Arbiter

Arbiter

Jaromír M.

okres Praha
Pan Hodný

homepage

105 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
    • 18.11.2017  01:22

    Smáli jsme se, až jsme se za Afflecky popadali.

    • 2.11.2017  09:54

    Důležité téma, příliš dlouhá stopáž. Možná je škoda, že se snímek soustředil jen na vývoj do sedmdesátých let a nenabídl ani náznak reflexe vývoje náhledu na lidskou sexualitu v období následujícím. Také mi chyběl trochu kritičtější přístup: alespoň naznačit, že i Wisłocká se v "ordinaci" setkávala s tématy, která řešit nedokázala, a ve kterých její přístup zkrátka s časem doznal potřebného vývoje.

    • 18.10.2017  21:23

    2049 je pro mě ve všech ohledech o něco horší, než předchozí díl. Už jen proto, že se až příliš soustředí na to, aby odkazoval ke svému předchůdci a vzdával mu hold, místo aby se zaměřil na sebe sama. I tak jde ale o důstojné pokračování. Za zhlédnutí stojí už jen pro scénu setkání s tvůrkyní replikantích vzpomínek. A vůbec, celý mikropříběh K, který je odsouzen hledat to "opravdové," kdesi za závojem hry na realitu, bylo příjemně melancholické. Jsem nadšený, že právě Villeneuve se rozhodl natočit Dunu!

    • 18.10.2017  08:14
    matka! (2017)
    ****

    (spoilery) Přepjaté. Někdy až k parodii. Nejsem si úplně jistý, že by mě Gaia měla tak rozčilovat do krajnosti dovedenou poddajností a pasivitou. Opravdu si její antropomorfní já nepředstavuju jako lehce pomatenou submisivní domácí paničku s posedlostí po domácích pracích. ___ Aronofsky se zas a znova vrací ke svým oblíbeným tématům. Abstrahuje rodinný mikropříběh přes obecný konflikt ideologií pozemského světa, až na úroveň alegorie k biblickým (a antickým) motivům (to poslední říká erased a má samozřejmě pravdu). Tísnivě strnulý, nereálný a mimoběžný vztah dvou lidí, kdy jeden je závislý na lásce druhého, druhých, k sobě a k tvorbě, zatímco ten druhý na svém obdivu k tvůrci a touze pro něj se obětovat a vytvořit "ráj na zemi," byl sám o sobě nejzajímavější. Bez dalších exkurzí k vysvětlování všehomíra bych se pohodlně obešel. ___ Mám pocit, že právě tou nejintimnější rovinou si Aronofsky trochu ublognul o svých pocitech z autorské tvorby – zejména z práce na Noemovi, respektive z následného (ne)přijetí ze strany veřejností. ___ Nic ve snímku neproběhlo náhodou, problém vnímám spíš v tom, jak moc vtíravě vše volalo po uznání svých symbolických hodnot. ___ S čím ale Aronofsky pracuje skvěle, je zvuk a čas. Postup tvůrčím procesem / vztahem / matérií / světem / cestou k poznání a k završení kruhu (což bude Aronofskyho oblíbený geometrický tvar), to vše mělo trpělivý spád a já si fakt užíval nejistotu a podivnost dění na plátně, ve které mě režisér udržoval po většinu snímku. V závěru dochází k poměrně brutálnímu a explicitnímu násilí na postavách, které tohoto jsou zpravidla ve světě filmu ušetřeny, a i to přispívá k uspokojivý katarzi. Tenhle film je stejně tak odpad, jako prvotřídní dílo. Nevím prostě. EDIT: Na druhé projekci jsem byl v multiplexu. Špatná volba. Lidé se s postupem snímku stále častěji smáli a teatrálně (tak, aby byli patřičně slyšet) zvažovali opustit sál. Tvrdím, že v tomto konkrétním případě k takovému přijetí ze strany diváků nedošlo pro příliš banální fúzi fragmentů řecké mytologie a Starého zákona. Snímek se pro tyto otrávené až znechucené diváky postupně a stále více stával naprosto nesrozumitelný. Nebyli to totiž Verbalové, který analogie ve snímku pravděpodobně pochopí, ale dá tomu odpad, protože mu to i tak bude připadat jako naprostá sračka. ___ Někde za půlkou hracího času dochází ke zlomu, kdy začíná být důležitá alespoň základní znalosti odkazovaných textů, jinak se Matka! stává silně nečitelnou, příliš absurdní. Snímek ve svém náhle frenetickém tempu asi pro mnohé přestává fungovat sám o sobě, nevystačí si - zejména protože se zdají absolutně nesrozumitelné skoky v dějí, motivace postav a mimoběžnost vzájemné interakce. Jako zajímavé také vnímám, že se přímé citace Hésiodose / Bible a kdo ví, čeho ještě, vyjmuté zpod ochrany vážených textů, stávají mnohem snáze terčem posměchu.

