouhá lidská postava, která tam musí být aby nějak spojila Sonica se světem lidí. A to bohužel u podobných projektů není pravidlem. Jak už ale bylo řečeno tak je hlavní hvězda právě Jim Carrey. Carrey furt nepřišel o svůj talent aby si každou scénu kradl pro sebe a je ve finále na Ježku Sonicovi to nejzajímavější- Jeho motivace proč jsem zlý dává s přimhouřením obou oček smysl, především je ale jeho Robotnik šílený jak jen to ve spojením s Jimem Carreyem jde. A jestli právě tohle bude klíč ke znovuzrození kariéry Jima Carreyho, bude mít Ježek Sonic v historii kinematografie přece jen jednu menší důležitou pozici. Je to sice rodinná blbina, v rámci rodinné blbiny je ale tenhle film prostě skutečně zábavná jednohubka. Tvůrci si uvědomují na čem pracují, přesto se snaží v rámci možností dodat co nejlepší zážitek. A dodávají tak ve finále skutečně možná jednu z nejlepších videoherních adaptací všech dob (což svým způsobem jen dokládá fakt, že jsou na tom videoherní adaptace přece jen špatné, čímž opět podotýkám, že tenhle film je fakt zábava). Ježek Sonic (snad) nikdy neměl ambice stát se filmovým masterpiecem a přesto je z toho velmi solidní zábava. Žádná velká pecka, která se zapíše do análů kinematografie a bude se na konci roku řešit jako jeden z vrcholů roku (i když letos bude konkurence fakt slabá), přesto zábavná jednohubka, která ukazuje, že na tom Jim Carrey má a že i debutant může hned napoprvé přijít s nějakými těmi super nápady, které ve finále udělají z látky co sama o sobě nemá zas takový potenciál alespoň tu fajn zábavu. Pokud tvůrci u dvojky dodrží alespoň podobné schéma, uvidím to rád....

    • 26.5.2020  22:20

    Legendy Jan Werich a Jiří Voskovec spolu v rámci filmu počtvrté a naposledy v režii Martina Friče. Už tohle samo o sobě stačí k snadnému lákání na to film shlédnout a vidět film, který jsme už klidně vidět nemuseli, protože se během 2. světové války pokusili nacisté zničit veškeré kopie a jeho poslední kopie se jen jako zázrakem našla na smetišti. Klidně se tak mohlo stát, že jsme opravdu tuto spolupráci dvou hereckých legend a dost možná nejznámějšího režiséra své doby nemuseli my jako diváci žijící po 40. letech 20. století nikdy v životě vidět. A i když by se v takovém případě těžko hádalo či věštilo zda by to byla škoda nebo ne, kdyby se přece jen našel člověk ezoterického talentu a do jisté míry by zkoumal právě tuto otázku v paralelní realitě kde by se nedochovala byť jen jediná kopie Svět patří nám, určitě by se naskytla příležitost ano. Jednoduše proto, že Svět patří nám je film okouzlující, svým humorem zábavný a ve své době přesahový. Hvězdy Osvobozeného divadla Voskovec a Werich k tomuto filmu sepsali scénář dle své divadelní hry Rub a líc a k režii si vybrali Martina Friča se kterým už spolupracovali na filmu Hej-rup! a práce se jim proto zřejmě osvědčila. Ve Světě patří nám se dají nalézt úkazy Fričova stylu režie, které známe už třeba z filmů jako Cesta do hlubin študákovy duše nebo Kristián a žánr komedie mu svědčí. Ze všech těch komedií je ale Svět patří nám rozhodně nejvážnější a i když se označuje za komedii a má v sobě spousty povedených komediálních vtipů a gagů, film je to pojetím vážný a především hodně snadno může způsobit depku. Tenhle film totiž dopředu vyvěštil události budoucí, které se pravděpodobně obyvatelům Československa nezdáli ani v těch nejhorších snech. Tehdy sice film čerpal především z faktu, že se v Německu kupil fašizmus, to co se ale stalo potom prostě opravdu snad nikdo čekat nemohl. A už jenom kvůli tomu jen tento film výrazný a především ukazuje, že sice měli Voskovec a Werich pod čepicí co se týče humoru, rozhodně to ale neznamenali, že by byli nějak výrazně jednoduší v jiných ohledech. Ve Světě patří nám bojují dělníci s demokracií a zábavné to rozhodně není. Skvěle to ale ukazuje tehdejší propagandisty, kteří vlastnili média a nijak moc se neliší od některých osob ze současnosti. V tomhle ohledu si může každý divák najít něco sám a zasadit si sem koho uzná on sám. Pořád ale dokáží Voskovec a Werich nesmírně bavit a předvádějí humor, který by jim mohl dnes kdekdo závidět. Tahle dvojice tu předvádí vtipný hon na obědového holuba nebo neskutečně zábavně odstraňují mříže z krku. Jsou to prostě situační gagy, které fungují i přes své staří, které brzy dosáhne 85 let. A to je prostě skvělé a není to záruka všech gagů. To teprve pravé gagy totiž dokáží přebít zub času a být parádní neustále. Z volání na pomoc demokracii opravdu mrazí. Gagy Wericha a Voskovce baví. Kamera Otty Hellera, který stojí za nejslavnějšími filmy Vlasty Buriana jako Anton Špelec, ostrostřelec nebo Ducháček to zařídí stojí za to. Pobaví to i dnes skvěle a zároveň ten film vzbuzuje chuť zamyslet se nejen nad událostmi minulosti ale i nad těmi co se právě odehrávají. A následně jen doufat v co nejsvětlejší budoucnost. Nádherně to potom shrnuje závěrečná citace: "Svět patří nám pro všechny dosti místa, jen zato vzít a plivnout do dlaní´´....

    • 26.5.2020  13:00

    Harrison Ford se furt snaží ukázat, že nepatří do starého železa a celkem se mu to daří. V sedmých Star Wars sice kulhal, jeho bitka s Ryanem Goslingem v Blade Runner 2049 taky dohrávala na Fordův věk a v Expendables 3 rovnou nechali Forda radši v kokpitu vrtulníku, pořád ale nepatří do starého železa a pokusí se to předvést i téměř v 80 letech v pátém Indianu Jonesovi. Ještě před pátým Indym si dal ale Ford adaptaci Jacka Londona, která stála moc peněz (o rozpočtu se mluví v částce 125-150 milionů dolarů), kameramanem se stal Janusz Kaminski (dvorní kameraman Stevena Spielberga od Schindlerova seznamu) a režii si vzal na starost Chris Sanders, který má na starost Lilo a Stitche, jedničku Jak vycvičit draka a Croodsovi a film je tak jeho první režijní hranou štací. A hned na začátek nutno říct, že Sanders se svou hranou tvorbou nezačíná nejhůř, přece jen to ale možná šlo i trochu líp. Film sází na CGI a je to dobré především tomu, že se reální psi mohli nebezpečným akčním scénám vyhnout a samotní tvůrci filmu tak nemuseli případně něco řešit s ochránci zvířat. Ve finále na to ale dohrává fakt, že CGI není tak dokonalé jak by tvůrci chtěli. Hlavní psisko Buck je sice v pohodě a do prostředí zapadává dostatečně, se vším ostatním CGI jsem měl ale chvílemi skutečný problém. A srazilo svým způsobem finální dojem. U Forda sice platí, že se snaží ukázat, že na to po fyzické stránce pořád má, nutno ale dodat, že žádné velkolepé akční scény ho ve Volání divočiny nečekají. A vlastně téměř žádné akční scény. Forda ale charizma neopustilo a pokud v takové podobě proběhne právě pátý Indy tak by to rozhodně nemuselo dopadnout tak marně jak se valná většina bojí. Fordův dobrodruh John Thornton je fajn a právě Fordovo charizma ten film táhne nahoru. Kaminskiho kamera potvrzuje status jednoho nejlepších kameramanů (nejen) současnosti a předvádí spoustu hezkých záběrů přírody. Dá se sice začít s tím, že ten film sází na krásu přírody někdy až příliš, dá se to ale kvůli té kráse samotné hodně snadno odpustit. Nešťastně zvolené je svým způsobem zvolené tempo vyprávění a klasický fakt, že byla pravděpodobně původní předloha značně osekána. Londonovu předlohu jsem nečetl, nevím jak je ta kniha tlustá a do jaké míry věrně Sanders jeho knihu adaptuje, něco mi ale říká, že s délkou 100 minut se přece jen něco osekalo. A i s němou tváří jako Buck by se mi poté čas trávil lépe kdybych měl lépe zmapovaný jeho dějový oblouk a vývoj jak to v rámci psího charakteru jde. A většina scén, které pravděpodobně měli být napínavé zase tak napínavé nejsou. Závěr je poté slušný doják, emoce se ten film ale lehce pokoušel ždímat už předtím a tehdy mu to nevyšlo. Ve finále je Volání divočiny fajn dobrodružství. Viditelně drahé, obrazově nádherné, se sympatickým CGI psiskem a parádním Fordem. Je to ale jen lehký nadprůměr, který má sice šikovné tvůrce a představitelé za kamerou (Omar Sy nebo Dan Stevens jsou tu celkem fajn), chybí mu ale trochu duše a trochu živelnosti. Také více funkčních emocí a především i přes hodně vyhozených peněz to nevypadá v rámci triků zase tak nejlépe. Ale je to fajn a to někdy snad i stačí....

    • 23.5.2020  12:23
    Capone (2020)
    **

    V roce 2012 dal debutant Josh Trank světu Kroniku. Slušná sci-fi found footage sice nebyla tou pravou do černého, stačilo to ale na to aby se mohl Trank chopit nového zpracování Fantastické čtyřky a aby se dokonce mohl chopit spin-offu Bobby Fetta ze světa Star Wars. Pořád si stojím za tím, že Fantastická čtyřka z roku 2015 nebyl takový průser jak se říká, pořád na něm je vidět fakt, že měl ten film fungovat úplně jinak a pravděpodobně je v tomhle případě na vině opravdu studio. Kariéru to ale zřejmě zabilo pouze Trankovi, kterému po tomhle finančním propadáku u Star Wars zavřeli vrátka. Josh Trank se tak pravděpodobně k mega drahému sci-fi jen tak nepodívá a uvědomil si to i on, zvláště když se proslýchalo, že se na place choval jako agresor a jeho psi dokonce zničili nějaké to vybavení. Trank ale přece jen dostal šanci jinde a to u nezávislého distributora Vertical Entertainment. Trank napsal scénář k biografii Al Caponeho a kromě toho jeho biografii nakonec napsal i zrežíroval. Do hlavní role byl poté obsazen fenomenální Tom Hardy a lidé tak začali doufat, že co se týče kvalit bude mít Capone blíž přece jen ke Kronice než Fantastické čtyřce. No a ve výsledku je z toho bohužel dost možná nejhorší film z Trankovy dosavadní trojce režijních projektů. To nezamrzí ani tak kvůli Trankovi jako spíš kvůli Hardymu. Ten je sice pořád super a jeden z nejlepších herců současného Hollywoodu, má ale smůlu, že Trank neví jak přesně postavu Caponeho vézt. Hardyho Capone většinu času působí jako nemyslící zombie, což se dá na jednu stranu pochopit když je v tom nejhorším možném psychickém stavu, na druhou stranu se ale Hardy zde mohl jako člověk trpící demencí skutečně předvést a nejen díky pravděpodobně nastavené slabé Oscarové sezóně způsobené COVID-19 bojovat o Oscara. Ve výsledku na to ale Hardy nemá, jednoduše proto, že skutečně nemá co hrát a Trank neví jak ,, Šíleného Banea Bronsona´´ vést. A to se bohužel dá říct i o zbytku obsazení. Matt Dillon nebo Kyle McLachlan jsou herci, kteří nikdy nebudou hvězdy, vždy když se ale objeví se v rámci možností předvedou skutečně velmi dobře, i zde ale jakoby Trank nevěděl co s nimi a dohrává na to i většinou oukey Linda Cardellini jako Caponeho žena. Ve výsledku je Capone většinou zábavný na místech kde pravděpodobně zábavný být nechce. Hardyho makeup bohužel udělal svoje a z hromotluka, kterého byste nechtěli nasrat, protože byste se báli že dostanete po čuni se stává zasyflený šašek, který je navíc součásti bizarních snových sekvencí. Nejlépe tak dopadají záblesky minulosti spojené s mučením a zabíjením. Tehdy i částečně funguje alespoň nějaká minimální mrazivá atmosféra. I scéna kdy se Al Capone podělá do postele má svou sílu, protože to skutečně ukazuje, že je jeden z největších mafiánů všech dob opravdu na dně. A tohle jsou možná momenty na které měl Trank ve svém scénáři a střihu, který si sám dělal sázet trochu víc. Další podprůměrný Josh Trank, který má očividně štěstí, že si s Hardym rozuměli a chystají spolu seriál. Možná ten bude pro Tranka teprve to pravé a ve finále Trank najde štěstí spíše v seriálu. Neměl by se už pokoušet o celovečerní film? To neříkám, jenom říkám, že tři průměrnosti/podprůměrnosti už možná stačili a měl by si dát minimálně pauzu. Ale rozhodně to není nejhorší možný režisér současnosti a takový Capone má z jeho trojce filmů zatím rozhodně nejlepší alespoň vizuál.......

    • 22.5.2020  21:29

    V rámci pandemie COVID-19 se oči upřeli na streamovací služby a hlavním blockbusterem jara se kvůli zavření kin stal akčňák od Netflixu- Vyproštění. Za scénářem filmu stojí Joe Russo, spolurežisér marvelovek Captain America: Návrat prvního Avengera a Občanská válka a Avengers: Infinity War a Endgame a režisérem se poté stal debutant Sam Hargrave, který na place marvelovek od Russoa působil jako kaskadér. Původně měl sice režírovat kaskadér Chad Stahelski, ten měl ale plné ruce práce s trilogií Johna Wicka a šanci tak na Stahelskiho doporučení dostal právě Hargrave, který tak dostal podobnou šanci jakou kdysi dostal Stahelski s comebackem Keanu Reevese. Třetí hvězdou od Marvelu, která se k projektu Extraction dostala poté byl Chris Hemsworth, který je fanouškům Marvelu známý jako Thor. Tvůrčí marvelácké trio se tak stalo pro Netflix strůjcem akčňáku za 65 míčů a i když za filmem stojí Netflix, neznamená to, že by přeci jen nedorazila solidní akční jednohubka, která reálně neurazí a ve finále i předvede v rámci možností dost muziky. V rámci akce je Vyproštění skutečně povedená věc. Akčních scén sice ve finále není tolik jak by divák čekal a většina peněz se utratí na jediné z nich načež si tvůrci musí vystačit jen s fyzickými souboji, rozhodně to ale stojí za to. Především ony souboje jsou parádní, zvláště v případě kdy se jich mezi dvěma stejnými osobami odehraje víc a vzniká mezi nimi silnější a zajímavější fyzická nesnášenlivost a vzájemná úcta. Stěžovat si na akční film, který spadá do žánrových klišé už je možná jako kolovrátek, přece jenom by se to ale nemělo odpustit. Stejně se to dá říct o předvídatelnosti zápletky, sluší se ale dodat, že se to hodně snadno odpustí. Sice mě už taky unavovalo když film sázel většinou jen na talentované kaskadéry, především díky charizmatu Chrise Hemswortha je to ale snadné. Chris Hemsworth možná není pan herec, jeho Tyler Rake je ale solidní akční protagonista a další klasické akční nadávání na to, že toho vydrží až podezřele most je mi v tomhle případě volné. Rake má traumatickou minulost a v Ovim Jr. nalézá v jisté formě ztraceného syna. Jen bych možná více bral důraz na herecký talent Chrise Hemswortha (tenhle typ scén by úplně v pohodě uhrál) než sázet na rozmazané flashbacky, které nám ve finále řeknou méně než Rake v náznacích. Skutečně povedená akční jednohubka, která sice sází na bollywoodské kulisy a hodně rozpočtu vyhodila za jedinou akční honičku, přesto má ale Hemswortha, který táhne film nahoru a dodává solidní oddechovou zábavu, kterou můžeme hodně vzdáleně přirovnat k Johnu Wickovi. Co si myslím o konci a chci dvojku? Co se týče druhé otázky- Nebránil bych se ale nepotřebuji. Co se týče té první- Nechal bych to otevřené a ať si každý myslí svoje. V rámci Netflixu solidní řemeslo, které neurazí a pobaví, do análů akčního žánru se ale přece jen nezapíše......

    • 22.5.2020  20:50

    Bachecha-Ye aseman neboli Božské děti je film iránského režiséra Majida Majidiho, který dokazuje, že i kolem zdánlivě triviální situace se může roztočit velmi silný příběh. Ono slovo zdánlivě dává smysl především díky tomu, že obyvateli České republiky nebo obyvateli jiné vyspělejší země se prostě může stát situace kolem jednoho ztraceného páru bot zcela zbytečně zveličena. Jenomže jak už bylo řečeno se film odehrává v Iránu a především v prostředí chudé spodiny, přičemž částka utracena za nové boty pro ně znamená vyhození výrazné částky rodinného rozpočtu. To většina z nás, která nosí drahé oblečení, vlastní vše možné a bydlí v rozhodně slušnějších podmínkách, než průměrná chudá rodina v Iránu rozhodně není na poprvé schopen pochopit. Božské děti ale mohou v tomhle ohledu nejen českému divákovi naznačit, jak takový život funguje. Majidiho film dostal v roce 1999 nominaci na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film a já si dovolím tvrdit proč tomu tak je. V kategorii nejlepší zahraniční film krom kvality totiž především podle mě záleží na tom jak mimo svojí domovskou zemi dokáže tento film zapůsobit a přesáhnout svou domovinu. Důkazem tomu může být třeba loňský Parazit, který to dokonce rovnou dotáhl i za cenu na Nejlepší film celkově. Božské děti se sice odehrávají v prostředí Iránu a hodně se tak ve filmu poznají právě obyvatelé Iránu, právě pro diváky, kteří si ale žijí rozhodně lépe než v Iráku může tento film fungovat a dá se o něm díky tomu říct, že má skutečný přesah. Hlavními hrdiny filmu jsou sourozenci Ali a Zahra Mándegárovi. Alimu je 9 let, Zahře 7. Vyrůstají v chudých podmínkách, jejich rodina dluží za nájem i potraviny, matka onemocněla a oni jí proto musejí krom domácích prací pomáhat i s mladším sourozencem a otec tvrdě pracuje i přesto, že rodinu jakž takž uživí. Celý kolotoč zápletky se poté stočí kolem toho, že poté co Ali opraví boty své sestry o ně následně přijde. Následně tak musí sourozenci ututlat, že sestra boty nemá a dochází tak k tomu, že se sourozenecký pár musí dělit Aliho tenisky. Celý jejich plán tak probíhá tak, že Zahra vždy odejde do školy, následně se vždy setkají, Zahra odevzdá své tenisky zpět bratrovi a ten zase utíká do své školy. Samo sebou ale vše není tak jednoduché a dojde k několika komplikacím. Hlavní je fakt, že mezi sourozenci je zcela jasné pouto. Občas se do sebe sice pouští, jinak je ale jasně vidět, že jednomu na druhém skutečně záleží. Dalo by se na první pohled říct, že prioritou je nedostat výprask od otce, zároveň je ale skutečně vidět a poznat, že sourozencům na sobě záleží. A ten film nám to nemusí v dialozích říct, nejlépe se totiž emoce prodávají tak, že ty emoce mezi sebou vidíme. A my skutečně vidíme, že sourozencům na sobě navzájem záleží. Majidi na 80-minutové délce vystavěl parádně odsýpající vyprávění, které ideálně funguje a střídá různé emoce a napětí. Například scéna kdy jedna teniska vypadne Zahře do stoky a ona se za ní žene by se v klidu mohla brát za jistou formu akční scény, která má dobré tempo, parádní prostřihy a u diváka způsobuje to, že skutečně začíná holčičce fandit aby pro botu doběhla, zároveň si tím ale není jistý a je tak napjatý jako ona postava, která se právě pro botu žene. Vše funguje především díky tomu, že pár dětských herců Amir Farrokh Hashemian a Bahare Seddiqi je dvojka sympatických dětských herců, kteří prodávají veškeré emoce velmi přirozeně. Především smutné brečící oči Hashemiana, který skutečně prodává roli chlapce, který si svým způsobem uvědomuje svou chybu a snaží se jí odčinit, co to jde. Důkazem je fakt, že jakmile se Ali dozví o soutěži v běhu tak o ní nemá zájem do doby, že by v případě 3. místa v soutěži mohl získat vytoužené nové boty pro sestru. Ali se skutečně do soutěže zapojí a i když jeho naděje ze začátku nejsou zrovna velké, nakonec se díky myšlenkám na svou sestru vzpamatuje a zlepší svůj výkon. Bohužel ale tak, že nedoběhne jako třetí ale rovnou jako první! V normálním případě by následoval jasný happy end, krásně vyvrcholený příběh outsidera, který si doběhl pro zlato a odběhl do západu slunce. Jenže tohle není ten případ. Pro Aliho znamenala výhra prohru a té se nedočkal. Je oslavován svými učiteli, stává se hvězdou místních novin, jenomže on má jen oči v slzách. Tohle on totiž nechtěl. Je to zvláštní pocit, když se s hrdinou neradujete z výhry, zde to ale dává totální smysl, protože výhra je tu skutečně prohrou. Ali zde neskončí jako hrdina, který zachránil den, skončí jako chlapec, který se o to pokusil, svůj výkon ale až příliš přehnal a doplatil na to. V rámci tohoto mají Božské děti pro našeho hlavního hrdinu nepříliš příjemné zakončení. Pokud tedy uvážíme fakt, že zrovna neví, že otec koupil nové boty nejen pro jeho sestru ale i pro něj samotného! O vztahu Aliho a jeho otce by se taky dala vést krátká řeč. O jeho otci zpočátku nemusíme mít extra příjemné smyšlení, protože hned v první scéně se představí jako muž, který seřve svojí ženu za to, že se postavila místnímu správci a svého 9-letého syna za to, že se své matky nezastal. Jak ale časem s otcem trávíme víc času, uvědomujeme si, že svou rodinu skutečně miluje a na jeho chování se dost pravděpodobně projevují jeho podmínky a fakt, že není schopen své rodině dopřát to co by si zasloužila. Výlet Aliho a jeho otce do města a snaha o to přivydělat si peníze jako zahradníci je krásná ukázka toho jak se zde představuje konfrontace nižší vrstvy Iránu s tou vyšší. Otec a syn objíždějí dům od domu a hledají možnost přivýdělku, všichni ale tuto možnost odmítají. To až poté Ali a jeho otec narazí na šlechetného staršího muže s jeho malým vnukem. Sám otec je překvapen mužovou finanční vysokou odměnou a především milým chováním, protože na tohle chování od bohatších obyvatel není zvyklý. Je to zcela jasně poznat na reakci v otcově tváři, který najednou začne mít pocit, že by mohlo být líp a mohl by pro svou rodinu připravit lepší podmínky. Otec je tak v rámci možností skutečně komplexní postava, kterou by nebylo moudré soudit hned po prvním společně stráveném obrazu s divákem. Božské děti mají strašný přesah a jsou skutečně silným zážitkem, který by měli vidět především lidé, kteří si pořád stěžují na vše kolem možné. Ve školách by se dost možná měl pouštět také, z principu aby děcka věděli, že se mají pořád až most dobře (ne, že by to většina nevěděla ale je jim to jedno…..). Jedinou výtku, kterou bych možná na Božské děti směřoval je fakt, že bych s Alim a Zahrou klidně strávil nějaký ten čas navíc a že bych ho vlastně nemusel vidět v brzké době znova. Zanechal ale ve mně hodně silné emoce a v rámci možností je výrazný a důležitý určitě. Už jen kvůli tomu na první pohled neviditelnému přesahu…

