Popluh

Šílená béčková jízda plná nezapomenutelných hereckých výkonů, hlášek a tradičně přepálené brutality, která definitivně potvrzuje, že Robert Rodriguez i přes ty "drobné" úlety stále ještě vlastní koule o velikosti Mexika. Tenhle film prostě, narozdíl od Ameriky, nezná hranic a v Rodriguezově Grindhouse světě je zkrátka možné vše. I to, že Machete SMSkuje. 80 %

Pro skalní fanoušky sice jen taková zkratka, která ale přesně vystihuje ducha a podstatu skupinu a navíc disponuje řadou velice zajímavého obrazového materiálu. DiCillo to rozhodně poskládal dobře a na poli slabé hodinky a půl se zaměřil na ty správné body. Komentář Johnnyho Deppa je pak jedině velké plus.

Při první projekci jsem měl v těle víc vodky než krve a jak jsem později zjistil, i přes velice pozitivní pocit druhý den ráno, jsem si z výsledného filmu pamatoval asi jen 15 minut, z nichž 10 bylo úvodních a zbytek se rozjel na řadu scének napříč filmem. Druhá projekce za střízliva tedy vše spojila do parádního psychedelického celku s geniálními hereckými výkony. Gilliam opět potvrdil svůj nezměrný vizuální talent a naservíroval film takřka bez chyb ze kterého vám půjde hlava kolem i bez kombinace éteru, acidu a mescalinu. Vidět to v kině, byl by to asi zážitek maximální. Asi bych si měl podruhé přečíst knižní předlohu. 95 %

Povedená a hlavně skvěle natočená dramedy s výborným obsazením, která navíc dokáže solidně zasáhnout.

Benga v záloze měly snad všechny předpoklady stát se jednou z komedií letošního roku. Osvědčeného komediálního režiséra, ještě osvědčenější herecké obsazení a hlavně výborné a vtipné trailery, které lákaly na komediální akční jízdu. A ta se bohužel nekoná. Přestože film disponuje opravdu povedenými hereckými výkony a řadou vtipných pasáží, jako celek je prostě rozmělněn do neúnosné 107 minutové pasáže. Klasická a léty prověřená hodina a půl by byla rozhodně lepší a hlavně by jí Benga v záloze stihly zahustit vtipy a (jinak poměrně solidně natočenou) akcí mnohem mnohem lépe. Ve výsledku se tak proti výsledku obrátily i ty trailery, které podle současných zvyků sice neobsahovaly všechny vtipné scénky, ale ty nejpodařenější vesměs ano. Z výsledného filmu se tak stala stará známá a nepříliš populární skládačka scének viděných dříve s přebývající vatou, ze které se tam vyskočí třeba výborný (byť upozaděný) Steve Coogan nebo dvojice pseudo-gangsterů s "lookem" Vincenta a Julese z Pulp fiction. 60 %

Experiment s divákem. Haneke nejdřív nastíní celkem klasický vypadající thriller o výtržnících v domě, ale tak jako se ta úvodní rodinná idyla zvrhne v thriller, tak se i klasický thriller zvrtne dál. Divák uspaný vlastní představou o odhalení budoucího vývoje ani nepostřehne ten moment, kdy se mu Haneke vplíží do pokoje, vyhne se popcornu sem tam popadanému po podlaze a z opěradla pohodlného křesla odcizí ovladač. Tím v podstatě převezme nadvládu a z televizní obrazovky se rázem stane zrcadlo, které odráží samotného diváka skrytě i otevřeně toužícího po násilí, jehož přímému zobrazování se ale Haneke výborně vyhýbá. Hlavní hybatel děje se nebojí otáčet do kamery a oslovovat přímo diváky, čímž z různých úhlů pohledu paradoxně zvyšuje i snižuje autenticitu "filmu" zároveň" a nejen, že tak diváka vytrhuje z filmu ale zároveň mu dává pocit, že se na všem také podílí. Právě tou svojí (ne)latentní krvelačnou a sexuální touhou. Někdo na tuhle zvláštní hru přistoupí, někdo odejde, někdo nemá problém s každým zákoutím svého charakteru, někdo klíče od 13. komnaty záměrně či nezáměrně skrývá.

