elgreco

elgreco

Honza Janula

okres Praha

3 body

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3
    • 14.11.2018  21:35

    Nemám rád životopisný filmy! Ale "První člověk" o cestě na Měsíc a Neilu Amstrongovi je veliká výjimka - není to nejlepší film na světě, protože se musí držet reálného příběhu, ale je to bezchybně vyprávěnej reálnej příběh - Ani ve snu mě nenapadlo, že to jde takhle zručně, vlastně odvážně odvyprávět - v žánru velkofilmu. Když jsem šel do kina, čekal jsem spousta melodramatických scén, velkolepé obrazy vesmíru, fanfáry při přistání a někde mezitím zajímavý průhledy do pozadí celýho programu Apollo. Dostal jsem skvělý uměřený herce i hrdiny (Neilova žena Jan), uměřeně vyprávěnej soustředěnej příběh - a že o melodramatický události není nouze - no uvidíte. Film hodně přebírá optiku Neila Amstronga, kterej rozhodně byl nestandardní týpek - rozhodně ne žádný emo Ital, naopak rezervovaný člověk, trochu psychopat - jinak by nemohl dělat tu práci / přežít všechny ty nehody - proti němu největší westernový chladnokrevní hrdinové, jsou zmatkáři a smráďové. Lety do vesmíru a různý testy jsou důsledně snímaný z perspektivy kosmonautů - takže vám dojde, že byste do tý plechovky nevlezli ani na 5 minut, natož abyste se v tom nechali vyprdnout do vesmíru, a že se to sice povedlo - ale že šance, že se o ten Měsíc rozmlátí byla 50:50. Dojde vám, že astronauti taky museli bejt hrozně dobrý technici a museli toho hodně nastudovat - nestačilo se nepoblinkat na centrifuze:-) Záběry z Měsíce jsou neuvěřitelný - až do toho filmu jsem si nedokázal představit, jak strašně mrtvě Měsíc vypadá. A celý ztvárnění pobytu na Měsíci je zase uměřeně a umně udělaný. Obraz vypadá jako filmy z konce 60. let - taky byl točenej na klasickej materiál - takže žádný nablejskaný uhlazený ale hezký hrubý zrno. Finále u "skla", kdy je Neil ještě v karanténě po přistání - je neuvěitelný - člověk úplně neví, jestli je to happy end, musel jsem si to najít, jak to bylo dál a jestli to teda je nebo není happy end. Čím míň před filmem víte tím líp. I když víte, že se tam dostanou - tak jsou to celou dobu strašný nervy - protože je to zrežírovaný, tak že se díváte očima astronautů a přebíráte jeijich pohled, neznalost - takže zapomenete, že víte a hryžete se nehty:-) Film je o obrovskym triumfu - ale přitom je vlastně pořád spíš smutnej. Vemte na to tátu, mámu, dědu - co to zažili tenkrát v 1969 - budou nadšený. Vemte děti - pokud stíhají titulky, pokud je zajímá technika, jsou to malý vědátoři, ale není to film, kde akce střídá akci. Zkoukněte i předchozí filmy od Chazelloho (bože, je mu jen 33 a natočil tohle - machr!) - Lalaland a hlavně Whiplash!

    • 14.11.2018  21:26

    Je to podvod! (Bude to poprava - první pomoc pro ty z nás, co se jim to teda fakt nelíbilo) Žil jsem v domnění, že Bohemian Rhapsody bude dokument o trnité cestě Bohemians Praha za titulem v roce 1981. (Nebo to bylo 1881 – kdo si má pamatovat, kdy Bohemka naposledy vyhrála ligu!) Leč běda! Kníratým hrdinou tohoto filmu není Antonín Panenka, ale jakýsi Farakh Bulsara a navíc to teda není dobrý film. Jak jsem byl nadšený z životopisného „Prvního muže“ tak z tohohle životopisného filmu nenadšen – ukazuje, proč většina životopisných filmů stojí za starou bačkoru. Technicky – nenadchne. Herci podobně – a ne, Rami Malek podle mě není typologicky vhodný. Herecky snad fajn – ale místo osvalenýho poživačnýho chlapáka, sexuální mašiny, je hrdinou filmu křehký po lásce toužící a sebe sama hledajíci elf. Podle toho jak je film napsaný, se zdá, že výběr „křehkého herce“ byl záměr. Ale právě díky tomuhle záměru, je to film už v základu nefunkční, vykleštěný, zbytečný – není o skutečném Mercurym a cenzuruje to, co ten film mohlo táhnout a udělat z něj jízdu - spektakulární dekadentní spektákl nebo intimní/ osobní příběh chlapíka s talentem, uměleckou (přiznejme si trochu kolotočářskou) vizí, sexuálním apetitem a egem, nebo kombinace obojího. Zásadní problém je ve vyprávění, které má klasickou nemoc životopisných filmů – hlavně, aby z toho vyšel hlavní hrdina jako citlivý člověk, co snad trochu šnupal, ale to jen že byl nešťastnej a svedenej na scestí. Snad ještě víc, aby jako úžasní lidé byla ztvárněna dosud žijící rodina, přátelé, muzikanti – ti i v roli poradců filmu. Výsledkem jsou sterilní omalovánky. Sled scének ala školní besídka s velkým rozpočtem, tak jsme se dali dohromady, tak jsme natočili desku, tak jsme jeli turné, tak Freddie pokukoval po klucích – všechno šlo jako po másle, byli jsme príma, občas jsme narazili na nějakého moulu, ale tomu se teď všichni spolu s váma vysmějeme. Hlavní hrdina zavrávorá, ale včas si uvědomí, kam patří. Tak trochu jak Parta brusiče Karhana z prostředí showbusinessu. Napětí, drama, příběh, sex, perverze – nikde. Strašná klišé tipu manager k Freddiemu „Jsi legenda“ – Freddie ke kapele „Ne. My jsme legenda!“ Lidé píšou, že je to pro milovníky Queen. Tvrdím opak – pro opravdové fanoušky to musí být k nepřežití – ti totiž kapelu znají, mají ponětí, kdo byl kdo, a jak se kdy choval a ten film je tudíž musí iritovat. Je totiž jak děsivě a děsně korektní. Z filmu přímo křičí, jak moc chce být mládeži přístupný (emocionální – lidská nepravdivost filmu), tak nepravdivý i co se týká i čistě časový posloupnosti událostí včetně hlavní pointy: Wembley – totálně rozložená kapela Xlet nehrála – šéf nám, řek, že je, chrchlichrchli, HIV+ a my do toho jdeme a všem to nandáme, protože jsme jedna rodina. (Spoiler!: Kapela se nikdy nerozpadla, nekonalo se žádné znovupřijetí Mercuryho do kapely natabene podmíněné tím, že písničky se odteď budou podepisovat jménem kapely a ne podle toho, kdo je napsal. Sólové desky natáčeli ostatní členové už před Mercurym. Před Wembley jeli normálně turné. Desky vydávali pořád. O tom, že je HIV+ se Mercury nechal informovat až 2 roky po Live Aid. Kolik při svém životním stylu, který je ve filmu stěží naznačen, musel sám nakazit lidí, raději nemluvit, hůř bychom se sebedojímali – to nepíšu, abych moralizoval, ale proto, že i na tom mohl být rozehraný zajímavý příběh.) Nemám nic proti „nepravdivosti“ pokud je důvodem lepší příběh, tady se nedostáváme ani nemastně neslaně odvyprávěnou pravdu, ale nemastně neslaně dovyprávěnou lež. Nenene, pro fanoušky to není, je to film pro lidi, kteří považují We Will Rock You za skvělou písničku, ale jinak o kapele a Mercurym nevědí vlastně nic. Film... film pro naše „We Are the champions“ hokejové reprezentanty a takových lidí, je naštěstí pro tenhle film hodně – dle hlasování na CSFD je to momentálně 3. nejlepší film všech dob. Takže z něj možná půjdete nadšení – vlastně, co jsme na něm byli tak holky byly nadšené - a to mezi nimi byly i filmové labužnice, kluci ne. Což mi připomíná, že nám jako chuťově nejlepší pivo kdysi vyšel Gambrinus. Ale, to není pro mě. Kdepak. Jsem snob, raděj místní divný pivo. Tohle nejsou QUEEN ale HARLEQUIN. (Paradoxní je, že Malek působí buzničkověji, než Mercury, který po podiu kráčel jak kohout, matcho matchovitej, a přitom ještě paradoxněji zároveň film oslavující homosexuála působí téměř homofobně – Mercury div, že ne k homosexualitě nebyl sveden chlípným manažerem Paulem.) Jen si představte, co to mohlo být, kdyby Mercuryho hrál Sasha Baron Cohen (Borat) a režii dělal třeba Buz Luhrmann, Gaspar Noé, Todd Hayness, Tom Tykwer co já vim, kdokoli jinej, kdo by se nebál bejt prasáckej, kýčovitej a pravdivej – což je v případě Mercuryho jedno a to samé.