    • 22.5.2020  15:37
    Kristián (1939)
    *****

    Režisérská legenda české filmografie Martin Frič stojí za snímky z 30. let jako Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše nebo právě Kristián. Už tehdy si udělal velké jméno, které si v následujících dekádách rozšířil i o snímky jako Katakomby, Císařův pekař- Pekařův císař nebo Dařbuján a Pandrhola, právě jeho zmíněné tři snímky z 30. let jsou ale podle mě jasným vrcholem a nejradši mám přece jen toho Kristiána i když výběr je sám o sobě těžký. Herecká legenda Oldřich Nový je v roli muže žijící dvojí život parádní a na roli se perfektně hodí. Z nesmělého úředníka se najednou opravdu neskutečný svůdník a působí to až trochu smutně. Kristián se totiž dá brát jako jakési alter ego, které dodává panu Novákovi sebevědomí. Je tak jedno, že má doma milující ženu, protože mu něco chybí a dost možná si právě tímhle dodává sebevědomí. Je to zajímavý charakter a i přesto, že jde o komedii je na tom něco i trochu skutečně smutného. Dvojice žen Nataša Gollová (Novákova žena Mařenka) a Adina Mandlová (Zuzana) jsou sympatické a pohledné a do rolí se skutečně hodí. Zajímavostí může být fakt, že v originální francouzské hře Yvana Noého si Zuzana zahrála právě Gollová a původně tomu tak mělo být i ve formě českého zpracování, nakonec si ale obě herečky role prohodili. A bylo by jistě zajímavé myslet nad tím co by se stalo kdyby si ženy ve filmu role prohodili, jisté ale je, že by to asi obě zvládli a uhráli. Hezky to vypadá, pobaví to a má to i něco do sebe. Ohledně kvalit se toho o Kristiánovi dá říct málo a i přes to bohatě stačí. Kristián je prostě povedená komediální klasika, která parádně vypadá, pobaví ale zároveň donutí člověka zamyslet se. Pan Novák je zajímavá postava a ani jedna jeho osoba není ideální, každá má svá pozitiva a negativa. Klíčem pro Aloise Nováka by dost možná bylo zjistit to nejlepší z obojího a stvořit ideálního člověka. A v rámci filmu má několikrát šanci, především by si ale měl uvědomit, že to nejlepší ve svém životě už má nějakou dobu doma. Prostě povedená černobílá česká komediální klasika, která funguje i jako komedie, chvílemi i jako drama a především jako parádní romantika. Donutí zamyslet se nad svým charakterem, nad svým přístupem k životu a na svých citech. To je na Kristiánovi skvělé. A mám ho proto strašně moc rád. Stejně jako většinu tvorby Martina Friče…....

    • 22.5.2020  15:31

    Cesta do hlubin študákovy duše je český film z roku 1939, který dle předlohy Jaroslava Žáka zrežíroval Martin Frič, který také díky filmům jako Škola základ života, Císařův pekař- Pekařův císař, Princezna se zlatou hvězdou nebo Dařbuján a Pandrhola patří mezi nejznámější české režiséry 20. století. Film je složen z vtipných příhod studentů gymnázia a jejich učitelů/profesorů. Stranu profesorů zastupující herci jako Jaroslav Marvan nebo Jindřich Plachta (který je prostřednictvím filmu oslovován jako starší profesor i když mu v době vydání bylo pouhých 40 let a tudíž by se jako starší profesor ještě nazývat nutně nemusel), řady studentů poté herci jako Ladislav Pešek (který hrál studenta gymnázia i přes fakt, že mu v době vydání bylo 31 let) nebo pozdější české herecké legendy Rudolf Hrušínský a František Filipovský. Cesta do hlubin študákovy duše je velice povedenou českou komedií, která je především skvělá v tom, že i když se na ní pochopitelně podepsal zub času, nadále dokáže funkčně pobavit i diváky rozené v 21. století. Frič už dle předlohy Jaroslava Žáka v roce 1938 natočil film Škola základ života a dle mého Frič u druhé adaptace Žákovy tvorby udělal ještě o ždibec kvalitnější práci. Jak se u Školy základu života dalo mluvit o dobře uchopených postav nebo povedenému humoru, který nám daroval dodnes kultovní hlášky, u Cesty do hlubin do študákovy duše se dá říct, že má ještě o ždibec zajímavější a parádně uchopené postavy a ještě povedenější humor s ještě více parádními hláškami. Tito dva komediální klenoty mohou snadno sednout fanouškům Járy Cimrmana, dá se nějak lehce usuzovat, že Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak nebo Miloň Čepelka se svým chytrým humorem lehce inspirovali právě u Žákovy tvorby. Cesta do hlubin študákovy duše je lehkou ukázkou takové chytré české komedie, která pobaví, zároveň má ale také na to říct něco navíc. Geniálně to je vidět na celé zápletce ohledně faktu, že starší profesor Matulka v podání Jindřicha Plachty pořád nesložil státnice a z toho důvodu není nějak valně za svou práci vyplácen. Poté co se Matulka po jednom žertu spojeného s praskajícími kuličkami zhroutí se studenti dozví o jeho neslavné minulosti spojené se státnicemi a společně s bývalým Matulkovým žákem a současným profesorem Voříškem v podání Františka Vnoučka vymyslí plán jak Matulkovy pomoci zvládnout jeho trému a státnice konečně obhájit. Je zde skvěle vidět, že si žáci uvědomují svou chybu a je jim profesora Matulky líto. Jakožto třídního si ho váží a jakmile zjistí, že je šance nějak pomoct a obhájit svou chybu tak toho využijí. Celý plán jak vlastně dokázat aby Matulka státnice obhájil je jinak tak legrační až je vlastně geniální. Matulkovi v podání Plachty se to potom fandí hodně snadno, protože je jednoduše sympatický. Ladislav Pešek je sice v době natáčení těsně po 30 letech, jeho mladý vzhled mu ale hraje do karet a lehce se mu totiž uvěří, že máme zrovna zkušenost se žákem gymnázia. Pešek si už kradl většinu scén pro sebe právě ve Škola základ života, zde mu to jako Kulíkovi, fanatickému fotbalistovi jde ještě lépe a většinu vtipných momentů má na starosti právě on. Rudolf Hrušínský (v době vydání teprve 19-letý) tu poté hraje žáka Vaňka. V hudbě sice talentovaný, ve škole zase tak ne. Po pololetním vysvědčení jeho otci definitivně dojde trpělivost a prodá mu jeho milovaný klavír. Vaněk se nakonec kvůli své milované hudbě rozhodně odejít z domova a celá tahle podzápletka je hodně silná, protože ukazuje chlapce, který si pevně stojí za svým a odmítá svou vášeň opustit za každou cenu. Hrušínský už tehdy na malém ledě dokázal předvést pěkné číslo, tehdy ještě ale nemohl nikdo vědět, že má zkušenost s Josefem Švejkem z Dobrého vojáka Švejka a Poslušně hlásím, Karlem Kopfrkinglem ze Spalovače mrtvol, doktorem Skružným z Vesničko má středisková nebo ředitelem školy z Obecné školy. Jako třídní chytrolín Mazánek se tu objeví i tehdy 22-letý František Filipovský. V rámci filmu možná malá role, Filipovský se tu ale už tehdy dokázal vyřadit v roli především bojácného mladíka, který je kvůli svým znalostem spíše šikanován, opět ale tehdy nemusel nikdo počítat s tím, že má co dočinění s budoucí hereckou a především dabingovou legendou. Vtipnosti poté dohrává fakt, že Cesta do hlubin študákovy duše je vlastně název ,, vědecké práce´´ profesora Rabiška v podání Jaroslava Průchy. Ten sepisuje významné události na gymnáziu, konání a chování žáků, vzájemné rvačky popisuje jako bitvy a především má sbírku předmětů. Zápisy profesora Rabišky se objeví párkrát, vždy jsou ale neskutečně vtipné a fungují. Finále kdy se profesor Rabiška dozví o tom co žáci pro svého třídního Matulku udělali a je nad tím vlastně dojat je velmi kvalitní tečkou nejen pro celý film ale především pro titulní vědeckou práci. Rabiška svou práci sepisoval hodně dlouho, právě tohle je ale velmi parádní tečka, která ukazuje, že duše septimána je nevypočitatelná. Cesta do hlubin študákovy duše je i po letech parádní česká komedie, která patří do klenotů tohoto žánru. Martin Frič byl už tehdy po Škole základu života sázkou na jistotu a spolupráce s Jaroslavem Žákem se poté vyvinula v ryzí přátelství, které vydrželo až do jejich smrti. A dá se to pochopit, i člověku, který Žákovi předlohy nečetl musí být jasné, že Frič Žákovy dvě knihy zadaptoval parádně a dodnes tu tak máme dvě velmi kvalitní české komedie. Ať už na Cestu do hlubin študákovy duše vzpomíná z jakýchkoliv důvodu, její zjevné kvality nemůže upřít snad nikdo. Dá se pochopit pokud někomu Cesta do hlubin študákovy duše nepřijde vtipná. Je to ale svým způsobem vlastně smutné....

    • 22.5.2020  15:25
    Občan Kane (1941)
    *****

    O Občanu Kaneovi toho padlo už hodně a proto bude asi těžké tento film ohodnotit nějak jinak než jak už ho pravděpodobně někdo zhodnotil. Hned na začátek musím podepsat, že se nelhalo a Občan Kane je skutečně jeden z nejvýraznějších filmů všech dob, který je úchvatný po každé stránce. Osobně u filmů hodně cením fakt, že dokážou fungovat i přes své výrazně stáří a se svým vznikem v roce 1941 a tudíž stářím ve věku 79 let musím říct, že Občan Kane je opravdu skvělý a fakt, že dokáže skvěle fungovat i diváka pro 21. století ukazuje, že jde skutečně o film, který je tak výrazný, že si dokáže získat pořád nové a nové diváky. Ono slovo Rosebud si ve finále musí každý divák rozluštit sám, protože ani postavě reportéra Jerryho Thompsona se záhadu Kaneova posledního slova rozluštit nepodaří. Slovo Rosebud má tak pro každého diváka jiný význam. Za důležité poselství Občana Kanea se ale dá rozhodně označit fakt, že peníze a moc neznamenají automatické štěstí. Myšlenka a fakt, který spousta lidí ignoruje a automatické zbohatnutí by brali jako odškrtnutí všech problémů a začátek bezstarostného života. Jenomže tak snadné to není a uvědomoval si to i samotný Charles F. Kane. Občan Kane je v rámci filmového vyprávění skutečně strhující a dost možná i díky Wellesově mladické filmařské divokosti hodně intenzivní. Zároveň má skutečně působivý vizuál přes povedenou kameru a především parádní soundtrack Bernarda Hermanna, který se postaral také o soundtracky k filmům Psycho nebo Twisted Nerve a jeho hudba vždy lahodila uším a dokázala zároveň nahnat lehkou mrazivou atmosféru či rovnou husí kůži. Nemám nic proti tomu označit Občana Kanea za jeden z vrcholů kinematografie. Protože s tím souhlasím. Možná jsem čekal dlouho, skutečně ale nelituju, že jsem film viděl. Naopak lituji, že jsem si čas neudělal dřív. Jeden ze skutečných vrcholů kinematografie (i když bych přece jen neřekl nejvrchovatější), který mě vlastně dost láká k tomu abych dohnal i zbytek Wellesovy tvorby. A doufal, že se nikdo bláhově v Hollywoodu nepokusí o remake…..

    • 22.5.2020  13:41

    Disney v roce 2012 koupil Star Wars a seriál Star Wars: Klonové války, který se měl dočkat několik dalších sérii musel být nutně ukončen aby udělal cestu nově vznikajícímu seriálu Star Wars: Povstalci, který též vznikl z ruky Davea Filoniho. Clone Wars se tak ještě v roce 2014 dočkali 6. série na Netflixu, která se pokusila dořešit některé záležitosti, materiálu ale přece jen bylo dost. Několik epizod bylo nedodělaných a vypuštěno alespoň v téhle nedodělané podobě, další plánované epizody se zase dočkali zpracovaní v komiksech nebo knihách. Od roku 2015 se toho ale ve světě Star Wars událo dost a sequelová trilogie AKA Epizody VII-IX věštinu fandů Star Wars spíše distancovalo. Pravdu sice neznámé, nejpravděpodobnější scénář je ale podle mně ten, že Dave Filoni zašel za hlavouny a řekl jim, že jestli si chtějí získat nějakou přízeň od fandů Star Wars, které hrdě nadávali na nové Star Wars tak by měli dát Filonimu šanci dovyprávět Klonové války. Stal se tak zázrak a Klonové války se dočkali 7. řady, posledních 12 dílů, které měli tuhle válku skutečně dovyprávět. A právě tohle je dost možná klíč díky kterému dají fandové Star Wars ještě Disneymu nějakou tu šanci, protože jsou se 7. sérii zatím všichni spokojení a po Mandalorianovi se jedná o další povedený krok dopředu, který ukazuje, že to Star Wars mají aktuálně opravdu snadnější jako seriály než jako filmy. Můj vztah k seriálu Klonové války se měnil, celovečerní pilot moc nemusím, první dvě série poté byli ještě relativně fajn ale do srdce mi nevnikli, 3-5 série jsou ale skvosty, které obstojí s celovečerními Star Wars. 6. série je poté super, je na ní ale bohužel vidět, že se muselo všechno nějak ukončit a sám Filoni se s tím nepopral jako by to chtělo. 7. série je poté tou parádní tečkou, kterou měl seriál dočkat a jedná se o naprostou parádu. Celkem se z 12 dílů skládají 3 příběhy po 4 dílech. V prvním z nich se setkáme se s klonovým komandem Bad Batch a uvidíme i návrat Echa a tohle komando dostojí své pověsti. Anakin Skywalker se definitivně místo povrchního mladého ulízance z Epizody II stává tím hrdinným válečníkem z úvodu Epizody III a s Trenchem se definitivně zatočí jak by mělo. Ashoka Tano se vrací a její prostřední arch je povedený v tom, že vnímáme její charakter krátce poté co opustila Řád Jedi. Závěr na Mandaloru, který je následně propojen s událostmi Epizody III- Pomsty Sithů je poté naprosto geniální od souboje mezi Ashokou Tano a Darthem Maulem přes Rozkaz 66 po závěrečnou scénu, která hodně snadno vryje slzu do oka. Ano, Klonové války se definitivně dočkali tečky, kterou si zasloužili. Filoni především pečuje s postavami, které jsme dostali až v seriálu Klonové války, konkrétně nejvíce s Ashokou Tano a Rexem. Darth Maul zde také dostojí své pověsti a funguje jako výrazné zlo, které má jediný háček v tom, že ve stínu figuruje ještě větší zlo. 7. série náznaky odkazuje na Star Wars: Povstalce či Solo: Star Wars Story a servíruje ten nejlepší možný Star Wars zážitek. Od akce se světelnými meči po morální dilemata či charakterní vývoje postav. Ashoka Tano je jediný příklad za všechno, z otravné štěkny se stala plnokrevnou postavou, která se stala čestnou součástí Star Wars. Nejvíc funguje především finále provázané s událostmi Epizody III- Pomsty Sithů. Rozkaz 66 bohužel musíme prožít ještě jednou znova a opět je z toho emoční kanonáda, která samosebou nemá takovou sílu jako celovečerní zpracování v Pomstě Sithů, tuto událost ale ukazuje z jiného úhlu pohledu a je to prostě zase jednou síla. Největší sílu má ale právě zmiňovaná finální scéna závěrečné epizody. Sedmá série má dle mého skromného názoru též nejlepší animaci ze všech a především potěší fakt, že jsou si postavy z filmů podobnější než kdy v historii seriálu. Ve finále prostě parádní tečka, kterou sice Filoni ukončil později než chtěl, přece se jen ale dočkal. Po 12 letech jsou Klonové války definitivně uzavřeny a někteří lidé mají zase konečně motivaci dát Star Wars ještě jednu šanci. Tak snad se Disney éře Star Wars bude dařit v budoucnu ještě lépe, třeba právě s novým filmem od Taiky Waititiho.......

