Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Akční
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Drama

Poslední recenze (1 336)

plakát

Kakegurui Twin (2022) (seriál) 

Pro člověka, co viděl obě sezóny Kakegurui, tenhle spin off prequel asi nepřináší nic nového a ani překvapivého. Takže jediné, co se s tím dá dělat je si to trošku porovnat s původním seriálem a dostat se k nějakému hodnocení. Nejdřív asi největší rozdíl. Oproti Kakegurui je Twin zatím o něco méně intenzivní, přehnaný – prostě a jednoduše je tu méně těch orgasmických hráčských momentů. Což je pro všechny fanoušky, kteří se na sérii dívají hlavně proto, aby viděly rozrušené dívky na vrhu blaha z právě vyhraného gamblu, který je podávaný s intenzitou reálného vrcholného sexuálního uspokojení, asi docela špatná zpráva. Ale nezoufejte, nějaké ty silnější momenty tu pořád jsou, některé postavy jsou stejně pošahané, jako ty v Kakegurui a i nějaké to jiskření se tu objeví. Pro mě je však fakt, že trošku ubrali plyn, spíš dobře, líp se mi na to kouká a neměl jsem při sledování až tak blbý pocit, že mám otevřené okno, když venku sedí sousedi. Mary Saotome zatím není až takový blázen do her, jako byla od začátku Jumeko a celkově je mi tu zatím jako osobnost tak nějak sympatičtější. Neustále říkám zatím, protože každý prequel má jeden zásadní problém, jelikož víte, jak to nakonec celé dopadne a kam se postavy dostanou, což často ubírá na nějakém intenzivnějším zážitku. Chybí strach o výsledek, ten tu znáte dopředu, a tak jediné z čeho můžete mít požitek, je cesta k němu. No jo, ale po pravdě Twin zatím v tomto ohledu není moc nápaditý, protože během šesti dílů vlastně jen cca třikrát zopakuje naprosto identické schéma, které by se dalo shrnout zase jednou do mé oblíbené věty „já vím, že ty víš“. Takže i když jsou ty jednotlivé mind games občas docela zábavné, když se zamyslíte nad jejich průběhem a výsledkem, tak je to pokaždé až příliš identické. Animace je fajn, hudba spíš průměr. Celkově to pro mě ale není jeden z těch zbytečných prequelů, protože postava Mary je dostatečně zajímavá, abych o ní chtěl vědět víc a je to rozehrané tak, že jsem zvědavý, kde se vše pokazí a jak dopadnou některé vedlejší postavy. Ovšem vzhledem k již zmíněným nedostatkům končím na čistém průměru s tím, že na další díly se stejně podívám. 5/10

plakát

Kawaí dake dža nai Šikimori-san (2022) (seriál) 

Na to, jak zajímavý koncept Šikimori má, je nakonec asi největším překvapení, že je to celé jen úplně obyčejná, trošku naivní a vcelku průměrná štěněčí romantika. A přitom by to mohlo být zajímavé, otočit klasické a klišé role z romantických seriálů naruby, kdy ona bude ta cool občas drsná hrdinka, zatímco on bude ten citlivý chlapec v nesnázích, co potřebuje sem tam zachránit, zní vlastně fajn, ale tady to stejně nějak extra dobře nefunguje. Ukazuje se, že opakování situací, kdy princ zachraňuje princeznu od nejrůznějších nebezpečí, dokáže nudit úplně stejně, i když je princem hrdinka a princeznou hrdina. Na rolích nezáleží, ohraje se to časem obojí stejně. Navíc má tenhle seriál podobný problém jako třeba Tonikawa, celé je to takové obyčejné, naivní a já mám během sledování pocit, že kromě pomalých krůčků k rozvíjení vztahu hlavní dvojice tu vlastně o nic nejde. Příjemné na relax, asi i fajn na sledování, ale bez nějaké hloubky a dramatu to docela slušně uspává. Napětí se tu nekoná, o vztah hrdinů se nebojíte ani na vteřinu a jakékoli ohrožení je vyřešeno během dvou dílu tak nějak příliš sluníčkově. Romantika docela funguje, roztomilé to taky občas umí být, ale stejně mám teď na konci dojem, že nejzajímavější linku měla s hlavním hrdinou vlastně Kamija, i když to všechno prostě jen vyšumělo. Ve výsledku je Shikimori's Not Just a Cutie pro mě jen lehce nadprůměrným seriálem, kde bych se určitě dokázal podívat na další díly, ale taky je dost pravděpodobné, že si na něj za měsíc ani nevzpomenu. 5,9/10

