Bluntman

Bluntman

Marek Slovák

okres Zlín
Individualita


522 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 16 23 30
    • 29.2.2020  15:46
    V síti (2020)
    ***

    Vyjadřují se k tomu všichni, a tak přidám několik vlastních postřehů, byť větší problém než s dokumentárním blockbusterem V SÍTI mám s jeho dosavadní kritickou reflexí, která má převážně obdobu přejatých presskitů s několika přidanými dojmy, max. snahami o až urážlivě zevšeobecňující interpretaci. Dokumenty Víta Klusáka si cením z těch důvodů, pro které jiným vadí: kombinování různých modu dokumentu a přechody mezi nimi v rámci jednoho díla, začleňování postupů hraného fikčního filmu, otevřenost interpretacím navzdory jasnému až návodnému vyznění. (Nechávám stranou rozměr díla jako fenoménu přesahujícím jedno médium, považuji ho za záslužný.)_____ V SÍTI je v kontextu Klusákovy filmografie manýristický, formálně rozpadlý - vytvářející pouze zdání systematičnosti a soudržnosti - a tematicky zploštěný a zplošťující. Nevadí mi, že je odhalovaná konstruovanost toho sociálního experimentu a celý metafikční rozměr (náležitost reflexivního modu dokumentu), ani nemám nic proti vloženým edukativním vsuvkám v podobě vyjádření odborných osob a faktických titulků (náležitost výkladového modu dokumentu). Přijde mi však kombinace obou modů jednak nefunkční (poučování nezabírá při vědomí konstruovanosti), jednak střídání obou způsobuje dost nevyrovnaný rytmus. Rozpadlé to je i co do vytyčené metody - cením si náběhu k uskupení do vzorců (3 dívky, 3 pokojíky, 3 akty - příprava, provedení, konfrontace, 3 paralelní linie v závěru sestříhané do jedné montáže), ale proti takovým Trierovým PĚTI PŘEKÁŽKAMI se s pravidly a omezeními nepracuje systematicky._____ Přejímání postupů z fikce a z různých žánrových děl se pak na jednu stranu tře s těmi dokumentárními, na druhou nešťastně shazuje celek někde na úroveň exploatace s bulvární rétorikou působení na první signální. Na true crime i na desktop filmy - snímky odehrávající se na monitoru počítače - je to málo vtahující vinou metafikčního rozměru, příp. reflexivního modu. Na konec to zabírá leda jako exploatačka, která návodně vyvolává emoce (ach jo, ta hudba, achich ouvej, ty střihy na detaily obličejů) s cílem pohoršit se z morálně správných pozic. Předchozí Klusákovy filmy znejišťovaly (do jaké míry to je mystifikace?, proč se naruší inscenované pozorování vstupem tvůrce? atd.) a vybízely k mnoha otázkám nastíněním řady motivů (radar v Brdech, fake obchoďák i ne-neonácek byly záminkou k širší společenské reflexi, zatímco zde se začíná a končí u "fujky fuj sexuální predátorství"). Tenhle nevyvádí z míry (sound design je nejvíc návodný, střih zastírá způsob nakládání se získaným materiálem) a dává odpovědi z kategorie objevování zjevného pro kohokoliv počítačově gramotného. Nikoliv film o manipulaci, ale manipulativní dílo.

    • 10.1.2020  00:24
    Cats (2019)
    odpad!

    Při zvolení Klause prezidentem jsem si říkal, že jedno funkční období to člověk nějak přežije. Při zvolení Klause prezidentem do druhého období jsem si říkal, že horší to být nemůže, aby pak po něm nastoupil Zeman. Chci tím dát najevo, že mě život přivykl na "velký špatný", ale nic, zdaleka nic mě nepřipravilo na CATS (2019). Z pozitiv po zhlédnutí se dá zmínit leda to, že už mi nevadí hrozící třetí světová válka, protože nic nemůže být horší než filmová adaptace broadwayského muzikálu v režii Toma Hoopera._____ Při otočení vnímání lze CATS ocenit, ovšem nikoliv jako muzikál, nýbrž jako eco-horor, ve kterém zvířecí monstra neohrožují lidské postavy, nýbrž publikum v sále. Zjevně jsme zavedeni do světa příběhu, ve kterém Dr. Moreau proměnil všechny lidi na zvířata, přičemž děti na myši, dospívající na šváby a dospělé na kočky - a jelikož dochází potrava v podobě odpadků, kočky žerou myši a šváby. Jako publikum jsme neustále vyváděni z míry nejenom ukázkovým tzv. uncanny valley (jak to někdo výstižně nazval, "výsledek je vskutku děsivý, jako snapchatový filtr stvořený Davidem Cronenbergem"), ale i narušováním veškerých norem. Prostředí se střídá, velikost objektů se proměňuje, postupuje se od jednoho vystoupení k dalšímu, ale vyprávění je nahodile organizováno jednou zjevováním se antagonisty, jindy hlavní číči, z uzavřených prostor a v nich se odehrávajících pěveckých vystoupení se najednou stává videoklip, postavy se náhodně objevují (doslova se snáší z nebes), poté nevysvětlitelně mizí, kočky si svlékají kočičí kostým, pod nímž jsou zase kočky, některá nosí kočičí kožich, jiné mají lidské ruce s hodinkami, další zase boty.... Všechno je nestálé, jediným vykoupením je touha všech po smrti, včetně publika v sále. Hooper své vyvádění diváků a divaček z míry filmařskými volbami (umísťování herců nikoliv do zlatého řezu, ale spodního kvadrantu v KRÁLOVĚ ŘEČI, dlouhými a detailními záběry se zpěvy v autentickém prostředí v BÍDNÍCÍCH) dovedl k dokonalosti, a proto dávám 88%, 9/11 a přeji tomu 666 diváků v českých kinech._____ P. S. Z vlastní zkušenosti nedoporučuji drinking game, kdy si koupíte mléko a napijete se pokaždé, kdy někdo řekne nebo zazpívá "jelicall". Raději si na projekci vezměte psa, házejte na plátno CDčka s Taylor Swift, povzbuzujte postavy sborovým mňoukáním apod. Tohle vážně není ve své době z počátku nedoceněné mistrovské dílo, jakými jsou na znalce béček z třicátých až padesátých let cílící ROCKY HORROR PICTURE SHOW či satira Hollywoodu SHOWGIRLS. Tohle jsou do skutečnosti převedení muzikáloví PRODUCENTI, jejichž jevištní verze se dostala do kin, akorát zpívajícího Hitlera nahradily kočky.

    • 27.11.2019  17:35
    Irčan (2019)
    *****

    Ode dneška je díky Netflixu dostupná na monitorech počítačů a tabletů geriatrická gangsterka (či močopudný mafiánský movie, jak chcete) pojednávající o okolnostech vedoucích k zavraždění americké verze Josefa Středuly. Na české obdobě streamovací služby se dá dočíst, že jde o kritiky uznávaný film, na agregátoru recenzí se zase člověk v jedné ze záporných dočte, že IRČAN je jako dlouho zadržovaný prd důchodce, který po dobu tří a půl hodin zamořuje pokoj bez oken, ve kterém je člověk zavřený._____ Já bych po zhlédnutí prosil víc takových stařeckých pšouků, protože bych v tom pokoji vydržel klidně i tzv. na Vachka, tj. minimálně dvakrát tak dlouho. IRČAN je pro lidi, kteří znají žánrové spřízněná - gangsterská, mafiánská - díla a jsou dobře obeznámeni se Scorseseho filmografií, a tak mohou (d)ocenit, jak zde pracuje s pro něj příznačnými prvky, postupy a motivy v návaznosti na divácká očekávání a témata jako ohlížení, stárnutí, přesvědčení, zrada, odpuštění, smíření. Pamatujete na dlouhé jízdy uvádějící nás do členitého prostředí? Takovou snímek začíná... a zavádí nás do domova důchodců, ve kterém se nám titulní postava zpovídá. Máte rádi rychle stříhané montáže na nějaký dobový hit? Jsou zde, ale rozvolněné, prokládané zcizujícími promluvami, a hudbou značící konkrétní dobu než něco s okamžitou přehratelností na Spotify. Tohle je totiž Scorsese autentický, spojující prostředí se společensko-ekonomicko-politickými vlivy, kladoucí důraz na hodnověrnost předkamerového prostoru a nasvěcují scénu ideálně bez nepřirozených zdrojů. Očekáváte, že roztržka mezi dvěma rivaly, ve které nechybí ani utahování a vyfuckování někoho, povede k okamžitému násilí, potažmo že auto po otočení klíčku vybouchne, nebo manžel bude náladový a násilný, dostávat se do sporů se ženou, nikoliv dcerou? Film tyto a další znalosti používá proti publiku, což je nejvíc patrné na trojici po sobě následujících sekvencí odkazující k MAFIÁNŮM, TAXIKÁŘI a KMOTROVI. To vše proto, aby na konec onu finální ránu ze ZUŘÍCÍHO BÝKA, ve které jsou tlumeny zvukové efekty, roztáhl na poslední hodinu a uštědřil ji nezapomenutelným způsobem. Ať dlouho žijí geronti (někdejší novohollywoodští spratci), kteří mají problém s tělesnými funkcemi, než budou prdět jenom do hlíny.

