Snorlax

Do chvíle, než začne sněžit, se jedná o vizuálně velmi povedený mozaikový film. S pádem první vločky padá i úroveň filmu, v momentě, kdy je taťka zasypán hromadou sněhu a z rukou mu padá fotografie, mně spadla čelist a já v němém úžasu sledovala, jak hluboko je najednou možné klesnout. Z deprese do patosu za necelé dvě hodiny, to je celkem šrumec. Bohužel si ten závěr ani při nejlepší vůli nedokážu odmyslet, nad některé přepjaté scény bych se i povznesla (druhé setkání s transsexuálem je jednou z nejhloupějších sekvencí vůbec, některé její scény by se neztratily v dobré parodii), ale patos nad umělými vločkami neskousnu.

Je to zvláštní, ale nejlepší herecký výkon podal Dillon pod svou vlastní režií. Gerard má bohužel hodně malý prostor, naštěstí alespoň Stellan byl před kamerou téměř přiměřeně, čímž se samozřejmě s bravurou sobě vlastní stal nejlepším hercem snímku. Caan je sice sympaťák, ale v konkurenci dvou evropských hereckých velikánů vyznívá jeho výkon značně nejistě. Scénář filmu je poměrně zajímavý, jedná se o solidní hru na kočku a myš bez toho, aniž bychom tušili, kdo je vlastně kočka a kdo myš. Nejlepší ze všeho je ovšem režie. Nápadité hry se světlem, s mizanscénou a výborná práce při střihu tvoří dokonalou souhru při výrobě fantastické atmosféry. Dillon se bohužel se svým filmem, který měl spíše obrážet kluby a festivaly typu Sundance, trefil mezi špatnou cílovou skupinu. A zdá se, že chladné přijetí snímku ho odradilo od další autorské tvorby, což je nesmírná škoda, protože Dillon je lepší scenárista, než herec, a mnohem lepší režisér, než herec. Film sice není na čistých pět, ale vzhledem k nízkému hodnocení mu s chutí ráda kousek hvězdičky přidám.

Hoodova režie je založena na systematickém budování atmosféry, scénář obsahuje několik momentů, které by nezanikly ani v prestižním válečném filmu. Představitel hlavní role je skvělý, naprosto důvěryhodný jako neduživé dítě, chladnokrevný zabiják i předčasně dospělý muž bojující o zachování svědomí. Občas snímek nechtěně sklouzne do něčeho, co připomíná banální komiks. Ale těch chvil je skutečně nemnoho, většinu času se jedná o solidní podívanou se slušným myšlenkovým přesahem.

Patrick byl velice sympatický muž, Mary Elizabeth je žena s nesmírně nakažlivým úsměvem. Spolu tvořili milý pár v roztomile pitomém filmu.

Vždy mi o něco méně vadil ruský patos, než ten americký. Ale nová doba přináší nové zážitky, maže rozdíly a přibližuje kultury. Nebýt ruských jmen, nepoznala bych, že tohle není americký film. Jen malý krůček chyběl k nechutnosti mistra patosu Spielberga. Vyhodíme kytaru, sundáme si boty a ponožky, zahodíme bundy a popláčeme dojetím. Ne, děkuji, tohle skutečně nechci. K tomu stupidní romantická linka, která byla předvídatelnější než včerejší zprávy. Ruce pryč od ruského mainstreamu.

Scénáři nelze nic vytknout, od nesmírně zajímavého podání způsobu psychoanalýzy, přes mlžení v emočně vypjatých scénách, až po závěrečné vtipné "děkovačky." Co kulhá nejvíce, jsou překvapivě herecké výkony, chladné a odtažité, ale ne dost chladné, aby mohly být divákem přijímány jako záměr, jako způsob odosobnění od zástupných postav. Rivette je jako vždy nejsilnější v zdánlivě nic neříkajících scénách. I divák, který nezná jeho režijní styl, tuší, že pod nehybnou hladinou to vře, proto se nenasytně vrhá na další a další sekvence, aby odkryl tajemství. Již v první sekvenci, kdy se Birkinová potká s Castellittem, je nehorázné napětí. A to nejen díky tomu, že v ní nepadne ani slovo, ale především díky Castellitově návratu.

Než pavlačák bez vody a vlastní toalety, to raději celé panelové sídliště. Ty první panelové domy ani nebyly dvanáctipatrové zrůdičky. Natočeno je to tak, že člověk prostě musí mít chuť opustit starý dům a s písní na rtu běžet vstříc novým světlým zítřkům v paneláku. Navíc si v něm robátko může pěkně pohrát s novým plynovým sporákem.

Jedna svůdná, druhá chladná, dvě tváře jedné (?) ženy. Půlrole je nepochybně zajímavý nápad, jen mě mrzí, že ten kontrast nebyl ještě větší. Kdybych o té režisérské taškařici nevěděla, nejsem si jista, zda bych ji postřehla. Rey jako vždy noblesní, dokonce i při fackování Conchity neztrácí nic ze své grácie. Buñuelův humor se nezapře, především jeho závěrečné spojení levice s pravicí je velmi překvapivým vyústěním (ne)milostného dramatu.

Tomuhle dokumentu bychom mohli vyčítat leccos. Je povrchní, plytký, tlačí na city, je nevyvážený. Jenže! Musí být srozumitelný cílové skupině, tou skutečně není primárně dvanáctiletá dívka, pro tu je určená jiná verze. Cílovou skupinou tohoto filmu je typicky uhoněná matka, která z náročného zaměstnání běží vést domácnost, a otec, který pro uživení rodiny má raději práce rovnou dvě, případně nevesele pracuje na dvanáctihodinové směny. Ani jeden z nich netuší, co jejich dítě dělá na netu. Tenhle dokument přesně splnil úkol, žádné zbytečné žvanění odborníků o tom, co by se mělo změnit v legislativě, jak ničivá taková setkání mohou pro dětskou duši být, ani statistika počtu úchyláků v kyberprostoru. Tři vynikající herečky mimo roli jasně a bez skrupulí zprostředkovávají své emoce. Ze všech mužů, se kterými si herečky chatují, je v dokumentu pouze jeden, který nemá tendence sexuálně atakovat nezletilou dívku. Určitě je to neobjektivní, ale jednoznačně působivé a pomáhá to rozproudit celospolečenskou diskuzi na téma, které před uvedením tohoto dokumentu bylo tabu. A kdyby se režisérskému duu nic jiného nepodařilo dosáhnout, v mých očích mají tímto splněno na 100%.

Diváci chtějí vidět hvězdy, tak jim je producenti dávají. Nejsem si zcela jistá, čím produkce ukecala Petera O'Toola, aby přijal roli v této nevtipné komedii. V něčem navazuje na bratry Marxovy, křečovitý a nezábavný film by bez účasti charismatického herce zcela propadl. V celém snímku jsem potkala jednu vtipnou repliku.