Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Krimi

Recenze (1 094)

plakát

Žena v okně (2021) 

David Fincher všem vytřel v roce 2014 zrak Zmizelou. Adaptací románu Gillian Flynn Fincher světu daroval jeden ze svých nejlepších filmů a především byl film slušným hitem, který v kinech vydělal téměř 370 milionů dolarů. Logická reakce Hollywoodu? Snaha o další adaptace knižních thrillerů. Volba tak padla i na adaptaci knižního thrilleru Žena v okně. Kniha A. J. Finna sice vyšla až v roce 2018, studio 20th Century Fox nicméně práva zakoupilo už v roce 2016. Režie se chopil Joe Wright, scénáře adaptace poté jinak herec Tracy Letts, hlavních rolí se zhostili Amy Adams, Julianne Moore nebo Gary Oldman a ideální plány studia sázeli na premiéru na podzim 2019 a potencionální útok na pár Oscarů.   Háček byl ovšem v tom, že v létě 2019 proběhli testovací projekce, které nedopadli ideálně. Diváci film na testovacích projekcích jednoduše strhali. Studio Disney (v té době již Fox zakoupil Disney) tak okamžitě film odložilo na květen 2020, scénář přepisoval mimo jiné Tony Girloy a proběhli také přetáčky. Během přetáčení se navíc došlo k rozhodnutí, že dvojici Trent Reznor a Atticus Ross nahradí na pozici hudebního skladatele Danny Elfman. A pak přišel COVID-19! Studio hodlalo film po odložení do kin dát právě v roce 2020, horší načasování si ale vybrat nemohli. A v tu chvíli nastoupil Netflix, který na film zakoupil práva a nakonec tenhle předělaný a dost možná prokletý projekt umístil na svou streamovací službu. Jedná se skutečně o takový průšvih?   Žena v okně působí přesně jako film, který se stal takovým průšvihem, že jeho jediná ´´ spása ´´ byla zakoupení Netflixem. Žena v okně má totiž k dobrému filmu daleko. A to především i proto, že Joe Wright nadále patří mezi nejméně zajímavé režiséry Hollywoodu. Typ režiséra, který si sice umí ohlídat vizuál a nebojí se pár zajímavých vizuálních nápadů a díky tomu se alespoň na Ženu v okně celkem pěkně divá. Má to daleko k úplné katastrofě, v mnoha ohledech ten film působí kreativně. Amy Adams je v hlavní roli dle očekávání skvělá, stejně tak je Julianne Moore dle očekávání velmi dobrá. Jenomže není moc těžké dopátrat se toho pravého důvodu, kde se v rámci Ženy v okně stala chyba.   I bez přečtení knižní předlohy se dá velmi pravděpodobně odhadnout, že Žena v okně v knize funguje o poznání lépe. Nejen, že se v knize dá vše pořádně detailně dovysvětlit (především díky rozboru postav), ale Žena v okně dokazuje, že je velmi obtížné knižní předlohu zpracovat a že každá kniha k filmové adaptaci prostě zrozená není. I přes to, že je Adams v hlavní roli skvělá se scénáři nedaří (nejen) její postavě dodat pořádnou hloubku a pořádně schopně vykreslit její duševní rozpoložení. A i přes skvělost jejího výkonu jí člověk tu ženu s agorafobií prostě tak úplně nevěří.   V Ženě v okně je přitom spousty velmi dobrých herců, přičemž se ovšem zdá, že je jich na tyhle postavy škoda. Takový Gary Oldman v tomhle případě nemá štěstí na zajímavou postavu, kde by tak jeho mistrovské herectví dostalo pořádnou příležitost. Jennifer Jason Leigh představuje stejně tak zahozený potenciál a to samé se dá v podstatě říct i o Anthony Mackiem, Brianu Tyree Henrym, Wyattu Russellovi nebo i Tracy Lettsovi, který si zde kromě napsání scénáře též zahrál menší roli. Především se zde někteří herci (Mackie, Leigh...) objevují na velmi malém prostoru, což jen dokazuje, že se očividně stříhalo. Film sice trvá lehce přes hodinu a půl, na úděl toho ale nic v tom filmu nefunguje. A obávám se, že by víceméně stejným bordelem byla tak trochu i Zmizelá, kdyby místo 150 minut trvala také pouze 100 minut.   Soundtrack Dannyho Elfmana k Ženě v okně je jeho nejslabším za posledních 10 let a zamrzí, že se radši neponechala dvojice Reznor/Ross. Pak je tu také ta velmi úsměvná snaha o thrillerovou atmosféru, která se zcela míjí účinkem. Do velké míry to působí tak, že tvůrci jednoduše nakoukali thrillery od Alfreda Hitchcocka, Romana Polanskiho nebo Sama Peckinpaha a snažili se tomu co nejvíce přiblížit. A pak je právě velmi úsměvné sledovat ty neúspěšné pokusy, kdy definitivně dochází k aktivnímu používání mozkových závitů v oblasti zamyšlení nad tím, co se vlastně v zárodku pokazilo.   A právě zde přichází do hry ta zásadní myšlenka - Mohla dle samotné knihy vlastně vzniknout dobrá adaptace? Na tuto otázku pochopitelně lépe odpoví člověk, který měl s knižní předlohou zkušenosti. Nezkušený divák ale může snadno posoudit, že má filmová Žena v okně zásadní problém. Dokazuje to i konec, který tak trochu potápí vše o co se předtím film (neúspěšně) snažil. Ten film nefunguje jako detektivní thriller, nefunguje jako psychologické drama a už především to vůbec celé nefunguje dohromady. Žena v okně chce být zajímavý a šokující film, vůbec na to ale nemá. Působí jako přetáčený/přestříhaný/přepsaný film, což má za následek ještě jeho větší nefunkčnost. Bylo by nejspíš strašně zajímavé vidět tu úplně první verzi, kterou testovací publikum strhalo a srovnat jí s tou výslednou verzí, která nyní koluje na Netflixu.   Amy Adams by si bezpochyby zasloužila Oscara, tudy ovšem cesta nevede. Žena v okně je dle očekávání nefunkčním mišmašem, kde veškerá snaha o jeho záchranu měla pravděpodobně za následek ještě větší pohromu. Jeho velmi slušná vizuální stránka, dobré (i když nevytěžené) obsazení a pár celkem slušných momentů nespasí fakt, že jde o naprostým právem snadno zapomenutelnou záležitostí, která si za to navíc může sama. Je to zmatený film, který velmi snadno upadne do propasti zapomnění. Dobře mu tak!