    • 22.5.2020  12:48
    V síti (2020)
    ****

    O dokumentu Svět jménem Daliborka se radši moc vypisovat nebudu, protože jsem se kdysi dávno s jistým nejmenovaným známým nad rozborem tohoto filmu pohádal a došlo to tak daleko, že jsme si dali na nějakou dobu v kamarádství pauzu. Shrnul bych to v kostce asi tak, že proti ryzí filmařské stránce toho dokumentu bych vlastně ani nic neměl, fakt, že je ale Svět podle Daliborka strašně teatrální a jeho protagonistou je exot, kterému bych nejradši rozbil držku kdybych neriskoval, že mi jí rozbije spíše on. Pravdou nicméně je, že zbytek tvorby režiséra Víta Klusáka nakoukaný nemám a po shlédnutí V síti je to dost možná i škoda. I když je faktem, že tento dokument je Klusákův jen z části a spolupracovala na něm Barbora Chalupová a je otázka do jaké míry zde fungoval vliv Klusáka a do jaké míry vliv Chalupové. Vzhledem k Světu podle Daliborka bych si možná dokázal tipnout, to ale dost možná necháme až na potom. Hned ze začátku začnu chválou a to faktem, že jde o velmi zajímavý projekt a cením veškeré zúčastněné, především 3 hlavní aktérky dokumentu Terezu Těžkou, Anežku Pithartovou a Sabinu Dlouhou. Tyhle 3 dámy byly vybrány především kvůli svému mladistvému vzhledu a byli vybrány aby účinkovali jako tři dvanáctileté dívky, které následně s tvůrčím štábem zmapovali konání sexuálních predátorů na internetu. Silná myšlenka, silný projekt a 390 hodin natočeného materiálu při kterém sexuální predátoři ,, holčičky´´ lákají ke svlékání, mají sexuální řeči a lákají k osobnímu setkání. I přes fakt, že je vám ve skutečnosti zhruba 20 let něco strašného a na psychiku náročného. Už proto by se mělo třem hlavním herečkám zatleskat, protože tohle je prostě něco co každý rozchodit nemusí i přes fakt, že jste během natáčení v kontaktu s psychology. Právě co se týče účasti psychologů, sexuologů a právníku mám problém s faktem, že oni samotní nemají V síti zase tolik prostoru. Na jednu stranu to dává smysl, na druhou stranu tím ale podle mně film vyhazuje hodně potenciálně edukativní stránky, která by u podobného tématu jako sexuální obtěžování dětí na internetu měla být důležitá. Je mi jasné, že na takovémto principu pravděpodobně funguje právě verze V síti: Za školou, která je ostříhaná o všechny záběry na rozmazané stopořené penisy a místo toho tři hlavní dívky dávají rady mladým dětem na internetu, ve finále bych se ale možná bez stopořených šroubováků ve filmu V síti obešel. Nebo bych jich tam rozhodně nedával dvacet. I dvě věty je ale větší počet vět než bych chtěl o (cizích) pérech psát. Klíčová je pro mně scéna kdy je řečeno, že všichni sexuální predátoři na internetu nutně nejsou pedofily ale pouhými sexuálními násilníky. Konkrétně mi utkvěla v hlavě věta, že je pedofilů jen málo procent a není přesně zmapováno co je ten zbytek. A právě řešení toho co jsou tyhle neznámá individua zač by byli možná zajímavější, Klusák a Chalupová se ale tímhle příliš nezatěžují a drží se jasně zadaného tématu. Nedá se na to vyloženě nadávat, trochu to ale přeci jen zamrzí. Během 100 minut jsme s hlavními hrdinkami svědky několika způsobů sexuálního obtěžování, vydírání, agresivního vyhrožování či jiných velmi špatných věcí. Funguje to a je z toho člověku patřičně zle. S dívkami často komunikují i lidé, kteří mají doma děti či dokonce vnoučata. Zde bych si dovolil malou odbočku k divákům v sále, kteří se podle mně smáli ve chvílích kdy by se opravdu smát neměli. Neříkám, že se nedá dělat sranda z pedofilie a sám jsem člověk, který sem tam vystrkuje vtipy o farářích a ministrantech, momentů, které bych v tomto filmu označil za reálně vtipné a dávalo by tak smysl, že se diváci smějí ale není mnoho. Svým způsobem demotivující je ta část kdy se diváci kina smějí koláži stopořených kulek sexuálních internetových úchyláků, byla to ta chvíle kdy jsem si řekl, že je ten film sice dobrý ale reálně jsem uvažoval o opuštění sálu a dokoukání filmu později doma. Vydržel jsem, k odchodu jsem ale skutečně neměl daleko. V síti ve finále vlastně jen řekne, že problém sexuálních predátorů na internetu existuje. Komunikují s nimi, vylákají je ve finále k osobní schůzce a policie ČR si nakonec vyžádá filmařský materiál aby začal stíhání. Nějaké rozebírání původu situace zde ale chybí a mě to přijde trochu škoda. Herečky podstoupili opravdové peklo, projekt byl pečlivě připraven a snaží se svým způsobem o dobrou věc a tedy ukázat mladé generaci, že je něco špatně (a verze Za školou jim pravděpodobně bude vysvětlovat co je špatně ještě o trochu víc), ve finále ale z toho není nic. Jedna konfrontace jednoho úchyláka z Ústí, který komunikoval se všemi třemi herečkami, pracuje na dětských táborech a právě tato konfrontace mi silně připomněla scénu ze Světa podle Daliborka kde Klusák seřval Daliborka za chování v Osvětimi. S finálem dokumentu mám trochu problém, protože to co přišlo přesně před ním by mi jako konec vlastně vyhovovalo víc. V síti prodalo svoje téma, reflektuje problémy, které se na internetu ve spojitosti s dětskými predátory objevuje a zvládá říct co zhruba chtělo. Mám ale pořád problém trochu v tom, že se Klusák a Chalupová snaží jen informovat a nezkusit zákulisí sexuálních predátorů a především zjištění kdo jsou ty neznámé osoby trochu prosvětlit. Ve finále ale povedená dokumentární věc, která rozhodně neurazí a co chtěla říct rozhodně řekla..... PS: Viděna klasická verze, verzi V síti: Za školou jsem (zatím) neviděl

    • 22.5.2020  12:17
    Frčíme (2020)
    *****

    Studio Pixar Animation Studios je jasná jistota co se týče tvorby animovaných filmů, která s filmem Toy Story: Příběh hraček stála za prvním filmem, který byl kompletně vytvořený počítačem. Za tu dobu od roku 1995 vytvořilo studio Pixar dalších 21 celovečerních filmů, z toho v 14 případech šlo o originální film. 22. snímkem se stává fantasy Frčíme u které opět platí, že si Pixar hraje s něčím novým a snaží se jít ještě dál. Otázka je jestli je vůbec možnost ještě zajít dál a jestli je možné jít z dokonalé animace na ještě dokonalejší animaci. Už téměř jistým faktem je ale ta informace, že je Frčíme boží. V rámci pixarovek možná sice patří mezi ty slabší, nicméně i tak jde o jasnou animovanou pecku a trefu do černého. Frčíme je sice fantasy, jádro pudla ale tkví v tom, že se v Pixaru snaží vyprávět lidské příběhy. Režisér a autor scénáře Dan Scanlon, který už stojí za Univerzitou pro příšerky u Frčíme pracoval s faktem, že nikdy svého otce nepoznal, protože zemřel ještě před jeho smrtí. Příběh dvou bratrů- kteří dostanou možnost se na 24 hodin znovu setkat se svým otcem, problém ale tkví v tom, že se otec objeví jen od pásu dolů a tudíž je účelem výpravy sehnat drahokam, který by vyčaroval i druhou půlku. Takhle začíná cesta dvou bratrů na jejímž konči by měl být jejich otec od pásu nahoru- je tak osobním příběhem, který snadno vzbudí emoce nejen co se týče faktu, že bratři touží po setkání se svým otcem ale klíčový je i vztah dvou bratrů, který je každý jiný a těžko k sobě hledají cestu. Zatímco Bradley je fanoušek fantazie a příběhů o starých čarodějích a rytířích, Ian je přesným opakem a na rozdíl od Bradleyho mu chybí sebevědomí. Oba bratři se mají rádi, Ian se ale za chování svého bratra stydí a už proto k sobě hledají těžkou cestu. Obou chybí otec a oba tudíž možnost se s ním setkat vezmou za pačesy. A právě cestou za drahokamem bratři upevní své pouto, zjistí toho víc o sobě navzájem a uvědomí si, že jim vlastně otec ani chybět nemusel, protože měli sebe navzájem. A to je strašná síla, kterou v sobě Scanlonův příběh má. A je tudíž hodně snadné aby Scanlonův příběh přirostl k divákovu srdci a divák byl z toho filmu nadšený. Animace od Pixaru je nepřekvapivě dokonalá, detailní, plná barev a prostě skvělá. Spousty fantastických postav od kyklopů přes kentaury po gnómy a geniálně vymyšlená mytologie postavená na tom, že magie ve světě elfů existovala a možná stále je, nastoupila ale moderní technologie jako z 21. století našeho světa. Jednorožci jsou na úrovni pouličních psů, víly tvoří motorkářské gangy a mantikory vedou hospody. Šílené? Dost možná ano, na druhou stranu je to ale další ukázka skvělé kreativity tvůrčího týmu v Pixaru, která ukazuje, že rozhodně nemelou z posledního i když po Životu brouka a Hodném dinosaurovi servírují přece jenom nejslabší pixarovku. Povedená fantasy, která úplně v pohodě mohla nastartovat novou animovanou fantasy frančízu nebo seriál na Disney+, pandemie COVID-19 mu ale sebrala šanci stát se finančním megahitem. Je to škoda, protože tyhle povedené pohádky se prostě neomrzí a kdyby tu ten Covid nebyl tak je tu další megahit. Škoda převeliká, přesto ale Pixarům nikdo neupře fakt, že je to další animovaná pecka. A navnadí na to co by nám Pixar mohl nabízet i v letech budoucích....... PS: České znění je super!

    • 22.5.2020  11:42
    Neviditelný (2020)
    ****

    Zrod série Saw je sice přikládán aktuální hororové legendě Jamesi Wanovi, spousta lidí ale zapomíná na to, že Wan u startu své kariéry nebyl sám- Saw totiž napsal jeho kamarád a scénárista Leigh Whannell a strůjci dodnes nekonečné série, která se příští rok dočká už 9. dílu jsou tudíž oni dva. Společně s Wanem se poté stal také strůjcem hororové série Insidious a v roce 2018 se Whannell poté vytasil se svým režijním debutem Upgrade. Nebyl jsem z Upgradeu nadšení, Whannell už ale tehdy ukázal, že v sobě něco má. A když dostal u studiu Universal možnost zvolit s jakou z klasických Universal postav monster pracovat, vybral si Whannell právě Neviditelného muže. A právě až Neviditelný muž je ta pravá ukázka toho, že by se Whannell nemusel ztratit i jako režisér a má v sobě něco čemu by se dalo říkat autorský talent. Neviditelný muž hned zvládá jednu věc a to fakt, že má něco čemu by se dala říkat silná ženská postava. Silnou roli v tom hraje fakt, že hlavní hrdince pochopitelně nikdo nevěří, že jí nahání její přítel prohlášený za mrtvého a to ještě v podobě neviditelného muže. Cecilia v podání Elizabeth Moss si tak musí většinu času vystačit sama se sebou a snažit se vyrovnávat s faktem, že jí okolí začíná pokládat za blázna a že její stalker může být skutečně kdekoliv. Tomuhle faktu pomáhá fakt, že je Elizabeth Moss v hlavní roli skvělá a dokáže zároveň fungovat jako hrdinka se kterou se dá sympatizovat a i jako člověk, který by skutečně mohl být blázen. Finišem je tak fakt, že si divák úplně v pohodě nemusí být jistý jestli je všechno to řádění neviditelných paží skutečné nebo jestli není hlavní hrdinka skutečně blázen. Whannell při tom všem jako scénárista a zároveň režisér ve finále sice nenasadí kdovíjaký mind-fuck, celý film ale má svou sílu v tom, že hlavní padouch může být skutečně kdekoliv a Whannell tak dokáže naservírovat několik opravdu funkčních lekaček a především nabízí skutečně napínavé momenty kde může být neviditelný zabiják být kdekoliv. U Neviditelného muže jde snadno řvát na fakt, že se hodně záběrů skládá z pohledu na prázdné místnosti či pohovky, právě to je ale to funkční budování atmosféry, které Whannell dodává. Whannell zároveň občas nasadí slušnou fyzickou akci, které pochopitelně není tolik, jakmile na ní ale dojde tak to stojí za to. Neviditelný muž je v jádru film o girl power. Zároveň je to ale funkční film o girl power. Utlačovaná žena v sobě musí skutečně probudit silnou ženu, která se musí poprat nejenom s neviditelným psychopatem ale i s reakcemi okolí, svých přátel a především své sestry. Není to snadný úkol a je to snadná cesta k zhroucení, právě to ale ještě více podtrhuje odvahu této hlavní hrdinky. Dojde si Elizabeth Moss pro nominaci na Oscara? Už jen kvůli ne zrovna velké konkurenci spojené s pandemií to vůbec není vyloučené, faktem ale je, že Moss je tu opravdu parádní a z té prozatímní chudé nabídky je zatím na jasném vrcholu. Upřímně bych jí to přál a definitivně by to ze seriálové hvězdy mohlo udělat hvězdu filmovou a žádná z hereček by si to aktuálně asi nezasloužila tak jako Moss. Právě ona je jen třešničkou na dortu parádně budovaného thrilleru, který sice obsahuje nějakou tu lekačku, spíše ale sází na budování atmosféry a strach z toho, že hrozba může být skutečně kdekoliv. Whannell se klidně může stát režijní jistotou pokud si udrží své kvality a především převedl, že i filmy o Universal monstrech můžou mít svou hloubku a styl. Neviditelný muž je možná trochu delší než by měl být a dá se diskutovat nad tím zda je finále úplně šťastně uchopené, jinak jde ale o super horor, který to dost možná bude mít u aktuální hororové cílovky těžké, fanoušci pomalejších, parádně budovaných a velmi slušně natočených hororů by ale radost mít mohli.....

    • 13.2.2020  01:49
    1917 (2019)
    *****

    Režiséra Sam Mendese mám jako filmového tvůrce opravdu rád. U každého svého filmu střídá žánr nebo pojetí a Mendes se díky tomu jako tvůrce ani přes dobu, která je čerstvě delší než dvě dekády neokoukal. Důkazem je jeho režijní debut Americká krása, který nezestárl, pořád jde o nadčasovou klasiku a v mých očích se pořád jedná o nejlepší režijní debut všech dob. Své specifické kouzlo má třeba i jeho Road to Perdition, naprosto boží je jeho bondovka Skyfall, která v roce 2012 vryla Jamesi Bondovi novou krev a nový styl a Mendes tehdy natočil nejlepší bondovku, která se vydala jiným směrem a Mendes si s tématikou ,, Bondovy krize středního věku´´ tehdy porazil po svém. Navazující Mendesova bondovka Spectre tak logicky nemohla jen tak snadno Skyfall překonat a nepodařilo se, nicméně šlo pořád o důstojný sequel, kterým Mendes rozhodně neurazil. A jeho dalším projektem se nakonec stalo válečné drama z období 1. světové války 1917, které dle vyprávění svého děda Alfreda Mendese Sam sepsal společně s Krysty Wilson-Cairns a společně s kameramanem Rogerem Deakinsem se film rozhodli natočit tak aby působil, že byl natočen na pouhé dva nepřetržité záběry. A 1917 je ve finále takové jak jen může filmový divák snít- Totálně boží filmový zážitek, který je dokonalý snad opravdu ve všem. A dovolím se hned namítnout, že opravdu nepřeháním! Mendesova 1917 pro mně představuje jeden z vrcholných kinozážitků posledních let a opravdu jeden z nejlepších filmů posledních let. Hned po prvním shlédnutí si ho dokonce dovolím zařadit na stříbrnou pozici loňského roku a z 9 filmů, které během posledního ročníku Oscarů bojovali o cenu v kategorii Nejlepší film za ten nejlepší. A to samo o sobě by v konkurenci takových pecek jako Tenkrát v Hollywoodu, Joker, Parazit nebo Le Mans ´66 mohlo něco znamenat. Je ale nutné vysvětlit si proč je 1917 takové geniální dílo a proč nemělo utéct žádnému filmovému fanouškovi. 1917 je totiž opravdový vrchol stříbrného plátna, který se zapíše do historie a nedá se o tom polemizovat. Zatímco co 2. světová válka v rámci kinematografie byla zpracována už mockrát, období 1. světové války takovou slávu za sebou nemá. Jistě, Steven Spielberg nám v roce 2011 nadělil Válečného koně, Wonder Woman byla zasazena do tohohle období, Peter Jackson nám v roce 2018 nabídl dokument They Shall Not Grow Old a letos na podzim se do období 1. světové války vydá třeba také prequel Kingsmanů, jakmile ale zapomeneme na tyhle dva komiksy a dokument tak se jedná o největší projekt o 1. světové válce právě od Válečného koně. Mendes má díky svému vztahu se svým dědem k 1. světové válce hodně blízko a servíruje proto krom silného vizuálního zážitku také díkybohu silný příběh. Po vzoru Nolanova Dunkerku z období 2. světové války hraje v 1917 prim čas. Zatímco Nolan ale 3 roky nazpátek servíroval hrátky s časem, skákali jsme se ze 3 prostorů a měnili dobu na jeden týden, jeden den a jednu hodinu, 1917 se celá odehrává během 24 hodin. Jde o zachycení jednoho dne dvou vojáků, kteří jsou vyslání na misi kde se hraje o čas, protože se musí co nejdříve upozornit na hrozící nebezpečí. 1917 tak začne a celou dobu nespustí nohu z plynu. A neudělá to, protože nemůže! Jakmile duo Schofield a Blake byť jen zaváhá, může to opravdu stát život 1600 mužů. Schofield a Blake se tak vydávají na cestu a divák s ním. A divák má naprosto skvělou příležitost se Schofieldem a Blakem soucítit. Stejně jako duo hlavních hrdinů nemá divák představu o tom co naše hrdiny čeká. Nevíme jestli cestou potkají němce, nevíme kde číhá nějaká nástraha, nevíme jestli odněkud zčistajasna nezačne pálit palba kulek. Divák je stejně jako duo hlavních hrdinů v šachu a Mendes díky tomu servíruje naprosto geniální napětí, které by se sice dalo krájet, zároveň by to ale byla naprostá škoda. Co se týče mrazivosti a strachu 1917 funguje lépe než kdejaký horror, který se o toto v posledních letech marně pokouší. Celé to především staví na fenomenální herecké dvojici MacKay a Chapman. Mezi nimi existuje skvělá chemie dvou přátel, kteří se společně vydávají na nebezpečí a jeden pro druhého by byli schopni položit život. Zatímco Chapmanova Blakea táhne motivace především o tom aby zachránil svého bratra, MacKay je do hlavního děje svým kamarádem prakticky vtažen a osobně by se na tuhle riskantní misi nevydal. Především MacKayův výkon je fenomenální a veškeré své scény v druhé polovině (celou dobu nesleze z plátna) si krade pro sebe. Andrew Scott, Colin Firth, Mark Strong, Richard Madden nebo především Benedict Cumberbatch. Krom Mendese jako skvělého režiséra, který tuhle válečnou parádu dal do nejlepší podoby jsou hlavními dvěma stavebními zakladateli téhle nové instantní klasiky kameraman Roger Deakins a střihač Lee Smith. Deakins opravdu celý film natočil tak aby to celé působilo na jeden/dva neprostříhané záběry čehož docílil díky používání dlouhých záběrů. Sledování Making Of nebylo v poslední době více inspirující, protože Deakinsova mistrovské práce je prostě neuvěřitelná a je potěšující, že se tenhle mistr dočkal svého (teprve) 2. Oscara zrovna za 1917. O to více je mi líto Smitha, kterému Akademie nominaci na střih neuznala právě kvůli faktu, že Smith sice film poskládal tak aby fungoval nepřerušeně, tím pádem jako by tam ten střih ale fakticky nebyl. Na jednu stranu svým způsobem pochopitelné rozhodnutí, na druhou stranu strašné neocenění mistrovské střihačské práce toho samého muže, který mimochodem střihal už Dunkerk. A aspoň tam se toho uznání v podobě zlaté sošky dočkal. Hodně filmu pomáhá také hudba Thomase Newmana. Newman složil hudbu pro téměř každý Mendesův film a jejich spolupráce jim pořád svědčí, protože Newman dodal naprosto parádní soundtrack, který se nejenom nádherně poslouchá ale zároveň hrozně sedí do napjaté, válečné a drsné atmosféry. Především v závěrečné akční sekvenci spustí Newmanova hudba neskutečnou husí kůži, které se člověk po konci jen tak nezbaví. 1917 má i naprosto parádní zvuk a každý libovolný výstřel je naprosto skvělý což znamená, že z něj bolí uši. Celkově se to skvěle poslouchá i v normálním sále a tak si říkám jaký výkon to asi musí v takovém Dolby Atmosu nebo IMAXU, protože mi přišlo, že už normální 2D sál jel po zvukové stránce na maximum a nedovedu si představit, že by se šlo v tomhle ohledu výš. Především je ale 1917 i krom parádního vizuálu, svižného vyprávění a příběhu (svým způsobem jde o nepřerušovanou videohru kde se jde z bodu A přes B kolem C do bodu D ale vůbec to nevadí) a především neskutečně skvělým realistickým efektům silná také po stránce emocí. 1917 je větším dojákem než by se mohlo zdát, nicméně pod pozadím toho, že se sledujeme pokus dvou mladých vojáků zachránit početnou skupinu vojáků se vyskytuje příběh dvou mužů, kteří by pochopitelně nejradši byli doma. Jenže nemohou. Občas musíme bojovat za to co milujeme a musíme pro to dělat věci co nechceme. Platí to pro Schofielda i pro Blakea. Každý má svůj postoj, svojí víru, svůj optimizmus. Přesto stojí při sobě a díky tomu mají v sami sebe víru a šanci, že by možná tuhle sebevražednou misi mohli přežít. Jenže 1917 rozhodně není sluníčkovou pohádkou a díky ratingu, který je mládeži nepřístupný se tvůrci mohli co se týče realizmu vyřádit skutečně moc a také to provedli. Už po prvních pár minutách dochází k věcem, které křehké nátury pravděpodobně nedají. A to ještě nedojde k jednomu zásadnímu momentu, které celé směřování filmu otočí o 180% a způsobí první potencionální vyvolání jisté formy slziček. A rozhodně ne poslední. 1917 je opravdu umělecké dílo. Silné vizuálně, po stránce příběhu, scénáře, hereckých výkonů, emocí, kamery, střihu, zvuku a realističnosti. Hodně snadný kandidát na instantní klasiku a jeden z vrcholů roku 2019, který Sama Mendese snadno ujistí jako jednoho z největších filmařů posledních 30 let. Naprosto parádní řemeslo, které se musí vidět víckrát a víckrát a rozebírat po celkové stránce znova a znova. Nejen, že si to zaslouží ten film, zaslouží si to i diváci.....

