filmfanouch

Tarzan je společně s Drákulou, Sherlockem Holmesem a Wong Kei-yingem jedním z nejčastěji zpracovávaných filmových hrdinů (dočkal se celkem přibližně 90 filmových zpracování), tou nejslavnější a především asi opravdu nejlepší je ale opravdu ten Tarzan z roku 1999 od studia Disney. Disneyho Tarzan představuje vrchol a konec Disney renesance, tedy období, které trvalo v letech 1989-1999 a během této doby Disney tvořil své nejlepší animáky, které zároveň dosáhli velkého uznání a stali se zásadními milníky animovaného filmu. Společně s Malou mořskou vílou, Kráskou a zvířetem, Aladinem, Lvím králem, Pocahontas či Mulan sem patří právě Tarzan, jenž je naprosto právem brán jako vrchol tvorby Disney Animation Studios. V této době Disney především zpracovával známé látky, zde se konkrétně ujmul slavného hrdiny Edgara Rice Burroughse, tedy muže, kterého vychovali opice. Disney tedy vzal Burroughsův román a pojmul Tarzana ve svém klasickém stylu- To znamená, že se Tarzan dočkal mluvících zvířat a především vedlejších vtipkujících postav (díky tomu tak vznikli postavy jako opičí kamarádka Tarzana Terk nebo slon Tantor) , humoru, epické akce a především písní. Hudba a písně hrají jako u většiny disneyovek zásadní roli a zde se písní ujmul Phil Collins, který udal hudební složce Tarzana výrazný směr a díky němu vznikli legendární písně jako Son of the Man nebo Two Worlds One Family (které se následně dočkali skvělého českého překladu za přispění hlasu Petra Muka). Tarzan je ale především i v rámci dalších úžasných klasicky animovaných disneyovek výjimečný díky opravdu detailní a skvěle zpracované animaci a společně se Lvím králem, Aladinem, Kráskou a zvířetem a Sněhurkou a sedm trpaslíků určitě patří do TOP 5 celého klasicky animovaného odvětví Disney animáků. Vyniká i především díky celkem slušně rozkresleným charakterům a pokusům o morální poselství, které se ve finále nemíjí účinkem a ve finále má dokonce i některé vyloženě emocionálně silně momenty spojené především s opravdu dobrými postavami a jejich prokreslenými charaktery (postava Kerchaka je geniálním příkladem za všechny). Tarzan funguje jako animovaná dobrodružná jízda a zároveň má skutečně výrazné aspekty romantického žánru. Tarzan je prostě a jednoduše tím nejlepším zakončením jedné éry Disney Animation a i přesto, že se dočkal dvou nedůstojných navázání (Tarzan 2, který je ve skutečnosti prequelem je ještě celkem oukey, Tarzan a Jane, který už skutečně navazuje na události prvního dílu už opravdu ne) tak na svém kouzlu a výraznosti už v rámci tak legendárního animovaného studia neztratil dodnes vůbec nic. A především je zrovna skutečně jedno jestli si pustíte songy od Phila Collinse nebo Petra Muka... Oboje totiž fakt stojí za to!

Charlie Kaufman jako scenárista stojí za filmem Věčný svit neposkvrněné mysli, který pro mně představuje film s jedním z nejlepších scénářů všech dob a na další tvorbu Charlieho Kaufmana jsem se proto začal poté velmi pochopitelně těšit. Bohužel to ale na mně začalo působit jako by moje milostné vzplanutí k jeho psaní bylo u Věčného svitu jenom náhoda, protože veškeré další Kaufmanovy filmy za kterými je podepsaný jako scenárista mě míjeli a dost možná i proto, že jsem krom Věčného svitu viděl filmy Anomalisa a Syneckdoche, New York což jsou také filmy u kterých Kaufman psal nejen scénář ale také si je režíroval. Stojím si tak za tím, že Kaufman napsal u Věčného svitu výtečný scénář, kterého se následně skvěle ujal režisér Michel Gondry. Kaufmanův režijní debut Syneckdoche, New York pro mně poté představuje určitě známky řemeslné kvality, přesto je to ale pro mně film účelový a především do jisté míry sází na to, že máte něco odžitého a budete tak s hlavním hrdinou soucítit, za mně by ale měl dobrý film jednoduše fungovat sám o sobě. A Anomalisa? To je za mně zase film, který má možná originální zpracování, kdyby ho ale Kaufman natočil v hrané podobě tak by šlo o vlastně tuctovou záležitost a srovnávání s takovým Birdmanem jsem skutečně nepochopil. Poté co Kaufmanovy režijní filmy finančně propadli se nicméně jeho novinka bohužel ocitla na Netflixu a sám Kaufman nedávno prohlásil, že je možné, že Asi to ukončím bude zároveň jeho posledním režijním filmem. Co se týče zvolení názvu asi neexistuje ideálnější čas pro odchod a tahle adaptace románu Iaina Reida si určitě jak je u Kaufmana zvykem opět najde strašně širokou základnu nadšených diváků. Jenže já mezi nimi ani u třetího Kaufmanova režijního filmu nebudu. Kaufman se za mně prostě bohužel zasekl v kruhu. Asi to ukončím je film s dobrým scénářem, očividnými