    • 29.3.2014  01:11
    Ona (2013)
    *****

    Zatím krátce... ten nejkřehčejší romantismu... ideální kombinave filmů Opilí láskou + Věčný svit neposkrvněné mysli a Ztraceno v překladu... Phoenix hraje úžasně... je to zároven jen zamlženě impreionistický výkon... zároveň jakoby detailně kreslený mikrotužkou... Nebral bych, že tématem je člověk a jeho vztah k technice, virtuálnu... je to spíše meditace (zase imperionismus) a analýza (zase ta mikrotužka) partnerského vztahu jako takového... Fyzická nepřítomnost druhého partnera ve filmu otvírá prostor pro diváka, který se sám stává, může stát druhou postavou vztahu, nebo možná pravděpobněji hlavní postavou filmu. Film možná více pro rozum a duši než pro srdce. Možná ne film všech filmů ale po všech stránkách brilantní a výjimečný!

    • 7.3.2014  00:35
    Fair Play (2014)
    ***

    Na co jdeš, ptal se kolega, jo to bych taky chtěl vidět, prý je to ale drama a to nějak moc neumíme, tak nevím, ale třeba přeci jen. Jo, to máš pravdu, v českých filmech se poslední vždycky jakoby uhne pohledem někam jinam, ale opravdový pořádný drama... a je to něco mezi, něco ve vzduchu. No, tak mi dej zítra vědět, jaký to je. Tak... zázrak se alespoň pro mě nekonal. Zase to uhýbá pohledem, i žánrem – je tam ten nádech a téma ale pak jen vyvanutí. Většinu už pověděl Marigold a já jen podepisuju. Navíc, všechny ty scény, postavy... působí to jako razítka. Jedno razítko – postava ta a ta tam a tam. Bum, Razítko dvě postava ta a ta potká tam a tam toho a toho a u třetího razítka spolu chodí. Příběh zkrátka není budovaný a nevtahuje je jen naprosto epizodně ukazovaný. Jinak řečeno, ve vyprávění chybí vyprávění a tím také možnost vytvořit si k postavám vztah, ztotožnit se s nimi. Ani nepůsobí reálně. Maminka samozřejmě přepisuje samizdat z nějakého dávného sentimentu (jak už to tak maminky atletek dělávají) a disident, se kterým se schází je sošný muž, který přijde, odejde, nezaujme… Proč nemůže taky někdy disident vypadat jako starý pan Benda, a atletka jako Helena Fibingerová,že jo... Stbák (v podstatě obdivuhodný, protože sofistikovaný člověk) je varianta na Oldřicha Kaisera v Poutech. Jde vlastně o podobné figurkaření jako v těch hřejivých co-sme-si-to-sme-si filmečkách, jen ten Bolek Polívka a ta hřejivost chybí. Jasně, to je asi příliš příkré, ale když se propásne šance na opravdu dobrý film, je to asi namístě… Ten film prostě není drama, ale příliš bezpečný sex mezi lidmi, kteří se snad ani nepřitahují a nechtějí… Stejně jako žádná postava opravdu nic nechce, všichni vlastně chtějí mít nějaký pokoj, nějaký úspěch… a na konci nemají nic, ale uchovají si svou čest a člověk jde domů. Filmu chybí budování příběhu, opravdová kolize a tedy pak i katarze. Vše je (ještě jednou) jen epizodní. Bez opravdových postav, motivace, opravdového rizika, opravdové situace, opravdových vztahů, masa a krve, beze strachu opravdu ranit sebe, diváka a postavy zkrátka drama nenatočíš. Bohužel nemám daleko říct, že jde vlastně o posmutnělou variantu Vyprávěj... nebo vývojový mezičlánek mezi Vyprávěj a Hořícím keřem a mám pocit, že by z toho filmu vlastně (na rozdíl od Vyprávěj) mohl být výborný seriál, právě ve stylu Hořícího keře. Film totiž působí jako sestřih klíčových scén seriálu. (Spoiler: proč matka, které jde o to, aby se dcera dostala na olympiádu do té míry, že píchá své dceři proti její vůli anabolika, o jejichž nebezpečnosti navíc ví, a zároveň náměsíčně vše ohrožuje nepřesvědčivě motivovanou spoluprací s disidentem, nechápu. Stejně nechápu k čemu je celá scéna s mandlem a samizdatem – matka nejprve z ničeho nic ukryje samizdat mimo byt, do bytu náhodou zrovna tu noc přijde StB... takže, je nasnadě, že jsme dost krkolomně zařídili, že nic nenajdou, ale ejhle... náhodou je napadne, že by to mohlo být zrovna dole v mandlu... snad napínavá, jistě krkolomná ale hlavně opět jen epizoda. Škoda, že se film nesoustředí jen na jednu dívku a její tělo i duši… to mě mrzí, protože tam potenciál byl... scénka z bradavkou, studem za tělo...)

    • 3.3.2014  23:17

    Jak říkávala teta Kateřina: „Some are born to sweet delight, Some are born to endless night“, neboli v překladu Billa Blakea „Mnoho povolaných, málo vyvolených“. Co říct víc, víc řekl už Matty. Ale tak dobře... Krom toho, že fakt skvěle ukazuje folkovou scénu na začátku 60. let – tedy pokud můžu soudit, ale přečetl jsem pár knížek o Dylanovi, tak trochu soudit můžu… No, víc než ty třeba určitě! Přesné jsou ty pletené svetry, tenký bundy a kabátky – podívejte se na obal Freewheelin od Boba Dylana, tam to přesně je..., nakladatelství, fanoušci, spaní na gaučích, potraty a i ta rada, od manažera, aby se připojil k jednomu duu, oholil si plnovous na bíbra a nechodil na sluníčko... takhle přesně vzniklo (i s tím sluníčkem) trio Peter, Paul and Mary..., které proslavilo písničku Boba Dylana a tím i Dylana... Bobovo první album se totiž prodávalo asi jako to Llevynovo. Tedy čistě fakticky je to pro mě jako Dylanova fandu super dokumentární film. Co tedy rozhodlo, proč je Llewyn, nebo vy, nebo já „jen povolaný ale ne vyvolený? Hmmm... bůhví... a slovem bůhví odpovídají i Coenové. Bůhví proč, ale prostě neuspěješ, není to tam... Málem se staneš částí slavného tria, proč o tobě nenapíšou do Timesů a o tom mekotovi Dylanovi, jo. Kde je ten rozdíl. Těžko říct. Ale je. Možná protože tomu sám nevěříš a raději stojíš u strany a pošklebuješ se, těm co se snaží dostat před tebe... Neschopný být spokojeným divákem, fanouškem... Neschopný stát se hvězdou. Neschopný vystoupit. Neschopný nastoupit. Téměř Oblomov. A tak hraješ pořád dokola ty samé písničky na těch samých místech (dokonalá scéna, kdy Llewyn hraje na konci filmu písničky, které jsme slyšeli už jednou na začátku a já si nejdříve říkal, safra, to nemohli vybrat ještě něco nehraného? ale pak mi to došlo a s tím i ten smutek. P. S. protože až sem to nikdo nedočte, můžu říct, že jsem měl pocit, že koukám na film o sobě. Uf. A filmu o sobě bych tedy pět hvězd dát nemohl, i kdyby byl na šest hvězdiček, a to tenhle není. Je tam moc chladu. A já vím, pro lidi jako Llewyn je prostě svět studenej, a aby ne, když pořád nechávají otevřenou ledničku. Ne, zkrátka na 5 to není, protože... oni ti Coenové (a já vím jsou jakože úspěšní), jsou taky „jen“ Llewynové... Ta magie tam nějak není. Ale talent a schopnosti a řemeslo a všechno jiný ano. Film pro nás všechny, co prostě nejsme tak dobrý, ale lítáme k tomu světlu jak můry. Jo, fakt smutný film. A vtipná hláška z filmu na závěr: C, C, C, G, C, C, D...:)

