Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Krimi

Recenze (1 130)

plakát

Omámení a zmatení (1993) 

Šlo o třetí celovečerní film Richarda Linklatera. Sám Quentin Tarantino ho kdysi označil za jeden ze svých TOP 10 nejoblíbenějších filmů. Dnes je uváděn na seznamech nejzábavnějších filmů a stal se kultovní záležitostí. To vše je Dazed and Confused AKA Omámení a zmatení. A ne, nejde o biografii skupiny Led Zeppelin!   Linklater po vzoru George Lucase a jeho Amerického graffiti čerpal ze vzpomínek na své mládí a dodal film o jedné noci plné chlastu, extáze a chtíče po šoustu. O tom v podstatě je celý děj Omámení a zmatení. Jde pouze o jednu noc v roce 1976, kdy nikdo z hrdinů v podstatě neví, co nabídne budoucnost. Za doprovodu skvělé hudební dramaturgie (Linklater si zajistil práva na Alice Coopera, Runaways, ZZ Top, Kiss či Black Sabbath), fajnové retro atmosféry, výborného obsazení a především zběsilého tempa divoké noci posledního dne školy Linklater skutečně dodává zábavnou podívanou, která je dost možná pro jednu generaci stejně definiční jako například Americké graffiti pro generaci ze 70. let a první Prci, prci, prcičky pro generaci z konce 90. let/začátku 21. století.   Omámení a zmatení představili několik herců, kteří se časem stali hvězdami a čekala je bohatá kariéra a někoho i nějaký ten Oscar. Matthew McConaughey, Renée Zellweger, Ben Affleck nebo Adam Goldberg, Cole Hauser či Milla Jovovich byli na samotných počátcích svojí kariéry, přesto už zde naznačili, že by je nějaká ta solidní herecká kariéra mohla za pár let čekat. Matthew McConaughey se představil ve své první výrazné roli a i svým ikonickým ´´ Alright, Alright, Alright ´´ si už tehdy získal srdce nejen mnoha dám. Stejně tak se i zde většina herců předvedlo v slušné komediální formě a i štěstí Linklatera v castingu je klíčem k úspěchu téhle komediální jízdy.   Omámení a zmatení nemají složitý děj a jsou prakticky ´´ o ničem ´´. Prostě zde jen jde o divokou noc, která se pro některé též stane nejdůležitější nocí života. Ne všem musí hrdinové filmu přirůst k srdci, je ovšem přeci jen snadné si k ním najít cestu a najít se v nich. Třídní frajírci, šprti, šikanátoři, otloukánci, outsiderové..... všichni jsou v příběhu přítomní. Do různých postav se tak mohou vcítit různí diváci a to i diváci starší, protože i přes zasazení do 70. let se v postavách filmu můžou přeci jen lidé snadno najít i přes to, že sedmdesátky nezažili. I přes přítomnost generačních rozdílů se totiž pořád dají jistá pojítka najít i v nadcházejících generacích až do současnosti. Vývoj sice člověk nezastaví, něco se ovšem prostě jen tak nemění.   Není to pochopitelně film pro každého. Především pro ty, kteří tahle banda huličů a někdy i trosek bude štvát z principu a v podstatě je skutečně bude štvát, že je to jen prožívání jedné divoké noci. Úmyslně jde ovšem o zábavnou jednohubku a ve výsledku vzniká ideální coming-of-age film, kdy si ve finále diváci s hrdiny rádi tu divokou noc užijí. I díky té skvělé hudbě, která by mohla být dokonalejší snad, kdyby žijící členové Led Zeppelin ve finále dovolili Linklaterovy dle jeho přání použít jejich píseň Rock and Roll. I bez Zeppelinů je ovšem ta sbírka songů prostě neskutečná.   Jsou Omámení a zmatení jednoduchý film? V podstatě ano. Jenže i přesto jde o povedenou jízdu, která navíc nebrzdí a ukáže, že si Linklater nejspíš 70. léta hodně užil. Čerpáním ze svého mládí vytvořil kultovní záležitost, která ani po téměř 30 letech neztrácí nic ze svého fištrónu. A to samo o sobě něco znamená......

plakát

Otcovství (2021) 