plakát

Zuihou De Zhaohuan Shi (2022) (seriál) 

Čínská "anime" se ráda inspirují vším možným, a i na The Last Summonerovi je to vidět. Je to taková docela vtipná splácanina hned několika nápadů, která ale pořád nějak drží pohromadě. Je tu i pár odkazů na různá japonská anime, ale i na americkou tvorbu (a nejen tu animovanou), které se dají snadno rozpoznat a potěší. Seriál taky umí docela dobře balancovat mezi momenty, kdy si ze všeho, včetně sebe sama, dělá legraci a chvílemi, kdy jde do tuhého a o něco jde. Postavy nejsou špatné, animace ujde, hudba taky docela fajn. Příběh je takový trošku rozháraný a stylu vyprávění chybí větší ladnost a konzistence. Na druhou stranu mě to dokázalo zabavit, zajímá mě, co bude dál a jsem zvědavý, kam to celé povede. Sice to není nejlepší čínský animovaný seriál, co jsem letos viděl, ale pořád je to vlastně docela v pohodě podívaná, kde se klidně kouknu na další řadu. 6/10

Poslední hodnocení (4 958)

Pandra The Animation: Shiroki Yokubou Kuro no Kibou (2014)

10.08.2022

Shoujo Koakuma Kei (2002)

10.08.2022

Jinshin Yūgi (2001)

10.08.2022

Sandman (2022) (seriál)

09.08.2022

Štěstí (2022)

06.08.2022

Predátor: Kořist (2022)

06.08.2022

Kakegurui Twin (2022) (seriál)

04.08.2022

Mořská příšera (2022)

12.07.2022

Dr. Stone: Rjúsui (2022)

11.07.2022

Reklama

Poslední deníček (95)

Advík 2022

 

Pokusím se o kratší report, protože i moje návštěva na tomto festivalu vlastně opět nebyla příliš dlouhá. Snad se to povede…

 

Part 1 - Chce se mi tam vůbec?

 

Po dlouhém období sociální izolace jsem se na svůj první letošní con ze začátku i docela těšil, a tak jsem to tentokrát byl nečekaně já, kdo upomínal své kamarády, že se letošní Advík blíží. Animefest jsem přeci jen zase vynechal, protože Brno je pro mě daleko a společný plán na cestu s kolegou z práce prostě nevyšel a jet tam sám a něco si sám zařizovat se mi vlastně ani moc / vůbec nechtělo (protože jsem kůže líná…) a tak tu byla tahle další příležitost sejít se s podobně naladěnými lidmi a vidět některé své kamarády, kteří mě sice i v období Covidu občas navštívili, ale nikdy z toho nebyla žádná hromadná akce.

Postupně se však vše začalo tak nějak kazit, když mi Honza135 oznámil, že letošní Advík vynechá, protože má rodinnou oslavu a u bývalého kolegy z práce Pavla to bylo tak 50/50 a já musel čekat pár dní, než jsem se dozvěděl jestli pojede. Během tohoto období jsem si prošel takovou menší krizí, kdy jsem si říkal, že se i já na Advík asi vykašlu, protože jezdit někam sám prostě není pro mě, a i když jsem hodně ukecaný a komunikativní tvor, jsem zároveň bytost docela stydlivá a plachá, tedy šance, že na velké veřejné akci oslovím a poznám někoho nového je hodně blízko k nule.