    • 30.10.2019  23:42

    "Ti zmrdi se nikdy nepoučí." - Sarah Connor

    • 11.10.2019  00:30
    Blíženec (2019)
    ****

    Nechci vynášet hodnotové soudy, zda-li je BLÍŽENEC dobrý film. Rozhodně je ale v mnoha ohledech pozoruhodný. Je výlučný, protože nespadá ani do jednoho z mnoha trendů ve fikční sci-fi za posledních dvacet let: nereflektuje společensky závažné otázky (klonování je otázkou minulosti), není myšlenkovou hrou (klonování je zjevné, žádné další překvapení), neimituje jiná umělecká díla, nemá ani neobvyklou výstavbu vyprávění, nerozprostírá svůj příběh do více médií a platforem pro budování komplexního světa příběhu. V téhle vykořeněnosti dá vzpomenout na Smithův blockbuster JÁ, ROBOT, ve kterém na konec šlo hlavně o prezentování trikové technologie (zcela digitální postava)._____ Nejblíž má však k HULKovi od stejného režiséra (Ang Lee), protože i v něm to nejomšelejší možné vyprávění - mladší agent jdoucí proti starému hozenému přes palubu - a téma vztahu otců a synů je pouze záminkou k formálnímu experimentování. 3D HFR neškodí, že je podobně jako onen klon hyperrealistické, protože tohle není hobití trilogie, kde bychom se měli nořit do fantazijního prostředí. Práce s přirozeným svícením scén, delší dialogové i akční scény kladoucí důraz na hereckou expresivitu detailními záběry obličeje, hlavně v první polovině velká hloubka ostrosti se zaostřenými všemi plány - to (plus další nezmíněné) jsou všechno velmi nevšední postupy přinášející netradiční zážitek. Je BLÍŽENEC povedený? Nevím, má ale řadu zajímavých filmařských voleb, že za zhlédnutí v kině - ve verzi 2K, 3D, 60fps (na původních 120 u nás žádný sál není vybaven, ve Státech jenom necelé dvě desítky) - stojí.

    • 15.8.2019  03:15

    Obšírněji k TENKRÁT V HOLLYWOODU (dále jen TvH). Kdo chce krátkou verzi komentáře, tak: věta z konce HANEBNÝCH PANCHARTŮ ("I think this just be my masterpiece!") mohla zaznít i v závěru 9. Tarantinova snímku, který pro mě nebude tím nejcinefilnějším (PANCHARTI) ani nejoblíbenějším (JACKIE BROWNOVÁ), nýbrž nejsofistikovanějším. Pokud bych měl psát kritiku či tematický text, nazval bych to superčtenářsky přívětivě jako "Oddalované zakončení, tenze a aliterace". Míněno je tím to, že (poznámky, zatím po jedné projekci):__________ 1.) Tarantinova poetika spočívá v oddalování, vyplňování toho žánrového a vyprávění posouvajícího odbočkami a zdánlivými nadbytečnostmi (gangsteři si povídají o běžných věcech, pomsta je klikatá a plná nečekaného, za druhé světové se dbá na přípravu a pití/jezení, před záchranou milované z otroctví je nezbytné si vydělat a přijít s komplikovaným plánem, o své falešné identitě musí osmička druhé ukecat), které jsou tentokrát zužitkovány až po hodině (např. agent, znalost lidí z ranče) či dvou (např. krmení psa, komentář k super/hrdinství a proměně ze záporáka na klaďase). TvH je v tomto mistrovské: flashbacky, fokalizované sekvence, flashbacky ve flashbacích, pasáže s prolukami a s přechody z jednoho bodu do druhého - a v těchto redundantní prvky na rituály společenské (společné sledování, pokec s novými lidmi) a kinematografické (zakládání pásu do promítačky, způsob natáčení, podmínky a jednání během sledování, příprava na sdílený zážitek)._____ Oddalování, roztahování a nadbytečné by bylo manýrou, kdyby nevedlo k požadované emocionální reakci vycházející z pnutí, jenže: TvH staví nejenom na pnutí spočívajícím ve znalostech událostí oné osudné noci (před ní i třeba v použité hudbě, kdo jí produkoval a s kým se znal), a tudíž jako vždy u Tarantina k oddalování propuknutí v násilí, ale i v tenzi na dalších rovinách snímku jako celkového systému.__________ 2.) Tenze žánrová: jde o western, ve kterém westernový hrdina (a jeho kaskadér) čelí zastaralosti, jenže v Hollywoodu roku 1969, kde na místo silnic a aut novou dobu značí hudba z rádií, nápisy uváděných titulů, způsob nasazení i recepce (a kontextová znalost je nezbytná pro pochopení tematické roviny, jinak to je jako sledovat western a nevědět, že stavba železnic a auta značí příchod nové doby). Zároveň jde o metafikci, jenže nepracující se zažitými vzorci (vzestupu a pádu, vzestupu na úkor jiné a odchodu, postupného pádu s definitivním koncem). Plus jde o generační záležitost, ve kterém na konec nejde o střet dvou generací, nýbrž ideologií - a vtip je v tom, že...__________ 3.) Tenze formy: western, užívající řadu postupů westernů televizních a klasických filmových, je zároveň (!) natočen jako flák novovlný (víc teda Lelouch než Godard, páč retro a vztahy, poflakování se s postavami) a novo(novo)hollywoodský (rozvolňování vyprávění, střídání hledisek, sebeuvědomělost vyobrazovaného, hudba a média jako způsob vztahování se postav ke světu příběhu a definování světa příběhu podle médií, tříštění kontinuity poskočnými a ostrými střihy, černým obrazem, dialogovými háčky vedoucími nejdřív k odbočce, zvukovými můstky náhle utnutými...). Pnutí je očividné i v konkrétních volbách souvisejících se stylem: od montáží, které srovnávají vycházející a upadající hvězdu, přes práci s více plány a předkamerovým prostorem, kdy před postradatelným hercem je billboard či plakát upomínající na dobu jeho hvězdnosti, až třeba k hudbě, která pro mužskou dvojku znamená nástup nové generace a kontrakultury, zatímco pro ženskou začínající hvězdu může konotovat hrozbu smrti, jelikož poslouchaná píseň byla produkována tím, koho chtěl Manson původně zabít._____ 4.) Tenze vyprávění, které není síťové (byť postupy využívá: členění do bloků, směřování ke zlomové historické události jako úběžníku, média provazující oddělené linie), ani jenom nestřídá tři hlediska, nýbrž je založeno na aliteraci. (Aliterace je původně literární figura, kdy se opakují stejné hlásky/skupiny hlásek). Jasně, mohlo by se psát o tom, jak nápaditě se pracuje s tzv. paralelní narací založenou na dvoukolejné cestě dvou postav (a tím, že jedna postava jsou tentokrát dvě), ale to by vyžadovalo přílišné prozrazování.__________ Aliterace: 3 dny, 3 postavy, 3 variace téhož (navracející se krmení, navracející se hrozba Mansonovy "rodiny", navracející se společné sledování...; zkoušení si role před natáčením, její mrvení při natáčení; kupování knihy zfilmované manželem, ale s jinou herečkou, a čtení knihy hercem, jehož úpadek motivy paperbackového pulpu reflektují; natáčení televizního westernu v roli padoucha unášejícího dívku, návštěva westernového ranče s konfrontací se skutečnými padouchy...). To dosvědčuje, že TvH fakt není ani epizodický, ani nostalgický počin - a kdo to tvrdí, je egomaniak, který svými projekcemi znásilňuje audiovizuální dílo, jemuž nerozumí a nikdy neporozumí. Například celý druhý den je poučenou disputací nad různými podobami kinematografického aparátu/dispozitivu (tj. samotné filmové produkce, projekce, instituce, propagace, sociálních a psychologických vlivů). Směřuje se ke spojení klasického a postklasického otevřením vrat a splynutím postupů (westernové i altmanovské záběry na lidi z nadhledu a zpoza domů). Média jsou u Tarantina sociální lubrikant.__________ 5.) Nevede to k happy endu, protože navzdory tvrzení ostatních tentokrát nejde o revizonistické dílo. Nic se - s ohledem na skutečnou historii - NEPŘEPISUJE, jelikož se VPISUJE, což je odlišná textuální praktika: žádná změna, leda oddálení, žádná tvorba vlastních děl (PANCHARTI) či kritika někdejších (DJANGO), jenom začlenění existujícího do nového kontextu (Rick v několika snímcích a seriálech). (Pokud se něco přepisuje, tak žánry a očekávání s nimi spojené, protože takto metafikce, např. ZRODILA SE HVĚZDA, postklasické westerny, např. DIVOKÁ BANDA a BUTCH CASSIDY A SUNDANCE KID, nekončí.) Stejně se pracuje s řadou intertextuálních odkazů, u nichž nejde o to znát pouze "je" (zápletku, tvůrce, motivy, témata, hudbu, typy postav, konkrétní scény apod.), jako tomu bylo u Tarantina dřív, ale celý kontext (vzniku, uvádění, propagace), protože ten tvoří velmi komplexní komentář o Hollywoodu jakožto toho, z čeho vycházejí obrazy - jaké, jak vznikají, jak jsou prezentovány, jak jsou přijímány, jakou mají moc ve vztahu ke skutečnosti._____ TvH není cinefilní oslava (fiktivní tvorba přepisující skutečnou historii v PANCHARTECH) ani polemika pro poučené (DJANGO vymezující se vůči určitému typu reprezentace minorit napříč audiovizí) anebo hra s audiovizuální minulostí referující na konec ke skutečnosti (OSM HROZNÝCH), ale po jackiebrownovsku melancholickým rozjímáním. Ne nad možností druhé šance, ale nad obrazy, jejichž způsob projekce mizí (35mm, 16mm), nad hrdiny, kteří se musí transformovat na superhrdiny (závěr), nad mýty, které továrny na sny o sobě vytváří - a k nimž patří i smrt, jak dokládá první obraz Mansonovic bandy, která přechází před billboardem s Jamesem Deanem. Docela příznačně jsem melancholické dílo o smrti obrazů (obrazů-mýtu: postav, místa, doby) viděl v multiplexu, kde digitální projekce měla prvních cca deset minut rozpixelovaný obraz, než to někdo zastavil a půlhodinu řešil. Pokud TvH tzv. o něčem "je" (pojednává), tak leda o tom, že konec lze pouze oddálit, protože ten skutečný je nevyhnutelný, kinematografie svou fabulací může leda - přiznaně, viz název až v závěru, zvolená nediegetická hudba - chlácholit. Žádné smutnění, naopak vědomí pomíjivosti a konečnosti, smrti.