Kevina Harta mají filmoví diváci zaškatulkovaného především jako komika. Přesto už se pokoušel o vážnější role. Objevil se například v americké předělávce Nedotknutelných, Otcovství je ovšem ještě větším dramatem. Což automaticky neznamená, že by Kevin Hart sem tam neprohodil nějaký ten vtípek a neprojevil svůj komediální talent, tentokrát se ovšem tak trošku více jede na vážnou notu. Za scénářem a režii potom stojí Paul Weitz (první Prci, prci, prcičky).   Otcovství je adaptaci memoáru Matthewa Logelina, který napsal o svých vlastních zážitcích v momentě, kdy mu zemřela žena a na výchovu dcery tak zůstal sám. A Hart dokazuje, že na vážnou roli má. Z jeho výkonu dokonce může tak trochu naskočit husina, protože dokáže v mnoha momentech prodat své emocionální rozpoložení a rozhodně jde o herecký výkon, který by Hartovi mohl potencionálně otevřít dveře k dalším vážným rolím.   Je ovšem škoda, že jde spíše pořád v jádru o milou rodinou komedii než o silnou psychologickou sondu. V mnoha momentech se sice jede na vážnou notu, kromě Harta je ve své roli skvělá i Alfre Woodard jako Hartova tchýně a Melody Hurd je zase ideálně obsazená jako milé a roztomilé dítě. Mnohem zajímavější je ovšem první polovina, kdy se skutečně spíše kráčí ve vážných vodách, ve druhé polovině definitivně tak trochu přichází přechod. Hart tak sice jde v rámci Otcovství trochu proti svojí typické roli, skutečně silné drama to ovšem pořád není. Pouze v některých momentech.   Je to celý vlastně strašně jednoduchý a i přes čerpání z memoáru si divák snadno může vzpomenout na podobné filmy jako Táta na plný úvazek Kevina Smitha. Ve finále se vlastně ukáže, že jde o ideální film pro celou rodinu. Jde vlastně o slušné spotřební zboží, které Netflix koupil od studia Sony a slouží jako ideální film pro jeho předplatitele. Jenomže jde jen o další Netflix film, který rychle sejde z mysli. Přitom ovšem skutečně mohla vzniknout neskutečně silné drama místo téhle snadno zkousnutelné jednohubky.   Otcovství je fajn spotřební zboží, které rozhodně mohlo být něčím víc. Paul Weitz jako scenárista a režisér nenatočil kdovíjak výraznou a zapamatovatelnou podívanou, přesto ovšem slušnou jednohubku, která má sice povedený soundtrack Ruperta Gregsona- Williamse, skutečně dobré obsazení s Kevinem Hartem na vrchu a pár skutečně silných momentů, přesto se ovšem pořád drží tak trochu zpátky a je ve finále pořád především milou rodinou komedií. Jednoduchý film, který rozhodně neurazí, pořád ovšem bude velmi rychle vytěsněn z paměti a nový Kramerová versus Kramer jednoduše nevznikl....

plakát

Luca (2021) 

Studio Pixar je už přes 25 let legendou v rámci tvorby animovaných filmů. Studio zodpovědné například za série Toy Story, Úžasňákovi, Hledá se Nemo/Dory nebo Auta či filmů jako Ratatouille, Vzhůru do oblak nebo V hlavě už do roku 1995 pravidelně do kin servíruje naprosto kvalitní animáky, které jsou velmi ambiciózní, cílí i na starší diváky a jsou jednoduše nadále špičkou. Animák Luca je poté 24. celovečerním filmem studia Pixar a dle očekávání rozhodně nejde o špatnou podívanou. I když jde o Pixar je ovšem možná tentokrát lepší vysoká očekávání tak trochu zkrotit. Luca je rozhodně ideální letní dobrodružná podívaná a fajn zážitek pro celou rodinu. Pixar tentokrát těží z italského folklóru, přičemž právě režisér filmu italského původu Enrico Casarosa při tvorbě filmů čerpal ze vzpomínek na své dětství. Luca má zároveň poselství o tom přestat mít strach z neznámého, přijmutí sebe samotného a jít si za tím co člověk chce. Vzniká zde silné přátelství dvou klučinů (které je dle pár recenzí alegorií na homosexuální romanci - v tomto případě jde o lepší gay romanci než Dej mi tvoje jméno!), animace je pořád na velmi vysoké úrovni a samotný Caracosa chtěl dle svých slov vzdát poctu Federicovi Fellinimu a dalším klasickým italským filmařům.   Problém je jen dost možná právě v těch očekáváních. U Pixaru si už diváci tak nějak zvykli na silný příběh, skutečně propracované postavy a především skutečně nápaditý svět plný výtečných nápadů a kreativních detailů. A v tomhle ohledu Luca do jisté míry může z několika důvodů zklamat.   Svět Lucy je tak trochu chudý. Chybí více těch proslulých nápadů a především propracovaného pozadí daného světa. V podmořském světě se ve finále tolik času netráví, i přes to ovšem působí tak trochu bez života, zvláště když si člověk vzpomene na Hledá se Nemo/Dory. A pak je tu pochopitelně to italské městečko, které je ovšem v podstatě klasické italské městečko. Sice se tu pracuje právě s oním italským folklórem, i tak je ovšem nový pixarovský svět víceméně bez nápadů.   Ani s designem jednotlivých postaviček si tentokrát Pixar moc práci nedal. Většinou se přitom Pixaru daří od sebe vždy jednotlivé postavy rozlišit (a to i epizodní), zde ovšem do jisté míry působí jednoduše zaměnitelně a celkově to působí, že tentokrát Pixar na detaily postav a prostředí tak úplně nedbal. Animace sice pořád obsahuje hodně kreativních nápadů a je pořád velmi povedená, tentokrát ovšem vyloženě chybí WOW moment toho, co ty klučí pixarovští dokážou. Kdyby nešlo o Pixar, ale nějaké náhodné neprofláknuté studio, dost možná by mohlo jít pro dané studio o stejně výrazný startovač jako kdysi pro Pixar první Toy Story. Jenže je to právě Pixar a v tomhle ohledu zaostává za očekáváními. Ta animace se tak trochu úmyslně vydává jiným směrem (Casarosa se dokonce dle svých slov inspiroval stylem Hayao Miyazakiho), více než velmi fajn animace ovšem tentokrát nedorazila.   A pak je tu ten příběh. Ten sice rozhodně není nejslabší, přesto je do jisté míry ohraný a především tak trochu působí dojmem, že se skutečně musela základní synopse ´´ dva podmořští chlapci musí přežít ve vesnici, kde jsou terčem a přitom se musí jejich přátelství podrobit lehké zkoušce ´´ roztáhnout na hodinu a půl. Hezky se přitom sice pracuje s přátelstvím, atmosféra Itálie tam je a sem tam se skutečně podaří přijít s nějakým kreativním a reálně vtipným nápadem, je jich ale pořád málo. A díky tomu si divák může snadno všimnout, že v tomhle případě u Pixaru dost možná celou látku tak trochu podcenili. Zvláště ve finále, kde se vše vyřeší až trochu příliš snadno.   Spíše než samotnou animací spíše Luca zaujme velmi slušivým vizuálem. Skutečně pěkně se na to celou dobu dívá, Casarosovo čerpání odjinud je poznat a přitom si u toho jde tak trochu svojí cestou a skvěle u toho funguje i samotný soundtrack, který sedí k oné italské pohodě. Sám Casarosa se přiznal, že se chtěl původně k složení hudby oslovit Ennia Morriconeho, ten ovšem bohužel zemřel ještě předtím, než mohl tuhle hudební legendu oslovit. Přesto ovšem náhradní volba Dan Romer dokázala dodat funkční hudbu, která k oné atmosféře dokonale sedí. O Luce se toho dost pravděpodobně vlastně ani říct nedá. Poselství je očividné a funkční a onu přidanou hodnotu v oblasti homosexuální fanfikce si kdokoliv může ve svém zájmu přidat. Animace tentokrát není na úrovni Pixaru zrovna světoborná, přesto ovšem nadále velmi dobrá. Pixar tentokrát nepřišel s dokonale prokresleným světem, kdovíjak dobře napsanými i od sebe odlišitelnými charaktery a ani se světoborným příběhem a kdovíjak převratnou myšlenkou, přesto je to ovšem pořád fajn feel-good letní dobrodružství, které jen zamrzí v tom ohledu, že jde na poměry Pixaru spíše o rutinu. Osobně jsem i díky tomuhle lehce zklamán a považuji Lucu za prozatím nejslabší celovečerní pixarovku. O vyložený pokles ovšem pořád nejde, jen za sebe osobně doufám, že za rok (kromě originálního animáku Turning Red dorazí i sólové dobrodružství Buzze Rakeťáka ve vesmíru) bude důvod k radosti kvůli Pixaru o poznání větší.......