Mému ne zrovna dobrému rozpoložení nepomohlo ani vydání oficiálního programu Advíku, protože ať jsem na něj koukal, jak jsem chtěl, nějak jsem tam nedokázal najít dostatek pro mě zajímavých přednášek, které by mě motivovali se na akci vydat a bohužel jsou to pro mě hlavně přednášky, proč na podobná setkání chodím. Překvapilo mě, že některá témata, která mě vůbec nezajímají (například taková bondage), jsou v programu až příliš častá a skoro jsem si říkal, jestli mi v rámci trendů v komunitě za těch pár let zase něco neuteklo.

V pátek mě tam zaujala přednáška od Greka, protože ze zkušeností vím, že ten dokáže poutavě a zábavně mluvit skoro o čemkoli, i když řešení sportovních a cvičebních praktik anime sportovců a jejich konfrontace s realitou nebylo zrovna téma, které bych za normálních okolností vyhledával.  V sobotu mě zase zaujal Hugo a jeho tipy na balení, protože i když moc neznám přednášejícího a jeho kvality, jakožto teoretický mistr svádění, který dokáže každému dát osvědčené rady, ale sám se podle nich nikdy neřídí, jsem si chtěl rozšířit obzory. No jo, ale to je každý z hlavních dnů akorát tak jedna vlaštovka, kterou bych si dal do kategorie „must see“ a pak už bych docela obšírně vybíral něco dalšího…

Naštěstí v nouzi nejvyšší se mi ozvala Paichichi – kolegyně z mé nové práce, která zmínila, že na akci bude a že bychom se tam mohli setkat a o den později mi i Pavel potvrdil, že pojede, ale že může jen v pátek a tak bylo o tom, jestli se zúčastním a kdy vlastně, rozhodnuto. S Paichichi, která mě ještě nikdy neviděla jsem se domluvil, že na sobě budu mít svojí conovou mikinu, co jsem si pořídil před třemi lety právě na Advíku a že mě podle toho pozná. S Pavlem jsem domluvil, že se sejdeme v pátek po deváté na Opatově a že vezmu vytištěný program a domluvíme, na co společně půjdeme. Takže máme plán, co by se mohlo pokazit….

 

Part 2 - Dostanu se tam vůbec?

 

Jak se pátek blížil, tak mě začala děsit předpověď počasí a hlavně fakt, že moje návštěva Advíku vychází dle meteorologů na nejteplejší den v roce, a tak v pátek ráno najednou ten super nápad s poznávacím znamení ve formě conové mikiny nepůsobil zrovna geniálně. „Se v tom upečeš!“ oznamovali mi nejbližší rodinní příslušníci, ale já byl v klidu, přeci bude stačit, když budu mít mikinu na sobě jenom uvnitř a jen do doby, než mě kolegyně najde. Po zbytek času si jí uložím do batohu a budu chillovat v triku.

Bohužel už cesta autobusem mě přesvědčila, že tohle bude vážně parný den a já i v tričku tekl na sedadle jak čokoláda na Sahaře a litoval, že mě napadlo něco tak stupidního jako mikina. Pořád jsem si ale říkal, že tam určitě bude spousta cosplayerů, kterým bude v kostýmu hůř než mě na pár hodin v mikině.

Cesta autobusem byla nezáživná a navíc mě vypekl IDOS, který asi ještě nestačil upravit jízdní řád linky 385 a přidat jednu další zastávku v Průhonicích a tak jsem byl v jednu chvíli zmatený, proč tam ta zatracená kraksna vlastně jede a děsil se, jestli se linka nevrátila na svou úplně původní trasu z dob před Covidem a nepojede na Opatov přes všechny místní horní dolní a já tak dorazím na místo srazu s Pavlem s pěkným půlhodinovým zpožděním. Naštěstí přidaná zastávka byla opravdu jen jedna a Pavel mi už cestou volal, že sám bude mít zpoždění, takže jsem se zase rychle uklidnil.

