Recenze (653)
Dobré ráno, Brno! (2023) (seriál)
Uznávám, že sem tam bylo něco už docela na křeč a s ohledem na celkovou stopáž těchto momentů vlastně bylo možná až moc. Jenže ty chvíle, kdy vše fungovalo, to stejně ve výsledku dalece převážily. My Brňáci si tenhle seriál díky castingu, reáliím a především nenápadným odkazům (výzdoba v kancelářích, kostýmy apod.) užijeme ještě o něco víc. A my, co máme tu čest znát ten ČT moloch také trochu z vlastní zkušenosti, si ho užijeme o další kus víc. Nebýt z Brna a tak trochu z oboru, hodnotil bych maximálně jako průměr. Jenže jsem z Brna a tak trochu z oboru, takže čtyři hvězdy, i když jsem doufal, že takhle to skončí a dalšího pokračování už se nedočkáme. Začínám se trochu bát, ale zároveň i těšit. Jinak Top epizody - záškodnictví v Praze a Brno vs. Ostrava.
Wednesday (2022) (seriál)
Tahle prapodivná rodinka mě za víc než 35 let mého života nikdy nezaujala. Když mi tedy moje milá navrhla, že bychom mohli z celé té bohaté nabídky Netflixu mrknout zrovna na tohle, v duchu (nebo možná i v reálu) jsem výrazně pozdvihl obočí. Nic na tom nezměnilo ani jméno mého stále oblíbeného režiséra, protože jsem posledních pár let nabýval pocitu, že Burton má možná už to nejlepší za sebou. No jo, jenže pak se na scéně objevila ona. Jenna Ortega. Nebyla to úplně láska na první pohled, ale na ten druhý, maximálně třetí už ano. Tady nejde totiž o fyzickou krásu, ale nepopsatelné podivínské charisma. Hltal jsem díl za dílem a ohromně se bavil. Tohle téma a tento formát Burtonovi opět neskutečně sedlo a vyřádil se do sytova. O to víc pak bolí skutečnost, že rozuzlení je tak nehorázně průhledné. Já nejsem žádnej Sherlock ani Hercule a často se nechám utáhnout na vařený nudli, ale tady jsem správně tušil, kdo bude hlavním záporákem, už od třetí epizody. A u nějaké páté, šesté už to bylo prakticky na tuty. Pak už šlo jen o detaily toho jak a proč. To zážitek docela sráží, ale stejně se těším na další sérii.
Rapl (2016) (seriál)
Rapl těží z kvalitního hereckého obsazení, atmosféry Jáchymova a Krušných hor, skvělé kamery a hudby. Velmi solidně drží pozornost diváka, který se těší na každý další díl. V těchto aspektech si zaslouží hlubokou poklonu a plné hodnocení. Jenže celkový dojem velmi sráží docela lajdácký scénář. Berličky v podobě náhod (nejvíc wtf vypadený mobil při vykonávání potřeby na místě činu), těžko uvěřitelné momenty (nejvíc wtf extrémně nápadná, přesto úspěšná sledovačka v autě po opuštěných lesních silničkách) a bohužel dlouho potlačovaný leitmotiv vyšetřování staré vraždy (z toho se dalo vyždímat mnohem dřív mnohem víc). Těch cca 12 hodin jsem si náramně užil, přesto mi po nich na patře zůstala až příliš výrazná pachuť nenaplněného potenciálu.
Legendy zločinu (2015)
Herecký koncert Toma Hardyho. Ale nic víc. Nebýt této dvojrole, jednalo by se o podprůměrnou gangsterku. Sledovat vývoj vztahu dvojčat je zábavné, ale ne úplně strhující. A vše, co se děje okolo nich, je naprosto tuctové.
Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody (2022)
Ten film má přes dvě hodiny. Sice se nevleče, ubíhá příjemně jak kvalitní seriál, ale za takhle dlouhou stopáž se nedokáže prokousat na dřeň. A není to tím, že by na to příběh neměl potenciál, ale tím, že se o to tvůrci snad ani nesnaží. Whitney si filmový pomníček zaslouží, ale takhle povrchní? Takový, v kterém se všechny kontroverzní linky jejího života sotva naznačí? Zkrátka bych malilinko ubral zpěvu a pořádně přidal drog, násilí a psychologického vydírání. Mnohem delší přítomnost drog ve Whitneyině životě, než by se na první pohled mohlo zdát, je sice kulišácky ztvárněna ke konci filmu, což oceňuji, ale za mě by bylo silnější rovnou ukázat, že Whitney přivedla na svět dceru v době, kdy už byla docela závislačka a celkově pak téma mateřství více rozvést. Informace, že ji dcera kvůli závislosti na drogách přežila jen o pár let, by na konci filmu mohla též zaznít. Komplikovaný vztah s matkou je tu podle mého názoru taky drobátko přikrášlen. Zkrátka jak už jsem naznačil v úvodu, tohle mohlo být opravdu syrové drama, z kterého budete odcházet s rozbouřenými myšlenkami. Místo toho je to jen další z řady filmových pomníčků, které by s dostatečnou finanční podporou zvládl postavit kdejaký nadanější student režie a scénáristiky. Velká škoda, obzvlášť když vám v hlavní roli předvádí téměř oskarový koncert neznámá Naomi Ackie.
Whitney: Úžasný hlas, smutný příběh (2017)
Jsem pozapomněl ohodnotit, takže napravuji asi po čtyřech měsících, nicméně ten pocit po zhlédnutí si pořád dobře pamatuji. Byl to pocit drobátko promarněné příležitosti. Je to "jen" dobře odvedená práce s archivem a kvalitní výběr mluvících hlav. Charakterově takový hodinový dokument do televize, jen s delší stopáží. Amy, Senna a podobné modernější dokumenty zkrátka nastavily laťku trochu výš a já doufal, že i Whitney se mi pod kůži zaryje podobně. Nestalo se.
Než se setmí (2000)
Čím déle radost oddalujete, tím je pak silnější, však to znáte. A přesně tohle se mi stalo s Než se setmí, na které jsem si dělal zálusk od chvíle, kdy jsem procestoval Kubu. No tři roky se se třemi roky sešly a já konečně vsunul zaprášené DVD do přehrávače. A pak se rozjela neskutečně silná un hombre show Javiera Bardema. Film jednoznačně stojí na excelentní předloze. I když excelentní... já knihu nečetl, ale ty pasáže, které jsou z ní ve filmu citované, posouvají samotný film o úroveň výš. Je to symfonie pro uši, mysl, fantazii, duši. Musím si ji přečíst - sin duda. Ze začátku působí trochu zvláštně ta směs angličtiny a španělštiny. Myslím, že kdyby španělština dostala plný prostor, dojem by byl ještě lepší. Ale člověk si zvykne. A odpustí i ten malý podvůdek od distributorů, kteři na obalu mého DVD zdůrazňují i jména Johnny Depp a Sean Penn. Depp budiž, ten tam hraje asi pět minut a docela výraznou roli, Penn asi minutku nepodstatnou roli, v které ho možná ani nestihnete poznat. Ale nic naplat, tohle je vedlejší, protože tady jde stejně o ústřední postavu, o nerovný boj jednoho muže s diktátorským režimem. Muže, jehož zbraní byla slova. A pro takový chlápky mám sice heterosexuální, ale stejně velkou slabost.
Amores perros - Láska je kurva (2000)
Naprostá legenda. Film, který na přelomu milénia formoval můj vkus a podpořil moje sympatie ke všemu iberoamerickému, mexickému pak obzvláště. Ta syrovost, surovost, ty emoce, ta hudba... Tehdy jsem navíc poprvé prožil přes dvě hodiny s trojicí chlápků, kteří se mi zaryli pod kůži. Paradoxně právě Iñárritu pak trochu zpanchartěl a začal někdy více, jindy trochu méně vykrádat sám sebe. Bernal tady předvedl také životní výkon, ale dokázal se mu ještě několikrát přiblížit. Kdo mně ale dělá radost doposud, téměř čtvrtstoletí od našeho seznámení, je Santaolalla. Jeho hudba na mě působila silně už tehdy, ale mám pocit, že s přibývajícími roky dokáže moje city rozvibrovat ještě víc. A to nejen ta z Amores Perros, ale i novější tvorba jako depresivní Last of Us, písničková Kniha života nebo elektronické úpravy ve spolupráci s Otnickou. Nicméně právě soundtrack k Amores Perros se pro mě stal kultem. Tehdejší dvojCD mě baví doteď a velká škoda pro všechny ostatní, že není v plné kráse k poslechu i na Spotify. Amores Perros, film, kterému jsem jako adolescent propadl, film, který za 23 let neztratil ze své krásy ani špetku, film, který bude zřejmě navždy patřit do mé top 3.