plakát

Kyslík (2021) 

Většinou je velmi obtížné zpracovat film, který se většinu času odehrává v jedné místnosti a většinu času se může opřít pouze o jediného herce. Přesto ovšem takový film natočil Alexandre Aja. Režisér francouzského původu se zapsal do paměti především jako režisér předělávky Hory mají oči nebo nedávné Kořisti, nyní ovšem svůj nový film natočil v rodné Francii a hlavní role se poté zhostila Mélanie Laurent. Kyslík byl nicméně i přes minimalistické zpracování rozhodně obtížnou zkouškou. A i proto potěší, že Aja z téhle látky vytřískal maximum.   Kyslík je napínavá podívaná a především herecký koncert Mélanie Laurent. Laurent zde předvádí nejlepší výkon ve své kariéře, kdy dokáže skutečně předvést několik různých typu emocí, divák díky jejímu podání hlavní hrdinky naprosto cítí tu klaustrofobickou atmosféru a velmi snadno je díky výkonu Laurent divákovi stejně nepříjemně jako hlavní hrdince. Perfektní výkon, který snad pro Laurent bude v následujících letech klíčem k podobně fenomenálním výkonům.   Aja se nadále projevuje jako nedoceněný filmařský talent. K zmíněným Horám mají oči nebo Kořisti divák může mít různé výtky, přesto se ovšem nedá upřít, že Aja v rámci hororového žánru v mnoha ohledech dokáže většinu konkurence snadno strčit do kapsy. Kamery se navíc chopil Ajův dvorní kameraman Maxime Alexandre a Kořist je díky tomu další vizuálně povedená podívaná. Živelná kamera, perfektní práce s barvami a především v součtu skutečně vizuální pastva pro oči. Aja nadále umí pracovat s vizuálem, zároveň se mu nadále daří pracovat s atmosférou a i gradací jednotlivých momentů.   Především má ale Kyslík vydařený scénář, který je přitom dílem debutující scenáristky Christie LeBlanc. Ten scénář není dokonalý, dá se snadno rýpat do různých detailů a jistých klíčových prvků zápletky, důležité ovšem je, že se skutečně něco přes hodinu a půl pořád něco děje a to i přesto, že jsme pořád v jedné kryokomoře. Kyslíku se daří, aby byl zároveň napínavou podívanou, zároveň měl jistou myšlenku a občas se skutečně dokáže vydat nečekaným směrem. Film se sice možná vydává odhadnutelnou cestou, nikdy ovšem není vyloženě únavným, nadále se mu daří držet diváckou pozornost a především je skutečně chytrý. Intenzita v něm se dá po celou dobu krájet a i přes to, že snadno dá šťourat do logiky a s tou absencí hlušších míst to tak lehké není, těžko si v poslední době vybavit více intenzivní thriller.   Kyslík je povedený napínavý thriller, který nejen snad konečně pořádně nakopne kariéru Mélanie Laurent, ale dohodí více zajímavých projektů Alexandru Ajovi. Ten zatím natočil svůj nejspíš nejlepší film, který má sice lehké nedostatky, přesto jde ovšem o povedenou záležitost, která si svou pozornost rozhodně zaslouží.......

plakát

Neúplatní (1987) 

Pravděpodobně nejlepší film režiséra Briana De Palmy. výtečná podívaná s (právem Oscarem oceněný) výtečným výkonem Seana Conneryho a také Kevina Costnera, Andyho Garcii nebo Roberta De Nira v roli Al Caponeho. Mistrovský soundtrack Ennia Morriconeho, De Palmův tvůrčí styl v té nejpůvabnější podobě a především dodnes jeden z nejlepších gangsterských eposů. Sice se spousty momentů ve filmu neshoduje se skutečnými událostmi, bez událostí z 30. let 20. století by ovšem tahle nestárnoucí pecka vzniknout nemohla.

plakát

Rise of the Footsoldier (2007) 

