Arbiter

Vlastně mě překvapuje, že se to celé neodehrálo na palubě bitevního křižníku. Ve vesmíru. Paralelním. Na zádech pangalaktické želvy. Jako muzikál. Částečně hraný, částečně animovaný a částečně z plastelíny. Pozpátku. ___ Ale ani bez toho všeho nevím, jestli jsem na tolik zvratů a konfet byl připravený. A jestli to, co bych měl tendenci kritizovat, nebyl od Vaugha záměrný trolling. ___ Na následné delobotomizaci v hospodě zazněl příměr, že Argylle má blízko ke Žhavým výstřelům - I second that!

Nekriticky láskuju podruhé. ___ Villeneuve se rozhodl vyškrtnout zásadní postavy, mocenské kliky, zápletky a vrstvy děje. Zkondenzoval sledované časově období z let na měsíce. Pohrál si se závěrečnou pointou. A někdy si pomohl příliš doslovným popisem dění. To vše ve prospěch přehlednosti. Samozřejmě mě mrzí, že jsem u Paula přišel o prostor, který by dostatečně komunikoval hloubku jeho zoufalství a sílu odhodlání nebýt nositelem džihádu. O Guildu a její zásadní mocenskou roli, o aktivnější roli Paulovy sestry, o backstories a nedůvěru na ose Gurney, Jessica, Thufir. I tak mi ale je rozhodnutí takhle krátit naprosto srozumitelné a nic v důsledku nezměnilo na tom, že je snímek předloze věrný a já  byl po dlouhý době v kině nadšený jak malej kluk.

Meh.___ Kde byla kniha - ať už v dobrém či v méně funkčním provedení - extrémně  racionalizující, komplikovaně celoplanetární, technokratická, vědecká, machiavelistická a sociálně komplexní (byť překvapivě naivně), tam Netflix vtíravě a otravně tahá parodii na individualistický pseudohumanismus jako nevyžádanou protiváhu hlavní lince.___Z původně komplexní sítě dějů a motivací se tak trochu stala sci-fi variace na sitcom Přátelé, okolo kterých se vše točí, protože why not a taky láska a hodnoty a srdíčko. Vypadlo zásadní množství materiálu, jen abychom se mohli dívat na lidi co se dívají na moře a povrchně tlachají o svých vztazích a špulí při tom své rtíky. V béčkovém obsazení. Za mě nope.

Emancipace Kena je podle mě geniální nápad. Cenim. ___  Docela mě překvapuje, že do toho v Mattelu šli. Ale tak prachy to vydělá. ___ Barbie je takové růžové smoothie kapitalizující popkulturni odkazy, žvýkačkovou estetiku, muzikálové tanečky, (proklamovanou?) podvratnost i kritiku patriarchátu. Trochu nahodilej bordel, ale mě to bavilo kenough.

V Praze ani dalších městech budoucnosti green new deal zdá se nevyšel. Vypadají, jako by tu až do roku 2041 vládla ODS - tedy jako realizace vize města z třicátých let, s dopravní infrastrukturou a pseudonovobrutalistní architekturou navazující na léta šedesátá. Vyrostly tu v  nesrozumitelném množství monumentální budovy odrážející výheň slunce do zaasfaltovaných ulic. Pokud v budoucnosti nějaké slunce je. Nevidíme žádnou zeleň, jen tmu, beton, sklo. Nevidíme žádný volnočasový veřejný prostor. Auty se lidé přesouvají predimenzovanými dopravními koridory mezi svými vymazlenými interiéry a ústředním tématem je privatizace veřejné služby. Jop, to je uvěřitelný. A v souladu s poměrně old school sci-fi stereotypem. Nereaguje to ale tedy příliš (jak je jinak pro sci-fi běžné) na současná společenská témata a estetické podněty, spíš jen těží z popkulturnich odkazů minulosti (jak zmiňuje i Niktorius), což je za mě promarněná příležitost. ___ Bod obnovy je důstojný sci-fi s důstojnou krimi zápletkou. Není přehnaně opulentní, drží se své ligy. A to při rozpočtu, za který by ekvivalentně kvalitní sci-fi na západě zkrátka nevzniklo. Na  Black Mirror, Blade Runner aspol. kouká trochu provinčně z dálky, zejména co do scénáře, který sice čerpá z lákavé premisy, ale příliš hýří kýčem,  předvídatelností a diskutabilní logikou konání postav. Zarazila mě v tomto ohledu i režisérova poznámka na ČSFD projekci. Řekl, že nepřijali korejskou koprodukci mj. protože Korejci chtěli mít ve filmu korejské herce, a to si nedokázal představit. Omlouvám se, ale šlo o poznámku úplně mimo. Případně by si zasloužila dovysvětlení. Mám pocit, že v evropské metropoli globalizovaného světa 21. století je máloco tak snadno představitelné, jako že tu žijí lidé s korejskými nebo jakýmikoliv jinými rysy a jsou běžnou neexotickou součástí naší společnosti. Každopádně není tomu tak v roce 2041 v Bodu obnovy. ___ Je moc dobře, že snímek vzinkl. Snad si na sebe vydělá a otevře v české produkci dveře ještě ambicióznějším žánrovkám. Já bych byl nejradši za nějaké intelektuálně vymazlené opravdu vizionářské hard sci-fi.

