Kivis

Čím delší záběr nijak neposouvající děj ani neprohlubující vztah k postavám, tím víc umělecké? Nejspíš ano, aspoň podle téhle bandičky tvůrců. Už ani nepamatuju, kdy naposledy jsem byl z nějakého filmu takhle zklamaný a s přibývajícími minutami i sarkastický a přinasraný. Přitom T I M  R O T H. Takovej mástr. Ale tady nemá nebožák moc co hrát. Civilní výraz mu sice všeobecně sluší, ale tady to nezachrání. Chronicu se nedá upřít pár světlých momentů, především pan architekt je fajn, ale je to bohužel jen epizodka. Asi chápu, o co tvůrcům šlo. Co nejcivilněji podat příběh chlápka, který je ve skutečnosti hrdinou, o němž by jiní natočili epické drama mačkající z diváků hektolitry slz. Záměr je ale jedna věc a výsledek věc druhá. Spousta linek míří do ztracena, v čemž lze také vyčíst odkaz na pomíjivost života. Pěkné, ale opravdu se při tom musíme desítky vteřin dívat na to, jak chlápek jede z bodu A do bodu B, jak čumí na telku, jak vaří, jak běží, jak čumí do blba a já nevím, co ještě? A při tom jednom nekonečném záběru na běhání jsem se rozhodl, že za každých dalších pět vteřin půjdu v hodnocení o hvězdičku dolů. O jednu hvězdičku dolů jsem šel, načež přišla překvapivá situace, po které jsem si říkal: "Ty jo, dobrý. A teď by to mohlo ještě skončit." A ono to vážně skončilo. Na závěr ještě titulky bez hudby, což bych u mnoha filmů ocenil, ale v tomto případě už to jen stylově završilo tu bizarní hru na nezávislé filmařské umělecké dílo. Ztráta času. Aspoňže to nenatáhli na klasickou festivalovou dvouhodinovku, ale to by byl už opravdu kumšt, když samotný děj vydá tak sotva na hodinku.

Člověk má pocit, že už z té druhé světové viděl snad všechno. A ona je to tak trochu i pravda. Příběhy o odvaze, zbabělosti, zaslepení, prozření, sebeobětování, intrikách, zradě, lásce, přátelství až za hrob... příběhy bez jasného rozdělení na černou a bílou, všechna možná zakřivení vypravěčského oblouku,... Ani Napola nepůsobí jako zjevení, které ze záplavy filmů s tematikou druhé světové vystoupí a navždy se člověku vryje pod kůži. Není to přehlídka naturalismu, není to mistrovské umělecké dílo, není to přehlídka strhujících hereckých výkonů ani neotřelé režie. Je to "jen" jeden z řady velmi dobře odvyprávěných příběhů z tohoto období, které kvalitními náměty na zfilmování překypuje. Ale ač Napola ničím extra nevyniká, zároveň ani nezapadá do šedého průměru. A jak praví jedna známá reklama - Za poctivou práci si zasloužíme poctivou odměnu. A ta tu má podobu 4 hvězdiček.

Milé. Tenhle Mikuláš trochu pobaví, trochu dojme a hodně potěší. Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu promarněné šance. Jak kdyby se autoři nemohli rozhodnout, jestli tvoří pro děti, pro dospělé, pro to velké dítě v každém z nás, nebo pro toho malého dospěláka v každém dítěti. Ve výsledku mezi těmito možnými diváky tančí jako slon... ne, to by bylo moc tvrdé... jako slůně v porcelánu. Mrzí mě i ten časový skok, kdy přicházíme o Mikulášovu životní etapu, během níž se stával slavným po celé Francii a postupně i v zahraničí. Před časem jsem viděl o Goscinym prachobyčejný dokument a bavil mě přinejmenším stejně. U tohoto filmu jsem marně čekal, že mě dostane mnohem víc.

Pustil jsem si po dobrých deseti letech a opět jsem žasnul, jak perfektní tenhle kousek je. A vůbec nestárne. Jeden z filmů, který trvá přes dvě hodiny, ale máte pocit, že i kdyby trval tři, užijete si ho bez mrknutí oka. Velmi povedený casting včetně vedlejších rolí. Vtipně vyřešený konec. Pohádka pro dospělé jako vyšitá. Jen sem tam se nám drobátko zvrhává do režisérských orgií.

Parádní film. To se mi zase jednou někdo trefil do mé divácké nátury. Vážený občan vyniká především, abych tak řekl, neuvěřitelnou uvěřitelností. Ke konci je to vyhnáno trochu do extrému, ale zase je to film, ne dokument, že jo? Ale ty postavy, kulisy a kamera jsou tak brutálně civilní, situace jsou tak absurdní a zároveň přirozené, Martínez i všichni další herci i komparzisté jsou tak opravdoví, že prostě nejde hodnotit jinak než za plný počet. A nic na tom nemění ani ten jeden rádoby překvapivý zvrat, který je docela rychle prokouknutelný. Přestože jsem měl tento film v to-watch listu asi dva roky, viděl jsem ho až krátce po novějším Filmu roku, který právě na rádoby překvapivých, ve skutečnosti však předvídatelných, zvratech klopýtá podstatně víc. V tom by se dvojice Duprat-Cohn mohla ještě trochu zlepšit. Někdo možná může Váženého občana vnímat jako přehnanou satiru a zesměšnění vesnice či maloměsta. Já vám ale jakožto srdcem i aktuálním bydlištěm celoživotní maloměšťák vyrůstající kdysi z donucení na vesnici a pracující (v kontextu ČR) ve velkoměstě říkám, že to, co vidíte ve Váženém občanovi, je pravda. Už jsem v minulosti pár filmů, které z vesničanů a maloměšťáků dělaly přehnaně burany a primitivy viděl. To ale právě případ Váženého občana ani náhodou není. Vážený občan takhle trapně nezjednodušuje. Právě naopak. Přináší nádherně pestrou paletu postav, prostřednictvím které během necelých dvou hodin vymaluje úžasný filmový obrázek.

