KanjiVital

Velmi vydařené filmové zpracování slavného francouzského komiksu.

Pro mě osobně je Audience nejstravitelnější Havlova hra. Hvězdička navrch za vynikajícího Lanďáka v roli sládka.

POZOR!!! SPOILER!!! Nejlepší okamžik tohoto "trháku" přijde zhruba po 141 minutách se závěrečnými titulky. Film, který není postavený na vodě, ale někde nekonečně daleko ve vzduchoprázdnu. Velké nabubřelé NIC, po jehož shlédnutí se stávám raději nedobrovolně dobrovolným členem Suicide Squad...

Výborný výkon Ondřeje Vetchého a obraz komunistické hrůzovlády u nás.

Coenovský tvůrčí princip je prostě nenapodobitelný a tak originální, že z něho vždycky musím uchcávat ve velkých dávkách. Příběh o introvertním Bartonovi Finkovi a jeho velmi zvláštním sousedovi. Turturo s Goodmanem podávají velmi dobré herecké výkony. Závěrečná scéna, ve které Goodman kráčí zapálenou uličkou hotelu a zlikviduje detektivy (při čemž zvolí orginální způsob rozloučení s jedním z nich:o))) je exceletní!

Jste tu všichni slepí nebo cooooooooooooo??? Jakubiskovo ztvárění osudu čachtické paní se mi hodně líbilo a hlavně bavilo... takové historické drama tu už dlouho nebylo. Dokonalost to sice nebyla (např. vytí Mádla, ale to zas kompenzoval skvělá Bolek se svýma Bolkolyžama.... holt Leonardo de Polívka... výborné oddechové chvíle ve filmu:o))))... ale dávat tomu 1 nebo 2 hvězdičky je přeci jen trochu málo nemyslíte?!

Tak trochu jiný biografický film. Možná, že v záplavě různých životopisných filmů bylo už na čase vytvořit něco tak odlišného. Myslím si, že jako inspirace pro budoucí biografické filmy může tento snímek hodně posloužit. Nejedná se totiž ani tak o životopis jakožto spíš o zachycení složité osobnosti takové legendy jakou BOB DYLAN bezpochyb je. Z 6 herců, kteří Boba ztvárnili u mě vyhrála na plné čáře Cate Blanchett, která ztvárnila Dylanovy bouřlivá 60. léta. Stejná gesta, pohyby, arogance.... měl sem možnost sledovat dokument o Dylanovy z těchto let a Catina stylizace mi přinášela husí kůži z toho jak moc se přiblížila Bobovi. Možná, že kdyby se režisér zaměřil pouze na toto zpěvákovo velmi vydařené období (desky: Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde) tak by bylo hodnocení z mé strany určitě daleko vyšší, ale nutno podotknout, že by to zas nebyl tak revoluční počin. Velký plus si taky zaslouží výběr hudby. Bohužel etapy s Gerem, Ledgerem mě nechali úplně chladným. Škoda, ale uvidíme co s tímto filme udělá zub času.

Kdejaký film o svobodě se této svobodné (bezstarostné) jízdě nemůže vyrovnat.

Výborné herecké výkony a typická coenovská zápletka s brilantními dialogy dělají z tohoto filmu opravdový kult. Páni režiséři vytvořili řadu nezapomenutelných postav... Dude, Walter Sobchak, Donny či Jesus Quintana jsou zkrátka díky tomuto filmu věční. Musím se přiznat, že při některých scén z tohoto filmu jsem se válel smíchy po zemi, ať už to byla Dudeova smolařská bouračka za poslechu Creedence či Walterovo nekonečné konstatování o Šábesu a Vietnamu v těch nejnevhodnějších chvilích. No a u závěrečné scéně s ukousnutým uchem se musel i Tyson začervenat a poklonit se Walterovu umění. Tomuto filmu jsem opradu moc vděčný za jeho vznik a také za lásku k bowlingu, kterou mi nenávratně vštípil. "Lebowki, kde jsou peníze???!!!"... "Asi v tom hajzlu, ještě se tam podívám."

"Sabbati" se konečně dočkali záznamu vystoupení, který je adekvátní jejich legendě (předešlý počin "The Last Supper" byl skvělý v tom, že kapela byla ve své původní sestavě a všichni na vrcholu svých fyzických sil, ale naprosto nedostatečný v tom, žel byl záznam necitlivě přerušován rozhovory se skupinou, a to dokonce během jednotlivých skladeb). Atmosférou i hudebně je "Live... Gathered in Their Masses" bezkonkurenční! Kapele šlape jak dobře namazaný stroj, ale příliš nepřekvapí fakt, že "Madman" začíná být karikaturou sebe sama. Přesto v tom je jisté kouzlo, protože jeho nezúčastněný až démonický pohled, nekonečné povzbuzování publika a poskakování, je to, co k hudbě BLACK SABBATH neodmyslitelně patří! Navzdory zdecimované fyzické schránce se Ozzy soustředí a snaží! Navíc stále dokáže překvapit, a to nejen všechny v sále (to když při skladbě "Paranoid" začne šíleně podupávat na místě nebo že si pro "šťastlivce" v první řadě neodpustí své pověstné kýble s vodou), ale i samotnou kapelu (to když se "Princ temnot" nečekaně ze svého statického a rozklepaného postoje rozběhne do strany a vystartuje až k samotnému mistrovi temných riffů Tonymu Iommimu, na což všichni reagují nevěřícným úsměvem). Po hlasové stránce (a to jak u klasického, tak zbrusu nového materiálu!) nelze Ozzymu vytknout absolutně nic, až se Vás zhostí husí kůže a mylné zdání, jestli se náhodou nejedná o playback!