Jeoffrey

Mám rád dílo pana Mijazakiho, bylo období, kdy jsem ho doslova miloval a musel si každý rok alespoň jednou pustit nějaký jeho film. Byl jsem jeho dílem tak posedlý, že jsem roky 2009-2012 strávil honbou za jím zrežírovanými kraťasy (v jakékoli formě a kvalitě) – těmi, které oficiálně nešli nikde sehnat kromě muzea Ghibli v Mitace… Miluju ten styl animace, které jeho filmy mají, způsob vyprávění a poselství, která mi chtějí říct, dokonce i ten milý humor. Nejvíc jsem se ale zamiloval do jeho fantazie, která pro mě byla vždycky tak unikátní, a tak nějak – krásná. Logicky jsem si tedy nemohl nechat další „poslední“ film pana Mijazakiho nechat ujít, i když kvůli zdraví, které už není, co bývalo, jsem na něj šel pouze do místního kina a s českým dabingem. Dabing překvapil, nerušil, zkrátka na dojmu se tahle hlasová verze nakonec ani nepodepsal. Ale zpátky k filmu. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Animačně to bylo poutavé, hudba byla slyšet, snažila se podtrhnout ty nejlepší okamžiky a byla velmi příjemná. Po stránce fantazie jsem si vše také užil, ten zdejší svět byl opět náležitě poutavý. Dokonce i humor fungoval, byly to opět takové ty milé vtípky, lehká situační komedie, co u mě vyloudila příjemný úsměv v těch správných chvílích. Zaujal mě i příběh, líbilo se mi, co chce říct. Ovšem je tu jeden menší problém… Emocionálně se mnou film rezonoval asi jen tak nějak napůl. Fungoval pro mě vztah chlapce a volavky – to, jak se vyvíjel. Nefungoval pro mě vztah chlapce a jeho rodinných příslušníků, především vývoj vztahu mezi chlapcem a jeho macechou mi autoři nepodali tak, že by mě dokázali přesvědčit o tom, že by se dokázal v určitou chvíli tak zásadně změnit a tak jsem v jednom z klíčových momentů prostě jen seděl a nic necítil, vlastně lžu, cítil jsem pochybnosti… A i celkové vyznění filmu u mě vlastně nakonec asi příliš nezabralo, protože když jsem odcházel z kina, tak jsem měl sice dojem, že jsem viděl něco skvělého, ale rozhodně ne jedinečného a nezapomenutelného, o čem budu ještě hodiny přemýšlet. Zkrátka Chlapec a volavka je pro mě filmem, co si zaslouží 8/10, je z velké části tím, co jsem si od dalšího díla pana Mijazakiho přál, ale nebylo to úplně ono a určitě to nebude první film, na který při vyslovení jména Hajao Mijazaki pomyslím, nebude asi ani druhý, ani třetí…

