Exkvizitor

Exkvizitor

Ivan David

okres Praha
iudex in causa sua


50 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14
    • 1.5.2017  00:18
    Špína (2017)
    ****

    Nemohli jsme uvěřit tomu, že jde o absolventský školní film. Žádná obvyklá tezovitost, polopatičnost, samoúčelné okouzlení formou: zkrátka nevyzrálost, běžná (a do jisté míry "nutná") u prvotin. Tento film naopak s přehledem strčí do kapsy drtivou většinu "dospělé" tvorby zdejších zavedených tvůrců. Pravda, konkurence je chabá: Není dnes bohužel běžné jít do kina na tuzemský (a do tuzemska počítám celé někdejší Československo) film a nestydět se. Nicméně Špína nejenže není hloupá, ale dosahuje ve všech měřitelných parametrech evropské úrovně: Od práce s hudbou, přes vedení herců až po dramaturgicky propracované uchopení tématu, na němž by si navíc mnozí vylámali zuby. - Geniální to asi není (příběh se na několika místech cyklí, některé vedlejší postavy působí poněkud karikaturním dojmem atd.), velmi dobré ale dozajista.

    • 11.4.2017  19:43
    Mžitky (2016)
    ***

    Schematismus, popisnost a dořečenost takřka socialisticko realistické intenzity (což je vzhledem k tématu filmu obzvlášť pikantní). Hlavou mi vrtá jediná otázka: Byla dcera hlavního hrdiny i ve skutečnosti robot? Ale vážně: Chybí tomu jakákoliv metafora, nadhled, rafinovanost - ba co hůř: autorský rukopis. Na jednu stranu je jistě obdivuhodné, že někdo dokáže na sklonku života natočit takový film. Na druhou stranu je to tak superslabý odvar toho, co Wajda točil ještě v 80. letech (nemluvě o vrcholech v letech 50. až 70.), že se člověk prostě neubrání smutku.

    • 16.12.2016  20:05
    National Treasure (TV seriál) (2016)
    ****

    Pozoruhodná minisérie beroucí si za námět vysoce aktuální (přinejmenším v Británii) téma dvojího života mediálních celebrit: Populární stárnoucí komik Paul je obviněn několika ženami ze znásilnění a tato událost se stane výchozím bodem pro to, aby autoři seriálu "po ibsenovsku" odkrývali jednou temnou stránku zprvu sympatického hlavního hrdiny za druhou - až nakonec ani hlavní hrdina ani divák neví, kde se skrývá pravda (a jestli na tom vůbec záleží). Geniální casting všech titulních postav - včetně Tima McInnernyho jako (anti)hrdinova celoživotního druha v komediální dvojici, amtosférický a zlověstný minimalistický hudební doprovod chilana Cristobala Tapia de Veera netradičně využívající mimo jiné zvuků zvonců, i bytosně nejednoznačné vykreslení všech postav - to jsou hlavní devizy tohoto seriálu přebíjející fakt, že místy je příběh trochu natahovaný a opakuje se. - Vznikne (ještě) někdy něco takového na České televizi, nebo už navždycky budeme jenom srkat zvětralou mattonku?

    • 31.10.2015  09:17
    Prvá léta (1949)
    ***

    Spíše hraný film, nežli dokument, je prostuduchou - byť řemeslně zdatnou - agitkou o budování komunistického ráje v poválečné východní Evropě. Československá epizoda vykládá v duchu Zdeňka Nejedlého naší historii od husitů až po Vítězný únor.

    • 17.10.2015  22:41
    Mládí (2015)
    **

    Slovy klasika: "hovno v hlavě / v srdci / v kalhotách / hovno na košili / na přirození / i na botách / hovno v knihách / hovno v spořitelně / hovno mražené / i špikované jemně / hovno bez hlavy / i korunované / hovno smrdící / i brilantinou mazané".

    • 29.9.2015  22:49

    Vizuálně a zvukově úžasné, hudebně fantastické. Moje pochyby se lehce týkají scénáře, jmenovitě oněch dosti prvoplánových scén, kdy RW brázdí ve svém veteránu evropská bojiště, kde padl jeho otec a děd, a u toho se slzou v oku ne příliš invenčně rozpráví s dalšími osobami. A taky zjišťuju, že stárnu: Už totiž stěží věřím té části kontrakulturního mýtu, který je součástí The Wall, jež hlásá, že rodinná a školní výchova jsou součástí fašistického spiknutí.

