filmfanouch

Ridley Scott ani tentokrát nenatočil film, který by se měl pouštět ve školách, protože je 100% historicky přesný. Natočil ovšem strhující epický velkofilm o Francii, armádě, ale především lásce. Ridley Scott si možná mnohé svou dekonstrukcí Bonaparteho znepřátelí, výsledek ovšem vyvolává tak silný proud emocí, že si Scott své kroky dokáže obhájit. 85-letý nenápadný a přesto výtečný vypravěč ani tentokrát nešel nikomu naproti, výsledek je poté strhující takovým způsobem, že snadno vyvolá naději, že to s Gladiátorem 2 za rok dopadne dobře. Scotta totiž tvůrčí elán očividně pořád neopouští....

Dave Filoni by měl být za správných okolností tou nejprověřenější osobou v oblasti Star Wars, zaučoval se přeci jen u samotného George Lucase, který v 70. letech kombinací Flashe Gordona, filmy Akiry Kurosawy, Metropolis, románem Duna či nacistickým Německem vytvořil svět předaleké galaxie. Po práci na seriálu Avatar: Poslední vládce větrů se Filoni vydal právě cestou předaleké galaxie. Stojí za dvěma animovanými seriály - Star Wars: Klonové války a Star Wars: Povstalci. Ani jeden z těchto seriálů nezačínal zrovna s obří formou přijetí (Klonovým válkám ublížil především průměrný pilotní celovečerní film), Star Wars: Povstalci si ovšem každou sérií zlepšoval reputaci, Klonové války se poté staly jedním z nejoblíbenějších projektů ze světa předaleké galaxie. Kromě dalších animovaných seriálů jako Star Wars: Resistance, Star Wars: Špatná várka nebo Příběhy Jediů se poté Filoni podílí i na hrané formě, kdy spolu s Jonem Favreauem dali dohromady seriály Mandalorian nebo Boba Fett: Zákon podsvětí. Nyní se poté vlastního seriálu dočkala postava, která je velmi známá právě z Filoniho animovaných projektů - Ashoka Tano. Dave Filoni (1. a 5. epizoda), Steph Green (2. a 3. epizoda), Peter Ramsey (4. epizoda), Jennifer Getzinger (6. epizoda), Geeta Vasant Patel (7. epizoda) a Rick Famuyiwa (8. epizoda) jako režiséři dali dohromady seriál který jde snadno označit za esenciální Star Wars projekt. Celý seriál napsal sám Filoni a ukazuje, že je právě on tou prověřenou osobou, která by měla převzít otěže nad celým světem Star Wars. Filoni nejen rozumí zavedeným konceptům, ale snaží se je i tak trochu rozšířit. Dojde tak na nové definování pravidel užívání Síly, nové senzibily se sílou, kteří nutně nespadají pod Jedie ani Sithy, zároveň na čerpání ze zavedené mytologie. Největším palivem ovšem zůstává fakt, že je ze seriálu Ahsoka cítit esence Star Wars, zároveň se ovšem vesmír rozšiřuje a na předalekou galaxii se již nikdy nepůjde dívat stejně. Na jednu stranu mnozí Filonimu vyčítají, že si v podstatě natočil hrané pokračování Star Wars: Povstalci, Ahsoka ovšem může perfektně fungovat i v případě, že jeho diváci o postavách jako Ezra Bridger nebo Thrawn slyší zcela poprvé. Rosario Dawson je po drobných výskytech v seriálech Mandalorian a Boba Fett: Zákon podsvětí oficiálně ryzí castingovou trefou, především se skutečně ukazuje cesta, kterou Ahsoka od Klonových válek ušla, to nejen skrze sázku na drobné vize a návraty právě do období, které Ahsoku navedlo na její cestu. Filoni chytře těží z minulosti, zavedeného kánonu a pomalu vytahuje trumfy z románové trilogie od Timothyho Zahna, která se odkoupením Star Wars studiem Disney ztratila v sekci legendy a není tak kánonická k hlavní kontinuitě. Filoni ovšem jakoby všem pohoršeným pomalu naznačoval, že prvky z této trilogie budou více a více výrazné, stopy jde ostatně najít nejen v přítomnosti Thrawna, ale i jiných postav. Ray Stevenson nikdy nebyl hvězda, byl ovšem tou známou tváří, kterou mohl kdekdo snadno poznat. Je přitom smutné, že právě nedávno zesnulý Stevenson dal do role Baylana Scolla neskutečnou duši a rázem se jedná o jednu z nejvíce zajímavě narýsovaných postav