    • 30.5.2019  00:42

    Jednička kombinovala tradici novohollywoodských blockbusterů s indie poetikou, čímž proti sobě poštvala všechny, kdo na místo uměleckého hororu působícího jako teaser na snímek s Godzillou chtěli kaidžu eiga, potažmo monster biják. Dvojka je pro takové plnohodnotným trailerem, respektive prodlouženou upoutávkou ze Superbowlu. V tom je ale hlavní problém, protože vše je podřízeno snaze o maximální emocionální působivost, což vede leda k otupělosti, když člověk hodinu a půl sleduje sled špatných až naprosto nesmyslných filmařských voleb. Jejich vrcholem v této nesoudržné podívané, organizované na rozdíl od ostatních snímků monsterversa z nějakého důvodu kolem rozhodnutí nejomšelejších žánrových tropů (postavy to fakt nejsou), je učinit z monster cross-overu raději nezáměrnou comedy of remarriage. Po hodinu a půl trvajícím cluster fucku, díky kterému člověk zpětně docení filmařskou sofistikovanost Jordana Vogt-Robertse (návaznosti mezi záběry a scénami), Guillerma del Tora (výstavba a proměna strategie vyprávění) a Stevena Spielberga (obojí dříve zmíněné), však následuje výborný závěrečný akt. Ten oproti předchozím najednou funguje, protože z nechtěné demence přepne do sebeuvědomělého modu a najednou zjistí, o čem, co a jak vyprávět. Kombinuje tradice kaidžu eiga a nadsazených hollywoodských devadesátek pastišácky čerpajících z audiovizuální minulosti (sedmdesátkové katastrofické fláky, válečné počiny, monster-filmy), nalezne klíč ke svému formálnímu a významovému uspořádání (Godzilla a lidé jako hrozba i ochrana - přepínání mezi hledisky a exploatační styl umožňující okázalé přechody mezi perspektivami). Pořád ale tenhle flák bude milovat pouze Roland Emmerich, protože už není nejhorším režisérem filmu s Godzillou.

    • 31.3.2019  16:06
    Vodník (TV seriál) (2019)
    *****

    Odbornější, byt teoreticky hravá-provokativní, kritika na stránkách Filmu a doby ZDE. Komentář po projekci na Febiofestu jako memento doby: Poslední dny jsem byl v Praze, kde je mnoho smutku, osudů, které člověka dovádí k pláči. Bezdomovci, lidé pouze o berlích... zrzci, Zibura; jednoduše lidská tragédie v kostce. Potěšil mě však VODNÍK, třídílná minisérie patřící k cyklu Detektivů od Nejsvětější trojice. Viktor Tauš jako režisér by argumentoval, že zatímco pro Modré stíny byl určující vztah člověka a architektury, protože ta byla zároveň navázána na významovou strukturu, u Vodníka má být ústředním principem vykořeněnost. Vykořeněnost se skutečně dá obhájit, a to především na rovině stylu: kontrastní kombinace distancovaného rámování často přes různé odrazového plochy a velmi fyzických detailů; expresivní herectví v minulosti a naopak tlumené v současnosti; umělecky motivované svícení významotvorně pracující se zelenou a červenou přesahující z minulé časové roviny do současné; práce se zvukem v první epizodě a s tichem jakožto parametrem ve třetí atd._____ Osobně mi minisérie přijde fascinující z hlediska práce s temporalitou, která dílo sceluje a rozrušuje na všech úrovních (vyprávění, stylu i významu), zatímco ona vykořeněnost pouze v případě stylu. První část používá ruchy prostředí jako parametry, které prostupují všemi časovými liniemi (představte si kyvadlovou pasáž z Modrých stínů, či ono hučení při znásilnění z Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy, nataženou na a variovanou po celou epizodu); druhá část směřuje ústřední otázku na záhadu z minulosti a je rámována odlišnými perspektivami s jiným vnímáním času; třetí část rozevírá časové rámce, následně je kondenzuje a poté propojuje dvě roviny. Zároveň je ona časovost pokaždé filmařsky pojata jinak, od přerývanosti v prvním dílu, klasické návaznosti v druhém, retardaci a kondenzaci ve třetím. _____ Esteticky je to famózní, byť druhá část je slabší než první a třetí, ale obávám se, že to nebude divácky přijímáno dvakrát dobře. Na rozdíl od konvenčních detektivek nejde o to, kdo zločin spáchal, protože podstatná je časová rekonstrukce (a posléze i prostorová) dění v konkrétní den. Na rozdíl od ambiciózních detektivek nejde o sociologickou sondu, ani o významově zatěžkané vyrovnávání se s komunistickou minulosti a převlékáním kabátů za kapitalismu, protože společenské jízlivosti jsou podřízeny rodinným dramatům a dávným traumatům a/či křivdám. Pro mě je ovšem vše výše zmíněné a i to neuvedené důvodem, proč VODNÍKa považuji za nejlepší tuzemskou audiovizi na pokračování.