    • 24.6.2015  20:39

    Ohňostroj klišé, banality, rutinérství, stereotypů, kýče a parazitování na stokrát (a lépe) zpracovaných atraktivních tématech. Ovšem pozoruhodné na tom filmu je přinejmenším to, že opravdu dokonale navodil atmosféru konce 90. let, kdy se má odehrávat hlavní část jeho děje: ten film dokonce VYPADÁ jako by byl v roce 1998 natočený. :)

    • 30.5.2015  23:21

    Jakoby tento nestárnoucí film předznamenával neorealistické uchopení obdobného tématu minimálně v poválečném Umbertovi D. Ale to téma - nevyhnutelná "přebytečnost" staré generace a nevděk generace nové - je evidentně věčné. Nemusíme jít až ke Králi Learovi, s geniální nadčasovoství ho zachytil třeba i náš mistr Neruda. Vzpomínáte? "Dřevo ukradl jsi v panském lese / komu děláš z něho koryto?" / "Dědovi; - již se mu ruka třese, / nádobí už všechno rozbito." / "Nauč mne to!" - "Vida toho kluka, / nač by tvá to ruka uměla?!" / "Až se tobě třásti bude ruka, / koryto ti synek udělá!"

    • 26.12.2014  01:51
    Interstellar (2014)
    ****

    "A smrt nebude mít žádnou moc..." - citovala se před lety v Soderberghově verzi Solaris stejnojmenná báseň Dylana Thomase. Nyní oprášil welšského barda pro změnu Nolan, aby ústy Michaela Cainea sdělil v neméně optimistickém duchu lidstvu, že se nikdy nemá vzdávat ani tváří v tvář jisté záhubě: "Běsněte, zuřte, když se světlo vytrácí!" - Ano, je v lidské přirozenosti se nevzdávat a nikdy neztrácet naději ("Dokud dýchám, doufám." - jak to formulovali naši antičtí předci). Jenže naděje, kterou před nás staví Interstellar, má jednu zásadní kosmetickou vadu: Předpokládá, že se zde zjeví jakýsi deus ex machina (ve filmu nazývaný "Oni"), který nám v nejtěžší hodince podá záchrannou ruku a vyvede nás ze zkázy, do níž jsme se sami uvrhli svou hloupostí. Existence "Jich" je ovšem zhruba stejně pravděpodobná jako existence starého dobrého Boha: Tedy dosti málo pravděpodobná (pomineme-li vysvětlení nabízené filmem, které uráží základní zásady logiky). Vím, že pesimismus je zcela neslučitelný se socialistickou morálkou (jen rošťáci, s kterými je třeba zatočit, tvrdí, že optimismus je opium lidstva), tím spíše s hollywoodským a vůbec americkým pohledem na svět, nicméně nedozrál čas, abychom si v čítance nalistovali i méně k osudu člověka příznivé básně? Dylan Thomas nepsal pouze o naději a ani Jan Neruda, jehož díla se dnes vozí ke hvězdám, není autorem pouze Písní kosmických. - "A když přesycen byls lahůdkami / umdlen plesem tmavé do noci / tu tě uložili v měkké lože / v lože, kteréž sloulo nemocí."

    • 24.12.2014  21:25

    V tom dobrém, neironickém slova smyslu "pokrokové dílo", které se snaží razit myšlenku, že Židé nejsou o nic horší, než kdokoliv jiný. Ač obvyklý popisek tohoto filmu slibuje životopisnou podívanou, pravda je taková, že celý jeho děj se odehrává takřka výlučně v prostých interiérech, a to ještě pouze ve dvou časových rovinách: Jakýsi prolog je situován do roku 1780, kdy zakladatel rodu Mayer Amsel Rothschild sděluje svým pěti mladičkým synům životní krédo: "Ani obchod ani moc ani všechno zlato v Evropě vám nepřinese štěstí dokud jsme my - náš národ - nedosáhli rovnoprávnosti, respektu a důstojnosti, abychom mohli důstojně obchodovat, důstojně žít, s důstojností kráčet po světě." - Zbytek příběhu je pak zasazen do závěrečných let napoleonských válek 1814/1815, kdy pětice synů Rothschildů dosáhla bohatství a věhlasu, a v praxi pod vedením nejstaršího bratra Nathana, který vede londýnskou pobočku rodinného trustu, naplňuje otcovo přikázání, a to navzdory předsudkům a nepřízni okolí. - Celé je to samozřejmě patřičně schematické a předvídatelné (nemluvě o tom, že to jen v hrubých obrysech odpovídá skutečné historické realitě), a přes všechnu svou progresivnost se nedokáže vyhnout ani řadě stereotypů o Židech. Přesto je to na svou dobu poměrně odvážné dílo, které odmítá tehdejší antisemitismus nejen v jeho nejvyhraněnější podobě v nacistickém Německu; vyjma této ideové odvážnosti pak na filmu zaujmou i některé herecké výkony - zejména George Arliss v dvojroli otce Mayera Rothschilda i syna Nathana Rothschilda.