od dob, kdy se Star Wars stalo majetkem studia Disney. Jde o postavu s nezměrným potenciálem, který zcela jistě bude ještě nějak nakousnut, zamrzí ovšem, že Stevenson již u toho nebude. A především zamrzí fakt, že všeobecné uznání za ztvárnění tak zajímavého záporáka ze všech stran nemohl Stevenson zaregistrovat sám. Lars Mikkelsen se po namluvení Thrawna v seriálu Star Wars: Povstalci vrací jako inteligetní Chiss v hrané podobě a je naprosto perfektní, kdy se ukazuje, že právě Thrawn bez problémů utáhne pozici hlavního zla Mando-Verse. Jeho ledový klid, projevovaná úcta k vlastním nepřátelům i podání jeho inteligence. To vše Mikkelsen zvládá, přitom všem ovšem jenom naznačí potenciál, kterého je Thrawn schopen. Thrawn ze zmíněné trilogie Timothyho Zahna ještě vyloženě na talíři není, Ahsoka ovšem rozhodně naznačí jeho potenciál. Virtuální studio Volume bude ještě pořád mnoho lidí strašit ve snech, v případě seriálu Ahsoka to ovšem vypadá, že jde Volume použit užitečně, Ahsoka tak přes pozici seriálu působí velkolepě, to jistě i přes fakt, že by jí větší rozpočet tak trochu přeci jen slušel (především v rámci flashbackových výprav do Klonových válek). Ústřední charakter mají nějaký základní charakter, především 5. epizoda je poté zcela jasný fan service, který ovšem má své opodstatnění a funguje nejen díky vysněné konfrontaci Ahsoky Tano a Anakina Skywalkera v podání Haydena Christensena v hrané podobě.  Jakmile dojde na souboje světelných mečů, připomenou ty nejlepší souboje ze seriálu Klonové války a ukazují, že Filoni má i na tohle ideální předpoklady. Jakmile poté první dvě epizody jsou teprve rozjezdem, od třetí epizody se z Ahsoky stane ryzí Star Wars, které se vrací k prvopočátkům (inspiraci Kurosawou není tak těžké hledat), zároveň ovšem skutečně dochází k úvahám a potencionálním směrům, které mohou Star Wars navždy změnit (nejen díky faktu, že se nejspíš skrze náznaky návratu k bohům Mortisu opět bude redefinovat podstata síly).  Soundtrack Kevina Klinera dokáže v nejlepších momentech připomenout Johna Williamse, přitom všem si pořád jde tak trochu svou cestou, v podstatě jako celý seriál. Rian Johnson se ve Star Wars: Poslední z Jediů snažil krapet redefinovat svět Star Wars, ne všichni poté byli z jeho pojetí nadšení. Ani Filoni si přitom rozhodně nezíská srdce všech a i přes jeho snahy se pořád bude volat po tom, aby se legendy opět stáli kánonem a vše od Disneyho bylo po celou dobu zlým snem Hana Sola zmraženého v Carbonitu. Filoni si stejně tak dle očekávání otevírá dveře nejen pro případnou 2. sérii, ale i již oznámený film, který by měl fungovat jako odpověď na Avengers: Endgame v rámci seriálů z Mando-Verse. Vlastně to ovšem samo o sobě nevadí. Především proto, že Ahsoka po Mandalorianovi definitivně otevírá pevné základy, na kterých jde po dobu pár následujících let stavět, nějak vykreslit představené postavy i nová pravidla světa a najít způsob jak si vyhrát s Baylanem Scollem a zároveň tím nepošpinit odkaz Raye Stevensona. Dave Filoni nicméně zvládl předvést, že se učil od toho nejpověřenějšího. A naznačil, že by Star Wars mohl do budoucích let táhnout. Ahsoka definitivně ukázala, že je Dave Filoni hodný odkazu George Lucase. Fantastická nová kapitola Star Wars, která pracuje se zavedeným světem, zároveň se ho snaží rozšířit a v různých formách ho i tak trochu redefinovat. Fantastický příslib věcí budoucích, kdy jen zamrzí, že jakékoliv formy navázání již nebude moci být součástí Ray Stevenson. Ten přitom nejspíš podal jeden z nejlepších hereckých výkonů v rámci celé série Star Wars a zamrzí tak, že všeobecné uznání za své ztvárnění získal až po své smrti. Případná 2. série tak má za úkol nejen parádně navázat, ale především nezpackat odkaz Stevensona. May the Force be with you!