    • 29.3.2019  01:23

    Mňam dopíči.

    • 21.2.2019  03:15

    ALITA: BOJOVÝ ANDĚL je pozoruhodný úkaz, o kterém se z nějakého důvodu u nás tvrdí, že je to jeden z vypravěčsky nejsoustředěnějších Rodriguezových snímků (nejspíš díky Cameronově podílu na scénáři). Přitom nic tak v dobrém slova smyslu vykloubeného, kombinujícího ne zcela kompaktní tradice, jsem dlouho neviděl._____ Na jednu stranu je zde snaha o "cameronovsky" klasické vyprávění, kdy je celek strukturován kolem rozhodnutí jednající protagonistky, přičemž do konfliktu přichází osobní a pracovní rovina (odhalení, kam "otec" chodí ven, následování jeho příkladu pro odhalování minulosti, finální jízda přerušená problémy přítele). Na druhou stranu je toto vyprávění po vzoru anime či manga zastavováno, aby se - zejména v prvním aktu - budoval svět příběhu, postupně se odhalovaly jeho pravidla... a vše bylo na konec podřizováno tématu dospívání/nalézání vlastní identity, a tak je jasný cíl stanoven až v epilogu a milostná romance má dost nehollywoodské vyústění. A na třetí stranu, protože tato kombinace dvou odlišných tradic nemůže pohromadě fungovat, přichází "rodriguezovská" inklinace k braku: skokové změny v profilaci postav a jejich jednání (např. "otec" a jeho nelibost sportu, "matka" a její uvědomění), plundrování volných motivů a visících příčin (např. gang a rozkládání na součástky), náhlé tonální přechody a změny způsobu inscenování předkamerového prostoru odvisle od daného žánru (horor, akce, romance...), příčinná provázanost sledu scén spíš než snaha o soudržný celek._____ ALITA: BOJOVÝ ANDĚL je pozoruhodná adaptace proto, že zatímco jiné hollywoodské si předlohu uzpůsobí západním normám a konvencím (GHOST IN THE SHELL, DEATH NOTE ad.), Cameron et al výsledek uzpůsobili svým požadavkům. Bylo jich víc a třou se, o to zajímavější to je.

    • 21.1.2019  23:22
    Skleněný (2019)
    *****

    "Glass? Who gives a shit about Glass," prozřetelně zahlásí Bruce Willis v jednom kultovním vánočním filmu. Já bych si ale dovolil nesouhlasit, protože Glass (Skleněný) se sice nikdy nestane všeobecně uznávaným počinem, ovšem z estetického hlediska se jedná o nejpozoruhodnější (anglo)americký film od Niti z přízraků. Přitom důvody, proč završení trilogie (Vyvolený, Rozpolcený, Skleněný) nebude nikdy populární, jsou přesně ty, proč jsou z toho studenti/studentky a absolventi/absolventky film studies skoro nadšeni._____ Populární dílo je podle některých naratologů a kognitivistů definováno jako takové, které uspokojivě odpovídá na položené otázky. Pozoruhodnost Skleněného spočívá první dva akty ve strategii, kdy je jednak divácká pozornost směrována zpět (k Vyvolenému, k Rozpolcenému - včetně flashbacků), jednak se systematicky vypouští dlouhé minuty budované vrcholy scén a na otázky je po jejich položení odpovídáno až po několika desítkách minut (přeživší z Rozpolceného a její osud, "superhrdina" z Vyvoleného a absence jeho ženy). V klasicky odvyprávěném filmu jsou podle některých teoretiků a teoretiček prvky motivovány s ohledem na potřeby vyprávění (tzv. kompozičně) a žánru i obecně konvencí uměleckých děl (tzv. transtextuálně), taktéž s ohledem na oporu ve skutečnosti (tzv. realisticky). Výlučnost Skleněného spočívá v tom, že prvních šedesát pět minut je publikum co do zvyklostí vyprávění frustrováno (titulní postava začne aktivně jednat a promluví po hodině, v osobní linii dalších dvou hlavních postav jsou desítky minut odpovědi odpírány, v pracovní zase potlačovány, potažmo vrcholy scén vypouštěny). Diváctvo by mohlo být aspoň potěšeno upnutím se na konvence spojené s žánrem, a to superhrdinského (Vyvolený) a/či exploatačního (Rozpolcený) bijáku. Na Skleněném je však ozvláštňující to, že dominantně transtextuální prvky z obou předchozích dílů přerámovává jako dominantně realisticky motivované (David nemá vize, nýbrž výborné deduktivní schopnosti, Kevin svede šplhat po zdech a stropech s ohledem na svou rešerši ohledně schopností horolezců apod.)._____ Po sledování značně nekonvenční první poloviny následuje polovina druhá, která záměrně přichází s tím omšelým, když velmi sebeuvědoměle brakuje konvence superhrdinských a útěkářských fláků. Nedopřává však jednoduchá divácká potěšení odvislá od naplňování žánrových postupů, protože publikum je nuceno k několikerému přerámování vnímání: 1.) Přerámování motivací: dominantně realisticky motivované prvky první poloviny se stávají dominantně transtextuálně motivovanými (superhrdina proráží ocel, padouch má nadlidskou sílu). 2.) Přerámování narativní: na místo elips se vše koncentruje do jednoho času a prostoru, kdy se v rychlém sledu zodpovídá velká spousta otázek pro odvedení pozornosti od jedné velké, přičemž dlouho předjímaná a budovaná očekávání jsou systematicky zklamávána (osud tria, místo střetu). 3.) Přerámování žánrové: z cross-overu o showdownu protagonisty a antagonisty se stává origin story. 4.) Přerámování světa příběhu: z civilní a empatické storky o deprivantech se stane část širšího universa. I kdyby byl někdo natolik vstřícný, že přistoupí na takto komplexní myšlenkovou hrou s nutností proměnit vnímání dosud viděného, film mu to neulehčuje značně neklasickými stylistickými postupy. Žádné snadné vedení pozornosti a noření se do (světa) příběhu, nýbrž postupy z předešlých dvou filmů v novém kontextu (snímání za pomocí odrazových ploch a přes různé objekty, obrácená kamera); vnitrozáběrová montáž umísťující atraktivní dění mimo prostor či do nezaostřeného druhého plánu; na sebe pozornost strhávající a z pohroužení se do fikce vytrhávající významotvorná práce s barvami a (de)centralizovaným rozmístěním postav vzhledem k ústřednímu tématu (viz níže); snímání očekávané - do vyprávění začleněné atrakce - střídáním distancovaného rámování v podobě celků a velkých celků s velmi detailními hlediskovými záběry (protagonisty i antagonisty), arytmické narušování vrcholů scén změnou hlediska a (sebe)uvědoměním postavy._____ Všechno to jsou důvody, proč je Skleněný formálně fascinující diváckou výzvou, která je ze všech Shyamalanových děl zdaleka nejkomplexnější. Šestý smysl "jen" chtěl, abychom napodruhé duchařský horor vnímali jako psychologické drama o dvou traumatizovaných mužích. Vyvolený "jen" chtěl, abychom tento comics of remarriage napodruhé chápali jako metafikci o dualismu superhrdinských příběhů. Skleněný vyžaduje, abychom k první cirka hodině přistoupili jako k Vesnici (dekonstrukce vyprávění, která si říkáme, abychom se vypořádali s traumaty ve společnosti), k druhé cirka hodině jako k Ženě ve vodě (rekonstrukce mytických vyprávění, která mají katarzní účinek). Přitom je metafikcí o komiksech jakožto fenoménu/jevu, který má reciproční vliv na jedince i na společnost, přičemž důležité je udržovat určité narativy v chodu. S tím souvisí v interpretacích opomíjený společenský význam, který ze Skleněného činí podobně v dobrém slova smyslu uvědomělé dílo, jakým byla před lety Vesnice i Žena ve vodě. Ústředním tématem je otázka ovládání, z toho vyplývajícího nastolení rovnováhy ve společnosti a potlačení možného chaosu, v čemž sehrávají roli instituce včetně médií. Epilog je pak demokratickým gestem pozitivního aspektu mediální propojenosti a role platforem v sesíťované společnosti - aspektu, který stojí v opozici k tomu negativnímu z úvodních titulků. Who gives a shit about Glass? I do!