    • 25.1.2014  23:10

    meo gusto! Nikdy se nevrátíííí pohááádka mlááádíííííí... Ano, ano, je to tak... nechápu proč jsem na žádném táboře neudělal právě tohle… Vlastně ze stejného důvodu proč jsem to neudělal ani dnes, ani zítra. Vlastně mě ten veselý film rozesmutnil. Všechna ta kdyby…

    • 19.1.2014  23:35

    Hodnotím oba díly najednou – logicky, protože se o žádné dva díly nejedná. Že je Trier vynikající filmař všichni víme a opět to potvrdil. (Pro mě zejména v první části.) Hm. Pět hodin filmu se těžko hodnotí po prvním zhlédnutí…, ovšem udělená trojka naznačuje, že další pokusy nejsou příliš pravděpodobné. Suma sumárum tenhle film mohl být o tolik lepší (totiž mohl být celý tak dobrý jako skoro celý je!), a tak ty tři hvězdičky neberte, jako nedoporučení, nebo odsudek, ale jako povzdech nad tím, že jsem nemohl vyvrcholit spolu s režisérem a Nymfomankou. V čem je problém… Hm… řekl bych, bude to znít tvrdě, že kvůli určité intelektuálně-filozofické blábolivosti, která ve filmu nesympaticky trčí... Lépe řečeno se kterou na nás z jinak skvělého vyprávění trčí Triersovo ego, které má nutkavou potřebu sdělit nám několik svých pravd a je potřeba říci, že Trier myslitel za Trierem filmařem jen kulhá. To že je to tvůj film, neznamená, že v něm tvoje ego může exhibovat ad libum. Exhibuj vyprávěním a v rámci vyprávění, měj pokoru před tím, co vyprávíš. Neexhibuj sám sebe, sám sebou, i když je to tebou vyprávěný příběh, to svědčí o ztrátě smyslu pro proporci, ty truhlíku! Koukám na film o nymfomance, ta mě zajímá, o tý mi vyprávěj, tenhle motiv rozvíjej a jdi po něm, kam to jde, po tý stopě, i kdyby sis při tom odřel pošteváček. To, že jsi někde něco plácnul a teď to trucovitě nacpeš do filmu? Ano, myslím zmínky o „antisionismu“, vysvětlení proč je fajn říkat „negr“ a „sociálním dědičném determinismu“ – tyhle myšlenky mají vztah jen k osobě režiséra, nikoli s vyprávěním (to že přesto tyto věci zůstaly ve filmu, pro mě naprosto znevěrohodňuje režisérův distanc od dvoudílného sestřihu, kdokoli jiný než Trier by je musel jako naprosto zbytečné a jen jakožekontroverzní odbočky vystřihnout.) Opačným příkladem, kdy je řečená myšlenka, podle mě, v souladu s vyprávěním, jsou třeba motivy s Bachovou polyfonií a pedofilií – pochopení pro temno v lidské duši, představa, že i to temné je jedním z hlasů v té polyfonii. To je tedy jedna velká hvězda dolů za neukočírované ego a myšlenkouvou nedostatečnost – tedy v porovnání s tím jak vážně sebe sama bere. (Viz například, když Trier Stellanovými ústu blábolí o mužské sexuální agresivitě a říká Nymfomance, že kdyby se muži chovali, jako ona v tom vlaku, nikoho by to nepohoršilo… Tedy, kdybych se choval ve vlaku podobně dostanu 4 až 5 let natvrdo, když už... ) Když jsme u těch myšlenek – z filmu to tolik netrčí, ale celou úvodní metaforu s rybářstvím se mi také nepovedlo pochopit. Tak třeba je tu někdo, kdo mi pomůže a vysvětlí. Zatím mi přijde, že to nikam nevedlo a postrádalo význam, nebo opodstatnění. Další hvězda dolů, je za část „vymahačka dluhů“, který ve filmu působí jako bludný balvan, přišitá ke zbytku hrubým stehem, jakoby to autor dopisoval… došukával už s ochablým přirozením (promiňte, ale pět hodin Nymfomanky prostě zanechalo na mých metaforách vliv;-), stejně jako na konci... Ach, ten konec, já to čekal a říkal jsem si, né, tohle né… a přišlo to, bohužel... Tak proto tam ta, skvěle zahraná (Stellan Skarsgård jako vždy!) ale slabě napsaná a exponovaná postava byla. Druhý díl zkrátka uhýbá od tématu Nymfomanky někam do bezradna. Ach jo. Ale jinak do smrti dobrý, Larsi, je to dobrej film, za kterej by jiný olízl i všech deset (umírající otec!), ale příště to teda opravdu nechej přestříhat nějakým zlým hollywoodským producentem, protože ruku na srdce, těm filmům to prospěje, když v nich budeš co nejmíň. Howgh.

    • 3.8.2010  22:36

    Jeden z nejkrásnějších pohádkových příběhů, z doby, kdy ještě mělo smysl používat slovo duchaplný... Pro mladší generaci (sám jsem si to musel najít ve wikipedii): to slovo znamenalo něco jako vzdělaný, inteligentní, zručný, nevážný, hravý a zábavný najednou. Už úvodní scéna flirtování s leteckou dispečerkou a odhalení situace hovoru, činí s filmu klasiku. Když to shrnu - film v ničem nezaostává za legendární Casablancou a když, tak jen v oficiálně uznávané legendárnosti... a ovšem není tu Bogart ani Bergmanová, toho si všimlo i mé okouzlené já.

    • 1.6.2010  23:54
    Máj (2008)
    odpad!

    Doslovný „odpad“, aneb takhle rychle jsem od nějakého filmu snad nikdy a doslova neodpad. Závěrečných 60 minut doufám nikdy neuvidím a připojuji se ke kletbě kolegy Cushinga: „On si tě Karel Hynek najde, ty brabče.“ Aneb slovy klasika: "Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju." Celé to navíc působí lacině a přechodový filtr na kameře na status "výtvarného počinu" rozhodopádně nestačí.

    • 1.6.2010  18:48

    Asi chápu všechna ta pětibodová hodnocení nadšených milovníků filmu – tohle je totiž tak neuvěřitelně milej film o filmu a o nezávislejch filmařích (tj. těch nejextrovertnějších filmových nadšencích vůbec), že se do něj a zejména do postavy režiséra (neuvěřitelně milej Steve Buscemi) všichni v průběhu filmu rádi převtělíme. A milé jsou všechny postavy od kameramana, herečky, asistenta kamery… až po technika se scénářem o vlně tsunami, která po zemětřesení v Japonsku zaplaví New York (což je cimrmanovský odborný vtip pro geografy). Hodina a půl uplyne jako nic, nic moc se nestane, než to, že se tak nějak mile přiblble usmívám. Není nic moc co psát. Půvabná hříčka.