    • 8.2.2020  21:35
    Judy (2019)
    ***

    Renée Zellweger má zřejmě svého druhého Oscara definitivně v kapse. Hvězda známá především ztvárněním Bridget Jonesové v její trilogii už si v roce 2004 došla pro zlatou sošku za výkon v Návrat do Cold Mountain a poté co za ztvárnění Judy Garland v jejím biopicu získala už Zlatý Glóbus a Baftu zřejmě letos dojde pro svého druhého. Samotná Judy má ale bohužel celkově pověst snímku, který těží především ze skvělého výkonu hlavní protagonistky, jinak ovšem za nic nestojí a nebýt zasloužených nominací pro Zellweger a Makeup by po Judy dost možná skutečně někdo neštěkl. A musím bohužel dodat, že se veřejnost nemíní. Judy je bohužel tím klasickým filmem, který má sice výbornou hlavní hvězdu, jinak ale kvůli sázce na rutinního režiséra (v tomhle případě Ruperta Goolda, který má práci především s televizními filmy na poměry divadelních her) a rutinního scénáristy (v tomhle případě Toma Edge) nevyhrabe nic víc. Samotná biografie Judy Garland je natočena dle divadelní hry End of the Rainbow a kvůli tomu Judy opravdu působí jak divadelní hra nebo rovnou televizní film. A je to škoda, protože základ skutečně není problém. Problémem ale je, že i přesto, že se biografie Garland odehrává na sklonku jejího života je tohle období překvapivě nezajímavé. Respektive filmaři si s daným obdobím nedokáží úplně vyhrát. Garland je prostě na zhroucení, závislá na prášcích a alkoholu, počtvrté se rozvedla, nedokáže uživit děti a musí je proto dát k manželovi a kvůli jediné možnosti na výdělek odcestovat do Londýna, ve finále to vypadá, že se opět zamiluje a konečně najde štěstí, život jí začne házet další klacky pod nohy a Garland je opět v troskách. Tohle je vlastně celá Judy v kostce a nejedná se o spoiler, protože je tenhle děj a vývoj hodně předvídatelný. Do toho je vložena menší epizodka s homosexuálním párem, který Garland neskutečně obdivuje, pozve si Garland k sobě domů, pobrečí si nad vejci a řeknou si, že je život svině. Na 118 minut prostě Judy nedokáže tohle období úplně svižně a zajímavě odehrát, zvláště když tohle vše opravdu zajímavé není. Zajímavější jsou flashbacky, které se vrací do doby kdy se Garland stala hvězdou Čaroděje ze země Oz a stala se trýzněnou obětí producenta Louise B. Mayera. Tohohle období života Garland, které vlastně zároveň odstartovalo její hvězdnou a komplikovanou kariéru se film nedotýká příliš, rozhodně si ale dovolím tvrdit, že by celovečerní film na tohle téma obstál o hodně víc. Ať už více epizodek s mladším Mickey Rooneyem, více psychologických řečí Mayera nebo více traumatických zážitků jako upření možností jíst hamburger nebo dort aby mladá Judy přece jen moc nepřibrala. Tyhle flashbacky se používají v rámci vyprávění a má to fungovat tak, že si Judy nakonec přece jen po více jak 30 letech ten vysněný dort dá. Nefunguje to! Pokus o jakousi psychologickou sondu do duše ženy, které dětská sláva zničila život nebo vážné momenty se zde naprosto míjí. A právě více konverzaček s Mayerem s dětství by byli opravdu silným celovečerním tématem. Rozhodně více než výsledná Judy. Ze začátku dokonce Judy ani nevypadá marně vizuálně. Chvílemi jsem si říkal, že se na to hezky kouká a chvílemi mi to nádech televizní filmu bralo, od druhé čtvrtiny to ale bylo celé pryč a vrátil jsem se k pocitu, že fakt koukám na televizní film. Ne takový jako Grace, kněžna monacká s Nicole Kidman, spíše jako na Dianu s Naomi Watts. A mrzelo mě to. Renée Zellweger je ale skutečně výborná a podává parádní herecký výkon. Sama nazpívala všechny písně Garland, v rámci Makeupu byla dovedena ke Garland v posledním stádiu a je skutečně až nechutně podvyživená stejně jako Garland v posledním tažení. Nemám tak vůbec problém s tím, že to bude Zellweger kdo si pravděpodobně odnese sošku, protože to je rozhodně zasloužené a táhne film nahoru. Krom ní si možná ještě vzpomenu na fajn Finna Witrocka co ale ve finále nedostane zase tolik příležitostí a to samé se dá říct i o Michaelu Gambonovi. Zbytek jako by nebyl a je to škoda. Jo, vlastně je tu Richard Cordery jako Mayer! Judy je bohužel až příliš obyčejná adaptace, která má sice skvělý hlavní herecký výkon, povedené masky a občas přece jen hezky vypadá, ze samotného tématu co Judy Garland dělala pár měsíců před smrti ale nevytáhl tolik a bohužel naopak z toho zajímavějšího tématu čerpal jen v rámci flashbacků. Ten film by chtěl hrozně dojmout a stát se pamětihodným filmem, vůbec to ale nestačí. Nebýt Zellweger by po tomhle filmu pravděpodobně nikdo neštěkl, něco mi ale říká, že si to samotní tvůrci uvědomují. A bůhví jak moc to mají v anusu.....

    • 6.2.2020  20:36
    Modelář (2020)
    ***

    Jsem člověk, který je v obraze ohledně toho jak je v rámci českého filmu Petr Zelenka už dosti významné jméno, viděl jsem od něj ale jen jediný film a to Rok ďábla, který mě tehdy hodně zklamal a vlastně mě tehdy i odradil od toho abych si od Zelenky doplnil jeho zbylé snímky jako Knoflíkáři, Samotáři (ke kterým ovšem psal pouze scénář a režíroval David Ondříček) nebo Ztraceni nebo v Mnichově. Modelář mě ale z ukázek lákal a vlastně jsem se začal opatrně těšit.... a můžu díky němu říct, že vlastně mám teprve teď chuť si zbylé Zelenkovy věci dohnat a podívat se minimálně na dlouho odkládané Ztraceni v Mnichově. Ve finále je to ale dost možná nejpozitivnější věc, kterou o Modeláři můžu říct. Ale zase nebudu úplný škarohlíd a musím zůstat, že Zelenka své kvality má a krom postu režiséra jako scénárista napsal na poměry české tvorby velmi ambiciozní námět, který se dokonce nebojí jít za kopečky. Konkrétně se vrací až k prezidentskému panování George Bushe jakožto prezidenta USA a pohrává si s myšlenkami toho jestli Bush, jeho pravá ruka Dick Cheney a spol. tak trochu nepřesáhli své pravomoce a v Guantanama Bay porušili práva na lidech. Zelenka tu rozjíždí poměrně ambiciozní a vážný námět, který sice střídají momenty humorného odlehčení, Modelář ale rozhodně není komedií. Naopak může hodně snadno způsobit menší formu deprese a v hlavě utkvět ještě nějakou tu chvilku. A to na tom námětu strašně cením. Modelář hezky vypadá a to i když zrovna nekoukáme z pohledu dronu. Kameraman Alexander Šurkala obstaral většinou parádní obrazovou kompozici a několik hodně vydařených moneyshotů. Kamera Modeláře je fakt super a i když mě chvilkami mrzelo jak příliš se přeskakuje z místa na místo a jak nepřehledné to vše vlastně někdy je tak jsem s ní rozhodně spokojený a Šurkalovi palec hore. Dvojice Kryštof Hádek/Jiří Mádl je super a především jejich konflikt ohledně toho, že Hádek je ten, který se snaží naivně za každou cenu dostát spravedlnosti, zatímco Mádl je zase ten, který na morální hodnoty dávno zapomněl a jde mu jen o byznys a zisk. Ostatně mu nedělá ani problém makat pro člověka, který mu dost možná zničil život ještě před tím než se narodil. Mezi dvěma kámoši z gymplu tak vzniká menší rivalita nad tím co je správně a co ne a jak se má člověk k různým věcem postavit a za jakou cenu. Hádek i Mádl tu podávají parádní herecké výkony, Mádl co by šišlající raper, Hádek potom jaké postava co si by si skutečně mohla podat ruku třeba s Travisem Bicklem z Taxikáře. Ne, já blázen se opravdu nepokouším srovnávat výkon Hádka z Modeláře s výkonem De Nira v Taxikářovi. V rámci přístupu k životu okolo sebe ale mají Hádkův Pavel a De Nirův Travis k sobě dost možná blíž než se zdá. A teď jdeme trochu k té negativnější stránce: A osobně mám největší problém s faktem samotného příběhu, takže se oklikou vrátíme ke scénáři. Zelenka sice bere do parády ambiciozní téma, rozhodně mám ale problém s tím jak k samotné zápletce přistupuje. Ze začátku jsem měl tak trochu problém s faktem, že se v roce 2019 hlásá, že je prezidentská kampaň za rohem (kéž by Miloši!) i přesto, že se pořád mluví o tom, že stát vedou pičusové jako Babiš a Zeman. Tím jak ale Zelenka pracuje s oním pozadím období panování George Bushe si v mých očích tak trochu podráží nohy. S postavou Hádka a jeho naivním přístupem k státnímu systému bych vlastně neměl vůbec problém, kdyby se jeho zápletka vydala trochu jiným směrem. Třeba zápletkou s potencionálním prezidentským kandidátem v podání Richarda Stankeho. Tím jak si ale Zelenka ukusuje velký kus dortu a do popředí tahá právě Dicka Cheneyho a spol. si zároveň podkopává nohy. Na Modeláře jsem se celou dobu koukal jako na krásně vypadající film co má povedené dva hlavní protagonisty, jakmile ale došla řeč na události po 11. září, mučení v Guantanama Bay nebo třeba na zmínku o fiktivním útoku na Hlavní nádraží v Berlíně, začínal jsem mít pocit, že se souběžně dívám na dva rozdílné filmy, které dohromady nefungují. Zelenka má fakt dobré nápady, psát umí a očividně ví co chce říct, v případě Modeláře to ale za mně tolik nefunguje. V průběhu filmu je mnohokrát něco naznačeno, mnohokrát něco vypadá, že se vydá nějakým směrem..... ve finále většina těch věcí nikam nevede. Nejvíc do prázdna vyšumí podzápletka s Hádkovou sestrou v podání Heleny Dvořákové a jejím milencem v podání Jiřího Štrébla, navíc je ve finále dost možná i konverzace s bratrancem v podání Kamila Halbicha (nutno ovšem dodat, že Halbich tento charakter dokáže v pouhé jedině scéně naprosto prodat). Ve finále mi vlastně i nějak chybí smysl existence postavy Veroniky Khek Kubařové. Modelář je v rámci českého rybníku rozhodně solidní řemeslo co hezky vypadá, má dva parádní hlavní hrdiny a Petr Zelenka tu přišel s námětem co je na poměry této malé zemičky hodně revoluční a neskutečně to na tom cením. Zároveň ale Zelenka prostě a jednoduše v jisté míře způsobil to, že Modelář skutečně působí jako dva odlišné navzájem překrývající se snímky. Film kde se jednu chvíli řeší práva evropská, práva v USA a na druhou svým způsobem situace v politice české. Zelenka opravdu chtěl točit něco ambiciozního, výsledek ale ve finále sice hezky vypadá ale funkčně úplně nefunguje. Zelenkovu tvorbu ale v brzké době rozhodně doženu. Jen mám pocit, že po dokoukání jeho filmografie mi vzpomínek na Modeláře utkví ještě méně než by ten film sám o sobě chtěl.....

    • 5.2.2020  21:57

    Je jedno jak moc se vám líbil či nelíbil Sebevražedný oddíl, téměř každý se ale shodl na tom, že mezi nejlepší věci patřila především Harley Quinn v podání Margot Robbie. Joker Jareda Leta se tehdy v roce 2016 ukázal jako naprostý přešlap, jeho něžná polovička byla ale v podání Robbie naprosto boží a Robbie se zapsala do té kategorie komiksových postav u níž si nedovedeme představit, že by je ve filmové adaptaci hrál někdo jiný. A plány na její spin-off tak dávali smysl zvláště když se ukázalo, že by na to ta postava prostě mohla mít. A po 4 letech kdy se motala možnost hned kolem 3 projektů s Harley Quinn nakonec místo Gotham City Sirens a Jokera vs Harley Quinn padla volba na týmovku Birds of Prey. A hned na začátek se sluší poznamenat, že rozchod s Jokerem Harley Quinn jedině prospěl. Letovo podivná WTF verze Jokera je díky bohu pryč a díky bohu je Margot Robbie zase boží. I přes fakt, že by Birds of Prey měli být týmovka se sluší poznamenat, že většinu prostoru zde dostává především Harley Quinn a právě je ona jasná hvězda. Robbie opět zvládá tuhle živočišnou sílu uhrát a v roli Harley rozhodně neomrzela. Pořád je v téhle roli naprosto skvělá a i přes zlomené srdíčko je to pořád ta živelná šílenkyně, která se tu navíc dostává do polohy starší sestry a zjistí, že jí tahle poloha vlastně nevadí. Hned po Harley má nejvíce prostoru mladá Cass v podání mladé Elly Jay Basco, která tuhle šmátravou kapsářku ošlehanou ulicemi velkoměsta hraje opravdu slušně a především její interakce s Harley stojí za to. Opravdu mezi nimi funguje cosi jako vztah sourozenců a i když se zpočátku nemůžou tak úplně vystát, cestu si k sobě hledají hodně snadno, protože se od sebe vlastně zase tak moc neliší. O pětici (pokud počítáme i Cass) platí, že každá dostane momenty, které si krade pro sebe. Krom Harley a Cass tu ještě máme Huntress, Black Canary a Renee Montoyu. Huntress v podání Mary Elizabeth Winstead má ve finále prostoru nejméně, o to větší dojem ale dokáže na plátně zanechat. I Black Canary v podání Jurnee Smollett-Bell vůbec není špatná postava a krade si pro sebe minimálně dvě scény, nejzajímavější postavou ze zbylé trojice je ale nakonec Renee Montoya. Rosie Perez si tuhle lesbickou policistku se sklony k alkoholismu fakt chvílemi vyloženě užívá a i když má pro to nejmenší předpoklady, je ve finále dost možná ze všech (nových) ženských postav postavou nejzajímavější. Na Birds od Prey především cením fakt, že tohle je film co mi servíruje silné ženské hrdinky...... aniž by mi pořád cpal do ksichtu, že mi cpe silné ženské hrdinky! Nic co by smrdělo feminismem, nic co by chtělo brutálně bojovat proti sexismu a snažit se říct jaký jsou muži odporný prasata, vše je zde naprosto v pořádku. Je zde dostatečná girl power aniž by se tvůrci snažili mi cpát, že se tu vlastně servíruje Girl Power. Ty sami o sobě obstojný postavy holt někdy sami o sobě stačí. Je sice pravda, že tu parta 4-5 žen bojuje proti bohatému mafiánovi a jeho armádě poskoků, to ale vůbec nevadí a je to naprosto v pořádku pokud se proti padouchovi nebojuje jen proto, že to je úspěšný muž. A diky tomu to opravdu není. Roman Sionis v podání Ewana McGregora je totiž šílené hovado, které si užívá když je jeho nepřátelům seřezovaná kůže z obličeje, pokud se někdo začne smát v jeho blízkosti a on má pocit, že se směje jemu tak ho donutí tancovat ve spodním prádle a i kdyby se nad vámi přece jen smiloval, pokud vám poteče nudle na jeho rukavice, budete hned určitě o krk kratší. McGregor si tohohle záporáka vyloženě užívá a předvádí tu fenomenální výkon. Má své dětské trauma, má své důvody, je to ale pořád především mocichtivý psychopat, který má ale díky McGregorovi boží charizma. Jinak i zde platí, že Birds of Prey dokáží skvěle reprezentovat LGBTQ komunitu. Jak ? Záporák nám nemusí říkat, že je gay, ono nám to totiž dojde samo. Zároveň se ale na tom nestaví dialogy nebo vtipy a to je hrozně potěšující fakt. A to samé platí i o jeho zabijákovi a partnerovi Victorovi Zsaaszovi v podání Chrise Messina, který si tuhle úlohu sidekicka záporáka v rámci možností taky užívá. V Birds of Prey je postav méně než v Sebevražedném oddílu, díky tomu ale ten menší počet výraznějších postav dostává větší prostor zazářit a je to potěšující. Režisérka Cathy Yen díkybohu opravdu dodala film se silnými ženskými hrdinkami, který se sice v rámci scénáře nebo celkem výtvarném pojetí nezapíše do historie, rozhodně jde ale o fajn film. A díky ratingu R se díkybohu tvůrci mohli vyřadit ještě o trochu víc, protože úspěch Jokera Warnery přesvědčil aby byla sólová jízda Harley Quinn reálně drsná. Oproti Jokerovi jsou Birds of Prey otočením o 180% kdy se z temné sondy do nitra lidské psychiky dostává do barevné zábavné šílenosti, která snadno připomíná Deadpoola. Nápad, že bude Harley Quinn po vzoru žoldáka s prořízlou pusou mluvit k žoldákovi mluvit přímo k divákovi mě ze začátku děsil, toho pomyslného bourání čtvrté zdi ale ve finále není díkybohu ve filmu tolik a kdovíjak když na něj dojde z vyprávění nevyrušuje. Díky tomu jak Birds of Prey časově přeskakuje z místa na místo je to celé naopak hyperaktivní a vypravěčsky záživné. Především se ale mohlo jít do morku kosti u akčních scén. A ty si během dotáček vzal na starost Chad Stahelski, bývalý kaskadér a režisér trilogie John Wick. A Stahelski sólovému dobrodružství Harley Quinn dodal scény přesně jak z Johna Wicka kdyby tyhle akční scény z Johna Wicka byli obalené o nejšílenější barvy a vulgární hlášky. Akční scény z Birds of Prey jsou tak přehledné, poctivé, zábavné a v hlavě utkví ještě nějakou dobu. Birds of Prey je ale především zábavná švanda, která bilancuje na hranici parodie a odlehčené komiksovky, která pravděpodobně nesedne každému. Řadí se spíš k tomu slabšímu z DC Extended Universe, není kdovíjak revoluční nebo dokonalá, je ale prostě zábavná, barevná a v rámci reprezentace Girl Power celkem pokroková. Na kameru Matthewa Libatiquea se hezky dívá a Robbie a McGregor jsou prostě boží. A to občas je spokojenosti stačí. Neříkám, že je tohle směr, kterým se má DCEU úplně vydat. Nehlásím ani nadšenost. Jsem jenom spokojenej. Spokojenej, protože to neskončilo průserem, dost možná se tu objevila šikovná režisérka, určitě pamětihodný akční scény, ženy jsou tu vážně silné a Robbie a McGregor dostali příležitost se prostě vyřadit. To mi stačí k spokojenému palci nahoru, kterej sice neznamená, že se tu rodí nová komiksová klasika nebo revoluční produkt.... Rozhodně to ale šlo udělat hůř. A méně pamětihodněji!