řemeslnými kvalitami a především velmi dobrým hereckým obsazením, jeho tempo je ale ještě vražednější než u předchozích Kaufmanových filmů (tento film také se svými 134 minutami trvá nejdéle) a především je už tentokráte u Kaufmanovy novinky opravdu nemožné k postávám něco cítit. U Synekdoche, New York to nebyl vůbec těžký úkol, u Anomalisy už to haprovalo ale pořád si přece jenom šlo k postavám něco najít, tady už ale není nic. Jesse Plemons tu sice opět předvádí, že je dost možná jedním z nejméně doceněných herců své generace, Jessie Buckley tu chvílemi vyloženě herecky řádí, David Thewlis je zase jednou super a dokonce i o Toni Collette se tentokrát nedá říct nic špatného, já mám ale prostě pořád problém trávit čas s postava bez duše a o to víc mě to bolí když si uvědomím, že i když jsem z Kaufmanových posledních filmů do střechy neskákal tak jsem o nich aspoň nemohl říct, že nemá postavy bez duše. Film je natočen ve formátu 1:33:1 a jde o obrazové rozhodnutí, které filmu dost celkem sluší. Ze samotného vizuálu ale na větvi kdovíjak nejsem. Potěší tak alespoň fakt, že alespoň co se týče dialogů si Kaufman svou slabší chvilku nevybral a dlouhé diskuze na různá témata nebyla tak zdlouhavá a prázdná jak jsem se obával. Pořád jsem se ale u toho všeho prostě nezbavil problémů, které s Kaufmanem mám už od začátku éry po Věčném svitu neposkvrněné mysli a opravdu jsem si řekl, že se vlastně koukám na něco co se jen tak nevidí a vlastně jsem rád, že aspoň nějaká možnost jak dosáhnout tvůrčí vize tu díky Netflixu je (minimálně do tý doby než Netflixu skutečně dojde, že se mu tohle jen tak nevyplatí). Zároveň ale skutečně platí, že nějaký dohled je někdy dobrá věc a Kaufmanovi tady prostě nikdo nemusel říkat o ústupcích, které by možná prospěli. Nerad filmům vyčítám jejich délku, tady bych ale jako střihač opravdu nechal zhruba 30 minut na podlaze a myslím, že by se vlastně skutečně nic nezměnilo, akorát by fanoušci Kaufmanových metafor neměli tak dost silných podkladů. Jenže mě tyhle Kaufmanovy metafory, kterých jsem měl navíc už po hodině a půl možná přece jen trochu odst netankují už od Synekdochy a ve finále mě tak jen ještě zamrzel fakt, že se vlastně celé dění Asi to ukončím vydalo směrem, který jsem nějak čekal. Ne, nečekal jsem, že se reálně až polovina filmu stráví v autě, protože by mě to prostě nenapadlo. Kaufmanův fanoušek začne hned vykřikovat a řekne, že vůbec nevadí, že strávíme tak výraznou dobu v autě. Kaufmanovci prostě budou tak nějak automaticky nadšený, zvláště když jde skutečně dost možná o poslední režijní projekt jejich miláčka. Já ale budu na Kaufmana pořád vzpomínat především jako na scenáristu jednoho úžasného filmu, který má skutečně vše.... a až teprve si vzpomenu, že se u svých dalších projektům krom scénářů ujal i režie a po Věčném svinu se pro mně vydal dosti bolestivým směrem. I přesto, že by mi vlastně bylo po těch 2 hodinách už jedno jak se to celé vyvine tak jsem byl překvapen jak moc nadšený jsem ze samotného závěru byl a jak jsem si najednou řekl, že jsem si to vlastně dost možná i užil více než bych uznal. Jenomže pak přijde závěr a..... spousta Kaufmanovců opět začne říkat, že si můžu konec domyslet dle sebe a není jednoznačný. Jenomže on bohužel jednoznačný je a jeho jednoznačný konec je tou nejlepší ukázkou konců, které tak nenávidím a po kterých si připadám tolik ponížen, že jsem vůbec předtím sledováním všeho předtím strávil tolik času. Opět platí, že Kaufmanovy fanoušci budou dost pravděpodobně nadšený a bude jim ve finále nějak jedno, že jim vlastně jejich miláček nasadil parohy. Já už jsem si po konci jenom řekl, že jsem to viděl a že jsem sice viděl dost možná jednu z nejzajímavějších věcí tohoto roku... jenomže termín zajímavý si na druhou stranu může každý vyložit po svém. Oukey neurážející řemeslo, které má bohužel pár výrazných neduhů a především je furt spíše pro věrné Kaufmanovy fandy. Na to, že se Kaufman ještě před premiérou dušoval, že nebude v Asi to ukončím sázet na mindfucky si ale ve finále tak trochu protiřečí a stojím si pořád za tím, že pokud najde své ztracené já po Věčném svitu neposkvrněné mysli tak je pořád šance, že si k němu najdu cestu. Pokud se ale bude spíše tohoto stylu tak už mě asi ani vyloženě další Kaufman opravdu nezajímá i přesto, že by zase byla škoda kdyby definitivně skončil, protože i Asi to ukončím ukazuje, že on skutečný talent má. Kaufman si asi aktuálně říká ´´ asi to ukončím´´, o filmu Asi to ukončím ale rozhodně platí, že by nešlo o tu nejlepší možnou rozlučku. Tak snad si na ní Kaufman ještě nějakou dobu zkusí počkat.......

