Jeoffrey

Po stránce animace a hudby toho nemám filmu moc co vytknout, ale děj mě příliš nezaujal a co hůř, emocionálně mě to celé absolutně minulo. Stalo se vám někdy, že jste se dívali na film, který se vás snažil mermomocí přesvědčit, že vypráví a ukazuje silnou a hlubokou romanci a vám to přišlo jen mělké, nudné, nic jste během sledování necítili, ústřední dvojice pro vás neměla prakticky žádnou chemii, nebylo tam žádné romantické pnutí? Přesně tak jsem si totiž během sledování připadal… Možná je chyba ve mně, ale pokaždé, když jsem zde viděl koláž těch rádoby důležitých romantických momentů (která ve filmu přijde hned dvakrát, pokaždé když si některá hlavní postava uvědomí své city), tak jsem jen zíral a nechápal, kde v těch jednotlivých scénách byla nějaká síla a matně vzpomínal, jestli u mě nějaká opravdu fungovala – možná tak jedna. Stejně tak mě míjela veškerá dramata a nechápal jsem některá rozhodnutí hlavního hrdiny, která z nich pramenila. No a když si k tomu přidám i fakt, že mě autoři nedokázali zaháčkovat ani na ten nadpřirozený prvek, i když část o zkoumání tunelu byla asi tím zajímavějším z celého filmu, tak výsledný dojem nemůže být nijak velkolepý. Stejně tak se obávám, že na všechno, co jsem tady viděl, už zítra úspěšně zapomenu, nebo spíš že jediné, co mi z filmu zůstane v hlavě a co mě tu opravdu potěšilo, byl rázný a stručný způsob, jak se hlavní hrdinka vypořádala s pokusem spolužaček o šikanu. Takže za mě hezké pozlátko, ale obsah byl tak nějak „meh“. 4,5/10

Bastard je strašná kravina, ale aspoň je to pitomé takovým tím zábavným a cool způsobem, který zaručil, že jsem se vlastně většinu seriálu bavil. Prvních třináct dílů pro mě byla zábava tím hlavním, ať už šlo o fakt, že je seriál plný odkazů na nejrůznější rockové a metallové kapely a zpěváky, nebo o to, že hlavní hrdina je sice zkažený, ale takovým tím správným sebevědomým stylem a já mu proto dokázal fandit. Navíc animačně to bylo fajn, hudba taky super, souboje měli atmosféru a celý harém kolem Dark Schneidera byl vážně docela sympatický a sexy s tím, že Nei je prostě top. Byla tam hromada hlášek a dialogů, z kterých by mi možná zůstával rozum stát, ale tady to bylo i tak pořád nějak cool, nebo alespoň dokázali vyloudit pobavený úsměv na mé tváři. Nevadil mi ani fanservis, protože i ten většinou přicházel v docela vtipných situacích, neštvalo mě ani to, jak Jóko hlavního hrdinu neustále peskuje a i ten rozpor mezi strašným zlým kouzelníkem a malým klukem v jednom těle mi přišel docela zajímavý a dával většině těch nejblbějších situací alespoň nějaké logické vysvětlení. Po první půlce bych dal takových 7/10 a shrnul to celé jako přepálenou blbost, kombinaci temné fantasy, komedie a parodie, která pro mě docela dobře fungovala a bavila mě. Vážně jsem se docela těšil na dalších 11 dílů a dneska se do nich hned po vydání pustil. A druhá půlka pořád obsahuje všechno to, co bylo super na polovině první, ale co tu sakra drhne je příběh a neskutečné opakování některých situací. Navíc závěrečný boj je tak strašně roztahaný a plný neustálého šónenovského opětovného zvedání se na poslední chvíli, že mě to až ubíjelo. Vážně dát si panáka pokaždé, když se hlavní hrdina nebo záporák znova postaví na nohy, aby opět zvrátili vývoj bitvy, tak jsem už u dvaadvacátého dílu docela na plech a seriál bych dokoukal tak s trojkou v žíle. A když už se tu bavím o těch chlastacích hrách – zkuste si dát panáka pokaždé, když Jóko dramaticky vykřikne „Lucien“, nebo si dejte panáka pokaždé, když Nei vysloví „Darsch“, nebo pokaždé, když velký kněz Geo začne vysvětlovat, co cool se vlastně děje, nebo když je jen překvapený z toho, jaké kouzlo se právě používá, nebo úplně nejlíp pokaždé, když dva královi rádci nějak dramaticky (rádoby vtipně) komentují vývoj na bojišti. Tohle neustále opakování bylo jak rakovina a já věděl co přijde pokaždé, když kamera během posledních pěti dílu zabrala některou z uvedených postav s tím, že ti královi rádci byli neskutečně otravní a mě tak několikrát problesklo „už je někdo prosím shoďte z té věže dolů!“. Ona celá druhá půlka byla jen třikrát dokola ta samá situace, útok na hrad, kde se autoři fakt snažili to neustále stupňovat, aby nebezpečí působilo pokaždé děsivěji, ale i tak to bylo jen pořád to samé. A pak přišel finální souboj, který byl neskutečně dlouhý a plný všeho toho co popisuji výše a z čeho jsem si chtěl začít dávat panáky. Posledních pár epizod, které měli být vrcholem celé série jsem si vážně moc neužil, občas jsem se usmál, někdy se povedl nějaký ten dialog, přišla zajímavá myšlenka, nebo se objevilo nové kouzlo, které odkazovalo na nějakou tu hudební skupinu, která ještě nezazněla, sem tam to bylo i cool, ale vše to bylo proložené hromadou rádoby dramatických zvolání „Lucien“ a „Darsch“, trapčení pánů rádců na věži, zvedání se ze země a vysvětlování Gea Nota Sota… A já jsem nevěděl, jestli se mám smát, brečet, mlátit hlavou o stůl, nebo snad všechno naráz. Takže Bastard je přepálená blbost, kombinace temné fantasy, komedie a parodie, která pro mě většinou docela dobře fungovala, ale někdy je až otravně roztahaný a repetitivní, což u seriálu, který oplývá zajímavými nápady, je zatracená škoda. 6/10

Slyšel jsem názory, že The Eminence in Shadow je jen dalším pitomým seriálem s přehnaně silným hlavním hrdinou, nebo že hlavní hrdina je vlastně ukázkový psychopat, nebo že je tu vše dělané jen na efekt a bez ohledu na důsledky, kdy třeba hlavní hrdina vyhodí do luftu třetinu města, ale nad civilními obětmi se nikdo nezaobírá, dokonce i scénáristi to odprezentují tak, že v tom městě vlastně asi nikdo ani nebyl. A všechna tahle tvrzení jsou pravda. Zároveň mi ale The Eminence in Shadow dává skoro všechno to, co mě strašně bavilo na první řadě seriálu The Misfit of Demon King Academy a co u jeho druhé řady, která teď běží, díky pokusům tvůrců o vyprávění rádoby složitého příběhu a neustále snaze o pravidelný infodump, aby se příběh někam hýbal, tak strašně postrádám. Ano "Stínová Eminence" je blbost plná přepálených scén a momentů, které jsou ovšem tak geniálně dělané na efekt, že se u toho obyčejný divák prostě jen neskutečně baví a většinou stejně jako hrdina, scénáristé i okolí prostě nepotřebuje hluboce přemýšlet nad následky. Kdykoli totiž začne hlavní hrdina mluvit anglicky a dojde tak na věty typu „I am Atomic!“ víte, že právě uvidíte něco ikonického, jedinečně silného, co už z hlavy nedostanete a po čem bude většina ostatních přehnaně silných hrdinů a jejich příběhů prostě vypadat nudně a šedivě. Ten seriál má úžasnou lehkost, s jakou vypráví svůj příběh, autoři umí pracovat s atmosférou a zároveň dokáží výborně bavit třeba i tím, že hlavní postava sice pro všechny působí jako vševědoucí a všemocný, ale stejně jako třeba u Overlorda divák prostě ví, že polovina věci jsou jen neuvěřitelně hloupé náhody (nad kterými bych si normálně rval vlasy) anebo hra Cida se všemi kolem. Už jen samotný úvod ve stylu vymyslím si nebezpečný kult, který chce zničit svět jen proto, aby se pak ukázalo, že je to vlastně slovo od slova pravda, působí