Zručně realizovaný dokument, jenž bude stejně vyvolat především kontroverze, především v moment, kdy se ke slovu dostane Josef Mašín. Právě jeho přednes ovšem dodává Útěku do Berlína výpovědní hodnotu, kontroverzní kapitole Studené války rozhodně zvládá dodat něco navíc, Martinu Froydovi i Janu Novákovi se tak rozhodně musí smeknout klobouk. Především i díky zvolení On the Nature of Daylight od Maxe Richtera....

Třetí Trollové nepřekvapí. Jsou barevní, hyperaktivní, vypravěčsky neukáznění. Walt Dohrn si ovšem zvládl vykoupit reputaci a po slabším druhém filmu představil solidní animák, který chvílemi vzdává poctu Žluté ponorce nebo Fantasii, chvílemi si naplno uvědomuje svojí podstatu a zvládá z ní vytěžit maximum. Dětská cílovka bude z výsledku pochopitelně mnohem více nadšená, i kvůli pár milým překvápkům (jako zmíněné sekvence vystřižené jako že Zluté ponorky) ovšem dospělý doprovod nemusí vůbec trpět....

Balada o ptácích a hadech příliš nesází na akci, ale především postavy, dialogy a ukázku toho, jak okolní vlivy zvládají vyvolávat vnitřní zlo. Režisér Francis Lawrence se vrátil do světa Hunger Games a natočil solidní prequel, který v rámci výpravy pracuje s faktem, že se skáče 64 let před start původní série, zároveň má štěstí na casting (především na ústřední dvojici) a zvládá fungovat jako uspokojující adaptace, která má rozhodně své mouchy a například po audiovizu Návrat do Panemu přesto zvládne uspokojit a naznačí, že jde pořád o dostatečně zajímavý svět, který by šlo nadále prozkoumat....

Po vysněném Mankovi natočil David Fincher pro Netflix vděčnější projekt, který má sice daleko k akční řežbě kráčející ve stylu Johna Wicka nebo Zátahu, chladný thriller skoro jako ze staré školy (podobně jako Úkryt) je ovšem audiovizuálně vypiplaný film, který má fantastického Fassbendera, překvapí i jednou parádní akční sekvencí. Největším problémem filmu není ani tak jeho chladnost, ale spíše fakt, že tu podobný příběh byl již tolikrát a Fincher sázkou na ignorování emocí a i přes vnitřní monology protagonisty neservíruje nějakou strhující charakterní studii. Poutavé zachycení pracovního procesu nájemného zabijáka, které jakoby nemělo tak výrazné ambice, výsledek přesto potěší a i přes fakt, že Fincher nemá na své vrcholné období, potvrdí status jednoho z nejpreciznějších filmařů své doby....