Na Opatov jsem dorazil něco po čtvrt na deset, uvelebil jsem se na lavičce, zapálil cigáro a k mé radosti jsem za chvíli uviděl Pavla, který mě hned upozornil, že kouřím na zastávce přesně pod cedulí „zákaz kouření“, prostě pusťte kluka z maloměsta do Prahy… Na chvíli jsme si sedli a dohodli se, že pojedeme hned na místo, koupíme si lístky na Advík a pak zajdeme někam na snídani. Lákala mě tradiční návštěva maid kavárny a nějaký ten dobrý sendvič.

Na Háje jsme dorazili rychle, ovšem tentokrát mě zklamaly mapy.cz, z kterých jsem pochopil, že Modrá Škola je hned vedle východu z metra v ulici Opatovská, bohužel ta škola tam tak nějak vůbec nebyla, nebo minimálně nebyla tam, kde bych jí čekal. Naštěstí je rok 2022 a Pavel je moderní mladý muž vybavený chytrým telefonem, který nás snadno a rychle poslal správným směrem a dvě dívky v cosplayi přesvědčili i mě, že jdeme opravdu tam kam máme.

 

Part 3 - Zůstaneme tu vůbec?

 

Modrá škola byla opravdu modrá (kdo by tohle čekal…) nepůsobila zrovna rozlehle a už o půl desáté ráno před ní bylo docela dost lidí. S Pavlem jsme si ještě před vstupem zakouřili a bavili se poznáváním cosplayů a rozebíráním seriálů, na které momentálně oba koukáme (což byl vlastně jen Overlord). Po zaplacení vstupného jsme dostali náramky a vstoupily do areálu, který byl plný nejrůznějších stánků s merchem, které upoutali naši pozornost. Našli jsem i docela rychle maid café, jenže to bylo docela slušně zaplněné a Pavla odradily ceny jídla a služeb. Já si zatím nasadil conovou mikinu a začínal pociťovat nehorázné vedro, které ještě umocňoval slušně vydýchaný vzduch v budově školy, a to se všude větralo. Takže co teď, byl hlad, byla žízeň…

Ještě chvíli jsme procházeli celými prostorami conu, došli do prvního patra, kde byl další merch, vrátili se zpět do přízemí, a nakonec nás přitáhla cedule „smoking zone“, která nás dovedla na školní zahrádku, kde kromě slíbeného jednoho koše pro kuřáky byly i stánky s pitím nabízející levnou malinovku, birell, domácí limonádu, zkrátka jsme zjistili, že žízní nepojdeme. Ale řešili jsme hlad, na což Pavel přišel s nápadem vrátit se na Háje, kde určitě budou nějaké obchody, nebo spíš celé obchodní centrum. Takže po nějakých 20 minutách na conu jsme zase šli ven. Cestou mě upoutal jeden ze stánků s merchem, kde v nabídce byla úplně ta samá mikina, co jsem měl na sobě, akorát byla o 200 dražší, takže nyní měla moje conová mikina větší hodnotu, než když jsem jí před lety koupil a pak že má smysl investovat do krypta, investiční mikiny jsou mnohem lepší byznys! Každopádně hned jak jsem vyšel ven jsem tento kus oblečení, i přes všechnu nově získanou sebedůvěru, rychle shodil, protože na slunci se v tom prostě být nedalo.  

Došli jsme na Háje a po chvilce hledání nějakého místa, kde se dá najíst, jsme našli tu největší snídaňovou klasiku, kterou jsem už nenavštívil několik let – bylo na čase dát si snídaňový sendvič u Mekáče! Během snídaně jsem se s Pavlem bavili o našich oblíbených sériích, dal jsem mu nějaké ty tipy, co mě v nové sezóně kromě Overlorda zaujalo a najednou bylo skoro půl jedenácté a jelikož jsme z mého blbě vytištěného programu, který měl špatně zformátované okraje stránky, nebyly schopní vyčíst, jestli Grekova přednáška začíná v 11:00 nebo 11:30 a pohled na program v chytrém telefonu nás chytřejšími neudělal, tak jsem se rozhodli rychle se vrátit zpět. Zatím jsem z hodiny na conu strávili víc času jinde než v samotném areálu školy. Dobrá bilance…

 

Part 4 - Překvapí mě to tu vůbec?