    • 27.9.2017  23:36
    To (2017)
    ****

    "Kdo se bojí, zemře," je podle mě skvělý ústřední téma terapeutického snímku pro hororfobiky. It je poetická klasika. Kombinace Forresta Gumpa a Bylo nás pět s trochou krve. Bylo příjemný zase jednou v žánrovce cítit sympatie k hlavním postavám a NEpřát si, aby co nejdříve a co nejbolestivěji zemřely.

    • 10.9.2017  12:03
    Neruda (2016)
    ****

    Subverzivní Larrain dekonstruuje nejen Nerudu. Pod jeho taktovkou historicky významné postavy nežijí jen pro pohyb velkých dějin. Ale také například pro své ego, brakové detektivky, sex a chlast. Snímek je vystaven jako subverzivní a dekonstrukční také co do žánrových zvyklostí a co do formy (která pro repetitivnost brakových nebo dobou překonaných prvků nenechává moc prostoru si myslet, že v případě špatného nasvícení, duplicity promluv nebo směšně okaté jízdy ve vozidle před plátnem nešlo o záměr). Způsob vyprávění komunikuje s dějem a naopak (například: brakové detektivky jsou ve filmu nejen zálibou hlavní postavy, ale také materiální kulisou v podobě knih, prostředkem iniciace vedlejší (?) postavy, ale i v mnohém dominujícím žánrem samotného filmu - obdivovaným i lehce vysmívaným zároveň). Nerudovou rolí je být i nebýt hlavní postavou. Není nám dáno jistoty, zda sledujeme jeho vyprávění nebo vyprávění ve vyprávění "vedlejší postavy," která nás provází v roli vypravěče svého příběhu po celou dobu snímku. Vypravěče k smrti vážného, domněle poetického, ale ve skutečnosti nepatřičně ambiciózního a nedůležitého. A nebo je možné na věc koukat tak, že zkrátka sledujeme reprezentaci jedné epizody dějin plnou inscenovaně hlavních a vedlejších postav, kdy vidíme, že některým je z ne až tak snadno obhajitelných důvodů připisována větší důležitost, než jiným (což je o to křiklavější u komunistického hnutí). Larrain si tedy pohrává s žánry, s vrstvami vyprávění, s reprezentacemi hlavních postav i dějinných událostí a v důsledku tedy i s divákem samotným. Nenabízí uhlazenou jistotu, ale naštěstí ani neutopí diváka, protože jen málokdy dění na plátně rozvolní možná až příliš. Hodně příjemná a správně poťouchlá kritika romantizace střetávání světonázorů.

    • 8.9.2017  00:36

    Audrey je překrásná. I tak mi ale zkrátka trochu leze na nervy dobou podmíněná stylizovanost její "ženskosti" (njn, já vím, jdu si prostřelit hlavu nebo tak něco). __ Gregory mě bavil zejména tím, jak neustále působil dojmem, že mu je každá lokace malá a vůbec všechno malé, až teda na oblečení, které mu bylo naopak jakoby velké a ruce a nohy jako by mu byly velké. Zkrátka: nevím, jaké to je mít metr devadesát. __ Nejvíc oceňuji o návodnou hudbu oproštěnou závěrečnou scénu a její všeobjímající ticho. Ona tedy závěrečná fakticky není, ale já se rozhodl, že mi film přijde mnohem hezčí, když končí cca minutu před svým koncem. Je to divný, ale nestalo se mi to zdaleka poprvé.