Gangsterky Guye Ritchieho jako Sbal prachy a vypadni nebo Podfu(c)k působí v porovnání s Rise of the Footsoldier jako pohádky. Režisér Julian Gillbey společně se svým bratrem Willem za psacím stolem vytvořil brutální podívanou, která je navíc natočena dle skutečných zážitků Carltona Leache. Z fotbalového fandy se časem stal člen nebezpečného gangu, dealer heroinu a účastník války gangů. Leachův životní příběh jako by byl zrozen pro stříbrné plátno. Jen není pro úplně nejslabší povahy.   Jestli má něco Rise of the Footsoldier s gangsterkami Guye Ritchieho společné, jde zcela určitě o živelnost. Rise of the Footsoldier má elegantní tempo, kdy se pořád něco děje. Průlet britským podsvětím si poté skutečně nebere servítky. Dokazuje to i úvod, který přitom jen odstartuje řetězec detailně natočeného bodání, rozbíjení hlav a rozstřílených těl. Rise of the Footsoldier je drsnou záležitostí, která zároveň krom syrové gangsterky funguje i jako slušné sociální drama. Přesto to v oblasti sociálního dramatu šlo určitě vytěžit o poznání víc a děj Rise of the Footsoldier se následně v podstatě točí v nekonečné smyčce, která je skutečně spíše šnůrou složenou z různých historek.   Je určitě vidět, že tvůrci neměli peníze na rozhazování, o to více je ovšem cítit očividná snaha tvůrců. Film se navíc musel obejít bez velkých hvězd a přesto jsou herci ve svých rolích relativně fajn. Minimálně jim totiž člověk věří, že jde o bandu obáváných členů britského podsvětí, které by se chtěl člověk sebevíc za každou cenu vyhnout. Takový Ricci Harnett jako Carlton Leach je rozhodně castingová trefa, přičemž ta trefa tkví právě v tom, že je jako obávaný drsňák uvěřtelný. Pamětihodné výkony v téhle gangsterce nenajdete, ideální obsazení je v ní ale určitě.   Snaha o realistické zobrazení je cítit v každém ohledu. Na tento úkor prostě Rise of the Footsoldier není pro každého. Nicméně kamera jde díky tomu skutečně pod kůži a máte tak pocit, že jste skutečnými svědky všech těch masakrů. Je jen škoda, že se to v druhé polovině tak trochu definitivně okouká a to i v rámci té brutality. Až finále dokáže ten ohraný vítr pořádně vytrhnout a v součtu tak zamrzí, že těchto momentů není ve filmu víc.   V součtu vlastně Rise of the Footsoldier působí dojmem, že je spíše seskupením příběhů Calrtona Leache a dohromady tak trochu chybí přítomnost celistvého děje, který by si více vyhrál s postavami, jejich vývojem a celkovým dopadem uplynulých událostí. Přesto jde o slušnou a výraznou britskou gangsterku, které by možná slušel větší rozpočet (Gilbey má totiž k Ritchieho kreativitě velmi daleko), lepší herci, pevnější děj a s tím spojený scénář. Přesto určitě slušná práce, která je pro fanoušky gangsterek v podstatě ideální záležitostí i kvůli neobvyklé autenticitě......

plakát

Melancholia (2011) 

Lars von Trier je výrazným dánským filmařem. A to nejen díky seriálu Království ale i jeho celovečerním filmům. Prolomit vlny, Jack staví dům nebo Melancholia. Filmům von Triera se nedá upřít zajímavá práce s atmosférou a především to, že si skutečně nebere servítky a nebojí se ve svých filmech zpracovávat obtížná témata. Ať už je to život sériového vraha v Jack staví dům, závislost na sexu v dvoudílném filmu Nymfomanka nebo konec světa v Melancholii. Melancholia ovšem není katastrofický film. Film je sice o planetě, která by měla brzy narazit do Země a ukončit tak život na naší planetě, k tomu ovšem pořádně dojde až ve druhé polovině. V prvních několika minutách sledujeme, která přeskakuje mezi záběry na hlavní hrdiny a pohledy na vesmír, kde už se titulní planeta připravuje na tu naší. Už od začátku je přitom jasné, že v Melancholii bude velmi převládat vizuální stránka a stylizace Melancholie je od začátku výtečná. A pak se ukáže, že je film rozdělen do dvou částí, přičemž každá je tak trochu odlišná. První hodina se točí kolem svatby, druhá hodina poté kolem brzkého očekávání příchodu planety Melancholia. Tyhle dvě části se tak vydávají zcela jiným směrem, přesto je pohromady drží nejen hlavní postavy, ale i von Trierův styl. Melancholia je uměleckým filmem až na půdu. Ať už v rámci různé symboliky či filozofických myšlenek. Je to ten příklad filmu, který pravděpodobně mnoho diváků nestráví. Ať už kvůli tomu, že trvá přes 2 hodiny a jistým způsobem se vleče, důraz se tu klade především na dialogy a charaktery a ´´ nic se tam neděje´´. Na druhou stranu ovšem von Trier v Melancholii nadále předvádí svůj zajímavý černý humor, vizuální stylizace je působivá a zároveň jistý a zároveň správným způsobem nepříjemná a jde do jisté míry o specifický zážitek. Je to ale samo o sobě dobře? U filmu, který je rozdělený na dvě části se diváci velmi pravděpodobně budou přiklánět k jedné z kapitol. Ty jsou pojmenované dle dvou hlavních sester Justine/Claire v podání Kirsten Dunst a Charlotte Gainsbourg. O něco zajímavější je paradoxně ta první kapitola, která nemá s titulní planetou v podstatě nic společného, přesto je ovšem pojem ´´ melancholie´´ přítomný v podobě hlavní hrdinky Justine v podání Kirsten Dunst. Prim tu hraje kontrast povah dvou hlavních hrdinek. Sester, kteří se od sebe nemohou více lišit. Trier se snaží o psychologizaci postav a především skutečně dokáže pracovat nejen s černým humorem, ale očividně si rád utahuje z lidí vyšší třídy. Především i způsob jakým se linka se svatbou vyvine je neskutečně překvapující, přesto se ovšem nedá říct, že těžko takový výsledek čekat od někoho jiného než právě od Triera. S druhou polovinou je to výrazně komplikovanější. V té už všichni očekávají příchod planety Melancholia a kvůli ní se postavy chovají tak trochu iracionálním způsobem, přesto se ovšem dá říct, že by se takhle choval každý v momentě, kdy mu kvůli brzkému příchodu obří planety hrozí poslední momenty jeho života. Přesto se ovšem Melancholii nedá upřít, že se dialogy tak trochu vlečou, postavy jsou už jistým způsobem opotřebované a pokus o Trierovu hlavní myšlenku nefunguje tím ideálním způsobem. Přesto je Melancholia pořád nadále tak výrazným zážitkem, že za vidění určitě stojí. Melancholia má bravurní herecké výkony. Kirsten Dunst a Charlotte Gaisbourg jsou jako dvě hlavní hrdinky skvělé, kromě nich tu také jsou poté Alexander Skarsgård, Kiefer Sutherland nebo Charlotte Rampling. Trierův vizuál má po celou dobu neskutečné kouzlo. Přesto se dá do velké míry říct, že pokus o Trierův přesah se snadno může i u náročnějšího diváka minout účinkem. Využívá sice hudbu Richarda Wagnera, ve finále je ovšem Melancholia duchem plná pouze tak napůl. Jde nicméně o netradiční pohled na konec světa, přesto jeho zajímavější část je ta, kdy má ke konci světa v podstatě blízko. Škoda, že Trierův komplexní zážitek působí v jistých ohledech až příliš zahleděný sám do sebe, má v sobě totiž mnoho silných aspektů. Melancholia Larse von Triera je zvláštní podívaná, která každému sedne jiným způsobem. Trierův scénář, silná vizuální stránka a výtečná volba nepůvodní hudby, na druhou stranu lehké přetažení a především jen poloviční duchovní naplnění jde z Melancholie do velké míry cítit. Jde o zajímavé dílo, umělecký film ve všech ohledech a velice zajímavý zážitek. K jeho dokonalosti přesto chybí celkem dost. Na druhou stranu jde o velmi specifický zážitek, který zcela jasně pochází z pera Larse von Triera......

