Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Krimi

Recenze (1 939)

plakát

Bob Marley: One Love (2024) 

Reinaldo Marcus Green splnil svůj účel. Se svolením rodiny Boba Marleyho natočil jeho audiovizuální pomník, který nepostrádá jeho písně, především ovšem strasti spojené nejen s bojem za mír v zřejmě nejstěžejnější části jeho kariéry. Green umí řemeslo a přesně proto výslednému filmu nechybí. Přesto v součtu jde o zaměnitelný biopic, ne o výjimečný a doslova strhující biopic, který by dokázal jít více pod dřeň svému titulnímu hrdinovi. Takových filmů přeci jen v posledních letech vzniká jako v šafránu, Bob Marley: One Love se k nim poté nemá ani zdaleka šanci přiblížit. A nepomáhá k tomu ani správně energický výkon Kingsleyho Ben-Adira, který je skutečně tím, co zvládá výsledný dojem táhnout nahoru....

plakát

Mr. & Mrs. Smith (2024) (seriál) 

Romantická akční komedie Mr. & Mrs. Smith je neodmyslitelně spjatá s Bradem Pittem a Angelinou Jolie, jde přeci jen o ten film, který dal bývalý nejhvězdnější pár Hollywoodu dohromady. Již v roce 2007 mohlo dojít na seriálovou verzi, pilot ovšem dohrál na to, že se chemie Martina Hendersona a Jordany Brewster nedokázala ani za mák přiblížit chemii mezi Pittem a Jolie. Na přímé pokračování též nedošlo a to i přes fakt, že Pitt a Jolie o něj svou dobu měli zájem, dnes je již pokračování z pochopitelných důvodů vyloučené. Na seriálové Mr. & Mrs. Smith ovšem přeci jen došlo téměř dvě dekády po původním filmu. Spolu s Francescou Sloane je za ní podepsaný talentovaný Donald Glover, který projekt původně vyvíjel s Phoebe Waller-Bridge, kreativní neshody ovšem vedly k jejímu odchodu a k tomu, že jí v roli paní Smithové nahradila Maya Erskine. Kráčet ve stopách Brada Pitta a Angeliny Jolie není jenom tak, bylo tudíž jasné, že na to vše musí Donald Glover přistoupit zcela jinak. A nezklamal.  Obě dvě hlavní herecké tváře už mají vlastní rodiny a bylo by tudíž nevhodné, aby se při natáčení mezi nimi vybudovala stejná chemie jako svého času mezi Pittem a Jolie, přesto se Gloverovi i Erskine daří vzájemnou chemii vybudovat. Seriáloví Pan a paní Smithovi jsou pořád špionážní záležitostí, nejdůležitější je ovšem ten fakt, že nejde jenom o špionážní podívanou, ale také o seriál, kde hlavní roli hrají především vztahy. Základnímu konceptu tudíž nechybí ambice, špionážní podívaná je totiž obohacena o nádech vztahového dramatu. Ze špionážního thrilleru se postupem času stává více a více vztahová terapie, rázem se seriálové Mr. & Mrs. Smith nejeví pouze jako laciná snaha o dojení slavné IP, ale jako odvážná snaha přijít skutečně s něčím svěžím a posouvání původního konceptu někam dál. Ústřední pár si postupně prochází pěti fázemi, přitom všem mu pořád jde o krk, výsledek tak dokáže zkombinovat akci, humor, násilí, ale především smutek, který k lásce přeci jen tak neodmyslitelně patří. Donald Glover už stojí za seriálovým hitem Atlanta s nezměrným sociálním přesahem, ne nadarmo se na Mr. & Mrs. Smith kromě Glovera podílí také několik dalších tvůrců stojících za Atlantou (kromě Gloverova bratra Stephena také Hiro Murai, kdy režisér prvních dvou dílů seriálu stojí za klipem k písni Glovera/Childishe Gambina s názvem This is America). Ústřední pár od počátku ví o tom, že je oba špioni, jednotlivé názvy epizod poté svadí k těm klasickým tématům vážného vztahu (první dovolená, otázka rodičovství, vztahová terapie....), kdy se první epizoda jmenuje První rande, druhá epizoda poté Druhé rande. Každá epizoda seriálu tak nese název stěžejního momentu vzájemného vztahu titulní dvojice. Seriál má štěstí na výrazné vedlejší obsazení (John Turturro, Ron Perlman, Paul Dano....), přesto jsou hlavní dvě hvězdy neustále Glover a Erskine, kdy především Erskine konečně dostává prostor pro to pořádně zazářit. Jde o dvojici, která musí předstírat vzájemnou přitažlivost, aby se následně ta přitažlivost skutečně začala zjevovat. Málokterý seriál za poslední dobu zvládá tak excelentně věrohodným způsobem mapovat rostoucí pouta a něco, co by se skutečně dalo označit jako láska. I díky faktu, že se seriál vyvíjí od prvního rande ke zdánlivému konci vztahu, působí narativně uceleně. Akce je sice jako šafránu, v průběhu se ovšem projeví, že tohle skutečně není seriál o akci, ale o něčem mnohem zajímavějším. A způsobem, který snadno může fungovat v případě, že osmou epizodou seriál skončí, i v případě, že se (vzhledem k úspěšné sledovanosti) dočká prodloužení pro další řadu. A nutno uznat, že po konci osmé epizody je vlastně snadné chtít víc. Především proto, že jde o seriál, který má do velké míry s původním filmem společné pouze jméno. A především 4., 6., 7. a 8. epizoda dokazují, že jde o sofistikovaný seriál, který se nebojí přiznat, že jde bez problému skloubit akci, romanci a komedii, aby to vše dohromady adekvátně fungovalo. Seriáloví Mr. & Mrs. Smith se toho nebojí, Donald Glover poté jednoduše nezklamal. Ze zdánlivého dojení populární akční komedie se (,,nečekaně´´) vyklubal sofistikovaný seriál, který více nežli špionážní podívanou je vztahovou studií a díky realistickým základům dokáže v divácích snadno probudit emoce. I když 8. epizoda zdánlivě ukončuje seriál tak, aby nemusela vzniknout další nutná série, zrovna v tomto případě by dost možná byla škoda končit v nejlepším. I proto, že vztah mezi mužem a ženou je tak komplexní, že toho seriál ještě může v tomto moři pokrýt spousty....

plakát

Do mysli vraha (2024) odpad!