plakát

Temné údolí (2014) 

Rakouská filmová tvorba nepatří mezi ty nejproslulejší. Na něco velice zajímavého se ovšem přeci jen v tamní filmové tvorbě narazit dá. Například právě na western Temné údolí z roku 2014, který pravděpodobně patří mezi to nejvýraznější z rakouské tvorby posledních let. Ihned to ovšem automaticky neznamená, že by dorazil převratný filmový zážitek.   Film režiséra a scenáristy Andrease Prochasky je adaptací novely Thomase Willmana. Sází na zimní prostředí v městečku v rakouských Alpách, víceméně pomalu budovanou atmosféru a pak vlastně skutečně drsnou podívanou, kde počet mrtvých začíná narůstat. Vzniká velmi slušný western, který je natočen filmařsky velmi zručně, kameraman Thomas W. Kiennast vykonává opravdu dobrou práci a když dojde na lámání chleba, rozhodně je o co stát.   Doba než dojde na lámání chleba je ovšem příliš dlouhá. Prochaska se přitom snaží o budování atmosféry, které mu ovšem ve finále tak úplně nevychází. Temné údolí navíc trvá téměř 2 hodiny a především v první polovině se tak trochu opírá o hluchá místa. Ono pomalá snaha o budování atmosféry je ve finále tak trochu k ničemu a předtím než dojde k nějaké katarzi, trvá to příliš dlouho.   Spíše než scénářem stojí Temné údolí za zmínku díky oné velice povedené vizuální stránce. Scénář Prochasky a Martina Ambrosche ve finále zůstává víceméně ohranou záležitostí, kde alespoň ta vizuální výraznost pomáhá zapomenout na pocit celkové nevýraznosti filmu.   Kromě kamery přitom za zmínku určitě stojí i solidně zvolené lokace, fajn kostýmy a celkově povedená řemeslná stránka. Herecké výkony kdovíjak pamětihodné nejsou, přesto jsou určitě minimálně fajn. Jen Sam Riley je hlavní role možná tak trochu zvláštní volba. Celkově ve scénáři chybí kdovíjak zajímavé a propracované postavy. A to budování atmosféry skutečně ve finále k ničemu nevede, teprve v druhé polovině se ovšem začne pořádně něco dít a na tu zoufalou snahu v první polovině se dá snadno zapomenout. Jako celek to ovšem přeci jen nefunguje.   Temné údolí je určitě zajímavou záležitostí, přece jen ovšem není kdovíjak světoborná. Je to vlastně solidní rutina, která ovšem těží spíše z vizuálního zpracování než příběhu. Žánr western má sice své nejlepší časy dávno za sebou, přesto alespoň v jistých momentech nechává Temné údolí na zlaté časy tohohle žánru pomyslet. I tak by se ovšem za posledních pár let našli rozhodně zajímavější a kvalitnější westerny......