    • 8.6.2014  01:19

    Tento film o Rose Luxemburgové natočený v polovině 80. let v západoněmecko-československé koprodukci funguje tam, kde o 14 let starší východoněmecký film "Navzdory všemu" o Karlu Liebknechtovi selhává. Zatímco liebknechtovský projekt se soustředí na (poněkud šablonovitě podanou) ideologickou stránku věci a libuje si v davových scénách ponechávajících minimum prostoru pro vnitřní svět hlavních postav, luxemburgovský projekt se naopak až úzkostlivě zaměřuje na hrstku hlavních hrdinů (zejména ústřední partnerskou dvojici Luxemburgová - Jogiches) a jejich vnitřní a intimní život, jejichž prostřednictvím jsou teprve nazírány jejich politické postoje a jejich společenská angažovanost. Film o Rose Luxemburgové - který se dokonce nebojí poukázat ani na některé (jakkoliv třeba nečetné) názorové rozpory mezi Luxemburgovou a Liebknechtem (v jedné scéně ke konci filmu Luxemburgová vyčítá Liebknechtovi, že hovoří v novinových frázích - jako by tušila film, který o něm jednou bude natočen :) - tak působí výrazně věrohodněji. Při porovnání obou filmů - bereme-li s jistou dávkou zjednodušení jeden jako reprezentanta "socialistického" východního bloku a druhý jako reprezentanta "buržoazního" západního bloku - se rovněž ukazuje (přinejmenším v tomto případě) neplatnost úvahy sovětského filmového teoretika J. S. Gromova, který ve své knize, jež vyšla v 70. letech v překladu i u nás, apeloval: „Proti reakčně mytologickému hrdinovi nutno postavit Hrdinu, opravdovou významnou lidskou osobnost, která koná velké a ušlechtilé činy. Ideologický spor s buržoazní kinematografií to je, v rozhodující míře, spor o hrdinu a spor hrdinů. (…) Soudobý kapitalismus objektivně nemá osobní zájem na opravdově heroických osobnostech, jsou mu cizí a nepřátelské."

    • 6.6.2014  19:56

    Hlavní slabiny tohoto filmu jsou do značné míry identické se slabinami všech obdobných filmů o dějinách dělnického hnutí, jaké se točily svého času v zemích Východního bloku: na místo propracovanější psychologie konkrétních postav (v tomto případě včetně Karla Liebknechta, o němž film dle svého podtitulu údajně pojednává) "psychologie mas", jejichž příslušníci (s oblibou snímaní v davových scénách s vlajícími rudými prapory) hovoří výlučně ve sloganech, místo epického ucelenějšího děje sled učebnicových výjevů barvotiskového typu, a hlavně: vše líčeno se smrtelnou vážností, bez sebemenšího náznaku (sebe)ironie a nadhledu. Z těchto stavebních kamenů je těžké vystavět poutavý film - i když se svěří do rukou ostříleným profesionálům a jeho téma je samo o sobě mimořádně zajímavé.