    • 29.4.2018  20:35

    Nejsem marvelovský hater, čehož dokladem je to, že jsem všechny předchozí marvelovky hodnotil nadprůměrně až výborně, většinu z nich s výjimkou úplně první (IH) a pár posledních (T: R, BP) jsem zhlédl více než jednou, příspěvky bří Russovců jsem považoval za jedny z nejlepších v MCU. O to nemilejší bylo mé zjištění, že A: IW je pro mě ne pouze jednou z nejhorších marvelovek, ale že není ani dobrým - ničím opravdu výlučným, aspoň něčím opravdu ozvláštňujícím - filmem. Nehodlám nesoudržnost a nezvládnutost vyprávění omlouvat velkým počtem protagonistů, protože vznikly hollywoodské filmy s nemalým počtem postav, které jsou koherentní a které mají vzájemně se dynamizující linie (WHITE HOUSE DOWN, DEN NEZÁVISLOSTI: NOVÝ ÚTOK); dokonce vznikly tituly natolik ambiciózní, že skoro s každým bodem obratu přidají nového superhrdinu (X-MEN: APOKALYPSA). A: IW místo toho v úvodním aktu volí divácky zcela ubíjející - protože bez jakékoliv variace opakovaný, a tudíž předvídatelný - vzorec jednoho izolovaného bloku, po kterém následuje další, který se spojí s tím předchozím pro střetnutí oddělených superhrdinů. V závěrečném zdvojeném klimaxu se zase prostříhává mezi dvěma oddělenými liniemi a s oddalovanou třetí se pracuje jako Deus Ex Machina, což jednak vede k tříštění pozornosti, jednak to je znovu manýra (srov. s důmyslnou SWVIII, která zmnožuje jednotlivé linie a pohrává si s diváckým očekáváním). Oceňuji organizování vyprávění kolem antagonisty, nespatřuji v tom ovšem nic pozoruhodného, protože na podobném principu fungovaly jiné počiny blahé (TINTINOVA DOBRODRUŽSTVÍ) i ne až tak blahé (TERMINÁTOR) paměti. Stejně tak selhávání v dosahování cílů je s ohledem na hollywoodskou sériovou kinematografii (STAR WARS, MATRIX, PÁN PRSTENŮ, HOBIT) normou, spoléháním se na osvědčené tradice. Nepomáhá tomu ani strategie stylu, protože delší záběry orientující pozornost za pomocí zvuku v prostoru jsou až nadužívané. Nepřichází se s ničím tak nápaditým, jako je sebevědomá nápodoba stylu politických thrillerů napříč dějinami kinematografie (CA: WS) či významotvorná práce s několika plány akce najednou (CA: CW); film nemá vlastní "ksicht" (a nekombinuje ani postupy z předchozích marvelovek, jako tak činil Whedon v AI, či se neinspiruje podobou komiksových políček jako AII). Podobné pozbytí ambicí spatřuji i na významové rovině, protože se zcela rezignovalo na referování ke skutečnému světu (nežádám nolanovky, stačilo by AI a AII či CA: WS nebo BP). Ono téma střetu etiky a morálky v případě obětí, které jako jediné sjednocuje ty dvě a půl hodiny, je zase natolik doslovné a několikrát zopakované, že ho neshledávám podnětným. Vlastně mi to celé bylo jedno, což krom výše zmíněného bylo dáno i tím, že nelze se snažit o vtahující vyprávění ždímající emoce, přitom publikum distancovat odkazováním se k předchozím dobrodružstvím a zlehčováním situací. Selhání je už v tom, že se pracuje se žánrovými typy jako s psychologicky definovanými jedinci, což někdy trochu funguje (díky vývoji Iron Man), někdy vůbec (posádka Strážců a Thor) - a hlavně jsou tyto typy záminkou k dlouhému fan-servicu, kde jde o jejich střetávání a následné one-linery a cheesy proslovy, za nimiž není kreativita, ale focus groupy. A: IW je produkt, a co hůř, ničím pozoruhodný, přestože je tak z nějakého důvodu - nejspíš díky dostání fanouškovským požadavkům - přijímán.

    • 26.3.2018  16:22

    Extatický výkřik po press projekci: Film tak geniální, že jsem ani nezaregistroval, kdy z novinářské projekce odešla Mirka Spáčilová, a to seděla přede mnou!_____ Analytičtější kritika psána po dvou zhlédnutích k přečtení zde.

    • 10.11.2017  21:21
    Babylon Berlín (TV seriál) (2017)
    ****

    Kdyby to nebyl nejdražší německý televizní projekt, který se z logiky věci musí ohlížet na mezinárodní publikum a snažit se o co největší srozumitelnost a přístupnost, mohlo by to být výborné. Takhle je to to, co má člověk na audiovizuálních počinech zaštítěných značkou Tykwer rád (odkazování se k dějinám kinematografie, gender-benderové a queer motivy atd.), ale už ne to, co na nich obdivuje (formální experimentátorství, posouvání hranic míry subjektivizace ve vyprávění). Více v kritice první řady.

    • 27.10.2017  01:00

    Jsem jednoduchý, protože mi ke spokojenosti stačí, že to je barevné, hýbe se to a dobře to zní. THOR: RAGNAROK je konečně podvratná marvelovka, protože vedle toho osvědčeného (brakování omsdesátek co do hrdě pokleslé estetiky od kostýmů přes dekorace až k synťákovému soundtracku, vertikální protínání vyprávění odskoky k jiným marvelovkám, hra s mýtem hrdiny atd.) velmi důsledně staví na retardaci vyprávění. Vše vážné je zneváženo, na místo rozvíjení dění se věci oddalují, odskakuje se k jiným. Navíc, páč Taika Waititi, je to sympaticky žánrově eklektické (od fantasy k postapo arénovkám a zase zpět) a funkční co do utváření nepravděpodobných parťáctví mezi postavami. Plus bonus v podobě multikulty vyznění v tom, že domov je tam, kde jsou lidi, a tak i ten imigrantskej song spolu s podtitulem v názvu nabude nového významu. Palečky nahoru.

    • 12.8.2017  17:27
    Dunkerk (2017)
    *****

    Tl; dr: PANEBOŽE JEŽIŠIKRISTE ŠMARJAPANNO ANO! Dlouhá, analytičtější verze: několik metakritických poznámek (vycházejících z naratologické a kognitivistické perspektivy, nejenom Bordwella) na adresu filmu, který je kritizován za to, že je 1.) co do experimentování se strukturou nedostatečně motivovanou nolanovskou manýrou; 2.) že negraduje, za což může údajně konstantně znějící hudba, která jako jediná vyvolává emocionální odezvu u publika; 3.) že nemá dostatečně psychologicky definované protagonisty, s nimiž by se dalo identifikovat; 4.) přesto skrze ně v údajně patetickém epilogu chce vyvolávat dojetí, aniž by teda snímek přišel s něčím významově pozoruhodným._____ 1.) Nolan vždy experimentoval se strukturou svých děl, řazených mezi myšlenkové hry či skládačky, přičemž ono experimentování bylo motivováno s ohledem na potřeby vyprávění (např. hrdina-spisovatel v metafikčním FOLLOWING, hrdina-detektiv s pošramocenou myslí v neonoiru MEMENTO, nespolehlivé deníky v DOKONALÉM TRIKU) a/či žánru (např. sci-fi s úrovňovou výstavbou snů POČÁTEK, sci-fi s časovou dilatací a cestování červími dírami INTERSTELLAR). DUNKIRK nemá tři odlišné prostorové (molo, moře, vzduch) a časové (týden, den, hodina) linie dominantně motivované s ohledem na potřeby vyprávění či žánru, protože přiznanou inspirací před a při psaní scénáře byl tzv. Shepard Tone (viz https://www.youtube.com/watch?v=BzNzgsAE4F0), a tak je ona motivace hlavně umělecká (strhává na sebe pozornost, ostatní se jí podřizují, uskupuje se do určitých vzorců). Tj. ne, snímek má hrátky se strukturou motivované, a to jinak než u předchozích nolanovek, a tak z logiky věci nemůže jít o manýru._____ 2.) Shepard Tone (= několik linií či motivů, z nichž jedna je podtaktovaná, jedna přetaktovaná, jedna "tak akorát") je klíč nejenom k experimentování se strukturou, ale i k práci s hudbou (viz tohle video: https://www.youtube.com/watch?v=LVWTQcZbLgY). Zimmerova hudba, zakomponovávající ve velkém různé ruchy (tikot hodinek, varovná siréna, jakoby rozbouřené moře), nezní neustále (prolog se bez ní obejde, epilog má klasičtější orchestrální motiv), má klidnější pasáže a hlavně graduje (nejprve zní samostatně tikot hodinek, poté samostatně varovná siréna... postupně se tyto spojují, až jsou v závěru sjednocujícím vypravěčské linie i kompozice pohromadě). Hudba/ruchy nejsou jediným postupem, díky kterému je zážitek pro některé vyloženě fyzickou záležitostí, protože svůj podíl na tom má i vyprávění (napětí se zvyšuje, čím víc je kladné vyústění nepravděpodobné: nejprve v prvním dílčím bodu obratu sledujeme "jenom" vojáka snažícího se dostat na loď a využívajícího k tomu raněného na nosítkách vs. v posledním dílčím bodu obratu má pilot nedostatek paliva i munice, voják je v hořícím moři a lidé na lodi musí uhýbat německému letounu). Tj. hudba spolu s ruchy má podíl na "fyzičnosti" zážitku, ale ne jediná - a graduje spolu s vyprávěním._____ 3.) Problém v napojení a důvodem malého prožitku tak mohou být protagonisté, kteří skutečně nejsou jasně psychologicky definovanými postavami, přestože mají jednoznačné cíle. Dáno to je přilnutí snímku k několika různým tradicím vyprávění, a to jednak historicko-materialistickému (postavy jsou zjednodušené typy, tvořící kolektivního hrdinu humanistického spojení se, což je patrné na montážních sekvencích), jednak parametrickému (nejenom struktura vyprávění a hudebně-ruchová kompozice, ale i postavy jako parametry: molo, loď, letadlo - různé prostředí a časová pásma), jednak - v posledku! - klasického hollywoodského vyprávění (některé postavy jsou "psychologizovány" až zpětně, jako onen otec na lodi, jehož motivaci by klasické vyprávění odhalilo hned ze začátku a nepracovalo s ním jako s ideologickým typem a parametrem). Tj. film nemá klasicky psychologicky motivované postavy, ale až v posledku (závěrečném aktu) fakt nechce._____ 4.) Epilog patetický je, ale je odlehčený uvozujícím vtipem (voják, který vše prospal) a v rámci montáže jednak do určitého bodu dovypravuje osudy postav, jednak dost odvážně mění vyznění jedné historické událostí (nikoliv porážka, ale vítězství humanismu). Navíc se vztahuje k současné situaci (po moři prchajícím lidem je třeba pomoct před neviditelnou hrozbou). Významově pozoruhodné mi to přijde dostatečně, jenom to chce se obtěžovat interpretovat, a to nejenom ony významotvorné montáže.

    • 21.6.2017  20:17
    Wonder Woman (2017)
    ****

    Chjo, proč u nás musí žebříčkům návštěvnosti dominovat něco tak v druhé půli vypravěčsky rozpadlého a přívalem atrakcí ubíjejícího jako PIRÁTI Z KARIBIKU: SALAZAROVA POMSTA, když je v kinech nejlepší celovečerní film se superhrdinkou. (Ok, konkurence - CATWOMAN, ELEKTRA ad. - je bídná, ale i tak.) Film, na kterém je nejlepší, na kolik se vymyká požadavkům na komiksový blockbuster zapadající do širšího universa: žádné - pokud je mi správně známo - rozšíření vyprávění do jiného média; až na rámující úvodní a závěrečnou sekvenci a jednu fotografickou momentku absence návaznosti na další tituly ze sdíleného vesmíru; příklon k hrdé pokleslosti (blíž to má ke campu než v této souvislosti častěji zmiňovanému pulpu alias braku), kdy inspiračním zdrojem nebyla válečná propaganda (jako u KAPITÁN AMERIKA, s nímž je WW zavádějícím způsobem srovnávána), ale rané komiksy známé třeba z řady DCKK; stylistická eklektičnost, kdy se s proměnou prostředí či času změní i převládající barevné ladění i velikost rámování; nenapodobování jiných děl, a pokud, tak leda pro vymezení se vůči nim (Wonder Women na rozdíl od Supermana /1978/ nemá lidský kostým šedé myši, ale obléká si šat sufražetek); hravé podvracení určitých superhrdinských klišé (Chris Pine jako dáma v nesnázích) i společenských a stylistických norem (Chris Pine je určen pro pohled)... V mnoha ohledech je to konvenční (výstavbou, dvěma liniemi akce, obměnou mýtu hrdiny za mýtus hrdinky atd.), i tak ale radost nemalá.

    • 23.5.2017  00:25

    Odborně, za pomocí pouhých dvou slov, bych první čtyři kapitoly z osmnácti vystihl spojením "změna paradigmatu": http://filmserver.cz/clanek/12593/twin-peaks-2017-postmoderna-je-mrtva-at-zije-moderna/ .

    • 17.5.2017  13:53

    Krátká verze komentáře pro generaci mileniálů s poruchou pozornosti: KRÁL ARTUŠ: LEGENDA O MEČI je - méně odborně napsáno než následující řádky - nedostatkům navzdory totální námrd a nejlepší dark fantasy od BARBARA CONANA. Dlouhá verze komentáře: Tento v zahraničí komerční i kritický fail je především dokladem toho, že Guy Ritchie je rozjížděč franšíz, které nikdy nedorazí do cíle (SHERLOCK skončil po dvou dílech, KRYCÍ JMÉNO U.N.C.L.E. vzhledem k propadu v kinech zatím u prvního). A stvrzením, že tento tarantinovský epigon (spolu)píše a režíruje esteticky úchvatná díla, která mají společné zpřítomňování samotného procesu poskytování otázek a odpovědí na úrovni vyprávění a stylu. Poetiku má jednotnou, ozvláštňující je akorát zasazení do na oko jiných žánrových (dark fantasy) a historických (artušovské legendy) tradic. LEGENDA O MEČI přitom efektivně kombinuje poetiku (zpřítomňování narace) se zvolenou tradicí (hra s legendami usazenými kolem kulatého stolu), protože legendy byly vytvářeny, šířeny a proměňovány hlavně ústně._____ Ve filmu tak může být řada montážních sekvencí vycházejících z rozpravy postav, která má podobu jednou flashforwardů (záblesků budoucího dění), jindy flashbacků (vzpomínek na budoucnost), onde zase flashsidewayů (mentálních projekcí možných věcí příští), támhle zase nespolehlivých pasáží, případně kombinace několika časových rovin a vizí či představ, protože proč ne. I ve zvukové stopě je slyšet cockney nářečí a v hudební staroanglické balady či zesilující dechy, které nejsou součástí světa příběhu atd. Jasně, má to své nedostatky. (Vyprávění založené na zpětném vyplňování mezer z výpustkového úvodu je místy ubíjející. Stavění toho povědomého z cameloťáckých legend do nového kontextu je zase odvislé od znalosti předchozích zpracování od Bressona přes Boormana či Pythony až po uctivější hollywoodské verze. Není to pro mimetické mimoně a mimoňky, protože tohle na rozdíl od podobně neuctivého Scottova ROBINA HOODA nelze interpretovat jako reflexi soudobé situace v Anglii.) Neva, místy jsem fapoval nemálo, i když nejsem cílovka (= chlapci, jimž ještě nesestoupila varlata).