jako zápletka neskutečně blbě, ale zaujme to, uchechtnete se tomu, a tak to funguje. Autoři si pořád hrají s příběhem, vymýšlejí stále nové zvraty, které jsou buď geniální, nebo geniálně pitomé a Cid si všechno prostě jenom užívá, vymýšlí si další kraviny, z kterých pak vyleze něco nového a nečekaného s čím divák a možná ani samotný hrdina nepočítal, i když vlastně kdo ví a vše se vždycky ještě promíchá s hlavním příběhem, protože je tu opravdu velká spousta dalších postav, které do toho taky nějak zapadají a pořád to funguje až tak, že občas sami pochybujete, jestli Cid vážně není vševědoucí a není to celé jen jeho hra. Hlavní hrdina mě vážně bavil, ano je to magor, ale je to hodně zábavný magor, na kterého se dobře dívá. K tomu má kolem sebe neskutečný harém, kdy si zase říkáte, že vstupní parametry do Shadow Garden jsou, že musíte být žena a mít tragickou minulost, do které zasáhla nepřátelská organizace, což ale ve výsledku vlastně splňují úplně všechny ženy, které se na obrazovce objeví, takže tušíte, že nakonec Cidovi žádná neunikne. Milé překvapení je, že i podstatná část těchto postav dostane alespoň minimální prokreslení, takže i o mnohých holčinách, co se jen jmenují podle písmen řecké abecedy, dokážete něco říct a vidíte třeba to jaké mají zájmy a jaký vedou civilní život a jak to mají spojené s prací, což dává celé téhle divné organizaci i jistou hloubku a vzbuzuje dojem opravdu velké a rozsáhlé sítě. A ještě lépe jsou vykreslené ostatní důležité ženské postavy mimo organizaci, přeci jen vlastní zajímavou linku a vývoj dostaly obě Midgardovic sestry (Alexia a Iris), Rose Oriana, nebo třeba Sherry a u všech u mě seriál dokázal vzbudit zájem o to co s nimi bude dál a krásně se to míchalo s příběhem hlavního hrdiny a jeho podivnými plány. Nebudu to už dál okecávat, zkrátka já si tenhle seriál výborně užil, bylo to zajímavé, zábavné a plné geniálně podaných kravin a neskutečně přehnaných momentů, které u mě dokázali snadno vzbudit dojem, že je to celé vlastně děsně cool, že nad tím nemusím moc přemýšlet, stačí si to jen užívat… 8/10

Spy Classroom na mě působí jako takový kříženec mezi Princess Principal a Assassination Classroom, ale všechno, co jsem zde viděl, bylo v těch dvou uvedených seriálech uděláno lépe. On pro mě celý seriál moc nefunguje už v tom, že na to, aby to bylo špionážní drama s mladými dívkami, je to až moc cute girls doing cute things, nebo možná spíš příliš slice of (spy) life a tak se veškeré drama mezi tím vším rozmělňuje až se skoro ztrácí a nezachraňují to ani jednotlivé mise, kde už by mělo vysloveně o něco jít, protože ten pocit čehokoli intenzivního a silného i tady pro mě prostě chybí. No a k tomu, aby to fungovalo na nějaké rovině budování vztahů mezi učitelem a jeho žáky, tak jako třeba právě AC, tomu chybí lepší prokreslení charakterů, především samotného učitele a nějaká větší dějová a emocionální hloubka, zkrátka mnohem víc, než co tvůrci předvedli v posledních dílech s Grete. K tomu se autorům příliš nedaří prezentace některých zvratů, které nepůsobí překvapivě, ale spíš tak nějak hloupě, a tak třeba u věty „Nejlepší na nás je, že je nás 7 jako barev duhy, ale máme jedno tajemství – vlastně je nás 8...“ jsem měl zase jednou touhu praštit se hlavou o stůl. Na druhou stranu to ale není žádná tragédie, některé pasáže ke konci se i poměrně povedli, celkový feel seriálu je taky vlastně docela fajn, i když ten pocit, že je to jen slabší odvar a nevyladěný mix lepších seriálů, tam pro mě zůstává - a proto průměrných 5/10.