 

K Modré škole jsme dorazili zhruba deset minut před jedenáctou, což znamenalo, že máme pořád dost času na cigáro a na další prohlídnutí programu, abychom vymysleli, kam půjdeme po Grekovi a také jsme zvládli další „kochačku“ přítomnými cosplayery, z nichž někteří vypadali opravdu luxusně. Pak jsme zamířili k velkému sálu a já cestou ukazoval Pavlovi stánek se svojí mikinou a jak se zvedla její cena, zároveň jsem si i všiml, že o kousek vedle od mé mikiny jsou trička a že tam je jedno s úplně stejným designem, jaký mám na mikině. Tehdy se v mi v hlavě i přes všechno to vedro urodil asi nejlepší a nejgeniálnější nápad celého dne, který nakonec způsobil, že jsem se na conu neuvařil. Měl jsem domluvené s Paichichi, co budu mít na sobě, ale když existuje i triko s tím samým designem a stojí jen 300, tak když ho budu mít na sobě místo mikiny, tak budu pořád mít svůj signifikantní look a zároveň mi bude podstatně líp.

Opojen nákupní horečkou jsem dostal chuť dál utrácet, a protože jsem měl zase žízeň, tak jsem ukecal Pavla, že je dost času na to, jít si koupit na dvůr pití a že si tam na sebe hodím své nové, a ještě teplé triko. Koupil jsem si výbornou domácí limonádu, přehodil oblečení a stihli jsme si ještě jednou dát cigáro v místní kuřácké zóně, kterou ale někdo přesunul o pár metrů dál a tak jsme dostali tak trošku vynadáno od jedné drobné dívčiny, že bychom měli kouřit co nejblíž u koše, což jsme jakožto slušní lidé vzali hned na vědomí.

Dál jsem se vydali k sálu, kde probíhala přednáška a Pavel se už trošku bál, že jdeme pozdě, ale před sálem stepoval osamocený Grek, z čehož bylo jasné, že buď uvnitř přetahují, nebo je ten termín přednášky opravdu až v 11:30, takže jsem se otočili, že ještě skočíme rychle na nějaký ten merch, ale cestou jsme potkali někoho, u koho jsem si nebyl vůbec jistý, jestli ho tu uvidím a na koho jsem během svolávání na con vlastně úplně zapomněl (hanba mi!). Opřený o zeď na levé straně chodby byl Ryuuhei, další člen z mého úzkého okruhu lidí, s kterými jsem trávil čas snad na každém conu, na kterém jsem byl a který když mě viděl vypadal, že má opravdu velkou radost, že nás tu potkal.

Dali jsem se do řeči, trošku jsem se vychloubal svým novým zaměstnáním a tím, jak moc jsem teď vlastně spokojený (ale tak když máš radost z toho co děláš, tak proč se o ní sakra nepodělit), bavili jsem se o Honzovi135 a proč že tu vlastně teď jako jediný chybí a teprve dav diváků valící se na Grekovu přednášku nás upozornil, že bychom tam měli jít taky, jestli chceme nějaká dobrá místa. Naštěstí mnozí otaku jsou stydliví, a tak na naší trojici čekalo krásné místo hned v první řadě a já měl dokonce na krajním sedadle i takový malý stoleček, který ohraničoval zónu, kam se nesmělo, jež se dal parádně využít jako pultík pro moji limonádu. V tu chvíli jsem si připadal fakt skvěle, bylo nás o jednoho víc, měl jsem nejlepší místo v sále, alespoň podle mých standardů, protože v první řadě máte i spoustu místa, kam si můžete natáhnout nohy (což při výšce 190+ určitě vždy oceníte) a po ruce bylo pití, které mi zmírňovalo zdejší vedro. V sále mi bylo docela (nad očekávání) příjemně, i když jsem velice rychle zjistil, že kvalita samotných sedaček není zrovna nejlepší (představte si kovové sedačky v čekárně v Motole) a že se na tom dokonalém místě po chvilce už tak dokonale nesedí.