Pavle, už se na to vyser, do prdele!

plakát

Pianista (2002) 

Do uvedení Fabelmanových byl nejosobnějším filmem Stevena Spielberga zcela jistě Schindlerův seznam. Právě příběh Oscara Schindlera je dodnes vnímán jako nejvýraznější představitel filmů, které pojednávají o holokaustu a vyvražďování židů za 2. světové války, Schindlerův seznam ovšem rozhodně není jediný výrazný zástupce tohoto subžánru. Společně se Schindlerovým seznamem a tragikomickým Život je krásný Roberta Benigniho nejvýraznější trojlístek jistě tvoří Pianista Romana Polańskiho. Pro polského režiséra je totiž téma mnohem osobnější nežli pro Spielberga (který se narodil až rok po konci války). Polanski totiž konkrétně zažil existenci ve Varšavském ghettě, právě v něm mu umřela matka a s otcem se Polanski shledal až po konci 2. světové války. Polańskiho Pianista tak nebyl natočen pouze jako rekonstrunce silného příběhu Wladyslawa Szpilmana, ale také jako jistá forma terapie pro samotného Polanskiho. Po roce 1969, kdy došlo k vraždě Polanskiho ženy Sharon Tate spolu s jejich nenarozeným dítětem kultem Charlieho Mansona, byl v USA v roce 1978 na Polanskiho vydán zatykač za údajně zneužití nezletilé. Polański se tak dodnes musí vyhýbat přítomnosti v USA, protože by byl okamžitě zatčen. V roce 2002 si přesto díky Pianistovi došel pro Oscara za nejlepší režii a i bez jeho přítomnosti mu sál tleskal ve stoje. Po vzoru Martina Scorseseho (Skrytá identita) se jistá dá polemizovat nad tím, že Polański dost možná nezískal Oscara za svůj nejlepší snímek (stačí si vzpomenout na dodnes mrazivé Rosemary má děťátko nebo mistrovsky napsanou Čínskou čtvrť). Pianista je ovšem dle očekávání filmem, který s diváky rezonuje nejsilněji. Především proto, ž se skutečně prezentuje mrazivý a nepříjemný příběh, který je ještě umocněn faktem, že se Adrien Brody v roli Wladyslawa Szpilmana vydal cestou Stanislavského metody. Pianista je příběhem, ve kterém titulní hrdina rázem přijde o vše. O rodinu, o zázemí, o jistotu, pocit bezpečí, pocit naplnění. Brody se poté na roli připravil poctivě. Prodal svůj byt i auto, rozešel se se svou přítelkyní, začal se držet v ústraní a zhubl 14 kilo (dvě vejce, zelený čaj a dušená zelenina s kousky kuřete to jistí). K tomu přispěly také poctivé čtyři hodiny hraní na piano denně, pak už stačilo sledovat pouze oddaný Brodyho výkon, který z něj dodnes ve věku 29 let činí nejmladšího herce, který si pro Oscara došel. Není se čemu divit, protože Brodymu bylo snadné uvěřit všechno to utrpení, ztrátu a především role muže, kterému snad skutečně zbyla už jenom pouze vášeň pro hraní na piano a přes všechnu možnou tragédii v jeho života nějaká snaha o přežití. Konstantin Sergejevič Stanislavskij by byl hrdý. Filmy jako Schindlerův seznam, Beniginiho Život je krásný nebo Pianista jsou potřeba, právě pro připomenutí, že se ještě nějakých 80 let nazpátek odehrávala neskutečná zvěrstva, ať už by se vám Dalibor Krupička a jemu podobní snažili tyto fakta vyvrátit. Pianista nesleduje příběh hrdiny ani spasitele, sleduje prostého člověka, který se snaží přežít v nelidském prostředí a období. Z Polanskiho uchopení je cítit ten správný cit, on sám se nacházel na stejném místě jako Szpilman, snažil se jednoduše přežít. Pianista je v tomto ohledu filmem o doutnajícím plamínku naděje, síle lidské vůle. Polanskiho režie možná není v rámci Pianisty ta nejvýraznější a snadno dává vzpomenout právě na Rosemary má děťátko, Čínskou čtvrť nebo i do velké míry nedoceněných 48 hodin v Paříži, přesto je v jeho režii pořád cítit silná ruka, která v moment, kdy Szpilman o vlas uteče transportu, probudí svou největší sílu. V uchopení Polanskiho je tak Pianista snadno více nežli nějakým výstřižkem z dějepisu a audiovizuální doplněk, který učitelům snadno ulehčí odpoledku. K tomu ostatně dopomáhá i přítomnost Wilma Hosenfeda v podání Thomase Kretschmanna. Jeden z anonymních tragických hrdinů 2. světové války je po Oscara Schindlera členem NSDAP, který se zvládl bohatě svým členstvím vykoupit, budované pouto mezi ním a Spzilmanem má poté sílu, kterou v závěru potrhává i Hosenfeldův nespravedlivý osud. Není nutné vyznat se v židovském náboženství, aby bylo jasné, že je divák postupně svědkem ponižujícího a nelidského zacházení, následně vyložených válečných zvěrstev a nechutného masakru. Pianista je důležitý film, kromě vyprávění příběhu Szpilmana totiž Polański využil inkluze, aby do Pianisty vložil své vlastní zážitky. Do jisté míry tak skutečně jde pro kontroverzního polského režiséra o terapii, která sice nikdy nevymaže tragické vzpomínky, přesto plní nejdůležitější účel - zobrazuje pekla spojená s holokaustem a svadí k zamyšlení nad tím, že dnešní doba možná není zase tak zlá, jak má nejeden z nás někdy sklon prohlašovat. Celým filmem se line hra na piano, závěrečné titulky doprovázené obdivuhodnou hudební virtuozitou, jak je ovšem piano krásný nástroj s nádherným zvukem, ani euforie s ním spojená nemůže zakrýt tragické pozadí ohledně příběhu Sziplmana i samotného Polańskiho. Pianistu není nutné vnímat jako mistrovské dílo, rozhodně by se ovšem neměla shazovat jeho důležitost....

plakát

Americká fikce (2023) 