    • 1.2.2020  23:35
    Gentlemani (2019)
    ****

    Guy Ritchie svou režijní kariéru v roce 1998 nastartoval režijním debutem gangsterkou Sbal prachy a vypadni jejíž zákulisí je hodně divoké, jisté ale bylo, že Ritchie tehdy dokázal předvést, že má v sobě nezpochybnitelný talent, který tkví především v tom, že má divoký a hyperaktivní styl a přístup k vyprávění. Ritchie následně v roce 2000 navázal další gangsterkou Podfu(c)k a následně se lety vypracoval k blockbusterům jako dvojice filmů se Sherlockem Holmesem v podání Roberta Downeyho Jr., filmovém Krycí jméno U. N. C. L. E., Král Artuš: Legenda o meči nebo hraný Aladin. Po téměř dekádě (poprvé od RocknRolly) se ale Ritchie definitivně vrátil k žánru, který mu nastartoval kariéru a i když jsou Gentlemani možná ritchieovští až na půdu a Ritchie se až příliš drží svých příliš jasných trademarků, právě v tom tkví kouzlo Ritchieho Gentlemanů, kteří jsou skutečně záživnou filmovou podívanou. Gentlemani jsou díky svým hrdinům uhlazenější než u Sbal prachy a vypadni nebo Podfu(c)ku, Ritchie se ale pořád drží hrdinů, kteří jsou ve svém nitru ty pravá gangsterská hovada. Slušně oblečená a s chováním gentlemana ale pořád hovada. Na rozdíl od SPAV nebo Podfu(c)ku platí, že protagonisty nejsou méněcenní členové podsvětí ale ti důležitější charaktery. Hlavy drogových impérií, consiglierové nebo důležitá esa podsvětí. Výjimkou tu jen Colin Farrell, který sám o sobě prohlašuje, že není gangster, protože gangster opravdu není i když se technicky jako gangster celkem chová. Jeho Kouč má svůj morální kodex a i když své žáky vychovává k tomu aby byli schopni rozkopat držku, rozhodně nerad páchá zbytečné násilí. Farrell je společně s Charlie Hunnamem a Hughem Grantem členem trojlístku, které si své role opravdu užívá. Zatímco Farrell je právě ten dobrák s morálním kodexem, Grant tu hraje novináře, který má uši všude, je schopný dostat se ke spoustě šťavnatým informacím a rozhodně nejde o novináře, kterému jde o spravedlnost. Grant tu představuje toho novináře, který nejprve zjišťuje špínu a pak se ptá kdo nabídne nejvíc. Grant si tuhle pozici nadrženého úchylného novináře strašně užívá a předvádí jeden z nejlepších výkonů ve své kariéře za posledních pár let. Nejvíc za to ale stojí přece jen podání postavy Raye Charlie Hunnanem. Hunnam tu nahodil pózu totálně chladného profesionála, který je jako consigliere mimořádně schopný a například scéna kdy v bytě při užívání trávy seřve partu výrostků za to, že jsou závislí na heroinu je totálně boží. I Matthew McConaughey je jako Pearson totálně boží a své si tu v pohodě odehrají i Henry Golding, Michelle Dockery nebo Jeremy Strong. Trio hlavních hvězd ale tvoří především právě Farrell, Grant a Hunnam. U Gentlemanů platí, že Guy Ritchie z roku 2019 není už tím Guyem Ritchie jako v roce 1998. To znamená, že roky Guy Ritchie zrál a tudíž rozhodně nedorazí v podobě Gentlemanů divočina jako u SPAV nebo Podfu(c)ku, pořád jsou ale Gentlemani neskutečně zábavnou hyperaktivní filmovou jízdou, která chrlí jeden zajímavý nápad za druhým, hraje si s faktem, že je film vyprávěný jako filmový scénář kde je možné cokoliv a vše je schválně tak trochu přitažené za vlasy. Je to celé šílená jízda, ovšem neskutečně zábavná jízda, která si s divákem prostě náramně hraje a baví ho celou dobu. Těch nápadů možná v celkovém součtu není tolik jak je u Ritchieho člověk zvyklý, ve finále to ale člověku tak nějak stačí, protože je prostě rád, že vidí po delší době solidní britskou gangsterku. Krásně to vypadá, krásně to utíká, je to vtipný, svižný, ještě jednou neskutečně zábavný a především pořád ten klasický nápaditý Guy Ritchie, který sice točí uhlazeněji a dospěleji, ta britská nezkrotná sila co ale v roce 1998 dorazila se Sbal prachy a vypadni v něm pořád je. A stojí za to tuhle zábavnou gangsterku, kterou si navíc herci očividně užili vidět. Už jenom kvůli, že vám ten film vysvětlí, že označení kunda černá vlastně vždy nemusí vyznít úplně rasisticky...... Viděno v kině: 2x

    • 21.1.2020  00:30

    Kauza kolem Richarda Jewella tehdy v roce 1996 hýbala celou Amerikou, dalo se proto čekat, že jednou na adaptaci tohohle slavného amerického případu dojde. Kolem zpracování příběhu podivína Richarda Jewella, který byl v nesprávný čas na nesprávném místě, zachránil spousty lidí a po svých ´´15 minutách slávy´´ se dočkal následného trýznění ze stran FBI, novin, televizních stanic a vlastně téměř veškerého okolí se už roky motal Clint Eastwood a dávalo to smysl, protože Eastwood jako režisér má zkušenosti se silnými lidskými příběhy a už i Sullyho o Chesley Sullenbergerovy pracoval s hrdinou, který byl po chvilce vznášení do nebes označen za pachatele. Původně si přitom roli Jewella a jeho právníka Watsona Bryanta měli zahrát Jonah Hill a Leonardo DiCaprio, ty se ale nakonec kvůli zaneprázdněnosti vrhli jen pozic produkčních a Eastwood si nakonec do hlavních rolí zlákal Paula Waltera Hausera a Sama Rockwella. A právě na těchto dvou hercích celý Richard Jewell staví společně s představitelkou Jewellovy matky Kathy Bates a Clint Eastwood opět zvládá dodat dostatečně silný lidský příběh, který vám ale možná zážitek o to zintenzivní v případě, že o celé kauze s Jewellem náhodou nevíte vůbec nic nebo nevíte zas tak moc tolik. Celý příběh Richarda Jewella těží z toho, že je Jewell svým způsobem prošťáček/ňouma/dost možná duševně vedle. Jewell se od svého mládí potýká s poznámky na svou postavu, své chování nebo příliš podivné sociální komunikování. Jewell chtěl vždy ve svém životě něco dokázat a právě proto FBI napadlo, že mohl být celý nález a záchrana mnoha lidí jen jeho chytrou hrou aby se Jewell dostatečně mediálně zviditelnil. Eastwood ale od začátku pracuje s tím, že je Jewell prostý člověk a na tak složitý plán rozhodně nemá mozkovnu. Eastwoodův Jewell se nesnaží hrát s divákem hru na to jestli divák Jewellovy věří nebo ne. Proč také, vždyť přece dávno (minimálně obyvatelé USA) vědí jak celá kauza kolem Jewella dopadla. Eastwood ve svém zpracování této kauzy bere větší důraz na mediální tlak, nepříliš dobré taktiky FBI a důraz na to jak se dá v takovém případě obhajovat. Richarda Jewella bude divákům hodně snadno líto, protože on to byl v jádru srdce fakt prosťáček a dobrák. Možná extravagantní, příliš zapálený a podivný, rozhodně ale nešlo o špatného člověka a rozhodně ne o člověka, který by se snažil o to zviditelnit se za každou cenu. Jewell nadosmrti miluje svou matku a chce aby se jí žilo líp a právě pro ní by byl schopen všeho. Eastwood si do role Jewella vybral Paula Waltera Hausera, který se v Já, Tonya nebo BlacKkKlansmanovi už objevil jako postavy typově odpovídajícím buranským američanům a i Jewell je v podstatě buran, na rozdíl od Já, Tonya nebo BlacKkKlansmana má ale Hauser i přes komediální vtípky hned v první půlhodině předvést se i ve vážné, dramaticky vyhrocené poloze a jde mu to. Sam Rockwell je jako vždycky Sam Rockwell a to znamená, že si svou roli užívá. Jeho Watson Bryant je neskutečně zajímavá postava, která za svého přítele drží co to jde a je přesvědčen o jeho nevině a je ochoten pro dokázání oné neviny udělat opravdu vše. Rockwell má i tady šanci se herecky vyřádit a tuto polohu si užívá neskutečně. Prodává veškeré hlášky, moudra prostšímu Jewellovi podává velmi náramně a chvílemi jde z něj při jeho právnickém konání cítit vyložený respekt. Rockwell je prostě boží. Kathy Bates je tu poté totálně skvělá. Bates má po dlouhé době šanci předvést se v rámci celovečerního filmu a Eastwood jí díkybohu nadělil roli ve které má toho skutečně hodně co předvést. Bates si pro oscarovou nominaci došla naprosto právem, protože skvěle funguje jako milující matka, která se s následky hrdinského činu svého syna vyrovnává po svém a i přesto vše co slyší nikdy nezačne obviněním mířícím na jeho syna věřit. Je to skutečná milující matka, která by měla sloužit jako ukázka ideální matky. Krom této hlavní trojice Eastwood poté ještě pracuje s dvojkou Jon Hamm a Olivia Wilde- On agent FBI, ona novinářka díky, které vyjde najevo podezření FBI, že je Jewell dost možná samotným viníkem. Hamm polohu podlého agenta FBI, který při vyšetřování Jewella nejede úplně podle práv a fér dává velmi solidně, především Olivia Wilde má ale po dlouhé době šanci se herecky vyřádit a tuto polohu kariéristické mrchy si užívá. Zároveň se i u ní ale ukáže, že není vše jak se zdá a Eastwood si jako klasicky u svých filmů vyhrává s různými vedlejšími charaktery a v případě Jewella to může platit o kamarádovi Jewella nebo Bryantově přítelkyni. Minimálně druhá zmiňovaná v podání Niny Ariandy si krade svým roztomilým ukrajinským přízvukem téměř každou svou scénu. Eastwood tu funkčně používá archivní záběry, po střihové stránce je film fakt solidní a krásně se na to kouká. Richardu Jewellovi se ve finále dá vyčíst fakt, že Eastwood jede u svých filmů už tak trochu na jistotu a servíruje po audiovizuální stránce to na čem jsme u něho zvyklí. A i po dramaturgické stránce je pravdou, že se film možná přece jen příliš drhne (mluvím tu ale jen zhruba o prvních 30 minutách než dojde na ´´boom´´ v Atlantě, pak už bych si vlastně na tohle nestěžoval). I v 89 letech ale Clint pořád točí jako bůh a je to fakt emočně funkční filmařský dílo, které na vás ale dost možná bude opravdu fungovat ještě výrazně silněji pokud o Jewellovi a vlastně celých Olympijských hrách v Atlantě v roce 1996 skutečně víte co nejméně. Je to ale pořád hodně silný film, který navíc i když vypraví o událostech starých 24 let prostřednictvím hrozeb terorizmu, mediálních fake news a omezování lidských práv komentuje současnost lépe než kdejaké poslední filmy, které o tomto přímo pojednávají/chtěli by pojednávat. A to je na jednu stranu sice smutné, na druhou stranu je to ale co se týče Richarda Jewella dobrá zpráva. Emoční biják, který Eastwood zase bravurně odvyprávěl a dokázal, že mu podobná silná lidská témata jdou. Film, který chytře komentuje současnost, zároveň vypráví o jednom z největších omylů dějin USA a především dokazuje, že někdy bychom měli nechat minulost za námi a doufat spíše, že se něco nebude opakovat. Jewellův proslov v kanceláři FBI je přesně to o co by mělo jít: Proč vlastně máme nahlásit bombu a zachránit tak životy? Má se z nás stát další Richard Jewell? Máme být stíháni za to, že jsme se pokusili zachránit lidské životy? A za to následně máme být psychicky ničeni všemi okolo? A má nám kvůli tomu doslova hrozit trest smrti? Případ Richarda Jewella je v tomhle ohledu jednou z nejdůležitějších událostí USA posledních let a státní orgány by se z této nešťastné události měli poučit. Eastwood to vše velmi smysluplně popsal tady a i když se nerozloučil v nejvyšší formě, v případě, že by na Eastwoodův další režijní film už nedošlo se dá říct, že Richard Jewell je rozhodně případně tečkou důstojnou.....

    • 20.1.2020  13:08

    Komediální žánr je dle mého společně s hororem aktuálně žánrem nejobtížnějším. Zatímco u horroru je dnes hodně těžké diváka vyděsit nebo vystrašit (a divák tak aktuálně v kinech dostává jen výplachy, které neurazí ale v hlavě fakt dlouho nezůstanou), hodně komedií má zase naopak v dnešní době problém diváka pobavit a dohánět ho k záchvatům smíchu. Samosebou u obou těchto žánrů platí, že se sem tam objeví výjimka, právě u těchto dvou konkrétních žánrů si ale za posledních pár let vzpomenu na nejméně výrazných kusů. Proto je možná někdy lepší šáhnout daleko do minulosti a pustit si nějakou vyhlášenou komediální pecku. A o to nejlepší je šáhnout po komedií, kterou většina známých řádí na vrchol komediálního žánru. A tím myslím právě Někdo to rád horké. Scénárista a režisér Billy Wilder napsal tuto komedii společně s I. A. L. Diamondem. Nutno dodat, že nešlo o kompletně nový nápad, protože Wilder šáhnul po francouzském filmu Fanfare of Love z roku 1935, který se zároveň dočkal v roce 1951 německé předělávky. Wilder ale do příběhu zapojil především podzápletku o gangsterech, kteří jdou naším hlavním hrdinům po krku a rozhodně se tak o Wilderovi nedá říct, že by se jen svezl na vlně předchozího námětu. Do hlavních rolí dvou muzikantů, kteří se na ukrytu před gangstery převléknou za ženy a ukryjí se v dívčím orchestru si Wilder sehnal parádní hereckou dvojici Tonyho Curtise a Jacka Lemmona. Zatímco co Curtis byl pro roli Joea hned první volba, co se týče role Jerryho Wilder hledal a hledal a kolem kandidátů na roli se motali třeba Frank Sinatra nebo Jerry Lewis, nakonec ale volba padla právě na Jacka Lemmona a ideálnější casting by si po shlédnutí filmu do téhle dvojice opravdu nepředstavil snad nikdo. Curtis a Lemmon jsou totiž oba naprosto perfektní a předvádějí neskutečných herecký koncert kdy skvěle prodávají veškeré fóry, veškeré gagy a vlastně i vše ostatní. Budu v tomhle ohledu možná trochu kontroverzní, co se týče názoru na vzhled Marilyn Monroe se ale asi nikdy neshodnu s většinou, že šlo o nejhezčí ženu Hollywoodu a dost možná jednu z nejhezčích sen lidské historie, kterou někteří dokonce přirovnávali k trojské Heleně. Minimálně po stránce herecké se ale u Marilyn nedá popřít, že v sobě má jistou auru roztomilosti a do role Sugar se hodí náramně. I ona tu dostala příležitost se herecky vyřádit a je opravdu skvělá. I přes pomluvy o tom, že měla dle kolegů inteligenci 5-letého dítěte a zprávy o tom, že na natáčení dělala obrovské potíže a scény je její přítomnost ve filmu okouzlující a i člověku, kterému její velebení co se týče krásy do nebes přijde přehnané má chvilku pocit, že na tom něco bude. Ale zas mě to rychle přešlo. Hlavní hvězdou tohohle filmu ale není ani Lemmon ani Curtis nebo Monroe. Hlavní hvězdou Někdo to rád horké je totiž především právě scénář Wildera a Diamonda, který opravdu dodává jeden parádní vtip za druhým a jeden parádní gag za druhým a bránice je už po hodině roztažená do oblak. A to vám pak dojde, že chybí ještě hodina a říkáte si, že už by to chtělo fakt zvolnit, protože vám ta bránice asi fakt praskne a ten film vás dosměje k smrti. Neumřel jsem a ani jsem vyloženě smíchy netrpěl, pamatuji si ale, že jsem byl schopný se několika vtipům smát ještě minutu poté co padli. A to je prostě na komedii neskutečně potěšující fakt. Zároveň Wilder jako režisér parádně kombinuje prvky komedie a romance Marilyn Monroe sice chtěla barevný film, právě ta černobílá barva je ale na filmu to další kouzlo a především si Někdo to rád horké ani barevné nedokážu představit. Tohle je totiž ten film, který dle mého názoru vyniká právě v černobílé. Ten film prostě hezky vypadá, má hezkou kameru, nádherné kostýmy a parádně využité lokace. Nejlepší hláška filmu? Pravděpodobně ´´ Nikdo není dokonalý´´. Hláška, která má do sebe dost možná víc než by se mohlo zdát. Hláška, která není pouhou parádní tečkou za celým filmem a která není pouhým vtipem ale dost možná se v ní dá najít větší smysl. Člověk v tom může vidět i něco víc než ´´ pouhou´´ skvělou hlášku dvou scénáristů. O tom dle mně vypovídá i fakt, že samotný Wilder má na svém náhrobku vyryto právě ´´ Nikdo není dokonalý´´. Pod touhle větou se opravdu dá najít spoustu významů a každý jí může brát po svém. Můžete jí brát jako pouhý další dokonalý vtip nebo můžete jít ještě hlouběji. To už je na každém divákovi jak se rozhodne. Neřeknu jen tak, že je Někdo to rád horké nejlepší komedie, protože mám pár jiných favoritů za které dám s klidným srdcem ruku do ohně radši, rozhodně bych se jí ale nebal seřadit na seznam těch nejlepších komedií všech dob. TOP 20? Možná bych šel přece jen ještě výš. Rozhodně je ale pravda, že 61 let starý film dle mého nezestárl a i po letech dokáže skvěle pobavit, uhranout stránkou technikou i humornou a především dokázat, že někdy se opravdu klesá. Někdo to rád horké bohužel strká do kapsy většinu komedií z uplynulé dekády a člověk jen může doufat, že se blýská na lepší časy. Tvůrci se kdykoliv můžou někde inspirovat a myslím, že právě Někdo to rád horké je pro takovou inspiraci ideální.......