    • 31.5.2010  23:35

    Velkým plusem islandských a vůbec severských filmů je uměřená psychologizace postav a herectví. To je alespoň má stereotypizující představa. Představa, s níž je tento film v naprostém souladu. Komorní rodinné drama, náhle zjistíte, že váš syn není váš syn a ejhle žádná divoká gestikulace, žádné velkolepé odhalování minulosti postav, kterým se tleská (představte si třeba tu scénu D. Kolářová – L. Vlasáková v Kawasakiho růži), kdepak kamera naznačí, obličejem a pohledem projede tušený stín a přesto víme vše. Dávám tomuhle přístupu přednost: Emoce je naznačená a její pochopení a prožití je ponecháno na mně, „velké“ herectví mi vlastní prožitek bere – jen koukám na prožitek někoho druhého a o sobě se toho příliš nedozvím. A vo tom tenhle film je – jak bych se zachoval, jak jsem se zachoval… Rozejdou se, nerozejdou… Přijmou život, lásku, vztah i s tou trýzní, kterou přinesl (přináší)? Byl jsem klamán a možná jsem klamán znovu a možná budu klamán… a možná já právě teď začínám klamat… Co se dozvím, co se stane zítra? Co zbylo, když iluze je pryč? Film vše ukazuje neokázale, citlivě a věrohodně… přijde happy end? Ale copak je nějaký happy end vůbec možný i na to se nás film v závěrečné scéně zeptá. A myslím, že odpovídá asi nějak takhle: Nemůžeme doufat v happy end a v „žili šťastně až do smrti“, ale můžeme milovat „navzdory“. A jestli po té zkoušce budeme lepší, jestli se změníme? Nevíme – nevidíme, jen buď projdeme, nebo ne, nebo uhneme. Zkalená krev je vynikající film. Ale jak už to bývá, skromní bývají často nedoceněni: Dávám čtyři. (Ale já jsem poslední dobou docela přísný pan učitel, víme.) P. S. A na to vše stačily kolegyni Jezince čtyři naprosto výstižné věty.

    • 16.5.2010  20:40
    Zítra se bude... (divadelní záznam) (2010)
    *****

    Mé hnidopišské já se vzepřelo hned na začátku: Záběr do publika a detail na vedle sebe sedící J. Menzla a L. Vlasákovou – to kde jsme (v Blesku?, na Nově?), osobnosti v hledišti – koho to zajímá? (Ten záběr se pak párkrát opakuje a opravdu to působí rušivě. Tedy poučení pro příště: jen anonymní tváře v publiku, prosím.) Občas v záběru překážející sloupky mezi jevištěm a hledištěm… Škoda, že nebylo víc peněz, času… (?), aby se upevnění těch zrcadlících skel provedlo jinak, či aby se některé scény natočili „ve studiu“ – i když inscenace je jinak nasnímána nadprůměrně. (Až na asi pět sekund, kdy se klepala ruka.) Je to zkrátka „jen“ živě nasnímané představení. Ovšem jaké představení! Silné téma – silné tak, že vzbuzovalo obavy (dá se to ustát před českým nepatetismem?), ovšem napsáno je to také na jedničku. Hudba Aleše Březiny je na jedničku s hvězdičkou – současná, ale ne slonovinově artistní – zkrátka sdělná a sloužící příběhu. Sboristky jsou taktéže skvělé. (Jen jim někde není rozumět, ale však v které opeře je rozumět sborům, a v které opeře říkají sbory něco důležitého – nerozumíte slovům? – je tu harmonie!). Jan Mikuška také nemá chybu, i když jsem si na jeho „farinelliovské“ výšky musel chvíli zvykat, ale jen chvíli a je to asi tím, že jinak jsem vážnou hudbou téměř netknutý. (Smutná pravda.) A poslední: Soňa Červená. Její charisma by se dalo gilotinou krájet, její výkon, střídání poloh: to je prostě bezchybnost a s vášní a zaujetím skloubená profesionalita. A její perfektní a naprosto srozumitelná ač kulometné dikce… Tomu říkám čeština! Bravo! (A děkuji Hřebejkovi a spol. už jen za možnost spatřit tuhle osobnost s velkým O, S, O, B, N, O, S a T v akci.) A pak je tu ta úplně, ale úplně poslední: Milada Horáková… Když v závěru paní Soňa Červená přednáší její dopis na rozloučenou (stejně jako když předtím čte žádost jejího otce a její dcery – manžel byl popraven nacisty – o milost)… Všechny (pouhé tři) námitečky jsou pryč, odmalicherněny do nekonečna, a musím dát plný počet. Míra v jaké Milada Horáková převyšovala své vrahy, je skoro groteskní. Zítra se bude věšet všude, až naše vítězné vlajky rudé… Titulky, ticho ve mně, v publiku a přítelem tišený pláč krásné blondýnky o dvě řadu za mnou. Proč tam jen nepřišla sama. P. S. Je to uměřeně moderní opera, pokud se podezíráte z toho, že by to mohlo být pro vaše uši příliš – ale stačí být opravdu průměrně hudebně hudbymilovný a otevřený a nebudete mít problém – zdržte se návštěvy, nebo bodování – někdo by vás mohl mít za kulturní liliputány, jak se to povedlo těm hodnotícím slovem „odpad“. P. S. S. Děkuju Kocourovi 22 za upozornění - vzhledem ke způsobu točení, tedy asi nešlo dotyčné vystřihnout a p. Hřebejkovi se omlouvám za nařčení. Nicméně z důvodů autenticity ponechávám původní znění - navíc to opravdu ruší. Filmy sleduji pokud možno co nejméně informován, aby na mě působilo jen to dílo tady a teď. Jsou to jen dojmologie. Psát to "pro noviny", tak si samozřejmě film "nastuduju" před i po shlédnutí. (Zároveň jsem rád, že p. Hřebejk od původního záměru upustil - to už by bylo opravdu doslovné.)