V poslední době studio Disney pracuje na hraných předělávkách svých animovaných klasik jako Kráska a zvíře, Aladin, Dumbo a Lví král a já jsem jeden z mála, který tyto předělávky hned od začátku neodsuzuje a dokonce má většinu z nich velmi rád, protože si stojím za tím, že pokud se hraného remakeu zrovna chopí šikovný režisér s výrazným rukopisem (viz Guy Ritchie-Aladin) tak z toho může být něco velmi výrazného co si obhájí svou existenci. Zatím nejnovějším přírůstkem do rodiny hraných Disneyho předělávek je poté hraná Mulan, která se kinopremiéry měla dočkat už v březnu a nakonec se jí kvůli komplikacím s COVID-19 víceméně dočkává až teď. Stojí poté tato předělávka za to? To je otázka na dlouhé rozebírání.... Hraná Mulan je klasická fajn disneyovka, která má dokonalý vizuál, velmi zdařilé akční scény a především sympatické a dobré obsazení. Zároveň ale hraná Mulan tančí na tenkém ledě aby zároveň byla předělávkou původního animáku a zároveň byla více věrná původní čínské legendě. To znamená, že v hrané Mulan nehledejte následující: Žádný Mushu, žádný cvrček, žádná šílená babička, žádní vtipkující duchovní předkové, žádné písničky (především absence I'll Make A Man Out Of You zamrzí jako prase, potěší ale fakt, že skladatel Harry Gregson- Williams se ve svém soundtracku občas pokouší o alespoň menší hudební odkazy na původní písně), celkově výrazné omezení humoru a především rozhodně vážnějšího pojetí. Hraná Mulan si tak jde ze všech prozatímních hraných předělávek co nejvíc svou vlastní cestou a záleží jak moc vám tohle výrazně jiné pojetí sedne. Kouzlo původního animáku je v hrané podobě rozhodně pryč, to ale neznamená, že by hraná Mulan neměla své velmi pozitivní prvky. Takovou kamerovou estetiku Mandy Walkerové jsem si okamžitě zamiloval a tahle dáma, která už stojí za Austrálií nebo Skrytými čísly opět ukázala, že je velmi nedoceněným talentem v oblasti kamery a doufám, že dostane v následujících letech čím dál tím více výrazných pracovních povinností. Především je ale Mulan zajímavá v tom ohledu, že jde o zajimavý mix klasického hollywoodského blockbusteru s asijskými filmy. Tahle Hollywoodská předelávka animované klasiky má bohužel smůlu v tom, že jí netočí Bill Condon, Tim Burton, Guy Ritchie nebo Jon Fevreau ale Niki Caro, která Mulan potvrzuje, že prostě nemá žádný výrazný režisérský rukopis. Přesto ale budu na Mulan ještě nějakou dobu vzpomínat v rámci několika zajímavých vizuálních nápadů a především mě sice mrzí, že nedošlo na klasické písně z originálu nebo Mushua, přesto jsem ale rád, že si tu někdo šel pořád tak trochu vlastní cestou a ve finále tohle skákání mezi animovanou předlohou a čínskou legendou není takovým bordelem jaké mohlo být. Hlavní hvězda Yifei Liu možná není obrovským castingovým objevem, která by měla na to se stát nějakou velkou hvězdou, v téhle hlavní roli filmu, jehož stěžejní téma je emancipace a s celkovým pojetím silné ženské hrdinky se tu pracuje velmi dobře je ale Liu velmi dobrá a nakonec i přes lehké pochybnosti castingovou trefou. Donnie Yen a Jet Li jinak bohužel nedostanou takovou šanci vyřádit se jako za časů Tenkrát v Číně, přece jen ale dostanou ve svých vedlejších rolích šanci se trochu předvést a ukázat, že pořád patří mezi jedny z největších machrů asijské kinematografie. Jason Scott Lee funguje jako výrazný záporák, postava Gong Li se velmi zajímavě paraleluje s postavou Mulan a má ve svém příběhu ve finále pochopitelnější postavení než by se mohlo zdát a o zbytku se toho bohužel říct nedá. Sympatických charakterů je ve vojenském štábu hodně, na rozdíl od původního animáku ale nikdo nedostane takový prostor a to ve finále ani Yoson An v roli potencionálního nápadníka Mulan. Mulan měla očividně fungovat jako velká rodinná epická zábava a ve finále jsou tyhle ambice víceméně dosažené. Dokážu si velmi dobře představit, že pro rodinu jde o ideální film, protože je tu zároveň dost akce a zábavy a zároveň také právě poselství o věrnosti rodině. I tyhle vážnější momenty fungují velmi dobře a v rámci tohohle jsou dost možná prodání lépe než v původním animáku, což je jedna z mála věcí, které hraná verze dělá líp. Zároveň se dle očekávání musí pochválit velmi překrásná výprava a především naprosto bravurní kostýmy. Akční scény poté sice nejsou kdovíjakým vrcholem ale označil bych jako za velmi zdařilé. Velmi lehce se mi protiví fakt, že na rozdíl od původního animáku kde Mulan žádné speciální schopnosti neměla je zde výskyt schopnosti čchi a jakmile začne Donnie Yen vyprávět o tom, že čchi obklopuje všechny lidi a vše kolem nich jsem si začal připadat jako by si reálně v Disney někdo řekl, že by bylo vlastně super udělat z Mulan tak trochu fantasy Star Wars a z postavy Donnieho Yena udělat nového Obi-Wana. Právě díky téhle speciální schopnosti dojde k několika vizuálně zajímavým akčním sekvencím, zároveň mi ale poté došlo, že tahle speciální schopnost tak trochu vyšuměla do ztracena. Hraná Mulan ve finále možná sice kvapí až moc a zásadní moment neprodá tak moc jako původní animák, přesto jde ale pořád o velmi fajn rodinnou zábavu, které velké plátno sluší a především je vidět, že si někdo dal s výrobou filmu strašnou práci. Aktuálně si nedovedu představit (aktuálně stále plánované) pokračování v zrovna téhle podobě, rozhodně bych ale nebyl automaticky proti, protože hraná Mulan rozhodně není průšvihem a má své velmi pozitivní stránky prodané především skrz zajímavé vizuální zpracování a několik opravdu vyloženě dobrých akčních sekvencích. Zároveň to opravdu skutečně funguje jako velmi fajn podívaná pro celou rodinu s několika poselstvími a jde o řemeslně luxusní film. Není to blockbuster roku, jde ale alespoň o velmi fajn podívanou....

