Arbiter

[kráťas] No... v kouzelný školce by z toho měli určitě radost. Děti co by se ale takhle naučili abecedu bych se bál i zastřelit. Jako vždy lynch sugestivní, nechutnej a zvrácenej.

Zamiloval jsem se. Do jablek. Do ropy. Do rumu. Do boha. Do ďábla. Do Joba. Do plešek, arabů, tenistů, tygrů a alkoholiček. ____ Filmy hloupé a filmy neskutečně obsažné to mají těžké: první si komentář nezaslouží, druhé si říkají o komentář předlouhý a na to má mít pro změnu čas jako kdo..? ____ Mám před sebou klubko. Takový to klubko, který byste přísahali, že ještě těsně před osudovým ''mňau'' bylo tři psi a jedna pohublá kočka, co měla ráno radši zůstat doma. Uvědomuji si existenci mnoha vrstev a jemnou vybalancovanost příběhu okolo absurdistánu v kostelíčku. Jestli ale dokážu vyskládat jednotlivosti vedle sebe podle velikosti? Celek je asi vážně víc, než součet jeho částí. Bůh je mrtev. Nebo není? A co na to Hitler? Tohle se asi vážně musí jedině vidět. ___ Ulrich Thomsen zahrál nejlepšího sráče co jsem za poslední dobu viděl. Ten neutuchající vnitřní rozpor mu lez ušima až ke mně na stůl. Za černohumorně brilantní 3/4 odpouštim i závěr.

Příjemně v oparu. (spoiler) Všimli jste si, že se ve snímku lidé smáli jen ve scéně, kde si vzali pilule na dobrou náladu?

Aftersun buduje tíživý pocit, že (Calumovi) dobře už bylo, ale jeden ani neví kdy vlastně. Od zátylku po celé délce zad se člověku plíží mráz v tušení, že to Calum nedá. Jeho smutek ještě výrazněji nasvítí sporadické záblesky štěstí, které mají dospělí tendenci jak upíři vysávat z dětí. Dva páry očí, dovolená jako průsečík propletených generačních perspektiv. Smutek má ostré zuby a zatínat je umí hbitě i trpělivě. Křehké.

Věnujte každému svět. Přimějte je, ať ho hledají, akceptují a žijí. Nesmyslná pravidla, se kterými se zpočátku filmu Alenka potýká v rychlokurzu života mladé slečny si nezadají s nesmyslnými pravidly nesmyslné země, která je fakticky opravdová. Hlavně asi právě svou nesmyslností, jakoby obtisknutou a pomíchanou. Země karet a šachů. Země kde na hranici mohlo stejně dobře stát dlouhé zrcadlo. Holka se poučí, najde sama sebe a díra-nedíra závěr rychlokurzu zvládne za jedna. (Divím se, že si při proslovu nemusela odškrtávat jména blízkých, kterým vysvětlila jejich patetické životy.) Cesta za seberealizací pravda krásná a imaginaci probouzivší. Ale hopkající dětsko ve mně neprobudila. Jednotlivosti bravo. Herecké výkony olala. Ale málo wierd, groteskní, kouzelné a absurdní - formou, ne obsahem. Závěr poměrně epic. Jen ten Burton malinko zklamal. Off with his head! 3,6*

[kráťas] hmm... aha?

Alita je silně sexualizovaný kyborg, stylizováný na pomezí nevinného dítěte, lolitky, dospělé ženy, vražedného stroje a nespoutatelné kočky domácí. A to je vedle několika adrenalinových akčních scén asi tak to jediné, co je na snímku zajímavé.

Je až příliš jednoduché připlácnout pozornost na banální povrch struktury děje a prohlásit ho za plytký. Taková lampa v noci. Viď, moucho. Sledujte se mnou, a sledujte pozorně. Forma tu totiž nosí děj často mlčky a komplexní sdělení, respektive množství nabízeného, vyžaduje aktivní spoluúčast diváka. Pasivní příjemce potravy se v té přímočarostí nabízené nudě těžko zasytí. Síla v asociacích. Důkaz, jak moc je důležité pokládat si správné otázky. Vedou po pěšině, kterou prozradí jen podrážky bot otisknuté v bahně než mrazem ztuhlo a překryl ho nános sněhu. To je ale potřeba počkat, než sníh zase sleze, žejo. __ Máme tu okamžik, kdy je cesta násilně rozštěpena v rozcestí. Vzniknuvší pěšinky se někdy překrývají, někdy jedna druhou na míle míjí. Obě pocházejí ze stejné minulosti, obě chromé. Cesty pro ztracené duše. Prvá pro ty, kteří pouze přežívají a rezignovaně hledají klid, prosti revolty. Pohár přetekl se smutným uvědoměním, že jeho okraj může být svlažován i nekonečné roky. Druhá, neméně zahalena mlhou pro ty, které setrvačnost žene kupředu. Sestávající z fanatického odhodlání a bolestné prázdnoty. Přežitek starého utrpení, které nikdy nenalezne klidu a stává se nepatřičným pro dobu, kam ho ta neutuchající vytrvalost zavedla. Okupují stejné mezidobí, směřují v čase do stejného okamžiku. Optikou celku jsou podivnou a nedílnou součástí ducha doby, která má ve výsledku stejné kořeny, stejné body zlomu. Jen pod drobnohledem zjistíme z jakých jednotlivostí je celek tvořen. Koukáte na roztomilý obrázek Mickey Mouse, který je složen z válečných fotek. __ Tak provázáni a přesto se míjejí. K sobě spoutáni, ale odděleni zdí. Každý svou cestou, za cílem předurčeným dnem dávno minulým. A vlaky stále jezdí laskavě neměnné trasy, a vlaky stále mají zpoždění. (Škoda toho narativního skřípání)

Amelie. Pro patetičnost, které se mnozí vysmějí. Pro křehkost, co zdá se pohrdání hodná. Pro maličkosti, kdy se květy stěží rozechví. Pro dětský usměv na rtech. Já se zamiloval do té dívky snové a nic mi nevadí, že u mě není. Stačí přiložit tvář ke dveřím. Vím že je tam, na straně druhé. ___ Svět za zavřenými víčky. Krásný, kýčovitý, absurdní a přitažlivý. Chjo. http://youtu.be/aip3836VtZ0

[Fest Anča 2018] Japonská pocta tučňákovi Pingu? Profil Kódžiho Jamamury.