Nemám rád šoubyznys, což bude asi zapříčiněné tím, že jsem se v jeho zákulisí necelé tři roky pohyboval. Brigádně jsem při studiu na vysoké dělal jako kulisák pro jednu firmu a díky tomu jsem se dostal na různé televizní akce jako byly třeba Česká Miss, Zlatý Slavík atp. Během toho jsem hodně viděl, hodně slyšel a o spoustě našich tehdejších známých osobností si udělal docela přesný obrázek. Stejně tak jsem si udělal i jistou představu o celém tom byznysu, o naleštěném pozlátku, které musí fungovat, když se rozsvítí kamera, nebo když se náhodou dívá někdo opravdu důležitý. Stejně jako všude, i v tomhle byznysu bylo všechno o lidech. Potkali jste úžasné osobnosti, které ocenili i vaší těžkou práci, a také vám třeba po odvysílání své pravidelné show nikdy nezapomněli přijít osobně poděkovat a když pak byl jejich pořad zrušen, tak vám koupily chlebíčky a něco k pití. Potkali jste ale i takové, kteří pohrdali ostatními, egocentrické hloupé lidi, kteří si na všech kolem díky svému vlivu léčili své mindráky a dívali se na každého z patra. Na obrazovce sympatická babička byla ve skutečnosti chamtivá stará ženská, co by si pro korunu nechala vrtat koleno a věci z rautů si potají cpala do kabelky, když si myslela, že se nikdo nedívá… Nemám rád ani idol anime, protože skoro každé, o které jsem někdy zavadil, mi líčilo celý ten šoubyznys jako úžasnou cestu zalitou sluncem, která vždy ocení toho, kdo se bude nejvíc snažit. Zkrátka najít cokoli s idol tématikou, co se aspoň trochu otře o nějaký závažnější problém, nebo se alespoň pokusí mi postavy přiblížit jako skutečné lidi, a nejen jako veselé králíčky Duracelly, kteří si tu plní svůj sen, bývá zpravidla zázrak. Jasně, existuje třeba Perfect Blue, které z jednoho problému, který může nastat, udělá až hororový zážitek, ale nějaký komplexnější pohled na různé problémy, vysvětlení toho, že za vším stojí jen lidé, kteří jsou různí a že i ti idolové, herci a další celebrity jsou opět jen lidé se svými vlastními problémy – prostě vzít to všechno takhle pěkně ze široka, zároveň ale opravdu podrobně, pochopitelně pro diváka a i náležitě dramaticky, aby si z toho ten dojem pořádně zapamatoval - to vidím poprvé takhle kvalitě až tady. Jasně, on ten šoubyznys taky nemusí být přesně takový, jak ho zde autoři líčí, je jasné, že tenhle pohled je spíš jak dělaný pro někoho, kdo šoubyznys prostě nemá rád a má vůči němu spoustu předsudků založených na pár špatných příkladech, o kterých se třeba dočetl v novinách. Jenže pokud chcete být opravdu komplexní, musíte prostě ukazovat i ty problémy, jen s tím hezkým si nevystačíte a pokud ano, pak skončíte jen jako další veselá taškařice o idolech, kterou ale nikdo nebude brát vážně. Takže žádný ostych a hezky ukázat všechno, i když pak vyznění seriálu nebude jen veselé a plné naděje, šoubyznys takový není, život takový není! A když už rozebíráme problémy, tak je potřeba se na vše podívat z vícero úhlů, a tak divákovi učaruje i to, že se seriál nezabývá jen problémy šoubyznysu samotného, ale i jeho konzumenty a tou vzájemnou synergií, která kolem toho je. Zkrátka idioti a šílenci jsou všude, nejen mezi celebritami, ale i mezi jejich fanoušky – to už víme, Perfect Blue jsme tu už zmínili, ale stejně tak nebezpečné může být i stádové chování, nebo i jen jeden "hrdina za klávesnicí", který se do něčeho žertem opře. Zkrátka tenhle seriál se z části klidně trefí i do vás samotných a vy mu to budete žrát i s navijákem a možná se i nad sebou aspoň na chvilku zamyslíte. Až tak dobré to všechno je! Postavy jsou krásně rozkreslené, každá má nějaké své silné stránky ale i slabiny, občas se utápí v nejistotě, jindy přesně vědí, co musí udělat. Samotný Aqua tu občas hraje Jekylla, jindy zase Hydea a vše je tak krásně intenzivně zpracované, a ještě podtržené barvou jiskry v jeho oku a funguje to až tak, že máte z hlavního hrdiny někdy až strach – je to jak divadlo v seriálu o herci. A atmosféra a celková nálada si tu krásně lítá ode zdi ke zdi, jak je přesně potřeba, chvíli jste napjatí, jindy se od srdce smějete, potom zase posloucháte výklad některé z postav o jednom z aspektů šoubyznysu a všechno tu funguje, užíváte si to a postavy máte přesně tak moc rádi, jak autor v daný okamžik chce. Podařila se i animace, sice to není to nejlepší, co jsem v sezóně viděl, ale solidní podívaná to určitě je, a to i přesto, že mě závěrečný koncert zase až tak nechytil a choreograficky na mě víc než celé vystoupení dívek zapůsobil výkon Aquy, když to rozjel v publiku. No a co říct o hudbě? Openning si právě razí cestu světovými žebříčky, což je něco, co u anime není zrovna běžné, a i ostatní hudba mi přišla velmi dobrá, včetně již zmíněného koncertu. Zkrátka tady asi není moc o čem, pro mě právě i proto, že nemám rád šoubyznys a nemám rád idol anime, ale tohle není běžné idol anime, tohle je prostě komplexní vhled do zákulisí šoubyznysu, který je zároveň idol anime, psychologické drama a někdy i romantická komedie. Jako jedno z menších negativ v tuhle chvíli vidím asi jen to, že mi seriál ještě naplno nedokázal prodat Ruby, sice jí hodně pomáhá k dobrému dojmu její backstory, ale na to, že jde o druhou hlavní postavu, je pro mě nyní hodně ve stínu Kany, což je ale pro mě i z části Akane, i když je jasné, že její silné chvíle přijdou, nejspíš už v oznámené druhé sérii. Každopádně ani tahle drobnost a jí podobné mi nemohli jakkoli výrazně zkazit dojem, který je skoro dokonalý (říkám skoro i proto, že si chci nechat trochu prostoru, kdyby byla druhá série ještě lepší). 9,5/10