Harrison Ford rozhodně není hercem jedné role a je znám nejen jako Han Solo, Indiana Jones nebo Rick Deckard. Jednou z jeho nejslavnějších rolí je ale také bezpochyby Richard Kimble, hlavní hrdina thrilleru Uprchlík z roku 1993, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla a dodnes se jedná nejenom o jeden z nejlepších thrillerů všech dob ale také o jednu z nejlepších adaptací seriálu do celovečerní podoby. Seriál z roku 1963 se po třech dekádách dočkal předělání v podobě vyložené akční pecky, které se ujmul režisér Andrew Davis. Před Uprchlíkem tvůrce Segalovek Nico a Přepadení v Pacifiku, po Uprchlíkovi režisér zapadlejších méně památných filmů jako Protiúder s Arnoldem Schwarzeneggerem a především se opravdu nikdy z Davise nestal režisérský veterán. A přesto je právě on podepsán pod tak bravurně napínavým thrillerem, který sice možná od začátku sází na to, že je hlavní hrdina nevinný, o to více je ale poté skvěle hlavnímu hrdinovi fandit a být u jeho utíkání před zákony napjatý stejně tak jako on. Harrison Ford ztvárněním Richarda Kimblea vytvořil sympatického hrdinu, který postupně čím dál tím více dokazuje, že je dobrákem od kosti a dává smysl, že většina jeho známých obvinění z vraždy jeho ženy odmítá. O to více napínavější je poté fakt, že jde Kimbleovi po krku chladný profesionál Sam Gerard za jehož ztvárnění Tommy Lee Jones nejenom právem získal Oscara ale také dál právě tento herec zrod jedné z nejlegendárnějších hereckých filmových improvizací s hláškou ´´ I don´t care´´, která k tak chladnému profíkovi jako Gerard velmi dokonale sedí. Uprchlík se klidně mohl stát akčním béčkem a technicky vzato se klidně mohlo stát, že by z holé zápletky šlo vytvořit nový film se Stevenem Seagalem či Michaelem Dudikoffem v hlavních rolích. Andrew Davis si ale vybral svou nejsilnější chvilku a natočil opravdu napínavou a skvěle natočenou jízdu, která je dodnes naprosto parádní ukázkou co se týče nějakého budování napětí či vyložených konfrontací dvou rivalů. Jedná se tak o bravurní thriller, že by klidně šlo tak nějak počítat s tím, že jde o devadesátkový upgrade filmů Alfreda Hitchocka, který sází na hrdinu, který se ocitne v nastražené pasti, ale díky své síle se nevzdává a bojuje za pravdu a spravedlnost. Uprchlík obsahuje několik památných sekvencí náraz vlaku, seskok do vody z velmi vysoké výšky nebo finále v nadzemce. Všechny tyhle scény jsou napínavé a především bravurně natočené. I proto se tak velmi těžko dá uvěřit, že za nimi opravdu stojí právě Andrew Davis, který dle scénáře Davida Twohyho (pozdějšího tvůrce Černočerné tmy) a Jeba Stuarta (který už tehdy byl spoluscenáristou původní Smrtonosné pasti) natočil film, který velmi paradoxně nestárne a neomrzí i přes to, že už divák po dalším zhlédnutí vlastně veškerý postupný průběh ví. Zároveň se tu velmi dobře pracuje s veškerými členy Gerardova naháněcího týmu, který zde ukázal, že by klidně mohl utáhnout vlastní seriál (bohužel je pokračování/spin-off Šerifové výrazným poklesem a za mně dost možná jedno z nejhorších filmových navázání v dějinách) a z něhož nejvíc výrazný je mladý Joe Pantoliano, v menších rolích se tu objeví Julianne Moore či Neil Flynn (z jehož menší role poté těžila jedna epizoda Scrubs), ale především jde skutečně o herecký koncert dvou hlavních hvězd, přičemž je poté vlastně těžký výběr zda chce divák zrovna trávit čas spíše s Gerardem nebo Kimblem, což jen dokazuje jak skvěle dvě hlavní postavy tento film má a jak není lehké chladnokrevného profesionála jen tak zahrát. Uprchlík dodnes patří mezi nejlepší thrillery, který dodnes neztratil nic ze svého bravurního tempa, napětí, hereckých výkonech a památných akčních sekvencí. Dodnes jednoduše stylová thrillerová filmová škola, která je prostě dodnes dokonalá a předvádí nejen jednu z nejslavnějších rolí Harrisona Forda, ale také roli Tommyho Lee Jonese, která jej definitivně dostala do vyšší hollywoodské ligy. Právem kultovní klasika, která dodnes nezestárla a velmi pravděpodobně tomu ani v následujících letech nebude jinak....

Většina z mladších generací už dnes vlastně dost možná ani neví co to termín rychlodabing znamená, přesto ale éra rychlodabingu zůstává zásadní kapitolou filmového světa naší země a především se stal rychlodabing pojmem, který právě ve většině starších filmových fandů probudil to pravé fanouškovství a divácký filmový zápal. Česká kinematografie je sama o sobě plná výrazných titulů, pořád ale platí, že ty zásadnější filmové milníky většinou pochází odjinud (většinou USA). Většina americké produkce ale v období Československa pod vládou Komunistické strany prostě neměla šanci a tak právě přišli do hry rychlodabingy. A tuhle éru se ve svém dokumentu pokusila přiblížit čtveřice Lukáš Bulava, Petr Svoboda, Peter Pavlík a Igor Kovács a zároveň je nutno dodat, že většina z této čtveřice nejsou zkušenými filmaři. To ale vůbec nevadí, protože má tahle čtyřka ráda filmy. A to sakra hodně. Králové videa možná nejsou mistrovskou dokumentární filmařinou spadlou z nebes, jsou ale osobití a především je opravdu poznat, že jsou tvůrci filmoví fandové s velkým obdivem k fenoménu rychlodabingu a vzdávají mu zde neskutečnou poctu. Víceméně amatérský spolek filmařů tak stvořil něco neskutečnýho. Dramaturgicky jsou Králové videa naprosto parádně vystavěni. Začínají a končí tam kde by téma fenoménu rychlodabingu mělo, různé kapitoly od klasických filmů po pornofilmy otevírají a zavírají postupně a především za mně platí, že by se tvůrcům mohlo dařit do pojmu rychlodabingu rychle zapojit i lidi, kteří předtím ani víceméně nevěděli o co jde. Jak už to u těchto filmových poct bývá tak bude tábor rozdělen na dva tábory- 1) ten geekovský, který prostě jenom bude hotový z naprosto bravurně zvolených filmových kultovních momentů s přispěním velmi brutálně vtipných hlášek z rychlodabingu a 2) ty, kteří jednoduše ocení skvělou retro práci, která možná není dokonalá v tom nejlepším slova smyslu, tvůrci si ale drobné výtky za mně vykupují velmi jasným srdíčkem, které do výroby filmu dali. Králové videa jsou plní vtipných historek a především velmi zajímavého tématu, které se naštěstí prodává skvěle a především Králové videa opravdu fungují jako úžasná komedie, která má ale s humornou stránkou i stránku informativní. Je to geniální ukázka toho jak člověku trochu nabiflovat hlavu a zároveň ho přitom velmi solidně pobavit. Peter Pavlík jakožto střihač do pozadí občas velmi trefně zasazuje střihy z kultovních klasik jako Uprchlík, Scorseseho Mys hrůzy nebo Blade Runner a vždy to perfektně ladí s tím o čem se právě vypráví. Zároveň Králové videa velmi často přeskakují a nepůsobí to chaoticky ale naopak svižně a především se vybrali ty nejlepší možné ukázky rychlodabingu. Do toho všeho Králové videa obsahují velmi dobře zpracované ilustrační záběry a už jen touhle očividnou výraznou prací Králové videa ukazují, že mají skutečně daleko k průměrnému amatérskému filmu nějakých náhodných chlapíků. Ať už dojde na komentáře Františka Fuky, Ondřeje Hejmy nebo Ondřeje Neffa (který na éru rychlodabingu ze všech králů videa zanevřel asi nejvíc až to vlastně zamrzí) tak to skutečně stojí za to především proto, že králové videa mluví s velkou otevřeností a takový Hejma se zde velmi svěřuje o pocitech tehdejších a pocitech aktuálních po letech. Králové videa jsou prostě projektem se srdíčkem, který bohatě vynahrazuje všechny menší nedostatky a servíruje tak vlastně jeden z vrcholů české dokumentaristiky posledních let. Myslím to zcela upřímně a především opravdu cením fakt, že tvůrci vytvořili tento film proto aby připomenuli, že rychlodabing existuje a proč tak zásadní je. Už i proto si Králové videa zaslouží podpoření a obrovský úspěch, který by tvůrce případně mohl nakopnout k podobnému projektu o nějakém podobném zásadním důležitém filmovém domácím tématu. A především také proto, že jde nejenom o nejlepší film na kterém se kdy podílel Zdeněk Troška ale také proto, že jde o nejlepší dokument o rychlodabingu všech dob. Že potřebuje speciální Director´s Cut Justice League? Svět spíše potřebuje čtyřhodinový Director´s Cut Králů videa!