Může být American Fiction nenápadným černým koněm letošní oscarové sezóny? Od roku 2021 se v kategorii ,,Nejlepší film´´ na Oscarech pravidelně nachází 10 filmů, jedná se navíc o kategorii, kde hlasuje každý člen Akademie (okolo 9500). Větší počet nominovaných sebou pochopitelně přináší též menší pravděpodobnost výhry, přesto se American Fiction zvládlo do oscarové TOP 10 dostat. A k tomu si odnést také nominaci za herecké výkony Jeffreyho Wrighta a Sterlinga K . Browna, nejlepší adaptovaný scénář i hudbu. Nevyhnutelně se přesto bude nabízet otázka, zda American Fiction přeci jen na Oscarech není tak trochu navíc. Celovečerní režijní debut zkušeného televizního scenáristy Corda Jeffersona film, který film natočil dle knihy Erasure od Percyho Everetta a sem tam padne, že by snad na Oscarech mohl v kategorii ,,Nejlepší adaptovaný scénář´´ porazit Barbie Grety Gerwig i Oppenheimera Christophera Nolana. Této pověsti se nejde moc divit, American Fiction se totiž rychle projeví jako šikovná satira, která do velké míry zvládá předat poselství o tom, že má člověk nejspíš zůstat sám sebou a žít život dle vlastního úsudku. Za poslední roky vzniklo málo filmů, které by ke kontroverzní historii Afroameričanů přistupovalo s takovým nadhledem, tohle komediální drama zvládá být komedií i dramatem zároveň. Postava Monka reflektuje umělce, který realizuje něco prvoplánového, do jisté míry hloupého a bez hlubší přidané hodnoty, omylem se ovšem stane daná věc úspěšná, chválená kritiky a začne být vnímaná nejen jako seriózní, ale také se v ní hledají přidané hodnoty, které ovšem nepochází z hlavy autora zdrojového díla. Zde se projeví satirický obsah samotného filmu, který se nebojí rýpat do uměle přidávané umělecké hodnoty, zákoutích filmového průmyslu i souboje autora se sebou samým. Jeffrey Wright zvládl zapůsobit už v roce 1996, kdy se ve filmu Basquiat předvedl jako stejnojmenný komplikovaný malíř. Po 28 letch se dočkává své 1. oscarové nominace, která je jistě zasloužená, protože jestli Americká beletrie na něčem stojí, je to právě výkon Wrighta. Je to velmi chytré a zvládá to pracovat se všemi těmi urážlivými rasistickými stereotypy, které Ameriku neopustili ani dávno po smrti Abrahama Lincolna a Martina Luthera Kinga a ani po zvolení Baracka Obamou prezidentem po dvě období. Skrze všechen svůj obsah je chvílemi možná American Fiction až příliš chaotická, kromě osobní roviny Wrightova Monka a vyrovnávání se z nevyzpytatelnými následky jeho náhle zprávy je tu jeho bratr Cliff, který čerstvě vyšel ven se svou homosexuální orientací, Monkova vážně nemocná matka Agnes v podání Leslie Uggams i nějaká ta rodinná tragédie. V jádru je ovšem pořád Monk, jehož literární tvorba je odmítaná, protože je ,,málo černá´´, proto i v rámci provokace se součástí Monkovi tvorby stanou drogy, gangy a motivy, které jsou na hraně urážlivosti vůči afroamerickému publiku. A najednou se Monk dočká slávy, kterou ani nečekal, čistě pouze proto, že se rázem oddává všem těm afroamerickým stereotypům. A to ještě ani nedošlo ke zmínce o Stagg R. Leighovi. Zvládá to být vtipné skoro až na provokativní vlně, kdy zamrzí, že si Jefferson chvílemi možná ukousává až příliš velké sousto, které nemůže za žádných okolností polknout celé. Na jedné straně se zda nachází ono rýpání do tlaku na afroamerické tvůrce, na stranu druhou je tu rodinná linka s nemocnou matkou, čerstvě otevřené homosexuálním bratrem oddávajícímu se nezávaznému sexu a drogám. Právě konfrontace dvou bratrů ve finále přináší největší emocionální náboj (Sterling K. Brown si pro oscarovou nominaci došel právem), dost možná ještě větší nežli snaha filmu nasadit divákům zrcadlo, které je má dohánět k zamyšlení nad přístupem k rasistickým stereotypům. Jen je možná všeho, co chce film říci, až příliš, proto dost možná i v závěru i přes sofistikovanou tečku nastane lehký dojem, že se Americká beletrie nechtíc rozpadá.  Přesto je American Fiction alespoň filmem, který působí jako film své doby. Žijeme v citlivé době, která se snaží odvádět pozornost od rasových stereotypů, více a více se začíná projevovat Cancel culture, filmový a v podstatě i literární průmysl se i díky tomu více a více utíká v pasti, přičemž právě tuto zdánlivou past zvládá American Fiction věcně zpracovat. Jak se navíc v průběhu ukazuje, největším nepřítelem Monka není průmysl, ale dost možná on sám. Trávit čas s Monkem je díky tomu rázem těžší a chvílemi i do jisté míry nesnesitelné, Wrightův působivý výkon ovšem svádí k tomu vydržet s tímto morálním antihrdinou vydržet až do konce. A výsledek přeci jen přináší nějaké to ovoce. On i ten soundrack (bílé) Laury Karpman těžící z africké subkultury do jisté míry dělá svoje. American Fiction rozhodně není černobílou záležitostí, na jednu stranu zvládá vzdát poctu afroamerické tvorbě, na tu druhou stranu do jisté míry i dost možná varuje před smyčkou, která se většími boji za politickou korektnost a zamezení rasových stereotypů, stahuje nejen nad zábavním průmyslem. I když tak American Fiction rozhodně nepatří mezi největší oscarové kandidáty, jedná se o film, který by mohl za pár let v divácích slibně rezonovat. A do jisté míry i dost možná něco předpovědět. Sterling K. Brown už dle svých slov ví, že prohrál boj o Oscara s Robertem Downey Jr., celkově nejsou kurzy u American Fiction nejsilnější a celkově se může zdát, že jde do jisté míry skutečně pouze o film do počtu. Svůj cíl ovšem American Fiction zvládne splnit a minimálně se jedná o adekvátně ambiciózní a adekvátně chytrý film....

plakát

Zóna zájmu (2023) 