    • 26.4.2014  23:38
    Fall of Eagles (TV seriál) (1974)
    *****

    Vynikající historický seriál BBC z legendární papundeklové televizní éry, kdy scénář, herecké výkony a (divadelně úsporná a okázalou výpravou ostentativně pohrdající) režie byly vším. Fall of Eagles je nicméně spíše než klasickým narativně pevně svázaným seriálem typu Já, Claudius řetězcem relativně volně propojených 13 samostatných inscenací pojednávajících o několika klíčových epizodách ze života tří významných evropských monarchií, které vystupují jako jakési reprezentativní výjevy podávající zprávu o "duchu doby". Dalším charakteristickým rysem tohoto seriálu je jeho až úzkostlivé lpění na historicky doložitelných faktech: Žádné apokryfní příběhy ve stylu Daňkových Hříček o královnách tu tedy nečekejte - jakkoliv je autorská licence v líčení některých událostí i osob i zde evidentní (a nevyhnutelná). Hlavní devizou tohoto díla jsou ovšem každopádně mistrovské herecké výkony staré školy: Barry Foster jako německý císař Vilém II., Charles Kay jako ruský car Mikuláš II., ale především Patrick Stewart jako Lenin - jsou nezapomenutelní. Všichni tři jmenovaní (pochopitelně za vydatné pomoci autora) zobrazují uvedené historické figury mimořádně plasticky a nejednoznačně, zcela mimo prvoplánovou karikaturu. Například Stewartův Lenin je (mimochodem v souladu s historickou skutečností, nakolik můžu soudit) portrétován jako člověk velmi entuziastický, pracovitý, energický, organizačně a strategicky mimořádně schopný, charismatický - ale také despotický, arogantní, bezskrupulózní, nezdravě ctižádostivý a sebestředný. A tak mimochodem charakterově ne zcela nepodobný Stewartově později nejslavnější roli - totiž kapitánovi USS Enterprise Jean-Luc Picardovi ze seriálu Star Trek: Nová Generace. :-)

    • 9.3.2014  01:29

    Navzdory názvu je tenhle film více než o životě Emila Zoly (nemluvě o jeho rozsáhlém literárním díle) vlastně v drtivé většině pouze o Zolově angažmá v Dreyfusově aféře. V této souvislosti je poněkud paradoxní, že Zolův slavný otevřený dopis prezidentu francouzské republiky "Žaluji" patří pravděpodobně se vší svou patetickou květnatostí a rozvláčnou nepřehledností k jeho nejslabším literárním kouskům - nicméně zde jistě nešlo ani tak o literaturu, jako spíš o podporu správné věci, která Zolu zařadila (společně třeba s T. G. Masarykem) mezi první moderní "veřejné intelektuály", jimž není lhostejný politický osud jejich země a kteří vědomě nesou pro spravedlivou kauzu kůži na trh i proti značné nepřízni veřejného mínění a oficiálních autorit. Film, jehož děj je poněkud nekonzistentní (a plný historických a dalších nepřesností - nejen v dataci různých událostí, ale např. i v kreativním přetvoření výše zmíněného "Žaluji"), jehož hlavní typy postav i dramatická stavba dílčích zápletek jsou klasicky stereotypní a jehož poselství se vyznačuje předvídatelnou tezovitostí, zaujme (samozřejmě vyjma vlastního tématu) vedle propracované výpravy především díky skvělému Paulu Munimu v hlavní roli mladého i starého spisovatele.

    • 20.2.2014  22:18
    Marie (1964)
    ****

    "Marie" vypráví velmi všední příběh o velmi všedních lidech, a to dobově poměrně konvenčními vyjadřovacími prostředky (vizuálními, střihovými, hudebními, hereckými apod.). Síla tohoto filmu - který je takřka čistokrevným představitelem filmového žánru, kterému se tradičně říká "psychologický" - tkví ovšem zřejmě právě v jeho celkové uměřenosti, která budí dojem relativní autenticity (člověku se vkrádá na mysl cosi klišovitého o neorealismu), byť zejména některé dialogy poněkud šustí papírem. Dojem přirozenosti je posílen i faktem, že je valná část filmu natočena v reálných a velmi známých exteriérech Prahy (nábřeží u Výtoně, křižovatka Nad Muzeem, Letná atd.) - které se překvapivě vyznačují tím, že před 50 lety vypadaly takřka identicky jako dnes. No a samozřejmě je ten film pozoruhodný přinejmenším i tím, že se naprosto vymyká takřka ze všeho ostatního, co Vorlíček natočil.

