druhaveta

To nejnudnější z Takešiho Kitana fantasticky propojené s tím nejkýčovitějším z Davida Lynche.

Nejenže má The World's End z celé Cornetto Trilogy nejvyšší kadenci vtipů, nejzajímavější žánrový nápad, nejskvostnější bojové sekvence, nejplastičtěji vykresleného (anti)hrdinu a nejlepší herecký výkon Simona Pegga, ale ještě navíc obsahuje hořce přesnou sebekritiku na adresu celé generace dnešních čtyřicetlietých nerdů, která se zuby nehty brání dospělosti a místo toho se slastně rácháí v osmdesátkové a devadésátkové nostalgii (a to, že tvůrci i tzv. dospělost vykreslují jako nepříliš uspokojující - není divu, že se jí Kingovi kumpáni po pár pěnivcích velmi ochotně vzdají - posílá tento navenek lehkonohý komediální SF mash-up do překvapivě temné náruče mrazivé skepse).

Je opravdu unikátní sledovat v akci tvůrce, jehož cit pro vizualní vypravěčství se tak absolutně míjí s filmovou formou; je až fascinující, jak moc se Miller díky svému comicsovému backgroundu pohybuje v jiné rovině stylistiky, estetiky a střihové rytmiky.