Niflheim

70 %. Ethanova sólovka jede spíše po ustřelenější rovině bratrské tvorby. Dekadence, nelogičnost, psychedelie, powerpointový střih – ze všeho vyobrazeného si film spíš střílí, než že by se měl brát vážně. Lesbická tematika funguje jako nástroj oné ustřelenosti, určitě ne nějaké ideologie. Chemie mezi protagonistkami proto zvláštním způsobem drží, možná trochu schematicky, ale ano. Škoda, že krimi linka je malinko dementní, taková berlička pro vypointování celého příběhu. Zkrátka béčkova konverzačka s fajnovými hláškami, která je místy milou karikaturou, místy jaksi nedodělanou jednohubkou. Všehovšudy (pod)průměrná coenovka, ne však nejhorší. Čtvrtá hvězda s hooooodně odřenýma ušima, ale nestydím se za ni.

75 %. Rozvleklé absurdní drama s bizarním humorem. Celý příběh je trpký a protkaný na jedné straně realistickou osudovostí, na straně druhé náznaky surrealismu. Až by jeden rozmýšlel, co vše je realita a co Jonovy představy... Každopádně hodně brzy pochopíte, s jakým filmem máte tu čest. Širokoúhlé záběry ve stylu „obdivujme krajinky“ vcelku atmosférické, dobře doplněné Kõrvitsovou křehkou hudbou. Snímek určitě není pro každého a sám bych v rámci žánru i regionální kinematografie sáhl po jiných kouscích. Uražený však jistě nejsem a nemálokrát jsem se minimálně pousmál.

75 %. Ritchieho rukopis je ve scénáři nesmazatelný a úsměvně poukazuje na svá předcházející mistrovská díla. Boxování, obchod s marihuanou, soužití s cikány, přejíždění mezi kontinentem a ostrovy… Scházela mi ale lehkost ve filmařině jako takové. Střihem a prací s kamerou Gentlemani nepřináší nic svěžího, postrádám více vyřčené akce a zapamatovatelné dialogy. U leckterých postav mi přijde, že se promarnil potenciál. Neshoduju se s mnoha hodnoceními, že ve druhé půlce tomu docházel dech. Naopak, seriál vcelku dobře gradoval, vrchol měl ale v pátém díle. Dlouho se prostě zaplétalo a moc krátce a plytce rozplétalo. Bavilo mě to? Spíš ne… Jsem zklamaný? Také spíš ne… U Guye neumím být zcela objektivní, po této sérii ale znova asi nesáhnu. Faktem každopádně je, že za zhlédnutí to stále stojí a necelých sedmi hodin sledování nelituju.

80 %. Prvotřídní fantasy biják, který zdůrazňuje Paulovu vnitřní rozervanost, zároveň ale nezapomíná na humorné momenty (Stilgar a jeho okruh fanatiků). Přirozeně ale stojí zejména na akčních sekvencích. Celkově mi přijde narativ hodně fragmentovaný a snímek připomíná spíše situační obrazy. I proto hodně postav dostává vcelku úsečný prostor – obsazení Walkena uspokojí, chemie mezi ústřední dvojicí až překvapivě funguje, Skarsgård naopak oproti hrozivé auře z jedničky vcelku potlačen. Závěrečná bitva nabíhá velmi dobře, ale tak nějak skončí dřív, než začne. Ačkoliv zmíněná zkratkovitost nevadí a tempo je vskutku vstřícné, znalci předlohy (nebo přinejmenším první Duny) budou mít v nevyřčených spojnicích zřejmý náskok. Villenuve je prostě obrazový režisér. Druhá Duna i přesto nezklame – zkrátka audiovizuálně nápaditý a excelentní blockbuster, který sice obsahově trochu strádá, ale do kina bych na něho znovu bez váhání šel. Jsem moc rád, že takové kousky vznikají a já můžu být přítomen jejich (tuzemské před)premiéře.

75 %. Zóna zájmu zkouší diváka podvratným způsobem. Spoléhá totiž na znalost kódu (historie i emoce), v čemž je nenásilně provokativní a patřičně naléhavá. Zvukové efekty hrůz a bestiálností za zdmi rajské zahrady podprahově drží ve střehu filmovou formu i vnímavost sledujících. Obdobně fungují i prostřihy na „odbojářku s jablky“. Ta leccos dokresluje, ale vlastně tolik nezasáhne. Nejnovější Glazer je tedy quasi dokumentární i aktualizační, a to nejen závěrnou sekvencí, ale myšlenkovým přesahem mířícím na nitro nás všech. Celková náckovská cyničnost však převládá nejen na plátně, ale i u mě – což je patrně záměrem tvůrce. Otestovat, kam sahá má zóna zájmu… Mám se chytnout za nos?