    • 16.1.2020  22:56

    Na návrat dua Mizerů Mika Lowreyho a a Marcuse Burnetta jsme od Mizerů 2 čekali dlouhých 17 let. Původní Mizerové z roku 1995 tehdy odstartovali kariéru režiséra Michaela Baye a herců Willa Smitha a Martin Lawrence a šlo o fajn režijní debut, kterým už tehdy Bay dokázal, že má estetiku v malíku a především se dokáže v akčních pasážích neskutečně vyřádit. Mizerové 2 z roku 2003 poté byli ještě dražší a epičtější akční záležitostí při které se Michael Bay mohl ještě více vyřádit (rozpočet tehdy vzrostl z 19 milionů dolarů na 130 milionů dolarů) a dodává jeden z nejšílenějších filmů ve své kariéře ve kterém nechybí parádní dravá přestřelka při kamera pořád prolétává dvěma místnosti, parádní automobilová honička a šukající krysy! Ano, Bay byl vždycky šílenec, jeho stylu a přístupu k žánru je ale hodně snadné podlehnout, protože je Bay prostě pořád svým způsobem děcko v těle dospělého, které si vždy vyhraje. Na Mizery 3 ale jen tak nedocházelo a nedocházelo- Michael Bay přesedlal k Transformers, Will Smith se stal jednou z největších hvězd Hollywoodu a Martin Lawrence toho měl po těch pár Agentech v sukních taky dost. Mizerové 3 se vlastně stali v Hollywoodu sequelem o kterém vždy něco padlo, z podlahy se ale reálně nehýbal i přesto, že jsou oba předchozí filmy už svým způsobem kultovní akční záležitosti. Jenomže díky bohu na tu trojku přece jen po letech došlo. Jen bez Baye a navíc po 17 letech! Ano, na Mizery 3 se opravdu čekalo 17 let, je to ale dost možná dobře, protože sequely, které od předchozího dílu drží výrazná časová odmlka jsou možná přece jen zajímavější. Ten čas přece jen utekl, ty hrdinové jsou po letech jinde a díky tomu může dorazit nové zajímavé pojetí hlavní dvojice. Mizerové 3 těží z toho, že jsou oba naší hlavní hrdinové Mike a Marcus stárnoucími legendami a zatím co Marcus si uvědomuje, že už má nejlepší léta za sebou a snaží se na starší léta usadit, Mike si stojí za tím, že bude ještě hodně let chytat kriminálníky. Dají se tu najíst jisté paraely se Smrtonosnou zbraní 4 kde podobnou krizí v podstatě procházeli i Riggs s Murtaughem, srovnávat tyhle dva filmy by byl ale rozhodně omyl. A Mizerové 3 neboli Mizerové navždy mají díkybohu vlastní ksicht a i přesto, že Michael Bay na režijní židli chybí, jeho náhrada v podobě dua Adila El Arbiho a Bilalla Fallaha je na tom po technické stránce a režijním stylu úplně jako Bay. Hodně snadno by se dalo věřit tomu, že i Mizery 3 má na starost právě Bay a žádná režijní náhrada neproběhla, Arbi a Fallah se ale na rozdíl od Baye pořád přece jen drží v rámci šílených nápadů a na právě soulož krys tentokrát nedojde (spoiler, sorry jako!). I oni ale nešetří humorem, který je celkové tvorbě Michaela Baye podobný a především díky bohu umí parádně odtočit akční scény. A navíc nejen to. Mizerové navždy jsou dokonalým mixem akce, humoru a dramatu. Arbi a Fallah předvádí povedené akční sekvence, prodávají humor a umí uhrát vážně i několik scén. Mizerové 3 jsou z celé trilogie Mizerů nejvyspělejší/nejdospělejší a je vidět, že tu naší hrdinové ušli kus cesty a právě to je pro ně dost možná problém, protože na to, že už jste tak trochu za zenitem jde fakt těžko. A funguje to i skvělé hlavní dvojici. Will Smith a Martin Lawrence si návrat do svých legendárních rolí užívají. Smith je zase jednou cool a prodává všechny cool hlášky, Lawrence zase perfektně opět zvládá jeho přesný opak. Už úvodní sekvence kdy po 17 letech vidíme tyhle dva opět spolu hodně silně dojme na srdíčku a jenom rozjede parádní dvouhodinový akční spektákl, kterému chybí fakt málo k dokonalosti a to bez přehánění. Mizerové navždy jsou pořád akční šíleností jako předchozí dva díly, skvěle ale zároveň pracují s tématikami stáří, odpovědností za své činy nebo stíny minulosti. Především překvapí několik zvratů, které divák fakt neodhadne a i když ze začátku působí možná až přehnaně moc jako z nějaké telenovely (přirovnání k telenovele zazní v samotném filmu), ve finále to opět jen dodává další zajímavý podtext filmu a dodává zajímavější závěr než jaký závěr mohl původně být. Své na tom má i záporák v podání Jacoba Scipia, který ze začátku může působit jako laciná záporná volba, ve finále je ale jen hodně snadné jeho postavu odsoudit a nepočkat si co přijde dál. A rozhodně nejde o jedinou postavu na kterou jde tuto větu aplikovat. Něco takového se dá totiž říct i o nováčcích z nového policejní týmu AMMO. Trio v podání Vanessy Hudgens, Alexandra Ludwiga a Charlese Meltona může sice z trailerů působit jako jasná pěst na oko a může snadno vyvolat pocit, že právě oni budou to co bude srážet dojmy z Mizerů 3 dolů, ve finále je ale tohle trio překvapivě až moc hrozně fajn. Interakce mezi nimi a starými Mizery je překvapivě hodně solidní a baví. Z téhle kooperace ve finále ale stejně nejvíc těží zase Will Smith, který si snadné poznámky k mladým uchům rozhodně nenechá pro sebe. A díky bohu za to. Potěší i nová postava Rity v podání Paola Nuñez, která funguje jako právě vedoucí AMMO a má se Smithovým Mikem parádní chemii ze které tenhle film těží hodně funkčně. Především se ani Rita a její AMMO v akčních scénách neztratí a režisérská dvojice si tak umí opravdu pohlídat vše možné od postav přes akční scény po emoce. Ty ve finále především těží návrat Joea Pantoliana do role kapitána Conrada Howarda bez kterého by se tečka za touhle akční trilogii rozhodně neobešla a díky bohu, že je zpátky. Dá se diskutovat nad tím jestli by Michael Bay daný rozpočet (90 milionů dolarů) nevytěžil ještě víc, akční scény a choreografie jsou ale v Mizerech navždy pořád na tak vysoké úrovni, že jen puntíčkáři dokážou rozeznat, že nejde o ten pravý Bay styl. Je pořád totiž především dobře, že si Arbi a Fallah jedou po vlastním písečku a za žádných okolností nekopírují 100% Baye z prvních dvou Mizerů. To, že servírují odkazy, drží se charakterů z předchozích filmů a zároveň se snaží opravdu pracovat s něčím novým totiž bohatě stačí. Mizerové 3 jsou nejdospělejším filmem své trilogie a upřímně mám zatím ten film z celé trilogie i nejradši. Jednička je jen fajn, dvojka je suprová akční šílenost, tohle má ale právě především tu nejlepší práci s postavami (Mike a Marcus si od začátku do konce projdou jistou charakterní změnou) a Mizerové 3 skutečně fungují i jako akční film, i jako komedie a chvílemi i jako reálné funkční vážné drama. Nebudu říkat, že jsem tohle od Mizerů 3 po těch dlouhých letech a svěření režie do dvojice neznámých belgičanů čekal, producent Jerry Bruckheimer se ale osvědčil jako producentská silná ruka, která našla někoho kdo se prostě parádně drží Bayova odkazu, zároveň se ale rozhodně nedá označit za ovečku. A rozhodně dává naději, že by se Mike a Marcus mohli ještě alespoň jednou vrátit. A klidně i právě s návratem dvou belgických šikulů. Parádní návrat do Miami s tamější nejlegendárnější filmovou dvojkou, který je dokonalý po všech téměř stránkách a dokáže bavit, napnout i dojmout. Smith a Lawrence si svůj návrat užívají a našla se tu dvojice opravdu šikovných tvůrců, která by si ideálně mohla tímhle filmem pojistit začátek plodné hollywoodské kariéry. Čistá filmová radost u které to čekání rozhodně stálo za to. Mizerové navždy!

    • 15.1.2020  22:11

    Pamatuju si jak šlo ještě v pár okruzích pár měsíců nazpátek o oscarového favorita. Drama v režii Billa Condona s Ianem McKellenem a Helen Mirren v hlavních rolích ještě pár měsíců nazpátek tipoval výrazný počet lidí alespoň na nominaci pro McKellena, aktuálně je ale jasné, že film prošuměl a nejen na Oscarech po filmu neštěkl pes. Sluší se ale dodat, že by tomu opravdu nebylo proto, že by byla Dokonalá lež špatným filmem. Je jenom nevýrazná a ve finále i dosti průměrná i po téměř stránkách. Ale nejdřív popořadě. Kdo od McKellena i Mirren čeká parádní herecké výkony tak se dočká. Především právě McKellen je zde famózní a jeho role mu dává příležitost se parádně vyřádit. McKellen skvěle dokáže vystřídat polohu milého bezmocného staříka na dravého násilníka co má i přes svůj požehnaný věk žaludek na hodně silné věci. McKellen je tu opravdu boží a na rozdíl od Mirren, která je po téměř celou dobu jen ta oblbovaná panička tu má skutečně vybudovaný potenciál na to se herecky vyřádit a do jisté míry se pro něj pokud vím jedna v kariéře o hereckou výzvu. Jenomže je Mirren pořád boží herečka a tyhle dva herečtí bardi si svoje první interakce v kariéře rozhodně užívají. Dvě herecké legendy spolu nepřekvapivě hodně dobře fungují a je radost na to pohledět. Osobně mám ale strašný problém s celým pozadím scénáře. Bojím se totiž jedné pravděpodobné věci: Knižní předloha Nicholase Searla je podle všeho tlustší, pikantnější a obsahuje více informací než celovečerní zpracování. Scénárista Jeffrey Hatcher se tak musel smířit s faktem, že pravděpodobně do filmu nepůjde dát vše a výsledek je takový jaký je. A nemám z toho moc extra velkou radost. Celou hodinu si vlastně postavy McKellena a Mirren navzájem podkuřují, McKellen je za jejími zády onen podvodník, který kuje pikle a do toho všeho se začíná plést i vnuk Mirrenové Stephen, kterému očividně McKellenův Roy po chuti nepřišel. Tohle je zcela konstrukce první hodiny a nemělo být jít o spoiler páč takový je zhruba nástin v traileru. To k čemu ale dojde v následujících zbývajících téměř 50 minutách, jak mi tvůrci najednou začnou sázet jeden zvrat za druhým a nakonec to celé dojde k onomu podivnému finále.... Já fakt nevím! Nerad sázím klišoidní větu "takhle se adaptace nedělá" zvláště když jsem předlohu nečetl, nicméně si stojím za tím, že v knize je celá Royova zločinná minulost, charakter Beth a dalších pár drobností rozepsáno dozajista lépe. Dost možná. Jakmile ale začnu ignorovat fakt, že vůbec nějaká předloha existovala, zbyde mi slušně budovaná hodina, která sice těží především z vzájemného podkuřování dvou hereckých bardů a faktu, že jsou ti dva prostě super, rozhodně ale dokáží vše prodat a i vše kolem jakž takž funguje a pak dorazí druhá polovina, která do jisté míry zahrabává pár slušných náběhů na rozuzlení. To co dorazí na konci možná nečekáte, někdy je přece jen možná lepší než šokovat udělat funkční konec. Po řemeslné stránce Dokonalá lež krásně vypadá, v několika zvukových efektech jsem si fakt rochnil a hudba Cartella Burwella do atmosféry většinou sedí jak prdel na hrnec. A je to ve finále to poslední čím vlastně můžu tenhle film nějak chválit. Ideální film na vypnutí mozku a slintání nad hereckým koncertem dvou úžasných protagonistů. Vypněte mozek a ignorujte tím fakt, že ten film vlastně nikam nespěje a nemá dějové tempo a oceňte ucházející řemeslnou práci. The Good Liar/Dokonalá lež není dokonalý film, ve finále je to ale vlastně celkem good film.....

    • 9.1.2020  22:59
    Pod vodou (2020)
    ***

    Odkládaný projekt, který se stihl natočit už v roce 2017 ale premiéře od té doby stále uhýbal se jí nakonec dočkal začátkem letošního roku. A ve finále jsem přece jen v jisté formě zklamaný. Trailer mě totiž navnadil a čekal jsem od něj, že o filmu vyzradil vlastně málo. Že půjde o film, který nemusí do trailerů vecpat všechno a díky tomu mě dokáže překvapit. Jenže to byla mylná domněnka, protože ve finále se dá říct, že Přes vodu vše zajímavé z propagačních materiálů vykecalo. A i přes to, že by chtělo jít o sci-fi, které by šlo ve šlépějích Vetřelce nebo Propasti Jamese Camerona a zároveň mělo hluboké zamyšlení nad tím, že je vlastně vrtání do zemského jádra špatně. Ve finále ale bohužel dorazilo jen slušné sci-fi béčko, které by chtělo mít strašný přesah a být zároveň strašně cool, bohužel tím ale opravdu není. Nejvýraznější chybou je ten fakt, že film trvá pouhých 95 minut, strašně ale tápe a neutíká. Scénář se snaží hned od začátku vpustit hlavní hrdiny do akce a vést je pomalu z bodu A přes bod B do bodu C, téměř cokoliv co ale dorazí není vůbec zajímavé. Pod vodou je film na kterém je určitě vidět větší rozpočet. Bylo to pořád ´´jen´´ 60 milionů dolarů, což stačí na pár hodně slušných akčních scén a celkem drahé kulisy, bohužel ale nikdo zapomněl na to přijít s potencionálně zajímavým vizuálem. Na kameru Bojana Bazelliho se sice hezky kouká, vyložené vizuální perly ale prostě chybí. Vizuál monster mi přišel neskutečně odbytý, akční scény většinou nejsou vůbec přehledné a způsobují ve finále chvílemi hodně těžkou orientaci a především je nejzajímavější element bohužel hodně očividně inspirovaný H. P. Lovecraftem. Celé mi to přišlo jako by byl veškerý rozpočet utracen za kulisy, kostýmy, techniku a herce a následně nezbylo tolik scén na ony parádní akční scény nebo hezký vizuál. A přesně tohle mi Pod vodou chvílemi opravdu sráželo. Moc nadšeně se nedá mluvit ani ve spojitosti s postavami, protože oněch 6 postav se kterými máme tu čest trávit děj nejsou téměř ničím zajímavé. Nebo jsou spíš jen chodícími klišé charaktery. T. J. Miller hraje šaška skupiny, který pouští z pusy hlášky v nesprávný čas, Mamoudou Athie, John Gallagher Jr. a Jessica Henwick poté už jsou nejsou zajímavý skoro ničím krom Henwick, která má přece pár momentů kdy může něco herecky předvést. Vincent Cassel bohužel také nemá mnoho co hrát a nejzajímavější postavou je tak Nora v podání Kristen Stewart. O hereckých schopnostech Kristen Stewart nemám nějak vysoké mínění, její charakter zde je ale reálně oukey. Tvůrci by možná chtěli aby šlo o novou Ellen Ripleyovou, což je samosebou taboo, protože na to ta postava a upřímně i samotná Stewart nemá. Právě ona má ale alespoň nějak propracovanější backstory, Stewart může v pár scénách předvést, že pracovat jako herečka s emocemi jí nedělá problém a nepůsobí směšné v akčních scénách. Rozhodně neříkám, že je Stewart v Pod vodou kdovíjak super a jde o mou oblíbenou postavou, rozhodně je ale z celého filmu nejzajímavější. Osobně mám ale především problémy s filmy, které se tváří hrozně přesahově, myslí si, že nemají sci-fi béčko ale sci-fi, které chytře pracuje s tématikou ropných vrtů a o tom, že vrtat ropu je přece jen špatně. Jenže to je celé jenom kamufláž, která se snaží překrýt, že jde o obyčejné béčko, které se může tvářit, že mělo větší ambice jak chce ale já to tomu filmu prostě nevěřím. Strašně nemám rád když chce film dělat z diváka hlupáka a u tohohle filmu jsem chvílemi měl přesně takovýto pocit. Zvlášť když po celkem uspokojivém závěru do toho všeho dorazil neskutečně špatně poslouchatelný pop. Chvílemi jsem opravdu reálně trpěl. Pořád je to ale vlastně oukey a dost možná jsem se nechal příliš unést aktuální náladou při sledování. Za vším si ale stojím a krom celkem oukey Stewart, pěkný kamery, pár zajímavých vizuálních nápadů, zhruba tří dost dobrých scén a chvílemi upřímně vtipného T. J. Millera si fakt nevzpomenu na nic z čeho bych měl být nadšenej. Fajn sci-fi béčkovina od které jsem prostě chtěl víc ale od režírujícího Williama Eubanka jsem to nedostal. Je to oukey, podruhé to ale nechci nikdy vidět......

    • 8.1.2020  23:56
    Na nože (2019)
    *****

    Rian Johnson nám postupně v letech 2012 a 2017 nadělil dvě sci-fi- V roce 2012 to bylo jeho originální dílo Looper, v roce 2017 poté Johnson zrežíroval Star Wars: Epizodu VIII- Posledního z Jediů. Star Wars VIII byl zatím Johnsonův největší projekt a bohužel diváky rozdělil na dva tábory- Ty co ho nesnáší a ty co ho zbožňuju. Já patřím k táboru těch, kteří na Epizodu VIII nenechají dopustit (za mně jednoznačně 2. nejlepší díl Star Wars) a doufají, že nakonec přece jen na Johnsonovu novou Star Wars trilogii dojde. Ať už to klapne či neklapne, Johnson se rozhodně flákat nebude, protože už teď chystá pokračování svého nejnovějšího hitu Na nože díky a za to jsem velmi rád, protože hned na začátek říkám, že jsem si Johnsonovu novinku užil, chci ji vidět ještě minimálně jednou v kině a na volné pokračování budu stalkovat každou novinku. Slušelo by se ale pořádně vysvětlit proč vlastně. Nebudu říkat, že je Johnsonova novinka dokonalá, protože není. Přesto budu nacházet spíše hodně nadšených dojmů, které pramení především z toho, že Johnson opravdu dodal vše kromě klasické detektivky, které je chytrá, vtipná, dokáže se trefně nepřímo vyjádřit k politice USA, feminizmu nebo problémům s internetovými trolly nebo Netflixem. Tohle vše jinak Rian za psacím stolem servíruje hodně opatrně a rozhodně by se nemělo stát, že budou mít Trumpovy voliči na tenhle film hodně výraznou pifku. Vše co jsem zmínil jsou jen chytrá pomrknutí na aktuální dění, které jenom ještě více osvětlují charaktery postav. Tenhle film totiž staví především na postavách a na tom, že je hodně snadno si k nějaké postavě získat sympatie a o chvíli poté jí zase nenávidět. Samotný Johnson si jako scenárista dělá ze svých postav srandu a rozhodně nepředstavuje klasické postavy. Benoit Blanc Daniela Craiga opravdu není klasickým detektivem a rozhodně jde o přesný opak toho co Craig většinou hraje. Chlapík co většinou ztvárňuje vážné role zde naštěstí dokonale pochopil jakou polohu zde má použít a prodává veškerý humor hodně dobře. Blanc je jedním z nejzvláštnějších detektivů stříbrného plátna, přesto je hned od začátku snadné tomuhle podivínovi přijít na chuť. Craig zde skvěle pronáší i jižanský přízvuk a ne nadarmo se mu začne říkat Kriminálka KFC. Craig je zde opravdu neskutečně super a jestli má někdo vézt tuhle potencionální frančízu tak je na tohle Craig přímo ideální volba. Ve finále opravdu hraje něco úplně jiného než jsem v době oznámení čekal, o to víc mě ale těší, že Blanc nespadá do klasické škatulky. Herecky se celkem dokáže vyřadit i Chris Evans. Evans se čerstvě definitivně rozloučil s rolí Captaina Ameriky a zde podobně jako Craig hraje přesný archytyp toho co normálně. Evansův Ransom má do Stevea Rogerse opravdu daleko, protože z " Mirka Dušína" Evans přesedlal na rozmazleného zbohatlického spratka, který má ve finále srandu ze všeho kolem. Srandu ze své rodiny, srandu z vyšetřování a především srandu z plukovníka Sanderse tedy Blanca. Evans tu má díkybohu co hrát a ukazuje, že v sobě něco má a nemusel by se po konci u Marvelu ztratit. Evansův Ransom je přesně ten typ postavy, kterou jde hodně snadno nenávidět, přesto si Evans svým charizmatem a prodáváním všech hlásek snadno může dočkat vašeho zájmu a i jisté formy obliby. A pak je tu Ana de Armas. Ošetřovatelka zesnulého se díky svému pozitivnímu vztahu s rodinou Thrombeyových a především se zesnulým patriarchou dostane do oné komplikované hry. A právě Marta v podání Armas je ve finále tou nejzajímavější postavou a dost možná i srdíčkem celého filmu. Zdánlivě vedlejší postava se do celého dění dostane hodně výrazně a sehraje v celé skládačce hodně zajímavou roli. Armas má rozhodně talent a dostala zde velkou šanci to předvést. Jestli má tohle být nová Bond Girl nebo představitelka Marilyn Monroe v její biografii, vůbec s tím nemám problém, spíš opak. Craig, Evans a Armas tvoří nejzajímavější herecké trio, rozhodně by ale byla škoda se nezmínit alespoň zkráceně o zbytku. Jamie Lee Curtis a Don Johnson se k sobě jako pár ve kterém má hlavní slovo spíše Curtis hodí a skvělé se doplňují. Michael Shannon si opět neodpustí předvést se především ve scénách, které se neobejdou bez zvýšeného hlasu a křiku. Jaeden Martell svého 16-letého trolla dokáže v těch svých pár momentech skvěle prodat a i Katherine Langford neodolá se v pár scénách předvést. A v rámci možností se dost slušně předvedou i Riki Lindhome a Toni Colette. Hřích by byl nepřipomenout si ani duo detektivů v podání Lakeitha Stanfielda a Noaha Segana, přičemž zatímco Stanfield je polda co jde hlavně po cíli, Segan hraje fandu, který si užívá, že může vyšetřovat smrt svého oblíbeného spisovatele a každou indicií komentuje nadšeně s tím, že mu to připomíná autorovi romány. Právě i opomenout Christophera Plummera v roli oběti byl hřích, protože Plummer to minimum zahraje naprosto parádně a v hodně fajn cameu se tu jako právník předvede i Frank Oz. Po stránce hereckých výkonů se nedá co vytknout, zvláště když je vyloženě vidět, že si každý svou roli užívá. Tohle je prostě film co ti herci chtěli točit. Mající scénář, který se jim líbil. S postavami, které si s chutí zahráli. Film, který své parádní obsazení rozhodně nepromrhal. Na nože má těch kladů ale víc. Především jako klasicky u Johnsona platí, že se nedá čekat jakou cestou se film vydá. Můžete vymýšlet teorie, spekulovat, hádat, Johnson je ale stejně krok před vámi a zavře vám vaši šanci na výhru. Dle mého rozhodně nepředvídatelný film, který sází jeden zvrat za druhým a nepůsobí to zmatečně. Johnson zde využívá všeho možného- Žánrových kriminálních klišé, nevěrohodného vyprávění, flashbacků z různých úhlů a pohledu na stejnou událost, utahování si ze všeho možného. Schválně se nevydává směrem, který se dá očekávat, nepřímo se divákovi směje přímo z postupného vypravování a především nemá problém zvolnit napětí. Na nože je díky tomu především zábavná kriminální komedie, která má do " pouhé" parodie rozhodně daleko. Spíš než o parodii se svou formou opravdu jedná o počtu románům Agathy Christie, která bude dost možná jinými diváky různě přijata a záleží jen na vkusu nebo náladě daného diváka. Pokud ale na Johnsonovu kulišáckou hru přestoupíte dorazí opravdu super filmový zážitek co během svých 130 minut zvládne předvést mnoha věcí a rozhodně nezpomaluje. Tempo mi rozhodně nepřišlo problémové, i přesto, že se dal konec možná o těch pár sekund osekat. Vlastně mi na tu plnou palbu ale asi stačí fakt jen málo a dost možná mi Johnsonova novinka jen časem dozraje. Chytrá, vtipná, povedená, těžce předvídatelná a především brilantně natočená a odehrána. Na nože historii nepřepíše a nepůjde o novou klasiku, vyčíst se jí dá ale fakt no a především je to fakt super zážitek. Mohl bych chrlit nadšením dál, bojím se, že bych se pomalu přece jen dostával ke spoilerům, které mimochodem trailer vůbec neprozradil. Je to super a nemůžu se dočkat až to uvidím znova. Rian Johnson opět potěšil.....