    • 1.2.2014  18:52
    Spirit of 45 (2013)
    ****

    "Má, žert na stranu, / i další názor svoje raison d’etre. / Názor Pražanů, / co nemaj na zimník ani na svetr." - zpívají ve své písničce ze začátku 30. let Voskovec s Werichem. A skutečně těžko by bylo možné pochopit politické naladění obyvatelstva v roce 1945 v ČSR (demonstrované mimo jiné v květnových parlamentních volbách následujícího roku relativně přesvědčivým vítězstvím KSČ), kdybychom si neuvědomili (mimo jiné) dobové trpké vzpomínky na těžkou sociální situaci první republiky. Nejinak je tomu v tomto směru ve Velké Británii. Stačí si přečíst některé Orwellovy eseje z předválečné doby (kupř. "Cesta k Wigan Pier"), aby člověk pochopil strašlivou bídu, v níž musela za velké krize (a nejenom za ní) žít před válkou značná část britské společnosti. Drtivé vítězství Labour Party v parlamentních volbách v roce 1945 (a tedy i pro mnohé překvapivá prohra Churchillových konzervativců) je v tomto ohledu poměrně pochopitelné: Konec války se zdál být ideální příležitostí i ke skoncování se starým světem ostrých třídních rozdílů a nulových sociálních jistot, s vizí moderního světa vědeckého a racionálně naplánovaného (ovšem i demokraticky kontrolovaného) socialismu. - Je zřejmé, že ač "oficiálním" tématem Loachova dokumentu jsou poválečné sociální reformy ve Velké Británii (jimž jsou věnovány zhruba první 2/3 filmu), jeho hlavním poselstvím má být, že tyto reformy jsou 100 % aplikovatelné i na současnost (poslední 1/3 filmu je věnována nářku nad "nepochopitelným" rušením reforem od dob Margaret Thatcher do současnosti). A v tom dle mého názoru tkví hlavní problém, který poněkud kazí dojem z celého filmu, jenž je jinak myslím zdařilým (převážně střihovým) dokumentem, (byť) jasně deklarujícím svoje politické preference - zhruba ve stylu "Neznámých dějin Spojených států" Olivera Stonea. Připadá mi velmi nešťastné nevidět jednak jedinečnost situace roku 1945, která se ve všech svých souvislostech prostě nedá opakovat, a současně opomenout sdělit, co se stalo mezi léty 1945 - 1979, že se najednou (zřejmě "ex machina" - protože "lid" byl dle filmu jednohlasně proti) dostala k moci paní Thatcherová. Tím nemá být vyjádřen souhlas s thatcherismem (reaganismem, klausismem atd.), jenom sdělena pochybnost vůči produktivitě přístupu, který nostalgicky a nekriticky pláče na hrobě starých zlatých časů...

    • 26.1.2014  15:24
    Čtyři dohody (divadelní záznam) (2013)
    ****

    Pokud jde o vlastní filmový záznam, ten není příliš nápaditý; o jisté nápaditosti se snad dá hovořit pouze co se týče výběru archivních filmů, na které autoři místy prostřihávají, aby ilustrovali výklad. Zaznamenávaná vlastní hra je ovšem v nejlepší duškovské (polo)improvizační tradici ve stylu Cavemana i dadaistických hříček divadla Vizita. Ve hře předestírané teze jsou velmi sympatické a osvěžující ve své (zdánlivé) naivitě, přednes Jaroslava Duška je pak svižný a tradičně plný slovních hříček a nečekaných přirovnání, za které by se nemuselo stydět ani Osvobozené divadlo. Pokud jde o toltéckou či vůbec indiánskou životní moudrost, kterou hra propaguje, kladl jsem si při odchodu z kina jenom otázku, zda náhodou vše, co zde bylo řečeno, neznaznělo už mnohokrát v dějinách (byť třeba trochu jinými slovy) i z úst celé řady dalších nábožsko-etických vůdců, včetně "našeho" Ježíše Krista. Mám tím na mysli ponaučení ve stylu "miluj svého nepřítele jako sebe samého", "jaktože vidíš třísku v oku bratra svého a nevidíš trám ve svém oku?", "déšt padá stejně na hlavy spravedlivých i nespravedlivých", "kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou" atd.: Neříkají "čtyři dohody" vlastně totéž? - Nebo jinak: Potřebovali jsme skutečně až staré Toltéky, abychom začali v praxi uskutečňovat to, co nám vlastně bylo na teoretické rovině vštěpováno už od pradávna? Spadne snad konečně alespoň toltécký humanismus na úrodnou půdu?