Poslední film Jonathana Glazera s názvem Pod kůží se může kromě Scarlett Johansson pochlubit také nejen přítomnosti Kryštofem Hádkem, ale také tím, že jde o film, který diváky rozdělil na všeobecně na dva výrazné tábory. Od jeho uvedení utekla poté utekla přesně dekáda. Přesně takovou dobu poté trvala Glazerovi jeho realizace jeho nejnovějšího filmu. Už od nepaměti chtěl Glazer realizovat film o holokaustu a zlu v koncentračních táborech, trvalo muž ovšem dlouho nežli přišel na nápad, jak zdánlivě mnohokrát a ze všech možných úhlů zpracované téma zpracovat jistým způsobem svěže. Oporou mu mohla být nejen volná inspirace předlohou Martina Amise, ale také poctivé rešerše, které mu snadno pomohly v tom věrohodně zpracovat to, jak se asi muselo žít Rudolfu Hössovi a jeho rodině v jejich domečku s velmi specifickou lokalitou - nacházel se totiž přímo vedle táboru Osvětim.  Existence koncentračních táborů za 2. světové války a v nich masové vraždění židů jsou dodnes citlivým tématem, které skutečně prozkoumalo již mnoho filmů, Schindlerův seznam, Život je krásný Roberta Benigniho nebo Saulův syn. Glazer ovšem skutečně k celé tématice přistupuje svěže. Celý film je výhradně vyprávěn z pohledu rodiny Hössových, která zdánlivě žije svůj prostý život. Tatínek jezdí do práce, maminka se stará o domácnost, působí zdánlivě jako taková ideální rodinka, kdy se rázem jako největší překážka snad může jevit jenom nějaké to pracovní povýšení a s tím i možné přestěhování z jejich oblíbeného domova. Jenomže všechno to střílení, štěkání psů a houkání vlaku nepřichází náhodně. Höss je totiž velitelem koncentračního tábora v Osvětimi a baráček této rodinky se nachází přímo vedle vstupu do tábora.  Jak může být zpočátku dost možná pro nejednoho diváka těžké naladit se na Glazerův odměřený přístup a jeho do jisté míry jistě provokativní přístup spočívající v tom, že sleduje vyloženě lidské zrůdy s amorálními vlastnostmi, kteří dostávají věci od židovských vězňů, čtou dětem pohádku o Jeníčkovi, Mařence a peci, kdy se mezitím za zdmi tábora používá trochu jiná pec, nestydí se procházet svou zahradou a označovat jí za rajskou, kdy průchod půvabnou zahradou doprovázejí křik, výstřely z pistole a štěkot psů. Domácnost, ve které je nejsympatičtější němá tvář psa a na které je i přes zdánlivou rodinnou pohodu od počátku cosi mrazivého a nepříjemného. Glazer se divákům dostane pod kůži i když bude divák vzdorovat sebevíc.  Glazer je od pohledu perfekcionistou, který dbá na ideální postavení kamery k zobrazení působivých velkých celků. Sám Glazer se netají tím, že má blízko k ruské kinematografii, za pochodu je v tom cítit trocha toho Andreje Tarkovskijho (především při vzpomínání na Stalkera), do jisté míry i Glazerova oblíbeného Stanleyho Kubricka. Stejně důležitá jako kamera je poté práce se zvukem. Stačí zmínit Osvětim a všem musí být hned jasné, co se za zdmi odehrává. Obsažené zvuky tak snadno napomáhají k divácké fantazii, neviditelnost zla ovšem nijak nestrhává jeho vážnost. Příběh tak zobrazuje hlavní postavy, které pořádají rodinné oslavy, plní klasické domácí práce a snaží se působit jako idylická rodina a sem tam konat tu správnou nacionálněsocialistickou pohostinnost, pořád se to ovšem pořád odehrává v domě, kde se na jeho pozadí nachází koncentrační tábor. Už jenom tenhle kontrast svádí k uznání, že Glazer skutečně ke zdánlivě vyčerpané tématice přistupuje svěže. Natáčení filmu probíhalo mimo jiné tak, že po celém domě bylo rozmístěno několik digitálních kamer, kdy tak film do jisté míry vznikal jako reality show, zároveň se rozhodl vsadit na přirozené osvětlení. Všechno to poté rozhodně přispívá k k tomu, že se postupně film zvládá dostat více a více pod kůži. Realistická replika Hössova domu zvládá být díky přítomnosti svých obyvatel skutečně mrazivá, kdy se v náznacích ukazuje vliv v domácnosti člena NSDAP na jeho děti, nepřesvědčivou snahu členů domácnosti ignorovat zvuky, které se odehrávají za zdmi jejich domova. Jedna sekvence, která se snaží zobrazit krásu květin obsažených v zahradě Hössových za doprovodu autentických zvuků daného prostředí, přesně koresponduje s kontrastem, který nabízí pohled na domácnost rodinu Hössových. Zóna zájmu je v mnoha momentech tím sympatickým reprezentantem čím dál tím méně aktivního pravidla Show, don't tell. Film se rozhodně nesnaží Rudolfa Hösse zobrazit jako pohodového chlapíka s trošku neobvyklým povoláním, stejně tak si nebere servírky s jeho ženou. Sledujeme Hösse, pro kterého se již práce stala denní rutinou, chvílemi to vypadá, že už snad skutečně nemůže mít žaludek (který v katarzi filmu ne/sehrává stěžejní úlohu). Glazer rozhodně nenatočil divácký vděčný projekt, diváka může velmi snadno nechat tápat. V jeho průběhu do sebe ovšem vše dokonale zapadá, Glazer opravdu nabízí odvrácený pohled na nacistické Německo a i díky chytrému epilogu nakonec zvládne probudit i trocha toho sentimentu. I když možná tak trochu přeci jen nechtěně. Je to velmi odvážný film, kterému nejspíš někdo neuškodí vytknout, že k tématu holokaustu přistupuje s možná až lehkostí. Šlo by ovšem o velmi mylný pohled na věc. Glazer v očích mnohých možná až drze přistupuje k tématu, které dodnes vybízí k velké lítosti a sentimentu, chladně. Ona chladnost jde ovšem ruku v ruce s chladností (to je ještě slušná varianta) postav, které tento film sleduje a které jsou v jeho popředí. Jejich nelidskost je v průběhu filmu až děsivá, samotný prostor pro diváckou imaginaci svádí k nepříjemným myšlenkám. Glazerova slabost pro velké celky snadno vybízí k pohledu na perspektivu, ve které se dané části filmu odehrávají. Je to art každým coulem, kdy pro někoho půjde o sprosté slovo. Nejde ovšem rozhodně o artový film, který by byl pouze nabubřelý. Finále filmu není silné pouze díky chytře vymyšlené interpretaci svádějící k snadno rozlousknutému soudu, ale především díky správně mrazivému hudebnímu motivu Micy Levi. Zmíněnou do sebe výtečně padnoucí skládačku dotváří i scény s nočním osvětlením, hrátky s vizuálem (kontrast cigarety s kouřem jdoucím z továrny, konfrontace člověka stojícího zády s táborem před ním....) a především ono mrazivé zobrazování zmíněné nelidskosti, ryzího banálního zla. Zóna zájmu tak v jisté perspektivě sleduje bohy, které nezajímají podřadní červi. Christian Friedel zvládá přesvědčivě fungovat v poloze milujícího otce i manžela, především ovšem v poloze lidské hyeny, kterou byl Höss především. Stejně tak se tu může Sandra Hüller po Anatomii pádu představit v krapet odlišné poloze a předvést, že se skutečně jedná o jednu z nejšikovnějších evropských hereček současna. Právě její Hedvika je dost možná ještě více opovrženíhodnou postavou nežli její manžel. Nejen díky očividné sadistické povaze, ale především díky pasáži, kdy své matce představuje svůj domov a věrohodně zvládne působit jako někdo, kdo prostě představuje typický domov, který se nenachází na půdě mnoha mrtvých židů. Stejně tak svou sílu má i dohra s linkou, která se točí kolem matky, do jisté míry se v ní dá nalézt jistá formulace toho, co to vlastně znamená otevřít oči - o konfrontaci s realitou. Zóna zájmu skutečně do jisté míry nemá klasickou dějovou strukturu, protože jde jenom o sondu do části existence rodiny Hösse. Ze stejného důvodu nejde filmu vyčítat, že nemá žádnou gradaci a uspokojivé vyvrcholení. Naopak se dá říci, že Glazer v závěru nadělí tu ideální špičku ledovce. Zóna zájmu přesto byla nevyhnutelně stvořena k tomu, aby rozdělovala diváky. Samotná tématika je pořád citlivá, Glazerův přístup možná až příliš kontroverzní, přesto se vlastně nedá divit, že je právě Zóna zájmu vítězem Velké ceny na Filmovém festivalu v Cannes a došla si pro nominace na Oscara za zvuk, adaptovaný scénář, nejlepší režii, nejlepší mezinárodní film i nejlepší film. Konkurence sice byla v loňském roce silná, Zóna zájmu přesto patří mezi nejvýraznější filmové zářezy minulého roku. Dekáda příprav se Glazerovi rozhodně vyplatila, výsledkem je nejen svěží film v rámci své tématiky, ale také mrazivá sonda, která nepotřebuje všechno ukazovat a sázet na diváckou hloupost. Právě Glazerův risk a víra ve své diváky přináší ve finále ten nejzajímavější a přeci jen nejlepší výsledek....