Pink Floyd: The Wall je dost možná jeden z nejzvláštnějších filmů všech dob a přesto právě o něm jeho titul zvláštního filmu znamená velmi lákavou lichotku. S použitím hudby Pink Floyd a inspirovaním skutečného života frontmana této skupiny Rogera Waterse vznikl film, který vznikl společně s novým albem Pink Floydů- The Wall. Režie se ujmul velký fanda Pink Floydů Alan Parker a právě on je strůjcem téhle šílené podívané, která vlastně vznikla bez žádného sepsaného scénáře a jenom stála na textech a vnitřních pocitech Rogera Waterse. A přesto vznikl jeden z dost možná nejosobitějších filmů všech dob. Pink Floyd má prvky muzikálu, fantasy a zároveň obsahuje výrazné a důležité animované sekvence. Je to celé velmi ambiciozní spojení Watersových vnitřních konfliktů s velmi silným pojetím, které velmi snadno jde do morků kostí. Hlavní hrdina Pink je na založen na traumatech ze života Rogera Waterse- Stejně jako Roger přišel Pink o otce za 2. světové války což byla zásadní událost jeho života, která ho ovlivnila a Waters velmi často na chybějícího otce vzpomínal i ve svých textech. Zároveň film pojednává o Watersově/Pinkově až příliš starostlivé matce, komplikovaného manželství a následného pohledu na svět. Celé tohle inspirování Watersovým životním příběhem je poté doprovázeno skutečně nepříjemnými výjevy a především je The Wall filmem, který vyniká především hudbě Pink Floydů. Hudba Pink Floydů, jejich album The Wall a film Pink Floyd- The Wall společně fungují v silné symbióze a ve finále dohromady tvoří opravdu výrazný filmový zážitek. Waters si měl původně zahrát i hlavní roli Pinka, Alan Parker mu ale upřímně řekl, že je jako herec neschopný a zvolil tak právě Boba Geldofa, který do role rozpolceného a zničeného umělce sedne bravurně. Zároveň na mně ale Geldof už pohledu působí nesympaticky a měl jsem kvůli tomu tak trochu problém k The Wall pevně přirůst. Tohle ale není film, který by sázel na herecké výkony či postavy samotné o sobě (ten film vlastně pořádně nemá ani jedno z toho). Jde totiž především o skutečnou ukázku silného vizuálního zpracování a především velmi komplikované mysli právě Rogera Waterse. Je Pink Floyd: The Wall vlastně skutečně film nebo jenom 90-minutový videoklip? Za mně jde o něco mezi tím a rozhodně to neznamená něco negativního. Je to velmi zvláštní snímek ke kterému se dost možná automatická cesta hledá příliš těžko. A přesto divák po zhlédnutí pozná, že viděl něco mimořádného. Pink Floyd: The Wall rozhodně není jen další kostkou ve zdi ale specifický filmařský unikát, který je dnes právem označován za kultovní klasiku.......