    • 29.8.2017  20:37

    Humor. Už je tady zas varuje: cesta diktátora je lemována sobectvím těch, kteří mu krátkozrace a prospěchářsky pomáhají na vrchol, dále slepotou, samolibostí a neschopností se aktivizovat u těch, kteří by tomu snad dokázali zabránit a marností těch, kteří tu show sledují tupě nebo sarkasticky s popcornem v ruce. Tato cesta je podle tvůrců v současném Německu mnohem přístupnější, než by si kde kdo (kdo?) dovolil předpokládat, zejména protože se zkrátka nelze vyrovnat s ve společností přítomnou nenávistí tím, že o této nenávisti zarytě mlčíme (opět ale nevím, zda taková tendence opravdu v Německu převažuje..?). Jen těžko by se mi oponovalo proti představě tvůrců, že vykastrovaná a výhradně na ose zisl-ztráta uvažující mainstreamová kultura by takovému procesu vtiskla (vtiskne?) bizarní - a komerčně úspěšné - vyznění. Jen je škoda, že bylo na úkor jiného obsahu tolik prostoru věnováno šokujícímu zjištění, že když lidé vidí Hitlera v roce 201X, tak se směji. No way.

    • 28.8.2017  22:31

    S takovými filmy je radost přijímat a smířit se s "našimi trapnými životy," jak to hezky pojmenoval Matty. Vždycky mě potěší romantické komedie, které si dokáží odepřít dementizující filtr nasazený ve jménu hesla, že zábava má být přece nenáročná.

    • 23.8.2017  21:13
    Temná věž (2017)
    **

    Moc nevim, o čem to bylo. Po zhlédnutí jsem zapomněl i tvář svého otce. ___ Že filmovou adaptaci nelze nahlížet jako inkarnaci knižní předlohy jsem se naučil přijímat v okamžiku, kdy Legolas slajdoval na štítu schody Helmova žlebu. Temná věž ve filmu je generické akční tapas a nikdo mi od teď nevymluví, že je Junkie XL pseudonym Hanse Zimmera. Není důvod k tomu psát víc. Škoda. Vlastně jo. Alespoň jedno poznání jsem si z projekce odnesl: I Dánové, když se hodně snaží, umí udělat nezajímavý film. ___ Pokud bych ale přeci jen z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl snímek soudit pro jeho vztah k předloze, zůstanu bezradný. Nenacházím, až na materiální kulisy a několik filmem vyprázdněných říkanek, v podstatě žádnou souvislost. Asi alternativní světy neboco. Dobrej casting. Ochu. Fakt škoda.

    • 15.8.2017  20:45

    Moc rád bych tak chytře sebereflexivní obraz zhlédl zasazený do českého prostředí. Ono jde v podstatě o u nás protežovaný žánr, odkrývat "maloměstskou náturu" - jenže Vážený občan byl bez problémů koukatelný a člověk nemá po zhlédnutí pocit, že mu režisér právě povýšeně (blahosklonně) nadiktoval, jaký jsou lidi opoždění, ale že on se s tím smířil. V Českém mainstreamu se zpravidla dostaneme pouze ke karikujícímu ohmatávání (a obnovování) stereotypů a archetypů. Vážený občan se sice nevzdává (a neubrání) komediální lince a výsměchu určitým "tradičních" postavičkám, které lemují vstup intelektuálního velikána do duší malého rodného městečka, kdy nostalgii a romantiku postupně střídá opovržení a uvědomění, proč že to vlastně na 40 let zmizel. Jenže ono městečko naštěstí není pro onu komediální linku zbaveno všeho ostatního. Autoři se nevzdávají zároveň nekomediálně (a naštěstí bez využití postupů tragikomedie) tematizovat "vážné sociální problémy," nebo chcete-li zkrátka i pro komedii se nehodící věci ze života malého města a našeho hlavního hrdiny. Spisovatel Mantovani je zde šarmantní a hbitostí jazyka ostatními postavami domněle nedosažitelný, ale naštěstí v důsledku pěkně snadno z piedestalu sesaditelný a (nejednou) sesazený. Vážený občan Mantovani je stejně tak obdivuhodný, jako lehce vychcaný, do sebe trochu zahleděný a v drobnostech prospěchářský, v sobě si libující a subtilně manipulující intelektuál, pravidelně zneužívající (nebo zkrátka využívající) svého intelektu a decentně se rochnící ve své morální a intelektuální nadřazenosti. Myslím, že všechny archetypální figurky jsou ve snímku polidšťovány, zasazeny do uvěřitelnějších sociálních (i unikátně osobních) rolí. Fakt se na to hezky koukalo. Příjemná jednohubka. Hoyt má ale pravdu, že některá klišé trochu bila do očí a střih v několika případech připomínal studentský film.