plakát

Nebeské dny (1978) 

Nebeské dny jsou druhým celovečerním filmem režiséra a scenáristy Terrence Malicka. Vznikli v roce 1978, přičemž další film Malick natočil až o 20 let později v podobě Tenké červené linie. V době svého uvedení se možná tak nadšených ohlasů snímek nedočkal, v současnosti je ovšem pokládán za jeden z nejlepších filmů své doby. A je ukázkou toho, co dělá Terrence Malicka tak skvělým tvůrcem.   Terrenci Malickovi se neříká filmový básník jen tak. Jeho poetický cit, práce s vizuální estetikou a snaha o filozofické hloubky. Už dávno před Novým světem nebo Stromem života Malick měl tyto specifické trademarky, v rámci Nebeských dnů je ovšem do jisté míry držel pod pokličkou a přesto se v Nebeských dnech dá ten Malick 21. století snadno objevit.   Nebeské dny si právem zaslouží místo na seznamu nejlépe vypadajících filmů všech dob. Néstor Almendros na pozici kameramana odvedl neskutečnou práci a vytvořil jednoduše pastvu pro oči. V případě Nebeských dnů je do velké míry tím pravým vypravěčem právě kompozice mnoha záběrů než samotný scénář.   Což ovšem neznamená, že by musela vizuální stránka zachraňovat samotný děj. Malickův úchvatný scénář je příběhem tragického romantického trojúhelníku, postav, které nutně nejsou sympatizovaný a především ukázky toho, že jsou hlavní postavy v podstatě jen obyčejnými lidmi na planetě s několika miliardami obyvatel. A jsou tak v podstatě nicotní a postradatelní.   Malick měl i štěstí na skvěle vybraný casting. Mladý Richard Gere, Brooke Adams, debutující Linda Manz a Sam Shepard jsou ve svých rolích fenomenální a to především Gere ve velmi nevděčné úloze.   Celý film navíc doprovází vynikající soundtrack mistra Ennia Morriconeho. Božský soundtrack tohoto fenomenálního hudebního skladatele ještě více dopomáhá k atmosféře oné krásné přírody a dělá s emocemi opravdu hodně. I v tomhle ohledu šlo o Malickovu skvělou volbu.   Nebeské dny jsou po vzoru ostatních Malickových filmů specifickou podívanou, která není pro každého. Malickova hrátky s vizuálním pojetím, poetikou, filozofickými myšlenkami a symbolikou každého nechytí za srdce, přesto se ovšem Malickovi jeho poctivá práce musí nechat. V případě Nebeských dnů jde navíc o tak silný zážitek už díky samotnému vizuálnímu zpracování a i díky těm vyprávěcím přesahům, že se tomuhle mistrovskému dílu vlastně něco vyčítá opravdu hrozně těžko.....

plakát

Loki - The Variant (2021) (epizoda) 

Druhá epizoda Lokiho ještě více ukazuje, jak to vlastně funguje v TVA. Ještě více ukazuje rozložení téhle organizace, poodhaluje více o jejich schopnostech a ukazuje nová pravidla toho, jak to vlastně se všemi těmi hrátkami s časem je. Zároveň ovšem pochopitelně druhá epizoda nastavuje mnoho nových otázek, přičemž na odpovědi si budeme muset počkat po zbytek seriálu. Seriálu se nadále daří budovat tajemno a své trumfy zatím vyndává velmi opatrně.   Nadále se těží z chemie mezi Tomem Hiddlestonem a Owenem Wilsonem. Jeden jako Loki a jeden jako Mobius tvoří skvělé duo, která zatím funguje jako solidní detektivní dvojka, která si ovšem nadále tak trochu nevěří. A především Mobius si pochopitelně na svoje záda dává pozor.   Druhá epizoda ještě více poodhaluje Lokiho aktuální charakter. I v druhé epizodě v jistých momentech nemá Loki k upřímnému dojetí nad uplynulými událostmi v MCU filmech daleko, pořád ovšem nepřichází o svou vyčůranost, aroganci a především sociopatické sklony. Hiddleston má nadále neskutečně charizma a ukazuje, proč fandové Lokiho i po letech nadále milují.   Seriál přitom nadále skutečně funguje jako detektivka, která pracuje s časoprostorem. A pořád u toho všeho tak trochu funguje retro atmosféra, především díky dekoracím v základně TVA. Ty mají blízko k 60 a 70. létům a ještě více podkreslují onu zvláštní tajemnost celé TVA.   Kamera solidním způsobem pracuje s osvětlením, nebojí se detailů při zobrazení emocí při hereckém projevu a nedá se na ní jednoduše nadávat. A do toho nadále hraje ten skvělý soundtrack Natalie Holt, který k té mysteriózní atmosféře vyloženě sedí.     Především Loki už ve své druhé epizodě ukazuje, proč možná bude pro budoucnost MCU tak zásadní. Přitom všem tam nadále je tvůrčí kreativita, scénář pracuje s poodhalením všech tajemství pomalu a přitom se Loki pořád dere kupředu a pak dorazí finále, které definitivně dokáže, že nás v následujících dílech ještě čeká pořádně divoká podívaná......    