Začnu tím, z čeho jsem příliš nadšený nebyl a co je zřejmé třeba už z traileru – animačně je Můj Démon hodně unikátní a není to zrovna styl, který bych já považoval za líbivý. Nemám rád 3DCGI modely postav, asijským tvůrcům se jen málokdy povedou, což je vidět hlavně v momentech, kdy se dají do rychlejšího pohybu, nebo nedej bože spolu nějak rádoby epicky bojují. A ani zde jsem si tento design lidí vůbec neužíval, občas to celé působilo děsně toporně, v některých soubojích divně uměle, a ne zrovna přehledně a nepomáhaly ani občasné rádoby dramatické „bullet time“ zpomalovačky. Někdy se sice nějaký ten záběr povedl, hodně tomu pomáhala práce s barvami, třeba v posledním díle, ale moc jich nebylo. Dá se na ten animační styl zvyknout? Asi ano, ale já s tím měl problém celou dobu, stejně jako třeba s nevýraznou hudbou, která u mě vyvolala nějaké emoce asi jen u jediné scény. A přitom je to sakra škoda, protože zdejší prostředí má co nabídnout, design démonů, kteří jsou často podivnými zmutovanými variacemi na naší stávající faunu, byl hodně pestrý, a i samotný příběh mě dokázal vtáhnout i přes pár svých nedostatků. Mezi ty počítám třeba fakt, že desátý a jedenáctý díl působí tak, jako kdyby mezi nimi celá jedna epizoda seriálu chyběla, samotné finále tak eskaluje až nepřirozeně rychle, jedna z postav se do příběhu najednou vrátí prostě jen proto, aby tu na ten konec byla… Mohl bych ještě chvíli pokračovat, ale už teď mám dojem, že balancuji na hraně spoilerů. Na druhou stanu se mi líbila zvolená témata, práce s nimi, vykreslení některých charakterů, celkové zasazení do zajímavého postapokalyptického světa a povedený vhled do jeho problémů. Zkrátka i chválit by se dalo docela dlouho. Výsledný dojem by z toho, co jsem napsal, asi měl být někde kolem průměru (má to zkrátka své silné i slabé stránky), ale vzhledem k faktu, že jsem seriál projel za jediný den na jeden zátah, což svědčí o tom, že mě opravdu dokázal pohltit (nebo možná o tom, že není vlastně zase až tak dlouhý, protože každý díl má cca 6 minut titulků...), tak se přikloním k 6/10.