    • 13.8.2017  10:48

    Nebyl jsem pozorný. Nechal jsem se v očekávání zblbnout žánrovými škatulkami (Komedie? Mysteriózní?? Road movie?!) a trochu mi to asi zkazilo dojem. Apatická atmosféra snímku mi tak spíš lezla na nervy, než dala prostor probírat se symbolickou rovinou "dobrodružství," na které se Don Johnston vydal. Škoda, že jsem si před zhlédnutím nepřečetl komentář tady Adama Bernau, který o snímku otevírá témata, která jsem při sledování zkrátka nevnímal.

    • 13.8.2017  10:41

    Předpokládám, že plyšové hračky prasátka a kohouta se budou skvěle prodávat.

    • 13.8.2017  10:39
    Bílý Bůh (2014)
    ***

    Škoda, že se Mundruczó nevyhnul replikám jako z Hitchcockových ptáků, které v důsledku působily spíše směšně. Škoda je také to, že Budapešť zredukoval na maloměsto v důsledku snahy zaklínit do sebe jednotlivé úseky děje. Jinak jde ale o pěkné podobenství o tom, jak touha po čistotě a kontrole zatemňuje mozek.

    • 7.8.2017  18:58
    Ve stínu (2012)
    ***

    Estetický příjemně sychravá, konstrukcí záplatky velice chatrná detektivka.

    • 2.8.2017  20:26

    Sociálně uvědomělý doják.

    • 16.7.2017  00:20

    (obsahuje spoilery) Koncentrované obrazoborectví. Mangold se rozhodl svléknout do trapné nahoty naše ikony z dětství. Sledovat Logana je blockbusterovou variací na dospívání, které provází prozření, že rodiče také chybují, nejsou nejmocnější a zdaleka vše neví. Nebo snad lépe řečeno na okamžik, který přichází trochu později: když si u rodičů z ničeho nic všimneme, že jsou staří a zranitelní. Co jsme si pamatovali, byli stále stejní a pak najednou člověk mrkne, něco mu sepne a vidí to jinak. __ Člověka zbavuje pohodlí síť drobností, které naše hrdiny postupně činí křehkými : když Charles mluví z cesty a nemá se pod kontrolou a ve světle svého vězení se zdá lehký, jak list papíru, s dětským chmířím místo vlasů. Když sprostě kleje, prost vší své dříve samozřejmé majestátní elegance. Když na Wolverinově těle zaznamenáme první jizvu, věčné pokulhávání a kašel... Zdá se to stejně nepravděpodobné, jako že uvidíme Supermana sedět u krbu v županu, protože ho trápí revma. Je to stále především blockbuster - příliš dlouhý, někdy předvídatelný a v akčních scénách lehce tupý. Ale i tak je snímek něčím vlastně trochu tvrdý k divákům. Konfrontovat pocit síly a nepřemožitelnosti z dětských představ a vzpomínek s pohledem na odcházející legendu je zkrátka něčím silné a zde to fungovalo.

    • 8.7.2017  11:52

    V tomto případě banální zápletka funguje skvěle. I tak bych byl ale spokojenější, kdyby se průserů nahromadilo o trochu méně. Člověk má pak pocit, že žije nudný život, když mu co pět minut nepřijde do telefonu nějaký kompro.

    • 25.6.2017  18:59

    Snapshoty dvou životů, které se příliš málo, a když tak povrchně, proplétaly v oné slibované "metafyzické" rovině. Neuspokojilo.

    • 25.6.2017  18:50

    Revolutionary road je smutek a strach utopený v konzumu. Je konfrontací vlastní průměrnosti s touhou být výjimečným. Je prohrou v smíření. Snímek se ale možná až příliš soustředí na prohry. Staví svět, kde není jiné cesty, než zpronevěra sobě samému, kdy výsledkem je život v hanebné prázdnotě, smrt nebo šílenství. Trocha vstřícnosti by mu neuškodila.