Svého času v podstatě nejoblíbenější padouch Marvel Cinematic Universe, následně oblíbený antihrdina, díky svému vlastnímu seriálu už oficiálně hrdina. Bůh lsti a adoptovaný bratr Thora se před 2 lety dočkal na Disney+ vlastního seriálu, který se především díky odhalení nového hlavního zla MCU a představení Mnohovesmíru stal velmi důležitým projektem. 2. série tak vyvolala velká očekávání a je potěšující vědět, že se na ní nečekalo zbytečně. I když MCU již dávno není jistotou, Jonathan Majors si dost možná brzy půjde na rok sednout a přijde nejen o roli Kanga a MCU čeká nevyhnutelná rekonstrukce plánů, 2. série Lokiho dokáže naznačit ideální směr. Jde totiž nejen o perfektní vyvrcholení příběhového archu známého Boha lsti. Režisérka 1. série Kate Herron se sice nevrátila, duo Justin Benson a Aaron Morhead (seriál Moon Knight) spolu s Danem Delleuwem (druhá epizoda) a Kasrou Farahani (3. epizoda) jsou obstojnou náhradou. Do velké míry se možná jede na řemeslnou jistotu a opět se ukazuje, že u MCU vlastně není možná dvakrát důležité, kdo zrovna stojí za kamerou, výsledek přesto dokáže potěšit. Mnoho aspektů totiž přeci jen zůstává. Fantastický soundtrack Natalie Holt, lákavý futuristický design organizace TVA a především hravost, které je v 2. sérii ještě více. 2. série plně rozevírá potenciál mnohovesmírného cestování, metafyzických zákonitostí a především zajímavých motivů. Hned v 1. epizodě přijde jeden speciální dárek může za něj představitel postavy, dle které nese název první epizoda: Ouroboros. Ke Huy Quan stejně jako ve svých dětských rolích nebo ve svém oscarovém výkonu ve Všechno, všude, najednou srší neskutečnou energií a potvrzuje, že je jednoduše skvělé, že se po dlouhé pauze vrátil k herectví. Už na samém startu 2. série dochází k mysteriózním prvkům, které se plného osvětlení dočkají až v průběhu seriálu, je ovšem zábavné sledovat, kterým směrem se události vyvíjí. Členové organizace TVA se dozvídají o tajemných základech TVA a někteří se s tím těžko srovnávají. Vyzdvihnout se musí výkon Owena Wilsona, který zvládá přecházet z polohy do polohy a schopně uhrát vážnější momenty. Člověk, který se vlastně bojí zjistit, co je prapůvodem zač, člověk, který jediný smysl existence vidí v systému, který je zahalen mlhou lží. Právě i motivy o identitě a hledaní svého poslaní se prolínají celou sérií a i s nimi se ve finále dějí nějaká uspokojivá vyvrcholení. Jonathan Majors se tu představí jako další varianta Kanga, kdy je Victor Timely zcela odlišný od Toho, jenž zůstal nebo Kanga z Ant-Man a Wasp: Quantumania. Ať už Majors zřejmě provedl velmi špatné činy a po právu se mu rozpadne celá kariéra, nutno uznat, že Marvel přijde o herce s neuvěřitelným hereckým rozsahem a najít náhradníka, který zvládne různé varianty jedné osoby přesvědčivě vždy zahrát krapet jinak, bude obtížný úkol. Victor Timely má v 2. sérii poměrně výraznou úlohu, navíc má skutečně daleko k zlým Kangům a je proto zajímavé sledovat člověka, který se ve variantách se zlou pověstí nedokáže nalézt.  První tři epizody seriálu jsou vlastně slibný rozjezd, na opravdovou řezničinu ovšem dojde v druhé polovině seriálu. Epizody Srdce TVA, Věda/Fikce a Velké poslání (název ne náhodou shodný s úplně první epizodou seriálu) jsou Magnum opusem dosavadní MCU seriálové tvorby, kdy veškeré emoce fungují naprosto fenomenálně. Srdce TVA je v podstatě Infinity War tohoto seriálu, Velké poslání je poté Endgame tohoto seriálu. Nejen proto, že se tu emoce opravdu štěpí, ale především proto, že jde v jednom ohledu skutečně o konečnou hru. Loki je napříč MCU fascinujícím charakterem s fascinujícím vývojem. Nikdy nebyl vyloženým čistým zlem. Byl spíše arogantní bytostí, která vždy chtěla někam patřit. Nechtěl ubližovat lidem, ale chtěl dosáhnout