Moje první setkání s Dupieux. Hrozně milé, hravé a neméně tíživě smutné.

Měj se, Mijazaki! Budeš chybět. ___ Odcházení jde jen stěží zvládnout se ctí. Člověk s časem příliš často hořkne a stále více brblá. Zapouzdří se a okolní svět se proto stává cizím. Říkáme si, že nám se to určitě nestane, ale komu to vyjde..? Myslím, že Chlapec a volavka je především právě o snaze smířit se sám se sebou a s neodvratným během času. Jde o Mijazakiho osobní ohlédnutí – nikoliv však sebestředné (!) – za hořkou i sladkou nevyhnutelností generační obměny, s láskou i kritikou k tomu starému, s úctou k tomu, co přichází. Ať už jde o Mijazakiho osobní život nebo o běh dějin v širším slova smyslu. ___ Stáří má tendenci budovat pomníky. Chce předávat dalším generacím své životní obdivuhodné dílo. Chce mladším určit cestu, učinit z nich pokračovatele svého odcházejícího světa. Ten si ale nastávající generace zkrátka dobrovolně nevybraly, drtíme je tlakem očekávání. A když své tvorbě někdo zasvětí svůj celý život, je na sklonku náročné přijmout, že nová generace o takové dědictví ne vždy stojí a ne vždy v jeho odkazu bude konat. Že bytostně potřebují zkusit najít svou vlastní cestu. A že oni sami se potřebují vyrovnat s odcházením svých blízkých, rodičů a prarodičů, které může působit jako zrada, jako nespravedlnost. ___ Od vydání Můj soused Totoro uplynulo k uvedení Chlapce a volavky 35 let. A přesto, opojná lehkost, hravost a nezkaženost Totora lze v krátkých okamžicích koutkem oka zahlédnout i v posledním snímku mého nejmilejšího režiséra. A to přestože je Chlapec a volavka pomalé meditační dílo prostoupené náročně dešifrovatelnými podobenstvími. Je možná příliš dlouhé, možná otevírající příliš mnoho nedovysvětlených témat. Přestože je tíživé a nenabízí pro spoustu obrazů vysvětlení, přestože v něm převažuje smutek a sporadický smích nabízí jen chvilkovou úlevu, tak i zde odkaz Totora v Mijazakiho nátuře zůstal přítomný, byť prim tentokrát hraje spíše potřebnost smíření. Vážím si toho, že se Mijazaki nezpronevěřil sám sobě a jeho dílo i po tolika letech promlouvá skrze postavy, které nejsou ani zlé ani dobré, že promlouvá skrze děje, které připouští lehkovážnou radost a naději ve světě kam patří i smrt a bolest. Že vždy a všem náleží možnost odpuštění. Že respekt k různosti a snaha nelámat nad ostatními hůl zůstává nezpochybnitelnou premisou po celou jeho tvorbu. ___ Mimochodem, tuším, že pustit si Chlapce a volavku na LSD, by mohl být dost zásadní zážitek. A ta animace je opravdu úchvatná.

To bylo tak hrozně moc dobrý, až se mi nechce vypisovat v čem všem.

Mám velkou radost, vždy když vznikne dokumentární snímek, který umě používá filmový  jazyk a audiovizuální přednosti, ale zároveň staví nade vše etický přístup k místním aktérům a reáliím.___ Je znát, že mezi tvůrci jsou lidi s backgroundem ve vizuální anthropologii. Štáb se na místo vracel v průběhu 4 let, mezi místními strávili čistého času přibližně rok a budovali s nimi  pozvolna vztah postavený na vzájemné důvěře a respektu. Filmovým jazykem "Inscenované" a dramatizované scény, prvky spadající pod "uměleckou licenci" a záběry a estetizované motivy nejsou odtržené ani samoúčelné, nejde o povrchním rozhodnutí: vychází ze skutečných událostí, dobových a místních reálií, rozhovorů, nálad a atmosféry. Hlavní hrdina obráží diskuze a festivaly s filmovým štábem, místní  byli součástí vzniku snímků a také jeho prvními diváky. Představa, že by se tak nákladný projekt a přístup ufinancoval v českém prostředí, je bohužel silně nepravděpodobná. Je ale radost na to koukat.___ Jeden svět 2024

Hrozně smutné.