    • 14.5.2010  23:36

    Z pozdního – tedy současného Woody Allana bývám rozpačitý. Vlastně ho raději nevyhledávám. Tentokrát jsem plný skepse udělal výjimku a dobře jsem udělal. Bavil jsem se a nahlas smál takřka od první minuty. Kolik komedií je dnes alespoň trochu (důvtipně) vtipných? A zde je kadence vtipu (minimálně/maximálně v první polovině) naprosto smrtící tatatatatatatatatatatatatatata. Několikanásobný průstřel bránice. Jestli se Woody opakuje, pak jen v tom smyslu, že ani tentokrát nenatočil 3D akční film. Natočil zkrátka to, co umí nejlíp. Jo, není nad starou školu. Navíc… není to jen vtipkování…, není to ani žádné jen sarkastické mourosovství… Spíš něco jako Woodyho Invaze barbarů – tj. sympaticky skeptický názor na (současný) stav světa. Zapšklostí soustružený výraz, ale ještě ne srdce. A navíc nabízí i řešení, kterým není hedonismus, jak sugeruje tradičně nepřesný český název, ale snášenlivý, nevážný (tudíž nekorektní, ale člověčí) liberalasmus: Žij a nechej žít, všechno plyne, chtít mít nad něčím moc, vnucovat pravidla? Blbost. Buďme rádi za ty dny štěstí, co nám jak vrabcům osud nadrobí, ani na ně nemáme nárok, tak proč si je nechat kazit předsudky… Ne „užívej si, co to jde,“ ale nebraň svému štěstí. Co na tom, že i Woodyho hrdina (bývalý hráč amerického fotbalu) Boris na konec jedné z těch chvil, na jejíž stálost si už zvykl, reaguje pokusem o sebevraždu. Stejně jako se o ni pokusil, když jeho „štestí“ trváním okoralo. Štěstí nás holt opouští příliš brzy, a drží-li se nás, opouštíme my je. Jde to jinak? I Woody doufá, ale nevěří. Hoře z rozumu. A pozor! přes má vážná slova je to především zatraceně vtipný film! (A další ze skvělých poct hlavnímu městu svobody a kultury New Yorku. Když jsem na blogu kámošky četl, jak fascinovaně zírala na sousedské basketbalové utkání hiphopovejch černochů s chasidskejma židama… To je asi ten nejsymboličtější obraz Woodyho NY, jakej můžu nabídnout.) Larry David v hlavní roli je skvělý a „sice“ dost Allanovský, ale navíc dodává to, co by Allan už kvůli věku, a i kvůli fyzické konstituci věrohodně nezahrál – jistou agresivnost osiny v zadeli. Přeci jen, pětasedmdesátiletý Allan by už oknem z ničeho nic neproskočil, a i kdyby… působil by směšně (roztomile) a to pravděpodobně nechtěl. Nebyl by to ten pocit, který chtěl vzbudit. Tohle je totiž vážný film. Když někdo natočí něco jako „testament“ a dokáže přitom být hlavně vtipný a nepatetický, když to dokáže natočit tak, že si říkáte: jen další film v řadě, tak nezbývá než zasalutovat. Téměř "pětkový" film. Díky moc Woody Allane za ten pocit a za všechny ty filmy všechna ta léta! I díky Vám je svět snesitelný. (Říkám do foroty. Protože Woody to tady čte, sice neumí česky, ale alespoň si může představovat samé poklony, i kde nejsou.) P. S. Škoda, že ve filmu nebyla žádná scéna z koncertu skupiny Anální svěrač – fakt by mě zajímalo, co hrajou. Myslim, že to bude něco jako: http://www.youtube.com/watch?v=7-NOZU2iPA8&feature=related (i když to spíš Melody poslouchala, než odjela do NY) P. S. S. Koho by napadlo, že se Woody bude kdy odvolávat na Coppolovu Apokalypsu. A Horror.

    • 13.5.2010  23:28

    Nemám žánr filmové boigrafie v přílišné úctě – většinou je za tím cítit merchandising a nedostatek nápadů – o čem točit? Co třeba o XY? Na to lidi půjdou. Navíc realita svazuje příběh, a kdo to ve filmu potřebuje… Popis místo vypravování. Nebo prolhaná hra na pravdu. Nakonec jde jen o to – hlavně nic nepokazit, moc neriskovat a je vyhráno; o zbytek se postará osud a tvorba zobrazované osobnosti. Vzpomínám na ty v „poslední době“ viděné – třeba Ray a Walk the line byly fajn… nepokažené, konvenční (narozdíl od Im not there o B. Dylanovi, nebo fascinujícího Božský) a s hudbou Raye Charlese a Johny Cashe, máte vyhráno… Cigaretovým kouřem prouzený životopis SG, není horší (snad jen ta hudba není tak silná, nebo spíš není jí věnováno příliš času, i když reggae verze Marseillaisa je naprosto neodolatelná! - http://www.youtube.com/watch?v=gcH85MVzH_o&feature=related). Možným plusem je (oproti zmíněným nebo Edit Piaf) i civilní neoscarové herectví Erica Elmosnino. I nosatý Sergův stín byl skvělý nápad a mohl se filmem mihnout i častěji a mohl být třeba i sarkastičtější a dětstější zároveň – Joann Sfar, holt není M. Gondry, jehož styl ten papundeklový dvojník připomíná. Na druhou stranu: některé scény – např. „učitel v hudební škole“, nebo „poslední partnerka“ působily trochu nadbytečně, ale budiž… alespoň byly kratičké a on je vlastně možná celý ten film nadbytečný, ale zatraceně příjemný. Každopádně když jsem z kina odcházel, o SG jsem toho nevěděl o moc víc, neznal jsem o moc víc jeho písniček, záviděl mu nejen Jane Birkin (ty ženy!) a cítil jsem se tak nějak prima. Je to prostě zábavný film a zajímavém chlápkovi, který vřele doporučuju zejména jako součást rande a předmilostnou předehru. Na čtyři body to stačí, když nečekáte víc. Co na tom, že jen klouže po povrchu – povrch to je přeci podstata francouzské galantnosti a espritu. Film nekončí žádným velkým finále, jen se tak vytratí jako dobrá návštěva a vy můžete jít na víno a pak třeba… Dobrou chuť. A užijte si to rande. A nakonec nám ošklivák Serge a nezpěvačka Brigitte Bardot zapějí Bonie and Clyde: http://www.youtube.com/watch?v=QKfBJMIANsM&feature=related (Každopádně jsem si uvědomil, že tuhle písničku před časem vykradli Renegate Soudwave)

    • 9.5.2010  23:35

    Můj třetí Miyazaki (po dokonalé Cestě do fantazie a jen díky „trma-vrma“ konci jen trojhvězdičkovém Zámku v oblacích). Hodnocením zamířím na čtyřku. Asi proto, že se mě to tentokrát emocionálně až tak nedotklo. …i když jde jinak o velkolepé dílo „Kurosawovských“ rozměrů, a i když mám k lesu a přírodě „miyazakiovsky“ láskyplný a uctivý vztah. Co mě ale zaujalo. Shodou okolností (tomu říkám synchronicita) jsem ve stejný den dočetl Murakamiho Konec světa – Hard Boiled Wonderlan a úplně mě to trklo… Totiž Miyazaki i Murakami se ve svých dílech hodně věnují tématu ztráty duše a identity. (U Miyazakiho mohou i bohové ztratit své já a proměnit se v démony.) Zajímavá podobnost, ne?