plakát

Star Wars: The Bad Batch - Aftermath (2021) (epizoda) 

Seriál Star Wars: Klonové války minulý rok definitivně skončil svou 7. sérií. Seriál měl po stránce animace a cílení na menší publikum ze začátku spíše problémy, časem se ovšem seriál v oblasti animace zlepšil, stal se celkově dospělejším a vážnějším, 3-5 série jsou výtečné, 6. série je super podívaná a 7. série je funkční emotivní tečkou. Přesto seriál Klonové války nekončí. V tom pravém slova smyslu. Přichází totiž volné pokračování s názvem Star Wars: The Bad Batch. Výrazné klonové komando ze 7. série se skutečně dočkalo vlastního seriálu, přičemž události reagují na závěr Klonových válek a tedy následky Rozkazu 66 a nástupu Impéria. Klonové války sice skončili, nová válka ovšem teprve začíná. A pilotní 70-minutový díl je příslibem toho, že nepůjde o dojnou krávu a snahu přiživit se na popularitě Klonových válek. Už v zárodku je na komandu Bad Batch skvělé to, že je každý člen výjimečný něčím jiným - má svého snipera (Crosshair), technika (Tech), bouchače (Wrecker), kyborga (Echo) a především vůdce (Huntera). Nejen díky tomu je tak každý člen výrazný sám o sobě a každý dostane příležitost zazářit. To ostatně dokazuje i samotný první díl seriálu. Tahle banda v několika momentech dokáže že si svůj vlastní seriál zaslouží, dá se s nimi zajímavě pracovat a to jak v rámci jejich sehranosti, tak i v tom, že každý není stejný a i to samotné bude mít zásadní dohru na následující události. Především postava Crosshaire má největší potenciál. Animací se seriál drží stylu Klonových válek a i proto se první sérii Bad Batch bude snadno přezdívat ´´ 8. série Clone Wars´´. Potěší ovšem to, že už je animace na vrcholu 7. série Clone Wars a tudíž už nehrozí, že by jako na samotném počátku 1. série Clone Wars animace nepůsobila úplně ideálně a zvýšení kvalit seriálu spočívalo i v zlepšení samotné animace. Bad Batch jsou již od začátku po animační stránce na velmi dobré úrovni, přičemž styl animace bude milovníkům Clone Wars vonět, odpůrcům Clone Wars naopak zase pochopitelně trochu smrdět. Nicméně je už v pilotním díle Bad Batch animace na rozhodně lepší úrovni než v rámci celého seriálu Star Wars: Povstalci. Pilotní díl sice trvá 70 minut, přesto tempově uniká velmi dobře. Především i proto, že se seriál rovnou vydá do akce a následně reaguje na události závěru Klonových válek, představuje nám Rozkaz 66 a nástup Impéria z trochu jiného úhlu pohledu a celkově nastavuje zajímavý nástřel děje, který se bude nadále vyvíjet v následujících 15 epizodách. Všem klonům opět hlas poskytl Dee Bradley Baker, přičemž se nadále na jeho hlasový výkon nedá stěžovat a je naprosto ideální volba i proto, že dokáže poskytnout různé emoce různým klonům. Zbytek hlasových výkonů je taky fajn, zarážející je jen to, že se vrátí jedna nečekaná postava, kterou namlouvá stejný herec jako kdysi. Háček je ovšem v tom, že je v době Bad Batch postava výrazně mladší a přesto se tvůrci rozhodli dodržet obsazení, což má za následek, že jedna postava tak mluví hlasem, který by jí tak padnul spíše o nějakých 20 let později. Vyloženě vyrušující to není, trochu nepřirozeným dojmem to ovšem působí. Stěžejní postavou seriálu je poté Hunter, která má prozatím společně s Crosshairsem nejzajímavější dějový oblouk. Nová postava Omegy, která je prvním ženským klonem a měla by též být jednou se stěžejních postav seriálu prozatím působí tak trochu navíc a těžko říct, zda se to v průběhu seriálu nějakým způsobem změní. Smutné je také to, že chce seriál být očividně ještě o poznání dospělejší než Clone Wars, přesto se ovšem pokouší o infantilní humor, který tak Bad Batch vrací někam ke kořenům Clone Wars. Snad to tedy s tím humorem příště nepůjde od desíti k pěti a tohle drsné komando se dočká skutečně drsného příběhu. Přesto je ovšem potěšující, že tento seriál vlastně vzniká. Prostředí klonových vojáků po Rozkazu 66 a s nástupem Impéria jde totiž určitě zajímavě prozkoumat. Spousty témat, které pilotní díl načrtne do budoucna opravdu působí zajímavě. Při vší té dost povedené akci je přitom zasazení pilotního dílu prozatím komorní a dává to smysl i kvůli rozjezdu, přičemž další díly se mohou vydat trošku velkolepějším dojmem. Přesto by bylo určitě zajímavé, kdyby si seriál nadále udržel takovou komornější atmosféru. Ovšem komornější v rámci světa Star Wars. Velmi potěšujícím způsobem funguje i hudba Kevina Kinera, který se sem tam drží nostalgie (Imperial March, Clone Wars) a zároveň se nebojí přijít s novými hudebními motivy. Velmi snadno půjde nadávat na Bad Batch v tom ohledu, že skutečně působí jako pokračování Clone Wars. Jenomže dá se na to vůbec reálně stěžovat, když to v podstatě přiznané pokračování je? Seriál Clone Wars sice skončil, nadále ovšem žije v Bad Batch. A díky tomu, že je u kormidla nadále Dave Filoni je pilotní Bad Batch tím nejlepším možným navázáním na odkaz Clone Wars. Zásadní bude už jenom to, zda se tohle povede udržet i po dobu následujících 15 dílů. Nejdůležitější je na The Bad Batch ale především to, že číří pravou esencí Star Wars a přitom rozšiřuje svět o další zajímavý příběh. 1. díl s názvem Aftermath jednoduše láká na další povedené sci-fi dobrodružství a dokazuje, že tenhle spin-off nebude zbytečnou investicí peněz pro Disney a zbytečnou investici času pro diváky. Mnohem lépe se to celé bude hodnotit jako celek, Bad Batch už ale jedním dílem strká do kapsy celé Star Wars: Povstalci a slibuje, že v nadcházejících týdnech to bude neskutečná jízda, která dokáže, že Bad Batch vlastní seriál nedostala jen tak. Tak snad se to za 14 týdnů prokáže jako pravda.......