    • 12.1.2014  22:15

    Civilní, inteligentní, přirozeně působící, skvěle zahraná "bytová" konverzačka, při níž si člověk matně vzpomene, jak skvělé filmy se tu na podobném principu točily před půl stoletím.

    • 8.1.2014  23:42

    Pro mě nejslabší Trier za poslední léta. Někdejší silné antikristovské téma je totálně rozmělněné do série pseudointelektuálně exhibicionistických banalit - které skoro vůbec nefungují, v jednotlivosti ani v celku. Psychologie postav je zúžená na plakátovité teze, které působí nevěrohodně a vykonstruovaně, a s nimi i vztahy mezi těmito postavami a vlastně celý příběh. Bohužel i potenciálně zajímavé nápady jako metafora o rybaření jako věrném předobrazu lovu mužů jsou do celku filmu začleněny neorganicky, neřkuli násilně, takže vyznějí jako pouhý kalkul. Kontrast v režisérově tvorbě mezi někdejší originální sofistikovaností kousků jako Evropa nebo Království na jedné straně a tímto výtvorem je bohužel značný. P.S. Chápu, že Trier se od začátku snaží dělat své filmy pro co nejširší mezinárodní publikum, nicméně fakt, že se Nymfomanka odehrává jakoby mimo jakýkoliv reálný čas a prostor, bohužel, zdá se mi, přispívá v tomto případě (v kombinaci s výše naznačenou plochou psychologií postav) k celkovému pocitu nevěrohodné umělosti tohoto díla.

    • 11.8.2013  23:52

    Pokroková vláda George Grissota v republice Nagonie by byla v pěkný rejži, kdyby jí v boji s americkým imperialismem nezištně nepřispěchala na pomoc KGB. Kde CIA nasazuje bezskrupulóznost, nezákonnost, provokace a násilí, KGB kontruje přísným lpěním na liteře zákona, férovostí a mazaností. V seriálu skutečně asi nechybí žádné propagandistické klišé včetně napojení amerického kapitálu na nacisty. Spolu s drásavou syntetickou znělkou by to mohlo bejt dokonalý studenoválečnický retro, nebejt vpravdě ruské lásky pro rozvleklost a zádumčivost, která ze seriálu činí tak trochu zkoušku trpělivosti. Pokud však místo mrtvol a přestřelek preferujete debaty o zahraniční politice, historii a ruské národní povaze, přijdete si pravděpodobně na své.

    • 30.7.2013  21:27
    Ohm Krüger (1941)
    ***

    Ono je to těžké. Ano, je to tendenční válečná propaganda: Ale copak filmy, které se v téže době natáčely u ostatních bojujících států byly snad více objektivní, nezaujaté a korektní? Jenom si vzpomeňte na britskou a americkou mainstreamovou produkci této doby (o sovětské už vůbec nemluvě), která nějak tématizovala válku a zobrazovala nepřítele; jenom si vzpomeňte na bezprostředně poválečnou filmovou produkci ČSR, jak jsou v ní zobrazeni říšští i sudetští Němci. Ve srovnání s řadou těchto filmů působí Strýček Kruger téměř jako učebnice politické vyvážeností: Všechna fakta týkající se druhé búrské války, o níž film pojednává, jsou ve filmu zobrazena s překvapivou pravdivostí. Nepopiratelná je i skutečnost, že Britové se chovali k domorodému obyvatelstvu svých kolonií často s mimořádnou brutalitou, ať už šlo o amritsarský masakr v Indii nebo o války se Zuluy a Búry v Africe; řada britských vůdců byla nepokrytými rasisty (Churchill patřil ještě k těm umírněnějším) a není jistě náhodou, že se právě tato země stala kolébkou předních rasových teoretiků. Licoměrnost Strýčka Krugera tím ovšem není v nejmenším umenšena: vyčítat Britům v roce 1941 kolonialismus a genocidní chování je více než jen nevkusné: Z toho je prostě na zvracení. Rovněž obraz Britů v tomto filmu jako bez vyjímky krvelačných bestií toužících po světovládě v čele se zlověstnou babicí královnou Viktorií, která dští nenávist i na smrtelném loži, nápadně připomíná obraz Židů v jiných nacistických filmech, a jde bezpochyby o trapné ideologické klišé. Navíc skutečnost, že film je v jádru faktograficky pravdivý těžko může omluvit jeho vznik v dobových souvislostech. V tomto kontextu bych snad ocitoval G. Orwella - z doby, kdy sám pracoval pro válečné vysílání BBC: "Propaganda je vždycky lež - i když se zrovna říká pravda."