 

Part 5 – Má to vůbec nějakou chybu?

 

Grek se rychle pustil do své přednášky, která měla všechny jeho charakteristické znaky. Bylo to fakticky zajímavé, občas příjemně vtipné, a i když jsme se věnovali tématu, které by mě normálně asi vůbec nebralo, i tak jsem se bavil tím, jak některé anime postupy těžce selhávají v momentě, kdy narazí na realitu. Ale nebylo to jenom o tom, Grek dával k dobru některé společné znaky sportovních anime, kterých si člověk podvědomě všiml, ale já nad nimi vlastně většinou ani pořádně nepřemýšlel. Ukázal v určitých částech, že má přehled nejen v anime, ale i v kinematografii obecně a nenechal se ani rozhodit připomínkami a dotazy diváků, z nichž minimálně jeden působil, že je od někoho, kdo se nějakému tomu cvičení, posilování a bodybuildingu doopravdy věnuje.

Byla to příjemná hodinka a díky dobře zvolenému místu a dostatku tekutin se u mě, na rozdíl od mých společníků, ani neprojevila únava, měl jsem akorát otlačený zadek. Navíc jsem si díky svému tričku a jeho nápisu "Do you even lift, senpai?" připadal i mnohem patřičněji, než kdybych měl na sobě něco jiného. Osvědčilo se i při odchodu ze sálu, kde u dveří stála mladá žena v cosplayi Makimy z Chainsaw Mana, která ke mně najednou přišla a zeptala se, jestli náhodou nejsem někdo, s kým se má na conu potkat. Zkrátka jsem se konečně setkal s Paichichi, tedy i poslední důležitý bod, který jsem potřeboval splnit, jsem si mohl odškrtnout.

Rázem jsme tu byli čtyři, což je na těchto akcích poslední dobou asi mé oblíbené číslo, protože následující zhruba hodinka byla asi nejlepším časem na Advíku. Došli jsme si pro pití a zakotvili venku před školou u jedné z laviček, kde byl i trochu stín. Teprve tady mi došlo, že bych měl vlastně všechny představit, podle pravidel bontonu jsem v tu chvíli byl jediným, kdo zná všechny zúčastněné, z čehož to logicky vyplývá. Překvapilo mě, že lidé, kteří se vlastně až tak dobře neznají, ale spojuje je stejná záliba, se dokáží takhle v pohodě bavit a že se tu dokázalo otočit tolik témat. Kromě společné práce s kolegyní a bývalé práce, která mě spojovala s Pavlem jsem zvládli nakousnout i cosplay a různá anime. Paichichi byla hodně výřečná, bezprostřední, a na to že nás vlastně potkala poprvé si měla s každým co říct, Ryuuhei byl taky ve svém živlu, plný energie a elánu, přesně takový, jakého si ho pamatuji ze všech předchozích akcí, a i Pavel se zapojoval do debaty s ostatními víc, než jak jsem u něj za ta léta zvyklý.

Pak jsme se dostali k tomu, co bude dál a Ryuuhei se zmínil, že se moc chtěl jít podívat na přednášku od Yuffie, s čímž jsem já i Pavel souhlasili. Paichichi nás ale opustila, šla se podívat na dvůr, co je tam za program.

Dorazili jsme tedy do velkého sálu, kde už byla přednáška v plném proudu, nebo spíš tím, že zrovna probíhala sekce otázek a odpovědí, jsem si skoro až myslel, že jsme stihli asi už jenom konec. Nebylo tomu tak, tahle část byla dlouhá a tím, že se řešil byznys a jak v něm uspět, bylo dotazů docela dost. Já sám jsem se v tom díky své práci docela dobře orienotval a mnohé rady Yuffie jsem s úsměvem kvitoval. Ještě po odchodu ze sálu jsem některé z nich rozebíral s Pavlem i Ryuuheiem, protože jeden má své jisté plány, kde by se mu něco z toho mohlo hodit a u druhého o něčem podobném přemýšlí někdo z rodiny.