plakát

Železní bratři (2023) 

Režisér a scenárista Sean Durkin byl v mladých letech fanouškem wrestlingu, i ten, koho wrestling nezajímá, musí jistě ztuhnout při vyprávění o tragickém příběhu rodiny Von Erichových. Legendární wrestlerskou rodinu prý dohánělo rodinné prokletí, tuto domněnku snadno potvrdila smrt nejstaršího syna Jacka „Fritze“ Von Ericha, Jacka Jr. Nejde ovšem o jedinou tragédii, která populární rodinu wrestleru za jejich historii provázela. A do jisté míry v tom měl roli právě zmíněný Fritz. Durkin poté může ve svém scénáři vynechat existenci jednoho ze šesti bratrů a zdánlivě historických nepřesností (Ridley Scott by vám k tomu jistě rád řekl svoje), to nejdůležitější ovšem Durkin ve finále zvládne. Podat příběh jedné generace Von Erichových jako skutečnou tragédii a realizovat film, kdy i mužská oka po jeho konci nezůstanou suchá. I když přece „chlapi nepláčou.“ Studio A24 se v posledních letech stalo rájem pro cinefily, nabízí přeci jen širokou nabídku výrazných filmů, které se navíc většinou mohou chlubit tím, že jsou skutečně specifické a neobvyklé. Železní bratři do této škatulky zdánlivě nezapadají, na to jde na první pohled o řadový biopic, který jakoby se cíleně chtěl vydat cestou patosu a laciné sázky na emoce. Tyhle nadávky ovšem v posledních letech začínají být nadbytečné, kdy někdy ani nemusí jít o prvoplánovou snahu. Především v případě, kdy se po zapnutí promítačky rozjede film, který skutečně má cosi říct, zobrazuje to, kam daleko může zajít převaha toxické maskulinity, jak daleko může zajít až příliš dominantní ruka hlavy rodiny a především ukazuje pravou sílu bratrských pout, které neznají hranic. Přitom všem tak vlastně ani nesejde na tom, jak moc autentický příběh Durkin servíruje a jak moc u jeho realizace sázel na dramatizaci skutečných událostí. Výsledek je totiž tak či onak silný. Dynamika uprostřed rodiny Von Erichů svádí k prozkoumávání rodinných vazeb v domácnosti, kde zdánlivě neexistuje svobodná vůle, veškeré odlišné zájmy mimo wrestling jsou automaticky snadno zapovězené Fritz v podání Holta McCallanyho nezapírá, že své syny řádí dle oblíbenosti a že se může seznam snadno různými okolnostmi změnit. Na domácnosti Von Erichů je tak od počátku cosi nepříjemného. Zac Efron, Harris Dickinson i Jeremy Allen White jsou v rolích Kevina, Davida a Kerryho vymakání k nepoznání, stejně tak každý z nich dostává dostatečný herecký prostor. Zac Efron rázem předvádí svůj dost možná nejsilnější výkon za celou svou kariéru, Jeremy Allen White poté zvládá předvést, proč je nejen kvůli oblíbenému seriálu Medvěd v kurzu. Právě i jejich výkony přispívají k tomu, že Železní bratři nejsou tuctovým sportovním filmem. Durkin totiž natočil biografické sportovní drama se skoro až existencionálním přesahem.  Díky režii Durkina zvládají být konfrontace v ringu intenzivní, působivé a především přehledné, nejdůležitější ovšem ve filmu není zobrazené fyzické násilí. Ano, v ringu se může snadno krvácet a během wrestlingu se může zlomit nejedna kost, největší boj ovšem Von Erichovi chlapci neprovozují fyzicky, ale psychicky. Přísný a cílevědomý otec, neskutečná psychická zátěž, především snaha o to se tvrdému otci zavděčit. Teprve v průběhu filmu se více zobrazuje psychický teror, kterému je divák nepřímo po celou dobu svědkem. A o to více bolí sledovat následky této skoro až sparťanské výchovy. Chlapci Von Erichovi tak mohou být sebevíce silní a sebevíce dospělí, pořád je ovšem omezuje strach z jejich otce. Spousty silných hereckých projevů je v rámci Železných bratrů projeveno pouze výrazy v očích, bratři totiž nemohou příliš namítat a autoritativnímu otci se nějak postavit. Je to celé taková zvláštní směs úcty, lásky a strachu, o to více nepříjemnější je postupně sledovat ať už fyzický nebo psychický rozpad různých bratrů. Celé to ovšem v závěru působí jako nevyhnutelný souboj s časem, kdy si až příliš přehnaný psychický dril dominantního otce žádá svou cenu. Nejen díky vrstvě myšlenek tak Železní bratři skutečně zvládnou připomenout Wrestlera Darrena Aronofskyho, zároveň se Durkin občas nebojí jistých filmařských postupů, které by jistě pochválil takový Martin Scorsese. Narativ filmu je cíleně budován skrze tragédie, která rodinu Von Erichových sužovala jedna po druhém. Není v největším měřítku poukázáno na tehdejší slávu Von Erichových bratrů, právě pochybné zázemí rodiny Von Erichů a údajné prokletí této rodiny je ovšem na jejich příběhu pořád to nejzajímavější. Synové Von Ericha mají díky tvrdé výchově rázem blíže spíše ke strojům nežli k lidem, jsou vychováni k omezenému projevování emocí a preferování ryzího „mužství.“ Železní bratři se rázem nejeví jako prvoplánový film pro fanoušky wrestleru, naopak může snadno přispět těm, kteří nemohou bojová umění vystát a shledávají ho barbarské. Postava Fritze totiž jakoby shrnovala vše, co je na bojových uměních špatně. Pád rodiny Von Erichových je v rámci vyprávění tak krapet pochybně založen na pověře, která má tuhle sebedestruktivní a na ubohých základech vybudovanou rodinu nahánět. I když se zpočátku mohou vyjevovat prvky černé komedie a příjemného retra (Craig Gillespie byl po Já, Tonya jistě takovou látku pojal velmi specificky), od nástupu Kerryho se film definitivně vydá cestou skoro až trilogie, za kterou by se nestyděli ani William Shakespeare nebo Viktor Hugo.  O to více uspokojivější zvládá být fakt, že se závěr dočká nějaké smysluplné katarze, smysluplného vyvrcholení několika postav (linka matky bratrů v podání Maury Tierney) a náznaků spojených s tím, že díky pověře hned nemusí být všehovšudy vymalováno. Stěžejní moment předcházející takovému epilogu film navíc nenabízí alespoň uspokojivou satisfakci v oblasti osobního příběhu nejstaršího přeživšího bratra Kevina v podání Zaca Efrona, ale skrze něj i filosofickou nadstavbu, která emoce v tomto filmu posouvá ještě o kousek dál. Je proto tak trochu škoda, že se film pořádně rozjede až po 20 minutě a první výraznější konfrontaci v ringu, Železným bratrům se ovšem musí uznat obdivuhodná gradace, protože se film skutečně za pochodu stává intenzivnějším a intenzivnějším, skrze to zajímavější a zajímavější. Železní bratři jsou příkladem dramatu s narativem, který si skutečně nechává dát na čas, teprve ve stěžejní části filmu poté zvládá diváka položit správně do kolen. Železní bratři se i díky tomu stávají nejvíce jasným kandidátem na nejlepší film, který utřel v oblasti absence byť jen jediné nominace na Oscara. Všeobecná nadšenost zahraničních kritiků i diváků i umístění mezi TOP 10 nejlepších filmů dle Národní rady amerických filmových kritiků rozhodně nebyla přehnaná. Železní bratři totiž patří mezi nejsilnější filmy loňského roku. Nesejde dvakrát na tom, jak moc je Sean Durkin věrný skutečné historii a jak moc velkou převahu má dramatická nadstavba nad reálným průběhem událostí. Železní bratři totiž rozhodně nejsou typickým sportovním biopicem a i díky tomu rázem logičtěji vycházejí ze stáje A24. Zdánlivě tuctové sportovní drama totiž nabízí úvahy nad nebezpečím toxické maskulinity, příliš velkých nároků rodičů na své děti i křehkých bratrských pout. Chlapi nepláčou? Nejednomu z mužských diváků alespoň při sledování filmu určitě „něco spadne do oka“.... Viděno v kině: 2x