    • 14.7.2013  16:39

    Marlon Brando v neodolatelné komediální roli japonského (!) "Švejka", který rozvrací americkou armádu zevnitř a přetáčí naruby i život svého dobromyslného "pána" Glenna Forda, který přišel do zaostalé horské vísky na ostrově Okinawa jako důstojník okupační armády v roce 1946 zavádět americký model demokracie. Narozdíl od Brandova (údajně komerčně nejúspěšnějšího) filmu "Sayonara" natočeného o rok později, který problémy vyvstávající při střetávání americké a japonské mentality vykresluje ve vážné (byť melodramatické) rovině, je Čajovna U srpnového měsíce čistá konverzační komedie s prvky sitkomu a grotesky. P.S. Nenechte se zmást tím, co o Čajovně ve svých pamětech s tradiční dávkou zdrcující sebekritiky napsal sám Marlon: "(...) v Čajovně jsme Glenn Ford i já dokázali, jak snadno mohou herci zničit dobrou hru nebo film, když jsou příliš zahleděni sami na sebe a svůj výkon a nehrají v souladu s celkem. Byl to příšerný film a já se na svou roli vůbec nehodil."

    • 5.7.2013  12:31

    Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film.

    • 5.7.2013  11:56

    Příliš mnoho tónů. Neboli: Myslím, že hlavní potíž tohoto filmu spočívá v tom, že se snaží po vzoru velkých společenských románů (z nichž jeden byl jeho předlohou) zobrazovat značné množství dějových linií i postav najednou, aniž bere v potaz fakt, že celovečerní film - byť trvající skoro 3 hodiny - si musí vystačit se značně skrovnější plochou. Výsledkem je pak určitá plochost a nedotaženost mnohých charakterů a zápletek ve filmu naznačených; ústřední postavy rumunského důstojníka Balogy a českého důstojníka Klapky (kterého hraje sám režisér) jsou však podány scénaristicky i herecky dosti přesvědčivě, byť s jistou romantickou manýrou, která v dnešní naturalismu nakloněné produkci působí poněkud nevěrohodně. Perfektní je černobílá pohyblivá kamera, které jdou k duhu rozsáhlejší exteriéry rozbahněných zákopů i intimní scény důvěrných dialogů. Vynikající je rovněž hudba.

    • 5.7.2013  11:41

    Linie se zmraženou manželkou ve sklepě je nakonec zcela druhotná, neřkuli nadbytečná, a člověk se jenom domýšlí, zda nebyla do filmu cíleně vložena jenom jako lákadlo pro senzacechtivého diváka. Film (s výjimkou lehce překvapivého závěru) je více, než čím jiným, "komedií, která pohladí po duši", jak rádi píšou distributoři o obdobně laděných filmech české provenience. Film lze také charakterizovat jako shluk různých situačních gagů bez klasicky vystavěné "dramatické" dějové linie, přičemž hlavním zdrojem těchto skečů (slovních i fyzických) je postava syna hlavního hrdiny, která dominuje jedné z částí snímku. K méně zdařilým složkám filmu patří vizuální efekty, které však naštěstí tvoří jen nepatrný zlomek celku.

    • 5.7.2013  11:22

    Postavy v tomto politickém filmu o mučení působí bohužel dosti karikaturním dojmem - buď jde o jasné klaďasy (hlavní hrdina), jasné zloduchy (Funebrák a další šéfové) nebo o komické postavičky (stále usínající strážce tlusťoch, jiný strážce, co má permanentní potíže s holkou atd.). S absencí hlubší psychologie postav tak bohužel bere věrohodnost děje za své. To vše prolnuto s kýčovitými snovými výjevy z hrdinovy idylické minulosti a neustálou slzopudnou hudbou, která podkresluje i scény fyzického násilí, dává v kontrastu vzpomenout na zdařilejší filmy s obdobným tématem - včetně Costa-Gavrasova Doznání.