plakát

Rychle a zběsile 9 (2021) 

Dominic Toretto a jeho parta/rodina ušli opravdu dlouhou cestu. Od prvního dílu Rychle a zběsile uběhlo už 20 let a na samotném počátku snad nikdo nepočítal s tím, že série ujde tak dalekou cestu, kde časem místo pouličních závodů budeme svědky například závodění s tankem na dálnici, auta, které přeskakují přes nejvyšší budovy a nebo závod s ponorkou. Rychle a zběsile se prostě stalo megalomanskou sérii, kde se nadále dějí šílené věci, přitom je u toho schopná řemeslná stránka a zároveň si tvůrci uvědomují, že se nemusí brát extra vážně. A díky tomu ta série funguje. Jednou z nejdůležitějších osobností série je poté Justin Lin. Režisér, který sice svým prvním film v sérii Rychle a zběsile: Tokijská jízda málem celou sérii pohřbil, s následujícím čtvrtým dílem ale nastavil směr, kterého se série drží až dodnes. Lin se následně chopil i pátého a šestého dílu, kde onen směr nastavil ještě o poznání víc, po šestém díle ovšem sérii opustil. Nicméně se Lin v rámci devátého dílu série k sérii vrací. A za ta léta o šikovnou ruku určitě nepřišel.    I deváté Rychle a zběsile je naprosto našlapanou a přehnanou záležitostí. Opět je to velkolepý blockbuster plný šílených atrakcích, které zcela porušují zákony fyziky, řízení aut a vlastně všeho možného. Je to absolutně nerealistické a navíc se tentokrát i letí do vesmíru. V Pontiacu Fiero s přidělaným raketovým motorem! Ano, tvůrci se opět snaží jít ještě o krok dál a přitom všem se pořád daří mnoho věcí. Rychle a zběsile 9 nejde po řemeslné stránce nic vytknout. Justin Lin opět umí točit akční scény tím způsobem, že jsou přehledné a efektivní. Triky jsou bezchybné. Používají se u toho různé kompozice záběrů, kamera se občas pohybuje velmi divokým stylem a celé to působí jednoduše tím nejlepším možným způsobem. Sám Justin Lin prohlásil, že má na sérii Rychle a zběsile rád, že pořád nevypráví dokola ten samý příběh, ale že se stále posouvá dopředu. Do jisté míry je to pravda i díky tomu, že se vždy snaží tvůrci měřítko posunout ještě o level výš. Přesto je to ovšem pořád jen posouvání laťky o kousek výš a přesto zůstává zdrojový kód stejný. Opět se jde po nějakém hackerském zařízení, opět je do toho namotaná nějaká vedlejší emotivní linka a opět to doprovází spoustu šílených akčních scén. Vyložená okoukanost u Rychle a zběsile 9 nehrozí, šílenosti předchozích dílů se ovšem devítka tak trochu nepřibližuje. Vydává se sice do vesmíru, ona cesta tam ovšem ve finále nezanechá takové dojmy jako právě přeskoky v Abu Dhabí nebo závodění s ponorkou. I přesto jsou ovšem ty akční scény nadále kreativní a a až tak moc šílené, že jsou jednoduše skvělé. I přesto, že učitelé fyziky by z tvůrců filmu nejspíš radost neměli.   Scénář kromě šíleně nerealistických akčních scén pochopitelně obsahuje také zápletku. Ta se kromě honění se po dalším hackerském zařízení točí i ohledně vztahu mezi Dominicem Torettem a jeho bratrem Jakobem. A zde se skutečně daří ty funkční emoce dodat. John Cena sice filmové ceny za herectví nejspíš nikdy přebírat nebude, ve své úloze je ale dostačující. A linka s jeho bratrem je celkově fajn vystavená, díky solidním flashbackům se jejich vztah dokáže slušně prokreslit (casting mladších verzí postav je navíc vyloženě skvělý) a ve finále ty emoce skutečně dorazí. I díky funkčnímu pomrkávání k přízemním počátkům série. Sem tam se sice něco tak trochu retconuje, dorazí postavy, které jsme už nějakou dobu neviděli a zničehonic dorazí i nové postavy o kterých divák už dlouhou dobu neslyšel, k Rychle a zběsile to ovšem celé přeci jen tak trochu sedí.   Tvůrci si uvědomují, že Rychle a zběsile 9 nebude nový Občan Kane a drží se stylu, který v mnoha momentech připomíná parodii na akční filmy. Dokonce dojde i na moment, kdy postavy začnou uvažovat nad tím, jak mohli všechny ty šílenosti z předchozích dílů přežít a opět dojde v rámci tohohle řešení k vtipům. Dokazuje to, že si tvůrci onu hloupost uvědomují a těží z toho. Scenáristickou židli přitom tentokrát opustil Chris Morgan, jeho náhrada v podobě Justina Lina a Daniela Caseyho se ovšem drží zavedeného stylu. Není přitom cítit přítomnost horké jehly, naopak to celé odpovídá tomu, co přesně člověk od dalšího Rychle a zběsile čeká. Celé to možná jen trvá příliš dlouho. Téměř dvě hodiny a půl! A tentokrát je to tempo o poznání pomalejší než v případě předchozích dílů. Sedmička a osmička trvali nějak podobně, s tempem ovšem měli o poznání menší problém. Všeho je možná v rámci devátého dílu až moc a plány na to, že desátý a jedenáctý díl budou poslední jsou velmi moudrým rozhodnutím. I přesto, že Rychle a zběsile 9 ještě ve své vlastní kategorii funguje, je nejspíš ovšem skutečně na čase si říct, že stačilo. Ale dva filmy ještě série nejspíše bez problému utáhne. A hlavně svět potřebuje Hobbse a Shawa 2!   Rychle a zběsile 9 je zábavná podívaná, která je zároveň profesionálně natočená. Akčním scénám (kromě realističnosti) nejde nic vytknout, snaha o civilnější linku funguje a celé je to nadále tak neskutečně šílené, že je to vlastně opravdu fenomenální. Rychle a zběsile 9 nadále sympaticky připomíná stará šílená akční béčka, zároveň je zcela očividně áčkovou produkcí. Devátý díl Rychle a zběsile sice nebude patřit k vrcholu série, vyloženým poklesem ovšem též není. Je to naprosto ideální ze řetězů utržený blockbuster, který má navíc Helen Mirren za volantem a bravurní po-titulkovou scénu. Odpůrcům série sice lusknutím prstu devítka k srdci nepřiroste, fandové posledních dílů ovšem velmi pravděpodobně jednoduše zklamaní nebudou..... Viděno v kině: 2x

plakát

Život v Heights (2021) 

Život v Heights patří mezi nejúspěšnější muzikály na Broadwayi, který nakopl kariéru svého spoluautora Lina-Manuela Mirandy. Mnoho let se poté chystala filmová adaptace, která ovšem světlo světa konečně spatřuje až v roce 2021. V režii Jona M. Chua (G. I. Joe 2: Odveta, Podfukáři 2, Šíleně bohatí Asiati) a za dohledu samotného Mirandy a druhého spoluautorky Quiari Alegríe Hudes, která k filmové adaptaci napsala scénář. A vznikl rozhodně filmový muzikál, který stojí za pozornost.   Život v Heights je film plný energie. Je to strašně sympatická podívaná, která je zároveň svým poselstvím o radování se života strašně inspirativní a Jon M. Chu téhle muzikálové adaptaci vložil jednoduše povedený vizuál, ohlídal si taneční choreografii a perfektně zvolený casting. Zároveň se Život v Heights schopně vyjadřuje k jistým aktuálním sociálním problémům, fungují v něm emoce a jedná se jednoduše o muzikál, kterému bude velké plátno pravděpodobně velmi slušet.   Život v Heighs vypráví příběh hned několika postav a každý se točí kolem něčeho tak trochu jiného. Dojde tak na problémy s imigrací, gentrifikací či chudobou a přitom všem jsou pořád přítomná výtečná hudební čísla. Písně jsou chytlavé, choreografie neskutečně živelná a herci si nejen ty taneční scény vyloženě užívají, ale zároveň skutečně dobře hrají. Výtečné je obsazení hlavních i vedlejších rolí. Anthony Ramos, Corey Hawkins, Jimmy Smits nebo vyloženě skvělá Olga Merediz.   Chu umí pracovat s vizuálem, jednotlivé hudební sekvence mají vlastní ksicht a i přes to, že to trvá lehce přes 140 minut, k vyloženě přetažené podívané to má daleko. Přesto je to možná trochu dlouhé až moc a z některých příběhů dost možná muzikál nevymlátí úplně nejvíc. Těch 140 minut je ve finále přeci jen moc a to především, když příběhy některých hrdinů ve finále smrdí trochu nevyužitým potenciálem. To jsou dost možná komplikace, které pramení už z původní předlohy. Jenže ve filmu to prostě přítomné je. Živelnost sice Život v Heights neopustí, po hodině a půl už ovšem všeho dost možná začíná být tak trochu příliš a to i díky výrazné přítomnosti hluchých míst. Jenomže tím pořád Život v Heights neztrácí na tom, že jde o velmi povedenou podívanou a povedený muzikál. Naprosto ideální muzikál pro letní pohodu.   Filmový Život v Heights je solidní muzikálovou záležitostí, která má ty ideální propriety, které má ideální muzikál mít. Skvělou choreografii, chytlavé písně a skvělou atmosféru. Život v Heights má feel-good atmosféru, zároveň se nebojí chytrého komentování současných problémů. Filmový Život v Heights to má dost možná snadné díky faktu, že se může opřít o svou předlohu, automaticky to ovšem neznamená, že musí být filmová adaptace muzikálu kvalitní záležitostí. Tohle ten případ ovšem rozhodně je. Život v Heights bude dost možná patřit mezi nejvýraznější filmové muzikály posledních let a to i díky tomu, že má prostě srdíčko. Ideální letní podívaná!