    • 10.6.2017  10:38

    Nemůžu se rozhodnout, jestli jde o sebereflexí prostoupenou komedii nebo o dánskou národoveckou variaci na Troškovy Babovřesky, kde pohodu, nudu a malé problémy dánského maloměsta získají nebezpečný rozměr až s migranty, kteří se do věci vloží. Tyto tupě archetypální postavičky z narušené ciziny, kde se afektovaně vraždí a neustále chlastá, se ale naštěstí beztak vybijou mezi sebou a Dánský člověk tak může pokračovat dál ve svém poklidném životě malých dějin.

    • 7.6.2017  21:54
    Mumie (2017)
    **

    Aspoň, že Russell Crowe si to užil.

    • 30.5.2017  18:12

    Mnohem otravnější, než Annie Hall. A fakt mě sere, že jsem to viděl dřív, než Casablancu.

    • 27.5.2017  22:40
    Rocco (2016)
    ****

    Netroufám si odhadovat, do jaké míry jde o součást PR. Rozhovory příliš často působí promyšleně a narativní struktura je na dokument příliš celistvá. Exkurze do Roccovi "rozervané a temné duše" ale i tak - snad nechtěně, snad díky šikovnosti režie - nabízí překvapivě zajímavý vhled do umělé velkoleposti, kýče a porouchané logiky pornoprůmyslu, který je pošetilé jen tak odsoudit. Má velkýho ptáka a má touhu o něm furt mluvit a konstruovat okolo toho kolotoče velkolepý příběh, plný mudrujících obličejů a Freuda. Pro nemnohé prázdné pohledy mimo hlavní zaběr a pro náhled na cílenou konstrukci dění za oponou to ale stálo.

    • 23.5.2017  12:20
    Toni Erdmann (2016)
    *****

    Toni Erdmann hledá cestu ze samoty a s falešnými zuby v hubě (někdy marně) vzdoruje odcizení. Jeho svět pomalu odchází, do nových pořádků ale zvědavě (a otravně) dloubá, jak malý kluk klackem do kupky hnoje. Dění málokdy hodnotí, to nechává na nás, kteří mu koukáme přes rameno, případně přes rameno dceři Winfrieda Conradiho. To hlavně její život řízne do kůže. Takovým tím nepříjemným způsobem, jako stéblo trávy nebo list papíru. Výkonná, racionální, cílevědomá sebevědomá, ztracená, rozbitá, rozklížená... Na její oslavu narozenin asi nikdy nezapomenu - a už na ni nikdy nepřijdu. Ne že bych předpokládal, že by mě snad příště pozvala. Toni Erdmann, svědek globalizace osobních mikrosvětů, takovej podivnej brouk, krásně nedokonalý, můj nový hrdina.

    • 18.5.2017  17:50

    Ridley Scott uzavřel kruh. Základní backstory funguje. Evoluce původní banální hororové žánrovky v neadekvátně samožerský epos o stvořitelích mě bavil v Prometheovi a baví i tentokrát. O to víc je k vzteku, jak neskutečně hloupí a nekompetentní u obou posledních filmů postavy jsou a jak neobhajitelné je jejich konání (otázka ale zní, jestli tomu v Alien universu někdy bylo jinak). Smrt každého z hrdinů je tak satisfakcí a to v jiném slova smyslu, než Ridley zamýšlel.

    • 29.4.2017  19:00

    Jestli byl snímek něčím věrný faktu, že předlohou je videohra, tak tím, že jakmile Fassbender "sounded the alarm," tak se rázem v celym městě - v kanálech, v ulicích i na střechách - objevili vojáci, kteří prostě vždycky věděli, kde ten věčně utíkající asasín právě je a kam míří. Převážně nebavilo.

    • 19.4.2017  14:23

    Cesta ve mně s časem zraje. Vorel problematizuje její hodnoceni: nelze totiž říct, že snímek romantizuje vesnici, na to je příliš kritický. Ne ale natolik, aby ztratil poetickou linku. Na hlubokou sondu je povrchní, stále ale pro pouhou zábavu nevhodný. Pro mě zatím nejlepší Vorlův film.

    • 9.4.2017  00:41

    Po dlouhé době marvelovka, která mě neotravovala. Jinak viz kiddo.

    • 3.4.2017  10:58
    Fúsi (2015)
    *****

    Chtěl bych ho za kamaráda.

<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace