Jeoffrey

Přestože byla pátá sezóna podstatně kratší, než na co jsem běžně zvyklý, rozhodně mě nezklamala. Ukázalo se, jakým chce Šin být generálem, jeho jednotka musela čelit dalším nebezpečným situacím, a hlavně si uvědomit, jak chce bojovat. Ten kontrast mezi Šinovou armádou a tou Kan Kiho, co všechno jsou a nejsou ochotné udělat pro vítězství, jaké metody dokáže armáda vystavěná z bývalých lupičů a banditů vymyslet a jak děsivá díky nim může válka být, byl pro mě hlavním tahounem téhle série. A přestože je člověku jasné, komu tu chce fandit, pod kým by chtěl v boji sloužit, kdo je tu morálnější, přesto jsou i Kan Kiho metody hodně zajímavé a vzhledem k dobovému zasazení mnohem reálnější než Šinův idealismus. Stejně tak Ei Sei v závěrečné epizodě opět poodkrývá své karty, ukazuje, jak chce dosáhnout spojení sedmi království a jak jim chce vládnout a jeho proslov je emotivní, dává smysl, zkrátka i jemu dál fandím. K tomu si přidávám velké bitvy mohutných armád vedené zajímavými generály, které mi seriál vždy uspokojivě představí (hlavně co je pohání), hromadu strategie (tentokrát zaměřenou na zalesněný terén s kopci) a úskoků, tentokrát opravdu podlých a mám další vynikající zážitek, který jsem si skvěle užil. 9/10

S tím, kolik jsem toho o Solo Levelingu slyšel ještě před začátkem vysílání, jsem to celé asi čekal přeci jen o něco lepší. U prvních pár dílů jsem vlastně ani moc nechápal, co ti lidé na tom vůbec mají. Příběh o tom, že se do našeho světa otevírají brány z jiné dimenze, nebo jiného světa není v anime ničím neobvyklým, a tak pro mě celý úvodní díl působil jen jako takový ne moc zajímavý edgefest plný krve s tím nejokatějším cliffhangerem na závěr. Ani další vývoj o tom, jak hrdina získal schopnosti, které mu z každodenního života dělají v podstatě videohru, mě moc nechytil a sestřičky sledující jeho postupnou proměnu mě bavily asi tak málo, jako ta proměna samotná. Ani po stránce animace jsem nebyl v tu dobu vůbec v hypu. Viděl jsem screeny z manhwy a srovnání s anime adaptací a když mám shrnout svůj tehdejší dojem – anime mě moc nepřesvědčilo. Souboje mě začaly zajímat asi až od bitvy s velkým hadem a příběh mě chytil až v momentě, kdy se začalo řešit, jak moc jsou tyhle portály do jiného světa vlastně šedou zónou, zkrátka co všechno se v nich může stát a na koho si také musíte dávat pozor. Videoherní mechaniky mě sice stále příliš nebavily, celý ten interface a jeho spojení s realitou pro mě pořád moc nefunguje, ale beru to jako snadný způsob, jak pro diváka mapovat hrdinův pokrok a podávat mu informace relativně známou formou. Co se animace týká, postupně se zlepšovala, v druhé půlce už opravdu bylo na co koukat a mnohé souboje jsem si užil, ale zase, když vezmeme práci MAPPY na druhé řadě Džudžucu Kaisen jako strop anime akce, jako pomyslný S-tier, tak to, co mi zde předvedlo studio A-1 Pictures, je pořád maximálně A-tier = mohlo by to být ještě lepší. Co mě tu také příliš nechytlo jsou postavy. Hlavní hrdina je fajn, baví mě ho sledovat, ale je to asi jediný charakter, o kterém vím opravdu něco víc. U většiny dalších vedlejších postav vím sice zhruba kdo to je, ale o jejich charakteru vím po dvanácti dílech minimum. Když si to shrnu, mám tu seriál, který si mě začal získával postupně, svému hypu zatím pro mě nedostál, ovšem jako slušný úvod – představení – relativně fungoval a v druhé půlce už se docela rozjel. Mám zájem vidět víc, očekávám víc, snad mě druhá sezóna nezklame. Ta první ode mě dostane 7,4/10.

Ragna Crimson umí být hrozně edgy, dokáže na vás lít potoky krve, spousta postav umře a někdy se to celé bude v tom utrpení doslova vyžívat, ale stejně tak mi dokázal seriál prodat i ty silné momenty, plné naděje a odhodlání, zkrátka to byla slušná horská dráha. Co pro mě však táhne celý tenhle spektákl, který není na první pohled zase až tak složitý (prostě se tu rubou mezi sebou lidi a draci), na druhý pohled však dokáže velice překvapit různými zajímavými souvislostmi, jsou zdejší postavy. Ty hlavní nejsou černé, nejsou ani bílé, nebo šedé, ale jsou hezky charakterově vybarvené, často velmi nečekaně a v rozporu s rolí, kterou zde hrají. Nepočítal jsem, že budu hltat celý příběh Ultimatie a Voltekamui, že si tu nejvíc zamiluju tu divnou bezrukou princeznu Starlii, co vidí hlavního hrdinu jako sexy meč, že mě bude tak strašně zajímat Crimson, jeho chaotičnost, ale zároveň chladná vypočítavost, nebo že budu s napětím sledovat, jestli z Ragny bude něco víc, než jen další zaslepený Eren, co musí zabít všechny draky za každou cenu. A zaslouží si draci vlastně zemřít? Jsou to monstra, ale kdysi to byli lidé, většinou s neobyčejnými příběhy a jejich charaktery se tu stále projevují, přesto – jsou to monstra! Na postavách mi to stálo, s postavami mi to padalo, postavy a jejich interakce jsem si tu užíval. Souboje byly také zajímavé, některé se opravdu povedly, u jiných jsem si vzpomněl na radu: „Pokud nedokážeš něco dynamicky a detailně animovat, oklamej divákovu pozornost pomocí barev.“ Zkrátka po stránce barevnosti to byl zážitek, líbilo se mi, že některé efekty, třeba blesky, byly dělané jen za pomoci kresby (žádný počítač) a dotažené právě těmi sytými barvami, připadal jsem si občas jako bych se koukal na nějaké velmi dobré retro, nebo spíš že štáb sice neměl všechny potřebné finanční prostředky, ale animátoři i tak věděli, jak si pomoct, na což sice dnešní diváci nemusí být zrovna zvyklí a ne každému to bude připadat cool, ale já si to užil. Pro mě je Ragna Crimson ve výsledku povedený seriál, cool edgefest, který ale na rozdíl od jiných ví co dělá, co chce ukázat a prodat a má zajímavé postavy. 7,8/10

Čekal jsem, že to bude dobrý, ale nečekal jsem že až tak moc… Poslední díl byl naprostá paráda, ten si odnáší jasných 10/10, už jen za to, jak krásně a srdečně si oba hlavní hrdinové řekli, proč se do sebe zamilovali a jak přesně to sedělo se vším, co jsem nejen v téhle sezóně viděl. The Dangers in My Heart si mě získal už první řadou, která byla zaměřená na to, jak se dva naprosto odlišné charaktery postupně měnily a hledaly si k sobě cestu. Druhá sezóna krásně staví na těchto vybudovaných základech, rozšiřuje jejich vzájemný vztah, dává jim do cesty nové překážky a postupně vše graduje až k nádhernému finále. Co mě tu bavilo nejvíc? Asi to, jak je hlavní hrdina na jednu stranu nejistý, plný různých obav, uvědomuje si, že je vlastně ještě z velké části dítě, ale přesto pak přijde nějaký ten důležitý moment a jemu přesně a logicky dojde, co je v tu chvíli potřeba udělat. Stejně tak hlavní hrdinka, která na jednu stranu působí často hodně sebejistě, ale ve skutečnosti občas také tápe a je si v mnohém nejistá. To vyobrazení dospívání, rozkolu mezi dospělostí s její odpovědností, romantickými patáliemi a na straně druhé bezstarostnost a hloupost dětství, jsou tu strašně krásně zachycené, obojí je přesně namixováno, abych postavám všechno, co dělají, věřil. Zároveň mi tvůrci umí strašně šikovně připomenout, kam se postavy během téhle cesty posunuly, vždyť třeba konfrontace Ičikawi s jeho minulým já a tím, jak vše dřív vnímal, byly jedním z nejlepších momentů