Už u prvního dílu jsem si říkal, že je tady něco, co mě na tomhle seriálu vážně zaujalo. Jasně, první čeho si všimnete je animace, protože jde o CGI modely postav v kombinaci s klasickým animovaným pozadím a ti co mě znají asi tuší, že nejsem zrovna fanoušek téhle kombinace. Ovšem tady to vše působí bez problému koukatelně a já si vzpomněl na High Score Girl, kde jsem si taky dokázal na tento styl zvyknout a stejně jako tam i tady mi nakonec vlastně nekazil dojem a dokonce byly momenty, kdy se mi to i trochu líbilo (třeba když spolu Vévoda s Alice tančili za svitu měsíce). Zkrátka je to CGI animace na velmi slušné úrovni a proto jsem jí bez problémů vydržel a i ta klasická animace má co nabídnout a umí se tu s ní pracovat. Ale to nebylo to, co mě tu zaujalo. Časem jsem si uvědomil, že se mi líbí příběh, ale především že autorům naprosto věřím všechny emoce, které mi tu ukazují. Vždyť mě nevadilo ani to neustále podbízení se Alice našemu vévodovi, což bych možná jinde považoval za trapné a pitomý fanservis, ale tady mi to přišlo jen jako milé romantické škádlení. Věřil jsem hlavnímu hrdinovi jeho úvodní osamělost a věřil jsem lásce mezi oběma hlavními postavami a prožíval to, že nemůžou být spolu a přesto by tak moc chtěli. Užíval jsem si i ten podle mě skvěle vybraný openning, který je duetem obou hlavních postav a perfektně vystihuje vztah mezi nimi, líbil se mi i ending a většina ostatních hudebních motivů, včetně hry vévody na klavír. Je to pro mě hodně povedená romance, která se mi dostala pod kůži, je to zábavná komedie, která mě často dobře pobavila a je to zajímavý příběh, v kterém chci vědět, co stojí za kletbou a jak to celé skončí, i když si celou dobu říkám, že podle pohádkových pravidel by stačilo vážně málo... Prostě mě tenhle autorský tým, z něhož velká část stojí i za již zmíněným anime High Score Girl, opět dostal, zase mě dokázali přesvědčit o svých kvalitách a to jak po stránce CGI animace, tak hlavně po stránce adaptování zajímavých a emotivních příběhů a je mi jasné, že pokud to bude mít obdobný trend jako jejich předchozí dílo, tak se těch mých současných 8,3/10 bude v budoucnu zvedat a nakonec tomu těch 5* dám, přeci jen je romance Alice a vévody teprve na začátku... Těším se na další díly a zase jednou si začínám uvědomovat, že někde hluboko za vším mým cynismem a pragmatičností je ukrytý velký romantik a že ho tady ti pánové opět dokázali probudit a to jen tak někdo neumí!

