SimpanzJi

Pořád na ten film myslím.

Utrpení. Podle mantry "protože jsou Vánoce" jednají všechny postavy, omlouvají tím své nelogické chování, své excesy, svůj náhlý zájem o druhé. Kýčovitá a patetická atmosféra Vánoc, během kterých svět jako by byl propojený, přece zakryje všechny neshody, problémy, nenávisti! (rozuměj "aspoň na týden v roce se budu přetvařovat, že tě mám rád"). Děti jsou tu naivní, ale samostatné, puberťáci magoři s dredy, dospělí nestabilní jedinci, patlající se ve svém životě, a nakonec staří lidé senilní, zmatení, ale roztomilí. Tak hezké české svátky, jak jsou všichni pohromadě! Z ideologického hlediska, co se v tomto filmu z nějakých fragmentů dá vyčíst: Amerika je taková divná (Santa fuj), internetu se vůbec nedá věřit, cizinci jsou taky divný (a co tu vůbec dělaj, ale tak tu bagetu si od nich vezmu, no), a vůbec ty moderní trendy jsou celé divné. Aby spolu chodili dva kluci? Jako je to překvapení... no tak jo, ale stejně "achjo". Nejčastějšími slovy, které provázejí celý film, jsou Vánoce a rodina. Nakonec nikdo nezůstane sám, protože to je hrozné, být na Vánoce sám! A ten, komu Vánoce přišly zbytečné, je nakonec stejně má rád, protože jsou přece nádherné.

Ada může být chápána jako alegorie na společnost, která není příliš nakloněna výrazným fyzickým odlišnostem – s tímto tématem pracují například Neuvěřitelná dobrodružství Paula Harkera (2019) nebo i Tvář vody (2017). Ovčí dítě tady ale spíš v některých scénách připomíná díky prostředí farmy a jízdě na traktoru figuru na styl Králíčka Petra (2018), oblíbeného amerického rodinného filmu, a otec Ady, jenž se na konci nečekaně zjeví, zase svým vzhledem inklinuje někam k Hellboyovi (2004). Ve výsledku působí hlavní téma filmu rozpačitě a v mnoha momentech vtipně. Film je svým filmem neukotvený – částečně inklinuje k surovému psychologickému dramatu skandinávského typu, na druhou stranu využívá hlavní motiv jak z řeckých divných filmů, v některých scénách se ale snaží o folklorní horor na způsob Slunovratu (2019). V prvním případě nejsou postavy dostatečně prokreslené, aby se na ně divák dokázal napojit, v druhém případě je s divností pracováno pouze po povrchu a bez nějakého, klidně absurdního vysvětlení, ve třetím případě je islandská mystika zmíněna letmo.