Další plán byl jasný, bylo kolem druhé hodiny a já s Pavlem jsme si chtěli dojít na něco k jídlo a taky si dát jedno pivo, abychom si ještě víc povzbudili současnou skvělou náladu. Bohužel Ryuuhei už musel jít do práce, ale protože měl společnou cestu, tak s námi došel až na Háje. Cestou jsme ještě stihli všichni rozebrat kromě již zmíněných byznys plánů i novou anime sezónu a já se i s Ryuuheiem podělil o své tipy, co by mu rozhodně nemělo ujít. Rozešli jsme se před restaurací Kolkovna na Hájích, poslední co jsem domluvili, bylo další setkání na říjnovém Akiconu a pak dva z nás zamířili za zlatavým mokem a ten třetí se vydal vytvářet hodnoty. 

 

Part 6 – Koupíš si vůbec něco?

 

Restaurace Kolkovna mi přišla strašně fajn. Na to, kde se nachází a že to okolní prostřední není vlastně nijak extra přitažlivé, působila velmi sympatickým dojmem, byla tu zahrádka s dřevěným obložením, příjemný stín, a hlavně točená Plzeň, která chutnala přesně tak, jak podle mě má. Když jsme si s Pavlem sedli, tak jsme se po chvíli dohodli, že v tomhle odporném vedru vlastně ani nemáme hlad a že si dáme asi jen to pivo. Personál byl milý, sice díky dalším hostům chvilku trvalo, než se k nám dostali, ale celková obsluha proběhla profesionálně a velice příjemně.

Další zhruba hodinu jsme strávili tady, rozebírali bývalou práci, anime, Advík, ale i osobní život, nadávali na odporné vedro a vymýšleli další program. Z mnou plánovaných přednášek nám však během toho všeho minimálně dvě utekli, ale na druhou stranu byla sranda, takže není co řešit. Vedro však začalo být stále nesnesitelnější a příval tekutin začal způsobovat, že jsem se doslova máchal ve vlastní šťávě a cestu zpátky na Advík jsem si už tolik neužíval, navíc se mi rozbil batoh, v kterém jsem měl věci.

Zastavili jsme se ještě ve stínu před vchodem a dali cigáro. Pak Pavel projevil přání jít ještě jednou obhlédnout zdejší merch, protože už od rána zvažoval, že by si koupil anime mystery box, ale pořád se nerozhoupal. Já k tomu moc vztah neměl, mystery box a jeho koncept na mě působí jak lootboxy ve hrách, i když Pavel říká, že hodnota obsahu je vždy vyšší, než kdybyste si kupovali jednotlivé části zvlášť. OK, ale pořád nevíš, co přesně kupuješ a jestli z toho budeš mít opravdu radost. Zkrátka i když jsme o tom debatovali ještě v průběhu další hodiny, stejně mě to nějak nepřesvědčilo a ani Pavel nakonec mystery box nekoupil, i když jeho zájem stejně neochladl. Já se rozhodl, že si koupím podložku pod myš, protože ta moje stará už byla opravdu solidně jetá a chudinky Rem a Ram už byly jen zbytky své původní krásy. Takže tento report už vzniká s pomocí podložky nové, tentokrát s designem z Demon Slayera.

No a abych ukázal, že nejsem až tak přízemní a že ani nějaká ta gamba mi není cizí, tak jsem si za 30 korun zatočil na místním kole štěstí. Výhra byla sice v té nejnižší skupině, ale nakonec z toho byl pěkný plakát Megumin z Konosuby. I Pavel si zatočil a odnesl si kartičku s postavami ze Sword Art Online.

