PaTeXx

F. R. Čech nám bez servítek demonstruje, koho všechno dokázal za život nasrat. Všechny členy kapely Olympic, Národní galerii, fanouškovskou základnu pražské Sparty, svoji manželku a značnou část obyčejného obyvatelstva republiky České. Ringo je zkrátka a jednoduše unikát, ale jeho odvaha, flegmatičnost a smysl pro humor v jakémkoliv podání se musí uznat. Stejně tak jako jeho obraz zvířat obdivujících piču.

Pan Mann vytáhl z rukávu mimořádné závodní eso, které si schovával po celou dobu své dlouholeté režisérské kariéry, a tím esem je nemilosrdný businessman Enzo, jehož ztvárnění v podání Adama Drivera bylo na jedničku s hvězdičkou. Mann se rozhodl jít cestou vyjmutí jednoho konkrétního krizového roku v historii Enzovy značky, nikoliv postupným vývojem od začátku až do současnosti. A díkybohu za to. Nervózní a znepokojivý průběh vyvrcholil v (sebe)vražednou misi Mille Miglia, což je to nejnechutnější, co se mohlo stát, ale pro účel filmu to nejlepší možné znázornění brutality tehdejšího závodního světa. Skvělá práce.

Plastelínová animace v podání DreamWorks a slimáci bylo to nejlepší, co nám tento snímek debutantů Fella a Bowerse dokázal nabídnout. A to nemyslím nijak šíleně zle, ale průběh filmu byl prostě "normál" a to se vším všudy. Našlapaných jmen byla možná i škoda, některých byste si ani nevšimli. Ve finále ty tři kousky přece jenom dávám, pocity mám však smíšené. Příběh není nijak světoborný, na druhou stranu rychle uteče a občas se i usmějete. Tři slimáčci z pěti.

Tento Clooneyho kousek má jeden velký handicap a tím je antonymum slova "svižnost". První půlhodinu máte dojem, že se prostě jedná pouze o pozvolný (a to říkám ještě hezky) úvod, pak vlastně čekáte, až se něco stane a ono nic. Následně Vám dojde, že to v tom vycházkovém tempíčku bude pokračovat až do konce. Paradoxně nemůžu použít slovo "nuda", dědkova dějová linka mě nadměrně bavila (nesrovnatelně s posádkou na lodi) a překryje to i občasné a překvapivě školácké chyby v režii (zvuk dopadů těles v otevřeném vesmíru? Au.) Ale jsem rád, že malé Iris udělali v tom SMRTÍCÍM počasí alespoň lehce zarudlý nos, děkuju. Propadák určitě ne.

Krátký sestřih toho, jak to měl Lynch s přenesením Duny na filmová plátna jakožto první obětní beránek těžké. Jenže když v dokumenty slyšíte, s jakými jmény měl tu možnost dělat, nešlo z toho vytřískat přeci jen víc?

Nevím, nevím. Nejsem úplně zastáncem tady tohoto sci-fi stylu pradaleké budoucnosti, ale že by mě Lynchova Duna zklamala, to taky ne. Příběh jsem hltal, jen pokud jsem se zrovna vyznal v postavách, kdo je kdo. Romanci mezi hlavním protagonistou a jakousi "domorodkyní" Chani jsem nikterak nefeeloval, mladá Sean Young (lol) minimum prostoru a žádné backstory, takže občas zapomenete, že tam vůbec je. Jo a Baronovy nechuťárny bych si kurva poprosil odpustit, barbecue-chicken pizza se u toho úplně žrát nedá. Jsem si vědom, že první Duna dostala v osmdesátkách velký hate, a když se tak pokoukávám po přenesených negacích mých nespojených kolegů z jejich hlav do klávesnic, tak jsem rád, že předlohy nečtu. Lepší průměr.

Ani zdaleka nejsem uspokojen. Co nám nabídlo finále populárního bestselleru Nenasytných Hříček? Nepochopitelnou romanci, znamenité bojové scény, nepředvídatelné plot-twisty a ještě jednou nepochopitelnou romanci. Nemůžu si pomoct, ale Hutcherson není úplně nejsympatičtější herec jakého v kinematografii uvidíte, a bohužel pro něj je i jeho postava napsaná otřesně. To ovšem platí u všech hlavních článků této nepůsobivé skvadry (Hemsworthův potenciál nevyužit, Jennifer vám postupem času začne vadit). Asi standardně mě nepřekvapují famózní výkony veterána Sutherlanda a geniálního Seymour Hoffmana. Boj a atmosféra ve stokách bylo to nejlepší, co nám tento film mohl nabídnout (dokonce jsem si to přehrál víckrát a to běžně nedělám). Vzdávám celé této sáze hold, ale její zakončení mohlo být zkrátka o něco důstojnější.

Popkultura tu smrděla každým coulem a světe div se, tohle je málo. Stejně tak jako věhlasná jména v obsazení, která to prostě v dabérském světě nezachrání. DreamWorks se tentokrát vydali špatnou cestou. Sorry, ale srovnání s Finding Nemo je absolutně mimo mísu. Šíleně dlouhých devadesát minut.

Mínusová Godzilla mi ukázala dvě věci. Když je nasraná ještěrka na plátně, je z toho kulervoucí podívaná. Pokud naopak ne, můžete zaplňovat čas žraním nachos s cheddarovou omáčkou a usrkáváním ledového čaje, dokud ty zdlouhavé a dialogy přeplněné scény neskončí (doporučuji si vzít větší menu, těch pasáží je tam fakt hodně). Tři hvězdy dávám za efektivitu práce s nízkým rozpočtem, protože zpracovat takovou vizuální nádheru za necelých 15 míčů USD, to už si vyžaduje pořádný um (ze kterého ostatně u Japonců nejsme překvapeni). Buďte si vědomi i určitých klišovitých momentů a předvídatelného scénáře, ale jak to můžeme těm klukům z východní Asie vyčítat? 1- určitě ne, spíše 3+.

Dle většiny místních komentářů to vypadá, jako by panu Scottovi docházel dech a to nejlepší by měl za sebou. S tím druhým souhlasím, první tvrzení vyvracím. Je potřeba zdůraznit, že Napoleon nebyl přistižen pouze s bajonetem ve svých rukou, ale taky strávil nějaký kus života klábosením (popřípadě šukáním) se svojí rozdavačnou ženou. Upřímně jsem dost překvapený, jak byly bitevní scény "dotěrné" a až nechutně hmatatelné, to samé se dá říct o jeho bizarním simpujícím vztahu se zmiňovanou Josefínou. Obojí hodnotím kladně, ale s kratší stopáží budu asi muset souhlasit. Gladiator hodně napoví, jestli na to Ridley stále má. Napoleon prošel.