Tak to asi přijde na každého. Iñárritem počínaje, Nolanem nekonče. Jednou se každý vyčerpá, dojde na konec cesty a začne se opakovat a vykrádat. A pak se možná nakopne a zrestartuje. A možná taky ne. Jak to bude s Nolanem, uvidíme. Protože s Tenetem se dostal přesně do toho kritického bodu. Já mu držím pěsti a věřím mu. Byla by ho obrovská škoda. Ale Tenet je prostě "jen" povedená akce a hra s divákem podle nolanovských pravidel, která však oproti jeho předchozím počinům přestávají být zajímavá.

Oceňuji herecký výkon Juancha. Tomu klukovi jsem fandil celý ty dlouhý roky, co hrál v Denveru, ale nikdy by mě nenapadlo, jaký herecký potenciál v něm dřímá. Teda ne, že by to bylo na Oscara, ale na herce-sportovce fakt super výkon i v nesportovních scénách. Bavila mě i bohatá účast dalších osobností basketbalu. Kam se v tomto ohledu hrabou oba Space Jamy. Dle očekávání nechybí ani fajnový soundtrack a mistrovsky natočené jsou tréninkové scény. Jenže všechny tyhle přednosti nedokážou zakrýt, že je celý příběh extrémně naivní a kýč z něj jenom čiší. Opravdu nad míru i v rámci žánru sportovních pohádek o splněném americkém snu. Jakože borec na základě svých virálně šířených výkonů v pouličním basketu jeden na jednoho a trochy lobbingu dostane šanci v draftu NBA... No, nevím... Kdyby se stal hvězdou trojkového basketu a stal se tváří Red Bullu, smekl bych klobouk před neotřelým nehollywoodským happy endem... Ale tady i Netflix sklouznul do tuctovosti. Je to jako povedené obědové meníčko. Docela vás to baví konzumovat, i když víte, že to není žádný gastronomický majstrštyk a už vůbec ne něco, na co budete s láskou ještě dlouho vzpomínat. Škoda, s těmi ingrediencemi to mělo na víc.

Hrozně moc předvídatelné, ale i tak hrozně moc dobré. Byl jsem na vážkách, jestli nejít s hodnocením přece jen níže, protože ta předvídatelnost mě dost zklamala. Balvan, rakovina, herecké ceny, tribální hudba, výsledek poslední hádky, rozuzlení... nic z toho nepřekvapilo. Neříkám, že od začátku víte, jak to celé bude probíhat a jak to dopadne, ale prostě jste vždy minimálně o půl minuty (ale většinou ještě o dost víc) napřed a tím film hodně ztrácí ze svého potenciálu. Aspoň jeden, dva překvapivé momenty nebo nečekané zvraty by mu slušely. Proč tedy to nadprůměrné hodnocení? Protože mezi tou trojicí to prostě dokonale jiskří, nebo v tomto případě spíš žhne. Tohle je prostě herecký koncert v minimalistickém balení.

Drž hubu má dobrý námět, pár opravdu nezapomenutelných scének a hvězdnou ústřední dvojici. Několikrát jsem se zasmál od plic, ale po většinu filmu to zas až taková sláva nebyla. Jak kdyby scénáristi vymysleli právě jen ten námět a tři, čtyři mimořádně vtipné momenty a pak nevěděli, jak to celé slepit. Tohle je ten typický film někde mezi třemi silnými hvězdami a čtyřmi slabými. Nakonec se přikláním ke čtyřem, i když ani nevím proč. Asi z té podvědomé náklonosti k dvěma skvělým hercům a francouzské komediální/akční/krimi kinematografii.

Cuarón si natočil Romu, Sorrentino Boží ruku, Almodóvar zase Bolest a slávu. Ty filmy jsou velmi rozdílné, ale přece naprosto stejné. Já sám jsem velmi nostalgické povahy, takže mám pro všechny pány velké pochopení. Proč si po dosažení úspěchů a vybudování neotřesitelné pozice na piedestalu světově uznávaných filmových autorů nepostavit pomníček svému dětství? Ale ani v jednom případě to bohužel nefunguje jako nic víc. Jsou to pohledné, originální pomníčky, u kterých "kameníci" odvedli skvělou práci. Ale pořád je to jen kámen, chybí tomu víc života, který přitom z jiných filmů těchto autorů doslova tryská.