plakát

Voyagers - Vesmírná mise (2021) 

Režisér Neil Burger se především proslavil režii snímku Iluzionista s Edwardem Nortonem v hlavní roli nebo snímku Všemocný s Bradley Cooperem. Do blockbusterových vod poté zaplul se snímkem Divergence a nyní se Burger jako režisér i scenárista chopil snímku s názvem Voyagers. Snímek Voyagers byl poté samotnými tvůrci přirovnáván k Pánovi much ve vesmíru a samotná zápletka naznačovala, že by rozhodně mohl dorazit zajímavý snímek. Je tomu ale ve finále skutečně tak? Voyagers působí jako podivná směs něčeho, co očividně mělo v samotném základu potenciál, v samotném závěru je to ale celé zabalené do tak trochu přihlouplé podívané. Působí to jako dílo někoho, koho očividně zaujmul Pán much, napadlo ho natočit podobnou variaci ve vesmíru a do toho by se rád pokusil i o nějaký přesah, který by Voyagers udělal mnohem chytřejší podívanou. Jenomže to opravdu nevychází. Přitom na první pohled ten film vůbec nepůsobí kdovíjak špatně. Vizuální stránka je slušná, hudba Trevora Gureckise je tím správným způsobem rytmická a v samotném základu určitě tkví potenciál pro výraznou a výjimečnou sci-fi. Jenomže pak nastoupí druhá polovina, kde již ono přirovnávání k Pánovi much dává mnohonásobně větší smysl, zároveň se ale film vydává do mnohem béčkovějších vod. V Burgerově scénáři možná to co přesně v druhé polovině nastane nepůsobí tak stupidním dojmem, v hrané podobě je ale pozorování toho co přesně se děje na hraně s hereckou důstojností. Především i proto, že ty opičárny mají daleko od stravitelných a hereckých ocenitelných opičáren. Nebál bych se zajít tak daleko a říct, že pařba v bytě na Žižkově ve 2:00 díky tomu následně v porovnání působí jako poklidný ceremoniál. Herecké obsazení je do jisté míry fajn. Tye Sheridan nadále dokazuje, že má herecký talent a mohl by v následujících letech ještě předvést zajímavé věci. Colin Farrell má bohužel velmi malou roli, přesto ve finále zanechává nejlepší dojem. Fionn Whitehead dohrává na ono scenáristické překlopení a fakt, že ho někdo očividně nevedl takovým způsobem, aby ony opičárny byli snesitelné, jinak je ovšem v první polovině velmi fajn. Lily- Rose Depp je poté menším překvapením, protože je ve své roli opravdu velmi dobrá, přesto jí ovšem určitě čeká ještě dlouhá cesta k tomu, aby dosáhla úrovně svého otce. Trailer možná tak trochu klame tělem. Kdo čeká vyspělou a zároveň provokativní podívanou bude ve finále jednoduše zklamán. Provokativní je to totiž ve finále pouze v rámci zkoušení toho, co to vlastně znamená herecká důstojnost, vyspělá podívaná je to poté zase tak trochu na oko. Voyagers se nevydává ve stopách High Life a ani při pokusu o variaci na Pána much se tak trochu míjí tím, co chtěl William Golding svou slavnou knihou říct. Dá se přitom snadno argumentovat, že plně doslovná variace Voyagers nejspíš být nechtěla a ani nemohla, tyhle přirovnávání k něčemu jsou ovšem akorát důkazem toho, jak někdo hrozně moc chtěl něčeho dosáhnout a ve finále se mu to tak úplně nepodařilo. Voyagers nejsou vyložená pohroma. Burger se jako režisér snaží a i jeho scénář má v základu potenciál, herci jsou fajn, vizuál je solidní a hudba v jistých momentech funguje tím ideálním způsobem. Problém je jen v tom, že se tahle na první pohled chytrá sci-fi stane naprostou pitomostí, kdy je navíc automatická důvěra v chytrost diváka u ´´ inteligentních/přesahových sci-fi´´ prolomena onou snahou vše vysvětlovat za pochodu a nedůvěřovat v inteligenci samotného diváka. Voyagers až příliš opatrně kráčejí v bezpečně vyšlapané cestičce, než aby měl skutečně odvahu vkročit do neznámých a riskantních vod. A je to určitě škoda, protože na papíře tahle látka bezpochyby potenciál měla.......