Jedná éra X-Menů je definitivně u konce. Společně se Spider-Manem byl vlastně jediný majetek Marvelu, který se ujal jinde i poté co Marvel přišel o filmová práva, s odkoupením 20th Century Fox se ale X-Meni vrací domů a dojde tak na jejich restartování, které bude zapadat do propojeného filmového univerza Marvel Cinematic Universe. Jedna éra X-Menů to tak po 20 letech balí a definitivně tečkou za tímto obdobím se stávají Noví mutanti. Ti sice měli do kin původně do kin dorazit už v roce 2018, postupně se ale jen odkládali a odkládali až se stalo v široké veřejnosti za to, že se ten film snad nikdy kinodistribuce nedočká a někteří vtipálci už začali vtipkovat zda se v kinech dříve objeví Avatar 2 nebo právě Noví mutanti. Vítěz tohohle závodu je nakonec aktuálně jasný, přesto ale stojí za to položit si dvě základní otázky: Stálo to odkládání Nových mutantů za to? Jedná se o důstojné zakončení jedné éry X-Menů? Na obě tyto následující otázky musím bohužel odpovědět zcela negativně- Ne! U X-Menů se ukázalo, že má tento svět sám o sobě bez zasazení do Marvel Cinematic Universe velký potenciál a různé filmy jde pojmout velmi různě. Důkazem jsou oba dva Deadpoolové, chvílemi vyloženě westernový Logan a dalším takovým důkazem měli být Noví mutanti u kterých se dlouho dušovalo, že půjde o horor. Režie se ujmul Josh Boone, režisér pořád velmi dobré romance Hvězdy nám nepřály, který ukázal, že umí pracovat s mladými hrdiny a už první trailer vzbudil naděje, že se chystá něco opravdu nečekaného. Vtipný je fakt, že verze filmu co se aktuálně promítá v kinech je ta samá verze, která se měla promítat už před 2 roky a tudíž se žádných zásadních změn film za té doby neměl dočkat (krom vystřižení po-titulkové scény, která měla navázat na teď už zrušená pokračování). A stojím si za tím, že Nové mutanty musel někdo velmi brutálně přestříhat, protože dohromady rozlučka s prvním zpracováním světa X-Menů prostě nedává smysl a upřímně mám sám tak trochu guláš v tom co se vlastně v celém průběhu postupně stávalo. Noví mutanti jsou za mně jasným dramaturgickým bordelem a tím mé problémy jenom začínají. Noví mutanti postrádají vlastně všechno co víceméně všechny předchozí X-Men filmy měli- to jest zajímavé charaktery, nějaký specifický tvůrčí styl nebo cool vizuál respektive výraznou vizuální stylizaci. Je pětice hlavních hrdinů sympatická? Ve skutečnosti vlastně ne a nejsou ani zajímaví. Nejzajímavější je postava v podání Anyii Taylor-Joy a to jenom díky faktu, že hraje tak šílenou postavu, že má vlastně jako jediný člen obsazení opravdovou šanci se vyřádit. Mezi dvěma hlavními postavami překvapivě vzniká celkem oukey zpracovaná LGBTQ romance a Nové mutanty oceňuji, že alespoň v tomhle ohledu mají koule, mnohem radši bych byl ale za LGBTQ postavy, které by byli sami o sobě zajímavé. Maisie Williams mám pořád díky Hře o trůny ve velké oblibě, ale zde opravdu nějak výrazná není. To samé platí o hvězdě Stranger Things Charlie Heatonovi a Henry Zaga a Blu Hunt už jsou za mně vyložené obsazené pěsti na oko. Ten film se hodně snaží o nějaké budování pevného přátelství a nějaké vzájemné chemie hlavních postav, ale nefunguje to. Nejvíc okaté je to v momentech kdy si dva hlavní hrdinové vyjadřují vzájemný respekt a následně jdou najednou proti sobě. Přitom všem se z toho všeho dal opravdu vystavět zajímavý film ve kterém skutečně mohlo jít o příběh o mladých lidech, kteří se těžce vyrovnávají se svými schopnostmi a následky jejich využití. Téměř každý z hrdinů má na kontě nějakou tu vraždu (ve většině případů nechtěnou) a jde o to svěží pojetí následků na kterém film mohl stavět. Série X-Men si většinou vzala na paškál vážné motivy a vážná témata a šlo jim to. Noví mutanti se o to částečně také snaží ale vůbec jim to nejde. A to je také jeden z těch důvodů, proč to celé dohromady prostě nefunguje. Působí to jako by někdo chtěl vytvořit tak zajímavé postavy jako v předchozích filmech byli Wolverine, Magneto nebo Profesor X ale nešlo mu to. Celkově mám ale pocit, že bych byl vlastně k Novým mutantům tak trochu hodnější kdyby nešlo o tečku za původními X-Meny. Pořád bych tomu vyčítal jeho objektivní chyby, byl bych ale asi méně přísný. Jenomže po těch 12 předchozích filmech jsou Noví mutanti prostě bolestivá podívaná. Akční sekvence je ve skutečnosti jenom jedna a pokud čekáte na navázání na pořád perfektní úvodní scénu v Bílém domě v X-Menech 2 nebo takové finále První třídy tak prostě čekáte zbytečně. Ve skutečnosti totiž dorazí nepřehledný a ošklivý bordel na kterém je nejvíc cool Anya-Taylor Joy se světelným mečem! Prostě fakt smutné. Zároveň se Noví mutanti napojují na předchozí X-Men filmy a krom zmínění týmu X-Men dojde i na použití archivních záběrů z Logana a zmínění existence Essex Corporation. To jsou ty pověstná zadní vrátka, které už první éra X-Menů nikdy neotevře, přesto ale tyhle pomrkávání a pokusy o napojení na existující filmy vlastně působí jako tehdejší snaha tvůrců navázat na nějaký případný budoucí crossover ve kterém by se hlavní hrdinové setkali s X-23. Na tohle potencionální propojení naštěstí nikdy nedojde, přesto jsem ale použití archivních záběrů Logana bral jako poplivání na něco co by možná právě v roce 2017 bylo tím nejlepším možným zakončením. Bohužel ale tenká sirka vyšla právě na Nové mutanty a jedná se prostě fakt o smutnou tečku. Korunu tomu také nasazuje fakt, že po velmi vysoké nastavené laťce záporáků jako Magneto, William Stryker nebo Sebastian Shaw je hlavním záporákem Nových mutantů obří digitální přerostlý Medvídek Pú! Démon medvěd je možná vizuálně celkem fajn (oproti ostatním velmi špatným vizuálním efektů), zároveň jde ale opravdu o smutnou volbu a závěr, kterým se s ním hlavní hrdinové vyrovnají mi přišel vyloženě směšný i přesto, že se tu opět pracovalo se svěžím přístupem. Do hlavního souboje se jinak zapojí jenom čtveřice z pěti hrdinů což mi též přijde jako velmi nezvládnutý aspekt. Jestli se jinak někdo Nové mutanty pokusí nazvat hororem, tak už se velmi pravděpodobně může nazývat rádoby hororovým expertem. Z celého filmu vůbec nejde nějaká hororová atmosféra a lehké pokusy o lekačky se velmi bolestivě míjí. Věřím, že na začátku chtěl Josh Boone opravdu natočit něco zcela nového a neokoukaného. Ve finále ale dorazila po vizuální stránce opravdová hrůza plná hnusně vybledlých barev a zároveň s postavami, které prostě už nikdy nechcete vidět a jste rádi, že jsou jakékoliv naděje na případná pokračování mrtvá. Pořád je tam pár zajímavých nápadů a snaha skutečně přijít s něčím neokoukaným, je to ale celé utopené v nezajímavé, dramaturgicky nezvládnuté a především chvílemi vyloženě bolestivé podívané, která prostě ve finále snad radši to světlo světa neměla nikdy spatřit. Pokud se na tento film budete dívat a budete ignorovat fakt, že jde o navázání a zároveň tečku Foxovských X-Menů tak je možné, že si k němu možná najdete cestu víc. Pokud si ale uvědomíte co tento film vlastně je a jakou výraznou éru ukončuje, je tu prostě automaticky trochu přísnější a negativnější přístup. Společně s Hellboyem a Netflixovskými srágorskými pokusy o komiksové adaptace jde dost možná o nejzbytečnější komiksovou adaptaci posledních let a ve finále za mně i vlastně nulovou ukázkou nějaké výrazné tvůrčí vize i přesto, že věřím, že jí Josh Boone na úplném začátku přeci jen měl. Kdo dřív přijde tak dřív mele a Noví mutanti svou šanci bohužel velmi pravděpodobně projeli už při prvním odkladu....