Mushoku Tensei: Isekai Ittara Honki Dasu je mnohými označován za jednoho z otců isekai žánru, ale nehledejte v tom nic složitého! Jde vlastně jen o to, že série novel, která je předlohou tohoto anime, je mezi prvními, které s tímto tématem vyšly, tato konkrétně v roce 2012. Prostě vycházela ještě před tím, než se isekai novely a anime staly tím mainstreamem, jakým jsou dnes a patří do stejného období jako třeba SAO, Log Horizon, Overlord... Není proto divu, že i tato úspěšná knižní série přilákala pozornost anime autorů a z původní společné iniciativy studií White Fox a Egg Firm vzniklo naprosto nové studio Bind, jehož primárním úkolem je co nejpřesnější adaptace těchto novel. Opravdu vzniklo celé nové animační studio jen kvůli tomuto jednomu anime! Sice hlavním důvodem byla lepší organizace zdrojů a práce, ale i tak je to hodně neobvyklý případ. Každopádně na adaptaci je ta pečlivost a láska k předloze opravdu znát. Po vizuální stránce je to nádhera, některé fantasy exteriéry krásně vynikají, prostředí je neskutečně bohaté, kdy vidíme louky, lesy ale i nehostinnou poušť, mrtvou vegetaci... Svět jako takový je propracovaný do detailů, vše je krásně namalované, opravdu je se čím kochat. Kromě bohaté geografie má celý svět i bohatou faunu a floru, kterou postupně objevujeme. Také se stále víc ukazuje, že má svět i mnohé co nabídnout na poli kulturním i historickém. Očima malého chlapce se seznamuje se vším kolem sebe a snažíme se pochopit rozmanitost a bohatství toho všeho, co je kolem nás. Shrnuto do jedné věty - svět je tu výborně propracovaný! Stejně tak tempo je příjemné, pozvolné, ale pořád dostatečné k tomu, aby nás bez problémů vtáhlo a udrželo. Je osvěžující sledovat hrdinu od jeho prvních krůčků, procházet s ním jeho dětství, vidět jeho pomalý vývoj a objevovat vše kolem. Plus vše parádně doplněno úžasnými vnitřními komentáři Tomokazu Sugity, které tomu dávají nový rozměr. Navíc fakt, že zde máme 34 letého muže v těle malého dítěte, který si nese různá traumata z předchozího života, tu hraje opravdu roli. Není to jako třeba Kamitachi ni hirowareta otoko, kde si říkáte, že se hlavní hrdina v těle dítěte chová jako dítě a tak je celý isekai aspekt naprosto zbytečný. Tady hraje původní postava z našeho světa důležitou roli, ať už v tom kladném, nebo i záporném smyslu. Tím myslím to, že hlavní hrdina se často chová nepřirozeně dospěle, dokáže komunikovat s jinými dospělými postavami na úplně jiné úrovni, než jak by dle svého věku měl, dokáže taktizovat i používat různé lsti a přetvářku, aby dosáhl svého. Co se negativního vlivu týká, tak v původním světě byl hlavní hrdina dost zvláštní a ne zrovna sympatickou postavou, podepsala se na něm šikana, společenská izolace, nedůvěra... A tady v novém světě musí s těmito aspekty svého charakteru bojovat a hraje to i roli v jednom z dílů. Kromě toho je to úchyl a i tohle se hodně na seriálu podepisuje. Rudy má skoro až nezdravý zájem o sex, což vede k některým divným a občas i zbytečným ecchi scénám (obzvlášť když vezmeme v úvahu současný věk postav a fakt, že je v těle Rudyho dospělý chlap), které ale zase z části vysvětluje právě to, že hlavní hrdina má o sex opravdu velký zájem a uvnitř je dospělý muž, který má najednou reálné příležitosti, které mu náš svět nenabízel. Protože sexualita je v tomto novém světě (jako v tom našem) běžnou součástí životů dospělých lidí, navíc tu není televize ani internet a tak se dospělí oddávají těmto radostem podstatně častěji a neberou tolik ohledy na ostatní, protože je to přeci normální. Vždyť i Rudyho otec by mohl být podle našeho dnešního pohledu na věc vlastně docela nemorální postavou a úchylem, ale tím, že jde o dospělého chlapa se slabostí pro ženy a příběh se neodehrává v našem světě, jsem mu ochotný ledacos odpustit. Na druhou stranu bych asi ocenil, kdyby si Rudy své sexuální choutky nechal ideálně tak na patnáct let, protože vilné pohledy malého šestiletého děcka na mě působí tak nějak divně