celého seriálu. Obě hlavní postavy jsou tu velmi dobře napsané, pořád mají své silné a slabé stránky, ale pomalu na sobě pracují, pracují na vzájemném vztahu, což je hlavní důvod, proč jim jako divák celou dobu držím palce, a i když je to občas hodně cringe a divný, zase mi to krásně sedí k tomu, jaké ty první romance, když si na ně sám vzpomenu, prostě byly. Animačně skvělé, hudebně snad ještě lepší – zkrátka já jsem si tohle náramně užil a doufám, že budou nějaké další díly, tohle přeci není konec, je to spíš začátek jednoho vztahu, který bude určitě minimálně stejně tak zajímavý, jako byla cesta k němu. 9,5/10  

Ono je to strašně jednoduché, pokud se vám líbila první řada, pak se vám bude líbit i ta druhá, pokud se vám první nelíbila, pak ani ta druhá váš názor nezmění. Najdou se i tací, kteří budou tvrdit, že Mashle je ta nejlepší komedie, jako kdy viděli a že opening k druhé řadě je vynikajícím hudebním dílem. Chápu, že humor je stejně jako hudební vkus velmi subjektivní, a proto nejvíc ze všeho ocením, když se mi tito lidé nebudou nikdy snažit vykládat vtip, snažit se mě rozesmát, nebo mi třeba zkoušet pustit své oblíbené songy. V tomto ohledu jsem zkrátka asi v menšině, protože mi Mashle nepřišel vůbec vtipný, v téhle sezóně mě ani jednou nerozesmál – vůbec – nic. Co je horší, většina vtipů mi přišla prostě trapná, úplně mimo moji strike zónu a u některých (třeba když se Mashlovi kamarádi proměnili v děcka, nebo velká část posledního dílu) jsem začínal i mít dojem, že ve mně určitá část tiše umírá cringem. Ta snaha o humor u mě zabíjela velkou část mého zájmu a po pravdě jsem i nalomený se na další sezónu prostě vykašlat. Stejně tak se mi nelíbil již zmíněný opening (přitom předchozí songy od Creepy Nuts, kterými doprovázeli Call of the Night jsem si dokázal velmi oblíbit), ale tahle píseň mi přišla strašně nudná, repetitivní, radši jsem jí přeskakoval – tohle nebude můj styl hudby. Co hůř, nelíbil se mi ani ten hip-hop co byl vložený jako doprovodná hudba k různým scénám seriálu a s těmi epickými, symfonickými fantasy motivy se mi neskutečně mlátil. Aby toho nebylo málo, tak mě v téhle sezóně nepřesvědčil ani příběh a ani souboje. Děj byl sice sympaticky přímočarý a přišly i odpovědi na některé otázky, ale většina z těch odpovědí byla tím nejjednodušším, co se se dalo s příběhem vymyslet (včetně klišé „Jsem tvůj otec, Luku!“). Chyběla mi tam i ta lehkost a originalita, s kterou v první sérii Mashle překonával fakt, že neovládá žádnou magii, celé jako kdyby to bylo jen o tom, že když něco nejde silou, tak to prostě půjde větší a že Mashle hlavou zeď prostě prorazí. Stejně tak mi ani fyzické ani magické souboje nepřišly tak povedené a úderné jako v první řadě, i když tohle může být způsobené tím, že moje hranice ohledně soubojů se díky několika novým anime seriálům opět posunuly o něco dál a to co předvedl Mashle bylo akorát tak nějak – fajn. No myslím, že už jsem to okecal dostatečně, možná stačilo prostě jen napsat, že "Mashle Braindead" není anime pro mě a druhá sezóna mě v tom jen utvrdila a bavila mě méně než ta první, vlastně mi i přijde, že se mi většina z toho, na čem tenhle seriál stojí už okoukala. 4,5/10 a další sezónu už asi nechám fanouškům, protože ono je to strašně jednoduché - pokud se mě nenadchla první ani druhá řada…

Přesto, že už to z trailerů vypadalo jako neskutečná blbost, jsem chtěl dát seriálu šanci, protože ho režíroval Čizuru Mijawaki, který má na svědomí velkou část mé milované Gintami. Říkal jsem si, že by to mohlo být vtipné, nečekané, prostě fajn. Výsledný dojem po dvou dílech – zázrak se nestal, je to blbost!