respektu a uznání. V seriálu Loki si Loki prochází důležitým faktorem. Nachází pravý domov, pravé přátelé, pravou lásku, v závěru poté i prorokované velké poslání. Po vzoru Endgame má závěr seriálu Loki nádech hořkosladké tragédie, protože i přes ,,happy end´´ se nekončí na dvakrát veselé notě. Především proto, že Loki v závěru skutečně obdrží něco, po čem dříve moc toužil. Ale ne ve formě, kterou čekal. Závěr 2. série Lokiho je tak především také o tom, jak je někdy nutné přinášet oběti a že snaha o spásu toho, na čem člověku záleží, se neobejde bez háčku. Tento seriál díky tomu nemohl skončit lepším způsobem. I když totiž jistě otevírá vrátka pro další příběhy z MCU, na konci 2. série Loki je cítit nádech uzavřené kapitoly. Vystavěného archu, který na konci přináší jednu z nejlépe napsaných postav v historii MCU. Tony Stark by byl hrdý. Zábavné prvky mnohovesmíru, cestování časem i filosofických úvah, vynikající produkční hodnoty, skvělá kamera (především rozhovory mezi postavami díky ní působí vyloženě intenzivně), která vůbec nepůsobí seriálovým dojmem. A především fakt, že se tu ukazuje, že seriály od MCU můžou fungovat a že i když se může snadno říkat, že má MCU to nejlepší za sebou, projekty jako třetí Strážci Galaxie nebo právě 2. série Lokiho rychle vystrčí růžky a naznačí, že ještě není potřeba stahovat kalhoty. 2. série Lokiho je jednoduše radost, především poslední scéna v sobě skrývá několik různorodých emocí, že půjde ještě dlouho o moment, který je těžké zpracovat. Ať už se Tom Hiddleston jako Loki někdy ještě vrátí, po uspokojivém odchodu v Avengers: Infinity War se dočkává vyloženě skvělé potencionální tečky. Ve své životní roli je fenomenální a právem by měl příští rok bojovat o cenu Emmy.  Především se naplnila slova tvůrců o tom, že obě série Lokiho dohromady tvoří pevný příběh s jasným začátkem, prostředkem a koncem. Velké poslání je naplněno, 2. série seriálu Loki dosáhla možného vrcholu a do budoucna bude platit jako slibná ukázka toho, že MCU rozhodně nutně nemá to nejlepší za sebou. Tahle horská dráha nečekaných emocí budiž příkladem za všechny....

Marvels jsou 33. filmem MCU a v jistém ohledu jistě budou zásadní. Ne snad v tom, že by se přepisovala tabulka nejkvalitnějších projektů MCU nebo nejzásadnějších komiksovek posledních let, podobné laťky Marvels neuvidí ani z rychlíku. Jejich tvar, všeobecné reakce a především fakt, že strašně drahá filmová komiksovka v součtu působí jako dvoudílné vyvrcholení nějakého seriálu povede k tomu, že se podobné případy v MCU již nebudou smět opakovat. Je to škoda, protože režisérka Nia DeCosta například ve dvou akčních pasážích předvede nějakou tu řemeslnou zručnost. Fakt, že tu dochází na jednoho z nejhorších MCU záporáků, bizarní scénu, na kterou nemá ani cokoliv z mysli Jamese Gunna či samotný scénář, který působí jako pouhý nástřel, ovšem jasně naznačuje, že v nějakém ohledu musí dojít na zpátečku. Kevin Feige se nad tím již jistě zamýšlí, lepší pozdě nežli později...

Nick Fury je jedna ze stálic Marvel Cinematic Universe, která je navíc díky po-titulkové scéně prvního Iron Mana jeho součástí od samotného počátku. Z várky cameí se někdy Fury dočkal i výraznějšího prostoru a obsazení Samuela L. Jacksona je v jistých kruzích vnímáno jako jedno z nejlepších castingových rozhodnutí v rámci komiksových adaptací (afroamerický Nick Fury byl ostatně nakreslen právě dle Jacksona). Leckoho tak mohlo jistě potěšit, že se Fury dočká vlastního seriálu, časem se ovšem ukázalo, že jde o menší háček. Fury je sice hlavní tváří tohoto seriálu, seriál ovšem nese název jedné proslavené komiksové série - Secret Invasion. Tvůrcem tohoto seriálu se stal Kyle Bradstreet (scenárista seriálu Mr. Robot), o režijní povinnosti se poté původně měli