90 %. Nenápadné, melancholické, intenzivní. Aftersun je řemeslně zdařilá festivalovka, která plyne dost pomalu, zato rezonuje ještě dlouhou chvíli po zhlédnutí. To zdánlivé nic nedění zvláštně bublá pod povrchem a stále přemítáte, jak to vše interpretovat. Až nakonec dojde k takové podivné katarzi, po níž sice leccos do sebe zapadne, ale stále se zmítáte v podivných, úzkostně nostalgických pocitech. Mnohé začne postupně vylézat s odstupem – stopy Mescal s Corio zanechávají hluboké... Nejvyšší hodnocení dávám až po vícedenní prodlevě, stále to totiž zní. Po hodině sledování bych si to rozhodně netipl. Jen pozor, na Aftersun je asi nutné být patřičně naladěn, jinak ve třetině ztratíte trpělivost. Akorát přemýšlím, jaké to naladění musí být...

70 %. Sejde se pastor, prodavačka v knihkupectví, liberální politička a drag queen... To není začátek stereotypizujícího vtipu, nýbrž mikrosociální filmové sondy na téma polyamorie. Ta přitom není cílem, ale prostředkem: její pomocí se zkoumá povaha lidské ješitnosti, pokrytectví, ale i obětavosti a smyslu pro empatii. Film to není banální a jeho melancholická hudba i komornost mi svědčila. Jen se mi zdá, že nabídl mnoho vrstev a žádnou katarzi. Vše jsem si vyřešil ještě během projekce a nijak dlouze nehloubal. A to bych od podobných snímků moc rád chtěl...

65 %. Argylle je co do poetiky a řemeslného pojetí bezesporu rozpoznatelným a svojským dílem Matthew Vaughna. Samotný námět mi přijde neohleděný a nápaditý – rozhodně jsem mu přišel na chuť. Největší slabinou snímku je však jeho nevyrovnanost, a to snad ve všech směrech. Nejde mi do hlavy, jak může papírově tak skvělé obsazení hrát tak unyle a/nebo nevěrohodně. Všechny válcuje Rockwell, pak dlouho nic a pak digitální kocour. A když už jsme u toho digitálu, tady se nějaké penízky přihodit rozhodně měly… Přehršel cliffhangerů nevadil, jen prostě opět několik z nich působilo naivně až stupidně (a tím nemyslím mnohá žánrová klišé, která vůči celkovému pojetí nejsou velmi rušivá). Celkově ale film vcelku hezky odsýpá, občas je vtipný a jako nenáročná špionážní oddechovka jistě zafunguje. Osobně to vnímám jako dílo zdařilejší než poslední Kingsman, připodobnil bych ho k „Ritchieho béčkům“. Je ale Argylle lepší než U.N.C.L.E. nebo Fortune? Pokud ano, patrně bych musel ubrat hodnocení ritchieovkám než přidat tady.

90 %. A pak, že z prosté zápletky nelze uplést prvotřídní dílo. Bastard si na nic nehraje a třebaže mnohé dění v něm vždy o chvilku dříve odhadnete, stejně vás samotné provedení dostane. Děj i vizuál má svůj čas: plyne pomalu, avšak přímočaře. Zkrátka obrazově i emočně surové a nesmlouvavé drama o ctižádostivém souboji eg motivovaných touhou po uznání – vždy z trochu jiného úhlu pohledu. Patrně krapet nadhodnocuji a při opětovném zhlédnutí bych tak vyjevený nejspíš nebyl. Každopádně po projekci na velkém plátně výčitky z páté hvězdy rozhodně nemám. Fajn česká stopa v obsazení.

85 %. Jak bylo mnohokrát řečeno, tentokrát jde Lanthimos více na ruku mainstreamovému divákovi a nabízí mu šikovnou fúzi popcornové zábavy a artového hloubání. Hraje si s absurditou a táže se, co je normální a konvenční: skrz (dětinskou) naivitu obrušuje hrany mezi idealismem, realismem a cynismem, přitom nezapomíná být ztřeštěný a dekadentní. Přijde mi však, že Chudáčkům někde v pomyslném zlatém řezu spadl řemen a čím byla Bella vyspělejší, tím se snímek stával umírněnější, patetičtější a doslovnější. Což je snad i symptomatické – „polite society can destroy you“… Rybí oko, nejen v širokoúhlých záběrech, bylo svěžím doplňkem, jen si nejsem jistý, jestli nešlo pouze o manýru. Kulisy jsem si užíval a rozmýšlel, jestli stylizace Stravinského Svěcení jara a Shakespearova Hamleta byly úmyslné… Co musím (nepřekvapivě) říct je to, že jakkoliv bych sošku Lily Gladstone moc přál, Emma Stone o ni přijít nesmí. Delší dobu jsem neviděl tak fenomenální herecký výkon v tak padnoucí roli. Chci Chudáčky vidět víckrát a chci je ohodnotit nejvyšším počtem hvězd, teď zůstávám těsně pod vrcholem. Možná spíš intuitivně a taky proto, že Humr mě bavil víc.