    • 16.6.2013  00:40

    Little less action, little more conversation.

    • 8.6.2013  10:37

    Jeden z oněch pozdně perestrojkových filmů vzniklých na samém sklonku existence SSSR (který se definitivně rozpadl o Vánocích 1991). Film s velmi prostoduchou a uměle vyhlížející zápletkou se snaží v rámci příběhu o jednom podvodníkovi a jeho (nepříliš scénáristicky zajímavých) pletkách s policií a mafií kritizovat sovětské zřízení - činí tak však naprosto krotce a bezzubě. Unylost příběhu je jenom podtržená velmi únavnou elektronickou hudbou a typicky ruskou stopáží; dobově příznačně je pak film protkán nevinnou erotickou linkou (dokonce se dočkáme i jedné nahé scény v přítmí). Zkrátka: To co se povedlo Malé Věře o 3 roky dříve, a co by tento film zřejmě rád zopakoval, se mu zoufale nedaří.

    • 25.5.2013  01:23
    Nadlidé (1946)
    **

    Rozbředlá konjunkturalistická slátanina, která pouze ilustruje omšelé stereotypy, a to ještě blbě.

    • 20.4.2013  21:55
    Šmejdi (2013)
    ****

    5 hvězdiček za téma, 3 hvězdičky za zpracování. Je s podivem, že závažnému námětu okrádání důchodců na předváděcích akcích se nevěnoval v celovečerním dokumentu nikdo dříve; prvenství Silvie Dymákové je jednoznačně nutné ocenit. Toto ocenění bohužel není z mé strany bezvýhradní (a omlouvám se tímto, že budu dále psát o domnělých negativech - pozitiva jsou myslím dostatečně shrnuta v komentářích jiných). Fakt, že z filmu čiší estetika televizní publicistiky ve stylu Černých ovcí a Občanského juda, nebo skutečnost, že zpracování se nevyvarovalo ani jistých čistě technologických vad (např. příšerný zvuk mluveného komentáře), mi kupodivu vadí nejméně. Co se mi opravdu nelíbilo, bylo jednak nedůsledné a nesystematické scénaristické uchopení celé věci, kterému by jistě prospěla ruka zkušeného dramaturga: Film působí tak, že byli zcela náhodně (?) osloveni účastníci některých předváděcích akcí, kteří bez ladu a skladu vyprávějí své zážitky. Stejně nahodile působí záběry z vlastních předváděček, ale též komentáře oslovených odborníků, které některé z vybraných záběrů rámují. Dojem nekoncepčnosti je dotvořen vágností poselství, které film tlumočí. Osamělí důchodci, které se nikdo nepokouší chránit, a bezskrupulózní prodejci šuntů, kterým všechno projde, jsou po mém soudu výsostně politický problém. Kdybych byl oficiální dogmatik minulého režimu, řekl bych, že film nese (ve skutečnosti dokonce jenom nesměle naznačuje) v tomto ohledu zbabělé reformistické "sociálně demokratické" sdělení, že stačí zreformovat nějaký ten zákon a všechno bude fajn. Dokument se ani nepokusí hlouběji přemýšlet nad tím, zda problém nespočívá v samotném společenském systému, ve kterém žijeme (a to přesto, že v něm zazní na jednom místě jakási sarkastická, leč dále nerozvinutá zmínka o tom, že "jsme v kapitalismu a jde tedy o peníze"). Fakt, že důchodci se jezdí dobrovolně ruinovat na předvádečky je (ústy přizvané expertky) vysvětlen prostě tak, že jde o jakousi formu závislosti, "něco jako třeba závislost na alkoholu". Ale kde se tato závislost vzala? Jde o chorobu, na kterou stačí předepsat nějaké tabletky? Nebo postačí trestní represe pachatelů, aby nemoc sama zmizela? Jaktože právě "v nejlepším období existence naší země" (Klaus), poté, co byla na hlavu poražena komunistická "říše zla" (Raegan), se děje něco takového? O minulé diktatuře se tvrdilo, že je nereformovatelná, protože zreformovat ji skutečně by znamenalo zrušit základy, na nichž je postavena, tedy ji vlastně zlikvidovat. Jak ale odstranit ziskuchtivé "šmejdy" z našeho systému, když právě oni jsou ve svých rozličných podobách pilíři této společnosti?

<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace