Kivis

Typ filmu, u kterého už po pěti minutách tušíte, že pod čtyři hvězdy nepůjdete. Poetika češtiny, Haškův laskavý humor, Werichův charismatický hlas, plejáda mladých herců, kteří se postupně zapsali do dějin české kinematografie, stejně jako v té době začínající režisér Oldřich Lipský... Na mě tenhle mix prostě funguje. Obzvlášť, jakmile někde promluví Werich nebo později Zdeněk Svěrák, okamžitě jihnu, plesám a upadám do stavu slepé lásky k mé mateřštině, takže jestli jsem v tom zaslepení přehlédl nějaké výraznější nedostatky, omlouvám se.

Fajn film, ale kromě komiksového pojetí spíš průměrný, v kontextu doby a tehdejší komediální tvorby bych řekl až podprůměrný. Kromě pár zlidovělých hlášek je v něm opravdu vtipných skečů poskrovnu. Když to srovnám třeba s Limonádovým Joem, tam je zlidovělých hlášek mraky, ale stejně vás při prvním sledování rozesmějě spousta dalších momentů. To se u Čtyř vražd neděje.

Jakožto velký fanoušek tvorby Paola Sorrentina jsem zvědavý, jestli jeho filmy také takto zestárnou. Co si budem... inspirace Fellinim je u Sorrentina silná. Vleklé tempo vyprávění, občasná záměrná absence příběhu a prázdnost dialogů,... i tak mě Sorrentinova tvorba dokáže vždy něčím oslovit. V případě Dolce Vita to však říct nemůžu. Každá z kapitol novinářova příběhu měla něco do sebe, ale chyběla tomu silnější spojovací linka. Když to trošku přeženu, bylo to jako sledovat tři díly 3+1 s Miroslavem Donutilem v kuse. Perdono maestro.

Je to 12 let, co jsem viděl Alvina poprvé a pamatuji si, že už tehdy jsem při udělení 4 hvězdiček docela mhouřil oči. Po druhém zhlédnutí přece jen měním na tři. To pomalé tempo vyprávění má sice svoje kouzlo, ale chtělo by to diváka odměnit alespoň nějakou silnější pointou. Spoustu road movie už nám dokázalo, že i cesta může být cíl, ale tato cesta byla pro zfilmování zřejmě až příliš specifická. Příliš samotářská, příliš introspektivní,... každý, kdo nějakou podobnou "očistnou" cestu sám se sebou zažil, ji má hluboko v sobě a věřím, že nejinak tomu bylo u Alvina Straighta. Jenže v tom je právě ten problém, tyhle intrapersonální zážitky jsou na filmové plátno prakticky nepřenositelné. A na tom očividně nic nezmění ani jméno jako David Lynch.

Obyčejný životopisný film o jednom neobyčejném životě top drogového dealera. Nezklame, ale ani ničím nezaujme a u mě asi velmi rychle zase upadne v zapomnění.

Jeden můj známý, který Funèse taky zbožňuje, mi říkal, že jeho nejoblíbenějším filmem je Zelňačka. Mým nejoblíbenějším není, ale i tak ji mám ohromně rád. A tak jsem si tu udělal takový malý průzkum, jestli ji milují i další Funèsovi fanoušci a do modrých čísel ji srážejí ostatní hodnotící či nikoliv. Dopadlo to přibližně půl na půl. Z dvaceti nejvýše postavených uživatelů, kteří mají Funèse mezi oblíbenými herci, jich jen lehce nad polovinu dalo Zelňačce čtyř či pětihvězdičkové hodnocení. Moje premisa, že tohle je film, který ocení především Louisovi "ultras", zatímco běžní diváci ji spíš strhají, se úplně nenaplnila, ale špetka pravdy na ní přece jen bude. A proč jsem Zelňačce propadl já? Přejdeme-li (a já v tomto případě rozhodně přejdu) lehký nadbytek fekálního humoru a zbytečnou primitivnost mimozemského jazyka, dostaneme příběh s nádhernou poetikou a jemným situačním i slovním humorem. Zatímco většina Louisovy tvorby je velmi namáhavá na bránici a ústní svaly, Zelňačka je především pohlazením po duši. Takovým, které je v tomto typu komedií, velmi nezvyklé a nečekané. I když Louis po Zelňačce natočil ještě jedny četníky, právě Zelňačka je pro mě tím pravým rozloučením s mistrem komiky. Podobná rozlučka jakou předvedl Broďa v Babím létu, i když ten to celé sehrál až na hranici dokonalosti - jak ve filmu, tak v reálu. (A pokud jde o dabing, jak už jsem zmínil v jiných komentářích v Louisově filmografii, Lábus to zvládá po svém a za mě je to mnohem lepší varianta než Krampol. Navíc se v této verzi údajně povedl lépe i překlad, čemuž docela věřím. Nemůžu porovnávat, ale přeloženo je to tak, že film ze své poetiky nic neztrácí.)

Pětihvězdičkový nápad. Gratuluju této partě, že se ji podařilo uskutečnit tento sen a zároveň tímto dokumentem připomenout motoristickou historii, krásu původního Dakaru a osobnost Karla Lopraise. Musím uznat, že jsem byl i párkrát překvapen - nejvíce u záběrů se šlapadlem, o tomto tatrováckém vynálezu jsem neměl ponětí. Jenže to byly spíš chvilkové záblesky. Jinak byl totiž film na rozdíl od samotné cesty spíše tuctovou záležitostí, která pravidelnému divákovi Dakaru po pár dnech splyne. Je to takový pelmel střípků všech barev, který ale místo dokonalé mozaiky připomíná spíš naplněnou popelnici na sklo. Kdyby mi to autoři promítli doma jako "home video" z cesty, smekl bych před jejich citem a umem, ale když jdou s kůží do televize, chtělo by to mnohem výraznější režisérské vedení. Pokud se ale vaše znalosti o Dakaru omezují na krátké záběry z Branek, bodů, vteřin, přidejte si k mému hodnocení ještě jednu hvězdu a nechte se nakazit kouzlem tohoto legendárního závodu.

Jeden by čekal, že takovýto formát skvěle pobaví, ale brzy se vyčerpá, jenže chyba lávky. Život je hra má jednoznačně stoupající tendenci. Tvrdá životní cesta lemovaná jemným slovním humorem dvou životem protřelých glosátorů. Vymýšlet umístění budky v různých prostorech musela být také pěkná zábava a gagy z toho plynoucí jen podtrhly celkový velmi příjemný dojem z celého seriálu.

Veleben buď ten, kdo jest obdařen schopností takovou knihu napsat i ten, kdo ji dokáže tak stylově převést na filmové plátno. A nad soundtrackem chrochtám blahem dodnes. 1996 - Vídeň, Euro, Trainspotting, Šeptej, Kolja,... a mnoho dalších důkazů, že každý rok s šestkou na konci je vydařený.

Klasická dobře odvedená padesátiminutovka. Ač jsem četl i viděl nespočet Asterixů i Mikulášů, o jejich spoluautorovi jsem věděl pramálo, takže nezbývá než dokumentaristům poděkovat za rozšíření obzorů a doplnění kontextu.