Mám rád jazz, je to živelná a hravá muzika a Blue Giant mi dokázal jazz velmi dobře prodat. Jednotlivá vystoupení byla opravdu povedená, ať už po stránce hudební, ale i výtvarné, kdy jsem si užíval práci s kamerou, ale především práci s barvami, která byla doslova okouzlující, nádherná – prostě impozantní, také se mi líbilo, jak jsou tato vystoupení občas prostoupená různými flashbacky, které prohlubují příběh a krásně s tím vším ladí. Byl to zážitek, a tak jsem ochotný částečně přehlédnout fakt, že je celý příběh jen další tradiční cestou party hudebníků na pomyslný vrchol s pár ohranými klišé, včetně třeba toho, že když postava prohlásí „musíme zesílit“, tak to v praxi znamená, že začne pravidelně běhat – opravdu hodně tréninkových scén a fyzického zesílení v anime probíhá skrze běhání, ale nečekal jsem, že tohle bude i ve filmu o hudbě. Zase je tu tradiční důraz na to, že ti nejlepší by měli být i ti, co dřou nejvíc, že nejlepší hudba je ta, do které dáte srdíčko – ale zrovna tahle poselství mám já rád. Postavy jsou uvěřitelné a sympatické. Dokonce i ty 3DCGI modely použité během hry na hudební nástroje (kterých jsem se nejvíc bál, když jsem viděl trailer), vypadají vlastně docela dobře. Co mi v rámci animace nakonec vadilo víc, bylo stínování formou šrafování, zkrátka občas byly čáry jako stíny na postavách úplně všude. Každopádně Blue Giant pro mě fungoval hudebně, vizuálně i emocionálně a tak mu méně jak 8/10 nedám.

Po hudební stránce mě tento muzikál sice příliš neoslovil, ale to je asi jediná podstatná výtka, kterou k filmu mám. Protože příběh se mi líbil, zvolená témata mě zaujala, jejich zpracování jsem si užil, a i když jde v podstatě o to, že tu jeden boomerský ještěr kvalitně plní práci školního psychologa a hlavní myšlenka filmu by se dala shrnout do jedné věty („Když máš nějaký problém, tak je nejlepší se s ním někomu svěřit.“), je to celé tak nějak hezky zaobalené, sympaticky lidské a většinou i vtipné - takže jako rodinná komedie pro mě film fungoval. I ta animace byla ucházející. Zkrátka i pro mě byl Leo docela milé překvapení. 7,5/10

Scott Pilgrim jde na věc je něco úplně jiného, než co jsem v úvodu čekal (prostou anime adaptaci) a ani po poslední epizodě se nemůžu rozhodnout, jestli je to něco, co jsem potřeboval nutně vidět, nebo co jsem si přál. Ano, rozšiřuje se tu příběh, hodně se tu rozkreslují některé postavy, ale jsem dostatečně velký fanoušek Scotta Pilgrima a jeho vesmíru, abych to nekriticky a nadšeně ocenil, abych si to opravdu užíval? Animačně jde o solidní počin, studio Science Saru rádo pracuje na netradičních a animačně originálních (na japonské studio) projektech a i tenhle se jim zkrátka povedl. Hudba byla dobrá a také jsem ocenil návrat původních herců z filmu (což byl hlavní důvod, proč jsem u anime dal po opravdu dlouhé době přednost anglickému dabingu). Ale jako celek mě to hlavně tím příběhem zase až tak úplně nechytlo. Nevím, jestli jsem v momentě, kdy mi došlo (konec prvního dílu), že tohle tedy nebude jen adaptace, ale vlastně taková hodně alternativní interpretace s přesahem, neměl příliš velká očekávání a pak nebyl třeba jen zklamaný, že to vlastně nebylo až tak ujeté a unikátní, jak jsem od toho najednou čekal. Takže i když to byl zajímavý seriál, dobře se na něj dívalo, jsem rád, že jsem viděl tyhle postavy v dalším novém provedení, nějak se nemůžu dokopat k něčemu lepšímu, než jen říct, že to bylo fajn - což je pro mě ale jen nějakých 6 --- tady spíš 6,4/10.