plakát

LEGO® příběh (2014) 

Je LEGO jedním z národních pokladů Dánska? Pro nejednu generaci nejen z Dánska určitě ano. Stavebnice LEGO již téměř 92 let rozvíjí kreativitu nejedné generace děti, k popularitě přispěly nejen licencované stavebnice známých značek jako Star Wars nebo Batman, ale také počítačové videohry. Vznikl i poté nejen direct-to-video DVD film (série Bionicle), na velkolepý celovečerní film se ovšem muselo čekat do roku 2024. K dnešnímu dni slaví 10. výročí a i po dekádě je to pecka!   Jeden z vrcholných animáků uplynulé dekády mohl těžit především z toho, že se jeho režie svěřila chopila dvojice Phil Lord a Chris Miller. Kreativní duo zodpovědné za první Zataženo, občas trakaře, dvojice filmů 21 a 22 Jump Street a klíčové osoby stojící za Spider-Verse trilogií. Právě po Zataženo, občas trakaře bylo toto duo ideální volbou pro chopení se adaptace vycházející ze stavebnice LEGO. Jestli totiž stavebnice LEGO své odběratele něco za 92 let své existence naučila, byl to fakt, že se fantazii zdánlivě meze nekladou. A i když je celovečerní LEGO® příběh hlavně velkou celovečerní reklamou na značku LEGO, zároveň krom kreativního tvůrčího vedení nechybí silný příběh se silným poselstvím.   Stačí moment, kdy poprvé zazní Everything Is Awesome a především se seznamujeme s Emmettem. Zdánlivě tuctová LEGO figurka, která žije ve světe, kde je všechno tak nějak obyčejné, držící se při zemi a především snažící se vyvolat pocit, že je zdánlivě vše boží. Jenomže vše není tak veselé, především v moment, kdy se projeví, že ve světě LEGO existuje odboj plný mistrů stavitelů, který bojuje proti někomu Lordu Byznysovi, který nechápe kontrast mezi kreativitiou a chaosem. Jakmile tak dojde na setkání s nebezpečnou zbraní jménem KRAGL a rozběhnutí hlavních událostí filmu, v centru LEGO příběhu je konflikt proti diktátorovi, kdy se Emmett zdánlivě jeví jako nenápadný mesiáš.   Emmett tak musí za pochodu projevit svou kreativitu a dosáhnout titulu mistra stavitele. Zdánlivě si tak prochází podobnou cestou jako Frodo v Matrixu nebo Luke Skywalker v Impériu vrací úder, kdy Lord a Miller za pochodu zvládají chrlit spousty odkazů, zároveň vzdávat poctu nejedné klasice a přitom všem pořád jako autoři scénáře nosně dávkovat emoce. Díky tomu se tak postaví jako Hodný/Zlý polda nebo Wildstyle (Hustěnka jest geniální český překlad) jeví rázem komplexněji než by se mohlo zdát.   Kreativitě Lorda a Millera nekladou meze ani autorská práva (i po letech je snadné díky mnoha cameo roličkám mít úsměv od ucha k uchu), především jde o krásnou poctivou práci, ,,stop-motion animace´´ vytvořená počítačovým renderováním, za pochodu je ovšem vidět, že se někdo soustředil na to, aby byl pohyb LEGO postav realistický. Jde o krásný příklad poctivé práce a těžko se dá věřit tomu, že by leckdo zvládl filmu založeném na LEGO adaptovat větší péči nežli v případě Lorda, Millera a jejich tvůrčího týmu. CGI animace je poté tak dokonalá, že se snadno věří tomu, že se u realizace LEGO příběhu skutečně praktikovala stop-motion akce.   V poslední části filmu poté nechybí LEGO příběhu ani náboženský přesah, kdy definitivně dochází k úvahám nad sílou kreativní svobody a boji proti politickému útlaku. Jde přitom o očividné poselství, nejdůležitější ovšem je, že to funguje. V tomhle ohledu je LEGO příběh stejně důležitý jako Ruka Jiřího Trnky, dá se protom snadno věřit tomu, že by měl Jiří Trnka z LEGO příběhu radost. Možná.   Málokdo by nedokázal prokouknout tu várku sofistikovaných nápadů, výtečně vystavěných vtipů i point. Je to neskutečně hyperaktivní (stejně jako pozdější dosavadní Spider-Verse trilogie), studna nápadů je zřejmě neomezená a především to skvěle šlape. LEGO příběh není ani tak filmem pro děti, spíše filmem pro znalce popkultury a fandy blockbusterů, kteří jsou ochotni užít si film, který je kombinací mezi poctou a parodií.   I po letech je díky tomu LEGO příběh neskutečně zábavnou, roztomilou i sofistikovanou záležitostí zároveň, ve které žádná kostička nejde nazmar, smysl pro humor je poté adekvátně užit u postav Brumbála, Green Lanterna vytáčejícího Supermana nebo příletu postav z dalekých hvězd. LEGO příběh se svým měřítkem patří mezi nejvíce nabušené filmy uplynulé dekády, nad absencí nominace na Oscara za nejlepší animovaný film (alespoň nominace za „Everything is Awesome“ dorazila) dodnes zůstává rozum stát.   Phil Lord a Chris Miller jsou rozhodně strůjci toho, proč je první LEGO příběh taková pecka a proč se dalším filmům (Lego Batman film, Lego Ninjago film, Lego příběh 2 - k pokračování alespoň Lord a Miller opět napsali scénář) nejspíš nepodařilo na kvality mistrovského díla. Do jisté míry za to ovšem nejspíš může i fakt, že LEGO příběh zvládl nejen maximálně naplnit svůj potenciál, ale také ho drobně pokořit. Ze zdánlivé celovečerní reklamy na LEGO se vyklubal chytrý film se společenským přesahem a jeden z nejkreativnějších filmů uplynulé dekády, který ne poprvé a ne naposledy dokázal, že by Lord a Miller neměli do budoucna jen tak mít svázané ruce....