Během toho všeho jsem řešil, jak a kde si nechat spravit rozbitý batůžek. V prvním patře jsem potkal Paichichi, která mi poradila, abych zkusil cosplay mediky, tedy zdejší tým, který vám dokáže opravit cokoli na vašem kostýmu, a tak přišít utržené poutko pro ně bude legrace. Bohužel jsem do jejich místnosti dorazil zrovna, když měla dívčina, která měla opravy na starost přednášku a ani druhý pokus o něco později nevyšel, protože se tam udělala fronta lidí, kteří měli opravdový problém.

V tomto období, mezi mými dvěma pokusy o to nechat si opravit batoh, jsme s Pavlem ještě pendlovali mezi stánky. Pavel zvažoval, jestli si má koupit plakát, nebo radši mangu, nebo snad… No zkrátka merch se mu líbil až tak, že se vůbec nemohl rozhodnout, a tak jsme v mezičasech mezi dalšími koly výběru pravidelně chodily ven na cigáro, nebo pro pití a hledali na školních pozemcích alespoň trochu stínu, ale vedro bylo stále silnější, lidí bylo všude stále víc, cesty čím dál tím užší až mě to prostě zmohlo. Pavel si nakonec během druhého kolečka koupil jeden plakát s tématem z anime Akame ga Kill, ale už dopoledne si vyhlídl ještě jeden další, myslím že z Darling in the Franxx a ten se mu nějak nedařilo znovu najít... 

 

Part 7 - Stálo to vůbec za to?

 

Už během prvního kola výběru merche jsem Pavla poprosil, jestli by se mi nepodíval v kolik mi to jede domů. Začínalo se na mě projevovat únava a síla extrémního počasí. Pavel mi dal čas odjezdu, a tak jsme se domluvili, že po mém druhém pokusu o opravu mého batohu vyrazíme na Opatov, kde v klídku koupíme ještě něco posledního k pití, na chvílí naposledy pokecáme a pak se vydáme každý domů.

A přesně tak to plus mínus proběhlo, bylo kolem půl páté, když jsme z akce odcházeli, přišli na metro na Hájích, odtud dojeli na Opatov (s tím, že v metru bylo ten den, co se klimatu týče, prostě nejlíp), tam koupili nějaké to pití, na chvíli se sedli na lavičku, potvrdili si další společné plány, kde kromě již zmíněného Akiconu jsme předběžně domluvili i Animefest 2023 v Brně, s tím, že tentokrát to snad už vyjde a já pak nastoupil do autobusu směr „Jeoffreyho město“.

Měl jsem štěstí, že jsem jel s řidičem, který mě celé roky vozil do práce, a tak jsem si tentokrát měl s kým povídat, takže cesta vlastně docela dobře utekla. Navíc mě pobavil Pavel, který mi ještě do autobusu zavolal, že se na Advík vrátil, udělal si ještě jedno kolečko po místním merchi a koupil si ještě jeden plakát, snad ten, co celou dobu hledal.

A tak proběhla akce, na kterou se mi nejdřív chtělo, pak zase vlastně ani moc ne, která měla vlažnější start, skvělý prostředek a docela vyčerpávající dojezd. Bylo to fajn setkání s fajn lidmi na docela dobrém místě, které by ale mohlo být trochu prostornější, a i s trošku rozmanitějšími přednáškami. Asi jsem byl rád, že jsem odjel takhle rozumně, stihl jsem tak dnes udělat i trošku nějaké té práce, a hlavně sepsat tenhle další grafomanský nesmysl.

 

Kratší report!?! Ale vlastně docela jo...

 

Na úplný konec hodím tradičně odkaz na Ryuuhejův report (má ho i v deníčku tady na ČSFD), kdyby to třeba někoho z čtenářů zajímalo i z dalšího úhlu pohledu, nebo by si myslel, že si toho o Advíku 2022 přečetl málo :) 

 

P.S. obrázek nebude, nenašel jsem žádné použitelné promo logo na Advík 2022 v obstojné kvalitě, akorát rozmazané obrázky z Facebooku a dávat něco random mi moc nesedí...

Reklama

Reklama