    • 9.4.2017  23:35

    To je nějaký trend, že komerční neúspěch svedou exekutivci na liberální společnost? Nejdřív člověk od Marvelu, který vidí důvod špatných prodejů v tom, že nahrazují bílé hetero superhrdiny za etnicky, genderově a co do orientace rozmanité postavy, přičemž důvodem prostě může být otrávenost z neustálého rebootování a znepřehlednění dosavadní kontinuity. Nyní osoba od Paramountu, která spatřuje nesmyslnou kauzu kolem witewashingu za příčinu nízké návštěvnosti. Já bych teda problém viděl spíš v tom, že (1) propagace cílila na fanoušky a fanynky původního snímku (´95), který ale není až tak známý, (2) hraná verze se prezentovala jako remake, tj. jako něco svatokrádežného pro znalé a nedostatečně silná značka pro nezasvěcené, přestože jde o velmi nápaditý prequel, (3) cyberpunk nemá dostatečnou tradici (vrchol v devadesátkách, v novém tisíciletí několik nepovedených zhollywoodizovaných verzí jako AEON FLUX či ULTRAVIOLET)._____ Osobně mě ale komerční neúspěch mrzí, protože GHOST IN THE SHELL (2017) považuji za velmi dobrý film, pokud publikum je: (a) ochotno přistoupit na uzpůsobení americkým tradicím vyprávění (příčinná provázanost dění na místo epizodičnosti a budování atmosféry dané "zastavením" narace jako v japonských anime); (b) znalé franšízy GITS, protože ta je tematicky postavena jednak na střetu proměnlivé identity a společnosti (korporátu, politiků), jednak na stylistických paralelismech vždy ve zcela jiném kontextu (Major skákající do neznáma, rozhovory na lodi, souboj s roboty, utržení robotické ruky...); (c) dostatečně otevřené na to, aby přijalo tento americko-japonský mash-up (americké vyprávění, japonské stylistické "výpůjčky"), který rozhodně nedělá cyberpunku špatné jméno. Failu se nedivím, ale jsem rád, že to vzniklo, protože to není parazit na kultu, ale příspěvek do ságy.

    • 1.2.2017  02:26
    Spojenci (2016)
    *****

    U Zemeckise jsem vždy preferoval jeho poučené hry s minulostí kinematografie a se žánry (NÁVRAT DO BUDOUCNOSTI I-III, FALEŠNÁ HRA S KRÁLÍKEM ROGEREM, MUŽ NA LANĚ) před univerzálně přijímanými a oceňovanými klasikami (FORREST GUMP). SPOJENCI spadají do první zmíněné "kategorie", protože začínají tam, kde CASABLANCA končí... a po hodinové" variaci válečného melodramatu následuje obdobně poučená a přiznaná (greenovská novela, X značící smrt) obdoba retronoiru s neonoirovým vyvrcholením, přičemž obě poloviny spojuje špionážní linie (poznají, že hrajeme manžele?, hraje manželku?). Výborně odvyprávěné dílo, ve kterém je každá informace efektivně zužitkována a ve kterém je styl založený na dlouhých záběrech s nízkou hloubkou ostrosti a prací s mnohovýznamovými odrazovými plochami nemálo opojný, v očích některých sráží "efekt předistancovanosti". Je ale dán tím, že herci hrají, že hrají, tvůrce si hraje se žánry a kinematografií... a já téhle hře dám kdykoliv přednost před partičkou karet, protože SPOJENCI jsou level MOST ŠPIÓNŮ (bez společenského přesahu týkajícího se otázky řešení zahraničních vztahů, zato s vivisekcí institutu manželství, a to pronikavěji než v podobně se žánrovými klišé pracující Zemeckisově duchařině POD POVRCHEM).

    • 27.11.2016  22:34
    Snowden (2016)
    *****

    V pátek 25. 11. 2016 ve věku devadesáti let zemřel Fidel Castro, o kterém Putin řekl, že "ztělesňuje vysoké ideály politika, občana a patriota upřímně přesvědčeného o správnosti toho, čemu zasvětil život". Před třinácti lety o Commandantem natočil dokumentární portrét Oliver Stone, který to tehdy schytal zleva i zprava. Nyní je tvůrce, označovaný za černé svědomí Ameriky, kritizován za fikční biografii SNOWDEN o whistleblowerovi, o kterém Putin řekl, že je to "podivný, idealistický chlápek, který je v Rusku v bezpečí"._____ Časté výtky ohledně toho, že SNOWDEN na rozdíl od většiny Stoneových filmů není relevantním komentářem k dnešku, potažmo je překvapivě krotký, a že navzdory stylistické excesivnosti jde o nezvykle přehledné a umírněné vyprávění, jsou mimo. Stone vždy s postavami pracoval spíše jako s typy než s psychologicky definovanými jedinci, protože mu slouží k demonstrování určité teze o společnosti. SNOWDEN je o zklamání z víry v demokratický systém (představovaný jak bushovskou jestřábí politikou, tak obamovskou lživou nadějí v lepší zítřky), a tak ani nevypráví o přerodu patriotického republikána v liberálního "extremistu" díky aktivistické ženě, ale o muži mezi dvěma ideologiemi představovanými dvěma vedlejšími postavami (viz stejné schéma používající WALL STREET, WALL STREET: PENÍZE NIKDY NESPÍ, ČETA, DIVOŠI)._____ Jinak Stoneovi šlo vždy o jasnost, srozumitelnost a přehlednost vyprávění (snad až na U-TURN a do jisté míry DIVOCHY, kde ale v obou případech aktualizoval noirovou poetiku), zatímco blbnul se stylem. Převážně umělecky motivované stylistické postupy (různé typy kamer a filtrů, kombinace hraných a dokumentárních pasáží, střídání makrodetailů a větších celků, významotvorné montáže...) ozvláštňují stoneovsky typické nechronologické a místy nespolehlivé, zato dlouholeté hollywoodské tradice ctící vyprávění. Kdo od Stonea čekal něco jiného? A kdo vůbec věděl, že Castro byl včera ještě naživu?

    • 6.10.2016  16:32

    Proč si myslím, že WESTWORLD revitalizuje zprofanovaný pojem quality TV, jsem se rozepsal v kontextové a analytické kritice pilotní epizody.

    • 7.9.2016  16:30
    Strašidla (2016)
    odpad!