plakát

Princezna Nevěsta (1987) 

Pohádky provázejí člověka už od dětství. Nejdříve jde o pohádky z vyprávění, poté o pohádky z knížek a poté i o pohádky filmové. Každá země má poté filmovou pohádku, která je pro ně srdcovou záležitostí. U nás v Čechách máme Tři oříšky pro Popelku nebo S čerty nejsou žerty, v Rusku mají Mrazíka a v Americe mají Princeznu Nevěstu. Ta byla adaptovaná dle knihy Williama Goldmana, inspirovala Williama Steiga k napsání dětské knihy Shrek a stala se jednoduše kultovní záležitostí. A to především i proto, že je spíše než pro děti pro diváky dospělé. Avšak ne kvůli tomu, že by byl film vulgární či brutální.   Princeznu Nevěstu si jde prakticky užít jako klasickou pohádku, kvůli své neskutečné zábavnosti pocházející z utahování si klasických pohádkových klišé je mnohem pravděpodobnější pro dospělejšího diváka. Při sledování Princezny Nevěsty přitom jde vypnout mozek a skutečně si užít povedený pohádkový příběh, se zapnutým mozkem a uvědomění si snahu tvůrců divák dostane o mnoho víc. Dostane velice zábavnou podívanou, kterou Rob Reiner natočil i s relativně malým rozpočtem (16 milionů dolarů) vyloženě fenomenálně.   Princezna Nevěsta dost možná nestrhne svou výpravností, jinak je ovšem jednoduše perfektní ve všech směrech. A obsahuje všechno, co by správná pohádka měla obsahovat: Princeznu, čaroděje, nebezpečnou bažinu s obří krysou, piráty a zabijácké úhoře! Sám William Goldman napsal i scénář k adaptaci své knihy a dokázal tak zachytit esenci předlohy. Předlohy, která tak moc nadchla Roba Reinera, že právě on chtěl adaptaci natočit. A Princezna Nevěsta působí jako film, který se točil s vyloženou nadšeností.   Reiner měl navíc obrovské štěstí na casting a to v rámci hlavních i vedlejších rolích. Skvělá dvojice Cary Elwes a Robin Wright jako hlavní zamilovaný pár, ale také například Chris Sarandon, Christopher Guest, Mandy Patinkin, Wallace Shawn, Peter Falk nebo wrestler André the Giant ve své nejlepší filmové roli. Každý z nich je ve své roli fenomenální a především právě Elves a Wright, kterým tahle skvělá pohádka nakopla kariéru. Princezna Nevěsta je těžištěm spousta skvělých a chytrých hlášek a je též důvodem ohromné zábavnosti téhle podívané. I díky perfektnímu scénáři, zručné Reinerově režii a neskutečnému náboji si tuhle pohádku prostě nejde neužít.   Kromě příběhu Buttercup a Westleyho se na malé ploše dokáže i hezky vystavit příběh vnoučka a dědečka, který svému vnukovi právě Princeznu Nevěstu předčítá. I zde se nachází prostor pro povedené hlášky, samotný závěr ovšem zahřeje u srdíčka. Stejně tak jako závěr příběhu Buttercup a Westleyho, který má vše. Humor, emoce i skvělý příběh, který pramení ze skvělého Goldmanova scénáře. Ani řemeslně ten film nemá chybu a až na onu tak trochu chudší výpravu by člověk dost možná mohl tipovat, že to stálo o pár milionů víc. I za relativně málo peněz ovšem Reiner předvedl hodně muziky a světu daroval jednoduše dodnes dokonalou záležitost.   Princezna Nevěsta je prostě skvělá dobrodružná podívaná, která má klasické pohádkové propriety, zároveň si je ovšem skutečně schopná z pohádkových klišé vtipně utahovat a přitom se vyloženě nestát parodií. Ideální podívaná pro celou rodinu, kdy si děti sice užijí pohádkový příběh, dospělí ovšem dostanou o poznání víc. Chytrá, vtipná a vyloženě skvělá záležitost, která zcela určitě patří mezi nejlepší pohádky všech dob......

plakát

Nekonečný (2021) 