Snímek těžký k hodnocení. Zajímavě natočené psychologické S/M porno s fantastickými herci, které nabízí bohaté interpretační možnosti, velký kus Triera samotného a opodstatněné a tím pádem v žádném případě ne samoúčelné naturalistické scény. Celkový dopad na diváka je mnohdy až neúnosný, psychologicky mrazivější film z úvodu se rázem mění v survival horor s výraznými prvky surrealismu po celou dobu a na neinformovaného diváka může Antikrist zapůsobit jako rána špalkem do koulí. Trier výborně buduje atmosféru snímku, kdy i nuda (a že se v pár pasážích dostaví) ve výsledku pracuje pro film protože ve výsledku přidává na té drásavě neúnosné atmosféře snímku a navíc umožňuje film analyzovat i v jeho průběhu. Diváka tak v podstatě od druhé poloviny drží mezi fascinací zobrazovanými věcmi a nutkáním okamžitě utéct/film vypnout a nikdy víc se k němu nepřiblížit, což samozřejmě nabízí některá nerelevantní hodnocení a odsouzení, přestože právě ty pocity jsou jedním z klíčových důkazů že to skutečně funguje a takový divák tak v podstatě tvůrci vyčítá vlastní slabost. Film opravdu končí velkým psychickým vypětím (jak postav, tak diváků) a atmosféra se diváka nepouští ani po jeho zhlédnutí, spíše naopak - nutí ho nad filmem přemýšlet. Ať už je to jakkoliv, Trier je dozajista velký režisér s ještě většími problémy.

Dovolím si zatím zhodnotit úvodní show, která mě příjemně překvapila. Super neotřelé moderátorské duo, dost možná nejlépe složená porota a hlavně výběr zajímavých lidí v přenosu. Bylo by to spíše na 3*, ale během pořadu jsem párkrát pro porovnání přepnul na konkurenční nováckou Talentmánii a to co jsem tam viděl mě definitivně utvrdilo v tom, že Prima předvedla silný nadprůměr na poli televizní zábavy.

Chtělo by to nášup. Expendables vytáhli hlavní esence akčních osmdesátek a protáhli je moderním hávem. Rozklepaná kamera, rychlý střih a parta veteránů pobíhajících mezi výbuchy. Potěší pestrost akce - od zbraní přes pěsti až k nožům a wrestlingovým chvatům a zpět, méně tak už si Stallone vyhrál s příběhem. Ale ruku na srdce/koule, kvůli němu šel asi na Expendables málokdo. Pro fanoušky akčního žánru a pamětníky to musí být fajn nostalgie, ovšem přizpůsobená i moderním akčním požadavkům. Herci jsou vybraní dokonale, chemie mezi nimi je neuvěřitelná, hlášky sedí a nepřátelští vojáci ztrácejí hlavy. 70 % zatím zaokrouhleno dolů.

Žádný velký fanda U2 nejsem, ale ty jejich největší hitovky samozřejmě dobře znám a byl jsem zvědavý jak se předvedou ve stínu monstrózního pódia (a taky ve "stínu" mých oblíbených předskakujících Muse). No a musím říct, že jsem byl příjemně potěšený. Pódiové vychytávky, osvědčené hity, kapela ve formě a všudypřítomná politika, to jsou prostě klasičtí U2 a já si je více či méně užil od prvního do posledního songu. Být fanda, je mé hodnocení asi maximální. P.S.: Ve vší úctě k Bonovi a fanouškům si nemůžu pomoct, ale Where the Streets Have No Name v podání Muse feat. the Edge na letošním Glastonbury 2010 mi přišla mnohem mnohem lepší.