Představte si, že jste střízlivý a vlezete do baru. Rozhlédnete se po okolí a řeknete si: „Tady to vypadá úplně strašně“. K tomu je tu už několik na hadry ožralých štamgastů, kteří s obsluhou rozebírají nějaké nesmysly, kterým z velké části nerozumíte – neznáte kontext, protože nejste zdejší. K tomu se najednou rozpovídá obtloustlý, obrýlený chlapík o svých oplzlých představách a zážitcích se ženami a vy pochybujete o tom, že se něco z toho reálně stalo a z toho chlapíka máte špatný pocit. Říkáte si, kam jste to právě vlezli. Po chvíli se radši otočíte na podpatku, a aniž byste si tu něco dali se radši znovu vydáte do noci, hledat něco lepšího. To byla moje návštěva v Snack Basue, chvilka s anime, které po animační stránce vypadá tragicky, postavy mi tu jsou už na první pohled nesympatické a často žvaní o místních, tedy japonských reáliích, politice, hercích – zkrátka věcech, které nadchnou možná Japonce, nebo zarytého japanofila, ale ne průměrného diváka, i když je třeba fanouškem anime. A přesně ve chvíli, kdy začal mluvit Morita a já z jeho keců cítil neskutečný cringe jsem si řekl, že tohle fakt sledovat nechci, to by nedopadlo dobře – tenhle seriál zkrátka pro mě neměl žádnou hodnotu, ba co hůř, bylo mi až docela nepříjemné se na něj dívat. Logicky přišel drop po prvním díle…

Původně jsem očekával další generický isekai, ale tenhle „polní doktor“ mě skoro ve všech ohledech dokázal velmi mile překvapit. Už v prvním díle jsem si všiml, že jsou tu hodně sympatické postavy, všechny tři hrdinové z našeho světa jsou strašně fajn, každý je úplně jiný, ale ke každému z nich jsem si dokázal najít rychle cestu. Stejně tak i lidé v tomhle fantasy království mají něco do sebe, ať už jde o poměrně rozumného krále, milou princeznu, nebo „vládkyni posilovny“ a velitelku zdejších léčitelů Rose. Moc dobře se na to dívá, vzájemné interakce mezi postavami jsou záživné a často i zábavné. Hlavní hrdina si tu projde reálným tréninkem (takže žádné OP během pěti minut…), dostal jsem i docela pochopitelné vysvětlení, proč jsou léčitelské schopnosti v kombinaci s bojovým výcvikem tak silné, a i zajímavý koncept toho, jak se dají využít (v souladu s názvem seriálu). Příběh mě také chytil, je vidět, že mu autor dal stejnou péči jako svým postavám, a tak má hlavu a patu, drží mi pohromadě, zajímá mě, co bude dál. Animačně to bylo ucházející (dalo by se však i mnohé zlepšit), hudebně se mi seriál líbil. Za mě 7,3/10 a klidně bych si dal nějaký přídavek.