    • 1.1.2020  21:39
    Maják (2019)
    ****

    Nejsem vůbec fanda horroru Čarodějnice z roku 2015- Ta si už stihla najít své fanoušky a obdivovatele, která sice předvedla talent Anyi- Taylor Joy a ukázala, že v sobě Robert Eggers něco má, jinak ale Eggers za mně ve svém celovečerním debutu nabídl několik zajímavých pasáží a nápadů, které ale nefungují jako celek a atmosféru Eggers vytěžil jen na půl. Na jeho novinku Maják jsem se vlastně začal pořádně po oznámení Pattinsona a Dafoea těšit až tehdy když jsem se dozvěděl, že film bude natočen ve výrazně speciálním formátu- poměr stran 1.19:1 a především černobílá barva. A už to mi udělalo radost, protože Eggerse už po Čarodějnici beru jako člověka co nemá problém pohrát s vizuálem a tady dostal příležitost pohrát si s větší hračkou. A zatímco Čarodějnici fakt nikdy moc rád mít nebudu, Maják mám už po prvním vidění hodně rád a v brzké době ho chci i přes chvílemi velmi vyhrocené momenty, které mi dnes dost možná nedají spát vidět znova. Maják je film, který funguje díky tomu jak vypadá a jak byl natočen. Snažil jsem se Maják na chvíli v hlavě představit v barevné barvě a poměru stran bližšího k dnešní filmové produkci. Nemožná! Maják je prostě film, který by bez svého pozlátka nemohl fungovat a vlastně celkově existovat a důkaz toho, že tenhle formát funguje je fakt, že hned po 5 minutách v sále jsem úplně zapomněl fakt, že vlastně koukám do čtverce. Proč ? Protože Maják diváka jednoduše vztáhne tak moc, že je v transu a má dokonce chvílemi mořskou nemoc, protože si chvílemi připadá jako by byl na místě činu a o to víc jako by postavy mluvili vůči divákovi skrz plátno. Je to dle mého srovnatelný zážitek jako historka o tom, že Příjezd vlaku na nádraží v La Ciotat od bratrů Lumiérovych donutil diváky vyskakovat ze sedadel. Dobře, teď možná trochu přeháním, i tak si ale za téměř vším stojím. Nutno též dodat, že Maják nemá na první pohled zdánlivě komplikovaný děj. Chybí nějaké velké dějové převraty (i když se minimálně jeden určitě najde), složitě vedený příběh nebo nějaké hlubší spiknutí. Zároveň ale Eggers rozhodně diváka nevodí za ručičku a divák si může hodně vyložit po svém a mohou být nekonečný počet významů pro každého. Pro diváka co má nejradši vše naservírované na stříbrném podnose to bude těžký boj, který možná prohraje, opačný typ diváků si to ale pochopitelně užije a může si film vysvětlit po svém. A to je na něm též super. Pod Majákem je ukryto též spoustu skrytých významů a symbolik, které nemusí pobrat každý. Eggers zde čerpá také z námořnických historek, mořských legend, vodního náboženství a stereotypních pohledech na bláznivé námořníky. Pod pokličkou má tak Eggers velmi šťavnatý materiál, kterým se může vydat mnoha směry a využívá toho. Film také hodně pracuje s tématikou toho jak je těžké soužití dvou lidí, kteří jsou navíc věkové odlišní, mají jiné priority, jiný přístup k životu a jakmile jste delší dobu uvězněn na vzdáleném místě s jedním a tím samým člověkem tak vám z toho prostě začne hrabat. Tyhle všechny pocity a momenty kdy se mezi hlavními hrdiny střídá vzájemný respekt a vzájemná nenávist by nešli uhrát bez parádní hlavní herecké dvojice a to Robert Pattinson a Willem Dafoe. Je to silné slovo ale stojím si za tím, že Pattinson podává nejlepší výkon ve své kariéře a je přímo geniální. Pattinson zvládá každé psychické zhroucení, zvládá uhrát reálné zděšení i reálný hněv, zvládne dokonce herecky excelovat i v pasážích vykonávání a ejakulace! Těžkej výkon, který Pattinson dává hodně parádně, jeho charakter je ale ve finále hodně těžko uchopitelná postava a opět platí, že si na něj musí každý divák udělat názor sám. Nebudu psát, že tu Willem Dafoe předvádí nejlepší výkon v kariéře, protože těch skvělých výkonů má dost a nerad bych nějaký urazil. Rozhodně ale musím potvrdit, že je tohle v TOP Dafoeových výkonů a on je prostě skvělej. Jako mořský vlk a starý blázen totálně geniální a přesně geniální protějšek Pattinsona. Mezi těmahle dvěma se počas filmu buduje silný vztah, který střídá aktuální postoje a je mezi nima něco co je spojuje, zároveň ale něco co se jednom na druhém hnusí. I Dafoeův charakter jde ve finále těžko uchopit, na rozdíl od toho Pattinsonova je ale tady tak nějak jasné jak na to Dafoeův Wake je...... Maják nestíhá zdržovat, protože jde pořád kupředu. Platí, že že nejde tolik o děj ale spíše o postupné budování nevraživosti jednomu vůči druhému a naopak, rozhodně je ale Eggersův scénář plných dialogů, které možná až příliš citují jisté pasáže a cpou symboliku až na hranu, rozhodně to ale není nic z čeho by si divák trhal vlasy. A vypadá to opravdu nádherně! Černobílá barva je nádherně využitá a tento film díky ní mnohem více vyniká. Tohle je prostě film, který už svoji atmosférou a temně budovaným napětím nemůže být barevný a těží především z faktu, že je černobílý. A díky tomu tak funguje. Opravdu je to vizuální pastva pro oči. Ve finále mám s Majákem problém jenom v tom, že několik pasáží přece jen mohlo jít stranou a mohli jsme se bez toho obejít. Pamatujete jak jsem pár řádků nahoru psal o tom vylučování a onanování? Představte si ještě jeden moment, který zde radši ani nebudu psát (rýmuje se na peřina mořské panny) a je vám jasné, že jde Eggers možná občas za hranu až příliš. Musí se na jednu stranu ocenit, že si Eggers opravdu servítky nebere a surovou realitu prodává za každou cenu, občas ale možná přece jen stačilo trochu ubrat. Několik pasáží je navíc po psychické stránce náročná až příliš, způsobí divákovi snadný bolehlav a je to jeden z důvodů proč ve finále budou mít někteří diváci s Majákem mít problém. Není to opravdu film pro každého. Eggers mě nicméně opravdu potěšil a ve finále za mně doopravdy dodal solidní psychoart na drogách , který je intenzivní, děsivý, parádně odehraný, svým způsobem kouzelný a především kurevsky nádhernej ; )

    • 31.12.2019  15:08
    Malé ženy (2019)
    ****

    Z Lady Bird jsem nadšený nebyl. A to hodně výrazné. Jakékoliv řeči o přelomovém filmu, který boří hranice feministických filmů a konečně ukazuje sílu girl power mi přišli směšné (letos dokonce dorazil bratříček v podobě Šprtky to chtějí taky), přesto všechno jsem ale musel uznat, že komička a začínající režisérka/scénáristka Greta Gerwig v sobě asi přece jen něco má. Proto jsem hned ze začátku nezlomil hůl nad její chystanou novinku Little Women a to už jenom proto, že podle ohlasů se Gerwig chopila silné knížky, která je dodneška aktuální a bylo tak jen otázka jestli Greta neselže (za mně!) i tady. A pak dorazí první informace o božím castu, fotky, nádherně vypadající trailer a člověk prostě doufá, že to dopadne co nejlíp. A jsem rád, že jsem Malé ženy stihl ještě do konce roku a jde tak u mně o tečku v kinech v tomhle roce a vlastně dekádě. A vůbec bych neřekl, že jsem tu dekádu zakončil žalostně. Malé ženy jsem si totiž opravdu užil. A to opravdu moc! Knihu jsem nečetl a nemůžu tudíž soudit jak moc ideálně Gerwig tuhle knihu adaptovala, očima nezaujatého diváka mi ale teprve až Malé ženy přijdou jako tou ideální ukázkou girl power, síly žen a že teprve právě Malé ženy, které se odehrávají v 19. století se k dnešní genderové situaci vyjadřují celkově lépe než Lady Bird, která byla zasazena do přítomnosti. Ale dost už bylo řečí o tom co Gerwig předvedla posledně a pojďme radši řešit co provedla teď. Malé ženy jsou neskutečně funkční, zábavné a utíkají jedna báseň. Ten film je ve finále strašně feel-good a i když se neobejde bez vážnějších scén a tématik, především jde o film s parádními postavami a ve finále budete mít vlastně těžké si svého favorita vyhrát. Minimálně co se týče čtveřice sester. Osobně bych ve finále nejvíce vypíchl přece jen Florence Pugh, která se předvedla už ve Slunovratu, příští rok se objeví v sólovce Black Widow a vzhledem k tomu, že je opravdu herecky skvělá by se její kariéra měla nadále slibně vyvíjet. Její Amy je zde hodně těžce uchopitelná postava, kterou může člověk mít rád i nenávidět, právě ona je ale ve finále dost možná nejsilnější/nejzajímavější postavou filmu. Saoirse Ronan má po dlouhé době co hrát a téhle šance se chopila. Její Jo je spíše přesným opakem Amy a dá se říct, že vlastně ani ona neví co od života chce. Chce být spisovatelka, uvědomuje si ale, že žije v době kdy nejsou ženy uznávaný tak jak by si i přes své výrazné klady zasloužili. Jo se narodila do špatné éry, protože její houževnatost, odhodlání a jisté názory by spíše zapadali do doby současné. Jo tak ve finále působí jako taková postava, která je opravdu ve špatný čas na špatném místě a dělá jí to zajímavou postavou. A je ve finále strašně lehce sympatická i přes všechna podivná rozhodnutí. Emma Watson také dostává příležitost se herecky vyřadit jako Meg. Meg by chtěla být herečkou, kvůli jejímu chudému statusu ale nemůže. Meg by nejradši jako podobně jako Amy žila v přepychu, narozdíl od Amy by ale nebyla toho schopná za každou cenu a snaží se vyrovnávat s tím, že je sice spoustu lidí, kteří se mají hůř než ona, na druhou stranu je ale zase spousta lidí, kteří se mají lépe. A tohle jí dělá zajímavou postavou. Čtveřici sester uzavírá Beth v podání Elizy Scanlen. A právě ona je z čtveřice sester tou nejméně ctižádostivou a nejskromnější. Stačí jí pouze hraní na klavír a sestry kolem sebe. Beth se na rozdíl od ostatních sester nepouští do konfliktů a je spíše tou, která všechny dává dohromady. A to jí dělá zajímavou postavou. Vím, že tu až moc často používám pojem zajímavá postava. Ale to je u filmu strašně důležitá věc- potřebujeme zajímavé protagonisty aby se s nimi dal vyprávět zajímavý příběh. A už samotná zajímavá čtveřice sester by postačila. Jenže tu jsou poté ještě vedlejší postavy. A i u těch je o co stát! Timothée Chalamet potvrzuje svůj status neskutečně božího, charizmatickýho mladýho herce a jeho Laurie je neskutečný sympaťák. Laura Dern je jako matka čtveřice sester neskutečně fajn a jde o neskutečně dobrosrdečnou postavu co toho sama moc nemá, přesto nemá problém pomoct lidem, kteří jsou na tom ještě přece jen hůř. Bob Odenkirk jako otec se na plátně nezdrží dlouho, přesto jakmile dorazí tak rozzáří tu správnou náladu. Chris Cooper je poté jako Laurieho děd další fajn postavou i když má Cooper vyložený obličej na přesný opak. Hned ze začátku se o jeho dědovi dozvíme nějaké temné věci, vzápětí se ale ukáže, že to je hodný dědeček co si pravděpodobně uvědomil své chyby a snaží se je nějak odčinit. A jakmile se objevil na plátně, měl jsem i přes jeho bručonskou tvář hřejivý pocit. Korunu tomu všemu ale dává až Meryl Streep! Streep, která je v reálu hodně silná feministka zde hraje přesný opak- tetu co svým neteřím rádi aby se co nejlépe vdali, protože aby byla žena bohatá tak se musí dobře vdát a na jakékoliv řeči o nezávislosti od Jojo reaguje hlasitým posměškem. Streep si v téhle roli jí antipsané na tělo krade pro sebe každou scénu a ve finále zamrzí, že ji není víc. I kdyby měl film trvat klidně dalších 10-15 minut navíc. Už jen za 135 minut Malé ženy totiž snadno utečou jako voda už jen díky funkčními paralelnímu vyprávění, které od sebe dělí 7 let (a vizuálně je vždy přehledné pochopit v jaké době právě jsme), které postupně odhaluje tajemství z jedné doby a naopak a funguje to. Zvláště když to celé tak hezky vypadá a s kostýmy a dobovou atmosférou si tu prostě tvůrci vyhráli náramně. Krásně to vypadá, kurevsky dobře to zní (už v úvodní scéně mi bylo jasný, že ten zvuk musel bejt strašnej oser) a krásně to jde kupředu. Otázky o síle genderu tu jinak fungují opravdu parádně a geniální reprezentací girl power je právě Jo v podání Saoirse Ronan. Už v úvodní scéně se ukáže, že tahle holka má pro strach uděláno a i když chce kvůli rodině peníze, nevzdá se kvůli tomu své práce za každou cenu. Tohle je fakt geniální ukázka ženský síly s fajnovovou atmosférou+ geniálním hudebním doprovodem Alexandra Desplata. Nemůžu vlastně vytknout téměř nic krom faktu, že po první parádní třetině začne slabší druhá, která podle mně nefungovala tak moc a šlo to o třídu níž. V závěru se ale film vrací k té parádní první a já vlastně sám nevím proč a jak. Vím jenom, tě jsem si to užil jako naprosto super funkční filmový řemeslo co dokáže dodat dobrej pocit a zároveň člověku dodá nové perspektivy na na to co to vlastně je láska. Na Barbie v režii Grety Gerwig s Margot Robbie v hlavní roli a se scénářem od Noaha Baumbacha se začínám opatrně těšit!

    • 29.12.2019  22:06
    Ctrl Emotion (studentský film) (2009)
    *****

    Super zpracovaný nápad, který je v rámci školního cvičení až téměř dokonalý a navíc dodá závěr, který není happy endem v klasickém slova smyslu a skoro mě až mrzí, že nevznikla celovečerní verze. Budu tohle mít ještě hodně dlouho v hlavě zvláště díky parádnímu Mádlovi a skvělé Voříškové....