Osobně dělím prozatímní filmografii Paula Thomase Andersona na dvě etapy- Ta první startuje Gamblerem a končí Opilí láskou, ta druhá poté (zatím) končí Nití z přízraků a začíná snímkem Až na krev. Proč jí vlastně takto dělím? Paul Thomas Anderson je totiž pro mně filmař ke kterému jsem si musel dlouho hledat cestu a už jsem asi pochopil proč. Paula Thomase Andersona totiž vnímám jako režiséra, který krom Skryté vady vyloženě nenatočil špatný film a zjistil jsem, že mám téměř vždy Andersonův rukopis a především scénář rád. Krom Gamblera, který je za mně jen slušným režijním debutem ale vnímám první etapu jako veskrze úspěšnou, protože v ní vznikli pro mně totální filmové klenoty jako Hříšné noci, Magnolia nebo Opilí láskou. Po Opilí láskou ale pro mně začíná druhá etapa filmografie PTA o které se nedá říct, že by PTA najednou začal točit špatné filmy, přesto ale já osobně vnímám menší úpadek. Nutno ale zmínit, že se pořád bavíme o úpadku z pětikvaltu na čtverec. Až na krev za mně prostě nedosahuje mistrovských kvalit předchozích Andersonových pecek a dodnes vlastně kroutím nad názory či články, kteří Až na krev dokonce označují za prozatím nejlepší film 21. století (které je už teď za mně naplněné výraznějšími a důležitějšími snímky). V tomhle ohledu jsme si s filmem Až na krev nesedli a nemyslím si, že se na tom něco změní. Zároveň jde ale o film, který je pořád na vrcholné možné filmařské úrovni a když už se neshodnu na názoru, že jde o jeden z nejlepších filmů 21. století, můžu říct aspoň, že jde o jeden z nejlépe vypadajících filmů prozatímního století. Tenhle film především stojí a padá na hlavním hereckém výkonu Daniela Day-Lewise, který se na roli Daniela Plainviewa připravoval rok. Velmi výrazně piloval práci se svým hlasem a doslova se převtělil v jednom z nejlepších hereckých výkonů všech dob. Osobně mám s filmy jako Až na krev problém takový, že se mi těžko sympatizuje s totálními parchanti i přesto jak dokonale zahraní jsou a i přesto jak skvěle napsaní jsou. I v tomhle ohledu mám v rámci filmů mnoha výjimek, ohledně Dana Plainviewa ale tato výjimka neplatí. Andersonovi se ale postupně prodává postavu Plainviewa prodávat více a více skrz dialogy. Od začátku je jasné, že je s tímhle charakterem něco v nepořádku a že nepůjde o pohádkového hrdinu. To čeho je ale Plainview schopný diváka nemůže napadnout v žádném případě a začne mít postupně z Day-Lewisova výkonu vyložený strach. Až tak výborný je a právem si za tento výkon došel pro Oscara a dokázal, že v současnosti kdy už Day-Lewis tráví nějaký ten pátek v hereckém důchodu tu prostě jeden herecký velikán chybí. Do role Plainviewova protivníka byl skvěle zvolen Paul Dano, který se až 4 dny před začátkem natáčení dozvěděl, že se z jeho Paula Sundaye role stala role dvojčat a on tak v roli druhého dvojčata Eliho Sundaye dostane výrazně větší prostor. I přesto, že měl na přípravu druhé a větší role Dano pouhé čtyři dny tak je proti Day-Lewisovi velmi dobrým hereckým společníkem a v roli tohoto fanatického a tak trochu podvodného pastora je jednoduše parádní. Až na krev sice značnou část svých nominací neproměnilo a za rok 2007 se stal v rámci Oscarovek vítězem Tahle země není pro starý bratrů Coenů (pro mně je z těchto dvou vítězem Až na krev), Oscara ale alespoň dostal Robert Elswit, dvorní kameraman PTA, který opravdu udělal z Až na krev jeden z vizuálně nejzajímavějších zážitků posledních let. Až na krev je stejně jako většina Andersonových filmů depresivní zážitek, který si opět zvolil zajímavé a těžce uchopitelné téma, která má v sobě více podtextových vrstev než by se mohlo zdát a předvádí několik silných momentů, které ukazují, že hlavní ´´ hrdina´´ v sobě možná něco má. Přesto mě to ale nikdy nedonutilo si k němu skutečně najít cestu. Ze samotného závěru snímku poté sice mrazí a Day-Lewis zde jen utvrdil svůj totálně mistrovský herecký koncert, přesto mě ale možná v lehkém ohledu zklamal. Na druhou stranu si ale vlastně ani lepší zakončení něčeho jako Až na krev nemůžu představit. Na rozdíl od lepších Andersonovek má podle mě Až na krev občas možná přece jen lehká dramaturgicky bolavé chvíle a jedná se pokles v Andersonově tvorbě, přesto je ale Až na krev silný filmový zážitek, který se vlastně ve finále přece jen popisuje až velmi těžko. Je to intenzivní, velkolepé, děsivé a skutečně pochmurné. Zároveň ale dost možná na můj vkus až příliš chladné. Přes všechny výtky ale rozhodně doporučená záležitost, která geniality Andersonových pecek vlastně nedosahuje jen velmi těsně. A i kdyby se Paul Thomas Anderson po zbytek své filmové kariéry držel jen úrovně Až na krev, tak vlastně budu pořád velmi spokojen......