Tohle bylo velmi příjemné překvapení a hrozně sympatický seriál. Už trailery mě hodně zaujaly, především dle mého velmi dobrou animací, ale vzpomínám si, že jsem měl tehdy velké obavy, že se mě bude seriál snažit emocionálně ždímat tragickou minulostí hlavní hrdinky, protože všechny trailery v tomto ohledu hodně tlačili na pilu. O to víc jsem byl překvapen, že se první díly nesly v relativně příjemném duchu a na onu pasáž o hrdinčině minulosti došlo, pokud se nepletu, až někdy v díle třetím a celé to bylo podané naprosto přijatelně, zkrátka na nějakou přehnanou snahu vytvořit ve mně uměle dojem „tahle dívenka trpěla, fandi jí diváku“ nakonec nedošlo, nebylo to třeba a já tak mohl Ivy fandit ne proto, že má tragickou minulost, ale proto, že jí dokázala překonat, nezlomilo jí to a velmi sympaticky neustále kráčí kupředu. Ona tahle „nejslabší krotitelka“ umí zaujmout i v mnoha dalších směrech, třeba se mi tu strašně líbilo, jak originálně a neotřele zde byl zapracovaný isekai aspekt. Užíval jsem si celou tu cestu, jednotlivé zastávky, to, jak zde byla vykreslená společnost, jak zde byla popsána a ukázána jednotlivá města, všechno pro mě působilo hodně uvěřitelně (třeba to, že organizace únosců dětí tu není jen nějaký pár lidí, ale opravdová organizace). Oblíbil jsem si tu spoustu postav, z celého toho dobrodružství jsem měl dojem, že i když svět není jednoduchý a jsou v něm špatný lidi, přesto je zde i spousta lidí dobrých, nebo jen těch, kteří se špatně rozhodli, ale mohou to třeba ve správnou chvíli napravit. Prostě místo očekávaného depresivního zážitku (který slibovala většina trailerů), jsem dostal pravý opak – něco, co mi dávalo dobrou náladu, naději, úsměv, a tedy bylo jedním z nejpříjemnějších zážitků v celé zimní sezóně (i když tu byly vážnější pasáže a témata). Když si k tomu přidám animaci, která mi přišla vysloveně krásná - nádherně pestrá paleta barev, s kterou tvůrci uměli pracovat (koukněte jak je vizuálně nádherný třeba jen opening), příjemný styl kresby, ale i velmi dobrou hudbu, tak se dostávám na velmi silné 4* a opravdu bych si přál další sezónu. 8,3/10

Gushing Over Magical Girls je tím dílem, které tuhle sezónu dělalo největší vlny a rozdělovalo anime komunitu na dvě naprosto odlišné skupiny. Zkrátka buď je vám tenhle seriál proti srsti, vadí vám jeho otevřená explicitnost v souvislosti s nízkým věkem většiny zdejších dívek, a tak si od vás nic jiného než odpad nezaslouží - většina jeho fanoušků sklízí vaše opovržení a rozhodně byste jim nesvěřili své děti. No a pak je zde druhá strana – ti, kteří si z explicitnosti a věku dívek příliš nedělají, protože jde jen o kreslené postavy, dále ti, kteří takový obsah záměrně vyhledávají, protože se jim líbí (puberta je svinstvo) – někteří si říkají muži kultury, jiní zase coomeři a ano, je velmi pravděpodobné, že na téhle straně bude i nějaký „pedoméďa“. Je to však opravdu jen o těchto dvou skupinách? Je váš dojem ze seriálu opravdu závislý na tom, jak si užíváte kreslené porno a kde jsou vaše limity? Do jistě míry ano, nemůžeme tenhle fakt úplně opominout, takže se každý můžete zařadit sám, ale nikdy nic není jen černé a bílé... Já třeba ve svém věku už pár let vyhledávám spíš