    • 27.12.2019  22:29

    Jakmile do něčeho investujete 4 miliardy dolarů, pokusíte se to logicky vydojit co to jde. Logicky mluvím o studiu Disney a jeho odkoupení Lucasfilmu a tím pádem především ságy Star Wars. Nejslavnější filmová sága všech dob se prostě po odkoupení studiem Disney dočkala znovuzrození a poté co jsme se v posledních 5 letech dočkali 5 filmů bylo jasné, že to je krom všech těch dalších knih, komiksů a videoher (parádní Star Wars Jedi: Fallen Order!) jen začátek. A v tu samou chvíli došlo oznámení, že nově začnou vznikat i seriály, které budou umístěné na nově vznikající streamovací službu Disney+. A už v tu chvíli jsem si já říkal jestli jsou zrovna Star Wars značka, která si zaslouží seriálovou formu a jestli nepůjde o věc, která spíš Star Wars zlomí vaz. Jenomže najmutí Jona Favreaua jako showrunnera mě uklidnilo a ve finále je výsledek po celé té kampani díkybohu úspěšným výsledkem díky kterému je Mandalorian jednou z nejpozitivnějších věcí na roce 2019 díky které nebudu moc dospat následujících sérií. Mandalorian je totiž skutečná paráda, která Star Wars rozhodně nedělá ostudu, spíše právě naopak! Projekt Jona Favreaua díkybohu představuje pro svět Star Wars dosud víceméně nepředstavené období a prostředí. Konkrétně se příběh odehrává právě mezi Epizodami VI a VII a Mandalorian se tak dá brát jako jakási výplň mezi těmito dvěma výrazně rozdělenými období. Stojí ale za zmínku, že i když nás Mandalorian v jedné epizodě seznámí s Novou Republikou (Konkrétně v Chapter 6), spíše se odehrává na koutě kde Nová Republika neexistuje a díky tomu může dostat svůj prostor i Imperiální pozůstatek. Mandalorian nesleduje rytíře Jedi ani pokus o vystavění Nové Republiky, spíše se tu ukazuje obyvatelé Galaxie, kteří si pouze chtějí vydělat a osud galaxie je spíše nezajímá. Právě takový by se na první pohled mohl zdát i náš hlavní hrdina Mando, jak se ale ukáže tak má Mando uvnitř srdce dobráka a pro dobrou věc se ve finále nebojí zajít hodně daleko. Mandalorian se nesmí zapomenout ocenit bez výkonu Pedra Pascala. Ten sice Mandaloriana hraje pouze pod maskou (ve finále dokonce vyšlo najevo, že minimálně v Chapter 4 postavu jen namluvil a postavu pod zbroji hrál nikdo jiný), jeho vokální výkon je ale skutečně parádní i přesto, že je pravda, že Manda toho namluví co nejméně. Mando i po 1. sérii zahaluje svůj charakter spíše tajemstvími, přesto je ale nutné zmínit, že za prvních osm kapitol víme o Mandovi dost nato abychom s ním soucítili, litovali ho, chápali ho a přáli mu co nejlepší konec. Ještě více proto, že mezi ním a naším milovaným ´´Baby Yodou´´ skutečně proběhne jakási forma vztahu otce a syna, která by se dalšími díly mohla jen a jen prohlubobat. Baby Yoda nebo prostě jen Child se hodně snadno brát jen jako snaha vydělat na následném merchandesingu co nejvíce peněz, spíše ale sázím na to, že má Favreau Yodu opravdu rád a pokusil se nám v Mandalorianovi ukázat něco více o jeho druhu a vypadá, že bychom se v další sérii o tomhle druhu mohli dozvědět více informací. I kdyby ale ne, pořád máme tohohle jednoho člena, který je roztomilý, krade si každou scénu pro sebe a mohl by jednoho dne dokázat v rámci Star Wars univerza ještě velké věci. Favreau si ale krom vztahu Pascalova Mandaloriana a Baby Yody ovládaného různými loutkáři (Werner Herzog je odstrašil od nápadu CGI tím, že tvůrce Manda označil za zbabělce) postaral i casting všech vedlejších roliček. Je tu cool Werner Herzog i cool Nick Nolte, kteří se sice nedrží kdovíjak dlouho, rozhodně ale zanechají solidní dojem. Je tu Carl Weathers, který tu má po dlouhé době výraznější roli a je na něm vidět, že si návrat pod světla reflektorů užívá. Je tu fajn Gina Carano, je tu strašně cool zlej Giancarlo Esposito, Natalia Tena, Mark Boone Junior, Ming-Na Wen, Taika Waititi jako hlas IG-11 nebo Jason Sudeikis ve zbroji stormtroopera. Mandalorian ve finále není o tom jak moc velkou roli tu libovolný herec má ale spíše o tom jak si svojí účast v Mandalorianovi užívá. A je hodně vidět, že je každý rád, že je oficiálně součástí světa Star Wars! Za celou 1. sérii se u Mandaloriana prostřídá 5 režisérů- Dave Filoni (Chapter One a Chapter Five), Rick Famuyiva (Chapter Two a Chapter Six), Deborah Chow (Chapter Three a Chapter Seven), Bryce Dallas Howard (Chapter Four) a Taika Waititi (Chapter Eight). A je strašně fajn, že každá epizoda (za předpokladu, že jí režíruje nový režisér) má svůj specifický styl. Chapter Eight má třeba klasickou dávku humoru Taiky Waititiho a tím pádem větší dávku humoru obecně, Chapter One a Chapter Five jako by skutečně vypadli ze seriálu Klonové války nebo Povstalci (za kterými seděl právě Filoni), Chapter Three a Chapter Seven mají svůj skvělý komorní styl a vždy obě vygradují v parádní akční závěr (potěší, že právě Chow bude dělat celou minisérii s Obi-Wanem Kenobim) a Rick Famuyiwa u svých obou epizod zařídil aby ani jedna z nich nesešlapovala z plynu. Chapter Four Bryce Dallas Howard je poté solidním režijním debutem, který svou zápletkou vzdává holt Sedmi statečným a tím jak je každá epizoda jiná se ve finále nedá vyčítat, že by seriál opakoval stejné postupy a byl v rámci osmi dílů tím samým pořád dokola. Je nutné zmínit fakt, že hlavní dějovou linií seriál stráví první tři epizody a pak se dá říct, že se k hlavní vrátí až v posledních dvou. Epizody 4, 5 a 6 tudíž plní takzvané vedlejší mise, které ale ve finále plní větší smysl než se zdá. Především v jedné z nich Mando potká jednu osobu, která bude důležitá právě v posledních dvou epizodách, zároveň ale Mando putuje napříč galaxií a celá zápletka o tom, že je vlastně aktuálně vyvrhelem a snaží se přežít i přes fakt, že mu jde teď po krku celý cech nájemných lovců funguje. Zároveň Mando více ukazuje divákovi svůj charakter, jednou to dokonce vypadá, že nemá daleko od toho aby se usadil a jednou to zase vypadá, že by mohl fungovat jako funkční mentor. Vždy se to ale zvrtne a ukazuje se, že je vlastně Mando tragická postava, která se svého klidu v předaleké galaxii jen tak nedočká. A bůh ví jestli vůbec. I při rozpočtu 120 milionů dolarů na celou sérii jinak vypadá Mando parádně a rozhodně je vidět, že se seriálu dopřála plná péče. Akční scény nepůsobí minimalisticky a i přes nízký rozpočet prostě Mandalorian vypadá skvěle. Všechna brnění, lodě, zvířata působí co nejrealističtěji a akční scény vypadají opravdu draze. Nejvíc o sobě mluví dvě akční scény v Chapter Two, tedy naháněčka s Jawy a souboj s Mudhornem. Mandalorian vypadá fakt skvěle a jsem rád, že i přes relativně nízký rozpočet může něco vypadat tak velkolepě. A především se musí zmínit parádní soundtrack Ludwiga Göranssona díky kterému si budete chtít pouštět hlavní znělku pořád dokola. Do toho parádní kamera Grega Fraisera (můžeme jen doufat, že u 2. sérii Matthew Jensen neklesne), skvěle pracování s rozšířenou mytologii Star Wars, do očí nebíjící odkazy, parádní budování atmosféry napříč všemi kapitolami a ve finální epizodě i parádnímu odkázání na věci budoucí. Poslední dvě epizody Mandaloriana navíc dokážou i skutečně dojmout a můžu o Mandovi říct, že ve mně vzbudil všechny možné způsoby. Favreau jako kreativní showrunner nezklamal a na 2. sérii se skutečně těším. Tak uvidíme co nám předvede na podzim 2020. I Have Spoken!

    • 27.12.2019  22:29
    The Mandalorian (TV seriál) (2019)
    *****

    1. SÉRIE: Jakmile do něčeho investujete 4 miliardy dolarů, pokusíte se to logicky vydojit co to jde. Logicky mluvím o studiu Disney a jeho odkoupení Lucasfilmu a tím pádem především ságy Star Wars. Nejslavnější filmová sága všech dob se prostě po odkoupení studiem Disney dočkala znovuzrození a poté co jsme se v posledních 5 letech dočkali 5 filmů bylo jasné, že to je krom všech těch dalších knih, komiksů a videoher (parádní Star Wars Jedi: Fallen Order!) jen začátek. A v tu samou chvíli došlo oznámení, že nově začnou vznikat i seriály, které budou umístěné na nově vznikající streamovací službu Disney+. A už v tu chvíli jsem si já říkal jestli jsou zrovna Star Wars značka, která si zaslouží seriálovou formu a jestli nepůjde o věc, která spíš Star Wars zlomí vaz. Jenomže najmutí Jona Favreaua jako showrunnera mě uklidnilo a ve finále je výsledek po celé té kampani díkybohu úspěšným výsledkem díky kterému je Mandalorian jednou z nejpozitivnějších věcí na roce 2019 díky které nebudu moc dospat následujících sérií. Mandalorian je totiž skutečná paráda, která Star Wars rozhodně nedělá ostudu, spíše právě naopak! Projekt Jona Favreaua díkybohu představuje pro svět Star Wars dosud víceméně nepředstavené období a prostředí. Konkrétně se příběh odehrává právě mezi Epizodami VI a VII a Mandalorian se tak dá brát jako jakási výplň mezi těmito dvěma výrazně rozdělenými období. Stojí ale za zmínku, že i když nás Mandalorian v jedné epizodě seznámí s Novou Republikou (Konkrétně v Chapter 6), spíše se odehrává na koutě kde Nová Republika neexistuje a díky tomu může dostat svůj prostor i Imperiální pozůstatek. Mandalorian nesleduje rytíře Jedi ani pokus o vystavění Nové Republiky, spíše se tu ukazuje obyvatelé Galaxie, kteří si pouze chtějí vydělat a osud galaxie je spíše nezajímá. Právě takový by se na první pohled mohl zdát i náš hlavní hrdina Mando, jak se ale ukáže tak má Mando uvnitř srdce dobráka a pro dobrou věc se ve finále nebojí zajít hodně daleko. Mandalorian se nesmí zapomenout ocenit bez výkonu Pedra Pascala. Ten sice Mandaloriana hraje pouze pod maskou (ve finále dokonce vyšlo najevo, že minimálně v Chapter 4 postavu jen namluvil a postavu pod zbroji hrál nikdo jiný), jeho vokální výkon je ale skutečně parádní i přesto, že je pravda, že Manda toho namluví co nejméně. Mando i po 1. sérii zahaluje svůj charakter spíše tajemstvími, přesto je ale nutné zmínit, že za prvních osm kapitol víme o Mandovi dost nato abychom s ním soucítili, litovali ho, chápali ho a přáli mu co nejlepší konec. Ještě více proto, že mezi ním a naším milovaným ´´Baby Yodou´´ skutečně proběhne jakási forma vztahu otce a syna, která by se dalšími díly mohla jen a jen prohlubobat. Baby Yoda nebo prostě jen Child se hodně snadno brát jen jako snaha vydělat na následném merchandesingu co nejvíce peněz, spíše ale sázím na to, že má Favreau Yodu opravdu rád a pokusil se nám v Mandalorianovi ukázat něco více o jeho druhu a vypadá, že bychom se v další sérii o tomhle druhu mohli dozvědět více informací. I kdyby ale ne, pořád máme tohohle jednoho člena, který je roztomilý, krade si každou scénu pro sebe a mohl by jednoho dne dokázat v rámci Star Wars univerza ještě velké věci. Favreau si ale krom vztahu Pascalova Mandaloriana a Baby Yody ovládaného různými loutkáři (Werner Herzog je odstrašil od nápadu CGI tím, že tvůrce Manda označil za zbabělce) postaral i casting všech vedlejších roliček. Je tu cool Werner Herzog i cool Nick Nolte, kteří se sice nedrží kdovíjak dlouho, rozhodně ale zanechají solidní dojem. Je tu Carl Weathers, který tu má po dlouhé době výraznější roli a je na něm vidět, že si návrat pod světla reflektorů užívá. Je tu fajn Gina Carano, je tu strašně cool zlej Giancarlo Esposito, Natalia Tena, Mark Boone Junior, Ming-Na Wen, Taika Waititi jako hlas IG-11 nebo Jason Sudeikis ve zbroji stormtroopera. Mandalorian ve finále není o tom jak moc velkou roli tu libovolný herec má ale spíše o tom jak si svojí účast v Mandalorianovi užívá. A je hodně vidět, že je každý rád, že je oficiálně součástí světa Star Wars! Za celou 1. sérii se u Mandaloriana prostřídá 5 režisérů- Dave Filoni (Chapter One a Chapter Five), Rick Famuyiva (Chapter Two a Chapter Six), Deborah Chow (Chapter Three a Chapter Seven), Bryce Dallas Howard (Chapter Four) a Taika Waititi (Chapter Eight). A je strašně fajn, že každá epizoda (za předpokladu, že jí režíruje nový režisér) má svůj specifický styl. Chapter Eight má třeba klasickou dávku humoru Taiky Waititiho a tím pádem větší dávku humoru obecně, Chapter One a Chapter Five jako by skutečně vypadli ze seriálu Klonové války nebo Povstalci (za kterými seděl právě Filoni), Chapter Three a Chapter Seven mají svůj skvělý komorní styl a vždy obě vygradují v parádní akční závěr (potěší, že právě Chow bude dělat celou minisérii s Obi-Wanem Kenobim) a Rick Famuyiwa u svých obou epizod zařídil aby ani jedna z nich nesešlapovala z plynu. Chapter Four Bryce Dallas Howard je poté solidním režijním debutem, který svou zápletkou vzdává holt Sedmi statečným a tím jak je každá epizoda jiná se ve finále nedá vyčítat, že by seriál opakoval stejné postupy a byl v rámci osmi dílů tím samým pořád dokola. Je nutné zmínit fakt, že hlavní dějovou linií seriál stráví první tři epizody a pak se dá říct, že se k hlavní vrátí až v posledních dvou. Epizody 4, 5 a 6 tudíž plní takzvané vedlejší mise, které ale ve finále plní větší smysl než se zdá. Především v jedné z nich Mando potká jednu osobu, která bude důležitá právě v posledních dvou epizodách, zároveň ale Mando putuje napříč galaxií a celá zápletka o tom, že je vlastně aktuálně vyvrhelem a snaží se přežít i přes fakt, že mu jde teď po krku celý cech nájemných lovců funguje. Zároveň Mando více ukazuje divákovi svůj charakter, jednou to dokonce vypadá, že nemá daleko od toho aby se usadil a jednou to zase vypadá, že by mohl fungovat jako funkční mentor. Vždy se to ale zvrtne a ukazuje se, že je vlastně Mando tragická postava, která se svého klidu v předaleké galaxii jen tak nedočká. A bůh ví jestli vůbec. I při rozpočtu 120 milionů dolarů na celou sérii jinak vypadá Mando parádně a rozhodně je vidět, že se seriálu dopřála plná péče. Akční scény nepůsobí minimalisticky a i přes nízký rozpočet prostě Mandalorian vypadá skvěle. Všechna brnění, lodě, zvířata působí co nejrealističtěji a akční scény vypadají opravdu draze. Nejvíc o sobě mluví dvě akční scény v Chapter Two, tedy naháněčka s Jawy a souboj s Mudhornem. Mandalorian vypadá fakt skvěle a jsem rád, že i přes relativně nízký rozpočet může něco vypadat tak velkolepě. A především se musí zmínit parádní soundtrack Ludwiga Göranssona díky kterému si budete chtít pouštět hlavní znělku pořád dokola. Do toho parádní kamera Grega Fraisera (můžeme jen doufat, že u 2. sérii Matthew Jensen neklesne), skvěle pracování s rozšířenou mytologii Star Wars, do očí nebíjící odkazy, parádní budování atmosféry napříč všemi kapitolami a ve finální epizodě i parádnímu odkázání na věci budoucí. Poslední dvě epizody Mandaloriana navíc dokážou i skutečně dojmout a můžu o Mandovi říct, že ve mně vzbudil všechny možné způsoby. Favreau jako kreativní showrunner nezklamal a na 2. sérii se skutečně těším. Tak uvidíme co nám předvede na podzim 2020. I Have Spoken!

    • 27.12.2019  21:18

    Studio BluSky Animation by asi jen tak nikdo neoznačil za mistry animace v porovnání s Pixarem nebo Walt Disney Animation Studios. Minimálně k sérii Doba ledová, oběma dílům Ria a Robotům mám ale z dětství silný vztah a mám tohle studio svým způsobem rád a právě proto jsem na jeho novinku dorazil. A na Špiónech v převleku se ve finále musí ocenit, že dost možná předvádí pár věcí, které kinematografie dosud nepřevedla a o kterých se mi nesnilo, že je kdy na plátně uvidím. A proto dost možná dávám o filmu trochu větší hodnocení než by si zasloužil, nutno ale uznat hned na začátek, že jsem si Špióny v převleku užil a krom několika pasážích, které až příliš sklouzávali do infantilního stylu jsem si film vyloženě užil. A nemám problém ho v dohledné době vidět znovu. Pár pokusů o špionážní animovaný film tu už byli, tohle je ale první v historii, který našeho hlavního hrdinu promění v holuba. A díky tomu využívá spoustu možností, které by normálnímu divákovi jen tak v mozku neproblikli. Jak již bylo řečeno tak v BlueSky Animation animací dvakrát neohromí a tudíž je u jejich animáků nutně sázet především na humor a funkční zápletku s funkčními charaktery, které jim nedělají problém což je případ právě Špiónů v převleku. Lance Sterling je díkybohu charakterem, který by si vlastně mohl na hned podat ruku s Jamesem Bondem a po jeho vzoru se nejdřív předvede v úvodní akční scéně a následně se dočká stylových úvodních titulků (které si berou inspiraci právě z úvodních titulků Bondovek a jsou parádní!). Problém tkví akorát v tom, že je Sterling arogantním a potřebuje dostat do karet dostat informaci, která by ho měla poučit a změnit jeho charakter. Dojde totiž na obvinění ze zrady a Sterlingovi nakonec nezbude nic jiného než spojit spolupráci s mladým technikem Walterem a díky němu se promění v holuba a časem si dost možná začne vážit sebe jako člověka. Nejdřív si ale musí především zvyknout na svůj nový zrak (holuby vidí všude kolem!) a fakt, že se z akčního drsňáka stává malým opeřencem, který bude dost možná rád když se dožije konce filmu. A musí kvůli tomu spolupracovat s člověkem se kterým by za normálních okolností nepracoval- s Beckettem! Walter Beckett je přesným opakem Sterlinga a na rozdíl od něj se snaží fyzickému boji vyhýbat a porazit nepřátele bez povraždění. Beckett sám trpí traumatem z dětství a snaží se kvůli němu násilí vyhýbat a snadno se stane sympatickým hrdinou, který se snaží zachránit společně se Sterlingem svět, zároveň ale neztratit svůj nenásilný charakter. Právě fakt toho, že jsou Sterling a Walter vzájemně ying a yang doplňuje jich rozdíly a vztah a film se snaží mezi nimi vytvořit smysluplně rozvíjející vztah, který je donutí si uvědomit, že vlastně mají něco společného i když jsou oba z jiného těsta. Film opravdu funguje jako odlehčený špionážní film plný funkčních akčních scén, které se z pochopitelných důvodu vyhýbají násilí ale i přesto fungují v rámci akčního žánru hodně slušně. Nechybí odkaz na Kill Billa (!) nebo na pár gadgetů Jamese Bonda, tenhle film se ale násilí vzhledem ke své cílovce vyhýbá a přesto se dá užít. Režiséři Nick Bruno a Troy McQuane totiž očividně mají špiónský podžánr a snažili se vymyslet co nesmyslnější funkční dětský odvar tohohle podžánru a daří se jim v rámci daných možnost představit funkční akční scény a funkční tempo, které by za jistých změn a škrtnutí veškerých komických situací vlastně mohlo fungovat jako funkční špionážní film. Ale i tahle variace rozhodně není mimo! Nikdy jsem nečekal, že ve filmu uvidím holuba bojovat se sumo zápasníkem a to mi Špióni v převleku dali. Celkově se tu objevují věci, které by mě opravdu nikdy nenapadli, že je uvidím naživo či na filmovém platně a přesto jsem je zde viděl. Sterling je totiž ve finále cool i jako holub a i když ztratil břišáky, schopnosti akčního agenta i šarm (?), je tu pořád v plné holubí síle. A funguje to celé jak po akční stránce tak i po stránce gagů a vtípků. Je ovšem pravda, že občas tenhle film sklouzává do infantilního humoru až příliš a je tak těžké hádat o jak moc víc by se líbil mladšímu divákovi. Očima odrostlejšího diváka se ale furt jedná o zábavný a celkem funkční odlehčený animák odkazující možnými způsoby na špionážní filmy a daří se mu to. Pokud v blízké době Špiony v převleku uvidím znovu tak nebudu vůbec proti, protože jsem si ho popravdě užil. Neříkám, že jde o dokonalou pecku a ani bych tomu filmu nedal kdovíjak vysoké hodnocení, v rámci svého měřítka, se svým celkem cool záporákem a především díky parádnímu odsypání ale dávám jasný palec nahoru a celkově jsem vlastně víc nečekal a proto jsem ve finále spokojen. PS: Viděno v dabingu. Michal Holán je jako Will Smith cool, a potvrzuje svůj status jednoho z nejfunkčnějších českých dabérů současnosti, někoho naštěstí napadlo aby zůstali Tom Holland a Adam Mišík spojeni, protože na sebe sedí (pár let nazpátek bych ještě nečekal, že použiji slova Adam Mišík a díkybohu v jedné větě!) a Zdeněk Mahdal má zase parádní hlas na záporáky. Věřím, že v originále hlasové výkony Willa Smitha, Toma Hollanda či Bena Mendelsohna posouvají žážitek o kousek výš, dabingové znění ale určitě neurazí......

<< předchozí 1 2 3 4 8 14 21 27