plakát

Neporazitelný (2021) (TV seriál) 

Invincible, jeho otec Omni-Man a spol. nepochází ani ze stáje Marvel Comics a ani ze stáje DC Comics. Pochází totiž z nakladatelství Image Comics, které je je svou konkurencí tak trochu zastíněné, přesto ovšem toto nakladatelství stojí také například za Spawnem, Živými mrtvými nebo Kick-Assem. Invincible se nyní větší pozornosti dočká díky seriálu od Amazon Prime a díky své popularitě byl již teď prodloužen pro 2. a 3. sérii. A dává absolutní smysl proč! Invincible je takovou záležitostí, které by se měl v hrané podobě ujmout například Matthew Vaughn (zmíněný Kick-Ass) nebo Taika Waititi (Thor: Ragnarok). Invincible se ovšem na Amazon Prime dočkal animované podoby a to znamená jedinou věc- tvůrci se mohli pořádně utrhnout ze řetězu! Vždycky jste vlastně fakt moc chtěli vidět Supermana, který svou silou trhá nepřátele (doslova) ve dví, ale bylo vám jasné, že studio Warner Bros. na tohle jen tak mít koule nebude? Tak byste ihned měli poznat Omni-Mana! Seriál je pravděpodobně nejbrutálnější adaptací komiksu, kdy není nouze o krev, utržené končetiny ani rozmáčklé hlavy. Díky animaci je možné prakticky vše a v rámci brutality se nadále stupňuje. Přičemž už po první epizodě se snad ani nedá čekat, že by tvůrci zašli o kus dál. Ona brutalita ovšem má za následek to, že to celé působí realističtěji, vážněji a především má vždy přítomnost brutality smysl. Ať už v rámci úkazu něčí síly nebo překvapování v podobě toho, že se už se vlastně může stát fakt cokoliv. Dá se jistě polemizovat nad tím, zda té brutality není místy až příliš, rozhodně to ovšem nepůsobí bezduchým dojmem. I díky té brutalitě je navíc praktické nemožné představit si, že by Invinciblea jen tak někdo převedl do hrané podoby a i v rámci brutality je rozhodně dobrým rozhodnutím zpracování v podobě animovaného seriálu. Bude ovšem zajímavé sledovat jakým směrem se vydá plánovaná hraná adaptace v režii Setha Rogena a Evana Goldberga (kteří jsou u tohoto seriálu mimochodem producenty). Působí to tak, že Robert Kirkman stejně jako kdysi u seriálových Živých mrtvých plně chápe komiksovou předlohu a snaží se o co nejvěrnější převedení. Je to snadné i díky tomu, že stejně jako v případě Živých mrtvých sám za předlohou stojí. Síla Invinciblea také tkví v nabitém hlasovém obsazení a procítění do dabingových rolí. Steven Yeun, J. K. Simmons, Zachary Quinto, Walton Goggins, Seth Rogen, Mahershala Ali, Zazie Beetz, Djimon Hounsou, Jon Hamm nebo Mark Hamill. Všichni jsou naprosto castingovou trefou do černého a to především Steven Yeun a J. K. Simmons, dvě stěžejní postavy seriálu. 1. série Invinciblea slouží jako solidní origin zajímavého hrdiny a to i především díky tomu, že je zrod je solidním svěžím větrem. Hlavní hrdina je v podstatě pořád pouze klukem, který se musí nadále vypořádat s klasickými nástrahami života a do toho najednou zjistí, že má po vzoru otce něco navíc. Steven Yeun a J. K. Simmons především fungují v tom, aby skutečně mezi Invinciblem a Omni-Manem vytvořili uvěřitelný vztah. V lehkých náznacích poté jde zavětřit předem obeznámená klišé, přesto si s nimi Invincible nadále pohrává zajímavým způsobem a především nadále není zaměnitelný se svou konkurencí. Seriál ale několikrát dokáže neskutečně překvapit. To co začíná jako obyčejný superhrdinský origin už v rámci první epizody nabere nečekané obrátky a v rámci osmi epizod se následně dočkáme mnoho komplexních témat a také mnoha zajímavých vývojů jednotlivých postav. A to především v rámci hlavního hrdiny. Jinak je seriál plný funkčního černého humoru, funkčních dramatických scén a solidních akčních scén. Lehká obtíž je s animací, která někdy nepůsobí tím nejdokonalejším dojmem. Seriál se pochopitelně snaží být co nejvěrnější komiksové předloze, na úkor toho ovšem jde ovšem nad designem některých postav tak trochu kroutit hlavou. Divák snadno může dostat pocit, že animace vypadá jako z animáků od DC Comics a to zrovna těch průměrnějších animáků jako například nedávný Superman: Red Son. Přesto je ovšem v mnoha ohledech animace na solidní úrovni a především dva hlavní představitelé vypadají skvěle. V některých ohledech je navíc postavám upraven vzhled tak, aby připomínali vzhled svých dabérů (Omni-Man tak vypadá ještě o poznání více jako J. K. Simmons), což ještě více dopomáhá v rámci uvěřitelnosti hlasových výkonů. Dá se rozhodně namítat, že jsou některé dějové odbočky tak trochu navíc nebo nevyužité. Dá se namítat, že nejde o pomyslný vrchol animované tvorby. Dá se namítat, že onen černý humor někdy není úplně na místě a občas nemá ten správný účinek. Ovšem i přesto, je Invincible jednoduše obdivuhodná záležitost a to i proto, že to rozhodně šlo zpracovat výrazně hůře a i člověk, který není vyloženým fanouškem komiksů si zde může najít mnoho zajímavých aspektů. Ke skutečném vrcholu přeci jen něco chybí, je ovšem těžké smířit se s tím, že je to ´´ jen´´ hodně super záležitost? Invincible má rozhodně potenciál pro několik sérií. 1. série je solidním originem pro tohle netradičního superhrdinu ze světa, který je o poznání méně barvitý a více realistický. I přes lehké výtky je 1. série Invinciblea skvělým příslibem do budoucnosti a snad si nadcházející dvě série udrží kvalitu. Osobně jako člověk komiksovou předlohou nepolíbený se navíc rád nechám překvapit tím, jakým směrem se příští série vydají......