  Nekonečný svou synopsí tak trochu tajil ohledně toho, co přesně nás vlastně čeká. Na druhou stranu šlo ovšem těžko očekávat vážné drama a o poznání pravděpodobnější byl akčňák, kterým studio Paramount bude chtít nastartovat potencionální novou sérii. Jenomže pak přišel COVID-19. A po roce odkladů se studio Paramount rozhodlo, že snímek Nekonečný radši nasadí na svou streamovací službu Paramount+. A i v tomto případě se dá odhadovat, že studio Paramount dobře vědělo, co dělá. Především i kvůli tomu, že finální verze Nekonečného je jednoduše fiaskem.   Nekonečný má skutečně daleko například k dramatu Clinta Eastwooda Život po životě. Je to prostě akční podívaná, které by více svědčila sázka na tak přepálené akčňáky jako například Michael Bay. Jenomže režie se chopil Antonie Fuqua. Člověk, který je sice zodpovědný za Krále Artuše z roku 2004, zároveň ovšem také za Training Day, Bojovníka nebo dvou Equalizerů s Denzelem Washingtonem v hlavní roli. S přepálenými akčňáky ovšem Fuqua zkušenosti nemá. Nekonečný přitom působí jako snímek stvořený pro režírování takovým Michaelem Bayem, místo toho byl ovšem jako režisér zvolený právě Antoine Fuqua. A je to volba vskutku podivuhodná.   Nekonečný je ten typ filmu, který smrdí zájmem tvůrců v oblasti potencionální nové franšízy. Buduje se široká mytologie, odkazuje se na to, co by případně mohlo přijít v dalších dílech a zároveň tom má tak nesmyslný scénář a samotný film působí takovým způsobem, že jde o jeden z těch filmů, kdy si chybí uvědomili sami tvůrci a rozhodli se k riskantním překážkám, které samotný film posunuli ještě o poznání dál k směru, kdy vlastně nedává smysl. Problém ovšem spočívá už v samotném scénáři.   Nekonečný rozhodně nemá problém ve svém obsazení. Mark Wahlberg, Chiwetel Ejiofor i Sophie Coockson jsou ve svých rolích víceméně fajn, samotný scénář ovšem nevytvoří dostatečně zajímavý svět. A především vymyslí svět, kdy se divákovi naskytne mnoho otázek a spoustu rýpání do detailů, které do jisté míry pravděpodobně nedávají smysl. Expozice pro představení světa je přitom v Nekonečném docela dost a přesto nestačí, protože nezodpovězené otázky nadále vyskakují. Ten scénář je reálně hloupý. Expozice ve finále ničemu neprospívá, protože je to vyloženě hloupá podívaná, kdy i vysvětlování za pochodu ničemu nepomáhá. A ukazuje, že tady někdo šlápl bolavě vedle.   Film sice trvá pod 110 minut, obsahuje dost relativně slušných akčních scén a k vyloženě nezajímavosti má daleko, je ovšem neskutečně stupidní. Příliš se snaží o expozici mytologie tohoto světa a přitom se nadále ukazuje, že se nikdo nejspíš při psaní scénáře pořádně nezamyslel. Antoine Fuqua sice velkolepé akční scény dokáže servírovat slušným způsobem, přesto tomu celou dobu chybí živelnost a to i díky nezáživnému střihu. Michael Bay by dost možná z téhle látky vymlátil o poznání víc a zároveň by tuhle látku nebral tolik vážně. O to se očividně tvůrci snaží, v momentu, kdy dochází na dialogové scény se ovšem ukazuje, že se někdo snaží v rámci Nekonečného o něco, co tam reálně prostě není.   Zápletka je jednoduše bordelem. Bordelem, který se snaží hlavního hrdinu zapojit do světa jeho společníků a pak vystavit základní zápletku, kdy opět jde o záchranu světa. Je to celé ovšem natočené tak nezajímavě, pořád to působí tak neskutečně hloupě a zbytečně, že tomu prostě chybí úkaz toho, že stojí Nekonečný za reálnou pozornost. Celou dobu naopak působí jako film, který je přímo stvořený pro streamovací službu. Tedy, že působí tak hloupě, že jeho start na streamu je dost možná jedinou možností pro jeho spásu.     Scénář Iana Shorra působí jako čerpáním z Matrixu, Assasin´s Creedu či loňského Old Guard, kvalitou má ovšem mnohem blíž k loňskému katastrofickému blockbusteru než k fenomenálnímu Matrixu nebo podařené videoherní sérii Assassin´s Creed. Nejhorší je to přitom v momentech, kdy se film sám o sobě snaží obhájit svou hloupost, vůbec se mu to ovšem nedaří, protože zárodek hlouposti zabít nelze. Ten film je vyloženým bordelem, kde toho funguje opravdu pramálo.   Nekonečný působí jako blockbuster, který se krom velkolepé akce snaží dodat i něco navíc a kromě slušné akce se mu ten přesah dodat nedá. Ten film je vyložený mišmaš, který působí jako neschopně slepený film. Má sice relativně slušné natočené akční scény, celkem fajn obsazení a celkově jsou na tom peníze i řemeslná stránka vidět, vše ostatní ovšem vyloženě chybí. A i kvůli tomu se ukazuje, že pro Paramount byla zřejmě skutečně poslední záchrana tenhle nepovedený blockbuster nasadit na svou streamovací službu.   K vyložené pohromě má Nekonečný daleko, stejně tak má ovšem daleko k dobrénu filmu. Na samostatném startu dost možná existovali nějaké ambice, výsledek ovšem vypovídá o tak trochu dohromady slepeném zážitku, který selhává v mnoha důležitých aspektech. A to především ve snaze nakopnout novou bohatou franšízu, která nakopne bohatý svět. Fuquův nejhorší film!

Reklama

Reklama