Pinocchio Guillerma del Tora (2022)
Nádherná práce mého oblíbence Guillerma del Tora. Pinocchio byl pro mě už v dětství naprosto nezajímavý a původní příběh jsem tak vlastně nikdy neviděl ani nečetl. Až maestro Guillermo mě přimněl, abych tomuto dřevěnému lháři a protivovi dal šanci. Bohužel se potvrdilo, že mě tenhle příběh moc nebere a nedokáže ve mně vyvolat prakticky žádné emoce. A to Guillermo udělal pro to, aby můj postoj k Pinocchiovi změnil, opravdu maximum. Vizuálně je to pastva pro oči, výborný dabing (od McGregora až po překvapivou Blanchett), špetka humoru, na daný žánr i docela snesitelné písničky a celkově vydařený hudební podkres a navíc opět nenásilně vložené a vkusně rozvedené téma války, které příběhu dodává další špetky dojemnosti, vtipu i poselství. Guillermo a celý jeho ansámbl by si zasloužil minimálně čtyři hvězdičky, ale základní Pinocchiův příběh je prostě z mého čistě osobního pohledu slabý materiál. Podobně by to u mě asi dopadlo, kdyby si Guillermo vzal do parády Rákosníčka, toho jsem taky nikdy neměl rád. Takže, Guillermo, skvělá práce a prosím nášup. Jen tentokrát prosím o příběh Alenky v říši divů, Dumba (škoda, že tě předběhl Burton) nebo Maxipsa Fíka.
Chronic (2015)
Čím delší záběr nijak neposouvající děj ani neprohlubující vztah k postavám, tím víc umělecké? Nejspíš ano, aspoň podle téhle bandičky tvůrců. Už ani nepamatuju, kdy naposledy jsem byl z nějakého filmu takhle zklamaný a s přibývajícími minutami i sarkastický a přinasraný. Přitom T I M R O T H. Takovej mástr. Ale tady nemá nebožák moc co hrát. Civilní výraz mu sice všeobecně sluší, ale tady to nezachrání. Chronicu se nedá upřít pár světlých momentů, především pan architekt je fajn, ale je to bohužel jen epizodka. Asi chápu, o co tvůrcům šlo. Co nejcivilněji podat příběh chlápka, který je ve skutečnosti hrdinou, o němž by jiní natočili epické drama mačkající z diváků hektolitry slz. Záměr je ale jedna věc a výsledek věc druhá. Spousta linek míří do ztracena, v čemž lze také vyčíst odkaz na pomíjivost života. Pěkné, ale opravdu se při tom musíme desítky vteřin dívat na to, jak chlápek jede z bodu A do bodu B, jak čumí na telku, jak vaří, jak běží, jak čumí do blba a já nevím, co ještě? A při tom jednom nekonečném záběru na běhání jsem se rozhodl, že za každých dalších pět vteřin půjdu v hodnocení o hvězdičku dolů. O jednu hvězdičku dolů jsem šel, načež přišla překvapivá situace, po které jsem si říkal: "Ty jo, dobrý. A teď by to mohlo ještě skončit." A ono to vážně skončilo. Na závěr ještě titulky bez hudby, což bych u mnoha filmů ocenil, ale v tomto případě už to jen stylově završilo tu bizarní hru na nezávislé filmařské umělecké dílo. Ztráta času. Aspoňže to nenatáhli na klasickou festivalovou dvouhodinovku, ale to by byl už opravdu kumšt, když samotný děj vydá tak sotva na hodinku.