    • 9.5.2010  23:29

    První půlhodinu jsem spokojeně pomláskával – vizuálně je to opravdu nápadité (možná je to mimo mísu, ale napadlo mě, že jde o takovou filmovou obdobu dubstepu). Nevadilo mi, že je to o lidech, kteří mi byli úplně jedno. Co jedno: Je to film o chcípácích, o lidech, kteří se k sobě samým chovají jako k odpadu a hlavní antihrdinka je navíc sice sexy ale otravně infantilní. Ani mi nevadilo, že je to v podstatě porno… a to nejen v sexuálním slova smyslu, ale celým přístupem – všechno je jen mechanické, režisér manipuluje postavami, příběhem, obrazem, divákem úplně odosobněné a chladně. Postavy jsou prostě jen kusy masa a chovají se tak. Vlastně co kusy masa… Jsou jen taková ta směs do párků. Když odešel z kina první pár, usmál jsem se s mírnou nadřazeností: Jen si běžte konformisti! Takhle se na vás/nás musí! To je potřeba občas divákům vymáchat hubu v kýblu sra… O 7 hodin později (přísahám, že ten film trvá 10 hodin, přičemž pointa – byla jasná po půlhodině i ynteligentovi mého formanu), o 157 souloží dál, po 233 kamerových nájezdech na žluté světlo a po 374 přeletech nad městem jsem si přál jediné: Ať už to proboha skončí, ať už ho ten rejža konečně převtělí a můžu domů!!! A to ne proto, že bych byl prudérní, ale protože je to ve výsledku hrozná nuda… Úmorné jako by mě někdo nutil listovat pornočasopisem tustým jak Bible rychlostí stránka za minutu a přitom mi držel hlavu a oční víčka. (A i proto asi odešlo dalších deset lidí.) To co tenhle film v očích spousty lidí srazí k (obhajitelnému) hodnocení „odpad“, je zkrátka naprostá ztráta soudnosti tvůrců, umění pro umění a (když už jsme u toho porna) sociopatická onanie do našich ksichtíků. Dávám tři: pro tu první půlhodinu zakončenou až brilantně nasnímaným zastřelením a za odvahu (i když to možná není odvaha, ale něco diagnostikovatelného). Víc nedám ani náhodou. – Už takhle se podezírám z pozérství. P. S. Když se na scéně objevil „žalud v akci“ – všichni, co jsme zarputile zůstali, jsme se úlevně zasmáli, asi jako kdyby v Psychu, Norman Bates ve „sprchové“ scéně uklouzl po banánové slupce… Jako, asi to měl být naturalismus, asi chápu, proč to tam bylo, a asi chápu, proč se naše oči musely do umdlení prodírat tím hnusem na plátně… (Tedy má-li to něco dočinění s poněkud apokalyptickým buddhismem Knihy mrtvých, protože do takového světa bych se opravdu nechtěl převtělit ani za nic…) Jenže ono je to zkrátka tak tezovité, při obsahové prázdnosti sebevážné až k sebeparodičnosti a navíc zasazené do tak „extrémního prostředí“, že pochybuji, že se lze s tímhle příběhem jakkoli ztotožnit, jakkoli je vzít nějak za své, za něco co mě může oslovit, říct mi něco o mně, o světě… Změnit můj pohled. Působilo to prostě jen odpuzujícně. Ale ne syrovostí, nebo naturalismem, ale něčím, co spíš bylo „prázdnou a trapnou emo ubrečeností“. Což mi přijde jako umělecké (lidské) selhání tvůrců… spíš, než snad mé divácké (lidské) selhání. Ale možná se pletu a někdo mi to tady brilantně vysvětlí. Budu se těšit! (Přičemž zdůrazňuji, že chápu ten „buddhistický“ úmysl. Jenže chápat, někdy znamená nemýt rád, že ano. Když někdo ukázat, že náš život je jen taková úmorná mrdačka a podaří se mu to touhle úmornou formou, tak to můži pochopit, ale řeknu si, jestli ten chlápek takhle vidí svět, jeho věc... ale ve výsledku si nezačnu myslet, že to ne svět, ale jeho film je úmorný. A tohle poselství je ze stejné líhně jako vize muslimských, křesťanských a jiných extremistů. Pokud nějaká sekta vidí život takto delirijně, můžu to chápat, ale musím cítit odpor.) Ve výsledku mám pocit, že skutečně oslovit může film 1) „uměleckoidní extremisty“, 2) ty co dají hlavně na vizuálně - technickou stránku věci a nevadí jim, že je to stereotypní „one trick pony“, 3) adolescenty se slabostí pro amfetaminy a spol. – v této souvislosti by film měl být přístupný tak od 25 let 4) ty, co jsou rádi výjimeční 5) tak trochu devianty a úplné devianty (i náboženské) a za 5)různé fašouny a omezence, kteří se budou mít vůči čemu vyhradit. Ano, nejlepší nepřítel je karikovaná skutečnost. (Co by řekl takovému filmu Slávek Jandák, Michal Semín, nebo fešák Vandas, že ano…) Vlastně mě napadlo, že takovýhle filmy si pouštěj tálibánci a spol, aby si mohli odplivnou, jak je Západ prohnilej, a přitom si leštěj kalašnikovi a „klády“ zároveň. (To mě jen tak napadlo, jako smutný „vtip“ ne jako moralita.) P. S. S. Každopádně mě to "donutilo" napsat svůj nejdelší koment:-)

    • 5.5.2010  23:23

    Roalda Dahla by to potěšilo (pravděpodobně/snad víc než zfilmovaný Karlík). Mě to taky potěšilo (pravděpodobně/snad víc než zfilmovaný Karlík). Dahl je potrhlej. Anderson je potrhlej. Já jsem pravděpodobně/snad taky potrhlej... Ale upřímně: Do čtyř bodů (z uvažovaných tří) to pro mě vytáhla až skoro Trnkovská scénka s vlkem - to je ten moment kdy lusknou prsty, rozsvítí se žárovka a slyším slovo "magic"... Jinak je to pouze "fantastic".

    • 1.5.2010  23:12

    Pouhá hra na Francii, nebo… křivdil bych slovu hra… omšelá nápodoba všech možných klišé o sladké Francii… Šaramantní jak předvčerejší bageta, nebo týden otevřené šampaňské. Tohle, že víno, tenhle kvas, vždyť křiví ústa láme vaz! Kritičtější z nás (Kleopatra) mluví v souvislosti s Dobrým vínem o německých červenoknižních kýčovinách na téma, jak bohatý sobec ve slunné středomořské vesnici k rozumu přišel a své srdce krásám světa otevřel. Já nejkritičtější smraďoch v okrese si přisazuji – filmu navíc chybí i to, co ty kýče mají – polepšení (dramatický oblouk tomu říkají v učebnici). Hlavní hrdina je tu i na konci úplně stejné hovado jako na začátku, jen si vzpomněl na to, co mu jedna malá holka (a fakt by mě zajímalo, kde to přečetla) kdysi pošeptala do oka a jen ji teď, už dospělou, mrknutím oka sbalil. Tohle je horší než klišé (a já mám rád dobře natočené klišé), je nenapněné klišé. Nulový příběh jen skládačka, žádný sentiment, ale kalkulačka. Jediným kladem je krásná Marion Cotillard (která byla tak dokonale nekrásná v Edith Piaf)…. Ale to mohli místo filmu udělat pár fotek. Vyšlo by to levněji. Pokud jde o film, raději třikrát za sebou shlédnu upřímně působící Pretty woman, než něco, co působí, jakoby scénář psali v Čedoku.

    • 24.4.2010  18:33

    Bezva žúžo dračí dobrodrůžo pro děti spíše k deseti, než šesti letům (které v kině převládali). Příběh žádný zázrak, logika „dračí královny“ trochu kulhá, ale v rámci žánru a cílové skupiny nemám námitek… Poctivá práce, ale taky takové hezky udělané téměř nic a majstrštykům, jako bylo Ratatouille, se to kouká z uctivé vzdálenosti na záda. Slabší čtyřka. P. S. Závěrečný song je od Jónsiho, zpěváka Sigur Rós a za tu taky palec nahoru.

    • 16.4.2010  00:46
    Rocky (1976)
    *****

    Vtip na druhou: Outsider, který uspěl před kamerou, i „za kamerou“, aneb pravděpodobnost že Rocky Bambula dostane takovouhle možnost, se asi nelišila od možnosti, že film napsaný a v hlavní roli obsazený S. Stallonem bude vůbec nominován na Oskara. A on teda alespoň toho Oskara nakonec i dostal. Tomu se říká americký sen. Stallone mě nezajímá, box mě nezajímá, a přesto mě tenhle film neuvěřitelně bere. A nejvíc to Rockyho věčný popotahování a jak si utírá nudli. Příběh ramenatého trouby a zašlapávaný šedý myšky (pro kterou je ten trouba víc, než na co kdy pomyslela – tomu se teda říká výhra) hodnotím výš než okatě ambiciózního Zuřícího býka. Navíc je to takovej nekonečně lepší ideový taťulda Once. Obojí myslím vážně. Čímž dokazuju, že vůbec nemyslím.