podělit Thomas Bezucha a Ali Selim, aby nakonec režie všech 6 epizod po odchodu Bezuchy padla na Selima. Oblíbená komiksová událost poté měla jistě svůj potenciál, je to ovšem již nějakou dobu, co seriál došel ke svému závěru. A nikdo kvůli němu vlastně s odstupem nemůže skákat do vzduchu. Chyba dost možná tkví už v tom, že na Tajnou invazi vůbec došlo v seriálové formě. Prapůvodně se totiž jedná o komiksovou událost, kde díky paranoie spojené se schopností přeměny Skrullů nemusí být skutečně jisté, zda je Ant-Man pravým Ant-Manem či Iron Man pravým Iron Manem. Skrullové již sehráli důležitou úlohu v Captain Marvel a mnozí predikovali, že by po Infinity War a Endgame mohlo dojít na „komornější“ Avengers 5, které by mohli pracovat právě s adaptováním Tajné invaze. Ve výsledku ovšem došlo na seriál, který má například štěstí v obsazení. Samuel L. Jackson nezklame, Ben Mendelsohn svůj prostor táhne, Olivia Colman si krade každý svůj moment pro sebe a Kingsley Ben-Adir zpočátku naznačí, že by jeho záporák mohl být nosný. Jenže vše není zalité sluncem. Náznak špionážního nádechu mohl například naznačit, že se Tajná invaze vydá po stopách Captaina Ameriky 2 a i přes sci-fi prvky nabídne tak trochu přízemnější marvelovku. A skutečně to celé v jistých ohledech začne sympaticky. Temnější atmosféra, která oproti zbytku MCU ubírá na humoru, skutečný špinavější nádech, náznak zajímavých motivů i zpočátku zdánlivě zajímavá nová práce s tím, jak ujmout postavu Nicka Furyho. Jakmile ovšem dojde na jeden pokus o atentát a během něj umře jedna z hlavních postav, seriál se definitivně začne tak nějak rozpadat, aby to nakonec celé vedlo k finále, které.... prostě existuje. Zpočátku mohla Tajná invaze nejvíc urazit svými úvodními titulky, které byly experimentálně vyrobené A.I. (a dokázaly, že A.I. ještě určitě nesvede vše). Vlastně by ani tak nevadilo, že po Avengers není vidu ani slechu (a potenciál, který byť jen v náznacích nabízí původní komiksový event tak v podstatě letí do záchodu). Největší problémy seriálu se začnou vyskytovat v moment, kdy se ukáže, co vlastně hlavního záporáka žene dopředu a jaké to má následky. MCU má již delší dobu problém v tom, že je hierarchie moci pořád tak nějak vybudovaná, klíčový bod zápletky, který spojuje krev několika Avengerů a dalších superlidí, je ovšem vyložený paskvil, který navíc vytvoří superhrdinu, který by měl zákonitě automaticky ukončit veškeré hrozby, které přijdou po tom. Právě odhalení nového nejmocnějšího superhrdiny dokazuje, že více někdy nemusí automaticky znamenat více. Finále Tajné invaze jde tak snadno protrpět nejen kvůli vyloženě odpudivému CGI, kdy jsou efekty v She-Hulk: Neuvěřitelné právničce najednou v porovnání parádní. Největší problém je jednoduše v tom, že celá tak nějak po celou dobu sympaticky budovaná atmosféra v posledních dvou epizodách vyloženě zmrzačená. Jakoby se náhle někdo rozhodl, že je nutné seriál přiškrtit.  Právě toto ,,epické´´ finále ve výsledku může za to, že seriálu chybí uspokojivé zakončení, kdy se sice otevírají některá otevřená vrátka pro spousty projektů (čtvrtého Captaina Ameriku i Armor Wars), seriál ovšem nepůsobí dojmem, že by nějak uspokojivě fungoval sám o sobě. Nechybí sice poté nějaká odhalení o tom, že někteří lidé vlastně celou dobu nebyli lidé, především jedno odhalení ovšem zpětně ničí hned několik silných emocionálních momentů v Avengers: Endgame. S touto postavou, která je s MCU též prakticky od samého začátku, tento seriál rázem začne pracovat tak urážlivě, že to snad ani nejde popsat. A těžko vlastně říct, zda nějaký sólový projekt dané postavy toto zvláštní scenáristické rozhodnutí dokáže ospravedlnit. Jde o seriál, který v rámci rozšířeného světa MCU nedává nějaké uspokojivé odpovědi a dokáže nějak velmi