plakát

Rodina na baterky (2021) 

Spider-Man: Paralelní světy byl zásadní animovaný film. A to nejen díky tomu, že vyhrál Oscara a odstartoval novou franšízu. Především si totiž Sony Pictures Animation nechalo patentovat speciální techniku, která spočívá v použití mixu počítačové animace s ručně kreslenými dodělávkami. Dalo se tak velmi snadno očekávat, že tenhle nový specifický styl animace použije Sony Pictures Animation i ve svých nadcházejících filmech, což dokazuje i novinka studia s názvem The Mitchells vs. the Machines AKA Rodina na baterky. Tu se Spider-Man: Paralelní světy pojí též producentská dvojice Phil Lord/Chris Miller, přičemž o scénář a režii se postarala dvojice Mike Rianda/Jeff Rowe. Otázka je poté na skladě- má ten pár let nazpátek průlomový styl animace ještě co nabídnout? Rozhodně ano! Rodina na baterky dokazuje, že má tenhle přelomový styl animace rozhodně budoucnost. Háček pochopitelně tkví v tom, že není Rodina na baterky takovou revolucí jako právě zmíněné Paralelní světy, neokoukanost a dokonalost animace to ovšem rozhodně neshazuje. Neskutečně živelná animace, neskutečně chytrý humor a především také animák, který má povedený scénář, zajímavé postavy a především v něm fungují emoce, satirická rýpnutí i sofistikované nápady. Člověk by vlastně vůbec nepoznal, že to netočili Lord s Millerem, protože v mnoha ohledech film snadno připomene Zataženo, občas trakaře nebo Lego příběh. Především i proto, že film není vyloženě pro nejmenší děti a mnoho jeho humoru si rozhodně užijí mnohem dospělejší diváci. Rodina na baterky překvapivým způsobem funguje i jako jistý komentář závislosti na moderních technologiích. Právě závislost a posedlost na nich nejen, že způsobí potencionální konec světa, ale především zkomplikuje vztahy jedné americké rodinky. A co víc může stmelit komplikovanou rodinu, než nebezpečné moderní technologie od mobilů po nejmodernější záchody. Vzniká tak neskutečně zábavný a pohodový film, který si může užít celá rodina z různých důvodů a především to pořád neztratí energii ani nápaditost. Především to ale celé skutečně funguje po emocionální stránce. A to především i proto, že má scénář zajímavé a dobře napsané postavy, které jsou navíc skvěle nadabované. A to nemluvím ani tak o Danny McBrideovi nebo Maye Rudolph, ale především o Olivii Colman, která je naprosto skvělá volba na roli zlé umělé inteligence a mohla by si z fleku tykat s H. A. L. em z 2001: Vesmírná odysea. Hlasové obsazení Rodiny na baterky dokazuje, že dabovat skutečně nemůže každý a že správná volba dabingu hraje roli. Důkazem toho je i Doug the Pug jako Monchi, nejroztomilejší mops v historii kinematografie! Film má navíc dle očekávání spousty výtečných odkazů a především má i výtečného skladatele Marka Mothersbaugha, co se opět nebojí využít specifickou hudební dramaturgii. A opravdu je film zdrojem mnoha výborných vizuálních nápadů, které pramení právě z výběru té patentované animace. V mnoha ohledech jde o tak šílené nápady, kterými jsou tak proslulé filmy z dílny dvojice Lord/Miller a přesto ty šílené nápady nadále fungují a dokáží překvapit a pobavit. Pod slupkou toho specifického vizuálního přístupu se možná dá tak trochu říct, že se Rodina na baterky vlastně vydává ve stopách typických rodinných animovaných filmů, kde v mnoha z nich lze též nalézt komplikovaný vztah otce a dcery. Zároveň i přes své hravé tempo je především ve finále lehčí přetažení možná tak trochu znát. A i přes jiný přístup už ta animace pochopitelně nemá takový WOW efekt jako kdysi v případě Paralelních světů. I tyto lehké výtky ovšem nesnižují fakt, že je Rodina na baterky dalším výjimečným animákem, který má mnoho pozitivních aspektů a funguje jednoduše super. Osobně se vůbec nebudu divit tomu, když na konci roku bude Rodina na baterky patřit mezi animáky roku. A to ne kvůli tomu, že bych podceňoval konkurenci, která do konce roku dorazí. Rodina na baterky totiž laťku nastavila dost vysoko a jde o povedený pohodový animák s výtečnou animací, skvělým humorem a zajímavými postavami. A s mopsem! Povedená podívaná, která zaručeně bude fungovat pro menší i větší diváky.......

plakát

Tom Clancy: Bez výčitek (2021) 