    • 14.4.2010  20:37
    U2 3D (koncert) (2007)
    ***

    Někdo to rád 3D. Každému se ale nakonec omrzí. Někomu za dvacet minut. Někomu za pár let. Co zbude, je nápaditost podání a obsah. V případě tohoto koncertu není obojí bůhvíjaké, jistě solidní, rozhodně ne strhující. První potíž je v samotných U2. Psal se rok 2007 a U2 byli (a dodnes jsou) už jen tu lepšími tu horšími balzamovači své minulosti. Podobně jako vrstevníci z REM, či dinosauří Stouni, točí docela kvalitní desky, ale bohužel – důležité je to slovo „docela“. Říkám to nerad, až do alba Pop (včetně) jsem se těšil na každou novou nahrávku a oni vždy dokázali zaujmout, překvapit a vyvíjet se. „Too big too rocknroll, too young to die.“ Říkám to jako fanda, ale… letošní sezonu Slavie taky pěti body neohodnotím. Další špatnou zprávou je Bonův hlas. Bono není ve formě a bohužel se zdá, že lepší už to nebude – viz jeho výkon ve studiu na „No lines on horizont“. Samozřejmě stále si odvede svoje, ale ta závrať, co tam bývala, je pryč. Zbyla profesionalita. Čas nezastavíš a hlas mu podléhá více, než bubenický paličky, to je jasný. Slovem profesionální se dá označit i jinak spolehlivý a kompaktní výkon instrumentální sekce. (Stejně je to ale paráda, jak plný – zahuštěný zvuk dokáží i jako trio udělat! Na druhou stranu jedinou zaznamenání hodnou novinkou je The Edgeovo sólo v Bullet the Blue Sky, snad jsem to nepopletl.) Pokud jde o nasnímání… Nic nového pod sluncem. Ani nic sice starého, ale skvělého. Jen je to 3D. Kvalitě jaké dosáhl M. Scorsese se svojí partou v „Shine a light“ se to z dálky kouká na záda. Shrnuto: „Pride“ mě dojela i tady, ale vracet se k tomu (na rozdíl od černobílého a dvourozměrného Rattle and Hum) nebudu. Škoda, že tuhle technologii neměli při turné ZOO TV, nebo PopMart. Kdysi byli U2 „tři akordy a pravda“, potom zábavní experimentátoři, dnes objíždějí svět s bohulibým, ale pouťově vyhlížejícím konceptem Coexista. Maddona má kabalu… My měli Oceán a Shalom… Ne, tak to bych byl k U2 nefér. Přesto jsem se ale v souvislosti s místem koncertu, nemohl zbavit myšlenky na „estetiku“ a „etiku“ latinskoamerických telenovel. Snad to zase jednou ještě bude... Tak pravil Zarathustra a šel si pustit Joshua Tree.

    • 14.4.2010  11:54
    Radovanovy radovánky (TV seriál) (1989)
    *****

    Doteď jsem netušil, že je Radovan jednou z nejkontroverznějších postav v dějinách večerníčků. Kdo by to byl řekl. Navíc horší průměrné hodnocení než buzna Autíčko s červeným srdcem? Kam ten svět spěje. Mně, stejně jako kolegovi Mykhaluu Radovanův přístup pomáhá přežít. A za záchranu už dvou životů, si Radovan (i se zlým výrostkem Hugem a Luďkem Sobotou) zaslouží medaili od pana presidenta a pět bodů ode mě! Jé, kopřivy, vy krásně pálíte.

    • 13.4.2010  20:23
    Maxipes Fík (TV seriál) (1976)
    *****

    "Ten pes hraje dámu?" "Mizerně, že jo." Kdyby se dělal průzkum oblíbenosti psích ras, české děti by byly zvláštní výjimka - vítězil by bernardýn. Katedry plné sociologů a psychologů by si lámaly hlavy. Až by snad i oni přišli na to, že náš kapitán není pes, ale Maxipes! Vynikající večerníčky z dílny kvinteta virtuosů: Čechura - text, Šalamoun - obraz (ono by se to snad dětem ani nemělo líbit, je to přece ujetý a poťouchlý..., ale přesto to funguje ba umocňuje), Dvořák - vypravěč (podívejte se na koment PetrPan2 - scénka s dopraváky je prostě boží a s tím hlasem..., nemá chybu, "chachá, to by mohl říct každý!":-), Skoumal - hudba, Bedřich režie. Ty příběhy jsou správně střelený, rošťácký, fantazírující a znevažující svět dospělých přesně v té míře mírné taškařice v mezích zákona, jak to mají děti rádi. (A nejen ony!) Přesně takhle jak nás ukazuje Maxipes Fík, bysme se měli brát a chovat. Teď mě omluvte, musím nazout péra a skočit si pro pivo. HAF!

    • 11.4.2010  23:48
    Pojďte pane, budeme si hrát (TV seriál) (1965)
    *****

    Dát medvědům míň jak 5 hvězdiček? To raději sežeru brouka oškliváka ratata čuňata! Óda na hravost. Jako starší brácha, jsem byl ten větší mevěd… je to prostě realistický…, i když jsem nebyl takový "šidítko", to teda ne:-) Jo a kdysi jsem někde četl "psychoanalytickej" rozbor medvědů…, ono je tam toho fakt dost o dětství a dospívání… a návratech do dětství… a Rudolf Deyl to namluv perfektně. Líbí se mi víc než Filipovský v druhé sérii. Musim jít, pálí se mi ta vtipná kaše, co si vařim, abych byl nejchytřejší medvěd u Kolína!

    • 11.4.2010  23:38
    Bílá stuha (2009)
    ****

    Takže… okomentoval jsem Maxipsa Fíka, co bude další. Třeba ta nová pixarovka Bílá stuha. V Pixar tentokrát zariskovali s černobílou a vyplatilo se, děti budou nadšené… Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál, leží malé německé městečko. Tam točí filmy Haneke. Je to skřítek neposeda, zvědavý jako opička. OK, tak vážně. Nesmírně vážný film. Závažný film. Krásná černobílá „kamera“. Herecké… to je vtipné u nás se pod slovem „herecký koncert“ myslí obzvlášť výrazné máchaní rukama… lehká hysterie, kam potom řadit tohle? Tak přesnou, dokonale a přejemně zahranou psychologii? A to nemluvím jen o dospělých (zejména zakřikle rozechvělé jiskření, nevinné i lačné, mezi panem učitelem a Evou…), ale (snad zejména?) o dětech. Raději snad ani nechci vědět, jak toho Haneke dosáhl. Komorní drama, detektivka, horor, poezie. Jasné sokolí oko a na mysli mi přichází jediné jméno J. W. Goethe. Kdo četl – Spříznění volbou, Utrpení mladého Werthera… jsou to vlastně banální příběhy, ovšem… ta pronikavost, stylizovanost a uměřenost pohledu. Vždycky to smrdí esejem a Ďábel na nás mrká z nevinných detailů. Tak i zde. Ta nejlepší německá tradice. Peklo a rozklad pod maskované spořádaností, řádem… krutá ruka v rukavici z jemné jelenice. Velmi silný film. Nevím, proč nedávám maximum, snad že je to takové chirugicky přesné. Jako by to divné, co film ukazuje, bylo i přímo v tom filmu. Něco čeho se bojím. Strach. (P. S. Kdyby Haneke natočil Sherlocka Holmse – to by bylo blaho, takovýho Holmese bych chtěl vidět…)

    • 4.4.2010  23:03

    Hlavním výsledkem třetího dílu Shreka bylo, že jsem si uvědomil, že ani ta jednička nebyla až tak skvělá, jak jsem si myslel. (A potvrdil jsem si to při následné soukromé obnovené premiéře.) K trojce: Neexistující příběh, málo vtipu, nevýrazné písničky a Shrek si ani jednou neříhnul!!! - naopak se změnil v nudného, bezradného a měkosrdcatého ňoumu. A to nemluvím o naprosto nevýrazné a zbytečné druhé hlavní postavě - Artiem. Film, v němž hlavní ani druhá hlavní postava prakticky neposouvají děj?! Od jedné hvězdičky "zachránilo" Shreka třetího jen to, že jsem těsně před tím shlédl celou polovinu Kozího příběhu a scéna výslechu Perníčka. (Díky Kozímu příběhu jsem neviděl první asi třetinu filmu a nevidím důvod to "napravovat" - to asi nejlépe vystihuje můj názor na toto pokračování.)