a nepřirozeně (Co bys jako chtěl dělat, vždyť se ti zatím ani nepostaví ?!?). Ale dobře, většina ecchi momentů tu dává pořád nějaký smysl, dokážu pobrat jejich přirozenost a je to po dlouhé době poprvé, kdy mi ta zbytečná sexualizace (fanservis) vlastně až tak nevadí, i když i bez ní by příběh mohl fungovat, jen by hlavní postava přišla o jeden ze svých základních atributů a některé Rudyho vnitřní dialogy by nebyly tak zábavné, takže by tím možná seriál i lehce utrpěl. Dále musím zmínit postavy obecně - všechny jsou velmi dobře zapamatovatelné, mají své silné charakteristické rysy, díky kterým budu i u další série po nějaké té přestávce nejspíš stále přesně vědět kdo je kdo a jaký je a žádná z postav mi navíc nepřijde nějak přehnaná, nebo nereálná, spíš naopak. Jako další povedenou věc vidím začlenění openingu i endingu přímo do příběhu, takže seriál neztrácí nějaké 3 minuty znělkami, protože ty jsou integrované přímo do děje a pomáhají originálně a přirozeně atmosféře děje. Takže dostanete v každém díle mnohem víc, než vám nabídnou ostatní anime je to přesný opak klasických shounenů, kde kromě obou znělek (opening + ending) ztratíte ještě dalších x minut opakováním toho, co se už dříve stalo = tady neztratíte zbytečně ani minutu. Když už jsem u té hudby, tak i ta je skvělá, parádně vše dokresluje a nelze si jí nevšimnout. Podtrženo a sečteno Mushoku Tensei je pečlivou, precizní adaptací, za kterou je spousta práce, ale i lásky, kterou si člověk díky zvolenému tempu opravdu užívá a těší se na další díly. ------ EDIT 19.12.2021 – Part 2 (ep.12-23) pokračuje velmi solidně v nastaveném standardu a přináší další vývoj jednotlivých charakterů a děje. Příběh se krásně rozvíjí a objevují se konečně i ti nejsilnější bossové zdejšího světa a zde anime opět ukazuje svoji sílu a to nejen na poli akce. Je to jiné než většina isekai anime, protože i když je Rudy v některých ohledech OP, přesto je jasně zřejmé, že má ještě hodně před sebou a že jsou tu stále ještě jiné a mnohem silnější postavy, a tak ani zdaleka není na vrcholu potravního řetězce. Zkrátka Rudy má pořád kam růst, víte, že stát se může cokoli a že ten hlavní příběh, ona velká hra mezi nejmocnějšími, o kterou se každá fantasy snaží a často jí autoři představí zbytečně rychle, tu pouze lehce vystrkuje růžky a velmi sympaticky láká na další velká překvapení a „turning pointy“, které určitě přijdou. On by totiž dobrý příběh nikdy neměl hned vyložit všechny své karty na stůl a ani dávat hrdinovi vše zadarmo. Vždyť i autoři kvalitních shounenů vědí, že je nesmysl dát hned na začátku hlavnímu hrdinovi sílu všechny porazit, protože diváky zajímá ta cesta na vrchol a chtějí se během ní o postavy aspoň trochu bát... Také mě docela mile potěšilo, jak byl provedený vstup Rudyho do dospělosti, z čehož jsem měl díky ecchi povaze seriálu vážně docela strach, ale ono to proběhlo všechno poměrně vkusně, logicky a přirozeně, takže i tady velký palec nahoru, stejně tak chválím za poslední lehce psychologický díl, který mi zase o něco víc přiblížil hrdinův minulý život, jeho povahu i její rozvoj. Tohle anime prostě dělá vše tak jak má a je opravdu neskutečně kvalitní podívanou. Po kompletní první sérii 9,5/10.

Nepřijde mi, že bych viděl cokoli, díky čemu bych měl ze seriálu lepší než průměrný dojem. Postavy, příběh, animace, akce, romantika hudba – všechno bylo jen čistě průměrné. Ano, bylo tam pár drobných háčků, které dokázali udržet moji pozornost, je tam jedna, možná dvě otázky, na které chci znát odpověď, a tak se asi podívám na druhou sérii, ale nebylo tu nic, co bych si extra užíval. Seriál má na první pohled zajímavý svět, ale nedokázal mi ho skoro vůbec prodat, záporák tu zatím vlastně taky žádný není a ten s kterým mě chtějí strašit je papírový deštník. Na druhou stranu tam není ani nic, co by mě štvalo, nebo mi vadilo, nemám problém seriál sledovat, dává mi to i jakž takž smysl. Nepotěší, neurazí - tohle je po první sezóně jasných 5/10.

Nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Vlastně jsem už tušil tak nějak předem že by mě to mohlo zaujmout, protože jakožto škodolibý a v mládí kvůli svému vzezření také někdy odmítaný člověk (který navíc neměl soudnost a tak se pokaždé zbláznil do té nejhezčí a největší potvory v okolí a myslel, že vidí i její skrytou krásu) v tomhle vidím vlastně pro mě docela blízké téma. Představa pomsty mě tehdy také lákala a naivní představa, že se vše otočí a přijde romantický konec mě v mládí, jakožto bezmezného snílka, lákala ještě víc. Sice je tam spousta klišé, romantika s kvalitou telenovely a je vlastně úplně jasné, jak to nakonec všechno dopadne (i když na to si budeme muset počkat na případnou druhou řadu, která kdo ví jestli vůbec vznikne), ale dívat se na to bez problémů dá, člověk se i občas usměje a hlavní hrdinka je taková podivná kombinace nesnesitelnosti a vnitřní krásy, že jsem si jí docela oblíbil. On i ten hlavní hrdina mi byl docela sympatický a jeho snaha o rádoby cool chování a krutou pomstu v kontrastu s jeho nerozhodností a zmatením (jo, začíná do toho chlapec zabředávat až po uši) se mi docela líbila... Takže zaujalo, ale zase ne až tak, abych se těšil na každý nový díl, tady to bylo spíš takové to - "Nový díl, ale tak proč ne?" - v řeči čísel 6,2/10

První problém jsem měl hned v úvodu, kdy mě nedokázal film příliš chytnout, hrdinka se sice dostala do tajemného a kouzelného nového prostředí, jako když vám Alenka spadne do králičí nory, ale tady je vám to celé tak nějak jedno, žádné kouzlo se tu nekoná, je to prostě jen nová kulisa pro příběh. Stejně tak se tu objeví několik dalších postav, důvod, proč tu jsou, je zřejmý, ale film vám toho o nich vlastně příliš neřekne, občas sice něco naznačí, sem tam něco malého ukáže, ale všechna odhalení si nechává až na samotný konec, ke kterému ale nebuduje v průběhu skoro žádnou atmosféru, a tak celé první dvě třetiny působí jen tak, že se všechno strašně vleče, je tam minimum situací a momentů, které by u mě něco vyvolávaly, a kromě Kokoro asi nikdo, komu bych nějak výrazněji fandil. Přitom se tu pracuje s tak silnými tématy, ale jediné, kdy jsem cítil nějakou tíživost byla scéna, kde za hlavní hrdinkou „přišly spolužačky na návštěvu“.  Poslední zhruba třetina filmu je paradoxně velmi dobrá, ukáže se tu, že měl autor celý příběh pěkně promyšlený a všechno hezky provázané, dokonce i ty emoce mě tu dokázaly chvílemi dostat. Takže kdyby se film zkrátil, zhutnil a líp budoval atmosféru už od samotného začátku, tak by to byla paráda, ale takhle je to spíš jenom fajn. K lepšímu dojmu mi nepomáhá ani fakt, že jsem na první dobrou uhádl hned dvě velká tajemství ze tří, zkrátka mě film nedokázal tak úplně překvapit, a tedy podstatná část z těch velkých bomb, co najednou na konci spustil, nedopadla tam, kam měla. Co filmu naopak pomáhá je vizuální stránka, studio A-1 Pictures mě nezklamalo. Hudbu bych však označil pouze za mírně nadprůměrnou. A to samé si nakonec vlastně myslím i o celém Lonely Castle in the Mirror - mírně nadprůměrné, maximálně takových 6/10.