široký vesmír nějakým způsobem propojit. Celá mytologie se tak trochu komplikuje, i když je poté zajímavé sledovat Nicka Furyho, který hledá své staré já (především proto, že Jackson je schopný i přes šustivý papír nějaký tento emocionální rozkol uhrát), vyplnění období mezi Captain Marvel a prvním Iron Manem ovšem vlastně tak trochu schází pohled na Furyho jako takového. Fury se tak možná konečně dočkal vlastního projektu a milovníci této postavy mohli zdánlivě začít jásat, výsledná Tajná invaze ovšem jednoočkovi rozdává spíše medvědí službu. Dojde možná ke dvěma úmrtím, které zvládnou vyvolat nějaké emoce, Kingsley Ben-Adir dokáže uhrát prakticky již fanatika, který se nebojí jít proti vlastnímu lidu (jeho Gravik v jistém ohledu připomíná Kobu z Úsvitu planety opic), výsledku ovšem chybí údernost. Ten pravý zápach paranoie, špionážního thrilleru i politického konfliktu po čtvrté epizodě v podstatě vymizí, v podstatě komorní seriál (který přesto Disney+ vyšel na 210 milionů dolarů) přitom nutně nemusí sázet na akční sekvence (kterých je po čertech málo). Když už ovšem dialogy každou epizodou začínají více šuštět papírem a ani sebeschopnější herci (Mendelsohn) nezvládnou tahat víc než minimum možného, něco jednoduše smrdí. Je to přitom škoda. Po komediálně laděných Ms. Marvel a She-Hulk mohl vzniknout temnější seriál, který by připomněl staré zlaté časy, kdy šel úklon žánrem tolik znát u první ságy MCU. Chvílemi to působí, že má Selim nakoukaného Winter Soldiera a přesně ví, co v něm fungovalo, výsledek přesto tolik nefunguje, protože nestojí na pevných základech. Má problémy s tempem, příliš velkým počtem postav (Furyho tajná žena jeho charakteru nepřidává tolik, jak by zřejmě všichni doufali) a faktem, že by vlastně vůbec nemuselo jít o minisérii. Jeho rozpočet ve výši 210 milionů dolarů by stačil na jeden celovečerní film, do kterého by jistě nebylo těžké uvrtat nějaké ty Avengers. Výsledkem by mohl být slušný přechodník mezi epickými Infinity War s Endgame a chystanou Kangovou dynastií s Tajnými válkami. Jestli nějaký projekt skutečně za poslední dobu tak mohl postrašit skutečným úpadkem, je to právě Tajná invaze. Její neúspěch ve sledovanosti by alespoň mohl přispět k tomu, že se podobné omyly jen tak opakovat nebudou. Po slušných 4 epizodách se totiž podobný úpadek jen tak nevidí, především promrhání takového potenciálu nejenom zamrzí, ale vyloženě urazí. Bylo tak nějak jasné, že Skrullové budou důležitou součástí Marvel Cinematic Universe a člověk alespoň částečně orientující se v komiksové předloze jejich potenciál těžko hodlá shazovat. Zrovna tohle ovšem nebyla ta správná cesta a výsledkem je seriál se slušným rozjezdem a slušnými prvky, v základech ovšem jeden velký mišmaš, který potvrzuje, že MCU skutečně potvrzuje regulaci. Svou cestou k tomu už teď dopomáhá jistý neúspěch Marvels v kinech a fakt, že se nejspíš bude volat po starých známých. Pomůže to ? Těžko říct, jestli totiž Tajná invaze něco zvládla, tak jedině utvrdit začínající úpadek něčeho, co ještě pár let bylo na samotném vrcholu....

Se studiem Blumhouse je to nadále jako na horské dráze. Megahitů by se našlo dost, málokterý z nich ovšem dokáže své tržby obhájit tváří v tvář s kvalitami. Filmových Pět nocí u Freddyho rozhodně nebude patřit mezi jeho vrcholy, na to se ukazuje, že jde pořád o příliš primitivní videoherní koncept, kdy se sice lidé mohou na papíře snažit, komplexnější záležitost z výsledku ovšem nevypadne. Na druhou stranu má tato adaptace rozhodně své kladné stránky, ze kterých by se dalo čerpat u chystaných dvou pokračování. Více práce s atmosférou, méně dějových linek, více černého humoru a více Matthew Lillarda! Fanoušky to jistě neurazí, zbytek nejspíš bude rád, že šel celý tento fenomén mimo ně....