plakát

Orion a tma (2024) 

Uznávaný scenárista Charlie Kaufman, držitel Oscara za scénář k filmu Věčný svit neposkvrněné mysli a také autor scénáře k filmům V kůzi Johna Malkoviche nebo Adaptace, nepatří mezi nejplodnější scenáristy v Hollywoodu, vždy se ovšem dá minimálně říci, že je jeho scénáře skrývají mnoho zajímavých podnětů a velmi často existencionální přesah. Po svém třetím a dle Kaufmana posledním režijním projektu Asi to ukončím se hodlá Kaufman striktně věnovat už pouze psaní scénářů, po konci režijní kariéry je tímto prvním projektem animák Orion a tma ze stáje DreamWorks Animation. Už jenom díky Kaufmanově účasti by se dalo čekat, že nedorazí typický animák. A tak tomu také u celovečerního režijního debutu Seana Charmatze ve finále je.   Na podobně ambiciózní koncepty jsou diváci snadno více zvyklí u Pixaru (V hlavě, Duše....), z dílny DreamWorks Animation vychází v případě Orion a tma jeden z jejich nejvíce ambiciózních námětů. Adaptace dětské knížky Emmy Yarlett se totiž i díky Kaufmanovi nebojí existencionálních myšlenek. Kaufman sice musí pořád jít tak trochu na ruku dětské cílovce, pořád ovšem nejde o typický animák. Minimálně tedy ne typický animák, který za poslední roky vychází z dílny DreamWorks Animation.   Filosofický animák, který skutečně může chvílemi působit jako přístupnější variace loňského On se bojí Ariho Astera, sází na výraznou kreativitu, výraznou animaci a především nosné postavy. Ze zdánlivě nevinné věci jako je obyčejný dětský strach Kaufmanův scénář buduje v komplexní úvahu nad jeho údělem. Je to přitom animák, který zvládá i přes zdánlivě náročnou existenciální bublinu, v závěru dodat i pozitivní naplnění. Původní předloha dle rešerší funguje na bázi průměrné pohádky na dobrou noc, Kaufman se ovšem nebojí film obohatil o poselství o tom, že neuškodí přijmout své strachy a naučit se s nimi žít. I když se na první pohled bude pro dětského diváka možná jednat až o příliš filosofickou podívanou, svůj úděl animák ve finále plní.   Jak se možná už konec zdá být příliš překombinovaný i na poměry Kaufmana, pořád se mu nedá vyčíst komplexně vystavěný svět, navíc skutečně příběhovou kostru, která zvládne nejen rodinu pobavit, ale skutečně jí svádět k úvahám, například k tomu, jak přistupovat ke strachu svých dětí. Je to pořád přitom po animované stránce tak hravé a pořád schopně vděčné, že se vlastně Orion a tma ve finále projeví jako ideální kompromis pro dětského i odrostlejšího diváka. O to obdivuhodnější je, že má Kaufmanův scénář takový ideální tvar.   Kaufman sice opět ukazuje, že je jeho vrcholem Věčný svit neposkvrněné mysli a jeho trojice režijních a scenáristických projektů (Synecdoche, New York, Anomalisa, Asi to ukončím) už sklouzávalo do zbytečných nadstaveb a prvoplánových zvratů, přesto pochybná závěrečná třetina vlastně dojem nezvládá vyloženě zkazit. V podstatě se i díky tomu jedná o Kaufmanův nejpříjemnější scénář od Věčného svitu neposkvrněné mysli, jak jde sice od té doby o nepříliš vysokou metu, přesto se musí Kaufmanovi nechat, že zdánlivou pohádku obohatil o nádech existencionálního dobrodružství s hlubokým poselstvím. Kdyby tohle měl být do budoucna nějaký Kaufmanův standard, vlastně by to ničemu vyloženě neškodilo.   Nejen díky komplexní postavě Tmy a dostatečně výrazné animaci jde rozhodně o svěží závan v rámci DreamWorks Animation a o jeden z jejich nejkomplexnějších projektů vedle Prince Egyptského, Shreka, Kung Fu Pandy nebo Megamysla. Kaufman sice nenavázal na mistrnost Věčného svitu neposkvrněné mysli, přesto stojí za scénářem, který rozhodně není jenom pro děti a dokáže obstát jako existencionální animák pro začátečníky. Navíc takový, který vyvolává pocit, že by byl Jan Werich pyšný....