Konečně jsem dohnal svůj největší anime rest, zkrátka seriál, u kterého mi i mí kamarádi neustále říkali, že ho musím vidět, že patří mezi klasiku, co by měl znát každý fanoušek japonských kreslených seriálů a o kterém jsem toho slyšel mnoho, nevyhnul se i některým drobným spoilerům, a tak měl jistá očekávání. Počítal jsem, že Madoka bude přesně ten seriál, který mě bude psychicky ničit podobně jako třeba Made in Abyss, že u něj budu prolévat potoky slz jako kdysi u Clanadu a až ho dokoukám, tak to bude jeden z těch nezapomenutelných zážitků, který si ale v další dekádě asi radši nebudu chtít zopakovat. A po pravdě Madoka je opravdu neskutečná horská dráha emocí, kde se střídají nádherné pocity s milými chvilkami, jen aby je pak nahradila deprese neskutečných rozměrů a vygradovala občas až do situací, kdy mi jako divákovi bylo až lehce nepříjemně. Po emocionální stránce to funguje velmi dobře, včetně samotného finále, které je sice hodně přepálené, dosahuje až Biblických rozměrů, ale zároveň vše důstojně uzavírá, i když má silně hořkosladký nádech jako celý seriál. Madoka má navíc i obrovské štěstí, že se při její tvorbě sešel tým lidí, kde každý naprosto přesně věděl, co dělá a je to vidět nejen z celé myšlenky, jednotlivých velkých překvapení, kde však pořád všechno dává smysl, ale i z mnoha záběrů, nebo i hudby. Vysoké produkční hodnoty a vůbec celkové provedení seriálu spojené s neuvěřitelnou dávkou představivosti autorů hodně pomáhá k tomu, aby vás seriál zaujal, chytil a vy si to celé užili jako jednu šílenou, intenzivní a neskutečnou jízdu, kde vaše smysly občas působí jak pod vlivem drog. Že je za animací seriálu studio Shaft vám dojde hned během prvního dílu, všimnete si totiž práce s kamerou, toho že tu někdo umí pracovat s atmosférou záběrů za pomoci barev, světla a stínů, ale třeba i díky zobrazenému prostoru (jeho hloubce), že se autoři zamýšleli nad pozadími a jejich detaily, že kamera umí zachytit pohyb, tak aby byl to udělalo dojem, že i ta akce hned během prvních pár snímků vypadá hodně dobře, ale naprostou jistotu získáte hlavně díky ikonické práci se střihem, která zde sice není až tak intenzivní jako třeba v Monogatari sériích, ale je opět natolik výrazná, že si jí hned všimnete a prostě víte. No a do toho psychedelické souboje s čarodějnicemi, u kterých si na jednu stranu říkáte, na co se to sakra koukám, ale při lehkém zaměření na detaily vám najednou dojde, že je tu ukrytá spousta drobností a významů. A k tomu všemu hraje vynikající a geniální hudba Juki Kadžiury, tentokrát ovšem jakoby trošku ztlumená (oproti třeba Noiru nebo .hack//SIGN), přesto ale pořád nádherná a dostatečně výrazná, abyste se do ní zamilovali už u první proměny Mami. A po pravdě je to všechno potřeba, protože i když má seriál jen dvanáct dílů, tak ještě během těch prvních tří (nebo spíš dvou a půl) silně "klame tělem", nebo spíš vás prostě jen pozvolna vyváží na vrcholek té pomyslné horské dráhy, aby nabral výšku na pořádný sešup. Proto za sebe doporučuji každému, kdo Madoku nezná, hned říkat, že je třeba se dostat na konec třetího (ideálně čtvrtého) dílu, i když se vám třeba nelíbí animace postav (která je dělaná takhle roztomile zcela záměrně, protože v kontrastu je síla) a přijde vám to jen jako další roztomilé anime o holčinách co zachraňují svět – takže nic pro vás. Ta dekonstrukce žánru, změna z roztomilého mahó šódžo na depresivní hutné drama plné silných témat a symboliky (prostě to, o čem skalní fanoušci tak vehementně mluví) totiž doopravdy začíná až tam (i když pozorný divák si určitě všimne jistých náznaků mnohem dřív). Madoka je tedy nezapomenutelný seriál, kde úplně všechno funguje tak jak má, je zde spousta aspektů, na kterých by se dala vysvětlovat skvělá práce s režií, kamerou, střihem, zvukem, hudbou, plus i scénář ví co chce říct, kam chce diváka dovést, co si má odnést. Tím, kolik dostali tvůrci prostoru je vše, kromě již zmíněného klidnějšího úvodu, velmi svižné, pořád se něco děje, přesto je i dostatečné místo na prokreslení důležitých postav, což je ale způsobené i tím, že jich v příběhu zase až tolik není. Zkrátka není tu moc co kritizovat, bylo to náležitě silné, v mnoha ohledech naprosto perfektní, a to já dokážu po zásluze ocenit. 9,5/10