Subjektiv mi tu sliboval něco v podobném duchu jako Slayers, k tomu jsem slyšel i názory o tom, že je to asi jediný seriál, kde má ečči nějaké logické opodstatnění, protože tu přeci z praktických důvodů svlékáme elfky. No a já to i tak po deseti dílech vzdávám. Zásadní problém - seriál mi nepřišel nijak extrémně vtipný, což je u komedie zásadní nedostatek. Ani nějakou podobnost se Slayers jsem tu nenašel, možná tak v tom stylu animace, která se mi i zde velmi líbí. Slayers mi totiž vtipní přišli, měli víc než jen jeden jediný zajímavý nápad, na který se tu postupně nalepila hromada balastu včetně mňoukajícího tanku... No a ani nějaké kvalitní retro ečči (ideálně bez cenzury) se tu nakonec nekoná. Prostě jen cesta jedné nesourodé party, snaha dostat se z cizího světa (ano - isekai existoval už v devadesátých letech), plná dle mého ne moc dobrých zápletek a gagů. Asi jsem měl příliš velká očekávání a o to víc mě mrzí, že nedokážu po deseti dílech říct nic jiného než "průměr", zbalit se a jít někam jinam. 5/10

Je mi líto, ale na téhle vlně se nesvezu... Ano, oceňuji zajímavý přístup k úvodní příběhové expozici u tohoto anime (= skoro žádná není) a díky tomu vytvořené velké množství tajemství a záhad, které mají utáhnout celou tuhle sérii. Ale bohužel mě to nestačí. Měl jsem totiž obrovský problém už s prvním dílem, kdy mi přišlo, že hlavní hrdina dostává vše až příliš snadno (Máš tu těžkou, nesplnitelnou zkoušku? No ta holka vedle tebe má úplnou náhodou takový docela pěkný meč... Nikdo ho neumí pořádně používat, ale kámo, ty jsi přece jiný... Proč? To se možná někdy určitě dozvíme. Kdy? Až doletí draci do Westerosu...), vyhýbá se smrtelnému nebezpečí způsobem, který působí divně a naprosto ničí jakýkoli strach o hlavního hrdinu a tím mi i likviduje napětí a jakoukoli touhu ve sledování pokračovat. Když vás totiž během 3 minut někdo ohrozí, aby byl zabit někým dalším, kdo vás následně zase ohrožuje, aby ho sundal zase někdo úplně jiný, koho pak zase... No prostě tahle scéna byla na Jeoffreyho "too much" a zabila můj zájem ne jednou, ale hned 3x. Druhý díl jsme proklikal ve snaze najít nějakou postavu, která by mě zaujala, o kterou bych se mohl bát, s kterou bych chtěl tenhle příběh (jakkoli zajímavý, ovšem jen tím, že vlastně nic moc nevíme...) prožít. Bohužel nenašel. Tedy odcházím a nechám tuhle "vlnu" pro vás ostatní - bez hodnocení samozřejmě, jen s pár dojmy. Drop po 2. díle.

Ano, hodně stylový jsou tihle japonští Dannyho Parťáci o tom žádná a stejně tak musím říct, že to byla velice uspokojivá a příjemná podívaná. Postavy byly dle mého velmi sympatické a zároveň slušně vykreslené a já dokázal velice snadno pochopit většinu jejich motivací a nejen skrze jejich minulost se vcítit do jejich charakterů. Měl jsem rád i Edamuru, líbil se mi jeho vnitřní konflikt mezi tím co je správné a co je třeba ještě správnější a většinou jsem ho docela chápal. Cynthia mě začala doopravdy zajímat až když jsem se o ní něco dozvěděl, ale rozhodně mi nepřišla otravná, tedy tuhle výtku naprosto nechápu. Abby byla na jednu stranu správně trhlá a na druhou stranu zase uzavřená a komplikovaná osobnost, což mám rád a Laurent je prostě charizmatický sympaťák a jeho backstory se mi líbila asi nejvíc. Příběhy mě bavily, nebyl jediný, který by mě výrazně nudil (Los Angeles Connection 9/10, Singapore Sky 7/10, Snow of London 8/10, Wizard of Far East 8/10), měly slušnou gradaci, nápady i překvapení. Animace i hudba (kdo by neměl rád Freddieho) na výbornou. Já jsem spokojený. 8/10

Zhruba stejně zábavné a nápadité jako první série s některými opravdu skvělými díly, jako třeba ten o kočce na klávesnici, protože byly doby, kdy koček chodících po klávesnici a píšících nesmysly byl plný internet (nebo to možná bylo jen v chatu na Twitchi?)... Kdo ví, možná jedna taková napsala i tohle! Pro milovníky koček fajn podívaná. 7/10