    „Běžte se na novou pohádku Strašidla podívat. Je to báječné pohlazení, budete nadšení jako já,“ řekla Lucinka Bílá a už zapomněla dodat, že jde o pohlazení... ocelovou trubkou... po hlavě. O STRAŠIDLECH panuje názor, že jsou nejlepším Troškovým filmem za víc než dekádu, což je ovšem stále hodnocení z kategorie "lepší být umlácen velkými gumovými robertky než ocelovou trubkou". Právě to, že STRAŠIDLA nejsou z hlediska stylu až tak diletantská jako dvě výrazné Troškovy trilogie, je na nich nejhrůznější. Zastírají tím zdegenerovanost všeho ostatního. Nechám stranou, že sloučení dvou tradic české kinematografie (normalizační vorlíčkovsko-macourkovské pohádky jakožto únik a taky trochu úlitba režimu a devadesátkové privatizační komedie s prvky komunální satiry) je nesmyslné už v samotném základu, potažmo při nejlepším těžce zpozdilé._____ Hlavním problémem není nesmyslné skloubení dvou poetik či rezignování na zcela základní pravidla vyprávění (utnutí v polovině závěrečného aktu, wau, žádný konflikt, týjo) a výstavby děl, ale amorálnost celku, vydávaná právě za to pohlazení. Přitom šťastný konec (spoilery, ofkóz) pro řadu ústředních postav spočívá v tom, že (a) vodník se dá dohromady s ženou, jejíhož manžela utopil (a ona o tom ví a je s tím za ok); (b) čarodějnice se vrátí ke svému manželovi hejkalovi, kterého opustila kvůli milenci, přičemž manžel žije dál v omylu o ženině návštěvě vzdálené příbuzné; (c) potomkovi čarodějnice a hejkala a jeho kamarádovi-sígrovi jsou prominuty tresty a hrozící vyloučení, když řediteli seženou lektvar na zapůsobení na jednu z učitelek; (d) víla se dá dohromady s úředníkem, ale odmítá potrestání režiséra divadelní hry, který se jí snažil znásilnit, protože chce dál hrát v divadle; (e) znásilnění (!) babičky je ponecháno nevyřešené, pouze policista, který odmítl ono znásilnění řešit a tzv. mamá se vysmál, zůstává přeměněn na kocoura a držen v zajetí babičkou._____ Na druhou stranu je to svět, ve kterém lidé i strašidla neposlouchají nic jiného než rádio Impuls a informace získávají z Parlamentních listů, děti nejí nic jiného než Pribináčka a nikdo nečte nic jiného než Sedmičku apod. plátky. Vlastně si umím představit, že v takovém světě a pro lidi s daným mentálním obzorem začínající Parlamentními listy a končící Sedmičkou je tohle přijatelné pohlazení, protože předsudky je třeba potvrzovat._____ Něco pozitivního: STRAŠIDLA nejsou až takový estetický a morální teror jako divácky úspěšnější ŘACHANDA.

    • 1.9.2016  21:13
    Obr Dobr (2016)
    *****

    Jistoty jsou v životě nejdůležitější. Dalík do vězení nenastoupil (ok, tak na konec překvapivě ano), Babiš v rámci předvolebního xenofobního populismu zašel až k popření holocaustu (ok, tak prý se jenom nepřesně vyjádřil a nezná rozdíl mezi pracovním a internačním táborem) a Steven Spielberg zrežíroval další výborný film, byť se u nás OBR DOBR na rozdíl od zahraničí nedočkal příliš příznivé divácké a kritické odezvy. Mezi nejčastější výtky patří, že jde o špatně odvyprávěný počin, potažmo že závěr není kompatibilní s (pohádkovým) zbytkem. Důvody těchto dvou nesmyslných kritických připomínek jsou dle mého následující._____ OBR DOBR (THE BFG) není skutečně odvyprávěn jako jiné rodinné spielbergoviny (E.T. - MIMOZEMŠŤAN, HOOK, případně i ten JURSKÝ PARK). Na místo příčinné provázanosti jednotlivých bloků upřednostňuje uspořádání typické pro poslední spielbergoviny (LINCOLN, MOST ŠPIÓNŮ). Staví na paralelismech na rovině vyprávění (střídání holčičí a obří perspektivy, rytmizující prozkoumávání obou světů) i stylu (různé typy svícení pro každý svět, delší záběr kontinuálně sledující hrdinku v ohrožení každou cca půlhodinu). Propojuje spíše jednotlivé motivické (od postav odvislé - klukův kabátek, holčičí deka, veganská obří pochoutka a pití...) a na nich napojené tematické (od významu odvislé - slabší by se neměli nechat požírat silnějšími, humanistické řešení situace) linie. Celou dobu to přitom nezapomíná být nesmírně hravé, blbnoucí s perspektivou (3D efekt, nadhledy a podhledy, průchody mezi světy, running gagy založené na odlišné velikosti apod.), odkazující se na jiné Spielbergovy snímky (E. T. - MIMOZEMŠŤAN, 1941, BLÍZKÁ SETKÁNÍ TŘETÍHO DRUHU, INDIANA JONES A POSLEDNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA, JURSKÝ PARK, ZTRACENÝ SVĚT, ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA...) a reflektující tvorbu (kinematografických - viz stínohra) snů._____ A ten poslední akt? Spielberg vždy kombinoval několik poetických tradic, za jejichž slučování byl mnohdy kritizován (naposledy nejvýrazněji asi za spojení artového štafetového způsobu vyprávění se stylem klasických hollywoodských děl ve VÁLEČNÉM KONI). V OBR DOBR to je od Dickense odpíchnuté a z Dahla vycházející fantasy (ba že pohádka - na to se příliš soustředí na definování fikčního světa) s britskou fraškou (královský dvůr). Kompatibilní to je nejenom díky stejné zemi původu obou kombinovaných tradic, ale i pro zužitkování všech předtím nastíněných tematických (např. povstání proti větším, ale mírovou cestou, rozumná domluva mezi lidmi různých národností i velikostí), motivických (např. kabát jako připomínka ztracené osoby i dlouhodobého problému s lidojedy...) i narativních (např. chytání snů a jejich šíření) otázek. Jinak: OBR DOBR je další spielbergovskou okamžitou klasikou a dosavadní převažující výtky vychází pouze z necitlivosti k filmové formě a neznalosti poetických tradic. Jeden z kinofilmů roku 2016.

    • 9.7.2016  14:52

    Filmová adaptace divadelní hry Edwarda Albeeho KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? letos slaví padesát let od svého uvedení v kinech. Při té příležitosti společnost Warner Bros. snímek s patřičnou péči uvedla na (modré) nosiče pro domácí kino, a tak stojí za připomenutí, proč i po těch pěti dekádách zůstává tím nejlepším, co Mike Nichols zrežíroval.

    • 26.6.2016  19:39

    MOST ŠPIÓNŮ je na jednu stranu pozitivně přijímán jako pastiš, která je oceňována za napodobování vypravěčských a žánrových vzorů z dob klasického Hollywoodu, na druhou stranu je kritizován jako retro, které je archaické a za svůj dobový kabátek skrývající, že v podstatě nic relevantního nesděluje k současnosti. Ani s jedním ze dvou převládajících názorů nesouhlasím a v Blu-ray kritice rozebírám, proč je poslední Spielbergův počin pozoruhodným experimentem s konvencemi klasického Hollywoodu a jak díky onomu subtilnímu vymezení se vůči jistým kinematografickým normám něco "sděluje" o žité skutečnosti.

    • 26.6.2016  19:34
    Creed (2015)
    ****

    CREED bitvu s ROCKYHO odkazem neprohrál, protože není pouhým těšitelem fanoušků původní série, který by nepřinášel do sportovního (boxerského) subžánru nic nového. Dané zhodnocení jsem rozvedl a vyargumentoval v kritice filmu a jeho BD vydání.

    • 26.6.2016  19:26

    V čem je NEVĚSTIN OTEC navzdory předpokladům (žánr, černobílá kamera) stejný jako ostatní celovečerní snímky Vincente Minnelliho a v čem je jiný (a ve výsledku vlastně lepší) než remake HLAVA RODINY, píšu v recenzi při příležitosti Blu-ray vydání na tuzemském trhu.

    • 26.6.2016  19:20

    "V místech, kdy film nesmlouvavě rve velkou černou mambu do chřtánu bělošské historie, je pouze zneklidňující a zábavný. V místech, kde subtilně a soustavně pracuje s odkazem (kinematografickým, skutečným), není hrozný, ale naopak výborný," píšu v kritice pojednávající o tom, jak OSM HROZNÝCH reviduje skutečnou i kinematografickou historii. A v Blu-ray recenzi se vedle zhodnocení disku samotného zamýšlím, proč poslední tarantinovka schytala negativní ohlasy i ze strany některých příznivců a příznivkyň Tarantinovy tvorby.

<< předchozí 1 2 3 4 8 16 23 30