Paul Thomas Anderson se kdysi dávno předvedl slušným režijním debutem Gambler, na jeho pecky to ale po něm chtělo ještě chvíli počkat. Po slušném Gamblerovi dorazili úžasné Hříšné noci, které si sice vzali na paškál odvážné a kontroverzní téma pozadí pornoprůmyslu, PTA to zvládl. U jeho třetího filmu Magnolia poté zašel ještě o kus dál a pokusil se dát dohromady mozaiku točící se kolem tuctu postav Jde o film jenž má opravdu více než 10 hlavních postav, trvá přes 3 hodiny a je naprosto dokonalý. Paul Thomas Anderson totiž nejenom obstaral tu nejvíc přesnou možnou režii, ale zároveň sepsal opravdu komplikovaný scénář, který nemá hluchá místa a více než naprosto v pohodě si svou šílenou délku dokáže obhájit. Magnolia je za mně prozatím vrcholné dílo Andersona a nečekám, že by se (minimálně) v brzké době u mně Anderson zvládl překonat, protože už za mně dávno netočí výborné filmy ale pouze velmi dobré. Přesto je ale za mně Magnolia důkazem toho, že není PTA do nebes vychvalován pro srandu králíkům. Tuhle scenáristicky totálně nabitou mozaiku totiž prostě nejde dát dohromady a následně do pohybu aby fungovala tak snadno. Díky tomu, že má ale každá postava velmi parádní dějovou linii a především je naprosto parádně zahraná. Casting nabitý herci jako Tom Cruise, Philip Seymour Hoffman, Julianne Moore, William H. Macy nebo Jason Robards, který svou roli umírajícího opravdu sehrál na smrtelné posteli a šlo o jeho poslední roli. Ať už prostě divák sleduje dobráckého policajta Johna C. Reillyho, pečovatele Philipa Seymoura Hoffmana, bývalou dětskou hvězdu Williama H. Macyho nebo televizního guru Toma Cruise (který zde předvádí jeden z vrcholných výkonů své kariéry a právem si za Magnolii došel pro nominaci na Oscara) tak ten film neztrácí nic na tom co ho dělá tak ohromujícím. Zároveň rozhodně nejde o příjemnou podívanou a jde o jeden z těch filmů, který by vám v depresivní náladě mohl váš stav ještě pohoršit. I v tomhle ohledu ale tak patří velký dík Andersonovi, který vytvořil totálně výborný komplexní filmový zážitek, který skvěle pojednává o chybách rodičů a následných vlivech na jejich děti. Se soundtrackem Jona Briona a kamerou dvorního kameramana PTA Roberta Elswita vzniká jednoduše dokonalý filmový zážitek, který dost možná bude zároveň každým dalším zhlédnutím zrát ještě více jako víno. Bude to sice chtít najít si čas na dalších 188 minut, Magnolia je ale ten typ filmu, který má tak bravurní tempo, že je jeho oficiální délka po finálním zhlédnutí vlastně překvapující. Posledních 15 minut se sice film začne mírně rozpadat, pořád ale ve finále nastavená laťka dolů nepadne. PTA je skutečně talent, který sice rozhodně ne vždycky automaticky natočí dobrý film (viz Skrytá vada), především Magnolia ale pořád dokazuje, že bude stát za to ho nadále sledovat i přes to, že překonat Magnolii bude velmi obtížné. To co je totiž Apokalypsa pro Francise Forda Coppolu a Forrest Gump pro Roberta Zemeckise je Magnolia pro Paula Thomase Andersona. Vrcholná díla se prostě překonávají velmi těžko.....

Zatímco režijní debut Paula Thomase Andersona Gambler byl jen víceméně slušnou ukázkou toho jak silnou režijní ruku tento pán má, jeho druhý film Hříšné noci je definitivně mistrovské dílo, které je jedním z důkazů toho proč je Paul Thomas Anderson jako režisér a scenárista tolik vážený. Hříšné noci jsou odvážným projektem pojednávajícím o vrcholném období pornografických filmů. Anderson vždy volil velmi odvážná, obtížná či kontroverzní témata a Hříšné noci jsou dokonalou ukázkou toho, že PTA nemá problém základní dějovou kostru proměnit v audiovizuální nářez. Film založený na životě skutečného pornoherce Johna Holmese je plný atmosféry 70. let a představuje vše podstatné co ke ztělesnění 70. let patřilo- spousta alkoholu, drog a především sexu. Film je za mně dost možná životní rolí Marka Wahlberga a díky odmítnutí Leonarda DiCapria se mohl hlavní role ujmout právě on a dokázat, že je schopný neskutečného hereckého koncertu což v podstatě platí i o všech ostatních co se na plátně objeví- Burtu Reynoldsovi, Julianne Moore, John C. Reillym, Philipu Seymouru Hoffmanovi, Donu Cheadlovi nebo Williamu H. Macym. Hříšné noci jsou ukázkou té nejlepší možné zábavné biografie, která se dokáže dotknout palčivých témat a zároveň je velmi věrohodně prodat. Film obsahuje všechny negativní i pozitivní stránky pornoprůmyslu a prodává je naprosto brilantně. Zároveň skvěle pracuje s hlavním hrdinou a jeho postupným fungováním v jeho branži. Je to jednoduše celkově dohromady skvělý retro zážitek, který je jedním z vrcholů tvorby PTA. Jestli za něco chválit Paula Thomase Andersona, tak rozhodně právě za Hříšné noci. Od svého režijního debutu ušel PTA dlouhou cestou a právem se stal vyhledávaným režisérem už kvůli naprosto mistrovskému vedení a především brilantnímu scénáři, který odvětvím pornoprůmyslu proplouvá opravdu fenomenálně. Prostě a jednoduše PTA ve vrcholné formě.....