videa pro dospělé v kategorii MILF, ale v mládí jsem v anime viděl opravdu ledacos, takže mě tenhle seriál asi nemůže ani rozrušit a ani vzrušit. I když je pravda, že i pro mě byl některý jeho obsah tak nějak za hranou toho, co jsem potřeboval vidět. Zkrátka sexualizovanou výměnu plen, nebo velmi zvláštní hraní si na rodinu, závěrečná „sranda“ s chobotnicí a jakákoli chapadla celkově mi dobrý pocit nikdy nenavodí. Ale proč na to tedy koukáš, když to nejdůležitější, tenhle "servis pro diváka", tak nějak není pro tebe? Z části je to zvědavost, ale především je to proto, že i přes všechnu tu erotiku tenhle seriál má zajímavý námět, dobře prokreslenou psychologii postav a také mi spousta situací zde přišla tak nějak originálních, svěžích a nečekaně i zábavných. Zkrátka seriálů z pohledu záporáků už pár máme, stejně tak asi i existuje dílo o padouších ve světě mahó šódžo, ale zkombinovat tenhle úhel pohledu s hledáním sebe sama a ano i s tím objevováním vlastní sexuality je něco opravdu nového a překvapivě to k sobě docela ladí a logicky to i obstojně funguje. Prostě jsem dokázal pochopit většinu postav, na čem jsou založené ty jejich zdejší úchylky a fetiše, protože i když to tak může vypadat, nic se tu neděje jen tak, a i ta divná sexualizovaná scéna s výměnou plínek má své opodstatnění a jako již zmíněné „hraní si na rodinu“ reflektuje psychické rozpoložení malé Korisu, které evidentně chybí stabilní rodina. Stejně tak hlavní hrdinka všechno, co dělá, má založené na své vlastní představě o magických dívkách, dobru a zlu – vše se odráží v jejích činech a skutcích. Utena nechce magické dívky vidět trpět, ale spíš překonávat úskalí silou svého nezlomného charakteru a zároveň jí baví, že během toho své hrdinky mnohem lépe poznává – vidí stránky, které by jako normální děvče vidět nemohlo. No a třeba posedlost Kiwi Utenou je způsobená její touho po pozornosti a tím, že Utena byla první, kdo jí tu pozornost opravdu věnoval. Takhle bych mohl pokračovat dál a rozebrat každou z postav, zkrátka po stránce vykreslení jejich psychologie pro mě seriál funguje na jedničku a není asi i nějak složitý. Co se tu tedy člověk všechno dozví? Třeba že hranice mezi obdivem a posedlostí je velice tenká. Nebo i to, že zvrácenost ostatních na první pohled nepoznáte (nikdo nemá na čele napsáno „Damaged“) a ti nejvíce zvrácení lidé bývají často ti, do kterých byste to vůbec neřekli – takže klasicky „Tichá voda…“. Takže i když nejsem někdo, kdo by si vysloveně užíval zdejší erotiku, přesto nedokážu hodit tenhle seriál do koše, protože i pro mě měl něco, kvůli čemu jsem ho chtěl sledovat a dokoukal. Prostě si myslím, že když nemáte během sledování všechnu krev nahrnutou v pohlavním orgánu, ale když váš mozek normálně funguje a nejste zaslepení vztekem z toho co se tu právě děje, tak má seriál i tomu mozku co nabídnout. Navíc mi jeho originalita – jak bourá mahó šódžo, ale i co všechno je ochotný ukázat přišla zábavná a svěží. Když si k tomu přidám ještě nějaké body za skvělý výkon (navíc její první hlavní role) Fúky Izumi v roli Uteny, kdy opravdu dokázala svým hlasem dát postavě široký záběr jednotlivých emocí a výrazů, tak jsem na 6/10 i přes všechny své výrazné výtky.