plakát

The Beekeeper (2024) 

David Ayer v Hollywoodu začínal jako scenárista, kdy stojí za scénáři k Training Day, podílel se na scénáři k prvnímu Rychle a zběsile nebo dodnes tak trochu nedoceněné S.W.A.T. - Jednotky rychlého nasazení. Jeho filmy jsou do velké míry často kriminálky, točí se kolem policejní korupce nebo gangů, Ayer je dodnes vnímán jako tvůrce takzvaných „chlapských filmů.“ Ze scenáristy se časem stal i režisér, kdy Ayer stojí za Patrolou, Železnými srdci nebo prvním Sebevražedným oddílem, do kterého ovšem výrazně zasáhlo studio Warner Bros. a Ayer teprve nedávno vzdal boj o to, aby po vzoru Zacka Snydera mohl realizovat svou režijní verzi. Má Ayer své nejlepší období zdánlivě za sebou? Jeho poslední filmy Bright a především tragický The Tax Collector by zdánlivě mohly servírovat jasnou odpověď. Rázem ovšem Ayer přichází s projektem, který ukazuje, že za kamerou pořád umí. A to i v případě, že tentokrát nepíše scénář a místo něj se ho chopí Kurt Wimmer (!). The Beekeper je v zásadě typickým filmem s Jasonem Stathamem v hlavní roli, kde Stathamově postavě někdo ublíží a on se poté vydává na cestu brutální pomsty. Stačí si vzpomenout na Parkera, Safe nebo výtečného Rozhněvaného muže od Guye Ritchieho. Statham pořád zvládá působit jako člověk z masa a kostí, který se rázem stane zbraní hromadného ničení. The Beekeper poté nemusí být zdánlivě tolik vypravěčsky ambiciózní jako Ritchieho Rozhněvaný muž, nemusí ani do už v podstatě podžánru Stathamovek přimíchat nějakou výraznější ingredienci. Tak nějak prostě stačí, že dorazí fajn akčňák. Ayer i tentokrát projevil zdánlivou slabost sem tam akční thriller jako ze staré školy. Nepříliš náročná zápletka, stylová akce, dobré obsazení. Kromě Jasona Stathama je tu třeba Josh Hutcherson, který ukazuje, že mu záporák jde velmi snadno (jeho sociopata začne být velmi snadné nenávidět), vždy bravurní Jeremy Irons nebo i Phylicia Rashad sice v malé, ale o to důležitější roli. Statham poté nikdy nebude oscarový herec, po vzoru Rozhněvaného muže se tu ovšem v roli Adama Claye představuje jako antihrdina, kterého ženou osobní motivy, stejně tak je díky tomu snadné mu na jeho cestě pomsty přát co největší úspěch.  I tentokrát se tu nějakou formou pracuje s korupcí (tentokrát politickou), Ayerův scénář přesto pořád není kdovíjak ambiciózní. A A skutečně to vlastně nevadí. Je to pořád především akčňák, který se nestydí servírovat brutalitu, Ayer dokazuje, že mu realizace akčních scén jde od ruky, zároveň tu jsou momenty, které působí jasně přitažené za vlasy a skutečně servírují všechny ty přepálená akční béčka z 80. a 90. let. Kurt Wimmer nikdy nebude patřit mezi nejoslavovanější scenáristy všech dob, především proto, že jeho filmy většinou snadno skončí jako bordel (Ctihodný občan, předělávka Total Recall), tady to ovšem na Wimmerovy poměry vše až zázračně funguje.  Arthur Clay je v The Beekeper nezastavitelnou přírodní silou, která díky své touze po pomstě nikdy nezačne vyvolávat pocit, že by něco bylo v sázce, Clay je v tomto svém vražedném modu zdánlivě nezastavitelný jako Terminátor. Ayer většinou točil mnohem temnější a realističtější filmy, The Beekeper je ovšem především tou zábavnou akční podívanou, která se sice nějak zdánlivě pokouší o jakousi formu politického komentáře, snaží se nějak komplexněji pracovat s titulní postavou („She was the only person who ever took care of me“), nikdy by se ovšem neměl přecenit fakt, že Ayer pouze točí jen slušný akční vývar. Takový ten slušní akční vývar, který ovšem zvládá být ve stěžejních momentech správně intenzivní, nechybí mu působivé momenty (konfrontace se. S.W.A.T.) a především skutečně budovat stylového akčního hrdinu, kterému člověk fandí v tom, aby zlámal nejvíce možných vazů a prostřeli nejvíce možných mozků. Škoda tak nešikovné práce s postavou Verony Parker v podání Emmy Raver-Lampman a v podstatě i prezidentky Danforthové v podání Jemmy Redgrave. Přeci jen by navíc dost možná neuškodilo, kdyby film vyvolával větší pocit, že je chvílemi něco v sázce a Adam Clay může skutečně dostat na prdel. Už jenom díky celému finále ovšem jasný palec nahoru. The Beekeper je Stathomovkou se vším co k tomu patří. David Ayer realizoval solidní akční výplach o stroji na zabíjení, který zvládá být v těch pravých momentech intenzivní, kreativní a především zábavný. Je to pořád především akční výplach, který nemá ty největší ambice a pořád sází na herecké limity Stathama, výsledná formule ovšem bohatě stačí. A stačí do velké míry i k tomu, aby vzal divák Ayera jako režiséra na milost. A dost možná i toho Kurta Wimmera....