John Clark je po Jacku Ryanovi druhá nejslavnější postava vytvořená Tomem Clancym. Román Without Remorse, který sloužil jako Clarkův origin vyšel v roce 1993, přičemž práva na filmovou adaptaci byla zakoupena prakticky ihned po vydání. Od té doby se kolem případné adaptace motali herci jako Keanu Reeves, Laurence Fishburne, Gary Sinise nebo Tom Hardy a jistou dobu film mohl režírovat například Christopher McQuarrie. Hlavní hrdina John Clark se sice v podání Willema Dafoeho objevil ve snímku Jasné nebezpečí a také v podání Lieva Schreibera ve filmu Nejhorší obavy, na filmovou adaptaci Without Remorse a sólovou jízdu Johna Clarka se ovšem muselo čekat dohromady 28 let a Tom Clancy se jí tak kvůli své smrti v roce 2013 nedožil. Přesto film ovšem konečně vznikl v režii Stefanoa Sollimy a s Michaelem B. Jordanem v hlavní roli. Ideálně měl studiu Paramount Without Remorse odstartovat novou franšízu, nakonec byl ovšem snímek prodán Amazon Prime, přičemž tak potencionální nová franšíza může odstartovat zde a především se Jordanův Clark časem potkat s Johnem Clarkem v podání Johna Krasinskiho a na propojený Ryanverse tak definitivně může dojít v hrané podobě. A minimálně Without Remorse skutečně slouží jako ukázka toho, že potenciál tohle zpracování Johna Clarka rozhodně má. Without Remorse je adaptací konspiračního thrilleru, který se odehrává v roce 1970. V rámci této filmové adaptace se tvůrci vydali směrem modernějšího přijetí, přesto zůstává základní zdrojový materiál funkčně zakotven. V mnoha momentech tak Without Remorse připomíná ony politické thrillery z 90. let, ovšem velmi sympatickým způsobem. V mnoha momentech jsem si osobně vzpomněl na předchozí adaptací Toma Clancyho jako Hon na ponorku, Vysoká hra patriotů nebo Jasné nebezpečí a v některých momentech dokonce na Nepřítele státu. Přitom ovšem neplatí, že by Without Remorse bylo naivní a vyloženě dementní. Polovinu scenáristického dua sice tvoří praktický neznámý Will Staples, tu druhou ovšem Taylor Sheridan, který jako scenárista a režisér stojí za Wind River. Především ale Sheridan napsal po Sicariu 1 napsal také pokračování s podtitulem Soldado, které rovněž točil Stefano Sollima. A právě tato dvojice vzala onen (dobovým kontextem) zastaralý román a dodala plnokrevnou a přitom na sobě zcela stojící adaptaci. Adaptaci, která funguje i díky skvělému hlavnímu hrdinovi. Spousta lidí bude film velmi pravděpodobně odsuzovat už jen kvůli tomu, že je v hlavní roli Michael B. Jordan neboli ČERNOCH! Proti takovýmto primitivním přestupkům se vlastně nedá žádným způsobem bojovat a tak stojí za zmínku to nejdůležitější: Michael B. Jordan je skvělý! Jordan nadále předvádí svůj výrazný herecký talent, kdy dokazuje, že dokáže obstát jako protagonista potencionální akční série. Dává Johnovi Kellymu/Clarkovi duši, divák mu snadno uvěří akční scény a především dokazuje, že sám Jordan může v budoucnu s rolí zajímavě pracovat, protože samotná postava má do budoucna rozhodně potenciál. Without Remorse je v mnoha ohledech okouzlující podívaná a to nejen díky pocitu, že se v jistých rovinách vrací do zdánlivě nenávratných časů. Sollima se totiž ukazuje jako naprosto ideální režijní volba. Může se nejen opřít o vynikajícího kameramana Philippa Rousselota, ale především zvládá akci. Nedá se úplně říct, že by Without Remorse předvádělo kulervoucí akci a že by posouvá akční žánr o level dál. Otázka ovšem je, zda vůbec byli podobné ambice na místě. Bohatě tak stačí, že je akční stránka na solidní úrovni, Sollima jí zvládá dirigovat a že je akce ve filmu dost a nikdy nezačne vyloženě nudit. To samotné jde brát jako úspěch, přičemž ovšem určitě akční stránka bude něčím, co příští díly mohou posunout o level dál. Taková scéna ve vězení je ovšem důkazem, že akce slabá rozhodně není. Přitom všem je z toho navíc nadále cítit stará solidní poctivá práce. O hudbu se poté postaral frontman islandské skupiny Sigur Rós Jónsi a potěší, že jde o výrazný a snadno zapamatovatelný soundtrack. Kromě Jordana jsou navíc ve filmu i solidní Jamie Bell, Jodie Turner-Smith nebo Guy Pearce, který sice ve finále vlastně tolik prostoru nemá, přesto je ve své roli poměrně výrazný. Film netrvá přes 2 hodiny a díky tomu v podstatě nestojí na místě a pořád se v něm něco děje. I přes lehký pocit starosvětského thrilleru to poté je pojaté víceméně vážně a přitom všem jsou postavy lidské a na politický konflikt se tu nekouká vyloženě černobílé. Jsou tam výrazné rozdíly oproti knižní předloze a přesto se dá říct, že zdrojový kód předlohy zůstává zachován. Především je ale skutečně potěšující vidět akční thriller, kde fungují herecké výkony, dialogy a snaha o něco víc. Without Remorse skutečně funguje jako revenge movie i špionážní thriller. Dost možná se od toho jen dá čekat tak trochu víc. Chvílemi je z toho možná cítit menší nevyrovnanost, z různých momentů šlo určitě vyždímat o trochu víc a rychlé odsýpající tempo ve filmu zároveň znamená, že se film možná hýbe až příliš kulometnou rychlostí a v jistých momentech by mu trochu přibrzdit a některé zajímavé momenty rozpracovat o poznání více rozhodně prospělo. Byl by Tom Clancy spokojený? Těžko říct už i vzhledem k tomu, že byla předloha skutečně výrazně překopána. V rámci samostatnosti je ovšem Without Remorse jednoduše bravurní podívaná, která funguje díky solidní Sollimově režii, vynikajícímu Jordanovi a celkově povedené práci. Mohlo to být ještě o poznání drsnější, velkolepější a lepší? Rozhodně ano. Přesto povedená práce, na dvojku AKA Rainbox Six se rozhodně těším.........

Reklama

Reklama