    • 4.4.2010  23:02

    Omylem shlédnutý pravděpodobně trailer jakési neznáme adventury z prostředí staré Prahy. Jediným tvůrčím činem bylo zdá se sehnání peněz a jejich následné utrácení. (Dle textu distributora získali nejdřív grant a až potom vznikl scénář!!!) Autoři pravděpodobně vytvořili podobu postaviček, přepnuli počítač na "autopilota" a vyrazili za zábavou (podle shlédnutého bych gusto dotyčných tipoval na podniky v pražské ulici Ve Smečkách, kdo by jezdil do Dubí.) Alespoň někdo se tedy snad díky tomuhle "dílu" bavil. Vše podstatné shrnul např. Tetsuo. Kozí příběh? Ano, také jsem si říkal: To si snad dělají kozy! (Ten bod je pro ty nevinné, co na tom museli pracovat.)

    • 3.4.2010  20:58

    Ona a on překonají všechny překážky a vytvoří dokonalý, ač nepravděpodobný pár. Krásný film? Jistě! Úsměvná a laskavá romance? Ano a ne. Tahle romance je totiž jako semišová rukavice na ruce Mika Tysona. Forma – semiš, vás přestane zajímat přesně v té chvíli, kdy přiletí první rána na konformismem zamořený solar. Takzvaně laskavé filmy vytvářejí naši dobrou pohodu tím, že nám i světu lichotí, že nás obalují cukrovou vatou – jako by naše duše byla špejle. Harold a Maude nás se světem neusmiřují, žádné morální anestetikum (jako to v literatuře dělá jistý Coelho), kdepak: Oni nám s neodolatelnou grácií vymáchají nos v loužičce banálního faktu, že jediné, co máme, je smrt a jediné, co dostaneme, je život. Smrt a život a každý z nás nahý mezi nimi. Snad je tohle ta situace, která je prapůvodním zdrojem srdečného smíchu a lásky. Přitom je to pořád nesmírně milý film éry Nového Hollywoodu přelomu 60. a 70. let. Řemeslo, disciplína, tradice a tvůrčí svoboda kráčí ruky v ruce a snaha srozumitelně vyprávět smysluplné příběhy je naprosto samozřejmá. Formou vlastně mainstream, sdělením skrznaskrz podvratný manifest. Rodný, snad méně známý, ale stejně vitální bratr majstrštyků jako Easy Rider, Půlnoční kovboj, Absolvent a (jako antiteze, či východisko) dokonce i takové kruťárny jako Kdo se bojí Virginie Woolfové. Film svým humorem může připomenout Monty Pythony, ale upřímně Harold a Maude jsou film, který Terry Gilliam nikdy nedokázal natočit. Spousta excentrického humora a absurdna, ale nic bizarního. Ona je to vlastně klasická pohádka (a víme, jak si Gilliam neporozuměl s bratry Grimmovými). A každá správná pohádka se obrací přímo k naší duši a proto: Maude „není“ reálná postava. Maude je něco skutečně prastarého, co Harold postrádá, co jakoby žije někde mimo něj, s čím si musí najít vztah, co se musí naučit vnímat ne mimo sebe, ale co se musí stát jím samým (ve filmu vzpomínkou na Maud) a něčím, co v něm probudí schopnost žít. Psychologicky je Maude Haroldovou duší, a i proto není jejich vztah deviací, a naopak se nás zcela přirozeně dotýká, vždyť většině z nás alespoň kousek duše chybí. Proto má Maude infantilní rysy – je oddělená od reálného světa (Harolda). Proto Harold nedokáže opravdu žít – bez duše. Ať žije C. G. Jung!:) Doporučuju všem, včetně rodinám s dětmi – z kina máte šanci odejít se širokým úsměvem i zasychající slzou na tváři a zároveň nepodvedeni. A nezapomeňte: „Policajti jsou tak hraví!“

    • 1.4.2010  23:00
    Mamut (2009)
    **

    Náhodou jsem v kině seděl vedle Václava Klause. (To jste nevěděli, že chodí do Bio Oko?) Celou dobu se ošíval a mumlal, že falešné, opravdu ale opravdu falešné, nad tím se musím pousmát a vrtět hlavou, pravdoláskovský kočkopes, eurohujerovsky prázdná kritika globalizace… A nakonec se při titulcích obrátil k Jaklovi a vyčítavě mu sdělil: „Teda Láďo, to jsem snad měl jít raději s Livií na Ženy v pokušení.“ Byl tak rozrušen, že mi ani nepodepsal „Modrá nikoli zelená planeta“. Nedivil jsem se jeho rozpoložení a cítil jsem se divně: musel jsem s ním souhlasit. I já bych raději šel s Livií na Ženy v pokušení. Srovnání s Babylonem (o který se film otírá) by bylo nefér. Nefér pro Babylon. Mamut je totiž jen banálně nudný. Od filmů jako byl Babylon, mdle přebírá formu a pak už jen to horší – jistou umělost a tezovitost, navíc v dvojité porci. (Jinak považuji Babylon za nepovedeného sourozence božských dvojčat 21 gramů a Amores perros). Jaký než nudný může být film, kde se minimálně ve třetině scén telefonuje. Nesmírně jsem toužil postavy vyzvat, aby si konečně vypnuly vyzvánění, jak se v kině sluší. Je mi jedno, že v reálném životě také věčně telefonujeme. Tohle je film. Fotbalisté taky v reálném životě hodně telefonují, ale pozorovat je při tom by byl opruz a nuda. Stejně jako zde. A poselství: rodina je důležitá, ať už jste hipík, kterej právě za 35 milionů dolarů prodává svojí firmu, doktorka, nebo filipínská chůva jeho dětí. Buďte s rodinou a budete šťastný – a samozřejmě není od věci za pár milionů prodat svojí firmu (i když vůbec netušíte, jak se to stalo). (Mimochodem osud chůvina syna je naprostý faul a je to jen scénáristova vina, jen ten to potřeboval a řádně se zapotil, aby se právě tohle přihodilo. Jdi se vycpat pisálku. Všechno se hodí do tvého vetešnictví s dojetím.) Shrnuto: Naprosto „vychtěný“ a nemotorně moralizující příběh, vyprávěný jazykem červené knihovny. Příběh, který je tím, víc protivný, čím víc předstírá závažnost, upřímnost a opravdovost, tam kde jde jen školní cvičení na daná témata. (Copyrightu na poměrně odporné slovo“vychtěný“ se vzdávám ve prospěch nadace Terezy Maxové.) Pokud chcete vidět podobný, ale opravdu dobrý film, potom je každá rada snadná: 21 gramů, Amores Perros, Magnolia a Crash. Dva body za tu neskutečně krásnou Thajku (která, jak jinak také telefonuje… svému ročnímu dítěti, jak jinak. Jo, ahá, to telefonování je symbol, jak jsme si dnes vzdálení i se svými nejbližšími. Aha.)

    • 30.3.2010  00:25

    Film působí jako vývojový mezičlánek mezi báječnými ztřeštěnostmi typu Banáni a majstrštyky jako Annie Hall a Manhattan. Woodyho neurotické eskapády jsou neuvěřitelně zábavné a k sežrání a… (jako panikařícímu zmatkářovi mu nemůže konkurovat ani Pierre Richard), při sledování filmů mívám stejně slabomyslně blažený výraz, jako Woody, když se kouká na božskou Casablancu a vlastně vnímám svět podobnou optikou, ale… Ale! Proč ale dávám pouhé tři bodíky? Tak úplně to na mě jako celek (film) nezafungovalo – přišlo mi, že se koukám jen na skicu, nebo poznámky k opravdu dobrému filmu. Jako by šlo jen o mix zdramatizovaných standup comedy výstupů a Woodyho povídek. Postavy ve filmu navíc už nejsou komické figurky a ještě nejsou (byť poněkud bizarní) hrdinové. Spíše a jen karikatury. Shrnuto: Nenasmál jsem se jak při Woodyho nejlepších komediích a emocionálně se mě film (třeba na rozdíl od Manhattanu) takřka nedotkl. Přesto vřele doporučuju. I ne zcela soustředěný Woody Allan (já vím, tentokrát nerežíroval) byl první liga mezi komiky.

<< předchozí 1 2 3
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace