Snorlax

První povídka je výrazně nadčasová, druhá je naprosto špičková satira a třetí bohužel není vrcholem, ale jen povrchní socialistickou komunální satirou. Pivcův kritik je dokonalý.

Představte si, že jste nechutně bohatí. Tak bohatí, že se s nikým nechcete dělit, nemáte rodinu, přátele, máte jen peníze. A náhle vám diagnostikují smrtelnou chorobu. Popadne vás děs, že váš majetek propadne státu. Všech 85 pokojů už máte dávno vytapetovaných bankovkami. Zlatá toaleta se vám začala ucpávat při používání zlatého toaletního papíru. Navíc, ruku na srdce, to zlato se sice dobře nosí kolem krku, na prstech, zápěstích, ale na vytírání zadnice příliš praktické není. Zkrátka a dobře, skutečně nevíte, co s penězi. Ze zoufalství začnete kouřit, abyste si mohli zapalovat jednotlivé cigarety bankovkami nejvyšších nominálních hodnot. Jenže ani tak vaše jmění příliš neubývá. Celkem se osvědčilo využití peněz jako paliva v krbu, leč v letních měsících to není u rozpáleného krbu žádná hitparáda. A najednou za vámi přijde kamarád se spásnou myšlenkou, že byste mohli produkovat film. Úžasné, to je přesně ono. Přečtete si scénář a vám i vašemu nádoru na mozku velikosti vodního melounu se líbí. A díky tomu mohl vzniknout Den nezávislosti, nezávislosti na dobrém vkusu, inteligenci i schopnostech natočit film. Stupidní dialogy, klišé střídá klišé a při závěrečném patetickém shledání si do rytmu fanfár musíte opakovat něco o tom, jaké má svět štěstí, že má ty úžasné USA. Viděno v rámci Filmového masochismu, kapitola první, Nejblbější sci-fi.

Železný dědek je velmi zvláštní film, z prvorepublikové éry si nese nádech melodramatu se všemi jeho nešvary, zestátněná kinematografie mu do vínku dala povinný extrémně kladný vztah k práci. Nakonec je z toho kočkopes, který by, nebýt Marvana, velmi rychle pošel. Marvan zde hraje nezvykle stylizovaně, jeho vždy minimalistické herectví je zde evidentně nuceně přebito pokyny k výrazné mimické práci. Marvanovi to samozřejmě nesluší, ale i tak zůstává nejlepším hercem filmu. Škoda, že místo podprůměrného Kubáska nebyla svěřena režie někomu schopnému.

Brilantní po všech stránkách, formálně, scenáristicky i herecky. A ten konec, ten je naprosto geniální. Vše už bylo řečeno, jen zdálky zazní budovatelská píseň jako připomínka doby minulé. A dva mladí lidé nejdou vstříc růžovým zítřkům, jen ruku v ruce jdou navštívit muže, který doplatil na své ideály. Nejdříve rukama, později málem i ctí. Wajda se nebál natočit ostře kritické dílo v době, kdy kritizovaní byli u moci. Jde dokonce dál, přiznává i svůj díl viny, nesnaží se omlouvat, jen stroze předkládá černobílý materiál, který evokuje archivní záběry, takoví jsme byli, říká Wajda, a je na nás, na divácích, jak se s tím vypořádáme.

Přisprostlý Woody se snaží vyrovnat se svými neurózami, roztěkaností, tvůrčí krizí a partnerskou nestálostí. Opět se mu to daří s humorem jemu vlastním. Vytvořil nový formát povídkového filmu a vůbec se za to nestydí. No bodejť, za povídku o pekle mu ta cena patří.

Kolářová je roztomile odporná ježibaba, příběh je mile pohádkový a sympaticky vtipný, nebýt některých pokusů o češtinu z úst značně nečeských, neměla bych výtek.

Poklidný život stárnoucího osamělého muže rozbombarduje svým příchodem Breezy a se silou ne nepodobnou erupci sopky převálcuje jeho city. Místo sentimentálního kýče, který z takového námětu mohl vzniknout, vykouzlil Eastwood pohodový, laskavý a svým způsobem i okouzlující romantický snímek.

Nápad je to zajímavý, i když zpracování bohužel od ich formy z pohledu psa velmi rychle upustí. A v tom je největší kámen úrazu filmu, protože tímto krokem přestane veškeré jednání před kamerou dávat smysl. Audiard mladší se rád věnuje tématům extremismu, ale Baxter jako jeden z jeho prvních pokusů na toto téma se příliš nepovedl.

Tento film je spíše krimi, je napínavý a staví na skvěle zvládnuté atmosféře. K dokonalosti chybí více obrazové syrovosti a chladných barev.

Pomalu plynoucí film svým dějovým minimalismem spíše připomíná roadmovie, ano, však také jako spousta jiných amerických filmů začíná na silnici. Bez patosu vyprávěný příběh o stáří, odlišnosti i touze někde mít místo zvané domov je natočen jako laskavý a milý film. Po dlouhé době jsem se setkala se snímkem, který vypráví o obyčejných problémech obyčejných lidí. A jak už u těchto filmů bývá zvykem, nejsou tvrdě ukotveny v čase, ani místě, mohou se odehrávat třeba ve vašem sousedství, což z nich činí mnohem přitažlivější záležitost, než se na první a hlavně povrchní pohled může zdát.  Zamrzí fyzický stav Briana Dennehyho, který bez opory již sotva chodil, ale jeho závěrečný monolog je možná i díky tomu tak silný.